Zlatý fond > Diela > Povídky z druhé kapsy


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Povídky z druhé kapsy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Případ s dítětem

„Když už tu je řeč o tom komisaři Bartoškovi,“ pravil pan Kratochvíl, „tak si vzpomínám na jeden případ, který taky nevyšel na veřejnost; to je ten případ s tím dítětem. Tak jednou přiběhla na komisařství k tomu Bartoškovi taková mladá paní, žena jednoho rady od státních statků, nějakého pana Landy, s ukrutným pláčem, že nemohla ani dechu popadnout. Tomu Bartoškovi jí bylo líto, třebaže měla zpuchlý nos a byla celá flekatá od toho usedavého pláče, a chlácholil ji, pokud to takový starý mládenec a k tomu ještě policajt dovede. Ale ježíšmarjá, mladá paní, říkal jí, tak už toho nechte, vždyť on vám hlavu neutrhne, vyspí se z toho a bude zas dobře; a dělá-li moc velký randál, tak s vámi půjde tamhle Hochman a dá mu nějakou po hubě; ale vy, paničko, nemáte svému muži zavdávat podnět k žárlivosti; no, a je to. — Totiž, abyste věděli, tímhle způsobem na policii srovnávají většinu těchhle rodinných tragédií.

Ale ta paní jen potřásla hlavou a plakala tak, že bylo hrozno se podívat.

Inu, krucinál, zkoušel to pan Bartošek zase jinak, tak on vám utekl, viďte! Poslouchejte, vždyť on se zase vrátí, ten lump mizerná; ten vám tak stojí za to, holomek, abyste pro něj tak vyváděla!

Pa-pane, zakvílela ta mladá panička, vždyť mně na-na ulici ukradli dítě!

Ale jděte, řekl pan komisař nedůvěřivě, co by dělali s dítětem? Třeba se jenom zaběhlo.

Nezaběhlo, štkala ta nešťastná maminka, vždyť jsou Růžence teprve tři měsíce!

Aha, pravil pan Bartošek, který neměl ani ponětí, kdy takové dítě začíná chodit. A jak vám to, prosím vás, mohli ukrást?

Pomalu to z ní dostal, když předem se zaklel všemi přísahami, že to dítě určitě najde, aby ji upokojil. Tedy to bylo tak: Pan Landa zrovna jezdil úředně po státních statcích a paní Landová chtěla vyšít Růžence pěkný bryndáček; a zatímco v niťarském krámě vybírala hedvábí na ten bryndáček, nechala stát kočárek s Růženkou venku; když vyšla ven, byla Růženka i s kočárkem ta tam. To bylo všecko, co za dobrou půlhodinu mohl z té vzlykající maminky vyzvědět.

No tak, paní Landová, řekl konečně komisař Bartošek, ono to nebude tak zlé; koukejte se, kdopak by kradl dítě? To se spíš nějaký harant sem tam odloží, takový případ jsem už měl. Já myslím, že takové mrně nemá žádnou cenu, ono se to nedá většinou prodat; ale kočárek má cenu, a peřinky — byly tam peřinky, že? — taky mají cenu; taková věc už stojí za ukradení. Já myslím, že někdo ukradl jenom ten kočárek a ty peřinky; řekl bych, že to byla ženská, protože chlap s kočárkem by snad byl trochu nápadný. Tak ona ta ženská to dítě zas někde pohodí, řekl ten Bartošek chlácholivě, prosím vás, co by s ním dělala? Já myslím, že vám to nunátko ještě dnes přineseme, až se někde najde.

Ale když bude mít Růženka takový hlad, bědovala mladá maminka, ona už teď měla pít!

My jí dáme napít, sliboval komisař, jenom už jděte domů. — A zavolal jednoho civilního, aby tu chudáka paní dovedl domů.

Odpoledne zazvonil sám komisař u té mladé paní. Tak, paní Landová, hlásil, kočárek bychom už měli; teď nám chybí jen to dítě. Ten vozejček jsme našli prázdný na chodbě jednoho domu, kde ani žádné děti nejsou. Ona tam přišla k domovnici jedna paní, že chce jenom nakojit dítě; no a potom odešla. — Zatrápená věc, povídal kroutě hlavou, tak přece jenom ta osoba chtěla ukrást to skvrně a nic jiného. Já myslím, milá paní, když ta osoba o to děcko tak stála, že je nijak nepoškodí ani nesní; zkrátka můžete být bez starosti, a je to.

