Zlatý fond > Diela > Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Z letopisů Strany mírneho pokroku

Počáteční program strany mírného pokroku v mezích zákona

Intenzívní vzdělávací hnutí, které v létech 1904 hýbalo celou střední Evropou, mocné liberální ideje, přicházející k nám ze vzbouřených ruských gubernií, kde teroristi v období 1902 — 1904 rozvíjeli svou největší činnost, kteráž válkou rusko-japonskou jsouc podporována byla korunována ojedinělými úspěchy, jakým bylo vyhození Pleveho do povětří a strýce carova Sergěje ve Varšavě, nezůstalo ani u nás bez ohlasu. V severních Čechách vzbouřili se horníci a navrátili se teprve tehdá do práce, když jim zaměstnavatelé snížili mzdy. Toto velké revoluční hnutí mělo ohlas i ve Vestfálsku, kdež byl vztyčen rudý prapor na radnici hlavního města Vestfálska, na jehož jméně nezáleží. Prapor ten si tam dali sami würtenberští četníci, a to se stalo právě v té době, kdy ruské loďstvo baltické u Čušimi bylo poraženo Japonci.

Ohlas tohoto japonského vítězství způsobil tenkrát v Praze velký rozruch; ačkoliv byla zpráva pravdivá, psal tenkrát válečný zpravodaj Národních listů a Národní politiky přítel poslanec Václav Jaroslav Klofáč stále o velkých vítězstvích Rusů nad Japonci. V Praze tomu věřilo asi 30 % lidí, a to byli ti, kteří roku 1901 při vypuknutí války rusko-japonské stáli na Staroměstském náměstí před ruským chrámem svatého Mikuláše, kde báťuška Ryškov sloužil panychidu za zdar ruských zbraní, a ty zástupy českého lidu zpívaly venku Hej Slované, patrně na počest Petropavlovské pevnosti a 1000 ruských lidí, zastřelených tělesnou stráží carovou a kozáky na Něvském prospektu, když volali slávu carovi. Ozdobeni slovanskými trikolórami spráskali tam Pelanta, osm českých anarchistů a naposled redaktora Práva lidu přítele Skálu, který opožděně přišel po naprostém debaklu zpráskaných odpůrců carových a vida tolik lidí pohromadě, ve stranickém nadšení domníval se, že to musí být samí sociální demokraté, a zvolal uprostřed toho davu: „Pryč s carem, hanba carovi!“

Jedině tím, že ho policie zatkla, zachráněn byl před utlučením; jak sám vypravuje, dostal od nadšených carofilů kolem 600 facek. Dostal je právě od těch, kteří za čtyři roky poté na Staroměstském náměstí za bouří o všeobecné právo hlasovací volali s doktorem Soukupem, stojícím na balkónu radnice: „Ruské revoluci nazdar!“

Ano, v této době viselo již nad středními Čechy ve vzduchu všeobecné právo hlasovací. V Čechách počínalo se probouzet nejasné vědomí po lidské důstojnosti a anarchista Knotek dává zděděné peníze do žižkovské Komuny, Vohryzek maže si sporý věnec vlasů brilantinou, chodí po Praze v šatech nejelegantnějšího střihu jako arbiter elegantiarum, kupuje si voňavky a vydává Chuďasa, anarchistický krejcarák českého lidu, zatímco v úzké a smutné Charvátské uličce v Rokytově tiskárně zaniká satirický časopis Svítilna, kam malíř Lada ukládá prvně své zkreslené nohy. Svítilna tedy zanikla, když autoři vybrali si zálohy na honoráře až do šestého pokolení. České slovo přestává být Českou demokracií a Česká demokracie Českým slovem a poslanec Klofáč pochvaluje si v dopisech z Mandžurie statečnost ruského vojska, hrdinství Japonců a posílá do Čech tatarské výšivky, které Rusové odebrali popraveným Chunguzům. Realisté zatím v Čechách nelení a Herben a Masaryk nadávají si navzájem. Masaryk prohlašuje, že je s Herbenem morálně hotov, k čemuž Herben ironicky přisvědčuje s velice nebezpečným dodatkem: „Ale nikdy ne finančně.“

A zatímco klerikální sloup katolické moderny, denunciant páter Dostál-Lutinov, nadává Macharovi, úpícímu v nepřátelské Vídni s platem K 4000,— ročně v roztomilém vlastním domku za Vídní, v této vilce obrací Machar svou pěst směrem k Českému království a počíná se mu nelíbit Eliška Krásnohorská a studuje přitom pro budoucnost bedekra po Římě.

V Čechách vyskytují se dva mladí básníci, píšící jeden-každý horší verše než druhý. Jest to básník Rosenzweig-Moir a Frabša, který stal se po létech upřímným národním socialistou, redaktorem národně-sociálního plátku v Kutné Hoře. V té době bylo zvykem, že mladí básníci jako Frabša unášeli dcery pekařů, a když na ně otec přišel, dopouštěli se urážky Jeho Veličenstva. Na Vinohradech nešťastný knihkupec Horálek rozdává Biblí kralickou mezi své přátele a známé po hospodách a vypůjčuje si od nich peníze. Anglikánská církev kupuje v Praze duše po jedné libře, v Nuslích v Heroldových lázních křtí adventisté nahé staré baby, v Makedonii vypuká revoluce, makedonští povstalci vyhazují do povětří mosty u Bitolje a Soluně, z hradčanského paláce arcibiskupského padá kominík do dvora, vzbouřená válečná ruská loď Potěmkin bombarduje rumunské pobřeží, na Labi pro malou výši vody ukazují se hladové kameny, agent-provokatér Mašek vydává se v redakci Komuny za italského anarchistu Pietra Periho, uprchnuvšího ze Sevastopole v Rusku, a spí jednu noc u Rosenzweiga-Moira, vlastně oba jsou vzhůru, poněvadž jeden bojí se druhého, do Prahy přijíždí nenápadně vévoda makedonský Klimeš, a tu v těchto bouřlivých dobách zakládám v hostinci U zlatého litru na Královských Vinohradech, za posměchu mistra Arbesa, novou politickou stranu českou, stranu mírného pokroku v mezích zákona, kterýžto název byl hlavním a počátečním programem celé strany, kde slova „mírný“ a „pokrok“, „mez“ a „zákon“, spojeny ideově v jeden mohutný celek, udávala rámcový program celé strany, který ovšem později změnil se dle stávajících politických poměrů, přizpůsobil se okolnostem až do té doby, kdy roku 1911 přikročeno bylo k reorganizaci strany.

A jest na místě, abych v prvé řadě zmínil se o dvou mužích, kteří v památný rok, kdy strana byla založena, stáli mně po boku vedle celé řady jiných, o nichž později bude zmínka, a podporovali mne v mém snažení. Byli to vévoda makedonský Klimeš a básník Gustav R. Opočenský.

Gustav R. Opočenský a vévoda makedonský Klimeš

Básník Opočenský pochází z rodiny, kde pravý cit náboženský jest velice rozvinut. Jest to rodina neobyčejně počestná, ze které vznikli samí evangeličtí pastoři. I otec G. R. Opočenského byl váženým pastorem v obci Krouné za Chrudimí a z úst svého otce sál Opočenský mravní názory na svět, které také provázejí celou jeho dráhu životní. V mystickém šeru krounské evangelické katedrály dlíval mladý Gustav po celé dny, ukryt jsa pod některou lavicí v lodi chrámové před oním nástrojem spravedlnosti boží na zemi, jak jeho otec pastor nazýval metlu. A když byl vypátrán, tu neprotivil se nijak řízení osudu, ale přehnut jsa přes koleno, vzpomínal slov evangelia: „Všechna mocnost pochází od Boha, pročež kdo se mocnosti protiví, řízení božímu se protiví!“ Otcovo koleno a rákoska byly Opočenskému nejlepší školou básnickou. Neboť tomu sluší právě poděkovati za onen výstižný rys v básnické tvorbě G. R. Opočenského, který literární historik může sledovati v každé jeho básni, totiž nesmírnou beznaděj, smutky, jež se ukonejšit nedají, ohně, které uhasly — — —

A na jeho život mělo toto období krutého svíjení se na otcově kolenu vliv ten, že v touze po realismu vyhledává dnes právě ona dobrodružství, jichž výsledek jest podobný stav duševní, v jakém býval v útlém svém mládí. Celý jeho život záleží v odříkávání se všech radostných požitků života, on hledí na svět okem toho, který ví, že ani u Apolla, ani v Bendově kavárně, ani u Hvězdiček či v Technice nenalezne toho, co hledá jeho poetická duše, toužící po krásnu. A tento svět čistě materialistický přečasto disharmonicky vnikne v jeho citlivou duši. Mohutné paže chopí se ho a již jest vynášen z lokálu a ty, které on miloval, píší mu psaní, že už je po tom splynutí duší, a tu on opřen jsa o strom za tmavé noci pláče do ticha ulic a praví hlasem přerývaným slzami k těm, kteří ho chtí těšit: „Vždyť já jsem nikdy ani kuřeti neublížil, jdi ode mne, nebo ti dám pár facek.“ — A mám tu čest prohlásit, že tento dokonalý muž stál po mém boku při zakládání strany mírného pokroku v mezích zákona.

Jak odlišným od něho byl vévoda makedonský Klimeš! Předně nikdo z nás nevěděl, kde a kdy se narodil tento bojovník za práva utlačovaného lidu. Byl postavy vysoké a jeho obrovský hnědý plnovous v zarostlé tváři, hrozivý výraz jeho obličeje, vášnivé proslovy daly tušiti, že on jest rozeným vojevůdcem revolučních vojsk, a jako takového poznal jsem ho dva roky před založením naší nové strany v Sofii. Každopádně bude třeba obšírné kapitoly k vylíčení všech jeho slavných činů, z nichž nejslavnějším bylo naše setkání, kdy zúčastnili jsme se oné památné bitvy na hoře Garvan, kdy obléhali jsme Monastýr a obklopeni řadovým tureckým vojskem nizzami utekli jsme tak krásně, jak se jen z boje dá utéci.

Makedonský vévoda Klimeš

I

Pravím ještě jednou, že ve své straně měli jsme po jistý čas tohoto muže, kterého jsme si neobyčejně vážili právě pro jeho vystupování hrdiny.

Toto, co zde však dále píši, nebudiž snad považováno za nějaké zlehčování tohoto muže, nýbrž spíše za krásný dokument jeho charakteru.

Věru že se ten muž nebál, ale když došlo k nejhoršímu, uznal také za nejlepší ustoupit, a to také učinil vždy v úplném pořádku.

Nejkrásnějším bylo, když setkal jsem se s ním v Sofii.

Bylo to právě v oné pohnuté době, když tlupy stálého tureckého vojska, nizzamové, obkličovaly krajiny kolem Soluně a vrhaly svou největší sílu směrem k bulharským hranicím pod krásnou Vitošou, oním čarovným koutkem plným poezie.

Bylo to v době, kdy vše vonělo v mocných hájích a pralesích Vitoši a kdy hřímala děla tam dole a rachotily pušky makedonských povstalců.

A tam právě postupovaly čety revolucionáře bulharského Sarafova a dál a dál zas ta děla hřímala a ozýval se křik za osvobození Makedonců.

A v té době seděl Klimeš v továrně na pohovky v Sofii, neboť nebyl rozený vejvoda, nýbrž vyučený čalouník. A seděl tam zcela klidně, netuše, že hodnost vejvodská již sklání se nad jeho hlavou, a v té době právě přišel jsem do Sofie a jako s krajanem seznámil jsem se s tím mužem, který do té chvíle neznal nic jiného než klid a mír a v jehož duši teprve dřímaly ty jeho pozdější bohatýrské vlastnosti.

A tu při víně z hor aténských (prachmizerné a drahé bylo to víno), při víně z Olympu (což též nebyl žádný nektar bohů, nýbrž prachobyčejná břečka), lhal mně ponejprv v životě, že zná všechny průsmyky, že zná všechny revolucionáře, že zná všechny tlupy makedonských povstalců, že zná jejich vůdce, hrdinu Sarafova, kterého později komiti zabili, poněvadž zpronevěřil jim peníze za strojní pušky, za ruční pumy a jiné příjemné předměty.

Přiznávám se, že jsem pocítil v tom okamžiku touhu vypravit se s ním na hranice, a on byl ochoten jít hned či zítra, zkrátka jít bojovat za svobodu utištěných bratří makedonských.

A aby to dokázal, vzal klobouk a vyzval mne, abych ho následoval.

Šli jsme do malé kavárny, kde, jak se mně později svěřil, myslel, že se tam komiti nescházejí, ale oni se tam scházeli nešťastnou náhodou, a proto stal se vejvodou makedonským, ta dobrá, hrdinná a statečná a poctivá duše. A právě tam verbovali dobrovolníky za hranice. Zbledl, ale tuše, že snad mu kyne sláva, v neuvědomělém stavu hrdinství, jako když se Ilja Muromec rozhoupal, bulharsky víc lámaně než plynně prohlásil, že má s sebou krajana z Čech a on že sám jest ochoten nasaditi se mnou život za svobodu bratří za Vitošou, za jich zájmy, ženy, děti, za vše krásné, za vše hrdinné, ohromné, báječné.

„Dejte nám pušky, bratří,“ zvolal, když se napil rakije. A pak jsme přísahali. Přísahali jsme na prapor svobody. Přiznávám se, že do té doby jsem střílel zajíce, a teď jsem měl střílet Turky. Bylo to něco neobyčejného, ale teprve druhá, třetí, čtvrtá a pátá rakije dodala mně odvahy.

A když jsme přísahali, třásli jsme se oba, klepali jsme se, a tak jsme v noci nejtmavší a nejsmutnější, kterou pamatuji, vyrazili na turecké hranice.

Pod Vitoší k ránu přišli jsme do skladiště zbraní, do malého domku, kde nám napřed dali sýr a potom teprve rozdali nám zbraně. Byly to verndlovky. Nabíjí se to jako manlicherovka a já ani vejvoda Klimeš nevěděli jsme, jak se to vlastně nabíjí.

„Rozumíte tomu?“ otázal se nás náčelník tlupy.

„Jak bychom nerozuměli,“ řekl statečný vejvoda Klimeš, celý se klepaje, když nám dali zásobu nábojů, „strčíš, bratře, náboj do pušky, zamíříš na Turka, bác, a ta turecká svině se válí, ty jí šlápneš na krk a uřežeš hlavu a je ti veselo v srdci, radostně, bratří, podejte mi čutoru.“

Podali mu čutoru, a když se napil, mluvil dál: „Tak je to, bratří, Turek, potvora nekřesťanská, žije jako pes, umře jako pes, a na to přísahám, jako že se jmenuji Klimeš.“

Jeho mohutná postava vztyčila se v plné kráse, oko modré mu zaplálo, jeho mohutný vous se rozježil, a to nebyl již Klimeš, tovaryš čalounický, to byl pravý vejvoda makedonský, to byl ten hrozný Klimeš.

