Zlatý fond > Diela > Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Apoštolská činnost tří příslušníků strany mírného pokroku

Profesor František Sekanina, český kritik

Jest málo lidí v Čechách, kteří by tak spokojeně vypadali jako profesor František Sekanina. Zejména však jest málo kritiků, kteří by se tak příjemně usmívali na tento svět, jako to činí pan Sekanina.

Vezměme si za příklad kritika dr. Arne Nováka, ten vypadá v pravém slova smyslu jako mistr popravčí, a kritik Vodák z Času pohlíží před sebe zachmuřeně a má typ onoho muže, který vodí odsouzence k šibenici. A na všechny výkladní skříně knihkupectví pohlíží jak Arne Novák, tak i Vodák s velkým opovržením, neboť tam čtou za sklem jména proskribovaných. A často si odplivnou, když uzří onu povědomou sobě pásku „Novinka“. A už ho vedou na šibeničku, toho autora. Jaký však rozdíl je v chování profesora Sekaniny. Jest to nejlepší muž v Čechách, muž velkého zlatého srdce, do kterého se vejde celá česká literatura. Jsem přesvědčen, že kdyby měl Sekanina nějaké jmění, že by ho úplně rozdal, kdyby byl lékařem, že by léčil zadarmo a v čas moru že by mrtvé z piety pochovával. To zlaté srdce profesora Sekaniny! — Stejně usměvavě sedával kdysi mezi námi u Zlatého litru a se stejně blaženým úsměvem pročítá zaslané sobě práce k recenzi a nikdy dosud se nestalo, aby nějakého autora úplně odsoudil k smrti, dává milost všem lotrům jako francouzský král Ludvík Filip a jen tu a tam dotkne se, ovšem velice taktně, nejslabších stránek literární tvorby v díle a končívá svou kritiku větou: „Jen čtenáře zarazí několik menších chyb, kterých jistě autor budoucně se vyvaruje. Tak píše autor důsledně omyl s měkkým -i- a -měl- píše -mněl. Přečetné germanismy vloudily se do knihy jistě omylem, takže kniha ta i přes některé formální nedostatky stane se drahou a milou všem, kdož přečtou ji s chutí a s pílí, neboť shledají v knize té pravou perlu moderní české tvorby, a jestli si Anna vzala konečně proti vůli svých rodičů hrdinu románu Pěšáka, skončí celý děj ku spokojenosti starých rodičů, neboť právě včas autor v mistrném líčení odhaluje, že mladý Pěšák stává se spolumajitelem domu. A co v té knize radostně uvítáme, jest dále to, jak celá rodina na onom malém českém městě zdůrazňuje své české smýšlení. Zmínka o lesích v okolí dovede vás uchvátit, neboť jistěže každý cítí z těch několika řádků vůni jehličí a zdravé ovzduší venkova, ve kterém duše nalézá pravý klid.“

V nejšpatnější sbírce veršů nalezne Sekanina pravé perly, byť i nepatrné, a končívá svůj referát o nešťastníkovi slovy, že jest naděje, že během času zlepší mladý básník svou formu, neboť celá sbírka veršů jeví nepopíratelný talent, zejména báseň Za soumraku, z níž každému jistě nejlépe se zamlouvá ono pěkné dvojverší:

a za nějakou poté chvíli nad lesy vyplul měsíc bílý.

„Ovšemže i tato báseň jeví jistě formální chybičky, tak kupříkladu nerýmuje se na ,březen‘ ,jeseň‘ a na ,jehličí‘ ,keř kdoulový‘. Básník měl jistě dobrou snahu podati své verše bez rýmu, a očekáváme zcela určitě, že za krátký čas opět setkáme se s pilným pracovníkem, který dívá se na svět velmi moudře.“

A právě v těch větách, které objevují se v Národní politice ve sloupci Písemnictví, pozorujeme onu velkou lásku ke všem lidem, onu všelidskou snahu žít s každým v klidu a míru, nikomu nešlapat na jeho ideály, dle onoho čistě lidského výroku slavného německého básníka: „Leben und Leben lassen.“ A jestliže Arne Novák a Vodák si myslí: „Já ti dám psát, holomku,“ — volá profesor František Sekanina: „I jen si piš, synu!“ A toto heslo vytrysknuvší z jeho velkého srdce jest dokumentováno každým řádkem, ve kterém uvádí Sekanina poctivé čtenáře Národní politiky do tajů nové literární české tvorby, ať je to jakéhokoliv oboru, básně či dramata, povídky, romány neb i odborné spisy z jiných oborů lidské činnosti, na které pohlíží Sekanina stejně shovívavě a stejně láskyplně. A tak vytryskla ze zlatého srdce Sekaninova ona úchvatná i krásná kritika knihy inženýra Paličky o zkouškách se zatěžováním železobetonových mostů. „Srdce se směje na tuto knížku.“ Tak začíná náš přítel Sekanina svou obsáhlou, nadšenou kritiku a pokračuje dále: „Knížka tato jest nejlepším, co dosud máme v moderní české literatuře.“

A stejně otcovsky, s tou velkou laskavostí velkodušného člověka choval se Sekanina vždy i v soukromém životě a u Zlatého litru pohlížel na nás všechny s povzbuzujícím úsměvem, nikdy nepouštěl se do žádných polemik a na všechno kýval svou krásnou hlavou. Nejraději jedl taliány a rozřezával je s takovou pietou, s jakou rozřezává knihy, zaslané mu k recenzi. A když je pojídal, díval se vždy s lítostivým pohledem na ty taliány, které teprv přijdou na řadu, a jistěže je v duchu odprošoval za to, že je musí naprosto zničit. A když bylo po pohřbu, napil se piva a již opět s velkodušností, která nemá sobě rovné, zastával se i nejmizernějších básníků.

A tak z toho všeho povstalo ono přísloví, rozšířené v kruzích literárních: „Koho chválí Sekanina, z toho Vodák sekaninu udělá.“

Malíř Jaroslav Kubín

U kolébky strany mírného pokroku v mezích zákona stál též můj přítel Jaroslav Kubín. Seznámil jsem se s ním na Karlově náměstí v sadech, když právě studoval jsem velikou mapu Uher. Nějaký mladý muž, patrně jsa vesele naladěn, přistoupil ke mně, posadil se vedle na lavičku a řekl: „Dovolte, pane, to je Francie, není-liž pravda?“ „To jsou Uhry, mladý muži.“ — „Ale to se mýlíte,“ řekl neznámý, „to vás napálili v knihkupectví. To se dělá. Namalujou mapu Francie, daj na to maďarská jména a prodávají vám to za Uhry.“

Ze stylu této řeči seznal jsem okamžitě, že přede mnou stojí malíř nebo něco takového. Vtom mihl se kolem jiný mladý muž, poskakující do taktu, neznámý chytil ho za rameno a překvapeného přitáhl ke mně a řekl: „Milý příteli, vy to musíte rozsoudit. Je to Francie, nebo Uhry?“ Přitažený mladý člověk zamrkal očima pod skřipcem a řekl: „To je Anglie.“

„Nedělejte si z nás legraci, člověče,“ vykřikl muž, tvrdící, že je to Francie, „a posaďte se vedle, ať vás poučíme.“

Překvapený začal něco koktat, ale již seděl vedle a pořád mrkaje očima třásl do taktu levou a pravou nohou.

„Tak vidíte,“ řekl neznámý, „člověk nikdy neví, kdy se mu naskytne příležitost, aby se poučil. Abyste věděl, není to ani Francie, ani Anglie, ani Uhry, je to Turecko.“ A náhle nabyl jeho obličej hrozivou tvářnost a on zvolal: „Ale tohle je opovážlivost, vy si sednete a ani se nepředstavíte!“ —

A tak jsme se seznámili navzájem. Neznámý řekl: „Já jsem Jaroslav Kubín, akademický malíř,“ přitažený pak pravil důstojně: „Já jsem František Wágner, člen baletu Královského českého zemského národního divadla v Praze.“ — Ještě téhož večera zavedl jsem je k Litru, kdež stali se členy strany mírného pokroku v mezích zákona. Přijímání nových členů dálo se u nás beze všech formalit, jenom každý z nově přijatých členů musil pronést řeč na téma, které jsme mu určili. Byla to jakási průprava k řečnickým kursům. Dále bylo povinností každého člena podvoliti se bezpodmínečně onomu úkonu, který za trest pro jeho chování se mu uloží všeobecným hlasováním. A tu se stalo, že téhož večera, kdy byl přijat Jaroslav Kubín a František Wágner, dopustil se člen baletu oné beztaktnosti, že při řeči předsedy počal si pohrávat ukazováčkem v nosu. Kárný výbor sešel se ihned ve vedlejší místnosti k poradě.

„Kdo ho přivedl?“ tázal se Mahen. „Kubín a já,“ odpověděl jsem. Poslali nás pryč k nešťastnému Wágnerovi, který všechno toto nechápal, a za čtvrt hodiny po živé debatě byl nám přečten předsedou kárného výboru Mahenem tento písemný rozsudek:

„Vzhledem k nepřístojnému chování Františka Wágnera odsuzuje se tento k tomu, aby odejel vlakem zítra, pozítří ráno do Jihlavy a odtud pěšky prošel Moravou, Dolními Rakousy, Uhry, Chorvátském, Krajinou, Štýrském, Horními Rakousy, Čechy a vrátil se za čtyři měsíce, a to dne 7. října tohoto roku, v sobotu k osmé hodině večerní do hlavní organizační místnosti u Zlatého litru. Současně Jaroslav Hašek a Jaroslav Kubín se vyzývají, aby provázeli Františka Wágnera na jeho cestě a hleděli, by úkol jemu daný byl také řádně proveden. O jakémkoliv poklesku Františka Wágnera budiž neprodleně zpraven výkonný výbor strany telegraficky. Současně vyplácí se všem třem dotyčným cestovní podpora K 40,— ze spolkové pokladny a ukládá se všem třem, aby všude propagovali program strany mírného pokroku v mezích zákona a každý pátý den zaslali nám obšírnou zprávu o své apoštolské činnosti.“ —

A bylo to 7. října téhož roku, přesně v osm hodin večer, když objevili jsme se všichni tři opět u Zlatého litru, prošedše půl střední Evropy.

To jest disciplína, pánové!

Apoštolská činnost tří členů strany, zračící se v dopisech na výkonný výbor

V Jihlavě dne…

Vykonávajíce úkol, vznesený na nás kárným výkonným výborem, oznamujeme toto: Pro pana Františka Wágnera přišli jsme ve čtyři hodiny ráno a poručili mu, aby se neprodleně oblékl na cestu do Uher. Domnívám se právem, že považoval celou věc za pouhý žertík, a teprve když promnuv si oči, zpozoroval naše turistické vaky na zádech, krátké naše punčochy a jinou turistickou výzbroj, lekl se a můžeme odpřísáhnout, že jal se hlasitě vzlykat. Teprve když jsme mu řekli, že ani neví, co ho čeká, neuposlechne-li rozkazu kárného výkonného výboru, dal se pohnouti k tomu, aby se oblékal. Činil tak s výrazem neobyčejné hrůzy. Poněvadž byl nevykonal, jak samozrejmo, žádné přípravy na naši misionářskou cestu, musel své prádlo na cestu vložiti do velkého ručního košíku, který váží osm kilogramů. Když ten košík potěžkal, padl na kolena před námi a proboha nás prosil, abychom ho zprostili daného úkolu. Byli jsme však neúprosní a našli jsme v jeho garderobě dlouhé pruhy tmavozeleného sukna, které si ovazuje tento člen baletu kolem noh, když tančí v úlohách siciliánských lupičů. Obtočili jsme tyto pruhy sukna kolem jeho lýtek přes kalhoty, takže činilo to dojem turistických kamaší onoho nešťastného anglického cestovatele lorda Everesta, který prvně přelezl Himaláje. Tyto všechny přípravy sledoval pan Fratišek Wágner se strnulostí divokého prasete z džunglí, když na ně upřeně se dívá had kobra. Pak jsme před něho položili půlarch papíru, aby napsal o svém náhlém zmizení zprávu své staré tetě, u níž bydlí. A nadiktovali jsme mu: „Drahá teto! Řízením osudu se stalo, že jsem nucen jít pěšky kolem světa. Kdybych na cestě zahynul, podám ti o tom bezodkladně zprávu. Líbá Tě Tvůj synovec František.“ — Polomrtvého vyvlekli jsme ho s jeho těžkým košem z bytu a v nejbližším výčepu lihovin vrazili jsme do něho šest skleniček slivovice, takže šel pak již jako beránek. V šest hodin dvacet minut vyjeli jsme státní drahou na Jihlavu přes Kolín, Kutnou Horu, Německý Brod. V pět hodin třicet dvě minuty byli jsme v Jihlavě, kdež vyhledali jsme pana Bozděcha, úředníka filiálky Živnostenské banky. Chování Františka Wágnera bylo bezvadné a večer téhož dne v České besedě jihlavské uspořádali jsme první přednášku o straně mírného pokroku v mezích zákona a o jejím stanovisku vůči českým menšinám. Sotva však byla schůze zahájena, dostavil se městský komisař společně s úředníkem od hejtmanství a vyzval nás, abychom s ním laskavě se odebrali na městský úřad. Šli jsme tedy s ním a na úřadě byli jsme podrobeni důkladnému výslechu. Tázali se nás po úkolech naší strany, a když Jaroslav Kubín prohlásil, že hodláme uspořádati v německých městech českým menšinám přednášky o správném stanovisku Němců v Čechách, o české nesnášenlivosti a rozpínavosti a cyklus přednášek o německé literatuře, velmi blahosklonně byli jsme přijati a odvedeni do německého kasina, kdež byli jsme hoštěni až do tří hodin do rána a na popud náměstka starosty Šafranka byla mezi přítomnými uspořádána sbírka, jejíž výnos 112,— K byl nám doručen jako podpora na cestu. Náměstek starosty Šafranek poskytl nám noclehu a ráno odebrali jsme se k příteli Bozděchovi, který uvítal nás s velkou radostí a prohlásil, že po našem odvedení na městskou radnici shromáždění členové české menšiny odeslali telegrafickou zprávu Národním listům o znásilnění tří českých turistů Všeněmci v Jihlavě. Druhý telegram že byl zaslán ministru spravedlnosti, aby zabránil znásilňování českého člověka na půdě slavného markrabství moravského.

Budete-li v Národních listech čísti o našem smutném osudu v Jihlavě, nechovejte žádných obav, neboť právě odcházíme od pana Šafranka, majíce vřelý připis na znojemskou městskou radu. Nás jako Čechy by velice bolelo, kdybychom musili pumpovat české menšiny, a proto raději pumpneme německou většinu ve Znojmě.

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona

V Marušicích na Moravě…

Do Marušic přišli jsme oklikou. Z Jihlavy šli jsme na Třebíč a odtamtud řízením božím došli jsme do Marušic. Na cestě nepotkalo nás nic zvláštního, jen za Třebíčem, rodištěm slavných sociálně demokratických vůdců Šmeralů, zastavili nás dva četníci. V Třebíči ztratil se totiž ruční košík na prádlo a četníci mysleli, když uviděli, že podobný vleče upocený Wágner, že mají před sebou bandu zlodějskou.

Teprve když jsme se legitimovali a místo dámských kalhot odkryl Wágner své podvlékačky v koši, bylo nám uvěřeno, že nekrademe ruční košíky s prádlem, a v dobré náladě, že naše nevinnost vyšla najevo, přišli jsme do Marušic. V Marušicích, obci, kteráž jest od Znojma asi třicet kilometrů vzdálena, jest 400 obyvatelů. Toto obyvatelstvo nemá takřka žádné spojení s okolními obcemi.

Přes Marušice nevede ani říšská, ani zemská, ani okresní silnice, ale v Marušicích mají místní odbor Klubu turistů, okrašlovací spolek a spolek pro povznesení návštěvy cizinců. Samotnou vesnici nikdo nenajde, a to nejvíce mrzelo tamějšího učitele, který po smrti zdejšího řídícího přišel sem z Brna. Šťastnou náhodou byl sem dosazen na malou farku nový kaplan, taktéž z Brna, a během roku snažili se oba dva mladí mužové z Marušic udělat místo, do kterého by se hrnuly zástupy turistů ze všech dílů světa. A jako se inzerují boty, inzerovali učitel i kaplan toto místo v Lidových novinách a v jiných listech: „Kdo chce se pokochati přírodními krásami uprostřed historických památek, zajeď do Marušic. V místě odbor Klubu českých turistů, spolek okrašlovací a spolek pro povznesení návštěvy cizinců.“ Z nejbližší stanice je tam však deset hodin cesty. — Tak uplynuly jedny, uplynuly druhé prázdniny a o Marušice nezavadil nikdo cizí. Až konečně objevili jsme se tam my. V obecním hostinci seděli jsme při nějakém mizerném venkovském pivu, z něhož jsme lovili mouchy, a na otázku hostinského, jak dlouho se zde hodláme zdržet, odpověděli jsme, že hned zas půjdem dál. Zatím okny dívalo se na nás udiveně všech 96 dětí z vesnice. Pak se za okny ozvalo z dětských hrdel hromové ,Pochválen buď Pán Ježíš Kristus‘ a do hostince vstoupil pan učitel s panem kaplanem. Šli přímo k nám, poklonili se a učitel promluvil k nám radostným hlasem: „Dovolím si vás, ctěné pány turisty, uvítat jako předseda místního odboru Klubu turistů, jednatel okrašlovacího spolku a místopředseda spolku pro povznesení návštěvy cizinců.“

A kaplan s modrýma očima měkce zahovořil: „Máme z vás velkou radost, pánové!“

A vtom již do dveří vkročil nějaký výrostek a vítězoslavně vykřikl: „Ten žebřiňák je volný, pane učiteli!“

„Tak pojďte, pánové, pojďte,“ zvolal kaplan a strkali nás ven k žebřiňáku, do kterého byla zapražena jedna kobyla a jedna kráva. Na žebřiňáku bylo zatím mistrně připevněno pět židlí, přivázaných provazy k žebřinám. Silný, ramenatý čeledín chytil z nás každého vzadu za kalhoty a za krk a vsadil nás na židli. Totéž učinil s panem kaplanem a s panem učitelem. Spousta dětí, jakmile čeledín vykřikl ,hyjó‘ — zvolala opět ,Pochválen buď Pán Ježíš Kristus‘ a podivnou cestou úvozovou mlátili jsme se na nějaký kopeček. Když jsme tam přijeli, zastavil se žebřiňák, čeledín zas nás všechny obratně postavil na zem a pan učitel s panem kaplanem vedli nás k velkému kamenu, který byl namalován hlinkou na červeno. Pan učitel smekl, kaplan smekl, čeledín smekl, my jsme smekli také.

„Zde, ctění pánové, na tomto kameni seděl svatý Cyril a Metoděj.“

„Dovolte,“ řekl jsem skromně, „kde prosím seděl svaty Cyril: na levé straně nebo na pravé straně? A pak bych si přál vědět, kde seděl svatý Metoděj. Nalevo nebo napravo?“

„Dle našeho historického zkoumání,“ řekl pan učitel, „seděl zde jen svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj stál támhle na tom druhém kameni.“ — Ten byl natřen modře.

Šli jsme k němu s hlavou nepokrytou a s úctou dívali jsme se na zbrusu nově vyhloubené obrysy boty nějakého sedláka. Ty obrysy byly natřeny eisenlakem.

„To ale není všechno, pánové, počkejte, až vyjedeme támhle na ten druhý kopeček,“ řekl kaplan.

A opět jsme se mlátili na žebřiňáku cestou dolů a nahoru a zas nahoru a dolů, až konečně po dlouhém utrpení dorazili jsme na vyvýšeninu, uprostřed které ležel v zemi velký balvan, natřený bíle. Zase jsme smekli a seskupili se kolem tohoto balvanu. Slova ujal se kaplan: „Zde, pánpvé, na tomto kameni seděl Napoleon, než se svým vojskem odtáhl na Slavkov.“

Kubín zaškrábal se na hlavě a řekl:

„Dovolíte, pánové, zde je jistá mýlka. Zabýval jsem se dlouho dějepisem a zabývám se jím posud a o zdejší krajině jsem též mnoho četl a mnoho studoval; a slavní čeští dějepisci, kteří taktéž studovali tuto otázku, došli k tomu názoru, že vlastně tady, co měl sedět Napoleon, stál svatý Metoděj a Napoleon seděl na tom kamenu, co měl sedět svatý Cyril, a svatý Cyril stál na tom kameni, kde měl stát svatý Metoděj.“ — — —

Kdybyste tedy, drazí přátelé u Zlatého litru, četli, že se kaplan a učitel v Marušicích zbláznili, nic si z toho nedělejte, neboť bude to zcela přirozené. Měli po okolí ještě mnoho historických kamenů a my jsme jim je všechny popletli, takže oni po našem odchodu naprosto neví, zdali Napoleon seděl na místě, kde odpočíval Ámos Komenský, anebo zdali stál na svatém Cyrilu, zatímco na něm klečel svatý Metoděj.

Česká panna Orleánská slečna Süssová

Jeanne d’Arc má svou následovnici v Čechách. Strana mírného pokroku rostla a museli jsme se bít, jak vidět z předcházejících dvou kapitol, o bytí či nebytí té strany po celých dlouhých lánech polí a lesů, které dělí od moře Adriatického českou zem.

A v těch dobách sedávala dál klidně u Zlatého litru slečna Süssová.

Süss, či jak se píše teď Sís, znamená v němčině něco hodně sladkého, sladkost samu.

Když slečna Sísová však počala v české literatuře vystupovat a dostala řízením osudu do rukou své Besedy Vydrovy, změnil se jí náhle hlas.

Jsou případy v Číně, že ze slepiček stanou se kohoutkové. A tak i slečna Sísová jako redaktorka Vydrových Besed oslovila G. R. Opočenského při vstupu do jejího panenského redakčního pokojíku hlasitě hromovým hlasem basovým: „Vstupte!“

„Co je to asi za chlapa za těmi dveřmi,“ pomyslil si G. R. Opočenský, nesa jí do Vydrových Besed celou řadu svých básní o nešťastném milování, a zaklepal poznovu.

„Rhačthe vsthoupith,“ ozval se poznovu hluboký bas za dveřmi.

Opočenský tedy vstoupil a ku svému úžasu seznal, že za psacím stolem sedí muž v ženských sukních s vlasy krátce přistřiženými, který se ozval hlubokým hlasem: „Přejete si?“

Jak nám G. R. Opočenský později sdělil, nedovedl si nikterak vysvětlit podivné chování dotyčného muže, který se převléká do ženských šatů, a hned mu napadlo, že slečna Sísová požádala svého bratra, mladočeského redaktora, aby zatím na nějakou hodinu ji zastával. A tento muž, oddaný bratr, že se převlékl do ženských šatů, aniž by si vycpal poprsí, a že očekával tak oholen návštěvy redakčních přispívatelů.

G. R. Opočenský oslovil tedy převlečeného bratra slečny Sísové: „Dovolím si vás, ctěný pane redaktore, požádat, byste tyto mé verše laskavě odevzdal slečně sestře!“

„Sestrou toho domnělého bratra jsem sama,“ ozval se basový hlas od psacího stolu, „co si to myslíte, zbláznil jste se?“

Pln hrůzy Opočenský podal té záhadné bytosti své verše a utekl.

Na ulici si rozmyslil, že přišel vlastně též požádat o zálohu.

Gustav R. Opočenský se vrátil. Zase zaklepal a opět ozvalo se basové: „Vstupte.“

A Opočenský vstoupil, třesa se po celém těle. „Já bych prosil, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko, o nějakou zálohu! Nacházím se právě…“

„Ve finanční tísni,“ ozval se basový hlas od psacího stolu.

„Zajisté, ve finanční tísni.“

„A chcete zálohu na básně, pane Opočenský.“

„Chtěl bych zálohu, jakpak bych ji nechtěl.“

„Stačí vám, pane Opočenský, patnáct korun?“ ozval se opět basový hlas.

„Jakpak by nestačilo, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko.“

„Zde máte poukázku, a pamatujte si, že jsem žena!“

„Pamatuji si, že račte být žena,“ ozval se opět G. R. Opočenský, mačkaje v ruce poukázku na patnáct korun.

A přistoupiv k té bytosti, která seděla za psacím stolem, políbil jí ruku a řekl: „Rukulíbám, slečno!“

Ta slečna nebyla než česká Panna orleánská, česká Jeanne d’Arc, slečna redaktorka a spisovatelka, žena povznesená nad všechny flirty, žena dobrodějka jako literátka a redaktorka, svatá panna Sísová.

Vypravuje se, že ji kdysi přepadli tři chlapi. „Slečinko,“ řekl první. „Co ode mne chcete, lumpové,“ zvolala svým hlubokým hlasem, hlasem, nad kterým se třesou topoly jako osiky.

Utekli zděšeně a zanechali na místě svá zavazadla.

A ještě jeden zázrak se stal s českou Pannou orleánskou.

Jednou na cestách zpívala si sama v lese árii z Dalibora.

Byl tam šéf opery Národního divadla, hledal hříbky v lese, v blízkosti té, která tak krásně zpívala.