Ale já chci dostat svou Růženku zpátky, křičela paní Landová zoufale.

Tak to nám, paní, musíte dát fotografii nebo popis toho dítěte, řekl komisař úředně.

Ale, pane komisaři, plakala ta mladá paní, to víte, děti do jednoho roku se nemají fotografovat! To prý není dobře, prý dítě pak nechce růst. —

Hm, řekl komisař, tedy nám aspoň to mrně přesně popište.

To tedy ta maminka udělala velmi obšírně; prý má Růženka takové pěkné vlásky, a nosánek, a taková krásná očička, a váží čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů, a má takový krásný zadeček, a faldíčky na nožičkách. —

Jaké faldíčky? ptal se komisař.

Takové k zulíbání, plakala ta maminka, a takové vám sladké prstíčky, a tak se vám na mámu smála -

Ale ježíšmarjá, paničko, lomozil pan Bartošek, podle toho ji přece nemůžeme poznat! Má nějaké zvláštní znamení?

Má růžové pentličky na karkulce, vzlykala mladá paní. Každá holčička má přece růžové pentličky! Pro všechny svaté, pane, najděte mně mou Růženku!

A jaké má zuby? ptal se pan Bartošek.

Žádné, vždyť jsou jí sotva tři měsíce! Kdybyste věděl, jak se na mámu smála! Paní Landová padla na kolena: Pane komisaři, řekněte, že mně ji najdete!

Nu, budeme hledět, bručel pan Bartošek v rozpacích. Prosím vás, vstaňte! Koukněte se, tady je otázka, proč ji ta osoba ukradla. Můžete mně říci, k čemu slouží takový kojenec?

Paní Landová na něho vytřeštila oči. Přece to je to nejkrásnější na světě, vysvětlovala. Pane, copak ve vás nejsou žádné mateřské city?

Pan Bartošek se nechtěl přiznat k tomuto nedostatku a řekl honem: Já myslím, že takového haranta by mohla ukrást jenom matka, která přišla o vlastní mládě a chce mít jiné. Víte, to je jako když vám někdo v hospodě vezme klobouk: tak vy si vyberete jiný a jdete. Tak to už jsem zařídil: nechal jsem si ohlásit, kde komu v Praze umřel tříměsíční prcek; a naši lidé se tam půjdou podívat, rozumíte? Prosím vás, podle toho vašeho popisu ji nepoznáme.

Ale já ji poznám, vzlykala paní Landová.

Pan komisař pokrčil rameny. Ale přesto, řekl zamyšleně, bych vzal na to jed, že ta ženská toho spratka ukradla kvůli nějakému hmotnému zisku. Milá paní, ono se moc málo krade z lásky; většinou to je pro peníze. Ale hergot, tak už neplačte! My vám uděláme všecko, co můžeme.

Když se pan Bartošek vrátil na komisařství, řekl svým lidem: Poslouchejte, kdopak z vás má tříměsíčního fakana? Pošlete mně to sem. — Tak jedna paní strážníková mu donesla své nejmladší; pan komisař si to nechal rozbalit a povídá: Vždyť je to mokré. Tak vida, chlupy na hlavě to má a faldíčky to taky má — tohle bude nos, ne? — a zuby to taky nemá. — Prosím vás, paničko, podle čeho se pozná takový kojenec?

Paní strážníkova přitiskla své nejmladší k ňadrům. Vždyť je to má Mánička, řekla pyšně, copak nevidíte, pane komisaři, že je to celý táta?

Pan komisař se podíval nejistě na strážníka Hochmana, který se zježenými vousy a svraštělým rypákem se šklebil na svého potomka a dělal mu tlustým prstem ,tititi‘ a říkal ,haf haf hafáček‘. — No, já nevím, bručel komisař, ten nos se mně zdá trochu jiný, ale snad jí ještě naroste. Počkejte, já se jdu podívat do parku, jak vypadají nemluvňata. To je to, všelijakých kapsářů a šupáků si našinec hned všimne, ale tenhle potěr v peřinkách, s tím přece nemáme co dělat.

Za hodinu se ten Bartošek vrátil zdrcen. Poslouchejte, Hochmane, řekl, vždyť je to děsné, všechny tyhle děti jsou stejné! Jakpak mám udělat popis? Hledá se robátko tříměsíční, ženského pohlaví, má vlásky, nosánek, očička a na prdylce faldíčky; zvláštní znamení: váží čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů. Stačí to?