A tak nás postavili do prvé řady, abychom u Turků budili hrůzu. Já, poněvadž jsem měl evropský šat, a Klimeš, poněvadž vypadal jako Goliáš.

Na tomto pochodu poprvé jsme omdleli hrůzou, poněvadž jsme si pomysleli, že budeme v první řadě a že nás Turci nepochybně rozsekají na kaši.

A k večeru jsme zapálili opuštěnou stodolu. Patřila tureckému knězi, byli jsme na tureckém území a mulah byl pojištěn v Soluni.

A před námi tyčil se vrch, hora Garvan, strážce tureckého území, kde se to jen hemžilo škorpióny.

A my vylezli na tu horu. My zahodili pušky. My byli první, kteří jako přední stráž vydrápali se nahoru, abychom viděli, že dole pod námi hoří koldokola ohně tureckého řadového vojska.

A my utekli k Turkům. Znal jsem z turečtiny několik vět a z těch jsem si sestavil: „Páni Turci, nás ženou komiti, my utíkáme!“

A to bylo všechno pravda. Zajali nás zcela formálně a usnesli se, že dřív, než nás pověsí, že nás předvedou důstojníkovi.

A když nás předvedli, shledali jsme, že důstojník byl velice roztomilý člověk. Tázal se mne francouzsky, proč nás komiti hnali, a já řekl, poněvadž mysleli, že jsme Turci, a tu on se dal do smíchu a pohostil nás a ráno vlakem dal odvézt s čestným průvodem na hranice.

To byla ta velká bitva na hoře Garvan, o které v Praze vykládal Klimeš, vejvoda makedonský, že jsme tam pobili 2580 Turků.

II

Nebyla to však jen bitva na hoře Garvan, kde vyznamenal se, jak jsme již uvedli, velkou statečností vévoda makedonský, bylo to však hlavně ono hrdinné dobytí Monastýru, při kterém projevil on právě tu nejkrásnější schopnost vojevůdce, necitelnost vůči jakýmkoliv vlivům, které by byly s to poškodit zájem svaté věci, za kterou tak statečně bili jsme se na hoře Garvan.

Kdo sledoval jeho vypravování v Praze o tomto bojarském zápase, ten viděl zřetelně, jak mnoho vévoda makedonský vykonal pro věc utištěné Makedonie. Ten seznal, jakými jsme my byli mstiteli všech ukrutností, které Turci páchali na křesťanském obyvatelstvu za Vitoší. Podotýkám, že byl vždy tak skromný, vlastně, že znaje spíše mou skromnost, nikdy nevypravoval, že jsem se též onoho skvělého tažení zúčastnil. Jsem mu za to velmi povděčen, neboť v našich poměrech člověk věru nerad o sobě slyší, že by byl těm stům a stům Turků hlavy usekal a uřezal. Jsme zde příliš povznešeni nad takové malichernosti. A zabije-li člověk třebas jen kotě, mluví se již o něm jako o netvoru. Ale Klimeš není z těch, kteří by své činy zakrývali. Není z onoho druhů lidí, kteří stydí se za to, co provedli, a omlouvají to pak tím nejnejapnějším způsobem. Jsou v Praze svědci těchto jeho krásných slov o dobytí Monastýru:

„Mohu říci, pánové, že příliš jsem se na svou četu, čítající 200 mužů, nespoléhal, neboť tušil jsem mezi nimi zrádce. Kromě toho cesta, kterou jsme se městu Monastýru blížili, není právě nejvábnější, postupujíc krajinou hornatou, abych tak řekl, úplně pustou. Na svém tažení, které jsme konali touto krajinou před čtrnácti dny, otrávili jsme všechny studně, aby turecké řadové vojsko nemohlo dále postupovati, a nyní představte si, že ani my nemohli jsme se napíti z těchto studen, v hrozném žáru 38 stupňů. Několik komitů, nedbajíc mého výslovného nařízení, aby se otráveným studním nepřibližovali, zaplatilo svou odvážlivost životem. Dva z nich byl jsem nucen pro výstrahu dát pověsit.

To však nebylo to nejhorší. Zrádcové nebyli jen v našich řadách. Každé skalisko ukrývalo za sebou zrádce, který běžel nás udat k nejbližšímu valimu, a už tu byl aga s janičáry. A povážím-li, že takových skalisek napočítal jsem 2000 až 3000 na té cestě, můžete si pomysliti, jak nám bylo. Vám se to pěkně zde sedí před pivem a u piva, ale seďte tak klidně, když nad vašimi hlavami praskají děla a vedle vás třískají strojní pušky i obyčejné a každou chvíli některá trefí a kůň se pod vámi plaší a skákat musíte přes rokle, poněvadž Turci už všechny mosty strhali, a musíte ještě ke všemu taky střílet, kůň se pod váma ještě víc splaší a odnese vás do tábora nepřátelského. To jsou radosti…

Tak nás nakonec zbylo jen 80 proti 28 000 pěšího řadového vojska nizzami, 4000 janičárů a bůhví kolika ještě tisícům jiného vojska tureckého. A to všechno vojsko má zelené uniformy, takže kam jsme se podívali, tam mysleli jsme, že zříme les a že se najíme malin, ale když jsme tam přišli, byli to Turci, a všechno to před námi uteklo a byli jsme zase na holé půdě. Jo, to jsou radosti. — — — Ale přál nám svatý Sáva, patron Bulharska, kterého tenkrát Turci bez dlouhých okolků pověsili, poněvadž u něho našli od Sarafova dopis, to byla radost. A tak jsme přece jen jednoho krásného rána přitáhli k Monastýru. Abych vám to, pánové, vysvětlil, Monastýr je jedna z nejsilnějších tureckých pevností v Makedonii. Samotná pevnost vnitřní, víte, to je, abych to tak řek, tak jako ten stůl, co za ním sedím. Tamto piano tady nalevo a napravo ten druhý stůl a tamhle pan hostinský u dveří a tam, jako co hrají karty, zas ve druhém rohu, to jsou pevnůstky kolem Monastýru. A každý dobrý stratég, chtěl-li by se zmocnit Monastýru, musí postupovat tak, že napřed se zmocní piana, potom pana hostinského a tamhle toho stolu. Poněvadž však v případě, kdyby štěstí válečné se obrátilo a nepřítel dobyl střední pevnůstky, pana hostinského, musíme vyhodit pana hostinského do povětří a z piana střílet sem na stůl, když ovšem napřed porubáme tamty, co hrají karty. A dle tohoto promyšleného plánu jsem také postupoval. Střední pevnost vyhodili jsme do povětří, ostatní jsme obsadili a děla namířili jsme proti hlavnímu městu. Tři dny a tři noci stříleli jsme bez ustání na město, a tu takhle čtvrtého dne kvečeru dostavila se do našeho tábora čarokrásná Turkyně, která přála si mluvit jedině s vévodou makedonským Klimešem, totiž se mnou. Řekl jsem, aby ji pustili do mého stanu, a tu ona padla přede mnou na kolena a počala mi líbat boty a prosila mne, abych města ušetřil, že se mi úplně vzdá, že s ní mohu dělat, co chci. To byla radost. — A víte, co jsem já udělal, pánové? Já jsem ji zneužil a ráno jsme města dobyli, vydrancovali a zapálili na šesti místech, obyvatelstvo bez milosti zahladili, povraždili a vypověděli z Turecka. — Přátelé, bude se zdát snad někomu z vás, že je to ukrutnosť, sveřepost, ale není to pravda. To vám lehce vymluvím. Na náměstí byla již připravena šibenice pro všech nás osmdesát a osmdesát sudů s petrolejem. Tak si považte, jak by se nám bylo vedlo, kdyby nás byli chytli.“

III

Byla to mužná slova, jimiž jasně osvětloval vévoda makedonský Klimeš svou činnost ve prospěch ujařmených bratrů Bulharů za Vitoší. Ale přesto dovolím si některá jeho sdělení co nejstručněji ne snad přivést na pravou míru, toho jsem dalek, nýbrž prostě ukázati, že v jeho duši nežily žádné zvířecí pudy, nýbrž že vše, co konal u Monastýru, dělal jedině pro naši záchranu. — Tak kupříkladu Monastýr není žádné město, nýbrž monastýr znamená tolik co klášter, kde žíznivým hladovým poutníkům poskytnou mniši občerstvení na další cestu. Když nás tenkrát onen turecký důstojník, ke kterému jsme se pod horou Garvan obrátili ze strachu před bulharskými komity, dal ve vší slávě doprovodit vojenskou hlídkou na hranice bulharské, dostali jsme se po dvouhodinném pochodu již na bulharské straně k onomu monastýru. A tam oblehli jsme branku kláštera a prosili jsme o nějaké občerstvení, a tu jest pravdou, že vévoda makedonský Klimeš monastýr vyplundroval, neboť pobyli jsme tam týden a vyjedli všechny zásoby kláštera.

Dále jest pravdou, že přišla do našeho tábora krásná Turkyně. Leželi jsme té osmdesátileté babě v kupě jejího sena na louce a dojili jsme její kozu. To ale bylo už hodinu před Sofií, kam jsme poté kvečeru šťastně dorazili a kde Klimeš ukazoval prvně své rány, utrpěné v boji za zelenou Vitoší. Odřel si totiž čelo a loket, jak spad v monastýru do sklepa, když tam šel ohledat zásoby vína, které mniši před námi pečlivě tajili. Jak vidět, nemůže ovšem toto nijak zlehčit Klimešovu slávu vojenskou, neboť Klimeš zde v Praze za svého pobytu, byl-li na nejvyšší stupeň rozrušen sám svým líčením, sundal kabát a vestu a povytáhnuv si košili na zádech, dal si každým z posluchačů ohmatati nad levým bokem tvrdý předmět, střepinu z granátu, která mu uvízla v těle, když roztrhl se nad námi jeden z těch sta a sta granátů, vypalovaných tureckým dělostřelectvem při oné slavné bitvě na hoře Garvan, kdy probili jsme se dvěma pluky řadového vojska tureckého a vzadu stojící pluk úplně rozprášili.

Ten tvrdý předmět byla bloudivá ledvina, kterou přijel si vévoda makedonský Klimeš do Prahy dát vyléčit. — Mohu tedy říci, že jeho statečnost, jeho veliké uvědomění svaté věci, pro kterou bojoval, působila pro naši stranu mírného pokroku v mezích zákona velice přitažlivě a že jeho vypravování o všech těch nesčetných bojích, slavných vítězstvích jeho vlastní čety, byla prvními přednáškami poučnými, se kterými vyšli jsme na veřejnost, obravše si za úkol vystoupit s programem osvětovým a poučným, neboť co jest lidu potřebí, aby získal si svou samostatnost? Nic jiného nežli osvěty. — A to osvěty takové, aby jeho duch získal pochopení pro správné názory životní, aby si lid uvědomil, že se nemá ukvapovat, aby dále toužil po sebevzdělání. A mohu říct, že právě tím, jak jsme do svého programu pojali kulturní otázky, získali jsme si obliby těch vrstev, které dosud neměly o vzniku nové naší strany ani tušení.

Kulturní naše propaganda rázem způsobila převrat. V kruzích literárních i studentských počalo se rozumově uvažovat, že strana, která poučnými přednáškami jde mezi lid a nezahajuje svou činnost žádnými planými frázemi, že tato strana má budoucnost.

A houfně přidávali se k nám dle teorie Darwinovy o společenském životě vyšších savců, u kterých houf může tvořit třebas jen šest jedinců.

A tak 14. prosince roku 1904 bylo nás ve straně celkem osm.

První neúspěchy strany na českém venkově

Mohu říci, že venkova nedotkly se ony velké liberální ideje, popsané v kapitole druhé. Venkov v letech 1904 nebyl ještě náležitě připraven pro program nové strany. Český sedlák dál klidně oséval svá pole, jeho dobytek v chlévech dál klidně bučel a poskytoval mu stejné množství mléka jako dosud. V agrárních organizacích té doby nebyly projednávány žádné aféry Švehlů, Bergmannů a Prášků. Mladočeši pevně ještě drželi se ve svých venkovských sídlech, mír a klid panoval po českých dědinách, jakási lenivost zmocňovala se všech představených v obcích. Za tohoto stavu věci nemohli jsme doufat, že i český venkov mohl by naše ideje přijati za své vlastní, nicméně odvážili jsme se propagovati náš osvětový program na zanedbaném českém venkově. Jediný muž poskytl nám z venkovského obyvatelstva pomocné ruky, a to byl nezapomenutelný Josef Kratochvíl, syn hostinského a majitele usedlosti v Letňanech. Dobrý ten člověk propadl kdysi třikráte na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a uznal za rozumnější místo kontokorentů zhotovovat sedlákům účty za syrečky a pivo. Občas zajížděl do Prahy, stýkal se s námi, a prodchnut našimi zásadami, vyzval mne, abych pro neuvědomělé selské obyvatelstvo v Letňanech uspořádal v nejbližší neděli poučnou přednášku v sále hostince jeho otce. Připravoval jsem se bezodkladně ku své apoštolské cestě. Věděl jsem dobře, že na prostý venkovský lid nelze působiti bombastickými frázemi, nemajícími smyslu vzhledem k jich sociálnímu postavení. K tomu lidu musí se promluvit o tom, co ho poutá k rodné hroudě.

Proto ku své přednášce, jež konala se v Letňanech za neobyčejného účastenství, neboť přišli sedláci i z Vinoře a Čakovic, zvolil jsem téma velice populární: „Některé nové názory na hubení hrabošů.“

Velectěné shromáždění!

Bylo to roku 1812, kdy anglický badatel a učenec Swifen vystoupil s úžasnou teorií, že se polní hraboši nerozmnožují. V té době nad celou Evropou ležely chmury napoleonských válek. Věda nacházela se pod jařmem bodáků a militaristických choutek velkého tyrana Napoleona. Není tedy divu, že Francouzská akademie věd v té době neozvala se proti úžasné teorii Angličana Swifena, ačkoliv Anglie a Francie nežily v poměru přátelském. Teprve po bitvě u Waterloo poměry se změnily. Anglie vnutila Francii Ludvíka XVIII. a anglický učenec Swifen chtěl vnutit učencům francouzským, že se hrabošové vůbec nerozmnožují. Tím byl francouzský venkov pobouřen na nejvyšší stupeň a toto rozhorlení sdíleli i francouzští profesoři. A byl to zejména francouzský učenec Bernard, který roku 1816 ve dvou krátce po sobě vyšlých knihách dokázal jasně, že hraboši se rozmnožují v poměru 1:240. Ale jako všude najde se zrádce, tak i mezi Francouzi samými profesor Charles Clemont o dva roky později vystoupil s novou teorií, která podepřela úplně názory Angličana Swifena, že se hraboši rozhodně nerozmnožují, a dokazoval to svými pokusy. Praví:

„S neobyčejnými finančními obětmi získal jsem dva hraboše, které jsem dal do jedné klece a pozoroval bedlivě po dva roky. A oni se nerozmnožili.“

Případ byl pečlivě prozkoumán a tu vyšlo najevo, že oba hraboši nacházeli se sice v jedné kleci, že byli také skutečně po dva roky pozorováni. Ale že to byli samečkové. Nato se profesor Charles Clemont utopil i se svými hraboši v Seině.

