Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Přístavy a zastávky

Pravda, na přístavy bych málem zapomněl; ale tady už žádné nejsou, leda Lyngseidet a Skjervoy a ten, jak se jmenoval, co tam kvetlo tolik divoké ostrožky, vrbice, mléčivce a hluchavky; to už je jedno, ale v Lyngseidet je bílý dřevěný kostelíček mezi sušícími se rybářskými sítěmi, a spousta malých, dvoukolých kočárků pro turisty, a kousek dál v zeleném údolí tábor pravých laponských nomádů; ti se sem totiž stěhují s příchodem turistické sezóny a žijí tu svým původním, polodivokým životem, dojíce soby a čarujíce a prodávajíce turistům kudly vyřezané ze sobích parohů, laponské papuče, výšivky a polární psy. Pokud vím, živí se Laponci hlavně tím, že běhají po Narviku, Tromso nebo Hammerfestu v malebných krojích (s úzkými nohavicemi, zobákovitými láptěmi, přepásanou kazajkou a červeným chocholem na čepici) a prodávají cizincům dřevěné lžíce, kožišiny a sobí parohy; dále tím, že žijí ve stanech a nechávají se fotografovat. Jsou jinak velmi skromní, drobní a degenerovaní; a mají úžasný, opravdu divošský sluch.

„Čapku,“ bylo na mne česky zavoláno, „pojď se podívat na toho prcka!“

„Čapku, pojď se podívat na toho prcka!“ opakovala jedna zubící se Laponka bezvadně a zřetelně.

„Čapku,“ broukal scvrklý děda, „pojď se podívat na toho prcka! Čapku! Čapku!“

„Čapku,“ pokřikoval celý tábor.

„Karle, slyšíš je?“ bylo mi česky řečeno.

„Karle, slyšíš je?“ opakoval tábor jásavě.

„Čapku, pojď se podívat na toho prcka!“

„Čapku! Čapku!“

„Jsou to neřádi,“ podivil jsem se nahlas.

Stará Laponka pokývala vážně hlavou. „Jsou to neřádi,“ řekla. „Karle, slyšíš je? Čapku, pojď se podívat na toho prcka!“

(Toho prcka jsem si tedy nakreslil. Na prodej bohužel nebyl.)

Ano, ale abych nezapomněl na ty přístavy: jsou si všechny podobné a liší se jenom velikostí. Někde je to jen dřevěná kůlnička a víc už nic, leda jedna nebo dvě rybářské chaty, hnědé a šeré jako ty balvany, na kterých stojí; jinde je kolem přístavu a jeho bachratých skladišť rozhozeno celé dřevěné městečko, jeden hotelet, devět kafistov, dva nebo tři forretningen[138] se vším možným zbožím, jedna redakce a někdy i jeden kostel. Ve dne na tom nic zvláštního není, je to nudné, čisté a drobet opuštěné; ale když se tu spustí kotvy (chci říci, když se přiváže loď k přístavišti) v hodině nulté nebo o jedné, o dvou hodinách ráno, má to své divné a jímavé kouzlo; všechno je zavřené, ale děti si hrají u přístavu, mládenci a dívky promenují po hlavní ulici a hlouček místní honorace přešlapuje na brygge,[139] aby si popovídal s kapitánem nebo styrmanem o běhu světa a jiných novinkách; asi se jim v té bílé noci, v tom lichém světle půlnočním nechce vůbec jít spát. A tu si člověk uvědomí, že v zimě na té hrstce dřevěných, čistých domečků po týdny a měsíce leží polární noc; teď mají svůj nekonečný severní den a nemohou se ho nabažit; proto se chápou jako flamendři každé příležitosti, aby ještě nějak protáhli své slavné a nenasytné bdění; co se milenců týče, ti asi chodí na schůzku za nejbližší mrak, jelikož háječků ani soumraků zde není. I pohlíží pocestný s hlubším pochopením na způsobné dřevěné městečko, které za nic na světě nechce jít do hajan, a trochu ho u srdce hřeje pomyšlení, že sem pomáhá dovážet zelí, solené hovězí maso a příjemné vzrušení.