A dodnes hledá toho basistu, aby ho angažoval pro Národní divadlo…

Pan spisovatel Rožek

Mezitímco tři členové strany plahočili se v prachu silnic, vycházíval každou sobotu pan spisovatel Rožek ze svého bytu na Žižkově a valíval se se svou manželkou k Litru. Jeho tlusťoučká postava, dobrácký obličej daly tušiti v něm člověka velmi dobromyslného. Ale to by se každý pěkně zmýlil, kdo by to chtěl tvrdit. Znáte paní doktorku Skřivánkovou? Tu dámu vehnal rafinovaným způsobem do takového zoufalého postavení, že se otrávila, a jejího manžela vylíčil pak jako největšího bídáka, takže týž se z morální povinnosti zastřelil, a to veřejně na scéně Intimního divadla na Smíchově. Specialitou pana spisovatele Rožka je právě drásat rodinné štěstí, šlapat nohama po manželské spokojenosti, a jsou to hlavně střední stavy, které jsou nejhůř postiženy činností páně Rožkovou. On má největší radost z toho, když může někde poslat milence nejváženějšího občana anonymní psaní. Ten tlustý pán, který tak dobromyslně vypadá, píše sám ty anonymní dopisy. Ale on je také i tiskne veřejně u Vilímka nebo v Máji. — A když mladí novomanželé někde v hájovně jsou nejvíce šťastni, najímá pan Rožek pytláky a o Štědrý den sestřelí najatý vrah šťastného manžela od talíře s rybí polévkou.

A dobromyslný pan Rožek slavně shazuje manželku do rybníka, a když nepodaří se mu snad násilím ukončit štěstí rodinné ihned, tu on takového ubohého úředníka najednou, právě když v jeho domácnosti nedostává se peněz, postaví před otevřenou pokladnu a nyní mu našeptává: „Vem si dva tisíce korun! Vem si čtyři tisíce korun! Ale vem si to všechno!“

A úředník jde na návod páně Rožkův a sebere celou pokladní hotovost. — Vtom přijde revize. A teď přiskočí pan Rožek k defraudantovi, vede ho k otevřenému oknu a říká mu: „Prožeň si hlavu kulí z revolveru!“ A úředník skočí z okna a zabije se. To jest právě ten dramatický spád spisů páně Rožkových a v tom záleží velká originalita jeho duševní tvorby. Hrdina jeho novely mluví stále o tom, že se otráví. Čtenář si říká: „Tak, kdypak už se konečně otráví!“ A když je to tak všechno hezky jasné, hrdina se oběsí. To překvapení čtenářovo! Vypravuje se, že pan Rožek kdysi tak zarputilým vůči člověčenstvu nebýval. První svůj román vydal vlastním nákladem na venkově; v tom románu nikoho nepřipravil o život, jenom majitele tiskárny připravil o jeho iluzi, že totiž kniha dočká se druhého vydání. A kniha byla určena hlavně pro střední stavy, a tu když pan spisovatel Rožek viděl, že ty střední stavy ignorují jeho román, pomstil se jim strašně. Jako dýmějový mor řádí nyní v oněch kruzích a neušetří ani pacholátek. Všechno musí u něho skončit tragicky.

A tento anděl smrti sedával každou sobotu u Zlatého litru. Vypravoval jeden člen oné literární družiny, že kdysi přišel navštívit pana Rožka do jeho bytu a tu že slyšel v předsíni hlas pana spisovatele, promlouvajícího ku své manželce: „Co myslíš, Mařenko, mám toho oficiála Komárka dát zardousit sluhou berního úřadu?“ „Což abys ho, miláčku,“ ozval se hlas paní Rožkové, „takhle kupříkladu probod, nebo shodil na výletě ze skály.“

Anděl smrti se zasmál: „Nu, nějak už ho odpravíme, Mařenko!“

A když návštěvník vstoupil, tu jeho zrakům objevil se tklivý obrázek. Dvě dětičky hrály si u nohou toho hrozného muže, nic netušíce, že jejich tatínek právě najímá na té bílé čtvrtce vraha na oficiála Komárka. — Nyní si představte, že tento muž je řídícím učitelem na Žižkově. Jaká to bude generace, kterou vychovává ve svých zásadách, když místo onoho přikázání ,nezabiješ‘ hlásá všude: „I jen to pobij všechno!“ —

Další dopis z misionářské pouti

Z Vídně dne…

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona.

Jsem nucen tímto podati výkonnému výboru velmi smutnou zprávu o zrádném chování Františka Wágnera. Očekávám, že na naši adresu: Vídeň, Mariahilferstrasse 7, bude bezodkladně odeslán telegram, co máme činiti s Františkem Wágnerem. Věci se zběhly takto: S odporučujícím dopisem jihlavské městské rady na znojemský magistrát přibyli jsme šťastně do Znojma, kdež odevzdali jsme odporučující dopis samotnému starostovi, a podotýkám, že jsme stále říkali: „Jawohl, jawohl.“ Starosta Znojma byl předsedou spolku německých turistů pro jihozápadní Moravu, Provinz Westsüd-Mähren. Napsal nám poukázku na K 100,— podpory, která nám byla pokladníkem tohoto spolku ihned vyplacena, když jsme stále ještě říkali: „Jawohl, jawohl!“

Poněvadž nás nikdo nekontroloval, šli jsme do České besedy, kdež Wágner zpíval asi čtyři kuplety a vybíral mezi hosty. Vyneslo nám to na celou útratu a ještě asi 12 korun. Celkem měli jsme celého jmění 142 koruny. Dle našeho usnesení každý třetí den jiný z nás dělal pokladníka. Tento den přišla řada na Františka Wágnera, který, jak měl ve zvyku, přijav peníze do opatrování, řekl: „Ani krejcar nevydám zbytečně.“ Kubín chtěl jít na víno, ale Wágner řekl, že to nedovolí a na to že peníze nevydá a vydat nesmí, že svatá povinnost mu káže svěřené peníze vydat na věci potřebné a nikdy na nějaké hlouposti. On že považuje se za strážce toho pokladu.

Upozorňuji, že v městě byl trh. Okolí jest velice zemědělské, jak vám jistě známo, neboť znojemské okurky, cibule, chřest, rajská jablíčka a podobné zeleniny jsou hlavním předmětem vývozu.

„Proč to ten mamlas píše?“ pomyslíte si jistě, když si přečtete tyto řádky hodné toho, aby byly vloženy do nějakého obchodního zeměpisu.

Píšu to prostě z toho důvodu, že jsme se všemi těmi plodinami měli co dělat, že ještě dnes zdá se mi o samých hromadách rajských jablíček, já ležím v cibuli, plavu ve znojemských okurčičkách, na mne padají svazky chřestu. A vedle leží na posteli František Wágner a bučí jako stará baba, když jí posledního vnuka věší a ona je samotinká na světě.

A co tyto řádky píši, chodí Kubín po světnici a postaví se občas k posteli Františka Wágnera a spílá mu hrozně.

Poslyšte nyní, co nám ten bídák provedl. Už jsme ve Znojmě křičeli, že se z toho zblázníme, a nyní to křičíme tady ve Vídni.

Byl tedy ten trh. Ubytovali jsme se v jednom českém hotelu, nakoupili si tabáku do krátkých dýmek.

Wágner dívá se oknem na náměstí a pochvaluje si: „Tady jsou ale hezké holky.“

Podotýkám, že Wágner měl již den předtím takovou nepříjemnost pro své erotické chování. Poplácal před Znojmem jedno selské děvče a ono ho koplo do břicha, že zvracel přes půl hodiny, a pak řekl: „Ale to musíte uznat, že měla plné poprsí!“

„Nech holky být holkami,“ pravil jsem mu moudře, když stále poskakoval u toho okna, jakmile viděl děvčata z okolí v tom kroji točit se po náměstí u povozů s různými druhy zeleniny, té proklaté zeleniny.

On však nedal si říct a náhle řekl: „To je ale hezké děvče,“ a odběhl.

Nevšímali jsme si toho a leželi jsme na posteli a na pohovce.

Ona však uplynula hodina a on nikde; uplyne druhá hodina a on se nevrací. Zmizel s našimi penězi, jako když se propadne do země Messina.

Byl pryč. Pryč je strašné slovo, tak hrozně krátké a tak strašlivě dlouhé.

Šli jsme spát o hladu. Zradil nás, opustil nás, či se mu stalo nějaké neštěstí?

„Mám naději,“ řekl v noci Kubín, „že ho někde zabili. Kdyby to pánbůh dal, aspoň bych ho sám nemusel zastřelit, že nás zradil.“

„Kdyby bůh dal a někde se zabil,“ pravil jsem, „alespoň bychom uchovali ve své duši jen čistou vzpomínku na něho.“

Pak jsme usnuli.

Nepřišel ani v noci. Vím, že zatínáte pěsti a že voláte: „Kde jest ten bídák, podejte ho nám!“ Jak jsem již řekl: povaluje se nyní ve Vídni na posteli a pláče jako stará baba.

František Wágner byl tak laskav, že přišel až v poledne. Samo sebou se rozumí, že jsme se na něho vrhli a on s pláčem vykřikl jen slovo: Maryša! A bylo to horší než celá stejnojmenná tragédie Mrštíkova, co nám nyní vypravoval. Předně, když nám zmizel, šel dolů na náměstí a tam jal se baviti nějakou dívku u jednoho vozu. Velice se mu líbila a dozvěděl se od ní, že je z Drahoňovic, dvé hodiny od Znojma. Tak se s ní hezky bavil a konečně řekl, pln odhodlání, že v devět hodin večer v Drahoňovicích bude stát před statkem, nebo kde se jí bude líbit. Tak mu vysvětlila, kde vlastně ten jejich statek leží, kudy se tam jde, a že bude nejlepší, počká-li vzadu u sadu, aby jen přelezl tam plot, a ostatní že už — — —

Wágner se dal do pláče.

„Tak jsem se hned vydal na cestu a čekal jsem tam tak dlouho, až mne našel v zahradě její pantáta. Tak to mám tady od něho potvrzené.“

A vytáhl z kapsy několik papírků, které byly popsány strašným rukopisem a rezavým inkoustem.

„Přijal jsem od pana Františka Wágnera zálohu K 20,— na okurky.“

„Přijal jsem od pana Františka Wágnera zálohu K 20,— na drobnou cibuli.“

„Přijal jsem od pana Františka Wágnera zálohu K 20,— na rajská jablíčka.“

„Přijal jsem od pana Františka Wágnera zálohu K 20,— na chřest,“ a tak to šlo teď celou řadou — — —

A s brekotem dodával František Wágner: „Co jsem měl dělat, když mne tam dopad? Musel jsem říkat, že kupuji zeleninu.“

„Kolik ti zbylo, lotře?“

„Deset korun.“

„Tak jen deset korun?“ zvolal Kubín, „klesni a modli se otčenáš!“

Wágner pustil se do otčenáše, zatímco Kubín odešel dolů ke kupci. Když se vrátil, hodil před Wágnera svitek motouzu a řekl: „Teď víš snad, co máš dělat.“ A ke mně řekl prostě: „Pojď.“

Tak jsem s Kubínem odešel na sklenici piva a nějakou masitou snídani, a když jsme se vrátili, trhajíce po cestě listí z akátové větvičky, a počítali jako zamilovaná dívka: oběsil se, neoběsil se — a vždycky vyšlo, že se oběsil, nalezli jsme Františka Wágnera sedět na posteli a motouz ovazovat si právě kolem podvlékaček, které mu padaly. K tomu ten zbabělec použil našeho motouzu.

Nemine nyní ani deset minut, abychom mu to nevyčetli. V noci probouzíme ho ze spánku a křičíme mu do ucha: „Lumpe, kams dal naše peníze?“ — Načež on stereotypně mručí ze spaní: „Mrkev, okurčičky, rajská jablíčka, chřest…“

Ptám se nyní slavného výkonného výboru strany mírného pokroku v mezích zákona, jak máme s Františkem Wágnerem definitivně naložit. Prosím o telegrafickou odpověď.

Jaroslav Hašek

Ráno přišel telegram stručného dosti obsahu: „Prodat v Turecku za eunucha.“

I rozhodli jsme se s Kubínem, že bude nejlepší, když také skutečně Wágnera do Turecka odvedeme, a jistě byli bychom ho také prodali do nějakého vykřičeného domu, kdyby různé okolnosti nám v tom byly nezabránily.

A kdo podal návrh k telegrafické odpovědi? Básník Louis Křikava.

Básník Louis Křikava, jinak Blažek Jordán zvaný

Ku cti jeho budiž řečeno, že byl kdysi také zaměstnán v redakci Světa zvířat. Toto stálé místo přijal právě na tři a půl hodiny. A to ještě tam vydržel poměrně dost dlouho. Jinde ani tak dlouho nevydržel. Ale byl to také skutečně první a poslední případ, kdy v redakci Světa zvířat seděl opravdický básník. Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Teď píše veršíky o srnkách, o holubech, o smutných loveckých psech a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň „Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení“ — ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích.

A nyní si ale představte, že skutečný básník, jakým je Louis Křikava, seděl v redakci Světa zvířat a měl přeložit z němčiny nějaký článek o opicích. Majitel časopisu Fuchs obcházel kolem nového svého redaktora, aby mu dal najevo, že on je tu pánem a že ho živí, a Louis Křikava překládal. Jeho duše byla rozdělena na dvě půlky. Jedna půlka psala o psohlavých paviánech, kdežto druhá, vznešenější, povznášela se nad ony ošklivé opice s červenou zadnicí a místo durana červenolícího ta vznešenější část jeho duše zřela červenolící děvče, prolínala se ovzduším básnickým, a v tomto chaosu dvou protiv přeložil Louis Křikava z originálu větu: „Die Affen sprangen vom Ast zum Ast,“ takto výstižně do češtiny: „Opice skákaly od případu k případu.“

„Tak mně to přečtěte, pane redaktore,“ řekl plantážnicky pan Fuchs a Křikava četl: „Opice skákaly od případu k případu.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl pan Fuchs, „jak mohou skákat opice od případu k případu! Vždyť je v originále, že skákaly z větve na větev.“

A tu objevila se nezlomná básnická povaha Louise Křikavy.

„Pane,“ řekl, vstávaje hrozivě, „když jste mně zaplatil dnes ráno na půl měsíce gáži předem, tu myslíte, že tu musím těch čtrnáct dní psát takové blbiny o paviánech a o opicích a že opice nesmějí skákat od případu k případu? Opice dělá, co se jí líbí, pane, a pokud se týče mne, za tím, co napíši, vždycky stojím a nezměním na tom ani řádku.“

„Já vám ale rozkazuji,“ vykřikl pan Fuchs, „abyste napsal: opice skákaly z větve na větev. Vždyť náš časopis je populární a v našem listě musí se podat našim hloupým čtenářům všechno jako na dlani, a kdyby četli, že opice skákaly od případu k případu, tak se nad tím takový sedlák zamyslí a řekne: ,Tohle je švindl, to dál neodbírám!‘“

„To je dobré,“ zvolal Křikava. „Víte, co se stalo tomu sazeči, který mi vynechal v jedné básničce jednou celou sloku? Vytáhl jsem mu uši o celý metr. Ostatně jaké řeči, s vámi to také udělám.“

To se stalo v témže pokojíku, ve kterém jsem o několik let později jako redaktor Světa zvířat řekl panu Fuchsovi: „Jestli ještě pípnete, tak vás vyhodím tímhle vaším oknem na silnici.“

A tak Louis Křikava odešel z tohoto místa, vytrvav tam tři a půl hodiny. A proč? Poněvadž Louis Křikava je pravý básník a básníci neradi píší o paviánech s červenou zadnicí.

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona

Ve Vídni dne…

Jak jsme se tedy dostali bez peněz ze Znojma do Vídně? A bylo ve Vídni něco poučného a pozoruhodného, z čehož by šlo nabýt nových zkušeností, potřebných v politickém životě?

K první otázce odpovídám zcela stručně. Dělali jsme sociální demokraty z Prahy. V živočišstvu totiž vůbec, stejně i v rostlinstvu, panuje přírodní zákon asimilace, přizpůsobování se okolí a poměrům. A to jest právě velice důležito i pro člověčenstvo. Zkrátka a dobře, my jsme se dozvěděli ve Znojmě z plakátů, že jest ve Znojmě veliká sociálně demokratická slavnost, pod znojemským hradem u řeky Dyje ve velké zahradě Güntherově, ku kteréž sociálně demokratičtí železniční zřízenci ve Vídni vypravili svůj zvláštní vlak. Tak jsme se tedy usnesli, že musíme dělat sociální demokraty a že musíme zapřít program strany mírného pokroku v mezích zákona. Jednatel onoho spolku z Vídně byl právě v onom stavu, kdy dobré srdce jest přístupno všem žádostem. Byl totiž drobátko podroušen a vedl nás doprostřed zahrady, kdež vystoupil na stůl a zvolal česky i německy: „V té chvíli právě přibyli mezi nás tři soudruzi turisti z Prahy.“

Sotva to dořekl, nastal obrovský jásot po velké zahradě a všechny ty davy myslely, že my tři schválně kvůli tomu, že zde mají výlet, přišli jsme sem do Znojma pěšky. Vylezl jsem na stůl a řekl jsem:

„Soudruzi! Děkuji vám jménem svých kolegů za ono manifestační uvítání, kterého se nám tu dostalo. Přes vysočinu Českomoravskou, od Třebíče až k údolí Dyje, stále jsme na vás vzpomínali, na vás, kteří v mozolných rukách třímáte prapor socialismu nyní právě pod tímto hradem znojemským, kde sídlí vzpupná aristokracie, která se třese před těmito šiky bojovníků za právo a rovnost národů. A vám, soudruzi z Vídně, prohlašujeme tolik, že s vámi půjdeme třebas na kraj světa. A děkujeme vám ještě jednou, že jste nás přijali s tak otevřenou náručí. Děkujeme vám srdečně za veškeré pohostinství, které nám prokážete a které zajisté jasně dokumentuje, že není na celém kontinentu místa, kde by soudruh soudruhem nebyl přijat s otevřenou náručí. Geehrte Genossen, wir danken ihnen für alles! Sozialdemokratie hoch!“

Pak nám dali nějaké červené šerpy a vedli nás k jinému stolu, kde nás hostili. Pak se šlo s hudbou na nádraží, a když všichni nalezli do železničních vozů, my jsme následovali jejich příkladu a jeli tím jejich zvláštním vlakem do Vídně. Bylo sedm hodin ráno, když jsme přijeli do Vídně na státní nádraží, ranní slunce časného léta bylo zahaleno do mlh a kouře továrních čtvrtí, celé naše jmění činilo jednu korunu. Jedna koruna je ovšem moc málo pro tři lidi na Vídeň. Tak jsme sedli do první tramvaje a jeli do vnitřního města.

Co bylo naší touhou ve Vídni v tom okamžiku? Koho bychom si tak horoucně byli přáli vidět? — Machara. Ano, pumpnout básníka Machara. Vždyť v Čase kolikrát jsme četli fejetony, že nějaká česká realistická duše přijela jen kvůli tomu do Vídně, aby uviděla Machara. Ovšemže o tom musela napsat ta dobrá duše fejeton, aby aspoň částečně byly jí hrazeny útraty toho výletu. Už jsem dávno měl podezření, že každý český inteligent přijíždí do Vídně, aby Machara pump. A nyní se mi to potvrdilo.

My jsme chtěli totéž udělat! Když ale chce někdo k někomu přijít a říci mu: „Dovolte, vašnosti, my jsme na cestách,“ musí ho předem najít. A tak jsme ve staré Vídni vlezli na starý zrušený hřbitov, proměněný v sad, zapálili si dýmky, a sedíce na hrobě měšťana vídeňského Maxe Grünhuta, u kterého byl rozpadlý pomníček s nápisem: „Lebe wohl“, konali jsme válečnou poradu. „Prozatím,“ řekl jsem, „necháme Machara stranou a hleďme využitkovati všech vymožeností kultury. Mezi divochy nejsou politické strany. Mezi vzdělanými lidmi máme však sociální demokraty a národní socialisty. Vídeňská sociální demokracie vyplnila již dostatečně svůj dobročinný úkol. Přivezla nás ze Znojma do Vídně. Nyní musíme hledět využitkovat národní socialisty. Strana národně sociální vydává zde časopis Česká Vídeň. Redakce, pokud vím, jest v Josefsstadtě, v jednom ze starých domů v Bertholdgasse. Okolnosti nás tedy nutí, abychom se stali na dvě hodiny národními socialisty. V redakci vysvětlíme svoje stanovisko a dovíme se tam jistě též adresu Macharovu. Pak půjdeme kvečeru k Macharovi, poprosíme jeho manželku, aby nám něco zazpívala u piana, a jeden z nás, zatímco bude paní Macharová zpívat, Machara někde ve vedlejším pokoji pumpne. Machara si můžeme nechat také na pozítří. Na básníky je vždycky dost času. Ale v České Vídni zaopatříme si adresy Českých besed. A ty hezky oběhneme a pak teprve dáme se do Machara.“ — Tak jsme tedy po tomto promyšleném plánu vyšli ze hřbitova a odebrali se do redakce národně sociálního časopisu Česká Vídeň, když jsme si natrhali dříve na hřbitově červenobílé karafiáty do knoflíkových dírek. To se musí dělat systematicky.

Místnost redakční České Vídně vypadala velice prostě. Zde nejlépe bylo dokumentováno, že národně sociální strana jest předně stranou socialistickou, a jako taková nemiluje žádného přepychu. Uprostřed stál kuchyňský stůl, na kterém byl hrnec s kávou a lahvička inkoustu, několik archů papíru a pero. Pak byly v té místnosti ještě dvě staré židle a na archu papíru, přibitém na zeď, stálo napsáno:

Nedejme se!

V koutě ležela halda starých novin, pečlivě nerozřezaných, a u dveří visel mouchami znečištěný mistr Jan Hus. Oči tohoto světce hleděly moc smutně na ten hrnec kávy na stole. Jinak v celé redakci nebyl nikdo. —

Nějaká stará paní otevřela dveře a řekla zcela otevřeně: „Pan redaktor sedí už od božího rána na záchodě.“

„A co tam prosím tak dlouho dělá?“

„Ale píše tam úvodní článek proti sociálním demokratům. Tam má klid, tam má pokoj, nikdo ho tam nevyrušuje, poněvadž tady má každá partaj svůj záchod. Jestli s ním chcete mluvit, je to ten první od kraje na chodbě.“

Tak jsme předstoupili před ty skromné dveře, za kterými seděla naše spása, a řekli jsme: „Nazdar, bratře, tady jsou tři bratří z Prahy.“

„Hned, bratří, hned,“ ozvalo se za dveřmi. „Hned jsem hotov!“

Spustil vodu a vyšel statečně ven. Byl to mladý muž, rozpačitě se omlouvající, že to jest jediné místo, kde má pokoj.

„Ovšem,“ řekl jsem přátelsky, „Zola psal ve vaně.“

„Tak, kam půjdeme na pivo?“ — zvolal redaktor. Popadl klobouk a vyšli jsme do ulic nepřátelské Vídně…

Básník Racek

Zatímco jsme dleli v nepřátelské Vídni, zcela klidně navštěvoval v sobotu Zlatý litr úředník Obchodní a živnostenské komory, vousatý básník Racek. Dnes již Racek nepíše žádné básně, má slávu za sebou, smutnou slávu sice, ale přece jen slávu. — Slavil kdysi před lety na kolbišti mladé české poezie Pyrrhovo vítězství. Přesto však ještě dodnes Racek nosí dlouhý vous a dlouhé vlasy, takže nevypadá nikterak jako úředník Obchodní a živnostenské komory, nýbrž jako model mesiáše z uměleckoprůmyslové školy v Praze. Jemu samotnému stalo se několikrát, že byl osloven mladými vlasatými lidmi, kteří s ležérností malířů se ho tázali, zač by jim stál nahý hodinu? A tu celý den býval Racek velice smuten, neboť vlasy a vousy si nechával růst jedině proto, že je básník — a dnes je nechává růst, poněvadž býval básníkem. A kdo by chtěl vědět, co napsal za sbírku, nechť si vzpomene, že roku 1900 vyšla nákladem Lotosu v Ústí nad Labem podivná tlustá knížka veršů pod názvem Srdcové eso. — Lotos knihovnu vydával zajímavý muž jménem Herles. Z přátelského styku mezi tímto účetním továrny a mladým tenkrát Rackem vzniklo toto dítě v červené obálce s černým nápisem: Srdcové eso.

Kdo byl autorem, na knížce nestálo, a tenkrát v literárních kruzích vzbudila ona sbírka neobyčejný rozruch, jak pro svou zvláštní formu, tak i pro podivný obsah, který dával tušiti člověka úplně hotového již se svým životem, a jak napsal tenkrát kritik v Národních listech: „Celá sbírka Srdcové eso neznámého autora činí na vás dojem, že byla psána mužem, který, maje být druhého dne pověšen, požádal o inkoust, pero a papír a v poslední noc rychle celou sbírku napsal, aby odcházel z tohoto života s vědomím, že si ještě udělal z veřejnosti poslední legraci.“

A nakladatel Herles, maje radost nad touto slávou Hérostratovou, který zapálil chrám bohyně Diany v Effezu, vykládal tenkrát mé sestře Máně, které se dvořil, že Srdcové eso napsal sám, a věnoval jí výtisk s dedikací, chtěje působiti na ni i na mou nebožku matku oním krásným slovem „básník“.

Tak jsme to při večeři rozřezali a bratr Bohuslav četl:

Támhle je porodnice, támhle je kříž, támhle je bordel, tam jatky blíž.