Po těchto mých slovech nastal hluk v sále a nějaký muž skočil k mému stolu.

„Co tady povídáte, je blbost, sousedi, vyhoďme ho!“

Vyhodili mne okamžitě, ačkoliv jsem je ujišťoval, že to není všechno, že ještě není konec a teď že přijde to nejlepší.

A to nejlepší přišlo. Vyváleli mne v blátě na silnici k Ďáblicům a hnali bez klobouku s klacky až k Vysočanům.

To byl první neúspěch naší strany mírného pokroku v mezích zákona na venkově. Další neúspěchy dostavily se časem a svědčí to jistě o malém pochopení kulturních otázek.

Přítel Stanislav Zeman

„Rakouská vláda oktrojovavši ústavu ze dne 4. března 1849 prohlásila se pro centralizaci,“ s těmito slovy přistoupil k našemu stolu mladý člověk, který tvářil se víc než vážně. „U nás v Americe,“ pokračoval, přisedaje si bez okolků, „vláda dobře věděla, proč Indiánům na západě povolila svobodné území Indian-Territory. Kdo žil za sebestísněnějších amerických poměrů, kdy jednotlivé vlády americké vydávaly zákony, příčící se všemu lidskému rozumu, ten dobře chápe, co to znamená centralizace.“ Po těchto slovech bouchl pěstí do stolu, a poněvadž tento mladý muž, který si počínal takovým způsobem, nesklidil žádných sympatií, nezbylo nám nic jiného, nežli odkázat ho násilím na jeho místo, proti čemuž on protestoval, tvrdě, že jako svobodný občan americký a jako kdokoliv má právo sedět u našeho stolu a zúčastnit se našich debat a našich hovorů. Ještě ve dveřích obrátil se na nás s tímto apelem: „Občané! Já to byl, který přemohl nejlepšího boxera Ameriky, černocha Hansera; boxoval jsem v Kanadě a získal jsem šampionát státu Oklahoma. Vás se také nebojím, a znásilňujete-li mne, nemohu o vás si myslet nic, nežli že jste zbabělci.“ Po těchto slovech utekl, jako by mu hlavu zapálili, a příštího dne k svému údivu spatřili jsme ho, jak sedí zcela klidně u našeho stolu s jedním dlouhovlasým mladým mužem, kterého představil jako akademického malíře Vacíka z New Yorku. Ale Vacík je z Vršovic. Původně, jak jsme vypátrali, byl Vacík holičským pomocníkem, do akademie nikdy nechodil a dává si malovat svoje krajinky po 1,— K nebo po dvou šestákách mladými, snaživými umělci, upraví ladně v celek ona díla a prodává je ve velkém. Jestli nám ho Zeman představil s báječným klidem jako Američana, mělo to ten jediný účinek, že Vacík od té doby tvrdí, že pochází z Ameriky a že po Americe mnoho cestoval, v americkém spolkovém domu všenárodním ve Washingtonu že zpeněžil některé své obrazy prérií, k čemuž dodával Zeman, že je nejen viděl, nýbrž že koupi sám prostřednictvím tehdejšího amerického prezidenta Crolgośe (spletl si jméno prezidenta s jménem jeho vraha) zprostředkoval a telegraficky koupi uskutečnil. — Od toho okamžiku počal Zeman vystupovat jako silná individualita a za jeden večer získal si sympatie vévody makedonského Klimeše. V době necelého týdnu ležel před námi jeho život jako na dlani. A zajímavé bylo, že vévoda makedonský Klimeš věřil všemu, co Zeman povídal, a jenom někdy zamyslil se a řekl hlasitě: „To bych také dokázal.“ — V tom prvém týdnu slyšeli jsme od Zemana, že jest dílem nalezenec, jenž nepoznal otce ani matky (to bylo v úterý), a teprve ve čtvrtek nám odhalil, že není nalezenec, ale že je synem bohatého farmáře, 80 mil od New Yorku na samém pobřeží Mexického zálivu. Podotýkám, že kromě Klimeše všemu, co Zeman povídal, věřil ještě částečně starý mistr Arbes. Sedával tam každou sobotu za stolem, upíraje zrak na svou podobiznu, visící na stěně proti němu, kterou vděčný hostinský od Zlatého litru ověnčil a opatřil červenobílými stuhami. V tomto malém prostředí nestrpěl Arbes odporu. Všechno věděl lepší než ostatní, všechno ho uráželo, a to také věděl, že 80 mil od New Yorku je příliš málo, než aby to stačilo až k zálivu Mexickému; vytkl to Zemanovi, jenž řekl: „Já že jsem řekl 80? Snad 800.“ — Nyní zas byl mistr Arbes v koncích. Vévoda makedonský Klimeš se do toho zamíchal a prohlásil, že na jedné míli nezáleží. Pan Šimáček, majitel hudební školy a bratr nakladatele Šimáčka, pronesl své mínění, že takovým mladíkům, jako je Zeman, dávat do ruky míle je jako dát malému dítěti nůž. Došlo k velké a úporné hádce, při které Zeman nakonec nabyl vrchu, a celá ta literární i pseudoliterární společnost za krátký čas věřila Zemanovi na slovo. Naslouchal mu spisovatel Rožek, profesor Sekanina a bledý mladík, který vydal svým nákladem sbírku veršů Quarnero, začež byl z mého popudu Frabšou zpolíčkován. — A Zeman slavil triumfy. Zejména slečna Šimáčková, která se vdala později za nějakého Bulhara, věřila Zemanovi toto: Že třikrát v sudě přeplaval Niagaru. Že v Kalifornii vyšplhal se na mamutí strom, vysoký 500 stop. Že přeplaval úžinu Beringovu — právě počátkem zimy, takže na tři neděle zamrzl uprostřed v ledu a teprve příštího jara svůj úkol dokonal. — Do tohoto období spadá též i záhadné zmizení Stanislava Zemana. Jak přišel, tak i odešel. Ale na cestu vzal s sebou jistého Hessa, pořadatele koncertů. Celá tato historie jest velice spletená a Hess jenom vypravuje, že se sám sobě diví, jak mohl Zemanovi věřit. Jednoho dne se totiž stalo, že Hess vydělal nějaký větší obnos na koncertu, a když se to Zeman dověděl, šel k němu s prohlášením, že Hess jest jeho nejlepší přítel: „A když máme teď peníze, pojedeme do Vídně k mé tetě, která mi má vyplatit legát po strýci, celkem K 20 000.“ — „Tak jsme tedy jeli,“ vypravuje Hess. „Když jsme přijeli do Vídně, tu Zeman povídá: ,Poslyš, Hessi, zůstaň zde v hotelu a já dojdu k tetě. Tetu přivedu k tobě, řeknu, že jsi můj právní zástupce, a během půlhodiny máme zde peníze.‘ Netrvalo to ani hodinu, Zeman se vrátil s vyděšenou tváří a řekl: ,Není to nic platné, musíme do Terstu. Teta dlí nyní v Terstu.‘ Tak jsme jeli do Terstu, a když jsme tam přijeli, šel Zeman k tetě, vrátil se zas za hodinu a povídá: ,To je náhoda, teta odjela do Lovrána, musíme jet do Lovrána.‘ Když jsme přijeli do Lovrána, s velkou radostí mi oznámil Zeman, že tetička není už dva dny v Lovránu, nýbrž že jela na Boku Kotorskou, kde prodlí celé léto.

Tak jsme jeli na Boku Kotorskou u černohorských hranic a ze všech peněz, jež jsem měl, zbyly nám tři koruny. Přijeli jsme tam pozdě večer, nalezli si hotel a ráno šel Zeman hledat tetičku. A od té doby jsem ho neviděl. Tak jsem zůstal sám tam u moře, u černohorských hranic, a museli mne šupem přivézt do Prahy.“

Tím mizí stopa Stanislava Zemana a s tou stopou i jeden člen strany mírného pokroku v mezích zákona. —

Když se o tom Klimeš dozvěděl, tu pravil: „To se dal asi k albánským povstalcům.“

Pronásledovaní prvních křesťanů na Vinohradech

Do našeho sídla chodil pan Kopejtko. Byl to muž velice zbožný, jenž dával najevo, že námi naprosto opovrhuje. My jsme totiž nemluvili způsobem právě nábožným o milém pánubohu a pan Kopejtko považoval za svou svatou povinnost při desáté sklenici piva zastat se boha. A tak jsme mu říkali „první křesťan na Královských Vinohradech“. Zahalen ve svůj havelok vcházel sem zádumčivý a tichý — právě tak vcházeli první křesťané do starořímských osterií, přeplněných římskými žoldnéři. A když zvedal v tom ovzduší nevěreckém sklenici piva, činil tak s posvátnou vznešeností, jako kdyby za časů svatého Petra zvedal ciborium v katakombách. Jeho nejvyšším znakem jizlivého opovržení bylo, že odcházeje volal k našemu stolu: „Tak spánembohem!“

Pokoušeli jsme se kolikrát vzít mu jeho boha, ale on vždy s tupou rezignací vrtěl hlavou a říkal: „To je všecko marný, říkejte si, co chcete. V té víře, ve které jsem se narodil, v té i umru.“ — Někdy také říkal: „V té víře, ve které jsem se odkojil…“ —

Zaměstnáním byl funebrák, a to snad právě tak působilo na jeho zbožnou mysl, ačkoliv jinak nevyjadřoval se o těchto posledních věcech člověka s patřičnou dávkou zbožnosti, vykládaje: „To vám mně to zas dalo práce, než jsem dneska tu starou babu vecpal do tý rakve.“ — Jeho zbožnost mu nevadila, aby náruživě nehrál v karty.

Tak se stalo, že jednoho dne v sobotu, když jsme hráli jednadvacet, uprosil nás, abychom ho vzali také mezi sebe. Napřed měl štěstí, poněvadž při začátku hry se pokřižoval. Pak se mu ale karta obrátila a on prohrál do krejcaru celou svou týdenní mzdu. V nejasném tušení, že kdyby ještě dál hrál, že by to zas vyhrál nazpátek, poprosil nás, zdali bychom mu půjčili 5 korun, že by hrál dál. Tedy s našimi pěti korunami proti nám.

„S největší radostí, milý příteli,“ řekli jsme mu, „ale dáte nám do zástavy hodinky a prohlásíte, že nevěříte v pánaboha.“ V banku bylo právě 5 korun.

V duši Kopejtkově odehrál se jeden z těch velkých duševních zápasů.

Podobné rysy v obličeji jistě měli oni křesťané z dob císaře Nerona, když předvedeni před vladaře měli prohlásit, že se vzdávají svého boha.

„Nikdy!“ vykřikl Kopejtko.

„Tak hrajeme bez vás!“

To znamenalo asi tolik, jako když v Římě vykřikl vladař: „Hoďte je šelmám!“

Obličej Kopejtkův zřejmě značil jeho utrpení, boj hrozný, strašlivý.

Místo šelem v cirku římském vyvstal v jeho duši obraz jeho ženy.

„Pánové,“ pravil náhle, odevzdávaje nám hodinky, „já tedy v pánaboha nevěřím!“

Dostal 5 korun a zvolal, když dostal kartu: „A přece věřím v pánaboha, hopám těch pět korun!“

Prohrál je. Pak křičel: „Nevěřím v pánaboha!“ a vypůjčil si na svůj snubní prsten od hostinského deset korun a prohrál je za výkřiku: „A přece je ještě pánbůh na světě!“

Pak tam nechal zimník a nakonec si pro něho přišla žena.

Příští neděli odjel na Svatou Horu dělat pokání a přivezl hostinskému růženec.

Perzekuce nové strany kruhy vládními

Když se pan Kopejtko vrátil ze Svaté Hory, šel a udal nás na policii, kde prohlásil, že hrajeme zakázané hry, že mluvíme špatně o pánubohu a vyšších tohoto i onoho světa. Od té doby sedával mezi námi pan Markup. Kdo byl ten pan Markup? Byl to dobrý člověk. Byl úředníkem policejního komisařství. Měl malý plat a šest dětí. V těchto dobách, kdy schylovalo se k velkým pražským bouřím za všeobecné právo hlasovací, vydělávali si lidé jeho druhu peníze tím, co donášeli svým představeným, kteří to opět sdělovali státní policii do Vídně. Kromě toho bylo to po návštěvě Jeho Veličenstva v Praze. Pan Markup rád si chtěl přivydělat. Již Chateaubriand pravil, že policie jest vždy romantickou. A když Kopejtko tenkrát v bezpečnostním oddělení prohlásil, že se již na to, jaké řeči se vedou v naší hospodě, nemůže dívat, poslali tam pana Markupa. Nic nedbali, že jest otcem šesti dětí. Když se zbožného Kopejtka tázal pan komisař: „A jací jsou ti lidé?“ odpověděl: „Milostpane, jsou to lotři.“ A otec šesti dětí šel mezi ty lotry. Šel jako legionář římský do Británie, aby se postavil na přední stráž do mlhy cizého ostrova. A myslel, že ho nikdo nezná. Ale znal ho synovec policejního ředitele, který mezi nás chodil, a ten prostě řekl, když pan Markup odešel prvního večera: „To je Markup.“ Co nám o něm pravil, bylo dosti smutné. Muž ten dá se krásně zpolíčkovat, má šest dětí a za každou facku dostane dvě koruny tantiém. Jinak dostává diety, vlastně nokturna, per 5 K za každou návštěvu v pelechu lotrovském. Takto mu platí jen 52 zlaté měsíčně.

