Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Sundy a fjordy

Já vím, že se to nedá slovy pořídit; slovy se dá mluvit o lásce nebo o květinách polních, ale se skalami je to těžké; copak se dá slovy popsat obrys a tvar hory? Já vím, říká se tomu fantastické obrysy, divoké štíty, mohutné masívy a podobně, ale to není to; pouhými slovy nemůžeš jet jako palcem po hřebeni hor, ani vzít do štipce nejvyšší hroty, abys namakal s rozkoší jejich hrany, zlomy a výbrusy; slovy nemůžeš jako celou dlaní hmatat větvení hor, jejich kostnatou páteř, jejich mocné údy a šlašité spoje, jejich děsné šíje, bedra a zadnice, ramena a stehna, kolena a hnáty, klouby i svalstvo; bože, jaká anatomie, jaká krása! jaká to jsou nádherná lysá hovada! Pravím, to všechno se dá vidět a hmatat očima, neboť oči jsou božský nástroj a nejlepší část mozku; jsou citlivější než konečky prstů a ostřejší nežli špička nože; co všechno se dá očima pořídit, ale slova, jářku, nejsou k ničemu; a já už nebudu povídat, co jsem viděl. Pravím, zkřehlými prsty jsem se pokoušel nakreslit věci, které jsem viděl; vítr nevítr, já musím rýsovat horu za horou: tady tu strašně zavalitou, vykynutou do atletických hřbetů, slabin a kyčlí jako odpočívající zvíře; nebo tu plavou a nasutou jako z písku, jako by ji někdo nahrnul a naházel lopatou ze samých sutin; nebo tu, co vypadá jako faraónův trůn s rameny z morén a lenochem z ledovce; tu vykrouženou a vykotlanou ledovcem jako jícen sopky, tu vykousanou jako krajíc, tu naježenou z břidlicových jehlic, a co já vím, jaké ještě; kdybych aspoň byl geolog, abych věděl, jak to všechno vzniklo! Potahoval jsem zmrzlým nosem nad svým sešitkem na straně návětrné a mnul jsem si ustydlé ruce na straně závětrné, aby mi neušla žádná hora; ale co dělat, není to pořád to pravé; říkám, vzduch a barva se nedá nakreslit, to by se muselo vylíčit slovy nebo čím; takové tam jsou stíny, průsvitné jako chalcedon, hladké jako kov, dlouhé jako tkanina; takové zlaté a kosé světlo, takové měňavé, jasné, atlasové moře, tak modrý a zvonivě čistý vzduch; a tam, kde se moře dotýká země, je tenká stříbrná čára, lesklá jako rtuť; avšak co se moře týče, s tím už se nedá dělat nic tužkou ani slovem.

Pravda, on už obyčejný širý oceán je nevýslovný; má své chvíle strašlivé indigové modři nebo sychravé šedi nebo opálové, rozteklé světlosti; je žíhán bělostnými hřebeny přílivu, zježen krátkými ostrými vlnkami nebo dlouze pruhován válením těžkého moře; ale to všechno, říkám, není nic proti vodám norských sundů. Tady se to drobně a stříbrně čeří jako horské pleso; obepluje se výspa ostrova, sund zešedne jako olovo a dlouhé vlny s bílými chocholy si začnou podávat loď. Tamhleta vlna na obzoru, ta bude dobrá; valí se rovně k lodi, teď sbírá všechny své síly, hučí, burácí a hrne se na nás; jenže špatně si to vyměřila, překrojili jsme ji a jen jsme se taktak otřásli; ale už je tu druhá, propadá se pod lodí a teď nás nabírá na plece; cítíš, jak nás to nese nahoru? Haha, ta byla! Tak, a teď se propadáme my, zatímco záď lodi stoupá; kampak až poleze? Zastavila se a chvilku váhá; pak to zapraská, zašumí, a celý Hakon se vláčně zhoupne zároveň z boku na bok a od zádi po příď, a stříkne to až na palubu; a poutník se drží zábradlí a křičel by radostí; člověče, to je to pravé! Pozor, pozor, teď jde jedna onačejší; má bílé drápy a hrbí se jako ke skoku; a najednou se pod lodí rozplynula. Ba ne, nerozplynula, už nás má; příď letí srázně nahoru, a co teď? Nic; celá loď se plavně a hladce snáší dolů a praská libostí ve všech kloubech. A teď jsme například zase v závětří za ostrovem; jen krátké vlny narážejí na bok lodi nepříjemnými otřesy. Napříč sundu se třpytí stříbrná čára; zničehonic plujeme dlouhým jezerem něžně a sladce zčeřeným; tisíci drobnými, mihotavými ploškami se v něm zrcadlí zlaté a modré skály s bílými sněhy nahoře. Sund se zužuje, je to už jen taková stezička mezi skalami; tady se voda propadla do naprosté neskutečnosti, hluboce zelená, hladká jako olej a tichá jako sen; nesmíš ani dýchat, abys ji nezčeřil a neroztřasl v ní ten strašný a čistý odraz hor; jen za lodí se táhne nádherný páví chvost zvlněné kýlní vody. I rozestoupí se hory a udělá se širá a světlá hladina plná oblohy, hedvábně navlněná, aby se víc leskla, perleťově zářící a olejnatě měkká; hebkými, klouzavými kmity se v ní zrcadlí zlaté a ametystové řetězy hor. Bože, co si s tím mám počít! Ale to ještě pořád není to pravé; sund je jenom sund, kdežto fjord je, jak bych to řekl; zkrátka to už ani není z tohoto světa a nedá se to nakreslit, popsat ani zahrát na houslích; lidi, já s tím praštím; copak mohu podat zprávu o něčem, co není z tohoto světa? Zkrátka jsou to samé skály a dole je hladká voda a v ní se to všechno zrcadlí; a je to. A na těch skalách leží věčný sníh a splývají vodopády jako závoje; ta voda je průhledná a zelená jako smaragd nebo co, a klidná jako smrt nebo jako nekonečnost, a strašná jako Mléčná dráha; a ty hory nejsou vůbec skutečné, protože nestojí na žádném břehu, nýbrž na pouhém bezedném zrcadlení; říkám vám přece, že to je jenom přelud! A někdy, když ve skutečném světě přichází hodina večerní, stoupá z té vody takový jemný a rovný závoj mlhy, a z ní vystupují štíty a řetězy hor, nadýchané z kosmických mlhovin; tak vidíte, neříkal jsem, že to je jiný svět? A my nejsme žádný Hakon Adalstein, nýbrž loď stínů, jež se bezhlasně šine po hladině mlčení; a je hodina nultá, které se na lidské planetě říká půlnoc, ale v tomto jiném světě není noci ani času. A viděl jsem půlnoční duhy rozpjaté od břehu ku břehu; zlatý a vlahý západ slunce se zrcadlil v moři mrazivým úsvitem jitřním, viděl jsem červánky večerní a ranní splývat v rozechvěném záření vod, stříbrný hřeben slunce pročísl jiskřivou hladinu moře; tu počaly se hrozně třpytit lesklé pěšinky mořských bohů na vodách, a byl den. Dobrou noc, dobrou noc, neb už je den, hodina prvá; hory se zastřely slunečním závojem, na severu bíle svítí otevřený sund, moře studeně šplouná a poslední pasažér na palubě počal zimomřivě číst novou knížku.




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.