Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Po stopách dvouhlavého orla

Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek. Podnikl-li jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana.

Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína.

Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký -dam nebo -huizen, -kerk či -aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše

*

Ale jsou věci méně výslovné než znaky nad branami. Například na Sicílii mi nepadl do očí žádný znak, ale díval jsem se na tamní barok a říkal jsem si, copak tohle je, tady v Monrealu vypadá ten barok docela jinak než nahoře v Itálii; je nějaký měkčí a perníkovější, malebnější, teplejší; snad je to španělský či jaký vliv. — A po letech jsem se octl v nečekané situaci, že jsem se ve Španělsku díval na barok španělský; byl opravdu španělský, ale nemohu přesně říci, v čem to je: musel jsem při něm myslet na barok malostranský a vídeňský a salcburský, zkrátka na středoevropský barok v jeho plastické, malebné kyprosti a kudrnatosti, rozpoutané tektonice a takovém jakémsi stavitelském romantismu.

Dobrá, to jsou katolické země; ale v Holandsku co chvíli mně něco připomínalo týž dojem; byla jistá Šperková zdobnost fasádnická, hravý štuk, cosi uzavřeného mezi větší intimitou a volnější fantazií než kde jinde; řekl bych, radikální nedostatek klasicismu. Něco v těch tak různých zemích na sebe pomrkává; mají jakési společné tajemství. Ve Francii, v severním Německu, v Římě byste to marně hledali; ale Sicílie a Španělsko, Nizozemí a střední Evropa mají za sebou aspoň do jisté míry společný barokní režim. Na jejich architektonické líci zůstaly jisté nenápadné, ale důvěrné rodinné rysy.

Nemíním však psát kapitolu o architektuře ani o baroku. Chci říci to: v zemích, které někdy režimem — třeba špatným — patřily dohromady, najdete i po staletích nějaké společné duchovní známky nebo stopy známek. Patrně ten jistý kulturní dotyk byl jen akcesoriem politického režimu; byl dán výměnou lidí a statků; byl náhodný a zevní, ale byl.

Najde-li poutník v tolika a tak různých zemích emblém habsburské monarchie, zarazí se nad zeměpisnou rozlehlostí říše, nad níž opravdu slunce nezapadalo. Čechy a Uhry, alpské země, Neapol, Flandry a Nizozemí, Latinská Amerika. Přitom ho v té praktické konfrontaci zarazí neodbytná myšlenka: byla to vlastně velká koncepce. Ti panovníci snad nebyli velicí; byli to podivíni a blázni, byrokrati a despoti, prostřední lidé nebo mazaní politikáři; jistě ne mužové velkých idejí. Ale ani ta historická neschopnost nebo průměrnost dynastie nemůže zastřít velikost toho jistého poslání: vytvořit ze středověké Evropy jakýsi nadnárodní celek. Byl to barokní pokus o dynastickou Panevropu, ba o více než to: o jakýs takýs svaz poddaných národů. Nemusíme si připomínat hlouposti a krutosti toho dynastického režimu; ale prostoupí-li se před vašima očima toledský orel s orlem na pražské zbrojnici nebo s kterýmkoli z těch plechových hastrošů, které jsme před lety s takovou úlevou sundávali, trkne to českého člověka divnou představou, jakou to, proboha, ti monarchové zbabrali velkou skutečnost — a velkou možnost. Nikdo z nás si nevzpomene s pohnutím na habsburskou dynastii; ale velikost a světovost impéria, které náš národ — zajisté s mnohou nevýhodou pro sebe — pomohl zřídit, nás nenechá lhostejný, když potkáváme jeho stopy. Buď jak buď, byla to velká idea čehosi jako nadstátu. Pranic se nám po něm nestýská; ale přesto, myslím, bychom si mohli ne bez politického užitku říci, že i to náleží k naší národní tradici: nejen boj o národní sebezáchovu, nýbrž i vůle a schopnost vejít jako článek v rozsáhlejší, mezinárodní řád politický. Byli jsme článkem svaté římské říše; byli jsme údem barokního impéria habsburského; historikové nám mohou říci, byla-li to v obou případech jen nedobrovolná nutnost, či dějinná náhoda, či opakující se politický program našeho státního života. Opakuji: máme v dějinách svou tradici víceméně široce a víceméně vědomě pojatého politického evropanství. Snad by nám ta tradice měla co říci i dnes.

Už to jistě nebudou dynastie ani svaté římské koruny, co by z národů a států vytvářelo vyšší organizaci a světový řád; budou to skutečnosti hospodářské, bude to solidarita sociální a humánní, co dá jednou jakýsi společný režim mezkařům od Bisagry, cibulářům z polderů a nám, co jsme Češi jako polena. Nebude to žádný orel, ale něco zároveň duchovějšího i reálnějšího, co nám všem dá nějaký společný znak. Začíná se už na tom kutit; a tu nám buď povzbuzením, že pokud nás se týče, máme v tom už jakýsi historický trénink. Můžeme říci: pusťte nás k tomu, protože my v tom už pomalu tisíc let umíme chodit. My už jsme zvyklí být v jakés takés Společnosti národů, i když nám to nešlo vždycky k duhu. Snad je v tom tak drobet naše poslání.

*

A tu si znovu vzpomínám na ty kulturní stopy, které jsem se domníval postřehovat v tak různých a hodně odlehlých končinách. Nemýlil-li jsem se v nich, nečetl-li jsem je zhola špatně, byla by jimi — byť jen vadně a přibližně — zaznamenána kulturní komunikace, putující od národa k národu podle linií politických styků. Byly by svědectvím jistých kladných a tvořivých hodnot, které provázejí mezinárodní politiku, i když je tak osobní, někdy násilná a dokonce tak nepopulární, jako byla politika španělských a alpských Habsburků. Snad je tomu tak; snad by nesmírně ulevilo nám a kterémukoliv evropskemu národu v kulturní tísni a izolaci, kterou si nesmíme zapírat, kdyby se nad námi rozklenuly linie spojující nás s druhými národy, blízkými i dalekými, kdyby nový život probíhal nervaturami utkanými politikou v organismu našeho světa. Snad jsme si dosud dost nevšímali toho, jaké živoucí zdroje se otevírajípod dějinnými kroky politiky. Jdete-li po stopách Habsburků, nenajdete jenom barok, nýbrž i všelikou jinou vzájemnost; flamendři našich zemí i bohémští flamencos[51] španělští už svým jménem navazují na kulturní tradici starých Flander. Snad by s nějakým širším řádem světa přišlo na nás a na všechny veliké uvolnění a tvořivá bujarost, kermesse ducha, bohatost dionýská. Věřím, že je na politice, aby nám ostatním razila cesty.



[51] flamencos — viz Výlet do Španěl




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.