Zlatý fond > Diela > Cesta na sever


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Cesta na sever

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

Zase ve Švédsku. Severní tundra

— tastičtějšího, monumentálního a někdy skoro neskutečného světa; ale to už jsme přejeli tunelem říšskou hranici a jsme ve Švédsku. Dřív tady bývala hraniční stanice, ale museli ji zrušit pro příliš drsné klima; tož ji postrčili o kus dál do Švédska, do Vassijaure, kde už není tak horské klima, jelikož je to o celých sedm metrů níž. Je to taky hned vidět: tady se už daří balvany, černé močálky a ocelová jezírka; je to vlastně ohromná terasa z balvanů, nasutá mezi štíty hor a spadající srázně k moři. Mezi prahorním kamením jen štětka skřípiny nebo suchopýru, několik zakrslých břízek a dost; ale pak se cesta sváží dolů k Abisko, přibývá tundry, mezi báněmi hor se to kadeří nekonečnou březovou křovinou a do ní se zařízne předlouhé, zelenými ostrůvky poseté jezero Tornetrásk; a jsme v samém středu Laponska. Pravda, člověk nečeká, že uvidí z vlaku tábory přírodních Laponců se soby a jinými domorodými kouzly; ale potká-li místo toho Laponce (v národních krojích) jako prodavače cizineckých památek a Laponky (v národních krojích) jako služky v čisťounkých červených švédských domcích, trochu se zarazí a řekne si, že to s folkloristickou malebností stojí na světě špatně, je-li skoro všude, kde se s ní setkal, odznakem buď turistické industrie, nebo služebného postavení vůči lidem daleko míň malebným a zřejmě líp situovaným; zdá se, že v tomto světě náležejí původní kroje a jiné národopisné zvláštnosti už jenom lidem, kteří si tím vydělávají na živobytí. Takhle se to ovšem nedá udržet; a já už předem, ale s jistotou pláču nad zánikem toho kousku pozemské krásy a důstojnosti, který se jmenuje folklór.

Zato příroda, doufám, udrží tady nahoře svůj původní laponský charakter o něco déle: jednak proto, že je tu všude kolem Abisko chráněna jako přírodní park, snad z obavy, aby tu někoho nenapadlo pěstovat cukrovou třtinu a kávové plantáže, a jednak trochu i proto, že tu nikdy nic jiného asi neporoste než březová a vrbová tundra (kromě drobnější plevele, kterou jsem nemohl z vlaku dost přesně rozpoznat). Co se hor týče, ty to už nemají tak jisté; najdou v nich něco, čeho se může potřebovat na výrobu kanónů nebo čeho, a pak celou horu naloží na vagóny a odvezou ji přes Narvik panu Kruppovi[151] nebo panu Armstrongovi,[152] jako se stalo hoře, která se jmenovala Kirunavaara; teď už to není hora, nýbrž prostě 700 miliónů tun prima železné rudy. Nakreslil jsem ji i s jezerem Luossajärvi, ve kterém se zrcadlí; ale město Kiruna se svými standardními, červenými dělnickými domky a všemi sociálními, humanitními a jinými vymoženostmi moderního průmyslu uprostřed tragické zelené pouště tundry, to město se mi na obrázek nevešlo.

