Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Lofoten

Neberme věcem, co jim po právu náleží: neříká se ty Lofoty, nýbrž ten Lofoten, ačkoliv je to celá skupina ostrovů, nepočítajíc ostrůvky, skaliska, výspy a jednotlivé balvany, kterých je tu v moři rozseto se štědrostí nemalou; to víte, počítá-li se v Norsku na sto padesát tisíc ostrovů a ostrůvků, musí to už být vidět.

První ranní pohled z okénka kabiny na Lofoten ukáže žasnoucímu oku především neobyčejné množství balvanů v nejrůznějších konfiguracích; jsou nadobro lysé a zlatově hnědé na mléčně opálové hladině vody, a jen místy jim z podpaží vyrážejí trsy tuhé trávy; pěkné oblé valouny vyhlazené příbojem, skalní věže naštípané povětřím, agregáty balvanů, stáda skalin nebo samotářské kameny; tu a tam majáček nebo výstražná věžička, tu a onde lešení z dlouhatých žerdí, asi na sušení tresek; tak tohle tedy je Lofoten. A pak vystoupí člověk na palubu, aby toho viděl ještě víc, a uzří, že z té krajky balvanů tryská do nebe kytice hor.

Kytice hor: jinak se to nedá říci; a tady je vidět, že svět vykvetl žulou, dřív než mohl rozkvést střemchami a šeříky. „I řekl Bůh: Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.“ Bylo to dokonce velmi dobré, ba přímo báječné; v Lofotenu však nevzniklo jedno místo suché, nýbrž značný počet míst, které nazval Bůh Moskenesoy, Flakstadoy, Vestvegoy a mnohými jinými názvy a nadal je zvláštní silou; i počaly na těch suchých místech bujet balvany a skaliska jako nikde na světě; a pak začaly vyrůstat hory jako stromy v lese; žuly je tu dost, tož mohly růst jako z vody — vlastně rostou opravdu rovnou z vody: některé košatě jako jasany, duby a jilmy, a jiné vysoko a strmě jako jedle, břízy nebo topoly; i urodila se zahrada hor, která se jmenuje Lofoten; a bylo to dobré. Řekne se holá skála; ale člověk má spíš dojem něčeho překypujícího, strašné hojnosti a bujnosti; marná sláva, každé důkladné tvoření pracuje s nadbytkem, a bez vydatné fantazie se nedají dělat ani hory. Proto musí člověk jet až na Lofoten, aby viděl, co se dá udělat z každé látky, i když je to materiál tak těžký jako žula, rula, svor a prahorní břidlice.

Co se lidí týče, nemohou se asi uživit ze skal, a proto se živí ze shromáždění vod, které Bůh nazval mořem; i loví flundry, lososy, mořské pstruhy a hlavně tresky. Ať se takové místo jmenuje Balstad, Lekneš, Stamsund, Henningsvaer, nebo Kabelvag, všude je dřevěný přístav na jehlách, kde s horlivým rachocením jeřábu vykládáme plodiny jihu, jako zelí, mouku, cement a červené cihly; a zato nakládáme bečky s treskami, sudy s treskami, bedny s treskami nebo sta otepí sušených tresek; jsou jen svázány provázkem jako klestí a vypadají jako otýpky nějaké suché, zkřivlé a suše praskající kůry; toliko pronikavý zápach naznačuje, že to je něco k jídlu. Dále je tam tucet dřevěných domků, z nichž devět jsou kavárničky řečené kafistova, jedna pošta, dva obchody s různými plechovkami, cukrovím a tabákem a jedna redakce místních Avisen. Vše ostatní (kromě telegrafních tyčí a skal) jsou tresky, visící na dlouhých bidlech, latích a stojanech, páchnoucí zkaženým klihem a tiše šelestící v nordickém vánku. Byl bych rád poznal něco víc o životě rybářů na Lofotenu, ale v této roční době asi jen suší tresky nalovené zjara; říkám vám, je to těžký a hrdinský život.

