Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Cesta zpátky

Už bych ji nemohl nakreslit prstem na mapě; nevím přesně, kudy jsme to pluli a kde jsme kotvili; počkejme, to byl Honningsvag, jedna z nejopuštěnějších lidských štací na světě, a potom znovu Hammerfest, a Kvalsund, kde jsme přistáli po hodině nulté a kde ještě nespaly děti a snad nikdo, tak hrozně bílý, tak strašidelně světlý den tam byl; a pak přišel Vargsund, hladký jako olej, a znovu Tromso, ale to není to, co mne mate; to dělalo to nebe a moře, ty měňavé a nekonečné dny bez soumraků, nocí a svítání; tady je zrušen čas, to je to celé. Tady čas neplyne, nýbrž je rozlit bez břehů jako moře; i zrcadlí v sobě běh slunce a pouť mraků, ale nepostupuje s nimi a neodplývá; to jen hodinky na ruce zbytečně, horlivě a směšně tikají, měříce čas, který tu není. Je to stejně divné a matoucí, jako kdyby byl porušen prostor a nebylo rozdílu mezi nahoře a dole; snad by si i na to člověk zvykl, ale zpočátku se v tom cítí tak málo doma jako na onom světě.

Něžně, zlatým úkosem klouže svit sluneční po oblých plecích a příkrých čelech hor; mohou být dvě hodiny ráno nebo pět odpoledne, to je jedno, a vlastně na tom, člověče, nezáleží; spíš nebo nespíš, i to je jedno, když už jsi jednou mimo čas. Ani jídlo na lodi tě nevyvede z té neměnnosti času; pořád smorgas[146] a zase smorgas, pořád tytéž rybičky a solené maso a hnědý kozí sýr se sirupem, ať je to snídaně, nebo večeře, nebo oběd; i nechal jsem dojít své hodinky a vypustil jsem z hlavy den, rok a století; nač třeba člověku znát hodinu nebo minutu, žije-li ve věčnosti?

Není tu noc, a není tu vlastně ani den; jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou, jemné a jiskrné slunce časného dne; a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je už nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvosti podvečera. To jenom jitro bez začátku přechází v podvečer bez konce, a nikdy se nad nimi nesklené bílý a vysoký oblouk strmého poledne; a zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku, a je zase den: polární den, veliký den, den upredený jenom ze svých prvních a posledních hodin.

Já vím, jsou všude překrásné chvíle; jen to nechte, takový západ slunce ve své brokátové slávě, takový rozbřesk dne nad spící krajinou jsou všude na světě okamžiky, inu, marno povídat; ale jsou to právě jen unikající, nezadržitelné, překrátké okamžiky, a za čtvrt hodiny máte po parádě. Ale my tady, my ve Stjernfjordu, my na Loppehavetu, my v Gratsundu nebo kde máme západ slunce, který nám zlátne po celé hodiny; pořád to zaplavuje větší kus oblohy a moře, už vzplanul celý západ a sever, už chytá východ, už tam začíná svítat v červáncích ranních; a teď se moře i nebe propadá do něčeho nesmírně divného a slavného: je to současně zářivý soumrak a bledý úsvit; dojatý západ slunce se prolíná s mrazivým rozbřeskem, za modrým hřebenem hor už vychází a ještě zapadá ohnivý kotouč slunce, šarlatová hladkost moře večerního počíná jiskřit stříbrným čeřením jitra, a celý jasný obzor kolem dokola bledne a chladne přísnou slavností svítání. I zastaví se slunce nad Gabaonem[147] a naplní se zoufalé volání Faustovo:[148] prodlívá okamžik, jenž je tak krásný, a rozestírá se bez mezí ve vznešenosti prostoru i času. Kam ses to, člověče, dostal! Nevidíš, že je to jiný svět a že tady už platí jiný, hrozný a veliký řád? Ano, já vím: bez hranic trvání okamžiku a bez konce zánik času.

Bože, kde to jen bylo, kde jsme to tehdy byli! Třeba to bylo v Malangen, a ten maličký přístav se jmenoval Malsnes, ale to je jedno, bylo to někde ve vesmíru; chvilku před půlnocí zamžil krátký déšť, ale pak mraky zahořely jako vlající měděné pochodně a zvedly se nad indigové přílbice hor; i vyšlo zapadající slunce nad zlatým mořem, a jeho strašlivá, tenká, ohnivá čepel protkla hladinu od severu k jihu; tu počaly štíty hor žhnout z olivových a modrých stínů růžovým řeřavěním, nad malinkým přístavem, zapadlým na dno večera, se přejasně rozklenula půlnoční duha, hory strnuly ve slavném a vysokém požáru, do krve brunátné skály a nahoře svítící sníh, bylo to jako hostie, bylo to jako pozdvihování, a slunce, skoro jen žhavý bod na nejzazším obzoru, odbíjelo nordickou hodinu půlnoční. Tu vylezl ze strojovny starý lodní inženýr, bradatý nemluva, odplivl do smaragdové vody přístavu a brumlaje sestupoval zpátky k mašinám.

Ze zvláštní milosti, ano, z docela zvláštní přízně a štědrosti se nám dostalo slunce tak požehnaného, jakož i hojných mraků a mlh a duh i přepršek; pravím, ode všeho jsme viděli; pluli jsme arkádami duh a v noci jsme padli do mléčné mlhy, že jsme se taktak ploužili troubíce a zvoníce na poplach, viděli jsme temena hor vznášet se nad bílé oblaky, paty skal uříznuté mračnou oblohou, jež klesla na vodu jako mokrý pytel, a pohoří mávající chocholy oblak, dýmající jako vulkány mlh, zamžené jako dech na průsvitném chalcedonu, nebesa ve vší slávě a šedivé moře zalité deštěm, modré, nachové, zlatově roztavené moře, měňavé a irizující[149] jako z mýdla, vody kovové, vody perleťové a hedvábné, vody tiché i ježaté, i zaplať bůh, dost toho bylo; za tichým a jasným Ofotfjordem je už Narvik, konec plavby.

Dost toho bylo, a měli jsme ode všeho; ale chtěl bych plout toutéž cestou ještě jednou; chtěl bych tu ještě vidět noc. Noc, která nemá konce. Bez konce černé nebe a moře, blýskavé majáčky a mrkající boje, světélka bílá a červená, svítící lidská okénka v mlze, fanály[150] přístavů, měsíc nad ledovými horami, lucernu rybářovu a hvězdy jiskřící v mrazivé noci; černý konec Evropy trčící do černé a nekonečné tmy. To musí být smutek, bože, to musí být smutek! Ale málo-li je smutku všude na světě, a nejsme-li tu proto, abychom se pokusili jej unést? Ode všeho se nám dostalo, ale bylo to jen z té světlé stránky; jak málo ví, veliká zemičko norská, jak málo ví, kdo nepoznal vše!



[146] smorgas — jednoduché jídlo (obyčejně chléb s máslem nebo obložený chléb)

[147] I zastaví se slunce nad Gabaonem — citát z bible (Jozue 10, 12: Jozue v bitvě o G. prosí boha, aby nedal slunci zapadnout dříve, dokud Izraelští nezvítězí nad Amorejskými)

[148] zoufalé volání Faustovo — ve scéně Studovna I. dílu Goethova Fausta

[149] irizující — hrající duhovými barvami

[150] fanál — signální světlo v přístavu




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.