„No tohle je pěkné,“ řekla maminka, „a s takovým ty bys chtěla chodit? Hned mu tu knížku pošleš nazpátek.“

Nesl jsem ji na poštu a v antikvariátě mně za ni dali 50 haléřů. Měl jsem zlost tenkrát na autora a napsal jsem do Moderního života zdrcující kritiku, ve které zejména jsem uváděl, že básníkovi schází vůbec myšlenky, takže jest nucen psát takovéhle verše:

Matko mých matek matko matko mých matek matko má Sestro mých sester sestro sestro mých sester sestro má — —

Nakonec jsem napsal, že ono rčení ,třiatřicet stříbrných křepelek letělo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech‘ je patrně od téhož autora.

A konečně vyšlo najevo, že nakladatel Herles není autorem té sbírky a že tu celou ničemnost spáchal básník Racek.

Racek připravil Herlesa o zámožnou nevěstu a Racek napsal také tuto báseň:

Moje děvče černovlasé vlasy jeho plavovlasé odváděli lupiči — — —

to byla celá jedna básnička. Za tři roky po vyjití sbírky přítel Racek si ty své verše přečetl a od té doby bloudí v noci po ulicích, a když potkáte rozervaného muže v haveloku, který si drží hlavu v dlaních a šeptá si pro sebe: „Co jsem to vyved, co jsem to, bóže, vyved,“ — to je básník Racek. A šel tak dalece do sebe, že od té doby začal psát pohádky pro děti. Aby pak seznal, jaký účinek jeho pohádky mají na dětskou duši, oženil se, a tak si zaopatřil vlastní děti. Když pak dítky počaly chápat, přečetl jim v rukopise jednu ze svých pohádek. Poněvadž byla lékařská pomoc při ruce, za šest měsíců se dítky jakžtakž zotavily a od té doby ještě zasmušileji bloudí básník Racek pražskými ulicemi, úžeji a úžeji hale se do svého haveloku.

Honba za Macharem

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona

Vídeň dne…

Redaktor České Vídně vedl nás na pivo. Tvářil se přitom velice vesele, neboť si hvízdal a stále si říkal: „Tam u Knoblocha, to uvidíte pivo! To jsem rád, že jste přišli z Prahy!“

A my jsme byli zas rádi, že jsme našli tak vřelé uvítání, kterého jsme ani neočekávali od muže, o němž jsme museli myslet, že jest povahy velice uzavřené. On však nevedl s námi žádné hovory o politice, nýbrž s tváří rozšířenou blaženým úsměvem stále říkal: „To jsem rád, že jste mne přišli navštívit. U Knoblochů mívají výborné bramborové knedlíky s vepřovou a se zelím. To si pochutnáte. Pro to já žiju. Mohli bychom jít také ke Komínkovi, ale tam mají schwechatské pivo. Tady ale budeme pít třeboň, a to jsou velké rozdíly, bratří.“

Tak nás zavedl do oné restaurace a tam teprve se vážně při pivě rozhovořil o úkolech strany národně sociální: „My těm židovským zaprodancům ve Vídni vypálíme rybník. Věříte, bratří, že už tiskneme o 50 exemplářů víc! A jaké máme fejetony! To já sám píšu! To je něco gusto. Je to takové výstižné všechno. Není to žádná taková omáčka. Švadlena zabije toho svůdce, mistra, a pardon nedává tomu židovskému zaprodanci, — totiž abych vám to, bratří, vysvětlil, on je sociální demokrat a ona je organizovaná národní socialistka. Tratím tedy, co ji zavrou, poněvadž zabila toho sociálního demokrata, toho svůdce, dostane se její dítě k jejímu strýci, který je také sociální demokrat. A oni ho mučí, to dítě, oni ho mučí, až se o tom dozví Klofáč, odveze si dítě do Prahy. Dítě roste, a co bych vám to ostatně dál povídal… Teď si dáme tu vepřovou. — Tak co, jaká je? Je vidět, že vám chutná — ty knedlíky, ty se jen rozsýpají! Inu, pravá česká kuchyně! A to člověka musí těšit tady v té zatracené Vídni, která naše mozoly z Čech cucá. Naše strana národně sociální je teď tady na postupu a dočkáte se, bratří, že celá Vídeň bude národně sociální. Tady, bratří, nemastějí knedlíky lojem jako jinde. Tu mají sádlo z pravých českých prasat a hostinský sám je také organizovaný národní socialista. Ve víru sociálních zápasů, tady se docela dobře sedí, co myslíte, mám si dát ještě jednu porci? Víte co, bratří, já tu porci si dám, dejte si vy také ještě jednu, ať držíme společně, neboť strana národně sociální má na programu ono zlaté heslo: ,Jeden za všechny a všichni za jednoho.‘“

Později jsme ovšem pochopili, co to má znamenat, všichni za jednoho.

„Bratře,“ povídám, „my bychom rádi našli Machara.“

Redaktor České Vídně podepřel si ruku jako člověk, který přemýšlí o nějaké velké záhadě, a pak řekl, že to jméno mu připadá známé, ale že si nemůže vzpomenout, kde tu firmu viděl… „Na Ringstrasse nebo… Machar, Machar… ne, ten se jmenuje Machner, Machner — to je na Ringstrasse ten kožešník — ale Machar — ne, to jméno neznám.“ „Ale víš, bratře, Machar, ten básník…“ — „Neznám,“ řekl národně sociální redaktor, „nemohu si alespoň vzpomenout — jednou nám poslal do České Vídně někdo nějaké verše — ale to byl Jóža Počaplický-Orlický, ten nám píše epigramy. Ostatně básníků je na světě, každou chvíli vyskytne se nějaký básník, já také píšu verše, jsou to velice dobré věci, tak kupříkladu tady mám pro májové číslo na příští rok pro Českou Vídeň:

Bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj, bij dále, volejme neustále, a až nás bude Vídeň plna, nás soudruhů víc nezahubí vlna.

To jsem já tedy… víte, bratří — ale Machara neznám. Říkáte, že je Machar tady ve Vídni? To nevím, to nevím. Kdyby se měl člověk starat o každého, co by bylo se stranou? Ostatně, když ten bratr Machar přijel do Vídně, proč nevstoupil hned do nějaké organizace národně sociální ve Vídni? Třebas do Mladé generace. A tak teď bychom mohli jít do kavárny, zahrát si kulečník. Zaplaťte, bratří, celkovou útratu, až já přijedu do Prahy, tak se vám revanžuji, já nemám ani krejcar, a abyste nemuseli snad v kavárně platit za mne, tam mne znají, tak mi půjčte pět korun, abych si moh v kavárně platit sám. Já už tam beztoho visím asi deseti korunami. Ale vrchní je náš člověk.“

Tak jsme mu vysvětlili, že naopak on nás pozval a že nemáme peníze a že jsme mysleli, že on nás hostí. —

Trochu se zarděl a pak prohlásil, že tedy někde sežene peníze a že se vrátí a za nás tu útratu zaplatí. Abychom jen bez starosti klidně čekali na něho. Samo sebou se rozumí, že po jeho rychlém odchodu, když nás nechal tedy v zástavě, věděli jsme, že se ubožák již nenavrátí.

Kubín, utíraje si oči, zvolal: „To je hrozné, už ho vícekráte neuvidíme!“

„Víte co, přátelé,“ řekl jsem, „půjdu hledat Machara.“ Nechtěli mne pustit, Kubín křičel, že on je mladší a že radši půjde s Wágnerem, a já jen abych klidně čekal a odpočíval, beztoho že jsem si stěžoval, že mne bolejí nohy.

Wágner se na všechno díval tupě a konečně prohodil: „Mám zahynout na ulici hladem a žízní? To raději zahynu tady! Já odtud nejdu.“

„A mne také nenapadá, abych šel pryč!“ řekl Kubín. „Dáme si jedno pivo a půjdeš ty, když jsi se nabídl.“

Co jsem měl tedy dělat. Vypil jsem ještě to jedno pivo a pak sám a sám vydal jsem se do vídeňských ulic hledat Machara. Nemohl jsem si vzpomenout na nic chytřejšího, než že zastavil jsem nejbližšího policejního strážníka a řekl jsem: „Entschuldigen Sie, kennen Sie nicht den böhmischen Dichter Machar?“

„Wo wohnt der Kerle?“ tázal se strážník. „Das weiss ich eben nicht.“ „Ich auch nicht,“ řekl strážník suše a obrátil se ke mně zády. Tak jsem šel na nejbližší policejní ředitelství a tam po dlouhém vyjednávání, poněvadž strážník ve vratech, vida mne tak vyděšeného, vyptával se, co mi ten pan Machar udělal a proč ho hledám, odkázali mne na bytový seznam.

„Tady si napište na arch,“ řekl úředník, „jméno a příjmení toho, koho hledáte, zaplaťte korunu poplatku a zítra si přijďte pro vyřízení.“ „Hned, hned,“ zvolal jsem a už jsem byl venku na ulici. Tam jsem si na čerstvém vzduchu vzpomněl, že Machar je úředníkem v jedné bance. Nejbližšího strážníka jsem se tedy optal, kde je tu nejbližší velká banka. Neboť správně jsem hádal, že velký básník musí být zaměstnán jen ve velké bance. — „Um die Ecke,“ řekl strážník. „Und Name?“ „Credit-Bank.“ — A za rohem tyčila se budova rakouského úvěrního ústavu. „Je prosím pan Machar přítomen?“

„Je na Simeringu.“ — Semmering, ježíšmarjá, pomyslil jsem si. — „Proboha vás prosím, proč teď jede do Alp?“ „Ale v Simeringu, jaképak Alpy, ve dvaadvacátém okrese. To je přece jméno toho okresu. Číslo domu 212.“

Machar není doma

Ať se pohlíží na Machara jakkoliv, ať se o něm sebelepší píše, ať se i o Macharovi píše a mluví špatně, nebudu nikdy plout v životě s tím či oním směrem. Nebudu ho nikde chválit a také nebudu mu nadávat, budu chválit jen jeho manželku.

Jen tolik vždy řeknu každému: „Machar nebyl tenkrát doma.“

Toto jest zdrcujícím faktem v plodném životě básníka Machara.

On, který o sobě tvrdí, že stál vždy na pravém místě, což též tvrdí jeho přítel dr. Bouček, tento Machar, tato velká veličina literární, básník, který jest popisován jako muž, který nikdy neopustil onu baštu na Dunaji, když ho bylo potřeba, aby do těch shnilých poměrů života českého mocně zaburácel svým pérem, tento konzul realistů nebyl doma. V literární historii tento fakt musí každého ohromit. Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka, tu zcela klidně nebyl doma. Toto je nejtrapnější poznání, které kdy bylo zjištěno o českém básníku a spisovateli. Zrada na české věci, toť jest ten nejslabší výraz, jehož tu lze užíti. Celá aféra Sabinova není ničím proti tomu, čeho se dopustil v tom horkém měsíci tenkrát Machar vůči třem českým lidem. Nebyl doma a nebyl doma, a kdybych se byl rozkrájel na místě, nešlo to.

Když jsem tedy přišel do onoho slavného bydliště, první, co mi padlo do oka, byla slepice, která se bezúčelně potloukala na dvoře toho útulného domku, který ve svých útrobách ukrývá průměrně dvě stě dní do roka slavného českého básníka. Hned jsem chápal, že ta slepice patří Macharovi. Z piety k básníkovi chtěl jsem slepici pohladit, když vtom malá holčička objevila se ve dveřích vedoucích na dvůr a křičela do chodby: „Mami, nějaký člověk nám bere naši slepici.“ Jak jsem se později dozvěděl, ztrácely se Macharovi slepice při každé návštěvě jeho ctitelů. Někdo totiž má ve zvyku, že si vezme z bytu oblíbeného básníka nějakou památku, kupříkladu zbytek ožvýkaného doutníku, krabičku zápalek, vosk na kníry, kapesní nůž, zlaté hodinky a podobné drobnůstky. — A ctitelé Macharovi odnášeli si slepice. Tajně, pod kabáty, pod dámskými plášti — a tu ona dáma, manželka Macharova, ihned seznala, jakmile jsem se hnal po slepici, že jsem pročet všechny spisy Macharovy, a okamžitě zvolala do dvora: „Račte dál, Machar není sice doma, ale ukáži vám jeho pracovnu, jeho psací stůl — — —“

Mně bylo, jako by mě palicí praštili do hlavy — tak Machar není tedy doma — v zoufalství jsem vykoktal: „Jaké je vstupné, milostpaní? Já totiž nemám peníze, my jsme tři, my jsme ve Vídni bez krejcaru, my jsme z Prahy, já nejdu jako ctitel, já se jdu dlužit. Já taky píšu.“ — Ta dobrá paní Macharova! Vedla mne do pokoje, ačkoliv jsem chtěl hned odejít, volaje: „Ubohý Kubín, ubohý Wágner!“ „Wágnerovu hudbu má Machar rád,“ pravila paní Macharová. „Jestli se zdržíte nějaký čas ve Vídni, on Machar přijde až za dva dny, jel na nějaké přednášky do Prahy.“ Pak jala se prohledávat zásuvku a z velké kožené tobolky vyňala papírovou desetikorunu a ve velkých rozpacích mně ji počala strašnýma oklikama nabízet, až jsem měl strach, aby si to zatím nerozmyslela. Když jsem ale měl konečně tu desetikorunu v kapse, jako by mně byl kámen spadl ze srdce a já zvolal: „Ale máte to tady pěkný.“ A pamětliv toho, jak Machar ve svých fejetonech děkoval bohu, že nemusí se stýkat s tou českou společností v Praze, řekl jsem již na odchodu: „To se, milostivá paní, nedivím, že náš Machar je tady ve Vídni tak spokojen!“ Paní Macharová se usmála: „Vždyť on by rád šel zas do Prahy!“ Pak jsem jí políbil ruku a ona dlouho se za mnou dívala, zdali jí neukradnu ještě tu slepici, a volala zcela diplomaticky na slepici: „Puťa, puťa.“ —

Tak jsem se navrátil do restaurace Knoblochovy a ku svému překvapení jsem zpozoroval, že v tom pekle sedí jen Wágner. „Kubín šel za tebou,“ řekl, „k Macharovi, asi před půlhodinou. Neboť dozvěděl se od jednoho českého pána, který sem přišel na pivo, Macharovu adresu.“

Asi za hodinu Kubín se vrátil a vítězoslavně ukázal nám pět korun. —

Zaplatili jsme útratu a šli hledat nějakou Českou besedu, abychom se u nějakého vlivného Čecha usídlili.

Jak se baví Češi ve Vídni

Vídeňští Češi se dělí na dvě třídy: zámožnější a chudší. Ti chudší mají své dělnické spolky a zámožnější třída má své Besedy. Celý český život je v těchto Besedách. K nám do Čech zalétají zprávy, jak jsou Češi ve Vídni utiskováni, jak 300 000 českého lidu úpí tam ve Vídni ve strádání, žalu a nevesele na té proklaté baště nad Dunajem. A jistě byl by to smutný osud Čechů, kdyby neměli své Besedy. Co českou duši dovede nadchnout, co ji podporuje v boji s germánstvem, to je české pivo v Českých besedách. A jsou to hlavně dvě piva, která posilňují statečné vídeňské Čechy, dvojí druh piv, který získal si nepopíratelné zásluhy o českou věc ve Vídni, pivo třeboňské a pivo budějovické. Tato dvě piva pijí se ne jako nápoj opojný, nýbrž pijí se jako pozdrav ze staré vlasti. Češi vídeňští mnoho nečtou a nepodporují také českou literaturu, ale zato pijí naše pivo z království. Jest to pivo šťastnějších bratří, kteří nevyvedli tu hloupost, že se vystěhovali do německého města. Ročně se vypije toho piva tolik, že by mohli si za to postavit ne dvě, ale deset škol českých, oni ale raději pijí české pivo a spoléhají se na bratry v Čechách a na Moravě. Někdo dokonce říká, že Čechů vídeňských je půl miliónu. A ten půl miliónu vídeňských Čechů nechá si vydržovat své dvě školy penězi ze sbírek vždy ochotných bratrů v Čechách a na Moravě. V Cincinatti v Severní Americe žije 40 000 Čechů a těchto 40 000 Čechů postavilo si již osm českých Škol a jednu českou školu obchodní za své vlastní peníze, ačkoliv vláda americká není o nic lepší než vláda rakouská a chce ze všech příslušníků Spojených států udělat Anglosasy.

Ovšemže ustupuje před kapitálem. Stále mluvíme o neobyčejném hrdinství vídeňských Čechů, jak tito Češi lpí na svém rodném jazyku, a najednou se dozvídáme, že všech těch minimálně řekněme 300 000 vídeňských Čechů má jen 800 dětí zapsaných ve školách Komenského. 100 000 Čechů v Chicagu v Americe má svých vlastních 30 škol, které si postavili. Jest jisto, že máme určité mravní povinnosti k nějaké menšině, řekněme v Zalužanech, kde je cechů tři sta, kteří si za svoje peníze nemohou ovšem školu vystavět. Ale když vídeňský týdeník naříká, že půl miliónu Čechů ve Vídni nemá posud slušnou českou budovu pro českou školu, a křičí stále: „Vy Češi z království nekonáte svou povinnost,“ to je prosím čisté darebáctví. Prý převážná většina vídeňských Čechů jsou chudí dělníci. Ale u nás v království naši chudí dělníci posílají peníze na školu Komenského, ačkoliv mzdové poměry v Čechách jsou mnohem mizernější než ve Vídni.

Ovšem my tady vzpružujeme obecenstvo k dobročinnosti umělými manifestacemi, spojenými s průvodem reklamních vozů na výstaviště. Takový krásný den jmenuje se: Praha — vídeňských Čechům. Maršnerova továrna na cukrovinky na Vinohradech vypraví několik továrních dělnic a dělníků v nemožných národních krojích, nákladní vůz ověnčí červenobílými drapériemi, upevní nahoru na vůz standartu s nápisem ,Banánové kakao, Maršnerovo bakao jest nejlepší‘. Ony utrápené víly v utrápených krojích národních rozhazují mezi obecenstvo, které volá: ,Nazdar české Vídni,‘ reklamní lístky ,Pijte Maršnerovu čokoládu a jezte Maršnerovy cukrovinky“, a za tímto vozem, který jest živě pozdravován, poněvadž má patrně také co dělat s českou Vídní, kráčí osm pochopů, kteří mají představovat středověké žoldnéře, ačkoliv, kdyby se tito mužové objevili v tomto kroji ve středověku, byli by bez pardonu pověšeni na nejbližším stromě, ježto by je museli považovat za hyeny bojiště. A těchto osm mládenců má na krku plakáty s nápisem ,Holoubkovo mýdlo jest nejlepší‘. Není to sice vidět, poněvadž ti chlapíci jsou špinaví, ale lid vítá je bouřlivým voláním: ,Sláva české Vídni.‘ Nato objeví se vážně kráčející v černém měšťanském kroji, v krátkých kalhotech dlouhý, hubený mladý člověk, bledý, který vleče s námahou tlustou Bibli kralickou. Jest to malíř Wenig, který dělá si tak ostudu, ale velice rád a často. Kráčí vedle povozu, vypůjčeného od jednoho mlékaře z Vršovic, kterýž povoz táhne nejsešlejší drožkářský kůň z Prahy a okolí. Z vozu vykukuje obličej bělovlasého dědka s nosem růžovým a vedle něho sedí dvě herečky z Vinohradského divadla, které si taky dělají ostudu, a nad těmi nešťastníky nese se nápis Čeští exulanti. Za vozem přiživuje se jeden mladík s kordem, který dívá se hrdě na policajty a tváří se tak, jako by on sám byl ta celá česká Vídeň, které tu volají slávu. Pak následuje povoz alegorický vinohradského pivovaru. V krojích středověkých kolem velkého sudu sedí osm mužů, mávajících korbely a křičících: „Okuste vinohradské pivo.“ Dělají, že jsou opilí, a také jsou. Povoz se náhle zastavuje a toho nejlepšího herce ze skupiny přivazuje kočí k vozu, aby jim nespad. Tento alegorický vůz těší se největší oblibě a také jest nejnadšeněji pozdravován. A za vozem vinohradského pivovaru loučí se Komenský s vlastí. Vypadá jako starý venkovský učitel z let šedesátých, na nose má brejle a nese nějaké modlitby. Obecenstvo vítá ho velice srdečně a nějaká žena praví: „To je krejčí Hlaváček ze Zižkova.“ — Komenský zpozoruje v davu nějakého svého známého a volá na něj srdečně: „Zítra u Šenfloků!“ Pak jdou národní socialisti a baráčníci v národních krojích, stlučených ze všech možných půjčoven maškarních kostýmů. Před kasinem na Příkopech zazpívá se Hej, Slované, a když „hrom a peklo“ zabouří Příkopy, praví vůdce baráčníků: „To bych pil,“ — V povznesené náladě dochází se za tři čtvrtě hodiny na výstaviště a výsledek toho všeho je, že čistý výtěžek slavnosti K 10 000 pošle se spolku Komenský do Vídně. Ovšem nebýt takové zábavy, sešlo by se jen pár krejcarů, ale buď jak buď, výsledek jest velice čestný. 50 000 lidí věnovalo za jedno odpůldne 10 000 K českému školství ve Vídni. Telegrafická zpráva o tom doletí do Českých besed a Národních domů ve Vídni a teď panuje velké nadšení v těchto společnostech.

A když přijde český turista z Prahy právě v takovou šťastnou chvíli do některé z Českých besed, není divu, že v tom ovzduší, rozehřátém 10 000 korunami z Prahy, jest přivítán s velkou vřelostí. —

A tenkrát nepřišlo do Vídně v době naší vídeňské návštěvy 10 000 K, přišly jen čtyři tisíce korun z nějaké slavnosti, ale to stačilo, aby nás v České besedě v jedenáctém okresu tři dny a tři noci napájeli, krmili, hostili všemožným způsobem. A ke všemu to byli Indiáni, neboť česká společnost ve Vídni dělila se tenkrát na stolní společnosti indiánské a stolní společnosti Ašantů. Indiáni mají ve svých místnostech velkou dýmku míru; když je slavná příležitost, jako tenkrát, když přišlo těch čtyři tisíce korun, oblekou si plátěné mokasíny a tahají za velkou koženou rukavici visící ze stropu a křičí přitom: „Hovgh, hovgh, hovgh!“

Ašanti mají pak meče, dřevěné velké štíty z papíru a luky se šípy, to si přehodí přes záda a tak zasedají ve svých místnostech a navštěvují se navzájem Indiáni s Ašanty a pije se přitom, až se hory zelenají, zatímco my sbíráme krejcar ke krejcárku na školství našich utištěných bratří ve Vídni.

Soudruh Škatula

Ve Vídni seznámili jsme se se soudruhem Emanuelem Škatulou, který později v Praze chodíval též do naší společnosti. Jest to vskutku jeden z nejlepších sociálních demokratů a v boji za právo proletariátu utěšeně tloustne. Toť jest již osud všech vůdců nejen sociálně demokratických, ale osud vůdců lidových stran vůbec. Mají-li nyní sociální demokrati své tlusté muže Šmerala a Němce, národní socialisti mají tlustého Hübschmanna a 118 kg vážícího poslance Exnera. Obě strany nemají si tedy co vyčítat a jest to jistě jen dobrým znamením, že proletariát jest na postupu. Strany, které mají hubené poslance, nemohou to nikdy přivést daleko. Kupříkladu vezměme si jen státoprávníky, které tak dobře charakterizoval jejich vlastní poslanec Hajn, vážící 45 kg. A tak kdo z politických řečníků, agitátorů a redaktorů ve službách strany pomalu, ale jistě tloustne, ten se musí stát konečně poslancem, to je zákon přírody. — Tak vidíme, že v poslední volební kampani přibylo Škatuloví, který kandidoval na Vinohradech, o 400 hlasů. Ale Škatula také přibyl od předcházejících voleb o 12 kg. Kdo zná poměry v redakci Práva lidu, tomu padne do očí váha na nádvoří. Na této váze váží se předáci strany a pilně se jejich tělesná váha zaznamenává a vede se ve zvláštní knize, jejíž cifry jasně dokumentují, jak tělesná váha jde ruku v ruce s politickou zdatností strany a s jejím rozmachem. Proč to prohrál Soukup v Holešovicích? Poněvadž se spadl v prvém období zasedání říšské rady o 5 kg, zatímco Stříbrnému, nynějšímu poslanci za Holešovice, přibyly na váze 3 kg. Jest to jistě nepopiratelný rozmach u národních sociálů.

Tenkrát ovšem ve Vídni, když jsme se seznámili se Škatulou, nebyl ještě tak tlustý jako dnes. Tloustne se vzrůstem strany, poněvadž příjmy redaktorské jsou tím větší, čím více lidí časopis odebírá a přispívá na tiskové fondy.

Redaktoři českého slova proto také nikdy nemohou tloustnout. Redaktor Matějů zůstane hubeným stále, zato však za ně všechny tloustne dr. Hůbschmann jako předseda vydavatelského družstva.