Příští večer přišel pan Markup dříve než my a seděl u našeho stolu s tváří velkého dobráka. Když jsme přišli, omlouval se a pravil, že si sedne k jinému stolu, byl ale vyzván, jen aby zůstal, že nám jeho společnost jest velice příjemná. Že sice mluvíme o politice, ale to snad mu nebude nijak překážet. „Tedy ujednáno,“ pravil přítel Mahen tiše ke mně, aby to pan Markup slyšel. „Ano,“ řekl jsem, „konám poslední přípravy.“ „Vědí o tom již na Moravě?“ nahnul se k nám inženýr Kún. „Morava ví již o všem,“ pravil jsem hlasitě. Pan Markup sebou trhl. „Znám, s dovolením, Moravu,“ řekl. „Morava jest země, která vždy stojí Čechám po boku.“ „A to se račte mýlit,“ řekl jsem. „Dovolíte, pánové,“ pravil pan Markup, „přece račte vědět, že Moravani padli u Hvězdy.“ — „To je nám novinkou,“ prohlásil Opočenský. „Víte, že se o tom nesmí mluvit? Že byste se mohl pěkně zaplést? Začal byste třebas mluvit o císaři Ferdinandovi —“

Markup se přívětivě usmál. „Což myslíte, pánové, že císař Ferdinand byl nějaký vynikající člověk?“

„Zajisté že byl,“ řekl jsem vážně. „Muž, který dovedl šlápnouti roku 1620 na krk zmiji vzpoury, jest jistě mužem ctihodným. Zejména povážíme-li, že patří ke vznešené dynastii Habsburků.“

„No a vidíte,“ řekl pan Markup, „přece dal popravit tolik českých pánů na Staroměstském náměstí.“

„Snad toho litujete, pane,“ vykřikl jsem divoce. „To byl přece jen mírný trest na ty rebely, kteří vyházeli místodržící z oken královského hradu Pražského, svého vlastního krále sesadili a povolali si do Čech cizáka a svému vlastnímu králi pobili v bitvách přes 20 000 vojáků. A vy se těch lidí chcete zastávat? To jste Čech, pane? Nestydíte se? — Jsem přesvědčen, že za chvíli začal byste mluvit o maďarské revoluci z roku 1848 a chválil byste Košuta a říkal, jaký to byl pašák, a zatím ten lump padělal bankovky a vzbouřil všechny beťáry proti habsburské dynastii, a když měl být pověšen, utekl, darebák! A vy nyní přijdete klidně sem a začnete hájit Košuta a schvalovat revoluci maďarskou a křičet tady: ,Ať žije revoluce!‘“ —

„Ale pánové, vždyť já jsem nic takového neříkal.“

Vstal jsem. „Zde ti pánové jsou svědky, že jste to řekl. Že to řekl, kamarádi?“ —

„Ano,“ zvolali všichni, „a ještě horší věci.“

Mahen vstal: „Vy jste, pane, vplížil se do tohoto poctivého shromáždění, abyste zde propagoval velezrádná hesla, vy jste se zde rouhal pánubohu u tohoto stolu, kde sedí samí synové katolických rodičů, křičel jste, že nevěříte v pánaboha, mluvil jste ošklivě o neomylnosti papeže, nás, řádné občany, chtěl jste svésti na scestí bludu a nevěry — na to je jediná odpověď — kriminál. Pane hostinský, zavolejte strážníka.“

„Ale pánové —“

„Žádné ale, strážník vás musí zjistit a my vás udáme pro rušení náboženství, pro urážku Veličenstva a takové věci, rozumíte? Naše heslo jest: pro boha, vlast a krále. A vy nám to chcete brát? Že se nestydíte, takový vzdělaný člověk!“

Již tu byl strážník.

„Prosím vás, pane strážníku, zjistěte nám laskavě jméno tohoto pána. Mluví neuctivě o bohu všemohoucím, o papeži, o celé dynastii a kazí nás morálně. Chce z nás udělat anarchisty, teroristy a rouhače.“

Pan Markup vstal a řekl klidně a vážně: „Jsem úředník z policie.“

Synovec policejního ředitele vyskočil. „Vy šílíte, člověče! Legitimujte se! Kdyby to můj ubohý strýc věděl!“

Pan Markup jal se prohledávat kapsy a zničeně prohlásil: „Já jsem si prosím legitimaci zapomněl doma.“ — A synovec policejního ředitele přistoupil k strážníkovi, a ukazuje mu svou legitimaci s tím obávaným jménem, řekl důstojně: „Policejní ředitel, váš šéf, jest mým strýcem!“ A ukazuje na nešťastného pana Markupa, zvolal: „Odvedou ho!“

A zatímco zaraženého pana Markupa odváděl strážník, zněl za ním náš velebný chorál: „Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, pane!“

Pan Markup se vícekrát již mezi námi neukázal, neboť přeložili ho na policejní ředitelství do registratury, aby oprašoval stará akta.

Strana roste, ale je bita

U každé nové politické strany jest třeba nadšení. Ale toto nadšení mají i jiné politické strany, nejen ta nová strana, a pakli se tato nově založená strana setká se starší v politickém boji, plyne z toho nezbytně, lépe řečeno zvykově, že ti, kteří jsou v menšině, rozhlašují do světa, že na jejich straně jest morální vítězství. Morálního vítězství domůže se každý, komu odpůrce přerazí nohu. Tolstoj kdysi prohlásil, že morální vítězství jest něco ohromně jasného! Masaryk si chválí morální vítězství, ale ani Tolstoj, ani Masaryk nebyli nikdy zpráskáni. Kdo chce tedy propagovat zásady strany, která teprve se rodí, musí se obyčejně spokojit jen tím morálním vítězstvím a zvolat: My jsme zvítězili, a přitom opodeldokem dát si natírat záda, neboť opodeldok jest výborný prostředek proti pohmožděninám, jelitům a krevním podlitinám. S opodeldokem musí tedy každá nová strana počítat. Zejména každý apoštol nové politické myšlénky. Kdo chce druhé politické straně vštípit své vlastní politické přesvědčení, nos s sebou vždy lahvičku té směsi, není-li blízko ochranná stanice. Každý takový politický řečník buď pamětliv toho, že opuchliny léčí se vodou kolárskou, a když po facce oteče tvář, že otok zmizí, natíráme-li ho směsí chloroformu a olivového oleje s malou přimíšeninou kafrového lihu. To paralyzuje výborně účinek nových politických hesel a řečnických obratů.

Rány bejkovcem nesmí se třít, nýbrž záhodno je na ně přikládat studené obklady. Pokud se týče rozbitých hlav, ty vám spraví na každé chirurgické klinice, neboť se vzrůstem politických stran pokročila též věda chirurgická. Když vám, jako řečníku, někdo plivne do očí, nestírejte to rukou, rukávem nebo šátkem, mohli byste dostat zánět rohovky. Zde pomůže vlažná voda. Vyrazí-li vám politický protivník zub, nezoufejte. Svaté Kateřině vymlátili političtí protivníci všechny zuby a ona stala se světicí. Poněvadž však se církev dnes takovými svatými, jako jste vy, nezabývá, jděte klidně k lékaři, aby vám tam usadil jiný. Utrhnou-li vám vaši posluchači na schůzi lidu ucho, seberte ho a nechtějte dokončit svou řeč a běžte rychle k nejbližšímu lékaři, aby vám ucho zas přišil. Když vám utrhnou hlavu, nechtě ji ležet, protože ji k politice nepotřebujete. — Toto jsou všechny zásady, jistě velice rozumné, s nimiž dostavili jsme se my, výbor strany mírného pokroku v mezích zákona, na schůzi národních sociálů v sále Banzetovy tančírny v Nuslích. Šli jsme tam vesele jako lidé, kteří jsou si vědomi toho, že ten, kdo sedí za pecí, zůstane světu úplně neznámým. A my jsme chtěli růst, jako každá jiná strana. Tak chtěli růst staročeši, zatímco rostli mladočeši. Tak rostli národní sociálové, právě když mladočeši chtěli růst. A sociální demokrati vyrostli, když národní sociálové mysleli, že jen sami rostou.

My jsme ale měli nejlepší mínění o sobě ze všech politických stran, poněvadž jsme o sobě tvrdili, že porostem, poněvadž nejlepším vítězstvím v politice jest to, o němž se mluví v budoucnosti.

Tak jsme tam šli v pevné víře, že když národní socialisté mají program, že ho můžeme mít taky my. A mají-li na svém programu svobodu slova, tu svobodu slova že my také chceme mít, což znamená, že oni budou poslouchat a my že budeme mluvit. A proto právě děkujeme tomuto památnému večeru, že mohli jsme do svého programu vsunout nový bod, jejž jsme tam odkoukali: „Pryč se svobodou slova!“

Skutečností tedy bylo, že jsme tam přišli a že jsem se ujal slova po hlavním řečníku, kterému tleskali za každým slovem, za každým mrknutím oka a rozmachem ruky, kterému aplaudovali, když lezl na tribunu i když z ní slézal. A kupodivu. Když já jsem vylezl na tribunu, tleskalo jen šest lidí, a to jen členové výboru naší strany, a ostatních 900 mužů i jinochů pohlíželo na mne s onou hrozivou tvářností, jako by chtěli říci: „Z tohohle sálu zdráv nevylezeš!“ — To člověka bolí. To musí bolet každého apoštola. Hned v první větě jsem jim to řekl. Neboť člověk má být důsledně upřímným. Pravil jsem:

„Ctěné shromáždění!

Já se vám divím, že mně netleskáte. Což jsem něco horšího než můj předřečník? Jemu jste přece tleskali dřív, než otevřel ústa…“

„Ty rošťáku!“ ozval se hlas vzadu, a současně jako kdyby to vjelo do všech, hrnuli se k tribuně za různých výkřiků, které mi předpovídaly morální vítězství:

„Smrade, deš dolů!“ „Uleť, potvoro!“ „Václave, plácni ho!“ „Ty socane!“ „Nekoukej blbě!“, a jakýsi vysoký muž mohutné postavy chytil mne svou svalnatou rukou za límec u kabátu a nesa mne doprostřed toho rozzuřeného davu křičel: „Přišel jsi nám sem rozbít schůzi, my tě naučíme!“

Od předsednického stolku ozval se hlas: „Nebijte ho, bratří!“, přehlušovaný však protestem proti vedení strany: „Ale jen ho seřežte, bratří!“

Ctím ty lidi dodnes. Seřezali mne, seřezali celý výbor strany mírného pokroku v mezích zákona, a když nás vyhodili na ulici, vrátili se zpět, aby rokovali dál o kulturních otázkách. Byla to bolestná pravda — — —

V zajetí Kartagiňanů

Po onom velkém morálním vítězství u Banzetů sešly se naše rozptýlené řady až nahoře na Havlíčkově třídě. Kulhal jsem, pod okem jsem měl modřinu a mé tváře, jak praví Goethe, nevěstily nic dobrého. Byly opuchlé! A jak tak stojíme a rozmlouváme o tom našem velkém morálním vítězství, mihne se kolem mne mladý muž, plácne mi do ramen a zvolá: „Ale ty vypadáš znamenitě od té doby, co jsem tě neviděl!“ — Byl to můj přítel Ladislav Hájek-Domažlický, kterého jsem neviděl již dva roky a který mně byl milý od onoho památného okamžiku, kdy mne nezradil na Hradčanech v hostinci nad podloubím, kde mají volské pivo, totiž z voleského císařského pivovaru.

Byl to charakter a počítáme ho též mezi své přívržence.

Abych tedy stručně pohovořil o tom krásném úkazu přátelství.

Bylo to za parného letního dne roku 1902. Přítel Hájek ohlásil, že má na Strahově strýce děkana. A ten strýc že má peníze, že je milosrdný a dobrý, šlechetný a uznalý a že miluje velice svého synovce, totiž Hájka.

A my že se k němu vydáme. Že napíše dopis plný naříkání a já že ten dopis předložím a že dostanu padesát korun. Dopis ten zněl:

Předrahý strýčku!

Osměluji se k Vám uchýlit s tou nejupřímnější prosbou, abyste se ustrnul nad svým nemocným synovcem Ladislavem, který posílá k Vám svého přítele, kterému je již dlužen 12,70 K za léky, které mně zakoupil ze své kapsy, neboť ví, jaké mám rozhárané poměry doma, o čemž vy, strýčku, zajisté také víte. Přiznávám se Vám, že má matka neposílá mi žádné peníze, poněvadž jsem se ukázal nehoden její obětavosti mateřské. Nechoval jsem se tak, jak se má chovat řádný syn, obelhával jsem ji, a nyní, v těžké nemoci, teprve vidím, jak milou by mi byla pečlivá ruka matky. Stydím se vsak obrátiti se k ní, a proto žádám Vás, milý strýčku, abyste mi momentálně vypomohl z té nouze a bídy, která jest u mne nyní domovem. Neračte se zmiňovat mému příteli o ničem, a pomůžete-li mně, jak doufám, račte to dáti do přiložené obálky. Vyprošuji si současně Vaše kněžské požehnání a zůstávám Vám oddaný synovec Ladislav.

Toto psaní stylizovali jsme v oné hospodě, kamž jsme přišli bez krejcaru v kapse, neboť před námi ležela bohatá kanonie strahovská. Bavili jsme se znamenitě, pili, jedli, hráli kulečník, kouřili a o půl čtvrté odebral jsem se k lidumilnému knězi, strýci přítele Hájka, na Strahov. Když jsem tam přišel, řekli mně, že veledůstojný děkan Hájek je právě na požehnání a že se vrátí za hodinu. Vrátil jsem se tedy zpět do hospody a zase jsme jedli, pili, kouřili a hráli kulečník. „V takový šťastný den si můžeme dát víno,“ řekl Hájek, „strýc je anděl.“

Dali jsme si tedy víno a před půl pátou šel jsem opět do kanonie strahovské. Důstojného lidumila, děkana Hájka, našel jsem v jeho pracovně, modlil se breviář a pil pivo. Vyložil jsem, že mne posílá jeho synovec Ladislav Hájek z Domažlic, který jest churav a leží nemocen, a toto psaní že mám doručiti veledůstojnému panu děkanovi. Otevřel psaní, přečetl je a řekl laskavě: „Počkejte, prosím!“ — Odešel do vedlejšího pokoje a za chvíli se vrátil se zavřenou přiloženou obálkou, ve které jsem nahmátl nějaký papírek.

„Dá bůh,“ pravil měkce veledůstojný pan děkan, „že se můj synovec brzo pozdraví. Či jest to s ním tak špatné? Nemůže chodit?“

„Leží jako lazar, veledůstojný pane,“ řekl jsem, mačkaje radostně v kapse obálku s papírkem.

„Vy jste, jak jsem poznal, velice řádný mladý muž,“ pokračoval. „Jak se račte jmenovat?“

„Jaroslav Hašek, veledůstojný pane!“

„Tak vám děkuji,“ řekl veledůstojný pan děkan a já pln vděčnosti políbil jsem mu ruku a vesele vrátil se do hostince pod podloubím.

„Neseš?“ volal Hájek.

„Nesu, nesu.“

A roztrhli jsme obálku. Byl v ní lístek s tímto obsahem:

„Lumpové! Viděl jsem vás, když jste vcházeli do hospody U Karla IV.! Když jsem šel na požehnání, ještě jste tam seděli. Styďte se! Děkan Hájek“

A tak jsme seděli v zajetí hostinského od Karla IV. v cizím ovzduší, vzdáleni přátel, beznadějní, a předstihovali jsme se v šlechetnosti, neboť každý z nás tvrdil, že poběhne do města a že se vrátí s penězi, abychom mohli zaplatit útratu.

Kol šesté hodiny večerní tahali jsme sirky. Padlo to na Hájka; zbledl a prohlásil, že tedy půjde do Prahy a že se vrátí zpět.

