Zlatý fond > Diela > Jak vzniká divadelní hra


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Jak vzniká divadelní hra

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

Další průběh

Divadelní lid je, jak známo, pověrčivý; například nesmíte přáti herečce před premiérou „Mnoho štěstí“, nýbrž „Prevíte, breptej“, ani herci „Mnoho zdaru“, nýbrž „Sraz vaz“, přičemž se má na dotyčného naplivat. Podobně se praví, že má-li mít premiéra hladký průběh, musí být při generální zkoušce kravál. Něco na tom snad je; nelze aspoň dokázat opak, protože nikdy dosud nebylo generální zkoušky bez kraválu.

Velikost tohoto kraválu je různá podle autority režisérovy; největší bývá, vede-li režii sám šéf divadla. Je-li režisér příliš slab, obstará potřebný kravál šéf výpravy, inspicient, divadelní mistr, osvětlovač, strojník, čalouník, rekvizitář, nápověda, šéf krejčovny, garderobiér, nábytkář, muž v provazišti, parukář, jevištní mistr nebo jiná technická síla. Jediným pravidlem je, že se přitom neužívá střelných ani sečných zbraní; ostatní způsoby útoku i obrany jsou víceméně přípustny, zejména křik, řev, ryk, pláč, výpověď na hodinu, urážky na cti, stížnosti k řediteli, řečnické otázky a jiné násilnosti. Tím nechci říci, že divadelní prostředí je nějak zvláště divoké, krvelačné a násilnické; je pouze poněkud, abych tak řekl, praštěné nebo střelené. Sociologicky vzato, velké divadlo je soubor nejrůznorodějších lidí a povolání; mezi vlásenkářem a mužem, který dělá divadelní hrom, je větší odlehlost než dejme tomu mezi poslancem Hakenem a poslancem Petrovickým, kteří jsou přece jen jaksi kolegy v povolání. Mezi divadelním rekvizitářem a čalouníkem je věčný konflikt kompetenční; ubrus na stole je věc čalouníka, kdežto talíř na stole je oblast působnosti rekvizitářovy, a stojí-li na stole ještě lampa, tedy přísluší osvětlovačům. Divadelní krejčí zásadně podceňuje činnost divadelního truhláře, jenž tento cit živě oplácí. Kulisář horlivě překáží nábytkáři a vice versa, kteřížto oba zase ztrpčují existenci osvětlovači s jeho kabely, reflektory a aparáty; čalouník se svými štaflemi nebo koberci ještě komplikuje tuto tlačenici zájmů a dostává obyčejně vynadáno ode všech. K této technické motanici připočítejte, že se rozvíjí co možná v největším spěchu a že obyčejně není nic dokončeno, že režisér hartusí na inspicienta a inspicient na všechny, že už je poledne a zkouška se ještě nezačala, a pochopíte napjatou a katastrofální náladu generální zkoušky.

Ale dobrá, režisér už máchl rukou nad nedodělaným stavem jeviště, krejčí navlékl na herce nedošitý kabát, vlásenkář mu nasadil zatímní paruku, garderobiér mu sehnal jakési zbytečně velké rukavice, rekvizitář mu vtiskl do ruky hůl — může to začít; opona se zvedne, hrdina spustí „Kláro, stalo se mi něco nečekaného“ a režisér se rozkřikne hlasem hystericky přeskakujícím na znamení, že je něco špatně. Je to ovšem světlo.

I řekl Hospodin: Budiž světlo, a bylo světlo. Jenže Písmo nepraví, bylo-li to světlo žluté nebo červené nebo modré, neříká nic o rivalitách, žlábcích, korytech nebo kornoutech, o jedničce, dvojce a trojce, o padesátkách, stovkách a tisícovkách, o regulátorech a reflektorech, o horizontu a stínech a jiných světelných úkazech; Hospodin nepřikázal „zapněte druhou rivaltu na šest žlutě“ ani „dejte do portálu modrou, sakra, žádnou modrou, já nechci modrou, zapněte v lustru měsíc a zakrejte ho, to je špatně, na horizontu má být oranž, a ten lustr mně nesmí svítit na portál“ a tak dále. Hospodin to měl pohodlné, protože nejdříve stvořil světlo a pak teprve člověka a divadlo. Generální zkouška je zkouška na „budiž světlo“; jenže nejde to tak hladce jako za časů Genese.