A Emanuel Škatula jedná zcela správně, když hledí využitkovat plnou měrou božího daru, kterému se říká politika. Když na schůzích lidu zahřmí: „Dejte nám chleba,“ sní k tomu chlebu po schůzi tři vídeňské řízky, nějaký sýr, a vypije k tomu několik plzeňských. A když to člověk dělá den za dnem, pak není divu, že má naději stát se poslancem. Byl původně modelérem. A toto původní zaměstnání přenesl i do politiky. Jako se z hlíny vymodelují různé figurky, Škatula chytne za pravý konec srdce posluchačů a nadělá z nich sociální demokraty. Ale to není všechno, co on dělá. Každý rád cestuje po dálných krajinách a zemích a jest jistá nápadná shoda mezi jeho tajuplným odcestováním a událostmi v zemích, jimiž on právě procestoval.

Škatula jede do Cařihradu, a když se odtamtud vrátí, sesadí Turci sultána a udělají revoluci.

Jede do Portugalska, vrátí se, a ještě nedojel do Prahy, a už je v Portugalsku republika.

Táži se proto veřejně ministra spravedlnosti, ví-li o těchto rejdech Emanuela Škatuly?

A ještě něco. Škatula umí italsky, španělsky, německy, francouzsky a také obstojně česky. Poslední chvíli učil se čínsky a sotva vzal gramatiku do ruky, vypukla v Číne revoluce a je tam republika.

Ví o tom ministr spravedlnosti?

Vzpomínky na spolek literátů Syrinx

Když jsme se tenkrát ve Vídni setkali s Emanuelem Škatulou, informoval se důkladně o literárních poměrech a tázal se, zdali ještě existuje spolek literátů Syrinx.

Co to bylo za spolek? Tento spolek vznikl roku 1901. Nešťastnou náhodou jmenoval se Syrinx, což znamená píšťalka pasáka vepřů ve starém Řecku.

Zakladatelem tohoto spolku byl Roman Hašek, můj bratranec.

V těchto dobách počal totiž vydávat Moderní život, časopis šířící nestoudnost, jak napsala katolická Vlast.

Roman Hašek seskupil tenkrát kolem toho časopisu mladé básníky, několik podivných figurek, které většinou již zanikly a jejichž literární činnost záležela tenkrát ve velkém opěvání nahých ženských.

Roman Hašek sníval a spřádal tehdy své básnické sny u Botiče a na vyšehradských hradbách. Tam chodíval vymýšlet své hrozné verše a náměty k potřeštěným románům i mladý Bakule, který se podpisoval Hilar. To je ten nynější lektor Vinohradského divadla.

A tak se založil spolek píšťalky pasáků vepřů Syrinx, spolek mladých literátů, který až z Krouné přivábil G. R. Opočenského.

Tento nadšenec, když otištěny byly jeho verše v Moderním životě (honorář se neplatil a každý, kdo chtěl, aby mu tam něco vyšlo, musel se předplatit na časopis), vypůjčil si otcovy zlaté hodinky a tajně ujel do Prahy, která v jeho mysli zářila jako velká hvězda přitahující moci. Jakmile je zastavil, G. R. Opočenský stal se pravým básníkem.

On, který zpíval:

Slyšíš, jak tu divně zpívá smutný chřástal zvečera, noc je kolem mlčenlivá, do šera;

naslouchal, jak hraje hudba v různých tanečních místnostech, jak hýří život po Praze, už nemyslel na smutného chřástala, on si zazpíval:

Mé čelo zahřál pocel slunce žhavý a srdce mé se naplnilo klidem, jsou dny, jichž půvab nikdy neunaví, ba pravým požehnáním jest nám lidem.

Ba neunavovalo ho to dotud, dokud se nerozprchlo, nepropilo sto korun, které Opočenský v zastavárně dostal.

A pak nastaly dny smutné pro mladého muže. Jeho límeček na krk dostal barvu smuteční. G. R. Opočenský v tomto límečku smutně hleděl na dlažbu neznámé Prahy, která ho tak zrádně přilákala ve svou náruč.

A psal domů psaní plné synovské lásky. Ztracený syn by tolik rád se navrátil ku svému otci, panu pastorovi.

Ale teď se vžijte do postavení pastora. Vmyslete se, že jste evangelickým farářem a že vychováváte svého syna v duchu křesťanském, ale zatím ten váš syn že píše verše, ale jaké k tomu. Verše, které nemají co dělat s evangelismem, a že ten syn vám sebere zlaté hodinky a ujede do Prahy, aby tam udal své verše v takovém nějakém svinském časopise.

A proto právě přišla Opočenskému tato odpověď: „Uličníku! Běda těm, skrze které pohoršení pochází. Matouš, kap. 8., verš 15. Posílám Ti 5 K a přijeď hned, abych Tě seřezal. Tvůj otec.“

„I podívejme se,“ pomyslil si G. R. Opočenský, „básníku chce někdo nabít, to se nestane.“ A do rána bylo pět korun pryč.

A límeček G. R. Opočenského nabyl barvy ještě smutnější a v tomto černém límečku dostavil se Opočenský slavnostně na zakládající schůzi spolku literátů Syrinx u Choděrů. Přišla tam také spousta mladých literátů, kteří nikdy nevynikli, kterým práce jejich redakce šmahem vracely a kteří nakonec nechali všech snah o obrození mladé české literatury a nepsali vůbec.

Z těch, co jsme tam tenkrát se shromáždili, zachránilo se jen nepatrné procento na poli literárním. Ostatní byli pobiti v redakčních koších a upáleni v redakčních kamnech. Zmizeli a ztratili se.

Kupříkladu Josef Anna Vladimír Krecar, ten vydal sbírku básní svým nákladem pod názvem Předčasné vinobraní, a když jsme později u Litru zpívali různé potupné písničky na ty mladé básníky, o Krecarovi se zpívalo:

Z předčasného vinobraní přišlo na nás velké…

stejně jako zpívalo se o Opočenském:

Jest miloval všechny ženský Gustav Roger Opočenský.

A v tom chaosu zmatených výkřiků nové družiny literární přistoupil ke mně Opočenský a řekl smutným hlasem: „Příteli, vy jste si dal, jak vidím, lososa s majonézou! Vy jediný tady večeříte z celé společnosti. Dle toho máte víc peněz u sebe. Půjčte mně na dráhu do Chrudimi čtyři koruny.“

Zatímco jsem mu je půjčoval, volal tam básník Neklan Soukenka: „Přátelé, dnešní den znamená novou epochu v české literatuře!“ A znamenalo to také novou epochu pro číšníka, neboť to byla doba, než ta pěkná společnost stloukla na útratu.

Moc špatnou kritiku pronesl tenkrát vrchní číšník: „Vypili dohromady dvanáct piv a ještě z nich šest po táckách umazali.“ Tak byl znehodnocen ten krásný, nový spolek mladých literátů Syrinx čili Píšťalka pasáka vepřů.

Neznámý literát

V těchto dobách rozmachu mladé české literatury všichni redaktoři českých listů dostávali podivné návštěvy. Objevil se totiž v redakcích mladý člověk s falešným plnovousem, který, ukloniv se redaktorovi, mlčky položil na redakční stůl svazek rukopisů, podíval se na redaktora smutnýma očima a hrobovým hlasem řekl: „Prosím o otištění.“ A jak tajemně přišel, tak i odešel. Druhého dne přišel opět a stejně se ukloniv, položil zase nový svazek rukopisů a zašeptav: „Prosím o otištění,“ zmizel.

Bylo to něco tak záhadného, že nemohlo to naprosto zůstat bez povšimnutí. Ti, kteří byli postiženi jeho návštěvou, vypravovali si o tom navzájem a za čtrnáct dní se dohovořili: tajemný člověk prováděl toto ve všech redakcích. Ba i do odborných listů přinášel své povídky. Tak kupříkladu v redakci Kovářských listů položil na stůl svazek povídek pro kováře. V Zájmech pekařů objeviv se, předložil redaktorovi románek ze života pekařského dělníka. V Katolickém Cechu vzbudil pozornost položením na stůl svazku povídek pro katolický lid.

Redaktoři zábavných příloh v Národních listech i Národní politice byli uděšeni stále se množící zásobou příspěvků. Ku konci týdne shledáno, že dotyčný tajemný literát předložil 700 novel, povídek a románů různým redakcím za jeden týden. Povídky jeho byly však takového podivného rázu, že neměly konce a ku konci stálo jen: Viz pokračování v Národní politice. Povídka, již položil do Národní politiky, měla nápis: Viz začátek v Národních listech. Současně též objevoval se tento tajemný muž s falešným plnovousem v divadlech, zadávaje tam své kusy ku provozování. Redaktoři s tajemnou hrůzou hleděli vstříc okamžiku, kdy tajemný muž objeví se ve dveřích. A on se objevoval pravidelně, pro každou redakci měl svou určitou hodinu. Věc byla konečně tak nápadná a podezřelá, že o celé věci byla zpravena policie. Muž ten nosil rukopisy v ručním kufříku. Jeden detektiv sledoval ho kdysi, an mizí v jednom domě v ulici Bartolomějské. Šel za ním do domu a viděl, že otvírá dveře v místnosti, odkud ozývalo se mnoho hlasů. Nakoukl dovnitř a zpozoroval, že u dlouhého stolu sedí dvanáct mladíků, píšících horlivě na arších, půlarších, a tajemný muž, otevřev ruční kufřík, sebral ty rukopisy, naházel do kufříku a zas vyšel na lup. Místnost ta byla spolkovou a redakční místností spolku literátů Syrinx.

Dr. K. Hugo Hilar

„Dlouholetý sled historických syžetů. Vratkost vnitřní skladby. Locus communis. Antiteze nejtmavší. Nesprávně informován. Nedůstojné ideje nádherné setby lidí. Tajemný poměr kladných a záporných sil.“

Tak vždy počal hovořit K. H. Hilar, jinak Bakule původním jménem, za které se však styděl, poněvadž tento muž žil původně život moderního básníka.

Tak vždy se rozhovořil, těmi kusými větami, o některém ze současných děl české literatury a pokračoval v těch dobách, kdy byl členem Syrinx: „Zapomínám, jak bych ten motiv rozvinul. Otrávený syžet všemi možnými jedy běžného skeptismu. Toť, pánové, exotická flóra, červená hanba, jako modrý plamen. Zhasněme světlo, není to negativní předností.“

A hekaje, neboť mluví velice rychle: „Zkracovati něco v pouhé co jest nesprávno. Povrchní literární pretenze. Kritická svoboda věků zvláštních, zakuklený teror. Zadostiučinění, vyslovované názory. Nenávistná drsná polemika. Recenze vědecká a nestranná. Vznosné torzo idolu. Ekvivalent programu, nemám pravdu?“

A dál pokračoval: „Cyklický návrat bolestné kantilény. Chaotičnost a drzost, nemám pravdu? Bezohlednost tvorby, odvěký zápor, to jsou slova. Vržená linie přes celý román jest zjasněním pro skeptiky, co? Jest úkolem ovšem velice těžkým nalézti něco, v čem by bylo dvakrát podtrhnuté ztělesnění onoho principu, který hraje a plaje všemi barvami v naprosté nostalgii budoucna v onom vznešeném chaosu, jehož imaginací oživuje se víra v panteismus dobra, nemám pravdu?“

A měl vždy pravdu, neboť v tom právě bylo vidět, že něčemu rozumí, totiž tomu, užít způsobem nejméně vhodným cizého slova a způsobit dojem.

Jisto jest, že dříve Hilar považoval psát za peníze do různých časopisů za velkou nemorálnost.

Konečně však opustil své umělecké stanovisko a pod několika pseudonymy přešel do zábavných příloh listů, jak mně sdělil, a tam nevynikl. Jeho práce byly mu vráceny a pamatuji se, že Bakule měl velkou zlost, když našel v jednom časopise tuto noticku listárny redakce: „K. H. Hilar, slabé — nehodí se.“

I vrátil se opět k umělecké dráze. Ku dráze básníka, která, domníval se, že jest nejlepší. Zatím napsal román, který vydal svým nákladem.

Psal ho jako básník, kterému náhle myšlénka slétne i s kaňkou na papír z péra, ale kteráž myšlénka, připojí-li se k ní druhá, tvoří u básně velký celek, ale u románu utvoří špatné pojetí o schopnosti spisovatele.

U básně má to význam jisté myšlénky, které ovšem nerozumí ani sám autor, ani čtenáři. Ale báseň snese všechno. Čím větší pitomost, tím více lidí hledá v ní zrnko myšlénky, schopnost, neobyčejný talent, a tím více lidí uznává geniálnost básníka.

U prózy však dopadá to špatně. Hilar na to nemyslel, nýbrž velice stručně psal: „Ale nelitujme… Snad tedy potom — možná, potom… Ale dnes?… Vy prominete… Stín se vznáší nad zahradou? Poněvadž jest již soumrak? Ovšemže je. A to nepřekvapí. Jest pozdě večer. Zvláštní? Nikoliv, přirozené. A onen jinoch se dívá? A jak se dívá? Opět přirozené? Zajisté, nehledejme v ničem zvláštnost. Svit měsíce ozáří ho jistě. On to ví, a proto čeká, až vyjde. Ví to určitě a jest šťasten. Tak šťastni jsou jinoši. Měsíc vyjde. On vyjde vždy. Neúprosná logika, myslí si jinoch. A proč by na to nemyslil? Má se smát svitu. On se nezasměje. Jemu po něm nic není.“

Ovšem, čtenářům do románu Hilara také nic nebylo.

A Hilar vrhl se na dráhu dramatického kritika. Věc velmi lehká. Samé fráze. Hloupost. Podivuhodná drzost. Darebáctví. Zaprodanost. Nemohoucnost.

Divadelní kritika, jako kritika vůbec, jest klamáním lidí. To se neděje kvůli nějaké umělecké snaze, to jsou nesmysly. Kvůli tomu, že někdo má odvahu si myslet, že je povznešenější nad všechno.

Sám neumí nic a stane se kritikem a dál to nedotáhne.

To ovšem nesmí se říct o K. H. Hilarovi, totiž o K. H. Bakulovi.

Ten se stal ještě k tomu dokonce lektorem Vinohradského divadla, rehabilitovav se jako doktor filozofie nějakého komického předmětu, a dělá tam ještě ke všemu režiséra. Dr. filozofie není žádný doktorát.

Jak vlastně se dostal k tomu, jest záhadou. Ale Vinohradskému divadlu to neublížilo, a ovšem též neprospělo.

Jak to dál dopadalo se třemi příslušníky strany mírného pokroku v mezích zákona

Podle staré zkušenosti vím, že člověk na cestách je nejspokojenější tenkrát, když nemá ani krejcar a jest odkázán, aby si vyhledal prameny, kde by se na další cestu opět posílil, kde by přespal, a že mít na cestách peníze je vlastně hříchem, poněvadž je tolik dobrých lidí, kteří nevidí v tom, když někdo bez krejcaru chodí dneska po světě, žádné darebáctví, nýbrž něco vysoce sportovního. A vy, když jste na cestách, tu ztrácíte úplně jemnocit, jestliže jste ho totiž vůbec měli, a přepadáte v pravém slova smyslu rodiny krajanů a myslíte nakonec, že je to zvláštní čest pro ty lidi, když s nimi poobědváte, a když není takzvaný lepší oběd, považujete je za nevzdělance a jste hned uraženi a myslíte, jak vy k tomu přijdete, že se vám tohle stane.

Ovšem předtím, než zasednete ke stolu, musíte pohovořit s přednostou domácnosti o tom, že máte radost, když setkáte se s krajanem, že vás zajímají poměry Čechů v cizině, ale přesto, že byste se neodvážili vyrušit právě v tuto dobu, před polednem, ale že byste měli zas ještě jednu žádost, upraviti si toaletu v tomto domě, kde bijí zlatá česká srdce, a napsati psaní domů, že vám došly už všechny peníze, aby vám je mohli z domova poslat do nejbližšího města, kam dorazíte asi za tři dny. Vyprošujete si adresy krajanů, usazených na cestě do toho města, prosíte, nemá-li na cestě do města, kam jdete si pro peníze, nějakého známého, k němuž by vás odporučil, odložíte si svá zavazadla a říkáte, rozzařujíce se: „To jsme rádi, že sedíme, dneska je tam takové vedro, a když člověk nemůže zajít do hostince, aby tam utišil žízeň a hlad, to se to moc špatně cestuje, to jsme rádi, to jsme rádi.“

A tu poznáte nejlépe všechny druhy lidských povah. Setkáte se se sangviniky, flegmatiky, choleriky i melancholiky a každý z nich s vámi jedná jinak. — Cholerik napřed je pln nadšení, že vidí před sebou krajany, ale za dva dny už ho omrzíte a on najednou začne říkat: „To je náhoda, to mne mrzí, já musím zítra odejet, nutná povinnost, jsem volán tam a tam,“ a počne najednou vyciťovat, že vy kýváte hlavou ke všemu, co povídá a vypravuje, jen kvůli tomu mizernému žvanci, dostává podezření, že vy tam snad u něho chcete strávit celé prázdniny, má-li mladou ženu, dává pozor, zdali se při obědě na ni nedíváte, a vy se třeba jenom díváte na její talíř, že si toho nabrala moc a že na vás nic nezbyde, zavolá si vás najednou stranou a říká: „Pánové, dál to nejde, tady je deset korun, já si nemohu pomoci, já vás vyprovodím až za město.“ Vy tedy s ním jdete zas dál, ku konci obce zavede vás do hostince, tam vás ještě pohostí vínem, lituje vás, dá vám nových deset korun, prosí, abyste ho zachovali vždy v blahé paměti, a praví, že ho velice mrzí, že jste ještě u něho nezůstali, že byste tam mohli zůstat, jak byste chtěli; přitom se trochu třese, poněvadž má strach, abyste se s ním nevrátili, rozdává vám doutníky na cestu, doprovodí vás půl hodiny cesty za město, poučí vás, kudy máte jít, dá vám adresy na svoje známé do okolí daleko široko, objímá vás na rozloučenou a dlouho za vámi mává ještě šátkem a křičí: „Nazdar, hoši, šťastnou cestu, nazdar, nazdar!“

Naproti tomu flegmatik, když k němu mluvíte, říká: „Ale dobrá, dobrá, to věřím, že máte žízeň, já mám taky, ale musím jít pracovat,“ a nechá vás civět u stolu dvě tři hodiny, vy slyšíte, jak vedle se obědvá, pak k vám přijde a je mu to zase docela jedno, jestli tam jste nebo nejste, jenom se vás ptá: „Vy jste ještě neobědvali? No, tady ještě dostanete oběd na náměstí v hostinci, ona vás tam služka dovede.“ Tak se na něho vrhnete a vykládáte mu, jak to vlastně s vámi stojí, a tu on řekne: „A to je něco jiného, to si musíte při večeři vynahradit a můžete si tu třeba zůstat, až vám přijdou peníze, mně je to jedno, já proti tomu nic nemám.“

Vy si tam tak zvyknete, že kouříte z jeho dýmek, nosíte jeho bačkory a župan, a jemu je to pořád jedno. Dívá se na vás jako ovce, a když se vám konečně zprotiví asi za týden dívat se na toho chlapa, tak jdete pryč; také vás nijak nezdržuje a dá vám na cestu, o co si řeknete, podá vám ruku a jde zas po své práci.

Melancholik pak vidí ve vás krajany. Přijme vás skutečně s otcovsky otevřenou náručí. Mluví o vlasti, vyptává se, jestli neznáte nějakého Pazderu nebo Kulíška, a když řeknete, že ne, praví: „Máte pravdu, vždyť on už dávno umřel. Škoda jich, to byli lidé,“ a ve vás třech vidí zosobněnou vlast. A ve vlasti vzpomíná, co kde bylo, co kde leželo, s takovým výrazem smutným vykládá: „Tam byla taková pavláčka, pod tou jsme si vždycky hráli jako děti a maminka nám tam přinesla kousek chleba, namazaného sádlem,“ — a dá se do pláče a vy pláčete s ním. A to je ten nejpříhodnější moment, kdy ho pumpnete. Dá vám všechno a lituje, že nemá víc, hostí vás, vypravuje o nebožce babičce, v noci se jde podívat na vás, zdali jste se neodkopali, pak vás vzbudí, protože vám zapomněl dát na noc likér, tak vám ho nese teď, ráno pak vám dá mapu do kapsy a ještě vám koupí, když vás jde doprovodit třeba dvě hodiny daleko, aby si popovídal o staré vlasti, kus sýra. — Toť velice zajímavý psychologický moment, že melancholikové darují svým krajanům na cestu vždy kus sýra.

Nijak záhadný není sangvinik. Jest stále veselý, když vás vidí, hned vám začne tykat, říká kamarádi sem, kamarádi tam, vypravuje vám anekdoty, vláčí po všech hospodách a dělá si s vámi ostudu a dluží se pro vás, a pak s vámi jede třebas dva dny cesty a utratí všechny peníze, co měl s sebou, takže mu musíte sami dát na zpáteční cestu, co vám předtím dal. —

Se všemi těmi typy setkali jsme se na cestách a získali si tak velice mnoho zkušeností pro celý život, ačkoliv Emanuel šlechtic z Lešehradu tvrdí, že krajané v cizině jsou všichni stejní.

Emanuel šlechtic z Lešehradu

Kdo jest vlastně ten, který jest mým dobrým známým? — Vezměte si gothajský almanach, který obsahuje všechny šlechtické rody v celé Evropě, kalendář šlechticů, vydávaný ve Vídni, obsahuje taktéž rody šlechtické, počínaje svobodným pánem až po rody císařské; avšak tyto oba šlechtické almanachy naprosto ignorují Emanuela šlechtice z Lešehradu. Není tam žádná zmínka o tom, že by v Čechách žil nějaký rod šlechticů z Lešehradu. — Lešehrad sice v Čechách existuje, ale je to vesnička, patřící panství Coloredo-Mansfeld, takže otázka šlechtického původu Emanuela šlechtice z Lešehradu je tím záhadnější. Než rod Coloredo-Mansfeldů získal ono panství, patřila víska Lešehrad Rožmberkům; kde tedy vzal Emanuel šlechtic z Lešehradu onu odvahu, psáti se šlechticem? Pravý šlechtic si však z takových maličkostí nic nedělá. Emanuel kdysi shledal, že jest rytíř ducha, a počal se podpisovat na své první literární výrobky Emanuel šlechtic z Lešehradu. Tak to dělá také magistrátní rada Čenkov, který vzal si zase pro své literární práce přídomek „rytíř z Čeňkova“ a podpisoval se tak i soukromě, a dokonce začal pátrat po svých předcích a dokazoval, že jeho předkové byli v držení hradu Čeňkova, kterýžto hrad však byl úplně smeten z povrchu zemského, kroniky, kde byla o něm zmínka, že zmizely a dnes že nikdo tedy neví, kde stával a kde nestával. Rytíř z Čeňkova tak dbal a ostře chránil svůj šlechtický predikát, že chodil i do šlechtického kasina, o jeho manželce říkalo se paní rytířka, až konečně to prasklo, že on žádný rytíř není, ale že je to praobyčejný magistrátní rada Čenkov. Toť něco krásného v našem demokratickém století, když si spisovatelé dávají pseudonymy šlechticů a nakonec myslí si, že jimi skutečně jsou, a brání se zuby nehty, řekne-li někdo, že to není pravda. Máme kupříkladu ještě jiné takové chlapíky, jako: Czech z Gzechenherzů nebo Jan z Wojkowicz, a aby to vypadalo ještě nóbleji: Karel de Wetter. Ale všichni, i ,z Finberků‘, myslí, že tím omráčí čtenářstvo a že jejich práce nabudou tím větší ceny. Kdo to blíže nezná, ten si myslí: „Tolik šlechticů v Čechách je literárně činno,“ a má dojem, že šlechtici nic jiného nedělají, nežli že píší básničky a povídky. Kdo však šlechtice zná, ví, že každý šlechtic je nehorázný hlupák, který by stěží napsal souvisle pár vět. Někdy ovšem i práce těchto pseudošlechticů vypadají, jako by je psali šlechtici skuteční.

Emanuel šlechtic z Lešehradu málo však dbá své cti šlechtické, poněvadž je ve službách plantážníka Hynka. Hynek sám jest velice dobrý člověk, ale Emanuel šlechtic z Lešehradu uvízl v jeho tenatech. Rediguje tam různé sbírky se zoufalou odhodlaností, že práce člověka šlechtí, a pracuje pro firmu Hynkovu, ono nakladatelství krváků, s lítostivým vzdycháním, jak by to bylo krásné, kdyby skutečným tím šlechticem byl a měl v Lešehradu své panství, svůj zámek, a nemusel psát Hynkovi povídky, řádek za čtyři haléře. Aby pak aspoň trochu blíže byl oněm oblakům, kam zalétá jeho básnická duše, vystěhoval se až na Malvazinka a bydlí tam v jednom z rodinných domků, v najatém bytě. Toť hrozný osud toho šlechtického rodu. Jeho panství má Goloredo-Mansfeld, on musí jezdit elektrikou domů, je ve službách Hynka a ke všemu ještě není ani šlechticem, nýbrž jen českým spisovatelem, a to je jistě to nejhroznější, co šlechtice může stihnout.

Dobrodružství strany mírného pokroku v mezích zákona ve Vídeňském Novém Měste

Kde se nejlépe daří pořádným lidem? Jisto je, že v pivovarech. Páni sládci nedovedou se zatvrdit vůči lidem potřebným, zejména jsou-li to krajani.

Takovým obětavým mužem byl i sládek Chrž z Vídeňského Nového Města nad Litavkou. Bezprostředně u uherských hranic leží toto město, které vyniká akademií vojenskou teprve v druhé řadě.