A odešel z tohoto ponurého vězení, kde hostinský chodil pak kolem mne samotného jako kočka kolem myši, chycené v pasti, a říkal: „A já, já padnout na podvodníka, nezavolal bych hned strážníka, zbil bych ho jako koně napřed a pak bych ho teprve dal zavřít!“

A v deset hodin, když ze zoufalství zdvojnásobil jsem celkovou útratu, objevil se Hájek a pravil:

„Zab mne! Vypůjčil jsem si od tvého strýce šest korun a zastavil jsem se v jednom hostinci. Hráli tam ,boží požehnání‘, já chtěl jsem naše jmění zdvojnásobit a já to prohrál a nemám ani krejcaru.“

Hrdina starořímský Regulus vrátil se dobrovolně z Říma do zajetí Kartagiňanů, aby byl umučen…

Přítel Jiří Mahen a Josef Mach

Tím, čím byli ve Francouzské revoluci nejzuřivější jakobíni, tím byl Mahen mezi celou společností. Byl nesmiřitelný, poněvadž se nikdo na něho nehněval. Byl ukrutný, poněvadž neměl nikdy příležitost někomu ublížit. Kromě toho studoval na filozofické fakultě. Jeho duch sám o sobě mnoho myslel, ale my jsme o něm nemysleli nic, takže nakonec si sám o sobě již nic nemyslel, a to bylo jeho štěstí; a stal se etickým anarchistou. Stal se tímto anarchistou právě tak, jako se stávají anarchisty sedmnáctiletí mladíci v gymnáziích i reálkách, kteří tvoří mezi sebou tajné spolky, aby měli příležitost sdružit se někde v hospodách; takovým anarchistou býval kdysi také Mahen. Ačkoliv prohlašoval zcela správně, že jest individualistou, byl přece jen etickým anarchistou v nejširším smyslu toho slova, což znamená dle slov přítele básníka Macha:

Odvahu a sílu pro budoucí činy dodávaly nám hlavně lihoviny.

Anarchista Vohryzek byl Mahenovi trnem v oku, neboť Mahen byl káchovec a neumannovec dohromady.

Leč zbytečno mu na to vzpomínati, kde zůstal dlužen, tam už nezaplatí.

Tato věta týká se též přítele Josefa Macha. Co tyto řádky píši (a mohl bych je psát věčně), jest mně dlužen K 27,—. Vohryzek slíbil Machovi pár facek za báseň Anarchisti, která kdysi vyšla ve Švandu dudákovi a nyní v knihovně Slunovrat, kterou pořádá inženýr Rudolf Ptáčník v Turnově.

Jisto je, že Vohryzek musí se tedy vyrovnat nejen s Machem, nýbrž i s panem Herrmannem a inženýrem Ptáčníkem. — Josef Mach býval tedy kdysi anarchistou. Tím anarchistou byl jsem i já a děkuji tímto policejnímu radovi Petráskovi z Královských Vinohrad, že mně to vymluvil. Bylo to před posledním příjezdem Jeho Veličenstva do Prahy, když jsem byl redaktorem anarchistické Komuny. Byl jsem volán na policejní komisařství na Královských Vinohradech a nebožtík rada Petrásek, správce policejního komisařství na Královských Vinohradech, s jehož synem jsem se dobře znal, zavolal mne k sobě a řekl mi vskutku otcovskými slovy, přičemž mně poklepal na rameno a žoviálně stiskl ruku: „Milý příteli, pamatujte si toto: vídeňská státní policie vede vás v seznamu anarchistů.“

„Dovolte, pane rado, snad pražská.“

„Pražská i vídeňská, milý příteli.“

„A což brněnská, pane rado?“

„Brněnská není státní, milý příteli.“

„Přestěhuji se tedy do Brna, pane rado.“

„Vy se do Brna nepřestěhujete, vy zůstanete na Vinohradech, jako já zůstávám na Vinohradech.“

„A dovolte, pane rado, nesmí být člověk anarchistou?“

„Ale pročpak by nemohl být anarchistou,“ odvětil pan policejní rada, „jenomže to má vzápětí nepříjemnosti. Jste mladý člověk a byla by vás skutečně škoda. Tohle všechno jsem já kdysi také prodělal. Já byl také hrrr… Jednou jsem řekl svému představenému ,no dovolte‘ a prásk jsem dveřma. Ale já jsem jimi nechtěl prásknout, mně se jenom zachytila kapsa kabátu o kliku, jak mne vyhazoval. A když jsem přišel do svého pokoje na starém policejním ředitelství, tak jsem si to rozvážil, co jsem vyved. Šel jsem k šéfovi a požádal ho o prominutí a ta anarchie jako kdyby ze mne spadla. Teď jste v Komuně, mladý příteli,“ vstal a pohladil mne po hlavě. „Dejte si to vymluvit, kamaráde. Máte matku, pořádnou ženu, máte bratra, který čeká na místo v bance Slavii, dejte se k mladočechům. Vypusťte z hlavy ten petrolej a dynamit, vždyť vám to neslouží ke cti, a když vy chcete být v nějaké straně, která hodně křičí, dejte se k národním socialistům. A když už máte nějaké revoluční smýšlení, dejte se k sociálním demokratům. Ti chtějí všeobecné právo hlasovací, ale my jim ho nedáme. Ale my vás taky za to nezavřem. Jenom vypusťte bomby z hlavy. Ať se podíváte kam chcete, vidíte, že musí být pořádek. Když přijdete domů, hodíte boty do kouta a nemůžete je najít, tak nadáváte, že není žádný pořádek. Tak je to v celém politickém životě. Podívejte se na mne, já jsem starý člověk, leccos jsem prodělal, ale abych volal ,pryč s králi‘, to se nikdy nestalo.“ Usmál se a řekl: „Leda takhle, když jsme hráli jednadvacet a já jsem si vytáh na dvacet ještě krále, když jsem držel bank, a to jsem pak volal ,pryč s králem‘, poněvadž jsem měl dvaadvacet.“ Pohladil mne po vlasech ještě jednou a řekl: „Tak si to dejte konečně vymluvit. Vystupte z toho anarchistického časopisu Komuna, přejděte do jiného politického časopisu, když už bez politiky nemůžete existovat. A teď můžete jít.“

Tak jsem tedy vystoupil z Komuny, založil jsem stranu mírného pokroku v mezích zákona a stal se redaktorem časopisu Svět zvířat.

Svět zvířat

Kdo je politik, musí prodělat velkou školu života, hlavně musí se naučit klamat lidi. V politice není nic bezúhonně čistého. Většina politiků schází se v hospodách a usmívá se těm naivním lidem, kteří jim pomohli, aby mohli do těch hospod chodit. A když v té hospodě vyskytne se jeden člen té řady naivních dobráků, který přijde ke stolu a říká ,nazdar, příteli poslance, jak stojí ta a ta věc‘, tu přítel poslanec okázale mu podá ruku a promluví s ním s výrazem živé účasti několik slov a rychle se omluví, že má nutnou konferenci s těmi pány u stolu, neboť právě u stolu politiků nemluví se o politice, ale pije se pivo či víno, a politik se baví jako každý jiný občan, chce mít pokoj od těch naivních blouznivců. — Ale než dojde k tomu názoru, musí prodělat školu života — a tak jsem prodělal též první ten stupeň k tomu, jak lze lidi klamat a šálit, neboť stal jsem se redaktorem Světa zvířat s tou nadějí, že ze Světa zvířat jest jen malý krok do poslanecké sněmovny. A ten, který mne v tom posiloval, byl nebožtík Václav Fuchs. Kvůli obchodu dal se pokřtít, žil ze zvířátek a žil z lidí. Byl to zaměstnavatel v nejhorším toho slova smyslu. Nebyl ani tak chytrý, jako mazaný. Uměl křičet, ale když mu někdo vynadal, zalezl do postele. Byl nemoderní, pokud se týče úpravy listu, ale koupil si na dluh automobil. Muž ten je mrtev a o mrtvých nic než dobře. Redaktora považoval za nádeníka a redaktor jeho za blba. A tak se vždy redaktor sešel se svým šéfem. A nakonec se oba dva ctili vzájemně. Kdyby byl Václav Fuchs býval politikem a všímal si veřejných otázek, byl by se stal poslancem. Neboť uměl křičet, znal plakat, dovedl se přetvařovat, a co mu scházelo na inteligenci, to nahražoval žvástavostí. Politickým smýšlením byl mladočech. A převzal protektorát nad zvířaty. Vyskytují se dvě knihy, jež jsou podepsány Václav Fuchs. Název jedné knihy zní Všechny druhy psů slovem i obrazem, napsal Václav Fuchs. — Tu knihu přeložil z němčiny bývalý jeho redaktor Kukla a svému šéfovi k svátku daroval to jméno Václav Fuchs. — Druhá kniha jmenuje se Svět rad, sestavil Václav Fuchs. To opět přeložil Kukla z němčiny a jméno Václav Fuchs musil tam již napsat z povinnosti. — Časopis Svět zvířat jest vůbec jen snůškou překladů z němčiny. Původního tam není nic, kromě básní Ladislava Hájka (a to poslední dobou) a kromě několika reprodukcí fotografií holubů voláčů ap. Jest to časopis populární, a to znamená nevědecký. Vím, že jsem si zvířata vymýšlet musel.

„Co nového bude v listě, pane redaktore?“ tázával se pan Fuchs.

„Zas ňáké nové zvíře,“ odpovídal jsem.

„Jen bože houšť!“ — Obrázky vystřihovali jsme z Die Woche, Sport im Bild, Das illustrierte Blatt, Weite Welt a jiných německých listů a občas z Country life a La vie a la campagne; texty braly se jen z německých časopisů a všemu tomu dával se název Jediný český časopis svého druhu. — Jednou jsme tam uveřejnili obrázek kočky, kterou drží na ruce dívka, a pod to dali jsme nápis: „Kocour Mimi miláčkem mistra Arbesa.“ Byl to reklamní obrázek z Odolu. — A jeho vile říkali v Košířích ,blázinec za bránou‘. Měl hospodyni, o níž všichni mysleli, že je jeho manželka. A měl hodnou ženu, o níž se domnívali, že je služkou. Po jeho smrti se to obrátilo. Slečna Drahocká stala se kuchařkou a paní Fuchsová stala se paní. — Právě tento časopis Svět zvířat způsobil v mé duši naprostý politický převrat. Co se tam provádělo v malém, děje se v politice ve velkém. Jedině klamáním celé společnosti mohou jednotlivci pohodlně žít. Psali jsme o ubohých psech proletářích, kteří o hladu, v dešti ran choulí se skrčeni do koutka, a když pozvednou svůj hlas, jsou biti nanovo; a sluha Čížek bil ty psy, kteří byli ve psinci Světa zvířat, až jedna radost. A když v noci štěkot psí probudil přítele zvířat Václava Fuchse ze spánku, tu vycházel Čížek ze svého pelechu s býkovcem v ruce a ztloukl ony psy revolucionáře. Tak se dělá i politika. — Ta stará slečna Drahocká koupila mi jednou tři košile na vyrovnání účtu nedobytného inzerátu té firmy v našem časopise, strhla mi za ně plnou cenu z mé gáže a rozhlašovala všude, jaké dobrodiní mi prokázala, ačkoliv jsem ty tři košile nepotřeboval, a tvrdila, že ví, že se jí jednou za to ukáži nevděčným. Ale já děkuji jí tímto, jako děkuji celému Světu zvířat za tu zkušenost, již jsme převzali do programu strany mírného pokroku v mezích zákona, a to onu krásnou větu: „Dělej, co chceš, ale mluv o sobě vždy jen to nejlepší!“

Jiná organizační střediska nové strany

Každá strana politická má množství organizačních místností, nikoliv snad v soukromých bytech, nýbrž po hospodách. Čím víc alkoholu v hlavě, tím lépe se daří politice. Pohleďte na tábory lidu, velké veřejné schůze v prostranných sálech, tu nesmíte při řeči vůdce lidu, vůdce strany zakašlat nebo kýchnout, jinak jste ihned okřikováni, abyste byli tiše. Ale číšník, který nosí sklenice piva, zahřmí do toho davu zcela nerušeně: „Kdo chce pivo, platí se hned!“ A tu i sám řečník umlkne, počká, až se shromáždění uklidní, až se pivo roznese

a nové myšlénky zas do boje povedou nás.

Alkohol vzpružuje politické sebevědomí, působí ono příjemné rozčilení v duši, která stává se přístupnější slovům řečníka, alkohol jest jakási průprava k disciplíně všech politických stran. Za sklenici piva dají lidé pro vás duši. To bývalo kdysi. Dnes političtí vůdcové nechají si sami za sebe pivo zaplatit. Okrsky politických skupin jsou tedy vždy v hospodách a jsou velkými utopisty ti, kdož se domnívají, že by bylo možno zřídit velké budovy, kde by sály byly propůjčovány ku schůzím lidu a přednáškám a kde by žádné lihové nápoje, hlavně ani víno, ani pivo se neprodávaly. Pak bylo by po politických stranách. Politika stala by se věcí minulosti, poněvadž by na tyto bezalkoholní schůze přišel jen řečník, a ten by měl tajně v kapse lahvičku koňaku. Dnes scházejí se bez piva jen realisti. Měli sice také své místnosti v jedné restauraci, ale to tu restauraci zabilo, poněvadž když přišel na přednášku nerealista a uviděl tam samé sodovky na stolech, pomyslil si: „Sakra, tady musí být mizerné pivo.“ Kromě toho realisté zůstávali i za tu sodovku dlužni a některý si ani tu sodovku nedal, ale přinesl si s sebou lahvičku jogurtu. Dále v těch dobách ve straně realistické objevil se ke všemu směr českobratrský a vegetariánský. Čeští bratři požívali zeleninu a měli řídkou stolici. Obléhali hostinskému záchod. S takovou partají se těžko vychází a on je vyhnal. Tedy myšlenka pořádat schůze a přednášky bez alkoholu se naprosto nesetkala s úspěchem. A právě ty nejkrásnější a nejlepší přednášky každého hostinského naplní radostí, přinutí ho k výkřiku: „Jen kdyby ten lid se chtěl pořád vzdělávat jako včera, to by se vytočilo piva!“

Toto všechno podotýkám jen proto, že i v těch dobách, kdy naše strana vznikla, byl velký odpor vůči abstinentům a že my, členové strany, nechtějíce se nijak vzepříti všeobecnému mínění o nutnosti alkoholismu, také jsme pluli s proudem doby a svá střediska zakládali po místnostech, kdé bylo dobré pivo. Toto bylo hlavní podmínkou. Je-li novorozeně živeno mlékem výtečné jakosti, prospívá na duchu i na těle; každá novorozená strana musí vyvoliti svá střediska jedině tam, kde jest pivo první jakosti, jinak by nejen nepřibrala členů, nýbrž naopak své stávající členy by ztratila. Neboť alkohol jest mlékem politiky.