A když už je řeč o přístavech, nebudiž zapomenuto ani na majáčky, plovoucí boje a všelijaké ty navigační signály, co nám vroubí cestu skoro jako alej. Teď v té bílé noci ani nemrkají bílými nebo červenými světýlky; ale buďte pozdraveny za to, že svítí lodím a lidem v zimní noci. Pozdrav bůh, osamělá věžičko, haló, chatrči rybářská, uctivá poklona, luxusní parníku, který nás předháníš na Nordkapp; my se s tebou honit nebudeme, protože vezeme náklad pro lidi; ale pozdravit můžeme, protože na moři už je takový zvyk. Abys věděl, tuto noc jsme zastavili v širém sundu, protože na nás kýval veslař na člunu; i vzali jsme na palubu paní, která neměla s sebou nic než květináč s pelargónií; taková my jsme loď, pane. Žádný zářící a přepychový parník, pane, ale lodička s lidmi a zelím a moukou, a má úcta; aby vás v tom smokingu neofouklo.

*

Abych nezapomněl, mašinista se ještě neprobudil, už to trvá třetí den; konečně přestal chroptět a začal pomalu modrat a klepat bradou.

Tlustý německý profesor to běžel hlásit kapitánovi; a že prý mašinista je v posledním tažení.

„Ne-e-ei,“ děl kaptein chlácholivě. „Já ho znám.“

Dobrák profesor svolal tři norské doktory od Bergenu po Hammerfest, kteří náhodou pluli s Hakonem na sever. Slavné lékařské konzilium navštívilo mašinistu a vydalo bulletin: srdce špatné, zničená játra, ledviny v tahu; chlap ještě pár let vydrží. Byla z toho radost veliká a padlo na ni mnoho whisky, ginu i akvavitu; avšak nikomu se nic nestalo, a ráno už stál mašinista na palubě, střízlivý a hrozně rozpačitý; a těšil se obecným sympatiím.

Pravda, byl tam ještě jeden záliv, jmenoval se Altafjord nebo Altenfjord; byl velmi krásný a velmi perleťový; mimo jiné jsem tam pozoroval, jak se rodí pahorky: prostě pučením, abyste věděli. Taková březí, telící se hora ze sebe vychlípí dlouhé rameno, to se na několika místech přeškrtí a udělá ze sebe mladé pahrbky; láčkovci a jednobuněčné řasy to dělají taky tak.

A odtamtud nás podle Altaelvu dovezli nahoru, na horské plato ve Finmarken; vezli nás zeleným úvalem pěkných, širokých statků, hlubokou tůní lesů, po bariérách vodopádů, podle jezírek a rašelinových tratolišť; a pak už jen březovou klečí a kamením a plazivou vrbičkou; ještě kousek výš, a tam už je střecha Norska: bez konce holá planina, obrovská žulová kra trochu zvlněná a trochu přelámaná, samý bludný balvan nebo skalní teráska, samý močálek, samé třasovisko; jen každých pár kroků kamenný kužel s křížkem, to aby lidé věděli, kudy jít, když napadne sníh. A zsinalé je to, mrtvolně, bělavě, strašidelně zsinalé; to dělá bílý lišejník, křehký jako krajka a bledý jako plíseň; ještě suchopýr tu roste se svými bílými, vatovými vločkami, skřípina a smilka tuhá;[140] roste tu šicha a bahenní moruška, ostružina Laponců, se svými velkými, trpkými, červenými plody, a plazí se tu břízka na prst vysoká; všude se to houpe pod nohou, pozor, drž se té kamenné suti. A kam to vede dál? Nu, nikam vlastně, to je jaksi konec světa; dál už nevedou cesty, dál není nic než několik laponských jmen na mapě; že by tam někdo mohl žít, to nevím; na to je tu příliš smutno. A příliš mnoho komárů.

Jedeme dolů bílou nocí, jedeme klečovou břízkou a nordickým lesem a údolím hučících peřejů. Koukám — myslel jsem, že to na zemi leží rozsochy suchých haluzí; a zatím to jsou shozené parohy sobí.

70° 40' 11" s. š.

Ale teď už to opravdu začíná být sever; pusto, lidi, docela pusto, jen studené moře a holý kámen; tady už ani hory nemohly narůst, jsou, jako by je nahoře uřízl; jen žulové kry, spadající srázně do moře, na temeni lysá a drobet zelenkavá plošina, jen taková nazelenalá plesnivina či co, a víc už nic; ale styrman slibuje, že bychom mohli uvidět velrybu. Jen racků přibývá; houpají se kolem lodi, chytají hřebínky vln do pařátů a křičí; jsou to jediní žebráci na celém severu.