V prvé řadě vyniká totiž tamější pivovar měšťanský a v něm sládek Chrž.

Jest to muž vlastností vynikajících, ovšem velice opatrný.

Když jsme k němu přišli, odporučeni na něho od jednoho policejního komisaře z Vídně, výtečného Čecha-Indiána, tento výborný muž prosil, abychom na nádvoří tolik hlasitě česky nemluvili, neboť on jest sice Čech, ale opatrný Čech.

Nechce mít rozhodně žádné nepříjemnosti, spíše příjemnost, život příjemný, nerušený nikterak výbuchy národnostního záští. „Čech musí být velice opatrný mezi Němci,“ vykládal, „opatrný Čech domůže se všeho, nač člověk má mít takové nějaké starosti, proč bys měl křičet v noci na náměstí ve Vídeňském Novém Městě: ,Já jsem Čech, pojďte na mne.‘ Člověk, milí pánové, během času otrne a zapomene na nacionální rvačky. Mé jméno Chrž tak hrozně dokumentuje můj původ, že věru nemohu nijak jim to vyvrátit, že nejsem Čech a že jsem Němec. Kolikrát jsem jen tak, ovšem z legrace, říkal: ,Já nejsem Čech, ich bin doch kein Čeche, ich bin ein Deutscher,‘ aber was, s’hälft mir gar nichts. Sie sagen: ,Aber unser lieber Cherž, ihr Name, ihr spaßhafter Name, was glauben sie. Sie sind ein Böhm.‘ A já zas, víme, jen tak, abych to zkusil, dal jsem své syny studovat německy, ale je to marné, úplně marné. Oni mně stále nevěří, že nejsem Čech. Marně jim to vykládám, chci jim to vsugerovat, ale nakonec vždy se mně vysmějí. To jsou hrozné poměry, mezi Němci žít a s nimi hledět se smířit za každou cenu.

Na druhé straně jsem opět rád, když vidím skutečné Čechy. Já už vůbec nevěřím, že jsem Čech. Moji synové dělají podivuhodnou náhodou Němce, já chci sám odvrhnout každou sentimentalitu, ale pánové, ono to nejde. Jak vidím Čechy, české lidi, hned jsem velice pohnut, doopravdy velice pohnut. Stávám se takovým zvláštním, jaksi sentimentálním. Čechy, drahá vlast, buď zdráva, a vás vítám, hoši, opravdu vás vítám, ale bohužel budu muset jít večer na schůzi městského zastupitelstva, jehož jsem členem, a tu musíte prominout, že s vámi nepovečeřím, teprve až se vrátím, pohovořím si s vámi, já jsem z Libáně, oh, ta malá Libáň, byli jste v Libáni, doopravdy, to údolí k Starým Hradům, ta bažantnice. Zavedu vás zatím do loveckého pokoje, tam uvidíte, co jsem zde zastřelil v Alpách, nemáme tam daleko, ta Libáň, jen jezte, pijte, veselte se, všechno vám ukáži. Čtyřicet lahví vína mám v lednici. Povedu vás tam. Jíst vám donesou, co budete chtít, kachny, husičky, všechno možné, radujte se, že jste u dobrého Čecha. Můžete si dělat zatím, co chcete. Na má prsa, krajani. Tady zazvoňte, když chcete pivo, hned vám sem dají tucet lahví ležáku. Dělejte vůbec, co chcete. Dávám vám k dispozici celou budovu. Žena je pryč na prázdninách v Uhrách, synové jsou ve Vídni, máte zde volnost, krajani. Tak vy jste tedy byli také v Libáni, vy znáte tu krásnou krajinu, ty lesy, ty milé lesy, tu krásu, tu slávu. Nazdar krajani, dělejte si tady, co chcete, já se vrátím k půlnoci!“

A my jsme zatím také dělali, co jsme chtěli. Napřed jsme jedli, pak pili, a nakonec se ukrutně servali s personálem, který nám nechtěl doběhnout pro doutníky. Řádili jsme tak, že v loveckém salónku byl nábytek převržen, Wágner od nás i sladovnické chasy po celém těle potrhán, takže v hadrech stál právě uprostřed salónu, který jevil strašné spousty po naší statečné obraně, když vtom objevil se pan sládek Chrž. Ani nevím, jak se to stalo, on, vida tu spoustu, ve které válely se na zemi jeho lovecké trofeje, různé parohy, zvolal: „Ven, ven, česká holoto!“

A tu noc byli jsme vyhozeni na dlažbu ulic Vídeňského Nového Města pomocí chasy sladovnické, a dodnes nevím, jak vlastně ku rvačce přišlo, jen tolik, že jednomu slaďákovi, který nás obsluhoval, ustřihli jsme jeho knír. A z toho to všechno povstalo.

Proč jsme mu ho však ustřihli, to nevím, neboť se nepamatuji na bližší podrobnosti, jen vím, že jsme vypili ty láhve vína a v noci překročili uherské hranice.

Největší spisovatel český Jaroslav Hašek

Poněvadž již několikrát během líčení historie strany mírného pokroku v mezích zákona dotkl jsem se své osoby, cítím, že je třeba odložiti nemístnou skromnost a před celou veřejností nestranně sám sebe důstojně kritizovati.

Jako vůdce strany mírného pokroku v mezích zákona a její kandidát musím svá jednání a konání posuzovati co nejobjektivněji a zároveň přehledně, aby nikomu neušel ani jeden skvělý bod mého charakteru. Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: „Můj bože, já jsem pašák.“ Co by mi to však ale bylo platno, kdyby se o tom svět nedozvěděl. Svět musí přijít k tomuto názoru, lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovnatelně ryzí charakter. Někdo ovšem namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám?

Odpovídám: proto, že sám sebe znám nejlépe a jistě také nenapíši o sobě nic, co by pravdě neodpovídalo, poněvadž by to bylo směšné, kdybych, píše sám o sobě, nadsazoval. Používám proto výrazů nejskromnějších, kdykoliv je třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti nemá, a proto nesmíme býti skromnými přespříliš. Odvrhněme konečně všechnu sentimentalitu, pro niž nám přezděli ,národ holubičí‘, a buďme muži. Nestyďme se veřejně se přiznat ku svým přednostem! Jak je to krásné, když směle dovedu říci: „Vašnosti, já jsem génius,“ kde by nemístně skromný muž řekl: „Vašnosti, já jsem hovado.“

Rozumný člověk také zcela chytře se strká vždy do popředí a volá sám sobě slávu, kdežto takový upejpavý člověk sedí na záchodě, zatímco jeho šťastnější druh, oceniv se náležitě, také se dovede uplatnit ve veřejném životě. Upejpavost jest nejhorší stránka lidské povahy. Je to podvod, zahalený v roušku skromnosti, a právě ode mne, muže tak velice zasloužilého o celou českou literaturu, politiku a život veřejný, bylo by hanbou, bylo by hříchem, páchaným na českém národě, kdybych ho nechával v nejistotě o tom, jsem-li či nejsem geniální člověk.

A proto pravím zcela prostě: V dějinách celého lidstva vyskytl se jen jedinec tak všestranně dokonalý, a to jsem já. Vezměte si kupříkladu jen některou z mých neobyčejně zdařilých povídek. A co vidíte, obracejíce stránku za stránkou? Že každá věta má svůj hluboký smysl, každé slovo že jest na pravém místě, všechno že jest v souhlase se skutečností, přikročím-li k líčení krajiny, tu že ji máte tak před sebou, jako kdyby byla ofotografována, a osoby, které vám předvádím v nejrozkošněji zapleteném ději, že stojí před vámi jako živé. Přitom čeština v mých pracích literárních jest nejryzejší, předčíc ryzostí i češtinu Bible kralické, jest to pravá lahoda přečíst si aspoň jedinou řádku z mých prací — a když tak učiníte, uvidíte, jaké kouzlo vlévá se do duše, jak se rozehříváte, jak s blaženým úsměvem tu knihu ani vůbec neodložíte, nosíte ji pořád s sebou. Byl jsem kolikrát svědkem, jak lidé s opovržením odkládali časopis, poněvadž v něm nebylo nic ode mne. Ano, i já jsem také tak činil, neboť i já patřím mezi své ctitele, a také se tím nikterak netajím. Každou svou otištěnou práci dám si předčítat svojí manželkou Jarmilou, nejroztomilejší a nejinteligentnější ženou na světě, a u žádné věty nemohu se zdržeti výkřiku zasloužilého obdivu: „Toť nádherné, toť krásné! Jaká to hlava, ten pan Jaroslav Hašek!“ — Toto ovšem podotýkám jen mimochodem, neboť to jest právě výborný dokument, jaké nadšení působí mé literární práce v kruzích čtenářstva, a jsem přesvědčen, že tisíce a tisíce čtenářů činí tak se stejným nadšením, a toto nadšení jest mně tak drahé právě proto, že vytryská ze srdcí velice inteligentního davu, pro který zůstanu vždy nejslavnějším spisovatelem světa. Já jsem živým dokladem toho, jak lživé zprávy roztrušují nesvědomití kritikové tvrzením, že u nás nemáme žádného světového spisovatele.

Přikročím nyní zcela krátce k ocenění svého charakteru. Člověk, který píše tak krásné věci jako já, musí mít také duši krásnou. A při příštích volbách do rady říšské naskytne se jistě možnost, abych, jsa zvolen na některém či více okresech jednohlasně, zbavil rakouský parlament té ostudy, že tam dosud nezasedal nejšlechetnější muž rakousko-uherského mocnářství! Nemusím snad vykládat, že tímto nejšlechetnějším mužem míním sebe. Nakonec výslovně prohlašuji, že i toto, co jsem napsal, jest jedním z oněch velkých, šlechetných skutků, neboť co jest krásnějšího, nežli když člověk někoho úplně nezištně povznese na vrchol slávy? Touto kapitolou také otevrou se oči mnohým, kteří snad hledali v této knize, v této velké historii snůšku hanopisů a opovržlivé kritiky tak četných veřejně činných osob. Jsou-li tyto řádky hanopisem, pak namouduši už nevím, co je hanopis!

Rozjímání o počátku cesty, větším dílem necestopisné

I

An! Bylo to loni na počátku měsíce srpna a byl to příjemný večer, který strávil jsem se svým přítelem malířem Kubínem v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-Egerszegu župy Žala, kteráž jest protékána říčkou téhož jména, vtékající do Blatenského jezera, dvacet kilometrů odtud.

Byl to večer s pestrým programem. Cikáni hráli, víno z vrchů blatenských, červené jako západy slunce nad kukuřičnými lány, nám chutnalo a ryby na paprice (halpaprikás) chutnaly nám také a menu doplňovaly žluté melouny, naložené v medu ze včelníku svatého Ladislava v sousední stolici Veszprém. Majitel restaurace a hotelu U silného Jana, neméně silný než onen Jan na štítě, dobrosrdečný pan Püspök odporučoval nám též kukuřici pečenou na ohni, kterýžto dezert jsme odmítli, majíce smutné zkušenosti s těmi klasy kukuřice, kteréž viděli jsme péct od Szombathelye až sem na…

Na čem vlastně? Inu na čem? Truchlivá byla by to kapitola, že již od Jószu na Szombathely a na Körment nemají dostatek paliva v mnohých místech. Dříví je příliš málo, ale zato hojně stád. Půda je na mnohých místech pokryta exkrementy dobytka, které sušené nahražují palivo.

A kukuřice pečená na podobném ohni je prý nejlepší. Nám se přejedla. Abychom však si pana Püspöka usmířili, objednali jsme novou láhev vína a hovořili o tom, že musíme šetřit.

Pak jsem vyňal poznámky a počal uvědomovat přítele, jak jsme se dostali až k Blatenskému jezeru.

Napřed jak vlakem přijeli jsme do Jihlavy, majíce v úmyslu následující vykonat cestu: Jihlava, Znojmo, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Pulje, Lublaň, Gorice, a jak jsme se ocitli obdivuhodným způsobem místo v Gorici u Blatenského jezera na počátku měsíce srpna. A na tom všem mělo vinu víno a známosti a potom to, že přítel Kubín se všude zamiloval.

„Vidíš, hochu,“ řekl jsem, probíraje se poznámkami, „do Vídně jsme se velmi málo odchýlili od původního programu.“

„Máš kupříkladu Jihlavu. Do Jihlavy jsme přijeli a zdrželi se tam den. Navštívili Českou besedu a udělali tam rámus, že fonograf hrál tam německé písně. Ráno šli jsme pohodlně dál občerstveni dršťkovou polévkou, což jest výborná cestopisná poznámka. Přišli do údalí Jihlavky a obdivovali se té příjemné krajině. Kopce porostlé lesy, Jihlavka šumí, malebné skály. Příjemná krajina pro rekonvalescenty. Modravý nádech lesů způsobil, že jsme si sedli a hovořili o barvách. Ty jsi řekl, že bys do toho, malovat to, přimíchal ultramarín. Kolem nás šel četník a vedl mladíka spoutaného řetízkem. Ostatně zde je poznámka: ,Četník, mladík, řetízek, malebná krajina, napsat povídku.‘ Potom jsme si koupali nohy v Jihlavce a mne štípl ovád. Čekali jsme, až někdo pojede kolem, aby nás svezl, a když jsme se dočkali žebřinového vozu, sedlák nám hrubě odvětil na naší uctivou žádost ,Že nás svezou, fotr?‘, když prý vandrujem, ať vandrujem.“

„Žebřinový vůz, hrubý sedlák, malebná krajina, napsat povídku;“ poznamenal přítel Kubín.

„Potom,“ pokračuji, „potkali jsme starou ženu s nůší trávy, která se smála našim dlouhým vlasům, a šli jsme dál, až za hodinu přišli jsme v údolí na vesnici, ve které u říčky stála továrna na papír. Šli jsme k řediteli požádat o dovolení prohlédnout si papírnu.“

„Myslel jsi, že nás pohostí,“ řekl Kubín. „Ale zapomněl jsi, že papírna není žádnou továrnou na uzenářské výrobky.“

„Ty jsi měl též takové zištné myšlenky, a tak jsme se potili dvě hodiny v dusných prostorách. Byla tam též hezká děvčata, kterých nám bylo líto. Byla tam sušárna, kde bylo 58° Celsia a kterou jsme prokleli, ačkoliv byla moderně zařízená. Pán, který nás provázel, obětavě se potil s námi, vykládaje nám smutným hlasem o výrobě celulózy. Se zájmem prohlíželi jsme si obrovské kotle, kde se vaří papírová kaše, a tu poznali jsme, že naše cesta má též vědecký účel.

Pán dal nám ukázky všech možných barev papírů a druhů a podávaje nám kus hnědého papíru vztyčil se hrdě a pravil: Tento papír slouží k balení tabáku, erár je naším hlavním odběratelem.

Ukázal nám také splav a turbíny a řekl, že jeho syn bude dělat maturitu, a odporučil nám žíznícím kantýnu, kde jsme vyprázdnili několik lahví piva a šli dál, přes chatrný most pro dělníky, mezi polmi jetele. Pak přišli jsme do lesa, kde byl na cestě písek. Slunce pražilo a bylo nám jako v sušárně té papírny. Panovalo bezvětří. Zašli jsme do lesa, kde kvetly zvonky a voněly jahody. Snědli jsme jahody kolem sebe, lehli si do mechu, zapálili dýmky a říkali si, že předevčírem byli jsme ještě v Praze a před třemi dny seděli na Karlově náměstí. Dostali jsme hlad a těšili se, jak v nejbližší vesnici dáme si upravit oběd. Zvedli se tedy a šli po cestě v písku, ještěrky běhaly kolem nás, mateřídouška voněla, a tak vyšli jsme z lesa a přišli do polí. Před námi žitné lány donekonečna, i v dálce viděli jsme, jak se chvěje řídký vzduch na poli.

Někde volali na sebe pasáci, teď se o tom hezky povídá při víně. Nu a pak zas bylo ticho, a po vesnici ani stopy. Slunce do nás pražilo, oči bolely v ostrém světle, les vzadu ubíhal, černý a tichý, hlad byl stále větší a větší, až jsme ku svému potěšení konstatovali, že co v dálce připadalo nám jako chvění vzduchu, je kouř vystupující z vesnice, která nachází se v údolí, a že protější pole mít za celek je optický klam. A již sestupovali jsme úvozovou cestou, nad kterou kvetl ligrus, do vesnice, kde jsme obědvali. To byla první vesnice, kde jsme se pořádně najedli. První a poslední, neboť nikdy jsme řízením osudu nepřišli později na celé cestě přes Moravu v hodinách poledních na oběd. Krajina kolem postrádala nyní půvabu. Pivo bylo také nechutné. Údolí Jihlavky nechali jsme stranou a přišli až druhého dne opět k němu. Ten den spali jsme u žida, který dal nám k večeři ohřívané knedlíky se zelím. V knedlíkách jsme nenašli nic, v zelí našli jsme špendlík, víš ten, kterého jsme upotřebili potom za tři neděle, když se ti u Vídeňského Nového Města roztrhly kalhoty. V té hospodě vysvětlili nám naše setkání s oním četníkem, který vedl mladíka. Ten mladík ukousl šafářovi té vsi v hádce prst. Pro formu projevili jsme politování nad tím případem a navrhl jsem ti myšlenku na obraz: Prstožrout. A teď zas ty mně vypravuj, jak jsme šli dál, takové reminiscence jsou dobré u vína.“

„Ráno,“ vyprávěl přítel, „probudili jsme se velmi záhy. Latinská jména těch malých bytostí neznám, která nás probudila. Ostatně se říká o lidech: ,To je štěnice.‘ Nedurdi se, zde neznají česky. Pan Püspök je kupříkladu štěnice, když nabízel pořád tu kukuřici. — Ne, nic si nepřejeme, pane Püspöku, semmit akarunk! — No jednu novou láhev můžete přinést, to nám neublíží. Viděli jsme pole, lesíky, oblohu nad námi, ptáky pod oblohou, slunce, mraky, lidi, vesnice, samoty, dobytek, husy, louky. Ten den uplynul bez příběhu, jen viděli jsme tuláka, který seděl na cyrilometodějském kříži a pil sodovou vodu, což nás překvapilo. Obědvali jsme polévku, kterou dali jsme si uvařit z konzerv, které máme s sebou, a pak vajíčka na másle se salámem. Někdo rád, když salám zavání, ale my nikoliv. Nějakému stařečkovi darovali jsme ty salámy a on měl báječnou radost a nedal si vymluvit, že nejsme kupečtí mládenci. Abys mu dokázal, že nejsme, kreslil jsi ho do mapy. A když jsi mu ukázal obrázek, stařeček se divil, že kupecký mládenec dovede tak pěkně kreslit. Byl opilý a se svou utkvělou myšlenkou, že ho hostili kupečtí mládenci, vyvrávoral ze dveří. Mluvili jsme také s tamějším mladým učitelem, který se nám svěřil, že jeho řídící učitel píše mluvnici, kde budou takovéhle věty: Kdo je ten pán, který jde přes ulici? To jest tentýž, který mně zachránil život. Tento pán má tři sobě podobné syny. Můj přítel má švagra, který má černé vousy. Panský zahradník jest nejen poctivý, ale i pilný. V noci není vidět dobře na cestu v lese, ale hajný vidí. Muž nemocný může býti i nejbohatší z města. Strýc mého otce spadl do rybníka. Pomalý žák, špatný učenec.

Mladý učitel chtěl nám představit řídícího, ale s díky odmítli jsme, tyto mluvnické věty nám dodaly, že ani siestu nestrávili jsme po obědě v té hospodě, ale až daleko za vsí ve stínu mohutného dubu, na kterém byl nápis, ale teď jsem úplně již na ten nápis zapomněl. V poznámkách tvých není?“ „Není.“ „Tak řekněme, že nápis tam nebyl. Blízko nás byla louka a tam se dva hoši rvali, a poněvadž jsme si chtěli zdřímnout, dali jsme jim pětník, aby si šli hrát jinam, ale oni se pak před námi o ten pětník rvali. Teď bys zas mohl ty mně vypravovat, jak se nám dařilo.“

Vtom přišel pan Püspök, že jeden pán, který prý slyšel, že jsou zde dva páni z Čech, z nichž jeden je malířem, přeje si nás poznat, a jestli nebude obtěžovat, bylo by mu velmi milé, kdybychom dovolili, aby měl tu čest přisednouti si k našemu stolu.

Naše svolení a příchod toho pána bylo dílem okamžiku.

A ten pán nebyl nikdo jiný než pan Miklos Bucsutay, stoliční župan z města Zala-Egerszég nad říčkou Zalou, zelenou jako lány jarní kukuřice…

II. Večerní kapitola

Pan Bucsutay seděl pět minut naproti nám u jednoho stolu a po celých těch pět minut nepromluvil ani slova, dívaje se upřeně na nás, konečně vyhrkl ze sebe: „Uraim merre fekszik Prága? (Pánové, kterým směrem leží Praha?)“ A touto větou vtipně navázal hovor. —

„Praha leží asi tím směrem, jako stojí pan Püspök,“ odvětil jsem, „můžeme si myslet přímku odtud k panu hoteliérovi, od pana hoteliéra pak přes náměstí k honvédským kasárnám a severozápadně pak za Körment, nu a pak přes stolici vás…“

„Zkrátka,“ dodal Kubín, „tím směrem má čest ležet Praha.“ Pan Bucsutay vyložil nám pak ve velmi uctivé řeči, neboť Maďaři vůči každému cizinci kromě Švábů jsou velmi uctiví, jak hluboké vědomosti může mít župan stolice Žala o Češích a českém národě.

„Češi,“ pravil, „jsou sládkové, hudebníci, malíři, chemikové a inženýři. Jednoho Čecha znám jako sládka, jest to pan Znojemský, sládek na Velké Kaniži, znamenitý muž a pohostinný, Češi též ,beillik katonáknak‘, hodí se za vojíny, pro Češi kdysi ,a dolog rorosszul ütött ki‘, věc špatně dopadla, a Čech byl jako ,gutaütött‘, mrtvicí raněný, a v tom byl vinen huncút Nemét, Němec, s kterým Češi ještě snad nechtí ,számot vetni‘, udělat účet, jinak znají Češi v parlamentě ,lármat ütni‘, ztropit křik a porazit ve fotbalu všechny protivníky. Pilsen jest proslulá pivem.“

„Ne Pilsen, to je německy, ale Plzeň, ctěný pane.“

„Ach rozumím: Pelzeň, Pelzeň, Pelzeň. To je divná řeč, ta česká, já vás, pánové ctění, poslouchal, jak jste mezi sebou mluvili, a velmi jsem se divil, jak rychle mluvíte. A kde, s dovolením, naučili jste se maďarsky? Že dílem v Praze a dílem na svých cestách v Uhrách? Což v Praze, s dovolením, se smí učit maďarskému jazyku, což Němci to nezakazují? Že vám nesmí nikdo poroučet a že Němců v Praze je tak málo? A i na univerzitě že učí se jazyku maďarskému? Éljen a barátság, éljen a Csehek.“

A my upřímně jsme provolali „Éljen a Magyar!“

A přítel Kubín šel k cikánům, a již vedl s sebou celou kapelu s primášem jejich, která stoupla si k našemu stolu a na naše vyzvání zahrála „Košut Lájoš…“

A vstali jsme již a naslouchali, jak pod klenbou vlašských ořechů zvučí a hřímá hymna Maďarů se vzpomínkami na nejslavnější boje: Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty…

A burácela ta píseň za svobodu, ach, tenkrát ani panu vrchnímu županovi nenapadlo, že syn Košuta Lájoše, Košut Ferencz, stane se ministrem, a on, košutovec, zašeptal, když poslední sloka dozněla za potlesku našeho a všech hostů: „A gyözelem sok vérbe fog kerülni, vítězství bude státi mnoho krve.“

Představili jsme si, že by u nás okresní hejtman tak mluvil. A z těch vážných vzpomínek vyrušil nás pan Bucsutay otázkou: „Kedves úram, mibe került ez a ruha? Milý pane, co stál ten oděv?“

Ukázal přitom na lodenové šaty mého přítele. Tato podivná otázka nás překvapila, ale vysvětlila se brzy, pan Bucsutay propálil totiž popelem svého doutníku příteli kabát na rukávě, a koktaje za chvíli cosi na omluvu, opakoval svou otázku podruhé.

Vyciťovali jsme trapnost situace, a proto hleděli jsme ho upokojit, že to nic není, taková náhoda, jen steh že to spraví. Málem byl by si začal nadávat, což v jeho hodnosti bylo by se špatně vyjímalo, i počali jsme chválit zdejší víno, zejména krajinu u říčky Zaly s dědinami malebně rozloženými v šumících hájích.

A chválit Maďarům jejich kraj, Maďar zapomene na všechno a poslouchá, oči může na vás nechat, upírá zrak na naše ústa, z kterých vycházejí slova „szép“, krásný, „legszépebb“, nejkrásnější, „nagyo szép“, velmi krásný, a když jsem skončil, tu pan Bucsutay vykládal o svém rodišti tam kdesi za Veszprémem, o té dědině na úpatí Bakoně v lesích dubových, mohutných, širých, plných zkazek romantiky.