Pane komisaři, řekl ten Hochman vážně, ty gramy bych tam nedával; on takový mrcek váží jednou víc a jednou míň, podle toho, jakou má stoličku.

Ježíšmarjá, bědoval komisař, jakpak já mám tohle všechno vědět? Nemluvňata, to přece není náš referát! Poslyšte, řekl najednou s úlevou, co abychom to pověsili na krk někomu jinému, třeba Ochraně matek a kojenců!

Jenže my to tu máme jako krádež, namítal ten strážník.

To je pravda, bručel komisař. Bože, kdyby to byly ukradené hodinky nebo jiná rozumná věc, tak bych si s tím věděl rady; ale člověče, já nemám ani ponětí, jak se hledají ukradené děti!

V tu chvíli se otevřely dveře a jeden strážník přivádí plačící paní Landovou. Pane komisaři, hlásil, tahle panička chtěla jedné paní na ulici vyrvat z náručí kojence a přitom ztropila velkou výtržnost a brajgl. Tak jsem ji sebral.

Proježíšekrista, paní Landová, spustil komisař, co nám to děláte?

Vždyť to byla má Růženka, kvílela mladá paní.

Žádná Růženka, řekl ten strážník. Ta paní byla paní Roubalová z Budečské ulice a to dítě je její tříměsíční kluk.

Tak to vidíte, vy nešťastná osobo, začal hromovat pan Bartošek. Budete-li se nám do toho ještě jednou plést, tak vám s tím praštíme, rozumíte? — Počkejte, vzpomněl si najednou, na jaké jméno slyší to vaše dítě?

My jí říkáme Růženka, vzlykala ta maminka, Dudenka, Dydydy, bobeček, cácorka, košiláček, andílek, tátova, mámina, bakaná, pusinka, lulánek, brouček, ptáček, zlato. —

A na to všechno ona slyší? ptal se komisař užasle.

Ona všemu rozumí, ujišťovala maminka v pláči. A tak se vám směje, když jí říkáme hafhaf, bububu, tydlimydli nebo tititi. —

To nám bude málo platné, mínil pan komisař. Já vám musím bohužel říci, paní Landová, že nám selhalo. V těch rodinách, kde bylo hlášeno dětské úmrtí, vaše Růženka není; to už naši lidé všechno oběhli.

Paní Landová se dívala ustrnule před sebe. Pane komisaři, vyhrkla v náhlém záblesku naděje, já dám deset tisíc tomu, kdo mně Růženku najde! Vypište cenu, že kdo vás uvede na stopu mého dítěte, dostane deset tisíc!

Já bych to nedělal, milá paní, řekl pan Bartošek pochybovačně.

Vy nemáte žádný cit, vybuchla mladá paní. Já bych dala celý svět za svou Růženku!

Nu, jak chcete, bručel pan Bartošek mrzutě. Já to ohlásím, ale jen už se nám do toho propánaboha nijak nepleťte!

To je těžký případ, vzdychl, sotva se za ní zavřely dveře. Počkejte, já vím, co se teď stane.

Ono se to opravdu stalo: den nato mu tři tajní přinesli každý po uřvané tříměsíční holčičce, a jeden, to byl ten Pištora, strčil jenom hlavu do dveří a zubil se: Pane komisaři, nemohl by to být chlapeček? Chlapečka bych měl, a lacino!

Tohle máme z té ceny, nadával pan Bartošek. Pomalu tu budeme mít celý nalezinec. Zatracený případ!

Zatracený případ, říkal si dopáleně, když se vracel do svého mládeneckého příbytku. To bych rád věděl, jak to mrně teď najdeme.

Když přišel domů, našel tam svou posluhovačku, takovou princmetálovou bábu hubatou, jak nadšením září. Jen se pojďte podívat, pane komisaři, povídala místo uvítání, na tu vaši Barynu!

Abyste věděli, ten pan Bartošek měl od pana Justitze čistokrevnou fenu boxerku, Barynu, která se zapomněla s nějakým vlčákem. Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec navzájem uznávají za psy; já tomu nerozumím, podle čeho takový barzoj pozná, že jezevčík je taky pes. To my lidé se lišíme jenom jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat. Teda ta Baryna měla s tím vlčákem devět štěňat, a teď u nich ležela, vrtěla ocáskem a blaženě se usmívala.

Jen se podívejte, hlaholila ta posluhovačka, jak ona je na ty štěňata pyšná, jak se s nima chlubí, ta mrcha! Inu, jako každá máma!

