ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nemíním nijak generalizovat; vím, že taková paní Pankhurstová nebo slečna Zemínová vydají v politice za pár nás chlapů; ale pokud je mi známo, ženy většinou politiku nemají rády. Považují ji přese vše za mužskou záležitost, ve kterémžto náhledu je smíšen jistý obdiv s jistým opovržením. Myslím, že krom jiných pohlavních pohnutek je tento jejich poměr k politice určen dvěma ženskými motivy: nedostatkem smyslu pro abstrakce, a nedostatkem válečnického ducha.

Provozování politiky je sice obyčejně činnost svrchovaně praktická, ale hlásání politiky i víra v politiku předpokládá celou řadu abstrakcí, počínajíc slovem „lid“. Dobrá polovina politických zásad je to, čemu se po německu říká „Prinzipienreiterei“, kterýžto druh jezdectví je odjakživa mužskou vášní. Muže můžete rozplamenit, řeknete-li mu, že je demokracie v nebezpečí; kdybyste chtěli rozplamenit ženy, museli byste říci, že je v nebezpečí jejich muž nebo jejich děti. Muž se nechá utlouci třeba pro otázku autonomie čáslavského kraje; žena se nechá umačkat, aby koupila lacinější boty pro své haranty. Klerikální vůdce bojuje za Řím; klerikální babka bojuje, jak se domnívá, za svého Pánaboha. V našich zemích, kde se udržuje pravěká převaha muže, děje se politika ve jménu zásad; v Americe, kde má žena duševní převahu, se politika děje ve jménu zlevnění punčoch nebo potlačení alkoholu. Ženy se velmi málo zajímají o politiku, protože se velmi málo zajímají o abstraktní hesla. Žena se dá zabít z lásky, ale nedá se zabít ze zásady. Mnoho žen se dalo zabít pro lásku ke Kristovi, ale žádná by se nedala rozčtvrtit pro teologickou otázku svaté Trojice; to je vyhrazeno, jak se zdá, mužům. Vyskytnou se mučednice pro revoluci nebo pro svobodu; ale nevím, že by některá žena obětovala život řekněme pro volební vítězství Mladoturků proti Staroturkům. Mám poněkud mrazivý pocit, řeční-li nějaká dáma na příklad proti uznání Ruska de jure; přirozenější by se mi zdálo, kdyby stála s obnaženým prsem na nějaké barikádě. Žena pojímá celkem politiku stejně konkrétně jako lásku, rodinu neb jiné věci života; muž, pokud nevytlouká z politiky přímo hmotný zisk, je s to pojímat ji s dogmatickým fanatismem jako nějakou teologickou otázku. Pokud však se hlásání politiky omezuje z velké části na pronášení takových obecných ideí, je přirozeno, že ženy nám odpovídají cosi jako abychom jim dali s politikou svatý pokoj. Jsem přesvědčen, že se dejme tomu revue „Parlament“ nikdy nestane oblíbenou četbou paní a dívek českých. Dokonce jsem nepoznal ani jednu paní nebo dívku, která by se zálibou četla denně úvodníky v novinách. Mají totiž nepokrytý a zcela správný pocit, že to není pro ně psáno. Nestačí říci, že tomu nerozumějí; správnější je poznat, že je to vůbec nebaví.

Druhý motiv ženské nechuti k politice jsem zatím nazval „nedostatek válečnického ducha“. Nezapírejme si, že mužská potřeba být členem nějaké politické strany odpovídá archaickému mužskému pudu být v nějakém bojovnickém táboře nebo klanu. Vězí v nás hluboko jistý válečnický kolektivismus; vždy se hlásíme k nějaké naší vlajce a vrháme se jaksi do našeho boje za naše vítězství. V politice mluvíme o boji, praporu, štítě, nepřátelském táboře, zbraních, bojišti, vítězstvích a porážkách; celý tento slovník je tak zřejmě militaristický jako Žižkův spis o válečném umění. Nemá-li jiných, hlavně hospodářských pohnutek, přidává se muž k politické straně z téže prosté bojechtivosti, jako se přidal Diomedes, syn Tydeův, k Achajským; dává mu to jistý epický požitek válčení v mužském táboře. Muž vychází ze své rodiny, aby splynul s karavanou, výpravou, mužstvem, táborem, stranou; jeho „já“ má náklonnost rozpínat se na širší celky. Slovo „náš“ je po většině mužské povahy: naše vesnice, naše generace, náš hasičský spolek, naše strana; žena spíše vystačí se slovem „můj“ jako můj muž, má rodina, mé sousedky. Pravý politický straník se začíná tím, že říká „naše strana“; při tom je zvláštní důraz na představě „my“. Muž je člověk davu; zástup žen je vždy poněkud komický; žena velmi ztrácí, existuje-li hromadně. Politická strana je organizace pudu hromadnosti, jenž je prastarým pudem mužským; proto je zcela přirozeno, že ženy vstupují nesrovnatelně méně do politických stran než mužští. Politická strana je význačně mužský útvar; politika stranictví je mužská politika.

*

A nyní jsme v paradoxní situaci, že plná a dokonce téměř větší polovina národa má politická práva, aniž by měla skutečný politický zájem. Polovina národa je nucena politicky hlasovat, ačkoliv většinou neví, oč vlastně jde. Není to proto, že by se dobré nebo špatné výsledky politiky netýkaly dobrým nebo špatným způsobem ženských životních a soukromých zájmů. Je to proto, že se politika provozuje metodami jim podstatně cizími a vlastně odpornými. Může se říci, že ženy nemají smyslu pro politiku. Ale stejně se může říci, že politika nemá smyslu pro ženskou polovinu národa. Je možno tvrdit, že ženské mají krátký rozum; ale snad je na místě jiná formulace: že mužská politika má krátký rozum. Je to, jako byste ženám nabízeli mužské kalhoty a pak se divili, že nemají pochopení pro tuto ošacovací akci.

Kdyby měl rozumný člověk hospodu a shledal, že dobrá polovina jeho hostí jsou vegetariáni, počal by jim patrně vařit mrkev a špenát a nenutil by je do roštěnek. Kdyby velmi rozumní politikové si uvědomili překvapující fakt, že dobrá polovina politických občanů jsou ženy, nepředkládali by jim vyloženě mužské krmě, jako je abstraktní fanatismus a politické stranictví, a ohlédli by se po něčem přijatelnějším: ne snad po novém programu, nýbrž po změně metody. Politika stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko získáte řekněme pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba. Získáte je pro řadu konkrétních věcí, které jsou stejně důležité pro muže jako pro ženy; ale stěží je nadchnete pro vymoženosti, kterým se říká „úspěch naší strany“. Ženy nikdy nevědí, kdo je ministrem toho nebo onoho oboru; zdá se, že by jim nevadilo, kdyby jim byl odborník. Nebylo by žádným politickým pokrokem, kdyby polovina poslanců byly ženy; ale bylo by velkým pokrokem, kdyby se politika dělala tak, aby tomu rozuměla ženská polovina národa. Tak říkajíc škrtnutím pera jsme přičlenili do politické masy ženy; ale zapomněli jsme, že se tím tato masa poněkud změnila. Není nijak patrno, že by se podle toho změnily i politické metody. Politika zůstala stejně heslová, stejně bojovně stranická, stejně neurvale mocenská jako před tím. Zůstala politikou mužskou.