Oči mu přitom plály a svítily, když vyprávěl o dubech, které deset lidí objati nemůže, o tom, jak až k jezeru Blatenskému, maďarskému moři, hvozdy se táhnou a náhle mizí v bařinách, končí se a moře rákosí se chvěje a za ním zelenají se vlny Balatonu. A mezi rákosím a bařinami jak procházejí se stáda dlouhonohých dropů…

Pak prohlásil, že jsme jeho hostmi. První láhev přišla vína deset let starého, kterouž pili jsme na zdraví Maďarů, druhá láhev přišla vína patnáct let starého, vypili jsme ji na zdraví Čechů, a když jsme pili třetí láhev, dvacet let starého vína, sedělo kol našeho stolu více pánů z města, pan notář, úředníci z župního úřadu, představený města, dva důstojníci honvédští, jakýsi obchodník, kteří představili se nám tak rychle jeden po druhém, že pro ten večer nemohli jsme si zapamatovat jejich jména, která později nám dobře utkvěla v paměti, neboť ti všichni pánové byli celý týden našeho pobytu v Zala-Egerszegu našimi přáteli, kteří sdíleli s námi všechny radosti a strasti v městě samém i v okolí.

Nálada toho večera byla výborná. Zasypávali nás otázkami, pili na naše zdraví, opět se nás ptali a vím, že přítel Kubín, unaven těmito otázkami, zdali jsou v Čechách vlci, jak mnoho prší, zdali Vltava má mnoho ryb a podobně, odpovídal na každou později česky: „Sviňobrodská zeleň!“ K čemuž já dodával vážně: „Az igaz! To je pravda.“

Bylo to obdivuhodné, jak nám rozuměli před dvanáctou hodinou noční, když jsme mluvili česky.

Přítel Kubín vykládal důstojníkovi od honvédů česky, že v Praze je Spálená ulice, kteráž má od toho název, že vyhořela.

A důstojník odpověděl: „Tudok, rozumím.“

Přednosta města zpíval podivnou píseň o kuchařce, kterou cikáni okradli o devět zlatých, a dodnes nevím, zdali to byla improvizace či zdali jeho kuchařku skutečně okradli, jako nevím, že prý jsem od dvanácté hodiny říkal panu Püspökovi, že vypadá jako slečna Růženka od Fleků.

V půl sedmé políbili jsme se se všemi, kteří nás doprovázeli až do našeho hostinného pokoje v prvním patře u Silného Jana, přičemž strčili nám do pokoje láhev vína, čímž ukončena večerní kapitola a nastala noční…

Konference delgátu strany mírneho pokroku v mezích zákona s vynikajícími Uherskými politiky

Maďaři mají smysl pro politiku. Říká se, že u nás se politizuje u džbánku — ale Maďaři politizují u vína. Pivo nikdy neučiní člověka tak politicky vyspělým jako víno, neboť: ,En oinó alétheia — ve víně jest pravda,‘ A Maďaři hledají tu pravdu tak dlouho, až spadnou pod stůl. Když u nás spadne někdo pod stůl, tak už nemluví. Ale Maďaři ještě pod stolem politizují. Ve svých konferencích s vynikajícími maďarskými politiky viděli jsme několik takových případů. V Nagy Mártonu okresní královský notář Barabás ještě pod stolem křičel: „Éljen a Kossut!“ a pronesl právě leže pod stolem jednu ze svých nejlepších politických řečí.

Wágner myslil tenkrát, že ho musí napodobit, spadl pod stůl a řval: „Ať žijí Maďaři, sláva Čechům!“ Byla to tehdy nezapomenutelná politická konference. Cikáni stále hráli „Kossut Lájos az bigentes — Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty“. — Účastníci přitom neztráceli regimenty, ale rovnováhu na židlích, kývali se z jedné strany na druhou, a když i padali ze židlí, do posledního dechu křičeli: „Éljen a Csehek, éljen a Kossut!“ — Klofáč tenkrát svou návštěvou v Pešti výborně nám prorazil tu cestu. A do toho chaosu vpadl tenkrát v Nagy Mártonu župan stolice vážské István Vargay nezapomenutelnou řečí, ve které prohlašoval, že Češi a Maďaři jsou jeden národ, odlišný sice řečí, ale národ, který se již léta přátelsky stýká mezi sebou. Čeští fotbalisté hrají v Pešti, maďarští v největším městě Čech, ve fövarosi Pragaban a Isten hoszta három legnagyob csek ember Nagy Mártonba! Éljen a Kossut, éljen a Csehek. Bůh přivedl tri nejlepší Čechy (totiž nás dle všeho) do Nagy Mártonu, nechť žijí Češi! Sláva Kossutovi!

A přistoupiv k cikánské hudební bandě, zvolal, aby primáš zahrál na housle českou národní hymnu. „Rozumíme, velkomožný pane,“ řekli cikáni a spustili: „Jeszcze Polska niezginiela.“

Pak to všechno vstalo a podpírajíce se navzájem, vykřikli rázem: „Edy pohárt sár! — Vrazme do sebe sklenici vína!“

A v tom slavnostním okamžiku, když jsme pili ex, velebně se nesla hospodou naše česká hymna Jeszcze Polska niezginiela. V té chvíli Wágner, ležící pod stolem vedle pana královského notáře, pumpl toho o deset korun. Dodnes jest mi záhadou, jak to provedl, poněvadž neznal ani slovo maďarsky a druhý ani slovo česky. Kubín se vztyčil, a rozohněn vínem, pronesl svoji panenskou politickou řeč česky:

„Slavní magnáti, ctění Maďaři! Velectění přátelé, vidím, že slovutný královský notář leží pod stolem jako ta nejhorší svině z bakoňských lesů, když se válí po žaludech.“

„Éljen,“ zařvali Maďaři.

„A podívejme se,“ pokračoval Kubín, „jak vypadá tady ten vrchní župan stolice. Vždyť ty seš učiněná karikatura, pitomče! Oči máš jako tele, uši jako osel, to jsi pěknej královskej úředník. Co na mě koukáš jako vůl na nový vrata? To se ti to líbí, viď?“

„Éljen,“ vykřikli Maďaři.

„Tak vidíte, vy pitomci, já vám tady nadávám, inu, jste beze všeho hlubšího vzdělání“ — a máchnuv pěstí, zesílil hlas: „Vy darebáci, neumíte ani česky.“

„Éljen, éljen,“ ozvalo se místností, a když se potlesk utišil, povstal jsem a promluvil jsem:

„Éljen Kossut, éljen a haza! — Ať žije vlast! Co je vás tady, jste všichni opilí pod obraz boží, a kdyby se vás někdo teď zeptal, co to je sviňobrodská zeleň, tak byste mu to nemohli vysvětlit za živého boha“ (bouřlivý potlesk). „Sviňobrodská zeleň je jed, vy chytráci! Obsahuje v sobě otrušík, tak, teď to víte a dejte nám pokoj. Ten váš Košut také to jistě nevěděl“ — (bouřlivé volání „Éljen a Czehek! Ať žijí Češi!“). „Tak, teď už toho mám dost, abych se s vámi bavil. Nazdar!“

Pak hráli zas Jeszcze Polska niezginiela a nakonec uvítalo ranní slunce všechny účastníky politické konference pod stoly i na stolech.

A když jsme z Nagy Mártonu odcházeli dál za svým velkým politickým posláním, zastavil nás na chodbě číšník a řekl správnou češtinou: „Já jsem Bohuslav Koudelka z Heřmanova Městce.“ — To byl ten Maďar, který nejvíc tleskal a křičel éljen.

Slečna Sláva

Do Nagy Mártonu, kde se konala ona památná konference, došel mne pohlední lístek z Prahy tohoto obsahu: „Milý Grýšo! Víte, že jsem byla včera na Prodané nevěstě v Národním divadle? Vaše přítelkyně Sláva.“ A dál stálo: „Tož bylo to krásné, seděla jsem na galerii.“

Víc toho tam nebylo. Čekal jsem, že bude tam zmínka o Rutkovi, záhadném ženichu slečny Slávy, neboť ona měla ten zvyk, že ve psaních na svého ženicha vždy mu psala o mně, a mně zas o Rutkovi nebo bratranci Loosovi, a ták to všechno pletla dohromady.

A kdo to byla ta slečna Sláva? To byl typ venkovské dívky, toužící po tom, aby v očích celého okolí byla považována za emancipovanou. Přitom velice romantická, sentimentální. Kromě toho lhala, zaplétala se do různých malých milostných poměrů, byla toho mínění, že se jí každý musí kořit, chtěla od pánů, s kterými se stýkala, jen přátelství a nikoliv lásku, zpívala romance a árie z oper, milovala hudbu, zastavovala své skvosty, když její kvartýrská neměla na činži. Dlužila se, aby mohla chodit do divadla, koukala vždycky tak nevinně jako svatá Alžběta, pila pivo a víno, chodila do ženského výrobního spolku, byla z Moravy, tvrdila, že je o čtyři roky mladší, žila v samých intrikách, hrála na piano, a když k tomu zpívala píseň Rudé růže, tu plakala, prodávala školní knihy, neučila se, propadala, milovala Rusy, chodila do pravoslavného ruského kostela, hovořila rusky, aby lidé myslili, že je Ruska, milovala vyšehradský hřbitov a u hrobu Boženy Němcové učila se zeměpisu na nejbližší hodinu a plakala, trhala pampelišky na hřbitově a sušila je v atlase, ctila ďáčka zpěváčka, vousatého Vaňka od Svatého Mikuláše, chodila do pravoslavné Besedy, nosila mrtvého kanárka své kvartýrské po dva dny v penálu a nakonec ho zahrabala do země na hrobu Boženy Němcové na Vyšehradě. Chodívala do lesa a zpívala zamilované písně, zamilovala si hru na citeru a hrála na ní kozácké válečné popěvky, vypůjčovala si knihy a nevracela je, myslela o sobě, že je D’Artagnan ze Tří mušketýrů, kouřila cigarety, jedla vášnivě ráda cukroví a říkala mazlivě ,tož‘ a zdrobňovala jména svých známých, nakonec učila se zpěvu a ve své naivnosti vdala se nakonec za člena jednoho sboru divadelního, který stavěl kulisy. Taková byla slečna Sláva.

Od ní byla tedy ta přátelská vzpomínka do dalekých Uher. Uznala za vhodné potěšit mne sdělením, že seděla krásně na galerii při Prodané nevěstě.

Byla to taková dobrá duše. Jednou jsem byl nemocen a tu mně napsala, že včera snědla tři indiány a že zpívá teď z opery Tosca jednu árii.

To právě přišel na ni takový záchvat přátelství, kdy říkala: „Všichni na mně chtějí lásku, a já chci umění.“ A když to na ni přišlo, jedla indiány a zpívala árie z oper.

Kdo chtěl na ní lásku? Nikdo, o kom mluvila. Ona však ve své cudnosti hned nabízela přátelství. A když ho už nabídla, pak si ho nedala tak snadno vymluvit. Přátelství takové dívky je něco hrozného.

Já jsem to zkusil nejlíp a ještě dnes mně po zádech běží mráz, když si na to vzpomenu.

Kam jsem se vrtnul, už tam byla. Teď vypátrala, že jsem v Uhrách, a bude mne bombardovat po uherských poštách podobnými přátelskými pohlednicemi, a to jen proto, aby mohla napsat: „Milý Grýšo!“

Ona byla tak poetická, ale jak jsme se spolu seznámili, v tom byla hrozná próza.

Šlo předně o kalhoty. To bylo dva roky před naší misionářskou poutí. Vracel jsem se tenkrát z Polska pěšky do Prahy, přes Těšín, Frýdek, Moravu.

Když jsem přišel do Frýdku, vypadal jsem tak, že mne zavřeli a nepustili, až přišly z domova peníze na cestu. Měl jsem z Moravské Ostravy ject vlakem do Prahy, ale přišla do toho na nádraží nějaká partie karet.

Ráno jsem měl 30 haléřů a musel jsem jít z Moravské Ostravy do Prahy pěšky.

Tak jsem se spojil se dvěma vandráky a šli jsme fechtem po markrabství.

Řezníka nám chytili četníci ve Fulneku. Zbyl jsem s obuvníkem a rozdělili jsme si vždy každou obec. Levou stranu jsem měl já, pravou on. Tak jsme s klidným svědomím sbírali krejcárky, knedlíky, kusy chleba, mléko, až po Helštýn nad Bečvou.

Na levé, mé straně, byla škola. Tam jsem přišel právě po poledni. „Má poklona,“ řekl jsem panu učiteli, „jsem spisovatel Jaroslav Hašek z Prahy a prosil bych o něco od oběda, a jestli máte nějaké kalhoty.“ Ten dobrý muž nemohl se dlouho z toho vzpamatovat, a když jsem mu vylíčil své osudy, nejenže mně daroval kalhoty po podučiteli, který zemřel na tyfus, ale pozval mne k obědu, vybídnuv mne, abych se převlékl a vykoupal ve vaně na zahradě.

A tam jsem se seznámil se slečnou Slávou. Ubožačka, když mne totiž viděla upravovat si toaletu, s výkřikem hrůzy vběhla do školy a křičela: „Tatínku, nějaký vandrák se nám svlíká na zahradě!“

Otec ji upokojil, že to není vandrák, nýbrž pan spisovatel Jaroslav Hašek, který se jen nešťastnou náhodou ocitl v takové situaci.

A když jsem přišel k obědu, řekla mně přímo slečna Sláva: „Budeme přáteli.“ Tak to na její romantickou povahu účinkovalo.

A odpůldne jsem odešel pryč od nich, abych nastoupil cestu do Prahy, kam jsem se po mnohých útrapách za čtrnáct dní šťastně dostal.

A za rok nato v dubnu byl průvod ševců od Primasů v Praze na nuselskou fidlovačku.

Náhle mne nějaká slečna zatahá za kabát a řekne: „Tož, vy jste pan Hašek, co se u nás svlíkal na zahradě.“

To byla slečna Sláva, která přišla do Prahy studovat, a v romantismu a v poetické náladě neopomenula podívat se na táhnoucí ševce.

Od té doby její přátelství připravilo mně trpké chvíle, neboť mně byla stále v patách.

Našla mne všude a to ji utvrzovalo v tom, že naše přátelství je velice pevné.

Vyhýbal jsem se jí, a přece mne našla. Naštěstí namluvila si jednoho Angličana, Němce ze Saska, a já svou ženu. A byl konec.

Májové výkřiky

Aby bylo úplně jasno, jaké duševní proudy na začátku založení strany mírného pokroku v mezích zákona háraly tenkráte v nás, pravím, že nebylo tehdy snad jednoho mladého muže, který by v té době, která měla zrodit novou stranu, nepsal verše.

A v tomto novém proudu nových idejí objevila se také na knižním trhu tenkrát dvaatřicetistránková sbírka veršů pod názvem: Májové výkřiky. Vydali jsme ji s Ladislavem Hájkem Domažlickým nákladem J. Sölcha, Praha II. — 313. Na jedné straně vždy stálo: Ladislav H. Domažlický, na druhé Jaroslav Hašek. Bylo to tolik skromné, jen šestnáctkrát bylo jméno každého z nás v oné sbírce veršů, nepočítaje titul, to by bylo osmnáctkrát, a pak jsme si věnovali každý čtyry básně, tak tam každý byl zvěčněn jménem dvaadvacetkrát, ačkoliv každý přispěl do té knížky jen třinácti básničkami. Byly to verše uchvacující. Hájek pěl: „Byli jsme tolik veselí, nám tepny divně bily, já řval jsem jako šílený, též vy jste řvali chvíli.“ Když se tedy vyřval, já mu odpovídal na druhé stránce:

A karty leží pod stoly zde dole, my ferbla od večera stále hráli, spí na stole dva, kteří již se zpili, a jeden z nás, jenž na zem pad, a krčmář nosí pivo stále, kdos melodii tvoří ku finále a nikdo nás snad nemá rád.

Jakpak by nás měl rád, když takhle jsme zpívali, ale my jsme neustali a pěli dál:

Přírodou jdeme veselí dneska, vítáme jaro, jež je tak krásné, srdce nám volně, svobodně bije, křičíme, pějem revoltní básně…

A stromy, když viděly tu naši dvojici, tu chvěly se pohnutím a:

sypou nám v cestu květy své bílé, a slunce září, vesele zírá na nás, již jdeme v mohutné síle.

Párek básníků šel tedy v mohutné síle, ale nepřátel bylo dost. Museli jsme se ozvat a vysvětlit to, kdo vlastně má v tom prsty a nejvíc nás nenávidí:

Jenom to město, z něhož jsme vyšli, s komíny všemi zuří a kleje, ozvěna v lomech před námi zase divně si brouká, divně se směje.

Bylo to tedy město, které na nás zuřilo se všemi komíny. Komín — to bylo vzato symbolicky. Tím komínem mínili jsme totiž onoho nešťastného majitele knihtiskárny, který nám ty verše vytiskl.

Jméno nakladatele Sölch jsme si sice nevymysleli, ale jednoho dne se usnesli, že když někdo pod verše napíše „nákladem vlastním“, že lidi nad tím přirozeně ohrnují nosy, i kdyby to byly básně, ku kterým se má veřejnost přece jen chovat slušněji než vůči nějakému raubířskému románu, a že nám nezbývá nic jiného než dát tam nějaké cizí jméno, nějakého cizího pána jako nakladatele.

A tak jsme si vybrali hokynáře J. Sölcha, Praha II. — 313, kterého jsme vůbec neznali. Na procházce jsme si tu firmu opsali a od té doby neměl nás jistě také rád.

Představte si, že majitel tiskárny, když jsme již vylákali všechny exempláře z tiskárny, podepsavše mu směnku, že mu zaplatíme za tisk do tolikátého a tolikátého, přirozeně nemohl mít žádných nadějí, když uplynul měsíc onoho tolikátého a tolikátého, a šel po nakladateli jako kočka po myši.

Dobrý hokynář Sölch, když došlo k návštěvě majitele knihtiskárny, plakal hořce, co si to o něm lidi myslí, že by se tak dalece spustil a vydával nějaké básně jeho nákladem, křičel, že byl vždy poctívej a že vydával jen svým odběratelům knížky na dluh. A když mu to ukázal tiskař vytištěno s úplnou adresou: Nákladem Josefa Sölcha, Praha II., Karlovo náměstí 313, dostal tanec svatého Víta. Tento tanec má posud a je mrzák navždy a bylo mu tak jako v mé básni v té nešťastné sbírce.

Břízo, má břízo, čas, svět mi vyrval z duše mé jas, nemocný stojím, na světlý hledím se smutkem den. Břízo má, břízo, za zimní doby vzpomenu někdy na tvůj snad kmen.

Jsem přesvědčen, že hokynář Sölch na břízu ovšem a její kmen nevzpomínal, nýbrž na dva holomky, na mne a Ladislava H. Domažlického.

A ten faktor s majitelem tiskárny byli den co den u toho ubohého hokynáře, po okolí se vypravovalo, že se hokynář Sölch zbláznil, že vydává na stará kolena básně lidem, které vůbec nezná, a že teď se mu to vrazilo do hlavy.

Už znal zpaměti celé Májové výkřiky a křičel: „A tohle že jsem vydal, tohle svinstvo:

Večerní písně nepějem, často se hlučně zasmějem, neslušně tisknu k sobě ji, vzpírá-li se, hned zakleji, ni nelíbám ji na líčka, vždyť lump jsem — ona fabrička.

Tak já jsem tedy lump a ona fabrička!“, řval v krámě od rána do večera, pak náhle jednoho dne zvolal:

„Chacha — chacha, směj se, drahá, kdo ví, kdy se sejdeme, jaro prchne, lásky vraha do podzimu najdeme.“

A když přišli ho z tiskárny upomínat, smál se chacha, chacha a dostával zvláštní křeče a v jedněch těch křečích volal: „Podejte mně L. H. Domažlického, nůž a Jaroslava Haška!“ Za podobného záchvatu dorážel jednou na něho popletený majitel tiskárny: „Mějte rozum a zaplaťte těch osm set exemplářů!“, a tu ubohý hokynář zvolal: „Tak to tedy zaplatím!“

Svědek tu tedy byl a fendovali ho.

My jsme však těch 800 exemplářů rozprodali za půl roku po hospodách a při té příležitosti seznámili jsme se se spisovatelem Janem Ostenem u Fleků, který si koupil hned dva exempláře.

Nejtlustší český spisovatel Jan Osten

Doba, kdy čeští spisovatelé bývali hubení, je již bohudíky za námi. Nyní nastává nová epocha české literatury. Čeští spisovatelé mohou se směle zúčastniti závodů nejtěžších mužů o ceny. Ovšem nesmí se dle tloušťky soudit na produktivnost spisovatele. Nejtlustší český spisovatel nemusí právě napsat také nejlepší věci. Jisto však je, že hubený literát nemá v Čechách žádné šance.

Když jsem kdysi redigoval za redaktora, který byl na dovolené, zábavnou přílohu jistého listu, první pohled na autora mi stačil, abych věděl, zdali jeho příspěvek jest přijatelný, čili nic. Když jsem viděl hubeného člověka před sebou, tu každý z těch hubených mužů vykládal, že jeho práce jest prvotřídní a že jistě dodá lesku naší příloze; tak například mluví František Šafr. (Je strašně hubený.) Soudil jsem tedy takto: Když jsi hubený, tak ti literatura asi moc nevynáší; a proč ti nevynáší? Poněvadž tvoje práce jsou dle všeho prachmizerné. — „No, uvidíme,“ říkal jsem a třebas ještě před ním jsem to hodil do koše. Jaká rozkoš je však pro redaktora, když přijde tlustý spisovatel, který dovede svou tloušťkou své práce reprezentovat. To ani nemusíte číst jeho práce, jen napíšete ,borgis‘ a pošlete do tiskárny a víte tedy předem, že jest to práce prvotřídní.

Jan Osten proto také donáší své příspěvky do redakcí osobně a většinou jsou to práce, až na fejetony v Národní politice, velice dobré a vydělá si tak hezkých pár zlatek do roka. Dnes pravý český spisovatel nepíše krví, ale sádlem. Redaktor nemůže takovému tlusťoučkému sádelnatému spisovateli nic odepřít.

Kdysi náhodou dostal se mně do ruky Münchener Zeitung. Ku svému úžasu četl jsem tam tuto zprávu:

„Aus der Ausstellung der Dicken. Zum Schlusse der gestrigen Ausstellung dicker Männer veröffentlicht Direktion des Klubs folgendes: I. Preiss, goldenen Becher erhielt Johan Osten, Schriftsteller aus Prag.“

To jsou tedy cesty Jana Ostena do Mnichova. Odtud vznikly jeho Listy z Bavor, ve kterých Osten píše o Mnichovu vždy s nejlepším nadšením, každoročně zmiňuje se o tom, jaký pestrý život panuje v královském pivovaře, a jest také dosud největší český znalec mnichovského piva.

V Simplicissimu objevil se kdysi veselý obrázek z mnichovského dvorního pivovaru, kde malíř Thóma hledal syžet ku svým črtám. Tlustý muž, sedící na sudě, praví k sklepnici: „Heute schmeckt es mir nicht. Kann i’nach zehntem Maas ka’ Durst kriagen!“ Ku svému překvapení poznal jsem v tom dobrém muži na obrázku Jana Ostena. Znají ho tam všechny sklepnice v Hofbräuerei jako stálého hosta, každý rok pravidelně dvakrát usedá na svůj vlastní sud v pivovaře dvorním v Mnichově a přemýšlí, kolik má tady v Mnichově vypít piva, aby na sebe nabral opět nějaké kilo, aby v pražských redakcích budil větší respekt. A když nesedí v pivovaře v Mnichově, sedí u Fleků, kde spřádá s viržinkou v ústech náměty ke svým svižným a poetickým pracím z ovzduší aristokracie. Ve svých pracích píše s oblibou o lidech elegantně hubených. Jeho hrdinové jsou sportsmany, hrají tenis, jezdí na koních, milují komtesy, skáčí do vody, aby zachránili své nevěsty, zadržují splašené koně, zatímco tvůrce toho všeho musí si vybírat tu nejsilnější židli, aby se pod jeho tloušťkou a tíhou neprolomila.

Odpůldne pak můžete se s ním setkat ve vinárně, kdež s kanibalskou rozkoší pojídá slaninu, spřádaje v duchu nové románky z ovzduší hubených šlechticů a jejich hubených lásek.

Nagykanidžská idyla

Úkolem tohoto spisu není naprosto předvésti čtenářům popis krajiny, nýbrž stručně seznámiti čtenáře s osobami, s kterými jsme se na svých cestách setkali.

My byli vlastně první stranou politickou, která vyslala do ciziny své zástupce, aby tam v cizině pečlivým studiem politických, hospodářských, národnostních a sociálních poměrů získala zkušenosti, které by bylo možno uplatniti v programu strany.