Proč strana křesťansko-sociální má v Praze tak málo přívrženců? Poněvadž má své místnosti tam, kde čepuje se pivo vinohradské nebo košířské. Kdyby strana křesťansko-sociální přesídlila do místnosti s pivem velkopopovickým, smíchovským nebo branickým, pak by také katolický duch prostoupil hlouběji ledví mnohých, kteří dnes jsou ve víře vlažni, poněvadž mají odpor proti vinohradskému pivu. Dejte jim pivo smíchovské a oni budou stát věrně při víře svých otců.

Jest zajímavé, že strana národně sociální má své místnosti všude tam, kde jest nad vchodem nápis: „Zde se čepuje dobře vyležené pivo smíchovské“ a pod tím „Místní organizace strany národně sociální“.

Některý rok ovšem se nepodaří ani smíchovskému pivovaru, aby uvařil pivo prima jakosti. A tu jest úbytek členů strany velmi nápadný.

V dobách, kdy se naše strana zakládala, jest důležito vzhledem k politickým poměrům oné epochy poznamenat, že státoprávníci a radikálové chodili do tří hostinců pražských, kde se čepovalo pivo práčské. Pro cizí řeči byla by to nepřeložitelná hříčka slovní: „radikál“ a „Práč“.

A jaké pivo zvolila si strana mírného pokroku v mezích zákona k účelům politickým? Velkopopovické, smíchovské a plzeňské. Později s rozmachem strany pili jsme i jiná piva, ale vždy jakosti první. Vína pila naše strana dalmatská, italská, těžká španělská, jemná rakouská a tu a tam víno uherské. Z likérů a kořalek se pila: slivovice, rum a kontušovka. Dohromady tvořila začáteční písmena SRK, což znamenalo: svornost, rovnost, kamarádství, čemuž jsme říkali: „Dáme si jeden srk.“ A naše střediska byla: U zlatého litru v ulici Mánesově, v restauraci U svíčky, v Slovanské kavárně. Do Slovanské kavárny chodil Pelant, doktor Škarda, nyní primář nemocnice v Banjaluce, dr. Papoušek, nyní advokát ve Vršovicích, dr. Rypáček, nyní státní návladní, a jiní z nás, členů strany. U Svíčky scházeli se přátelé Drobílek, dr. Gazda, dr. Grünberger, bratří Ibserové, soudce Koťátko a jiní a jiní, kteří během času propagují na venkově myšlénky strany mírného pokroku v mezích zákona.

A u Zlatého litru scházívali jsme se všichni. Tři proudy se srazily v jeden mohutný celek a nastalo debatování o všech možných otázkách. To byly plenární schůze. Dle zápisků tehdejšího zapisovatele výboru strany, přítele Boučka, nakladatele a vydavatele Nové edice, sbírky krásných kněh, podávám tu jednu z těch důležitých schůzí.

Básník Toman praví: Monsieur, n’avez-vous pas une coronne?

Ve straně mírného pokroku v mezích zákona hrál vynikající roli básník Toman, jehož příjmení vlastně zní Bernášek. Kdyby byl své básně Torzo života podepsal jménem Bernášek, byl by jistě nedocílil toho úspěchu, jako uživ jména Toman, a tomu děkuje Erbenovi. Mnozí lidé, kterým se básně jeho dostaly do ruky, domnívají se, že je psal onen nešťastný Toman z balady Toman a lesní panna, a jeví hluboký soucit s nešťastným autorem. Také se mnozí přeptávali Tomana, jak to vlastně dopadlo s ním a s tou lesní pannou, a v jejich očích zůstal zhýralcem. Byl proto nucen státi se skeptikem; jako proskribovaný člověk počal nadávati na Erbena a odešel do Paříže. Jak žil v Paříži, o tom vypravuje básník Gellner; Toman zadal si svou sbírku básní k Zeyerovu fondu a obdržel od Akademie 400 korun. Jakmile Toman v Paříži dostal oněch 400 korun, přišel ke Gellnerovi, který v té době vzdělával se v Paříži pitím absintu, a prohlásil k němu, že odevzdává mu 350 franků s tou prosbou, aby mu vydával dva franky denně — Gellner to slíbil a řekl, že kdyby Toman přišel a chtěl od něho peníze nazpátek, že mu přeláme hnáty. Za dvě hodiny vrátil se Toman a žádal Gellnera, aby mu především přelámal všecky hnáty a pak mu vrátil 350 franků, že chce začíti nový život. Tuto krásnou větu pronášel též velice často přítel Gottwald, který vypůjčuje si v nočních kavárnách pět korun a říká: „Půjč mi pět korun, abych mohl začít nový život!“

Básník Gellner vyplnil Tomanovi celé jeho přání, srazil ho ze schodů se 350 franky v kapse. Když se Toman uzdravil, tu první jeho věcí bylo, že si najal automobil a ve společnosti dvou šiček z náměstí La Greve podnikl výlet do nejbližšího okolí pařížského, a když se vrátil večer do Paříže, měl v kapse jen pět franků. V krčmě u St. Louis za těch pět franků vypil vína a vyšed na ulici plácl nejbližšího strážníka na epolety a zvolal: „Vive Ravachol!“ Francie je sice republika, ale k Ravacholovi se její oficiální kruhy nehlásí. Ku cti toho strážníka budiž řečeno, že žádal přítele Tomana, aby ještě jednou opětoval svůj výrok, neboť dle francouzských zákonů o zemském nebezpečí je třeba, aby se podobné projevy opakovaly.

„S’il vous plaît,“ odpověděl Toman, „vive Ravachol.“

Tak způsobil Toman u staré brány St. Louis malé vzbouření pařížského lidu a za přispění tří strážníků byl dopraven na prefekturu. Tam nastala nová kapitola pojednávající o stycích česko-francouzských. Policejní komisař pamatoval ze svého jinošského věku zájezd českého sokolstva na slet francouzských gymnastů v Nançy a ujistiv Tomana, že Češi jsou výborným národem, diktoval mu měsíc vězení (jinak jsou na to tři roky) a vypověděl ho z Francie na půl roku a při jeho propuštění z vězení dal mu poukázku na rakousko-uherský konzulát, kde opět obdržel novou poukázku na ředitelství mezinárodní společnosti drah, šest franků do kapsy a volný lístek na rakouské hranice. Dva členové municipální gardy vedli ho do vlaku, a tak se v měsíci říjnu téhož roku objevil Toman u Zlatého litru a s čistě francouzskou žoviálností, kdykoli někdo z naší společnosti odešel na záchod, vyšel Toman za ním a řekl: „Monsieur, n’avez-vous pas une coronne?“

Do dvou hodin měl 20 korun v kapse a my neměli na černou kávu. „Pánové,“ řekl Toman, usmívaje se našim rozpakům, „teď půjdu na víno.“ A odešel, cinkaje korunami v kapse, a to byl jeho vstup do strany mírného pokroku v mezích zákona.

Mistr Arbes

Jaké stanovisko zaujímal senior českých spisovatelů k nové straně, je dodnes záhadou. Sympatizoval s ní, či nesympatizoval? Obojí je pravdou. — Často otíraje si své brýle, pravil ke mně: „Vy jste pitomec,“ s čímž jeho stůl úplně souhlasil. Jindy opět prohodil: „Vy jste výborný člověk,“ což ale myslel sarkasticky.

Na naši stranu pohlížel s despektem, neboť je to starý pán, který prodělal tolik ve svém životě, že musel o tom každou sobotu mluvit, a my jsme ho zbožně poslouchali, neboť ať řekl kdokoli z nás něco, Mistr Arbes vždy našel v tom příležitost, aby vzpomínal perzekuce, která ho kdysi stihla, mluvil o Barákovi a nakonec pustil se do Třebízského a do Topiče. Činil to s elegancí jemu vlastní.

„Třebízskému,“ vykládal, „vydává Topič po smrti jeho sebrané spisy a já jsem zneuznáván, odkopáván a každé to mé dílo má přece větší cenu nežli plačtivé povídky Třebízského.“ A když přišla tak řeč na jakoukoli věc, kritizovala se jakákoli myšlenka, tu Arbes vždy říkal: „O tom jsem už psal roku toho a toho, to bylo napsáno v mé knize Za bratra socialistu, o tom psal jsem již v Etiopské lilii a tento názor uveřejnil jsem již tenkrát ve svém romanetu Ukřižovaná a tuto myšlenku vyjádřil jsem v několika větách již tenkrát, když jsem psal Newtonův mozek.“

Kdo seděl s Arbesem, nesměl míti jiné mínění nežli on, neboť jinak mistr Arbes uměl, či lépe snažil se svým sarkasmem zesměšniti svého odpůrce, což se mu často nezdařilo, neboť on byl takořka z jiného světa a ony záchvěvy mladé energie byly mu již trochu cizí. On nedovedl se dobře vžíti do toho prostředí, které mu věkem bylo tak vzdáleno. Jak on mluvil k nám, tak mluví dědové ku svým vnukům. Mluvil k nám laskavě — dopáleně, a když řekl věc sebenaivnější, bylo přece jen znát jistý talent. Ale jedna věc nám rozhodně imponovala: Mistr Arbes dovedl pít. Nepil také jako obyčejný člověk, který zasedne si k pivu jen proto, aby pil bezúčelně, v tomto ohledu mistr Arbes byl epikurejcem. Pil s rozkoší a rozkoší bylo dívati se, jak sklání svou bílou hlavu s vysokým inteligentním čelem ke sklenici piva, které pro něho neznamenalo jen prostý odvar chmele a sladu, nýbrž nápoj starých germánských hrdinů, kteří u nádob s tímto odvarem stejně vypravovali o svých činech mládeži, jako Arbes poučoval nás. A přitom mizela sklenice za sklenicí v útrobách tohoto kozáka literatury a nakonec jsme šli do Sportky na černou kávu. Mistr Arbes na své cestě na Smíchov stavíval se někdy i v noční kavárně Chaloupce v Řeznické ulici, kde obyčejně dokončoval své rozhovory o Třebízském. A to vše prováděl ten ataman v onom věku, kdy neliteráti chodí spát už v osm večer.

Pokladník strany Eduard Drobílek

Všichni ti literáti, kteří byli v našem kruhu, bohužel musím říci, že nevyvážili nikdy tolik, jako vyvážil prostý muž z lidu, přítel Eduard Drobílek. Jeho minulost byla velice pestrá. Ztrativ záhy rodiče, což vždy patří do pestré minulosti, kdykoliv spisovatel slavného jména, jako jsem já, začíná psát životopis vynikajícího muže, zůstal osamocen stát uprostřed rušného víru života a vydal se za krásného dne pěšky ku svému strýci, kamsi za Labe nad Mělníkem. A co ho na cestě potkalo? Potkala ho dobrodružství v té noční tmě, která zahalovala údolí labské? Kdy Labe, vylité tou dobou ze břehů, řvalo, rozbíjejíc své vlny o břehy, jež vlastně nemělo, poněvadž nebylo ještě regulováno? — Drobílka potkal četník. „Kampak račte?“ otázal se četník Drobílka s tím jemným sarkasmem, jehož jsou schopni jen četníci, setkavší se v nočních hodinách s podezřelým individuem. Četník považoval Drobílka za takové individuum a Drobílek velice uctivě odpověděl:

„Kam ráčí vaše blahorodí?“

„Já jdu k Neratovicům,“ odvětil překvapený četník.

„A to je náhoda, já jdu právě od Neratovic.“

„Prosím vás,“ řekl četník, „mají tam ještě u Sezemských otevřenou hospodu?“

„A vy chcete jít do hospody?“ řekl Drobílek. „Vy nedbáte ani na nařízení ministerstva vojenství, které klade právě četnickým stanovištím za povinnost, aby dnem i nocí bez přestávky byly na nohou, aby každou rozkoš světskou odmítaly, neboť právě v těchto rozkoších světských tkví nebezpečí, že nebudou řádně konat své povinnosti. Vy jste

„Čtyři koruny, čtyřicet šest haléřů.“ A při světle kapesní elektrické svítilny vyplatil Drobílkovi celý obnos a tak Drobílek přišel ke svému strýci s četníkovými penězi. Od té doby vypravuje se, že onen četník, jehož jméno jest František Kohout, půjčuje v noci všem podezřelým chlapíkům, které potká na své obchůzce, čtyři koruny čtyřicet šest haléřů a že se tak prodlužil během doby, co existuje strana mírného pokroku v mezích zákona, že co nejdříve vystoupí od četnictva a bude sám v noci hrát podezřelé individuum. Tímto činem získal si Drobílek jistě sympatie všech členů strany a v další kapitole bude záhodno promluviti o tom, jak snesl v jedné restauraci hrdinně ztrátu své nevěsty.

Drobílkovo milostné dobrodružství

Jsou na světě šlechetné povahy, které vykonávají však přitom trpný úkol lidí klamaných, lidí, kteří dožijí se konečně všelijakého nevděku. Zejména pokud se týče styků těchto šlechetníků s druhým pohlavím, přichází se přečasto k tomu názoru, že právě ty nejšlechetnější muže klamou ženy nejraději a že ti nejšlechetnější mužové mívají v lásce velká neštěstí. Tak i Drobílek, který jest vždy ochoten podepsat směnku Machovi, býval občas nešťastně zamilován.

Miloval Barušku, kuchařku z restaurace U svíčky, děvče venkovské, buclaté a naivní, a kdysi osmělil se jí říci, že by rád s ní šel do kinematografu. „Vy sviňáku,“ odpověděla Baruška, „co si to o mně myslíte?“ — Od té doby Drobílek Barušku ctil, a kdykoliv mluvilo se o ženách, říkával, že poznal jedinou poctivou dívku, a to že byla Baruška. Byla to ta, jež o několik let později ukroutila k ránu, když dávala na kávu, v bytě svých zaměstnavatelů kohoutek u vodovodu, a když nemohla vodu zastavit, skočila z třetího patra a zabila se. Tak umírají jen nihilisti na Rusi.