A tož bez konce a kraje arktická tundra, pomalu, ale jistě přecházející v severní les: nejdřív jen kamení a plazivé křoví, sem tam březový pahýl a souš, sem tam zajiskří zlatě mochna nebo co (může to být Sibbaldia procumbens); pak pořád houstne křovina, je vyšší a kosmatější, kam dohlédneš, všude samý bílý, strašidelný plamínek březového pně; do toho štíhlá a třpytivá osika, do toho temný keř olše a stříbrná vrba; a všude pod vrbou, pod šichou, pod březinou černě mokrá a blýskavě prýští samá rašelina. A pak se nad zčeřené křoví zvedne uschlý a bočitý peň, rozklene se chudá koruna, zatemní se rousnaté chvojí uzlovitých borovic; kupodivu chybí tu naše horská kleč, a jen vysoká, patetická borovice se tu houževnatě rve o život. A tady už má vyhráno; ještě je křivá a rozbitá vichry a zulámaná sněhem, ale už dává celému kraji strmý a slavnostní ráz svým vyčouhlým pněm a těžkým haluzím. Březina řídne, borovice dobývá půdy lesu; z brčálového borůvčí a plazivého jalovce stroze a stožárově trčí první pahýly, vývraty a kmeny smrků, otřískané větrem do nejpodivnějších pometel, košťat a ježatých palic, vlajících praporků a rozmáchlých paží. Ještě dlouho to není les, ještě to není vegetační kolektiv; každý strom sám pro sebe se rve s půdou a živly, každý jinak utvářen, jinak poznamenán a raněn svým vlastním osudem; není to les, ale velké bojiště a tábor válečníků na svou pěst. Co dělat, kde je boj o život nejtěžší, je každý z nás odkázán na sebe; ukaž sám, co můžeš a co vydržíš. Těžký život, pravda, ale co je v něm zato dobrodružství; i potkáš stromy, samý ostřílený kozák, samý starý a zkušený bitec; tenhle vyzáblý jako Don Quijote, tamten rozsochatý jako japonský zápasník; šlašitý čahoun, samá jízva a samý kloub, rozšavlovaný invalida zvedající k nebi pahýly hrozných údů, honosný a čupřinatý bramarbas,[153] hladový chuděra bitý ze všech stran, takový smolař, ale ještě se taktak protlouká; sukovití strejdové, samá kost, všechno na nich jen visí, nu, a vidíš, nedali se; kdo by to řekl do takových nemluvů! Pozdrav bůh, máte to tu pěknou armádu proti Severu; pod nohama se tomu hemží samé práče, smrček jako pořízek, chasník paťatá, ježatý výrostek s čelem už rozčísnutým hromskou ranou, povytáhlý a usmrkaný kluk, a už je divoký, jen se mračí pod svými pačesy a dělá ze sebe mužského; říkám, nikdy toho člověk dost nenakouká v samorostlém porostu severním; a nikde, povídám, nenajde pohromadě tolik svérázných a nádherných osobností; leda, jářku, že byste mi připomněli hory a skály norských fjordů.

Je to světlý a pořídlý porost, tahle severní hranice lesů, ale jací osuhlí chlapíci, jací sloupové, jací vousáči ověšení mechovou koudelí! Všude to probleskuje černými tůňkami, všude navaleno černého kamení, všude to bují štětinami tuhých trav a hustým rounem borůvčí; světlými, jemnými plamínky vyšlehuje jasné kapradí. Pomalu, pomalu se nordická tundra šikuje v řídký les smrkových stožárů a borovic vznešených jako chrámové kopule; jsou stromy, které si budeš do smrti pamatovat jako některé lidské tváře; jsou stromy, které jsou téměř svaté. A tu už mezi ně vhrklo široké mýtí, čerstvá a nahá paseka svítí poraženými kmeny, za sečí seč rudne vrbicí a vlní se ryšavou travou; se severním lesem se počíná také továrna na prkna a trámy; a široké, tady už zpomalené älvy zvolna a bez konce unášejí z lesů němé dříví.



[151] Krupp — Friedrich K., a. s., zbrojařský a ocelářský koncern v Porýní, zal. něm. průmyslníkem F. K. (1787 — 1826)

[152] Armstrong — angl. zbrojovka, zal. strojním inženýrem a vynálezcem Williamem Georgem A. (1810 — 1900) v Elswicku, zv. britský Krupp

[153] bramarbas — mluvka, žvanil (podle jména postavy z něm. překladu dánské komedie Jakob von Tyboe od Ludviga Holberga, 1684 — 1754)




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.