Nu tak vidíš, tak vidíš; konečně je tady v koncích i veškerá krása a malebnost; mnoho-li chybí, abys už přišel na kloub holé a přísné velikosti světa? Bože, já vím, jsme jen maličká planeta; a mnoho-li na ní znamená ten klikatý a divný výběžek, který se jmenuje Evropa? Ale díval jsem se na hvězdy sedě na řeckých sloupech v Girgenti, dýchal jsem vlahý, mátový vzduch na Montserratu;[141] a teď potahuju omrzlým nosem v Soroysundu a čekám, uvidím-li velrybu. Já vím, to všechno nestojí za řeč, a jiní viděli stokrát víc; ale jsem evropský lokální patriot, a kdybych už nic víc neuzřel, budu do smrti říkat: viděl jsem velikost světa. Možná že naše planeta jednou vychladne; nebo se o to postaráme my lidé a uděláme ze světa takovou paseku, že nebude ani racků, aby křičeli nad vodami; ale kdybychom se rozkrájeli, nemůžeme porušit velikost světa. Já vím, není to valná útěcha; žijeme v nedobré době a naše srdce je sevřeno starostí; ale svět je veliký.

„Nejsevernější město Evropy je Hammerfest“: tak jsme se učili ve škole, a náhodou je to pravda; ale pravda také je, že kousek za Hammerfestem je nejsevernější les Evropy (je to trochu březové kleče) a že největší budova ve městě, ba v celém Norsku od Trondheimu až po Nordkapp, je zdejší blázinec; což vnuká člověku představu, že zdejší život má asi své stinné stránky, jako je například polární noc. Ale jinak se Hammerfest tuze neliší od Tromso nebo Harstadu nebo jiných měst od Bergenu nahoru; je stejně dřevěný a stejně čistý, má dvě nebo tři ulice stíněné telegrafními tyčemi, v každém domečku krám s tabákem, čokoládou, porculánem a pohlednicemi, — tady ty krámy s poživatinami jsou samá plechovka; v každém okně mají kaktusy (zejména rodu Cereus a Echinopsis), a maminky tu vodí malé děti na provázku, a to je celkem všechno, co tu potká těkavé oko pocestného. Jde-li pak o pár kroků dál, zůstane město za ním a dokola jsou jen skály a skály; tu a tam polštářek horské silenky, zvonek nebo lomikámen, a dole šumí a vzlyká šedivé moře; a pak už není nic než lysé a bezlidné ostrovy. To tedy je to nejsevernější město Evropy. Kde už je konec sedláka, tam může ještě žít rybář; a kde už je konec rybáře, tam se ještě uchytí kramář, vývozce a účetní. Říkám vám, nejsevernější známka života je obchod; a lidský pokrok se nezastaví, dokud na severním pólu nebude dřevěný krámek s pohlednicemi, tabákem a pletenými rukavicemi; a nějaký ten účetní se tam snad taky uživí.

Dále je tam (totiž v Hammerfestu) veliký a znamenitý přístav; kotvila v něm celá bílá Stella Polaris, a lodi z White Star, lodi z Cunard Line, francouzská dělová loď, šedá a holá, a veliká černá uhelná loď ze Svalbardu, ze které zrovna vykládali uhlí, finské lodi s dřívím, velrybářské parníčky s kanónkem na přídi, rybářské motorky, barkasy,[142] plachetky a čluny; to je zvláštní, když člověk pluje po moři, naroste v něm silná kolegialita ke všem lodím, které potká, ať je to padesátitisícitunový transatlantik, nebo houravá bárka se slanečky; prostě musí na ně zamávat a přát jim šťastnou cestu. Snad to tady přešlo lidem do krve, a proto zamává šofér na pozdrav cyklistovi a pěšák šoférovi; i na zemi se tu lidé potkávají důstojně a přátelsky jako lodi na širém moři.

„Pěkná loď,“ říkali jsme znalecky, když jsme potkali takovou Stellu Polaris nebo Bremen, ale zdravili jsme ji jen tak se zdvořilou distancí; člověk se přece nebude vnucovat takovým velmožům; říkám, lépe si je držet trochu od těla. Ale když jsme míjeli rozhoupaný člun nebo horlivou motorku, co si to frká od ostrova k ostrovu, divže jsme nepřepadli přes palubu, jak jsme házeli rukama a točili čepicí na pozdrav. Šťastnou cestu, statečná lodičko z Lofotenu, haló, parníčku z Öksfjordu; my malí musíme držet dohromady na každém moři.



[138] forretningen — obchody

[139] brygge — přistávací můstek

[140] smilka tuhá — trsnatá tráva se štětinovými listy a úzkým klasem kvítků

[141] na Montserratu — viz Výlet do Španěl

[142] barkasy — obchodní trojstěžníky




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.