Teprve později, po nás vyslali realisté Masaryka do Ameriky a za řadu let sociální demokraté dr. Soukupa taktéž do Ameriky. A oba dva vrátili se s četnými zkušenostmi; Masaryk přinesl do Čech novou ideu, aby se totiž i u nás někdo uchopil té myšlenky, pěstovat na polích druh kaktusových rostlin, jejichž plody jsou velice chutné. A dr. Soukup vyjádřil své zkušenosti touto krásnou, ale trochu podivnou větou: „Zbudujem si svou vlastní Niagaru a můžeme hybnou elektrickou silou zásobiti celé Čechy.“

My tedy, procházejíce uherským královstvím, všímali jsme si bedlivě poměrů v obyvatelstvu. Tak kupříkladu nabyli jsme zkušenosti té, že i lidé, kteří se nepřevlékají, dosáhnou vysokého stáří. V Körmentu ukazovali nám stoosmiletého sedláka, který sedmdesát osm let chodí v ovčím kožichu. Před padesáti léty spadly mu poslední jeho gatě s těla a poslední jeho košile. V tom kožichu spí a ze spodního prádla zbyl mu jen provázek kolem pasu, kterým si přivazoval podvlékačky. A muž ten kromě toho podpírá svou osobou ono sociální heslo: Špína cti netratí, neboť jest přes šedesát let starostou. Velice důležitým poznatkem na naší cestě ze Šoproně do Velké Kanidže, kde se nejdéle udržel pašalík turecký, bylo, že nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost.

Ve stolici šoproňské, ve vážské až k Blatenskému jezeru a po celém Balatonu, v celém Bakoni jsou půdy velice úrodné, sedláci zámožní, ale škol jest tam velice málo. Neumějí číst ani psát a obchod s obilím a dobytkem provozují tak chytře, že se ošidit nikým nedají. Na vzdělaného člověka dívají se tam s dávkou oprávněného podezření, že je to zloděj, a mají úplně pravdu. V Kiralyhegyi učitel ukradl obecní kasu. Nejslavnější zloděj koní ze všech tří komitátů Savanyi studoval teologii. Z toho je vidět, že vzdělanost často škodí, alespoň okolí. A když jsme přišli do Velké Kanidže, poměry tam byly úplně převráceny. V tomto nevelkém městě soustředila se všechna inteligence a jeden druhého tam okrádal.

Tamější vrchní soudce byl právě v disciplinárním vyšetřování, poněvadž vrchní župan rozdělil se s ním o nějaké peníze, které komitát věnoval na stavbu nemocnice. Nejlepší bylo, že vrchní župan sám vyšetřoval svého společníka. Farář tamější zakoupil si ze sbírek na opravu městského kostela velkou vinici směrem k Marakézu, kterou prodal se ziskem židovské společnosti vinařů. Když to viděl vrchní rabín, uznal za vhodné následovat příkladu svého katolického kolegy a uspořádal velkou sbírku mezi četnými a zámožnými souvěrci v Kanidži na vystavění nové synagógy. Když ty peníze měl pohromadě, tu s nimi utekl do Itálie. Vrchní policejní komisař měl pak nějakou ošklivou úplatkovou aféru, poněvadž za dosti velký obnos zastavil vyšetřování s bratry Zárky, kteří vynikli tím, že svého otce kvůli dědictví uškrtili.

Za takových poměrů přišli jsme do onoho nešťastného města s odporučením na sládka pana Znojemského, kteréžto odporučení bylo od Augustina Eugena Mužíka, osobního přítele tohoto muže z dob studií.

Když nás srdečně uvítal, rozhovořil se o poměrech a řekl: „Jo, tady je pěkná idyla. Aféra za aférou a ani já nemám čisté prsty. Já zas podplácím finančníky,“ a poté s velkým zájmem vyptával se nás na svého přítele Augustina Eugena Mužíka, básníka a spisovatele.

Vyprávěl jsem mu tedy o něm, jak ho znám. „A je pořád ještě takový bručoun?“ tázal se pan Znojemský. „Ale to je, to je.“

Augustin Eugen Mužík

Má první literární tvorba spjata jest dosti úzce s tímto vynikajícím básníkem a spisovatelem českým.

Dodnes vidím, jaký dojem na mne udělal u Ottů, v redakci Besed lidu a Světozoru, které tenkrát redigoval (dnes rediguje jen Světozor a Besedy lidu má Karel Vika). Napřed jsem musel jít po tmavých schodech starého domu nakladatelství Ottova. Nesl jsem pro Besedy lidu nějakou povídku ze Slovenska. Tenkrát byli Slováci v módě. Vím, že jsem tam šel s úmyslem při prvém spatření slavného redaktora hned ho požádat o zálohu, a požádat ho tedy, aby si práci laskavě ihned přečet a poukázal mi nějakou tu korunu. Tak jsem vstoupil do prvních dveří a bylo to tam jako v audienčním sále nějakého panovníka. V prvé místnosti u stolu seděla hubená dáma, redaktorka nějakých ženských novin, naproti ní seděl nějaký mladík korektor, který se stále na ni uděšeně díval.

„Je prosím pan redaktor Augustin Eugen Mužík přítomen?“ řekl jsem co možno uctivě s hlubokou poklonou.

„Je, jděte dál,“ odvětila dáma.

Šel jsem do druhé místnosti, kde seděli dva páni. U jednoho stolu seděl pan Loukota, redaktor Pražských hospodářských novin, tomu jsem se uklonil a řekl: „Je prosím přítomen pan redaktor Mužík?“

„Jděte dál,“ řekl pan Loukota.

Tak jsem šel k tomu druhému pánovi na konci místnosti, poněvadž jsem osobně doposud Mužíka neznal. Ten stůl s tím pánem, to byla Zlatá Praha, a ten pán, to byl Oliva. Jak jsem k němu přišel a řekl: „Mohl bych mluvit s panem redaktorem Mužíkem?“ „Jděte dál,“ zvolala Zlatá Praha. Teprve jsem si všiml, že na konci jsou malá dvířka v tapetové stěně, která mně připadala jako nějaký tajný vchod do mučírny. Tak jsem zaklepal jednou, nic. Podruhé zas nic, a když ani počtvrté se neozvalo ,vstupte‘, vzal jsem za kliku a vstoupil.

Od stolu u okna pohlédl na mne zuřivě nějaký zarostlý obličej se skřipcem a se zlatou obrubou a hluboký hlas řekl: „Nemůžete zaklepat?“

„Já jsem, prosím, klepal.“

„Ale neklepal jste, neklepal, to bych to musil slyšet, to není žádný způsob, takhle přijít do redakce. A co vlastně chcete?“

Mluvil se mnou tak, jako se mluví v kanceláři obecního úřadu s nějakým nepříjemným strávníkem z obecní pastoušky.

„Dovolil jsem si, pane redaktore, zde přinésti takový obrázek ze Slovenska, kdybyste ho snad ráčil uveřejniti po přečtení v Besedách lidu.“

A položil jsem mu rukopis na stůl, kde byla halda rozházených papírů, a zůstal jsem stát pokorně, s nejponíženějším výrazem v obličeji, a díval jsem se úpěnlivě na toho muže, o kterém jsem věděl jen tolik, že je z českého jihu.

„Pane redaktore,“ řekl jsem, „vy ráčíte být můj krajan. Já jsem z Mydlovar, tam je několik Mužíků.“ — Nebyla to pravda, ale — — — „Hostinský František Mužík, to je, pane redaktore, můj strýc a jeho bratr, ten se přiženil do — — —“ (kdybych si byl tak mohl teď vzpomenout to místo, kde se Mužík narodil).

„Nebylo to do Svinar?“ řekl Augustin Eugen Mužík. „Tam mám tetu.“

„Františku, že ano, prosím.“

„Ne Františku, Annu, Annu. Teta Františka, ta je v Kozovarech.“

„Ano, pane redaktore, v Kozovarech, to je tak tři hodiny cesty od Mydlovar a má mého bratrance.“

„Tak to je ten kulhavý Volešňák, no jo, teď už vím, teď už se pamatuju,“ zvolal Augustin Eugen Mužík, vytahuje z kapsy pouzdro na viržinka, podal mi jedno a řekl: „Tak si zakuřte. No, to je hezké od vás, to je hezké. Kolikpak má Volešňák dětí, kolik?“

Nevěděl jsem, co říci, tak jsem vyhrkl: „Osmnáct.“

„Cože, osmnáct?“

„Ale ne, pane redaktore, osmnáctého minulý měsíc se mu narodilo třetí.“

„Ale vždyť já vím sám o pěti.“

„Ovšem, pane redaktore, ale tohle se mu narodilo třetí živé. Ostatních pět bylo mrtvých. On má vůbec neštěstí. On přišel o krávu, pane redaktore.“

„Tak on tedy má vedle kupectví ještě hospodářství.“

„Jenom docela malinké, pane redaktore.“

„No, to jsem rád, to jsem rád. Vy se tedy jmenujete Mužík, že jo?“

„Ne, prosím, já se jmenuji Hašek. Moje nevlastní matka se jmenuje Mužíkova. A já jsem z druhého manželství s panem Haškem.“

„To je dobře, to je dobře. No, a jak tady v Praze, to vy studujete, že jo?“

„Velice pilně, velice pilně, pane redaktore, ale bohužel moje peněžní prostředky nejsou veliké a já se tak protloukám, taky trochu píšu.“

„No, jen pište, hochu, pište. Já si to hned přečtu a uvidím, jestli se to hodí.“

Podíval se do toho, rychle to přelétl a řekl: „No, tak já vám to dám do nejbližšího čísla. A vy byste chtěl nějakou zálohu, že jo? No, tak víte co, poukážu vám tedy deset korun a ostatek dostanete vyplaceno, až to vyjde.“

Tak jsem tedy pomocí toho Volešňáka z Kozovar navázal styky s Besedami lidu a Světozorem. Děkuji mu tímto vřele.

Pokračovaní idyly Nagykanidžské

Čím byly kdysi ve středověku kláštery, tím dnes jsou pro cestovatele pivovary. Tam utíkají se všichni, kteří touží po duševní i tělesné potravě, a jest význačné, že takovými pravými duchovními pastýři lidí znavených jsou čeští sládkové. Českého sládka najdete všude. Když Kollár pěl, že Slované jsou od Šumavy k Tatrám, od Krkonoš k Uralu, byl na omylu. To jsou čeští sládkové tak rozšířeni. A daleko za Ural na východ všechny pivovary v čině mají čeští sládkové v rukou. V Kantoně žije sládek Veverka, v Pekině Hrazdíra a všichni ti sládkové Češi vynikají svou pohostinností měrou neobyčejnou. A nyní si představte, že k takovému sládkovi v cizině přijde Čech. Každý český sládek má dobré srdce i vůči cizímu. Jakpak by ho neměl k Čechům, ku svým krajanům, kteří nelitujíce několika tisíc kilometrů, přicházejí k němu, aby viděli jeho milou tvář, aby si s ním pohovořili a pověděli mu co možná podrobně, co je v Čechách nového.

Když tedy pan sládek Znojemský ve Velké Kanidži vypověděl nám osudy toho nešťastného města, otázal se nás, jak se lidem v Čechách daří, co je nového v Praze, a tu Kubín odpověděl, že než jsme vyjeli z Prahy, spadl na Žižkově kominík Vavroušek ze střechy do dvora, ale že zranění jeho není tak vážné, že bude zachován při životě, potom že, jestli pan Znojemský ví, kde je novoměstská záložna v Praze, tak tam že ta firma Marie Šponatová upadla do konkursu. Ale že to není také nic vážného, že bude také zachována při životě. Pak jsem já řek, že Petřín ještě stojí, ale že ho asi budou bourat a že rozhlednu chtějí přenést na vrch Žižkov. Tak v příjemném hovoru ubíhal nám čas do oběda a po výtečném obědě šel s námi pan Znojemský do okolí města prohlédnout si jeho památnosti. Dovedu si představit radost takového Čecha v cizině, který může ukázat krajanům něco nového, co ještě neviděli. Tak nám ukázal za městem na kopci zcela dobře zachovanou a opravenou šibenici. Ta šibenice je prý z časů, kdy Turci byli ještě pány pašalíku velkokanidžského. Po jejich vypuzení učinil tehdejší starosta města slavný slib Panně Marii, že každého roku bude město pečovat o udržení šibenice, a bylo to také zapsáno do análů městských s tím slavnostním prohlášením, potvrzeným tenkrát císařovnou Marií Terezií, že město má na věčné časy právo každého Turka, který přijde do Velké Kanidže, na té šibenici pověsit. Toto privilegium bylo s jinými privilegii potvrzeno i císařem Leopoldem a jest tedy dosud v platnosti. Asi před deseti lety přišel do Kanidže jeden Turek. Sotva se to rozhlásilo, zmocnili se ho strážníci městští a přečetli mu ono právo městské, každého Turka pověsit. Ve slavnostním shromáždění městského zastupitelstva byl nad Turkem vynesen rozsudek trestu smrti provazem, který mu byl změněn na vypovězení z města na věčné časy. Turek si to nedal líbit, a když přijel do Pešti, stěžoval si na tureckém vyslanectví. Ministr spravedlnosti nařídil nejpřísnější vyšetřování celé události. Do Velké Kanidže přijela komise, aby záležitost vyšetřila, a současně přijel též turecký vyslanec. V městě nastalo pravé pobouření, neboť vláda sáhla městu na jeho privilegia, a také dopustila se té chyby, že připustila, aby druhý Turek už přišel do města.

Vypukly vážné nepokoje, lid se srocoval a vytloukl okna v hotelu, ve kterém bydlel turecký vyslanec s komisí. Bylo to právě před volbami do uherského sněmu a tak se stalo, že zatímco komise tu věc vyšetřovala a turecký vyslanec umíral čtrnáct dní strachy, že komise uzná ono privilegium městské, město volilo opozičně první den, neboť volby v Uhrách konají se po tři dny, a tato opoziční volba měla dokumentovat, že město nedá si své právo vzít ani vládní komisí. Vláda potřebovala tenkrát každý mandát, aby udržela ve sněmu většinu, a proto ministr spravedlnosti hleděl zachránit, co se dalo. Telegrafoval tedy státní komisi stručně: „Uznat všechno, ať jde Turek ke všem čertům.“ A tak Turka pověsili a vládní kandidát volbu vyhrál.

Další dopis z misionářské cesty

Slavnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona u Zlatého litru

Na chorvatských hranicích…

Dlouho již jsem Vám nepsal, jak se nám dařilo poslední dobou. Posledně Vám psal Hašek z Velké Kanidže, kde jsme byli hosty sládka Znojemského, který jest, jak známo, přítel Augustina E. Mužíka. Mohu Vám nyní oznámit, že mezi mnou a Wágnerem z jedné a Haškem z druhé strany panuje jakýsi napjatý poměr. Příčinu toho sluší hledat v tom, že Hašek dbá velice na dobrý takt, čímž způsobil velké nedorozumění mezi námi a panem sládkem Znojemským a uspíšil náš odchod z tohoto pohostinného místa. Věc se zběhla takto: Na naši počest byl uspořádán v salóně pana Znojemského večírek, ku kterému se dostavila celá zdejší česká kolonie, asi deset pánů, pět dam starších s šesti dceruškami, již odrostlejšími. Pak sládek Znojemský mne upozornil, že jsou to dámy velice mladé, ale již vyspělé, načež Wágner vyslovil všem těm matinkám své potěšení nad tím, že tady všechno tak rychle roste. Bavili jsme se tedy s oněmi slečnami velmi nenuceně, takže Hašek nás vzal stranou a žádal nás, abychom se chovali slušně, jinak že nás zfackuje. Pak se tedy večeřelo, večeře byla velice bohatá, Wágner jedl s velkou chutí, ale jeho ústrojí má tu velkou vadu, že plyny mu občas vycházejí z těla, což bývá dosti nepříjemné lidskému sluchu. Wágner říká, že se zdržet nemůže a že to je velmi nezdravé zadržovat plyny, že však může svůj plynoměr regulovat a pouštět plyny ústy za melodického krkání, čili říhání. Před večeří měli jsme důležitou poradu o tom a Hašek mluvil velice mnoho o slušnosti, aby pamatoval, že jsou tam dámy, že se všichni na nás dívají jako na pánybohy, aby tedy, když už si nemůže pomoci, pouštěl plyny ústy a hleděl ještě počet těch krků co nejvíce omezit. Počet ovšem nestanovil, takže Wágner počal při večeři v pravém slova smyslu hýřit tím ukrkáváním čili uříháváním se. Napřed se domnívali, že je to snad výraz jakéhosi zadrženého kýchnutí, a vždy mu zprvu říkali: pozdravpámbu. Teprve když se to opakovalo, tu Hašek, dívaje se opovržlivě na Wágnera, projevil hlasitě svůj názor a pojmenoval to pravým, přiléhavým názvem českým. Byl tam jeden inženýr z továrny na umělá hnojiva a ten počal mluvit o tom beze všech ostychů, že tím trpíval též, a pojmenoval to za velkého rdění dam napěchovanými větry, ale že je jeden výborný prostředek, který se vždy osvědčí v tom případě, když se vypije rychle za sebou šest čtvrtlitrových odlivek vína.

Wágner s tím souhlasil a byl ochoten tomu léčení se podrobit, ačkoliv Hašek mu dával pod stolem kopáním najevo, aby to nedělal, neboť předtím již se hodně pilo jak pivo, tak víno, ale sládek Znojemský počal ihned lít do Wágnera, který otvíral hubu jako kapr, jeden čtvrtlitr vína za druhým. Wágner už nemoh, ale nutil se, a když vypil všech šest půllitrů vína, zůstal náhle sedět na židli s očima vypoulenýma a díval se tupě před sebe. Jak nám později řekl, zdálo se mu, že sedí hlavou na židli a že chtějí ty plyny ústy ven. Ale on seděl docela správně a vtom se právě stalo, že zahřímalo.

Nastalo zděšení celé společnosti, milostivá paní Znojemská šla k oknu, otevřela ho a bylo slyšet její pláč. Sládek Znojemský seděl na židli jako přimrazen, inženýr, který Wágnera léčil, křičel: „Vždyť jsem říkal, že to jsou větry, to je dědičné!“

Jedna ze slečen plna rozpaků koktala: „V neděli bude ve Fürdö velká slavnost.“ Všechno se rdělo, i zahřímalo podruhé. Snad právě po té zmínce o slavnosti Hašek vyletěl ze židle, chytil Wágnera za krk a dal mu takový políček, až Wágnerovi počala kapat z nosu krev na vestu a Wágner seděl strnule dál na židli, volaje: „Je to dědičné, pane inženýre. Milostivá paní, je to dědičné!“

Pan sládek Znojemský vyskočil, chytil Wágnera a vynesl ho v pravém slova smyslu na chodbu, odkud bylo slyšet úpěnlivý hlas Wágnerův: „Já vím, pane sládku, že vy za to nemůžete!“ Pak se vrátil pro mne, vyvlekl mne též na chodbu a šel pro Haška, který se však nedal, takže se v salóně rozpoutal urputný zápas, při kterém byly převrženy stoly, a nakonec objevil se na chodbě Hašek, maje v ruce límeček pana sládka, a křičel zuřivě do salónu, odkud byl vyhozen: „Fuj, styďte se, tak jednáte s hosty?“

Tak skončil onen večírek, pořádaný na naši počest.

Jaroslav Kubín

Hudební skladatel Chlanda

Jest málo hudebních skladatelů, kteří by s takovým krásným a nadšeným gestem hrábli si do vlasů, když usedají za piano, aby provázeli svou hrou strašidelné děje, vraždy, zlodějská dobrodružství, drama v kinematografech, jako to činí pianista, hudební skladatel Chlanda.

Když hrábne si do dlouhých vlasů, ihned zpozorujete, že musíte mít před sebou geniálního muže, hudebníka a skladatele. Často jsem si na své cestě do Uher vzpomněl na něho, jak sedí u Litru za pianem a vyluzuje na něm vřískavé tóny, neboť, jak tvrdil, musí, než začne komponovat, něco si zahrát falešně. Právě z té falše přenáší na notový papír své vlastní nové hudební syžety, a když několik takových studijních pokusů sestaví dohromady, pak z toho vznikne buď balada, nebo veselá píseň, dle toho, jak je piano naladěno a jak on je naložen. Není-li piano vůbec naladěno, nekomponuje nic. Stejně nekomponuje, je-li sám špatně naložen; poněvadž pak málokde jsou naladěná piana a málokdy on naložen, komponuje velice zřídka. Je-li však obojí v dobrém pořádku, potřebuje ku své práci naprostého ticha a klidu. Ale jakýpak je to klid a jaképak ticho, když se ozývá piano, které tak nutně potřebuje ku svým kompozicím! To přece člověka dopálí! A tak nechá všeho a uteče od toho nešťastného piana, které mu působí jen samé trampoty v jeho skladatelské činnosti.

A přece chce Chlanda složit operu. To ho přivádí do takových rozpaků, že nevidí z nich vyváznutí než tím, že napřed skládá text ku své opeře, aby se vžil do slovného obsahu a přizpůsobil ho ihned svým hudebním myšlenkám. Říkal vždy: „Každý rým ve mně vzbuzuje určitou melodii. Tak já si někdy říkám kráva, sláva, tráva, a už mám na celé jednání melodii.“

Jednou přišel k Litru, nesl s sebou velké desky, na kterých stálo na štítku:

Modré oči — Opera od Chlandy

Text složil Chlanda, hudbu komponoval Chlanda

Když to otevřel, byl tam půlarch papíru, na kterém byl text k prvnímu výstupu. Pak tam byl arch notového papíru, prozatím prázdný. Text zněl:

Scénu tvoří modrá obloha nad zelenou loukou s pažity. Vzadu velká houština. Vystoupí z pravé strany absolvent lesnického učiliště Horák. Zatroubí na lesní roli a z mlází vyběhne dívka v selském kroji, Anička, dcera lesmistra, a zpívá:

Já pláču nyní v lese, můj pláč se v dálku nese.

Horák:

Jde se, jde se…

Přistoupí k Aničce a zpívá:

Modré oči, proč pláčete, vždyť vy moje nebudete. Nebudete a nesmíte, darmo si na mne myslíte.

Anička:

Že myslím darmo, cože, cože, měj slitování, velký bože.

V dáli za kulisami slyšet zpěv dřevorubců, pracujících v lese:

My tady stromy kácíme, tak nám mládí utíká, umřem-li dnes, to nevíme, toť obtíž jistě veliká.

Hlas lesníka:

Jen mlčte již, dál kácejte tu jedle, já vykouřím si dýmku tady vedle.

Anička:

Slyš otcův hlas, jak příšně lidi soudí, že i v mé srdce zármutek se vloudí, neb lid ten z českého je také rodu a bojoval kdys statně za svobodu.

Horák:

Má Aničko, vždyť víte, že jsem Němec, já Němec jsem, já jsem Němec, Němec.

Anička:

Ach, vy cizého jste tedy rodu? (Padá na zem.)

Horák:

Vodu, vodu!

Dřevorubci vzadu zpívají: Kde domov můj? — — —

„No,“ řekl Chlanda, když nám tento slibný počátek přečetl, „to se to bude krásně komponovat, jinému bych udělat text nesvěřil než sobě. Uvidíte, co já z toho udělám. Některé kompozice už mám v hlavě.“ A jda k pianu, zahrál: Modré oči, proč pláčete?

„Co se smějete,“ vykřikl od piana.

„Ale vždyť hraješ tu starou národní píseň Modré oči.“

„Kriste na nebi,“ vykřikl Chlanda. „Teď to teprve poznávám, a já jsem si na tom tolik zakládal!“

Intrikán herec Písecký a jeho drama

Když se nás sládek Znojemský ve Velké Kanidži ptal, co je s českou moderní dramatickou tvorbou, odpověděl jsem tenkrát, že nejslavnějším dramatickým spisovatelem bude bez odporu herec Písecký. Vzpomněl jsem si totiž na jiné naše středisko, a to na hostinec U Bláhů na Vinohradech, kam chodívali nejslavnější český architekt Josef Mayer, nyní v Dejvicích, a jeho bratr Vratislav Mayer, akademický malíř, jehož sgrafita jsou dnes nejlepšími v českém výtvarném umění. Do této hospody k Bláhům, do jakési politické odbočky organizační, chodil také nezapomenutelný pianista Honza Riedl, jehož bratr Antonín poučoval právě tenkrát paní Olgu Fastrovou, jak se mužští mají šatit. To jsou ovšem doby! Dnes, kdo si přečte paní Yvonny některý referát o pánské móde, nedovede si ovšem představit v tomto elegánu Toníka Riedlovic, sochaře. Neboť týž má stroj, jak říkali staří Češi, bez všech hříšných hambalkův a frejovitých zákolkův, asi jako autor tohoto spisu. Možná, že přece chodí trochu lepší nežli pan spisovatel, ale na frej to absolutně nevypadá.

Do této hospody na rohu Růžových sadů a Blanické ulice chodíval též synovec pražského starosty Groše, který se rodu Grošů naprosto nevyved. — Zatímco Honza Riedlů hrával na piano maďarské písně, vykládal synovec Grošův, že nemá groše v kapse, a plácaje Honzovi na rameno, křičel: „Ty to dál přivedeš než já!“ Celkem měl pravdu, neboť kdežto on sedí dnes jako pecka u magistrátu, hraje Riedl někde v Hamburku a hází zamilovaným okem po Americe.

Do tohoto střediska zabloudil občas i vejvoda makedonský Klimeš a velice nerad slyšel, že Písecký je intrikán. Ve šlechetné duši tohoto velkého revolucionáře nedalo se dobře srovnat, že mezi nás může chodit intrikán.

Intrikán, toť zrádce, muž, který jest jistě ochoten zradit vše, co mu svaté, muž, který přijde, činí zápletky, který neostýchá se zradit své vlastní bojovníky.