Pak miloval Drobílek jednu švadlenu. Zahrnoval ji svou přízní tak, že ve své dobrotě a poctivosti beze všeho zlého úmyslu vyzval ji jednou na výlet a na určené místo schůzky dostavil se s velkým balíkem pod paží. „Co to nesete?“ tázala se ona mladá dívka s půvabným úsměvem, když sedali na parník, aby odjeli na Závist. „Až v lese, slečno, tady je moc lidí,“ odvětil Drobílek, dívaje se jí oddaně do očí. A když konečně byli v lese a seděli na místě, skrytém všem lidským zrakům, přitulil se Drobílek ku své druhé lásce a řekl jí něžně: „Mám s sebou, zlatoušku, dvoje podvlékačky a dvě košile a také nitě mám s sebou. Ty podvlékačky jsou v rozkroku rozpárané a ty košile mají díry na lokti. Zlatoušku, spravte mně to tady.“ A otáčeje se nadšeně, zvolal: „Podívejte se, jak ptáci krásně zpívají!“ — A vypravuje nám o tom, Drobílek vždycky vzdychl a dodával: „Víte, že mi řekla sprosťáku? Než jsem jí mohl ty podvlékačky a košile podat, že byla pryč? Co ta ženská si myslela, když jsem jí říkal, abychom zalezli do houští?“ —

Pak dlouhý čas pohlížel na ženy s nedůvěrou, až konečně jednoho dne prohlásil, že ho miluje jedna majitelka vinárny, poněvadž tam vždycky hodně utratí. Když přestal utrácet, přestala ho také milovat a Drobilek seznal, že ženy nestojí za nic. A zříkal se všech žen, až do oné doby, kdy seznámil se s dceruškou hostinského, kam chodíval na obědy. „Kupodivu,“ říkával Drobílek, „ten hostinský má několik dcer a já miluji právě jen tu jednu. To je prazvláštní náhoda. S tou se musím oženit, jestli mně do toho nic nevleze.“ Ale vlezl mu do toho přítel Förster. „Slečno,“ řekl jednoho dne k té, kterou Drobílek tolik miloval, „vy si nesmíte Drobílka vzít, poněvadž miluji vás sám. Jestli však ani mne si nechcete vzít, uděláte nejlepší, když z domova utečete.“

Příštího dne slavil Drobílek své zasnoubení se slečnou Vilmou. Hodinu po zasnoubení přišel Förster a promluvil ke snoubence Drobílkově delší řeč, v níž vysvětloval, že nečiní dobře, když si chce vzít Drobílka, poněvadž je ještě mladá, za druhé že on sám ji miluje a že učiní nejlepší, jak už jí předešle říkal, když uteče z domova a nechá všeho být… A nechce-li od Drobílka upustit, že on sám Drobílka přinutí, aby se jí vzdal a udělal si známost s některou její sestrou. Pak jí navrhl, aby utekla hned v noci a přespala zatím někde v hotelu a napsala Drobílkovi, aby jí to odpustil, že to bude velká legrace. A aby mu tam také napsala, že ho nemá ráda, to že bude ještě vetší legrace. Že jsme všichni na to zvědavi. Pak ji nechal stát na chodbě, zavolal Drobílka a řekl, že by slečna Vilma si přála o samotě s ním pohovořit o dalších plánech do budoucnosti. Tak Drobílek stál s Vilmou na chodbě půl hodiny a vrátiv se řekl: „To hodné děvče pláče štěstím, jelikož jsem jí vyložil, že už mám objednaný nábytek a že jsem všechno zařídil, aby byly tři ohlášky najednou.“ Nato jsme oslavovali zasnoubení Drobílkovo a Förster měl řeč, ve které pravil, že sice zasnoubení jest důležitým vstupem do nového života, ale že žádný člověk nesmí se domnívat, že zasnoubení jest již ukončením, a objav něžně Drobílka, řekl: „Byť by tě stihly jakékoliv nehody v tvém životě, pamatuj vždycky, že jsem já tvým nejlepším přítelem.“

Téže noci slečna Vilma utekla.

Když druhého dne Drobílek přišel jako obyčejně k obědu, těše se na moučník, který tak rád jedl, shledal toto: ve výčepu seděl otec Vilmy, maje před sebou sklenici s černým pivem, a uzřev Drobílka, zvolal: „Pane Drobílku, já si rvu vlasy, víc vám nemusím říkat.“ Pln údivu vstoupil do lokálu a spatřil tam vzadu sedět paní hostinskou uplakanou a ze dveří kuchyně vykukovaly uplakané tváře všech pěti dcer a ubrečená číšnice přistoupila k Drobílkovi a řekla: „Ubohý pane Drobílku, už to víte? Vilma utekla.“

„Ale nedali jste mně moučník?“ zvolal Drobílek ustrašeně. To když zaslechla paní hostinská, spráskla ruce a běžíc do kuchyně volala na své dcery: „Ježíšmarjá, pan Drobílek se z toho zbláznil.“ A vtom již přistoupil k Drobílkovi hostinský a odevzdal mu tento lístek, psaný rukou slečny Vilmy:

Pane Drobílku, velectěný pane Drobílku! Prosím Vás tisíckrát za odpuštění, že Vás nemám ráda a že jsem utekla. Vaše Vás milující Vilma.

A zatímco dobrému otci Vilmy tekly slzy z očí, zastrčil Drobílek dopis do kapsy a řekl úzkostlivě: „Ale pane hostinský, nechali jste mi přece ten moučník?“

A vtom již přicházela slečna Boženka, slze jí kapaly na velkou porci malinového nákypu, který předložila Drobílkovi se slovy:

„Ubohý pane Drobílku, tohle jste vždycky rád jedl. A ona utekla v noci.“ A Drobílek zakusuje se do nákypu s blaženým úsměvem řekl: „Zaplaťpámbu, už jsem měl strach, že jste mi ten moučník nenechali.“

O tom případě dodává, když přijde na to řeč: „Jakživ už tak velkou porci moučníku nedostanu jako tenkrát, když mi utekla nevěsta. To jsem si tenkrát pochutnal.“

František Šafr vypravuje svou novou povídku: Oplátka

Šikovatel Marhan u 10. kumpanie ***ého pluku zeměbrany byl nesporně povahou velice podivínskou. V názoru, že podivínem jest, shodovali se stejně jeho nadřízení jako podřízení, avšak různili se přímo podivuhodně v mínění, jakého druhu podivínství Marhanovo vlastně jest. Představení, poručík Hessl, nadporučík Stehr i setník Kvěch, velitel kumpanie, byli toho přesvědčení, že feldvébl Marhan je při dokázaných zvláštnostech své povahy vojákem nad jiné zdatným; podřízení, četař Pavlousek, kaprál Kalous a frajtr Čejka tvrdili solidárně, že jejich pan ,fél‘ je největším psem a nejvydařenější kreaturou z celé rakouské armády.

Nebudeme luštiti, která strana měla vlastně pravdu, zaznamenáváme prostě mínění obyčejného infanteristy Jakuba Válka, jenž všude, kde se to dalo, tvrdil, že fél Marhan je bezcharakterní mizera, jemuž kanibalskou rozkoš působí týrání podřízených, který však přímo virtuózně dovede tancovati mezi vejci, tj. zaříditi vše tak, aby nahoru vypadal pěkným a mužstvu mohl podle libosti dávati pocítiti celou tíhu moci, již subordinace a disciplína vojenská do ruky jeho vložila. A Válkovi dalo se už něco uvěřit, bylť hoch značně inteligentní a přitom dosti zámožný, aby si mohl dovolit pronésti svoje mínění všude, kde nehledělo z toho přímé služební porušení subordinace. Byl synkem bohatého mlynáře, dovedl často za kamarády zaplatit a tito rádi věřili, že dokázal by si i celého pana féla koupit a zpříjemnit si tak co nejvíce pernou službu vojenskou.

Válek však nikdy neučinil takového pokusu a řekněme hned, nebylo také u celé kumpanie, ba u celého regimentu větších nepřátel nežli Marhan a on. Pan fél šikanoval Válka při každé příležitosti, ten však konal službu svědomitě a střehl se obezřele, aby nebyl postižen při podstatném přestupku. Při tomto tichém zápolení uběhl Válkovi celý první rok vojančiny.

Nastal rok druhý, přišli noví rekruti a Válek těšil se, že zarputilý nepřítel jeho, zaneprázdněn ,abrichtunkem‘ nových ,uch‘, musí popustiti v pozornosti vůči jeho vlastní osobě. Zmýlil se však kapitálně; na koho si pan fél Marhan zalezl, ten nevyvázl tak snadno z jeho pazourů. Infanterista Válek dostal krom všeho nadání na límec hvězdičku a byl komandován jako ,hilfsorgán‘ pana feldvébla při nastávajícím abrichtunku. Jinými slovy stal se beránkem, snímajícím hříchy světa, pro nějž doba výcviku rekrutů měla býti pravou cestou křížovou. Ať se činil jak chtěl, nic neudělal dobře a pan fél vždy nalezl příležitost, aby na něm exemplárně dokazoval rekrutům, jak rakouský voják vypadati nemá.

Lavina řízných titulatur jen pršela na hlavu ubohého frajtra a s opravdovou kanibalskou rozkoší pásl se tyran na mukách své oběti, která jen s největší námahou zachovávala sebevládu, aby náhlým výbuchem spravedlivého rozhořčení nepřipravila si zcela jistou basu. Že jen na to pan feldvébl hraje, věděl Válek předobře, a proto co nejpevněji zatínal zuby při jeho nadávkách a zůstával napohled jak z kamene, ačkoliv dobře věděl, že většina rekrutů má z týrání jeho nehoráznou švandu. Věděl, že na vojně víc než kde jinde platí: „Když jsi v neštěstí postaven, o posměch se nestarej“, a namáhal se všemožně, aby ani mrknutím oka neprojevil, co se v nitru jeho děje.

Bylo dne 5. listopadu. Z těžkých, olovených mraků, které celou oblohu zastíraly, padal od časného, rána hustý déšť a znemožňoval jakýkoli výcvik venku. Bylo nutno omeziti se na školu v kasárnách, již s rekruty držel sám pan šikovatel. Vlivem bídného počasí v rozmaru prachšpatném, více ještě než kdy jindy vozil se toho dne na ubohém ,hilfsorgánu‘ Válkovi k obzvláštnímu gaudiu rekrutů.

Válek snášel dnes týrání svého šéfa s podivuhodnou chladnokrevností, ba bylo jemu samotnému z něho do smíchu. Vzpomínky jeho vracely se každou chvíli ku včerejšímu večeru a k ladné Mařce, s níž se včera seznámil. Bylo to děvče jako višňový květ a učarovalo našemu frajtrovi na první ráz. Na dnes smluvil si s ní randíčko, službu u kumpanie má dnes nadporučík Stehr, Němec sice rodem, ale důstojník nad jiné hodný. ,Přesčas‘ je tedy na dnešek zajištěn, ten mu ani zlovůle feldvéblova nepokazí, a proto i obligátní sekatury svého ušlechtilého příznivce snášel lehčeji než jindy.

Pan fél Marhan bral si dnes za předmět výkladů téma nad jiné důležité; vykládal totiž nadějným obráncům vlasti o subordinaci a disciplíně. Přitom neopomněl přes tu chvíli podívati se oknem, zdali se počasí nelepší. Kolem desáté hodiny protrhla se na chvíli clona mraků a nejistý svit sluneční zatřepetal se na střeše protějšího skladiště. Z úkrytu za komínem téhož vybatolil se veliký kocour a protahoval líně svoje tělo ve slunečních paprscích. Povznášející tento fakt neušel panu félovi a poskytl vynalézavému duchu jeho příležitost, aby názorně ukázal, co to vlastně vojenská subordinace jest.

„Všichni k oknu!“ komandoval ostře a rozkazu vyhověno bylo bleskurychle.

„Frajtr Válek, kouknou támhle k tomu komínu,“ vyzýval pan fél s neobvyklou žoviálností, „to je medvěd, co?“

Ucha hleděla na sebe udiveně, ale průchod podivu slovy neodvážil se dáti nikdo.

Válek zahleděl se na střechu. Pochopil rázem zámysly feldvéblovy. Tatrmana ze sebe dělati nebude, neviděl však pro sebe jiné sebeobrany nežli zůstati na půdě skutečnosti. Srazil paty a pravil:

„Poslušně hlásím, to není medvěd, nýbrž kocour.“

To však právě šikovatel od něho očekával.

„Jakže,“ zahřměl na něho z plných plic, „voni se vodvažujou voponovat? Jsem já jejich vojenskej představenej, nebo ne? Chtějí porušit subordinaci? Když já řeknu, že je to medvěd, tak je to medvěd, kdyby to byl tisíckrát kocour. Frajtře Válku, jak neřeknou, že je to medvěd, pudou do basy. No?“

Válek zde stál bled a krve by se na něm nedořezal. Tohle byla šikanace zbrusu nová, a kdyby si stěžoval, kdo ví? Neuposlechne-li, je alespoň pro dnes basa jistá a večerní rendez-vous v pekle. Vzpomínka na Mařku vrátila mu rozvahu. Večer si přece nezkazí.

Rozpačitě poškrábal se v týle a hlasem velmi tichým pronesl:

„Poslušně hlásím, je to tedy medvěd, ale malej.“

To malej mělo být přece pokusem protestu.

Všichni rekruti vybuchli ve smích a pan fél s tváří zářící víc než listopadové slunko volal:

„Tak viději, já jich naučím, co je to subordinace! A vy,“ to platilo rekrutům, „vemte si z toho příklad. Představený na vojně může říci sebevětší nesmysl, vod toho je představenej, ale podřízenej se voponovat vopovážit nesmí. Nikde a nikdy!“

Tím skončila škola a Válek za škodolibého smíchu ,uch' proklínal střídavě féla i kocoura. Ovšem potichu.

*

Zima ubíhala pomalu, ale posléze se převalila přece. Z rekrutů stali se vojáci, ale poměr mezi félem Marhanem a frajtrem Válkem se dosud nezměnil. Až tu pojednou…

Neříká se zbytečně, že kola osudu se točí a že bůh peče oplátky. Náhoda vydala féla tyrana Válkovi do ruky. V magacíně se cosi šustlo a frajtr Válek, jenž si ze zvláštní lásky k panu félovi dal na tom záležet, stal se vlastníkem tajemství, jak mizejí z magacínu kalhoty a boty a jak ze starých bagančat dělají se nová. Feldvébl Marhan ocitl se ve vyšetřování a jediné slovo Válkovo stačilo, aby byl nadobro zničen. Frajtr, povahou dobrák od kosti, nebyl takovéto pomsty lačen. Uvažoval, že má fél rodinu a že na těle vojenského eráru přiživuje se leckdos a více. Rukoudáním slíbil Marhanovi, že ničeho neprozradí, ale byl příliš člověkem, nežli aby se vzdal pomsty morální! Pamatoval dobře, jak ho fél před rekruty pokořil na podzim pomocí kocoura, a umiňoval si, že mu jeho lekci o subordinaci oplatí.

Příležitost naskytla se hned druhého dne po slibu, který feldvéblovi dal. Kumpanie cvičila pod velením poručíkovým na cvičišti a frajtr Válek měl dosti času přemýšleti o odvetě. Právě velen pohov a poručík odstoupil, aby vykouřil cigaretu.