Jsou místa, jako například Melbo (ale to už je na Vesteralen), kde stojany na sušení tresek jsou největší budovou ve městě; jsou to celé treskové katedrály, kde místo varhan duní miliardy much a zápach tresek stoupá k nebi jako kadidlo Severu; a kolem nich se na člověka vyzývavě šklebí statisíce uřezaných a vysušených tresčích lebek. Je tam (totiž v Melbo) most přes zelený zálivek mořský; ten záliv je zároveň místním smetištěm, i mohl člověk pocestný dlouho plivat do vody a pozorovat na dně zálivu staré plechovky, chcíplé kočky, mořské hvězdice, chaluhy, rozbité hrnce, obruče, střepy a hnilobu, všechno stříbřitě a tyrkysově odhmotněné a kouzelně světélkující v tůni zelené vodičky. Kromě toho se tam v bahně líně hemžil mořský čert a stála tam na dně mořském, kolmo a osaměle, neotevřená láhev piva; snad si ji tam postavil nějaký potápěč nebo mořský bůh.

Nebo může pocestný, zatímco loď vykládá mouku pro Lofoten, vystoupit na břeh a jít třeba z Kabelvagu pěšky do Svolvaeru; i objeví za skalnatou, holou obrubou moře alpsky zelený kraj s pastvinami, s hojností osik i olší; a u každého dřevěného domku zahrádku, kde slavně a skoro freneticky kvete oměj a ostrožka, a v každém okénku šarlatové pelargónie a velkokvěté, temně rudé begónie, — jaká slavnost květů tady nad polárním kruhem! A najde hladkou zátoku, kde se vykoupe a sluní na osmašedesáté rovnoběžce, a pak silně promodralý tvrdí, že to byla báječná koupel; a místní obyvatelstvo mu nabídne svou chatu, kde se poutník drkotaje zuby ustrojí mezi rybářskými sítěmi. A objeví skleník, ve kterém kvetou pnoucí růže a dozrávají rajská jablíčka, a potom pluje ze Svolvaeru dál, třeba do Brettesnes. A co tam? Nic, mouku tam vezeme; a tamní lid se na nás přijde podívat, místní krasavice budou promenovat po přístavišti a dva nebo tři podnikavější mládenci vystoupí na naši palubu, aby se znaleckou tváří vizitovali celou loď; všude to tak dělají, asi to náleží k obvyklým senzacím a radovánkám Severu. Skoro všude nás na přístavišti očekává šedivý huňatý pes, vklouzne na palubu a lehne si nám k nohoum; a když loď už potřetí zahouká, musí přijít styrman a vyhodit psa za obojek z lodi. Je to, jako by to byl pořád týž huňáč; před každým přístavem se už těšíme, uvítá-li nás tam, kývaje těžkou oháňkou, „náš pes“.

Tož sbohem, pejsku, my zase jedeme dál; a toto je Raftsundet, ten hladký a světlý průliv mezi horskými štíty; ta cesta špalírem ledovců a věží a srázů, cesta mezi baštami morén a lavinami sutek, pouť stromořadím hor; tudy by se mělo plout k zámku krále na Ultima Thule,[130] ale jede se tudy jenom do Melbo. To už je jedno, kam plujeme; každý přístav je jenom stanička skutečnosti na cestě, která je sen; ale když člověk pluje Raftsundem, měl by doplout nikam a rozplynout se i s lodí v pouhé zrcadlení. A pak by se ptali lidé v Melbo a Stokmarknesu, cože k nám dnes nedojel Hakon Adalstein? Nu, nedojel; asi se rozplynul samým okouzlením v Raftsundu a stal se z něho fantom parníku; to se někdy na Ultima Thule přihází.

Všude na zemi jsou hodiny kolem poledne, kdy celý svět vypadá ploše, střízlivě a jaksi nezajímavě, asi proto, že slunce stojí vysoko na nebi a vrhá jen krátké stíny; ty nikdy nedávají věcem tu pravou modelaci. Tady na severu je to jiné; tady je slunce pořád tak nízko nad obzorem, že stínuje věci dlouze a bohatě jako u nás, když den je na sklonu; jako u nás, když nastávají čarovné hodiny pozdního odpoledne, kdy světlo zlátne a stíny se dlouží a věci odstupují dál a rýsují se jemněji a reliéfně ji než v bílém a strmém úpalu dne; i vidí člověk přejasně každou drahou podrobnost na tváři světa, ale s vábným a vznešeným odstupem dálky. Severní den má jemnost hodiny páté; a kdybych si mohl vybírat, tož dejte mi, jářku, světlo severní.