„Pane režisére,“ volá konečně hrdina hry na jevišti, „už je jedna hodina; tak máme zkoušet, nebo ne?“

„A proč už nezkoušíte?“ chraptí ukřičený režisér rozlíceně.

„Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“

Režisér vyletí. „To je špatně! Stáhněte třetí rivaltu napolovic.“

„Co se ti přihodilo?“

„Ještě! Víc stáhnout! No tak, bude to?“

„Pane režisére,“ volá osvětlovač, „vždyť už třetí rivalta nesvítí!“

„Tak co to tam svítí?“

„To je lustr. Pan režisér poručil, abych lustr zapnul.“

„Po tom vám nic není, co jsem vám poručil,“ ryčí režisér.

„Zhasněte lustr a zapněte třetí rivaltu na šest!“

„Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“

„Co se ti přihodilo?“

„To je špatně! Zapněte do lustru žlutou a zhasněte rampu!“

Nastane chvilka zvláštního, ulevujícího ticha. Ach, kéž potrvá!

„Co to je?“ rozkřikne se režisér, „proč se nezkouší?“

Na jeviště vyjde inspicient. „Prosím, pane režisére, Klára někam šla.“

„Teď má zkoušet,“ burácí režisér. „Ať jde na jeviště, ale hned!“

„Ale-“

„Žádné ale,“ soptí režisér, a náhle chabě, zhrouceně, jako člověk, kterému je už všechno jedno, zamručí: „Tak začneme.“ Konečně tedy začátek.

„Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“

„Co se ti přihodilo?“

V tu chvíli se vyhrne na scénu čalouník se štaflemi a postaví je k oknu.

„Člověče, co tu chcete?“ vyjekne režisér praskajícím hlasem.

„Záclony pověsit,“ povídá čalouník věcně a leze na štafle.

„Co věšet? Jaké záclony? Táhněte pryč! Proč jste je nepověsil dřív?“

„Protože mně dřív neposlali látku,“ povídá technická síla na štaflích, ale tu jíž se režisér řítí na jeviště, aby ho srazil i s žebříkem, zaškrtil, zadávil, rozdupal nebo co.

Přítomný autor si zakryje oči i uši. Konečně propukl kravál, divý, třeskný, sípavý kravál řádné generální zkoušky, kravál, který se podebíral a kvasil od rána, kravál horečný, chvatný, nespravedlivý jako svět a nutný jako bouřka v přírodě, kravál, který naplní všechny přítomné, autora i herce, technický personál i bouřícího režiséra temným, zoufalým vztekem, únavou, znechucením, steskem, touhou být někde venku, pryč z toho zatraceného, neladného divadla… Neboť to je pravá nálada generální zkoušky.

Posléze se režisér vrací na své místo v hledišti, zestárlý o deset let, vysílený, mračný a nenáviděný všemi. „Tak začněte,“ povídá s odporem.

„Kláro, stalo se mi něco nečekaného,“ odříkává hrdina s hrdlem seškrceným.

„Co se ti přihodilo?“ šeptá Klára bezhlase.

Vyčerpaně, těžce, bez radosti vleče se generální zkouška.

„Špatně,“ chroptí režisér. „Zpátky! Vy musíte přijít rychleji!“

Únava padá na herce, nohy jim brkají, hlas se lepí k hrdlu, paměť najednou selhává; což nikdy nebude konec?

„Špatně,“ urývá režisér. „Zpátky! Kryjete svého partnera!“

Teď už jen aby byl konec; hraje se zrovna se zaťatými zuby, text se rychle oddrkotává, režisér by chtěl ještě jednou zastavit, ale mávne bezmocně rukou a setře si studený pot. Konec.

Herci se beze slova vytratí z divadla skoro vrávorajíce pod úderem svěžího vzduchu tam venku; a pan autor běží domů s očima k zemi, nesa na svých bedrech únavu a skleslost všech. Zítra tedy je premiéra; dobrá, teď už je všecko jedno.

Ale vy všichni se přes to vše budete zas těšit na své příští generální zkoušky, vy autoři, i vy herci, režiséři i divadelní mistři i parukáři i oblékačky; je to dlouhý a chmurný den, těžký jako žernov a zlý; ale snad proto se budete na něj těšit, že je tak naprosto vyčerpávající.




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.