Na hřebeně střechy blízké vojenské pekárny usadilo se několik vrabců, což neušlo bystrému oku frajtrovu. Nápad zvláštní bleskl jeho hlavou. Přikročil k félovi, a ukazuje na střechu, volal tak, aby to celá kumpačka slyšela:

„Pane fél, pane fél, kouknou, to jsou čápi!“

Feldvébl Marhan vytrhl se z dum. Přemýšlel právě o svém případu. Jistota, že Válek bude mlčeti, byla proň rozhodující, proto však přece nebyl bez obav. Tyto starosti zabránily, aby vzpomněl hned, kam frajtr slovy svými míří.

„Bláznějí?“ povídá, aby vůbec něco řekl, „vždyť jsou to vrabci.“

„Pane fél,“ pronesl Válek hlasem dušeným, aby zůstalo to pouze mezi nimi, „řeknou hezky nahlas, že jsou to čápi, jinak nestojím ve slově.“

„Cože,“ rozkřikl se fél, zapomenuv na okamžik hněvem, ale ihned zdravý rozmysl vešel do jeho hlavy a vzpomínka na podzimní příhodu s kocourem vybavila se v jeho mozku.

„Zasloužím tu lekci,“ řekl potichu, a drbaje se rozpačitě v týle, pronášel nahlas:

„Mají pravdu, frajtře, voni jsou to čápi, ale malí.“

Celá kumpanie patřila vyjeveně. Znali všichni vojáci historii s kocourem, nechápali však nikterak tuto zvláštní povolnost jindy všeobecný postrach budícího féla. Dlouho však si tím hlavy nelámali. I je všecky pronikl pocit zadostiučinění nad pokořením zlého šikovatele a homérický smích otřásl celou kumpačkou.

Pan fél pochopil, že nejlíp udělá, bude-li se smáti také, ačkoli mu nijak do smíchu nebylo.

„Byla to voplátka dobrá a vtipná,“ povídal, nutě se k bodrosti, aby alespoň zbytek pošramocené reputace uhájil, „proto se na ně, frajtře, nemrzím.“ Přitom podával Válkovi ruku.

„Jsme tedy kvit?“

Frajtr přijal pravici zkroceného tyrana, a duse se ještě smíchem, svědčil:

„Ano, kvit, nadobro kvit.“

Poslíček strany básník Frabša

V onom prvopočátku politického vývoje vystupuje do popředí mladý, nadaný básník Frabša. V té době nebylo nadšenějšího sedmnáctiletého mladíka pro českou literaturu, než byl Frabša, který již v šestnácti létech vydával časopis, a to ne jeden, nýbrž asi pět, a psal básně lyrické, v nichž zdůrazňoval, že jeho duše se houpá na zlatých strunách. Teprve v budoucnosti bude náležitě oceněn, neboť tento mladík byl známý v té době ve všech kruzích literárních; řeklo-li se Frabša, tu se sice mnozí od toho jména odvraceli, ale jméno to znali. Byl to mravenec na českém Parnasu. Kdo kdy viděl mravence v lese, ten pozoroval, jak každý jednotlivec chytí zčistajasna nějaké dřívko či podobně, věc, která je kolikrát větší a těžší než on sám, a jak ji táhne s napětím všech sil přes nějakou hromádku hlíny, která jest pro něho horou. Tam se mu to dřívko skulí a on se zas vrací a tak to dělá od rána do večera. Mravenec nikdy nezoufá a je dokázáno, že pozoruje-li ho někdo, snaží se s tím větší chutí.

Tak i Frabša neúnavně vydával své verše lyrické svým vlastním nákladem, zakládal jeden časopis pro umění a literaturu za druhým, a to vše s nadšením sedmnáctiletého mravence. My první zakladatelé strany scházeli jsme se v bytě, kde bydlel vévoda makedonský Klimeš a básník Rosenzweig-Moir. Tam chodil též přítel Jaroslav Kubín, malíř, dva ctihodní bratří Markové, pak jeden mladík, který byl nihilista a kupoval si u Böhma na Ferdinandově třídě za dva krejcary žabky a tajně vycházel s nimi k Hodkovičkám, kde je zapaloval a od nich utíkal. Jak vidět, byla to doba velkého, revolučního kvasu. A sem do toho soukromého bytu chodíval i jeden lakýrnický pomocník, který psal verše obsahu, jak tvrdil, neobyčejně krásného a díval se na Frabšu s takovým výrazem obdivu, jako se dívá Ind na sochu trojhlavého Buddhy. Neboť v té době Frabša sice si vypůjčoval peníze od toho lakýrnického pomocníka, ale těch peněz používal k uskutečnění svého úmyslu z dob, kdy mu bylo 13 let, a to k vydávání uměleckého literárního deníku pod názvem Volná tribuna. „V Čechách,“ vykládal nadšeně, „jest třeba nyní jedině toho, aby obecenstvo přestalo si všímat denních novin, kde jsou jen politické zprávy a denní zprávy. Zde jest třeba, aby český člověk, když ráno vstane, mohl si přečíst dobré básně ode mne a od jiných autorů, aby věděl též hned ráno, každodenně, jaké novinky chystají se v české literatuře. Že já vydám onu čistým lyrismem dýšící sbírku básní Na zlatých strunách, že vydám sbírku Na strunách pozlacených a dále že hodlám vydat sbírku Písně skřivánka a básně Ó, zlaté mládí, kdy se navrátíš!“

A vévoda makedonský Klimeš prohlásil, že úplně souhlasí s návrhem toho kloučka a že se sám co nejdřív dá do práce, aby dohotovil svůj epos pro nový deník literárně umělecký pod názvem Bitva na hoře Garvan, a již druhého dne přinesl počátek onoho eposu, který začínal takto:

Hle, jektajíce zuby, se Turci klepali, jak osiky se třásli a ze skal skákali, a zdáli zvuk zněl harvan (varhan!) až tam na horu Garvan.

A v těchto dobách, plných velkého očekávání, Frabša, onen poetický duch, který vždy prohlašoval, že čistý lyrismus vylučuje všechen realismus, stal se poslíčkem naší skupiny a za mírnou odměnu nosíval rukopisy Opočenského a mé příteli nakladateli tohoto spisu, který tehdy ještě měl své místnosti v Lazarské ulici. Jistě se přítel Ločák pamatuje na mladíka bezvousého, s vyraženými zuby, který tam smlouval do krve o každou korunu zálohy a mluvil k němu o bílých květech, o svěžích poupatech lyrismu a přitom pevně stál na našich požadavcích, neboť pro onoho dobrého, mladého, nezištného básníka znamenala každá urvaná koruna z kapsy nakladatele dvacet procent provize. A vracíval se odtamtud vesel, s očima planoucíma dobrotou dítěte a s cigaretou v ústech.

A když jednoho dne Opočenský i já odevzdali jsme mu pro přítele Ločáka větší zásobu rukopisů, Frabša se již k nám nevrátil. Až za týden, za pochmurného podzimního dne, kdy déšť se lil a my seděli zasmušile kol stolu v pokoji, objevil se Frabša; v ruce nesl balík prvního čísla Volné tribuny, onoho literárního deníku, které vydal za naše peníze. Vévoda makedonský vstal pln rozhořčení, neboť jsme měli velikou žízeň již celý týden, chytil Frabšu a odnesl ho na záchod, kde ho zamkl, přičemž k němu prohlásil, že se poradíme, jak s ním naložit dle stanneho práva. A vrátiv se zachmuřeně mezi nás, pravil: „Myslím, abychom nedělali žádných okolků s tím lumpem a zastřelili ho tak, jak jsme to dělali se zrádci v Makedonii.“

Všichni jsme s tím souhlasili. Tak jsme vytáhli Frabšu ze záchodu, dali mu nové rukopisy a kladli jsme mu na srdce, aby hleděl co nejvíc vymačkat z pana Ločáka, poněvadž je to na zakoupení revolveru, kterým bude zastřelen.

A Frabša vrátil se za dvě hodiny a místo peněz přinesl nám revolver. Poněvadž nekoupil náboje, otloukli jsme mu ho o hlavu a prodali se ztrátou třiceti procent.

Adolf Gottwald, překladatel ze světových jazyků

Když jsem sháněl prameny k této obsáhlé historii nové strany, dozvěděli se tak mnozí, že budou v této knize uvedeni, a tu si počínali velice různě. Některý z těchto mužů právě by si tam přál být, neboť domníval se tenkrát, než přečetl tuto knihu, že to bude jakási bibliografie, ve které budou velebeny zásluhy každého jednotlivce. Jak vidět, ubožáci se zklamali nesmírně a považuji za svou povinnost toto napsati a umístiti právě zde, abych i ostatní, kteří teprve přijdou v dalších kapitolách na řadu, připravil na jich bídný konec. Jiní opět uslyševše, že bude o nich řeč, volali výhrůžně: „Jen se opovaž!“

Tímto mužem byl Ladislav Hájek, který když mu to bylo potvrzeno, tvářil se velice zoufale a prohlásil, že si toho nikdy nezasloužil. Ejhle muže s černým svědomím! — K tomuto všemu podotýkám, že jsem původně měl v úmyslu všechny osoby, které zde hrají jakousi roli, popsati ve formě románu z galejí, kde by všichni zde jmenovaní byli vrahy, lupiči ze řemesla a podobnou sebrankou. Jedině mé manželce Jarmile, která mne uprosila, mají všichni co děkovati, že jsem úmysl změnil a použil této jemné a něžné formy. Neboť čeho já si nejvíce vážím v každé literatuře, jest ona možnost tutéž myšlénku provésti různým způsobem.

Přejděme nyní k třetí řadě lidí. Tito, když se dozvěděli, že o nich budu psát, klepali se v pravém slova smyslu strachy. To byli lidé, kteří vědí, čeho jsem schopen; a tito lidé, vynikající v české společnosti, byli tak laskavi, že mne poučovali, co mám o nich napsat, když viděli, že jsou mi vydáni všanc, ale byli přitom tak trestuhodně naivní, že se domnívali, že použiji při líčení jejich charakteru a činnosti pseudonymu, aby každý hned nevěděl, že se jedná o ně. Když pak jsem prohlásil zcela otevřeně, že na celé knize je právě to nejkrásnější, že tam budou plnými křestními i rodovými jmény, aby každý, kdo to bude číst, hned věděl, aha, to je ten a ten, tu nastalo teprve zděšení v kruzích, o nichž mluvím, a tu teprve přicházeli jeden za druhým a říkali, abych o nich nepsal to a to. Tímto způsobem dozvěděl jsem se leccos, co jsem dříve nevěděl a na co jsem už zapomněl. (Takže jsem byl nucen to a to si poznamenat.) Považuji tedy ony muže za jakési své spolupracovníky a tímto jim upřímně děkuji.

Jedním z těchto posledních jest právě přítel Adolf Gottwald. On sám mne uvedl na cestu, kterou se mám ubírat při líčení jeho postavy. Nezapomenu nikdy na tato jeho slova: „Piš si o mně, co chceš, napiš si třebas, že rád piju, ale jen o to tě prosím, nevkládej do mých úst žádnou blbost!“ Tím jaksi přiznával se ku své řečnické slabosti, stejně jako Opočenský mne žádal: „Poslyš, Hašku, o té Mařce nepiš,“ a jako Hájek, který vroucně mne prosil, abych se o Anežce nezmiňoval, a Mach, abych nemluvil o těch knihách a o tom zimníku, a Louis Křikava, abych nepsal o tom černém kabátě od inženýra Kúna, a Kún zas o hostinském Perglerovi, a jiní a jiní, mezi nimi Drobílek, abych nepsal o Lidce, ba ani o té tlusté vinárnici. A celou tu dlouhou řadu zpovědí ukončuje právě Gottwald oním protestem, zoufalým výkřikem: „Jenom mně nevkládej do úst nějakou blbost!“

Jsem věru na rozpacích, jak si mám počínat v případě Adolfa Gottwalda. Vskutku se nepamatuji, že by nějakou blbost řekl. Ať přemítám, jak chci, nepamatuji se na nic podobného, neboť kdykoliv Gottwald mluvil, nemluvil nikdy sám ze sebe, ze svého vlastního nitra, neboť co řekl, byly citáty světových filozofů. A jestli řekli nějakou blbost Kant, Fichte, Schopenhauer, Nietzsche a jiní slavní filozofové (neboť i ten největší filozof se často nějaké blbosti neubrání), mám svalovat vinu na Gottwalda? Inspiroval ty muže Adolf Gottwald? Myslím spíš, že pravdou je opak. Adolf Gottwald, mohu směle prohlásit, vypouštěl z úst jediné cizí myšlénky, kterých měl příležitost velké množství spolykati, neboť světová literatura vědecká i zábavná jest jeho denním chlebíčkem jako překladatele, a právě citátů z oněch knih, jež překládá, užívá ve svých polemikách v různých restauracích, neboť jest pravdou to, co dovolil mně, abych napsal, že totiž rád pije. Jest nyní na mně, abych vysvětlil, co rád pije, a mohu ujistit každého, že kromě vodou a mlékem neopovrhne žádným jiným nápojem, ale nechápu, proč si myslel Gottwald, že bych tím měl vyplnit celou jednu kapitolu, neboť toto mohl bych směle napsat o každém českém člověku, i o takzvaných abstinentech.

A ještě slovíčko, příteli Gottwalde. Až dočteš tyto řádky, budeš myslet, že už ti dám pokoj. Ale to se strašně mýlíš. V některé z dalších kapitol zmíním se o tom, jak se chováš ve společnosti.

Domluva k dílu prvnímu

Jak v díle prvém, tak i v díle druhém bude řeč o mnohých vynikajících v českém životě osobách. Co jsem o nich napsal, musel jsem uvésti jako historik, který píše podrobně politické dějiny nějakého hnutí. Uznal jsem za nejlepší způsob nechválit nikoho kromě sebe. Neboť kdybych chválil všechny, o nichž píši, ztratil bych se úplně mezi tím pochváleným davem. Z toho ovšem též plyne, že jsem si vědom důsledků chvalořečení. Důsledky ty ovšem nelze ještě předvídat, ale již vzhledem k tomu, že znám své lidi, musím nutně počítati se zpolíčkováním. Vzhledem k tomu dovoluji si objasniti všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní Otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla. Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáváno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzezubovi. Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500.000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje. V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfudze, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejíti bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filozof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval. A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sokratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe býti zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sokrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zodavestě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“ — Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou. Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů. Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje. Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národu českého. A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamente a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika. A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.

Z těchto důvodů očekávám každé úterý návštěvu onoho padoucha, který by si chtěl dovolit mne zpolíčkovat. Na ulici, prosím, aby tak nečinil, neboť moje manželka nemá takové výstupy ve veřejnosti ráda. Kromě toho podotýkám, že jsem se učil boxovat u pražského mistra Hoyera, že jsou u nás v domě velice příkré schody a že zmlátím každého, kdo by v určený den, v úterý, na moje dveře zaklepal. Obyčejně však nejsme v úterý doma.

Má adresa jest: Vršovice, 363. Ale ta adresa je falešná.




Jaroslav Hašek

— český spisovateľ, humorista, publicista a novinár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.