Pan Bartošek se zamyslil a povídá: Matko, je to pravda? Dělají to mámy?

No japabyne, prohlásila ta posluhovačka. Jen to zkuste pochválit nějaké mámě její dítě!

To je zajímavé, bručel pan Bartošek. Počkejte, to zkusíme.

Tak den nato vám byly všechny matky ve Velké Praze přímo u vytržení. Jak vyšly ven s dítětem v kočárku nebo v náručí, už byl u nich uniformovaný policajt nebo nějaký pán v buřince, šklebil se na to jejich rozkošné děťátko a dělal mu šmik šmik pod bradou. To máte hezké diťátko, paní, říkali přívětivě, jakpak je staré? — No zkrátka byl to pro všechny maminky den radosti a pýchy.

A už v jedenáct ráno přivedl jeden tajný ke komisaři Bartoškovi takovou bledou a třesoucí se ženskou. Tak tady ji máme, pane komisaři, hlásil služebně. Já ji potkal s kočárkem, a když jsem jí řekl, jejej, to máte rozkošné diťátko, jakpak je staré? — tak vám po mně tak zle střelila očima a schovala dítě za záclonky. Tak jsem jí řekl, pojďte se mnou, paničko, a nedělejte rámus.

Skočte pro paní Landovou, řekl komisař. A vy, osobo, mně prokristapána řekněte, proč jste to dítě ukradla!

Ta osoba ani dlouho nezapírala, hned se spletla. Byla vám to svobodná holka a měla holčičku s jedním pánem. To dítě jí poslední dny trochu stonalo s bříškem a dvě noci křičelo. Třetí noc mu ta ženská v posteli dala prs a přitom usnula; a když se ráno probudila, bylo prý to dítě modré a mrtvé. Já nevím, jak je to možné,“ pravil pan Kratochvíl s jakousi pochybností.

„Možné to je,“ vmíchal se mu do řeči doktor Vitásek. „Předně byla ta matka nevyspalá; za druhé to dítě asi mělo katar a pár dní odmítalo prs. Proto byl ten prs příliš těžký, a když ta matka usnula, svezl se dítěti na nosejček a dítě se udusilo. To se konečně může stát. Tak dál.“

„Snad tedy to tak bylo,“ pokračoval pan Kratochvíl. „Když ráno ta ženská viděla, že její dítě je mrtvé, šla to hlásit na faru; ale cestou viděla ten kočárek paní Landové, a tu jí napadlo, když bude mít jiné dítě, že jí ten pán bude platit alimenty dál. Krom toho prý,“ řekl pan Kratochvíl rozpačitě a začervenal se, „ji hrozně tlačilo mlíko.“

Doktor Vitásek přikývl. „To taky je pravda,“ řekl.

„To víte,“ omlouval se pan Kratochvíl, „v těch věcech se já nevyznám. Tedy proto ukradla to dítě s kočárkem a ten kočárek pak nechala stát v chodbě cizího domu; a tu Růženku si odnesla domů místo své Zdeničky. Ale ona to musela být nějaká bláznivá nebo divná ženská, protože to své mrtvé dítě dala zatím do ledničky; prý je chtěla v noci někde zakopat neb položit, ale neměla k tomu odvahu.

Zatím přišla ta paní Landová. Tak, mladá maminko, povídá jí pan Bartošek, tady máte to své mrně.

Paní Landovou polily slzy. To přece není má Růženka, vyhrkla, Růženka měla jiný čepeček!

Hrom do toho, křikl komisař, rozbalte to! A když to leželo na jeho psacím stole, pozvedl to za nožičky a řekl: Tak se podívejte, jaké to má na zadečku faldíčky! — Ale to už paní Landová klečela na zemi a líbala tomu škvrněti ručičky a nožičky. Ty má Růženko, křičela v pláčí, ty ptáčku, Dydydy, ty bakaná, ty mámina prcinko, ty mé zlato —

Prosím vás, paní, řekl pan Bartošek mrzutě, přestaňte, nebo se na mou duši ožením. A těch deset tisíc dejte na nemanželské matky, rozumíte?

Pane komisaři, řekla paní Landová slavnostně, pochovejte to dítě a požehnejte mu!

Musí to být? bručel pan Bartošek. Jak se to bere? Aha. Ale koukejte, ono to začíná brečet! Nate, vemte si to honem!

A to už je konec toho případu s dítětem.“




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.