A najednou Hakon Adalstein zahýbá a pluje rovnou proti bariéře skal; teprve v poslední chvíli se tam udělá úzká mezírka, a loď vplouvá mezi kolmé stěny na vodu tichou a nehnutou jako hladina zrcadla; to je Skřítčí záliv neboli Trollfjord, a taky podle toho vypadá. Abych citoval odborný pramen, Trollfjord je „en viden kjent[131] fjord, trang med veldige tinder pa begge sider“; begge sider asi znamená obě strany, a veldige tinder je snad něco jako skalní stěny; vskutku jsou tam skalní stěny po obou stranách, ale to není to divné; hroznější je, že člověk ztrácí jistotu, co je nahoře a co dole, — takové je tam němé a bezedné zrcadlení. I loď se sune tiše a přízračně, jako by měla z toho všeho strach; vznáší se na úzkém proužku oblohy mezi strmými stěnami, jež se propadají propastně nahoru i dolů; a docela nahoře se otvírá modrý fjord nebes. Já nevím, ale takhle nějak to snad vypadá na onom světě: tam věci také asi plavou v nekonečnu a neskutečnu, a člověku tam musí být děsně úzko.

Abyste neřekli, přidám vám k Lofotenu přívažkem ještě celý Vesteralen; je to také souostroví, ale neuspělo udělat se docela pro sebe; tak například část ostrova Hinnoy se počítá k Lofotenu a druhá půlka k Vesteralenu, a s Austvagoy je to zrovna tak. Já bych se na jejich místě rozhodl pro Lofoten, ale nemíním se tamním ostrovům míchat do jejich osobních záležitostí.

Vesteralen je místo oplývající sušenými treskami a mračny; když jsme tam pluli, líhly se zrovna mladé mraky. To začne ze skalní kotliny stoupat chuchvalec mlhy, šplhá čile výš a uchytí se na temeni hory; tam chvíli vlaje jako prapor, načechrá se, rozbalí se, načež se odpoutá, dá se na cestu a ukropí přehršli deště na ocelovou hladinu moře. V tu chvíli píší u nás meteorologické stanice, že se do našich krajů blíží od severu porucha. A jindy zase pluje po nebi bílý obláček, zachytí se o štít hory a nemůže dál; chtěl by se uvolnit, brání se, ale asi se nějak natrhl či co; začne plihnout a splaskovat a pomalu klesá, lehne si na hory jako těžká duchna, stéká po nich, podoben husté kaši nebo smetaně, a pak se bídně, chabě a bezmocně rozplyne v mlhové cáry. Tak to chodí, když se nedá pozor na temena hor. Ale ty mlhové hadříky se v klíně hor zase vzpamatují, počnou čile šplhat výš a tak dále; tím způsobem se na Vesteralen, na Islandě, v Grónsku a jinde vyrábějí mračna.

V Melbo počal pasažér, řečený mašinista, opět pít, tentokrát asi ze žalu; já myslím, že za tím byla ta hezká Švýcarka. Pil čistý líh až po Stokmarknes, načež někde před Sortlandem upadl do bezvědomí; německý profesor hudby, který se s ním sdílí o kabinku, ho pečlivě přikryl a po celou noc ho chodí starostlivě hlídat, je-li ještě živ. Říkám po celou noc, ale nebyla žádná noc; jenom se kolem půlnoci udělalo trochu neurčitě a divně, člověku se nějak sevřelo srdce, lidé potichli, veselý německý profesor se slzami v očích mluvil o smrti své maminky, a pak už byl zase bílý den. Nu, co dělat; člověk jde spat, a neví vlastně proč. A najednou, bum!

„Slyšels tu ránu?“

„M,“ bručí ženatý člověk.

„Nenarazili jsme na něco?“

„Ne-e-ei.“

„Tak co to bouchlo?“

„— — — třeba nám praskla pneumatika, ne?“

Ale nebyla to pneumatika; to jen velrybářská loď pár kroků od nás vypálila harpunu po velrybě. Člověk nemá to štěstí, aby to viděl.



[130] k zámku krále na Ultima Thule — z písně Markéty ve scéně Večer v I. dílu Goethova Fausta Wltima Thule — starověké označení nejsevernějšího ostrova v Atlantickém oceáně — patrně Island —, který měl být současně i koncem světa)

[131] en viden kjent… — daleko známý fjord, stíněný z obou stran skalními stěnami




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.