„Já ti ukážu,“ pomyslil si velký vejvoda Klimeš, „podívám se, zač ty, holoubku, chceš zradit své vlastní lidi.“

A čekali jsme tak na příchod Píseckého. Muž ten naprosto nevypadá na první pohled jako intrikán; teprve když s ním sedíte po delší dobu v hospodě, přestane se vám líbit jeho fyziognomie.

Podívá se najednou zachmuřeně před sebe a řekne: „Teď už jdu domů.“ A jak se přitom na vás dívá! Jako by vás chtěl probodnout. Jemu není dle všeho nic svatého. Ani váš klid, když tak spokojeně sedíte, nic, vůbec nic. Jste tak zničen těmi pohledy, a tu teprve on přistoupí k vám a řekne: „Příteli…“ Řekne to tak, že vám zamrazí v zádech …„Příteli, půjčte mně zlatku!“ Ledová tvář se skeptickým úsměvem dívá se přitom na vás. Intrikán, mající krev v sobě všech intrikánů, všech, všech, toť Písecký.

Toho tedy Klimeš očekával. Snad myslel, že Písecký zradí komity, zatím ale Písecký přišel a přinesl s sebou své vlastní nejnovější drama — Otec a syn.

„Tak jsem,“ povídá Písecký, „napsal nové drama. Je výborné. Syn svými intrikami donutí otce, aby se oběsil.“

Sotva to dořekl, ležel. Na něm klečel Klimeš a hrozivě křičel: „Já tě naučím, ty Turku jeden, já tě naučím být intrikánem! Když tohle jako syn provedeš svému otci, co bys byl nám udělal, kdybys s námi táhl na horu Garvan, k té hrozné bitvě, kdy jsme obléhali Monastýr!“

Dodnes Písecký, intrikán, neví, proč byl tenkrát bit.

Architekt Pepa Mayer

(Kapitola, kterou psala moje paní)

Architekt Pepa Mayer, člen Mánesu, nestal se sice příslušníkem strany mírného pokroku v mezích zákona. Snad si ani nevšiml, že naše schůzky u Bláhů byly rázu politického, neboť jako pravý umělec nejenže se o veřejné otázky nestará — on dokonce opovrhuje vším, co jen dost málo zavání politikou, a urazil by ho zajisté každý smrtelně, kdo by se odvážil předpokládat, že četl někdy v životě politický úvodník, ale přece jeho zásluhy o stranu jsou nepopíratelné, a proto jest mou povinností historika zmíniti se o něm v tomto politickém spise, ačkoliv vím, že bude mu na nejvyšší míru nepříjemné býti takto proti své vůli bezbranný a bezmocný zavlečen až do jakéhosi zdánlivého účastenství na poli politickém. — Avšak pravdě musí být dán průchod a veřejnost nesmí býti klamána v tomto ohledu. I architekt Mayer, opakujeme to znovu a výslovně, napomáhal silně vzrůstu naší strany. Seděl za stolem, usmíval se, popotahoval si manžety, škubl čas od času horním rtem, nekouřil a pil jako nevěsta. Vzdor tomu byl na jeho tácku pokaždé celý věneček. Kdyby byl přišel cizinec mezi nás a uviděl tu hromadu čárek, byl by sprásk ruce nad hlavou a zvolal: „Tohleto musí být ale ochlasta!“

Architekt Mayer je totiž výborný člověk. Neznáte ho třeba, on nezná vás a vy přijdete k němu a řeknete: „Mohu si to dát napsat na váš tácek?“ — „Ale jó, jó, pročpak ne, prosím.“ A když ho znáte, řeknete bez ptaní: „Napište to támhle na ten tácek.“ A ukážete na tácek architekta Mayera. On o tom nepřemýšlí, on to zaplatí, a revanžovat se mu nikdy nemusíte. Stanete se mu však sympatičtí, začne vám tedy tykat, cení si vás vysoko a říká vám ,člověče‘. Dozví-li se, že jste v životě provedl nějakou skopičinu, miluje vás. Vypravováním o rvačce přivedete ho do vytržení. Jste flamendr, kterého odvážejí každou chvíli obecní truhlou? Ale pak je vámi zajisté nadšen! — Neboť on nevyvádí skopičiny, nepere se a neflámuje. Vážné řeči nemá rád, sám nikdy vážně nemluví, zato ocení každý vtip a neslyšeli jste nikdy nikoho smát se upřímněji nežli Pepu Mayera a nikdo nedovede říci tak dobře jako on: „Ježíšmarjá, člověče, tohle je psina.“ —

A přece i tento napohled tak spokojený a šťastný mladý muž, štíhlý a elegantní, má svoje starosti.

„Poslouchej, co myslíš, neměl jsem dneska chuť k jídlu. Není to nic nebezpečného?“ A vypadá zasmušile, bledý a unavený. Aha, pomyslíte si, kreslil do půlnoci, brzo vstával, kreslil doma v ateliéru, šel do kanceláře k architektu Bendmayerovi, kreslil tam do dvou, šel domů, něco rychle snědl, šel do ateliéru a kreslil doteďka. A teď přijde, vzpomíná, co kde jedl, co pil, jde brzy domů, pije mléko, aby měl stolici, a červené víno, aby nedostal diaré, ale přitom kreslí a kreslí.

Kromě chuti k jídlu má ještě jinou, velikou starost. Láme si hlavu nad tím, jaké budou dámy nosit klobouky, neboť kdyby Paříž zavrhla dámské širáky, tisíc žen by pro ně tolik neplakalo jako jediný architekt Mayer. Kromě širáků miluje také krajky a pštrosí péra, prolamované punčochy a francouzské střevíčky. — Žena, která se neumí obléci, budí v něm hrůzu. A je-li k tomu všemu ještě maličká, cítí k ní opovržení. Neboť on žádá od ženy velice málo, ale z toho mála nesleví ani chlup. Musí být velká, hezká a umět se ustrojit. Zvláštní sympatie cítí k mladým židovkám. Pokud se týče inteligence, žádá od ženy jenom, aby neuměla zpívat a nehrála piano. Dělá-li dáma pravopisné chyby, netrpí tím v jeho očích nikterak. Neboť hezkému děvčeti nedají prý muži tolik času, aby se to mohlo naučit.

Architekt Mayer je také sportsmanem. ,Mírným sportsmanem‘, řekli bychom my, příslušníci strany mírného pokroku v mezích zákona.

Kdo viděl některý z jeho smělých projektů architektonických, neubrání se zajisté domněnce, že kreslil to muž plný síly, ctižádosti a energie, která neopouští ho nikdy v životě. Chyba lávky. Není energický a není ctižádostivý. Aspoň jako sportsman nikdy. Jsou-li jeho náměty architektonické výkony plnými mohutnosti a velebného klidu, nejsou jimi zajisté jeho výkony v oboru sportu. Ale o tom raději pomlčme, neboť bylo by třeba věnovati tomu celou novou kapitolu, ale byla by to kapitola smutná a ubohá.

Dr. H.

V jednom čísle starého, již hezky dlouho zaniklého časopisu Šotek bylo na zadní straně natištěno silnými literami asi toto:

*

Dr. H.

Vaše poslední původní humoreska byla kdysi uveřejněna známým německým spisovatelem vojenských humoresek Reichenbergem. Z tohoto jistě usoudíte sám, že přestáváte býti naším přispívatelem, a na četné dotazy našich čtenářů sdělujeme, že ten pán, který dopustil se takovéhoto do očí bijícího plagiátu, jmenuje se dr. Hrdina.

*

Dr. Hrdina vystoupil tedy již v Šotku a Palečku na veřejnosti jako český spisovatel a humorista. A co vlastně provedl tento pán? Stalo se mu to, co se stává někdy i jiným spisovatelům, třebas i Vrchlickému. Najednou napíše takový spisovatel, kterému se lepí smůla na péro, něco, co má podivuhodnou podobnost s výtvory jiných, cizích, u nás málo známých spisovatelů. Ta celá věc je vlastně pro legraci, a když dr. Hrdina je spisovatel humoristický, není to nic divného, chce-li takovým způsobem rozesmát své čtenáře. Dr. Hrdina jest však muž, jehož osud takovými drobnými smůlami zrovna pronásleduje. Dr. H. napíše něco a najednou se objeví, že už to před ním napsal někdo jiný, a dokonce že to ten jiný napsal lepší. On si ale nezoufá. A to je právě ta jeho dobrá stránka. Němci mají víc autorů humoristických — Reclams Bibliothek stojí svazeček pár feniků a doma má Rankův slovník. Pak se ovšem velice snadno píší původní humoresky. A s těmito humoreskami dovede krásně Hrdina šetřit.

Jeho humoresky jsou pravými cennými papíry. Putují z jedné redakce do druhé. Otištěny v jednom listě objeví se za dva tři roky v druhém.

Dr. Hrdina zná své humoresky ocenit. Měl-li jednou otištěnu již nějakou svou humoresku, zamiluje se do ní, z tištěného přepíše ji opět na papír a pošle do redakce po nějakém muži z kanceláře.

V redakci však zpozorují, že tu práci již někde četli, napřed třebas v cizím listě a pak v Národní politice.

Oznámí se to dr. Hrdinovi a ten prohlásí, že nějaký darebák se za něho vydává a že chtěl asi vylákat tak na redakci honorář.

Tak děláte, že mu to věříte, a když vidíte jeho rukopis — podotýkáte, že ten zločinec musí být velice rafinovaný, když tak umí napodobit rukopis dr. Hrdiny.

V redakci denních listů pak dostanou jeho návštěvu.

Dr. Hrdina přinese totiž lokálku: Výstraha před podvodníkem. Po Praze i po venkově potuluje se člověk, který se vydává za dr. Hrdinu, známého a oblíbeného spisovatele, ačkoliv dr. Hrdina není.

Stejně jako s humoreskami, tak se to má s jeho fejetony.

Neruda u nás stvořil fejeton a dr. Hrdinovi se podařilo fejeton znetvořit a udělat z fejetonu strašlivou snůšku pitomostí, prošpikovanou výkřiky: „Tak Kiliánku, co děláš!“

Prvně fejeton zabil dr. Hrdina v Národní politice a teď ho dotlouká v Českém slovu, kde jsou jeho fejetony již v posledním tažení. A dr. Hrdina nechce již na svět přinést nového mrzáčka, proto přivléká pod čáru své fejetony z Národní politiky, čistě přepsané na čtvrtky. A vy čtete podruhé týž fejeton, a když řeknete šéfredaktorovi Českého slova Pichlovi: „Poslyš, tenhle fejeton už měl Hrdina v Politice,“ tu řekne Pichl: „Ale co na tom, kde by taky Hrdina nabral nové myšlenky.“

A on dovede tak krásně myšlenkami šetřit, že kdyby se někdo i za něho vydával, dělal by si jen a jen mimořádnou ostudu, takže jest to opravdu velká náhoda, že by někdo právě vybral si ze všech českých spisovatelů jen toho bezvýznamného Hrdinu.

Jak si to vlastně ten dobrý muž představuje? Myslí snad, že kdyby někdo na venkově řekl: „Já jsem spisovatel Hrdina,“ že hned bude celá obec vzhůru, že mu budou stavět slavobránu, učitel že k němu přivede nevinné dítky, čistě umyté, které ho ověnčí věnci uvitými drobnou ručkou.

Já bych skutečně rád věděl, jak si to dr. Hrdina představuje. Jaké výhody by to mělo pro toho nešťastníka.

Kdyby to udělal v Praze, tak by od něho utekli, poněvadž by se báli, aby je nepumpnul, neboť jeho vzor, skutečný dr. Hrdina, napíše humoresku jednu a chce hned na redakci zálohu 200 korun, půjčku, výpomoc, že nutně potřebuje, že si nemůže pomoct, ale že právě těch 200 korun mu udělá moc dobře.

Jak by se tedy vedlo tomu nešťastníkovi, který by v Praze prohlásil: Já jsem dr. Hrdina. Nežli by mohl říct první větu, už by slyšel: „Mne těší, ale lituji, není možno…“

Mayer Vratislav, slavný malíř sgrafit

Akademický malíř Vratislav Mayer není sice, jak můžeme tvrditi s čistým svědomím, žádnou politickou veličinou, avšak uznali-li jsme za nutné promluviti o architektu Josefu Mayeru, nemůžeme jinak nežli zmíniti se též o Vratislavovi, byť by i tento vysoce nadaný muž neměl nic společného se stranou mírného pokroku v mezích zákona, aniž s jakoukoliv stranou politickou vůbec. Neboť, pohybovali-li jste se kdy v kruzích umělců, neslyšeli jste nikdy mluviti o panu Mayerovi, tom či onom. Zeptejte se: „Znáte pana Mayera?“ Pokrčí se rameny. Ale optáte-li se: „Znáte bratry Mayery?“, odpoví vám každý: „Jakpak bych je neznal!“ Nebyli bychom věrnými historiky, kdybychom přezírali ty, kdož zdánlivě nepatří do politického rámce tohoto spisu, a před zraky čtenářů nerozvinul by se správný obraz vývoje této nejmladší politické strany, kdybychom nezařadili sem osoby, které sice ani přímo, ani nepřímo nezasáhly do dějin politických, ale které stály blízko těm, kdož jakýmkoliv způsobem stali se strůjci či podílníky na různých závažných momentech našeho života politického.

A ježto jsme vylíčili, jak důležitou roli hrál architekt Pepa Mayerů v organizační odbočce u Bláhů, jest třeba věnovati jednu kapitolu též Mayerovic Slávovi, neboť, poznáte-li Mayera jednoho, jest nutno, abyste poznali i druhého, popřípadě třetího a čtvrtého, neboť ačkoliv každý z nich jednotlivě reprezentuje se jako umělec, jeho osobní vlastnosti vyniknou teprve a zazáří vám prudce do očí, postavíte-li ho vedle některého bratra. Proto mluví se všude o bratřích Mayerech, a proto i my zavděčíme se zajisté veřejnosti, zařadíme-li vedle portrétu architekta Josefa Mayera některého z jeho tří bratrů — Vratislava, akademického malíře, jak již bylo řečeno, či architekta Jaroslava Mayera nebo Mayera Vladimíra. Vyvolili jsme Vratislava jako nejstaršího z těchto tří. O jeho zásluhách a kvalitách uměleckých nebudeme se tuto šířiti, neboť učinil tak v jednom z letošních čísel umělecké publikace Dílo malíř Alois Kalvoda a učinil tak svým povolaným perem zajisté věcněji a výstižněji, nežli by mohl autor tohoto spisu. A prohlašujeme, že praví-li mistr Kalvoda, že Vratislav Mayer vyšinul se poslední velkou prací na rodinném domě v Dejvicích rázem mezi nejpřednější umělce svého druhu, že nevíme, co bychom proti tomu mohli namítat. Jako příslušníkům strany mírného pokroku bylo by nám sice příjemnější, kdyby se byl nevyšinul tak „rázem“, nýbrž kdyby byl pokračoval jen mírně, krůček za krůčkem, k vytouženým metám, avšak vzdor svému pospěchu je nám tento mladý umělec velice sympatickým a ostatně neshledali jsme v této ukvapenosti nic vybočujícího z mezí zákona.

Charakterizujíce Josefa Mayera, nezmínili jsme se ani slovem o jeho půvabech osobních. Nechávali jsme si to schválně pro tuto kapitolu. Neboť chcete-li popsat některého Mayera, učiníte nejlépe, popíšete-li všechny čtyři. Tito čtyři bratří Mayerové nejsou si tuze podobni. Stejně jako charaktery různí se i jejich tváře, jen jistá pružnost a svižnost, snědá barva pleti a jakýsi zvlášť u Pepy a Slávy nápadný rys semitský jest vlastní všem. Avšak kdežto Pepa se svým černým knírkem a kovově černým vlasem činí dojem Pařížana, má černý Sláva se svým divokým obočím vzhled Slovana z jihu, hnědovlasý Jaroslav vypadá jako trochu temperamentnější Němec a nejmladší, osmnáctiletý Vladimír jest hrdým, že má v sobě cosi anglického. Tedy rozuměj dobře: žid z Paříže, žid z jihu, žid z Anglie a žid z Pruska. Nejlepší na věci je, že tito čtyři židé jsou nejen čistokrevní Češi, ale i čistokrevní katolíci. Netvrdíme ovšem, že by si na této své čistokrevnosti nějak zakládali. Jsou kosmopolitáni, vyhýbají se politice a jsou neteční k otázkám víry. Nejmladší Vladimír pěstoval sice kdysi politiku a byl sociálním demokratem. Ale to bylo v těch zlatých dobách, kdy jako utiskovaný sekundán musil se cítiti proletářem. Tehdy si opsal, či dokonce snad napsal i báseň:

„Kladivo, péro ve znaku červenobílých bídáků“ —

pokračování není nám známo. Avšak i tento mladý muž, když přestal býti utiskovaným realistou, rozvinul se v povahu uměleckou, a tudíž nepolitizující.

Pokud se týče Mayera Vratislava, nezabýval se politikou nikdy. Je to vážný mladý muž, který chodíval na plesy, aby tam netančil, a do hospody, aby tam nepil. Jako Pepa, tak ani Sláva nekouří. Ale kdežto Pepa nekouří a nepije prostě proto, že ,to pro něj není‘, Sláva nepije a nekouří zásadně. Je to muž zásad, je to muž kázně. Je starším bratrem svého staršího bratra. A tím je snad řečeno všecko.

Jaroslav Hašek má ve Velké Kanidži přednášku

Šifrovaný dopis

Karel Tesařík pocházel z velice dobré rodiny a dostalo se mu pečlivého vychování. Řízením osudu se však stalo, že dobré pedagogické zásady učitelů nešly mu nijak k duhu, a tak když dospěl v muže, zabýval se Tesařík nejraději svatokrádežemi. Jako někdo věnuje celý svůj život, všechny své myšlénky, veškeré své snahy umění, tak Tesařík věnoval své schopnosti a své neobyčejně velké vlohy svatokrádežím. Ba můžeme říci směle, že celá existence Tesaříkova záležela právě ve vylupování chrámů Páně a kaplí. Tesařík jaksi srostl s kostely a často bylo vidět v chrámech státi před oltářem muže, zbožně dívajícího se na sochy svatých, a to byl právě Tesařík, ten zbožný muž. On věděl o každé Panence Marii, jaké má klenoty na sobě, znal všechny snad monstrance v Čechách, a to bylo jeho jediné neštěstí. Neboť on šel ve své zbožnosti dokonce tak daleko, že si ty monstrance nosíval domů, z čehož měl, jak přirozeno, nebezpečná oplétání s úřady.

Byl také pod policejní dohlídkou a jeden detektiv občas pozoroval, jak se Tesaříkovi vede. Tak se stávalo, že v kostelích před oltářem klečíval Tesařík a vedle klečel jiný zbožný muž, detektiv Klička. Tesařík se díval na oltář a Klička se díval na Tesaříka. Pak že máme svobodu náboženskou v Rakousku! Po takové návštěvě kostela obyčejně vykonali u Tesaříka domovní prohlídku a pátrali zejména po dopisech od známých pana Tesaříka, kteří vesměs byli odchovanci Pankráce, Kartouz, Borů, Mírová, donucovací pracovny a jiných vzdělávacích ústavů tohoto druhu pro lid.

Tesařík byl tedy dobře zapsán ve čtvrtém departementu bezpečnostní policie a jednoho dne nastal opět onen významný okamžik v životě pana Tesaříka, totiž domovní prohlídka jeho bytu. Dva policejní úředníci se třemi detektivy prohledali u Tesaříka kdejaký kout a nenašli tam nic podezřelého nežli tento dopis, s datem od minulého dne:

Milý Karle!

Za tři neděle jsem v Neveklově. Mohli bychom při té příležitosti udělat svatého Jakuba. Dostal předešlou neděli novou mučednickou korunu a má prý cenu 2000 korun, poněvadž je ze stříbra a posázená rubíny. Do kostela můžeme snadno vlézt sakristií. Počkáme přes požehnání, a až lidi odejdou, tak si vlezeme do kazatelny, necháme se zavřít na noc v chrámu Páně, a ne aby Tě zas potom napadlo v noci chtít hrát na varhany jako tenkrát v Táboře. Mučednickou korunu prodáme tomu židovi Vernerovi v Drážďanech, víš, tomu šilhavému dědkovi, co má už od Lojzíka Traplů dvě. Taky můžeme vzít s sebou pokladničku, ale ono tam asi moc nebude. Tak se chystej na opravu kostelíčka.

Tonda Hromada

Policejní komisař, když toto psaní přečetl, hluboce se zamyslil. „To je jen taková nevinná legrace, pane komisaři,“ řekl dobrácky Tesařík.

„No, to uvidíme,“ pravil policejní komisař. A věren své metodě ponechat zloděje do posledního okamžiku na svobodě, aby mu byla dána příležitost ještě víc se zaplést do něčeho, odešel se svými muži na policejní ředitelství, nařídiv jednomu detektivu, aby nenápadně sledoval všude Tesaříka.

Na policejním ředitelství měli z toho dopisu velkou radost, ale ne nadlouho, neboť najednou vrchní policejní komisař zbledl a zvolal zoufale:

„Pánové, my jsme ještě nevyhráli! My nevíme, co v tom dopise stojí!“

„Jak to, vždyť je to velice jasné, vždyť jsou tam podrobnosti, vždyť je to krásný dopis, lepší už ani nemůže být.“

„Pánové, to jste na omylu!“ řekl vrchní policejní komisař. „Není přece myslitelno, že by takový známý a rafinovaný svatokrádce, jako je Tesařík, dal si dopisovat tak jasně a otevřeně, abych tak řekl programově, od druhého zloděje a lupiče, který je neméně rafinovaný než Tesařík. Pánové, tento dopis je šifrován. V tomto dopisu, jak vidět, jsou věty sestaveny hodně nucené. Jako odborný znalec kryptografie mohu vás ubezpečit, že postupovali asi takto: S Hromadou znají mřížku, do vyřezaných mřížek dle svého systému vepíší to, co si chtějí říci, a kolem těchto osamocených písmen doplní slova a věty obsahu zcela nevinného. Nám záleží nyní jedině na tom, abychom rozluštili tento kryptogram, a pak s nimi zatočíme. Jisjo je, že oba dva kují něco velice vážného.“ — Tu jsem se odmlčel.

Zvláštní konec přednášky

„Jest velice vážné sahati k šifrovanému psaní. Mám zde několik mřížek a můžeme to hned zkusit.“

Položili tedy mřížku jednu a četli toto: „Neklej doma. Cesta k nám. Řeka, železo je chytré. Dodr chjap.“

„Ti lumpové!“ vykřikl vrchní komisař. „Neříkal jsem vám to? Ono v tom něco bude. Zkusíme druhou mřížku od anarchisty Klementa. Tamta byla od toho zloděje Mareše. Ti všichni držejí dohromady. Tak podívejte se. Teď čtěme.

Nl kl bl jb r n dz ř ř č k zd y ť n m n m m n t t t ž v n tomu, kláda, obd. č. —“

„No, ono to půjde,“ zamnul si spokojeně ruce policejní komisař. „Už jsme na pravé stopě. Máme zde v policejním muzeu na 150 mřížek, některá se jistě na to hodí, a když by se nehodila žádná, tak tady z toho, co si sestavíme dohromady, zas budeme zkoumat pomocí mřížek něco vynajít. Vždyť ono to půjde, ono to půjde! Nejlepší je dosud ta mřížka od toho Mareše!“

Uplynulo čtrnáct dní a dosud se nepodařilo jim vypátrat klíč k rozluštění tohoto šifrovaného dopisu. Tak si tedy došli pro Tesaříka a na policejním komisařství podrobili ho důkladnému výslechu.

„Podívejte se, Tesaříku,“ řekli mu tam, „řekněte nám, nebo nám vysvětlete obsah tohoto šifrovaného psaní. Nebo tu mřížku chceme od vás, nebo to heslo. Nezapírejte, my už víme všecko.“

„Ale pánové,“ řekl Tesařík, „jak je to tam napsaný v tom dopise, tak to má bejt. Co bych zapíral? Dopis máte; já už jsem taky psal tomu Hromadoví, aby nechal takových hříšných myšlének s tím svatým Jakubem, a v Táboře jsem nikdy nebyl.“

„Tesaříku, nelžete. Vy v tom psaní něco před námi skrýváte. Dejte nám tu mřížku, nic se vám nestane.“

Marně Tesařík přísahal, že to ten Hromada myslel doopravdy, ale on že s tím nemá co dělat, že je nevinný, nevěřili mu a pustili ho s výhrůžkou, že už na to přišli, aby si dal pozor. A s novým úsilím vrhli se všichni na policejním komisařství znova na luštění Hromadova dopisu, aby našli to, co skryto jest tak rafinovaně pod tímto nevinným rouchem. Vrchní policejní komisař stával se již doopravdy nervózním, neboť jeden jeho přítel matematik mu vypočetl, že má-li čeština, užívaná v dopisech a v mluvě, asi 2000 slov a abeceda česká dvaatřicet písmen, a odpovídají-li písmena v dopise mřížce o sto políčkách, že je tu přes 129 miliónů miliard možností. Tím byl vrchní policejní komisař zdrcen a nařídil všem praktikantům policejního ředitelství, aby prozkoumali do čtrnácti dnů těch 129 miliónů miliard možností. čtyři z nich se hned na místě zastřelili a pátý oběsil. Vrchní policejní komisař chodil jako bez duše po kancelářích, maje dopis v ruce a v každé kapse balík mřížek, které jednu za druhou přikládal na dopis, mumlaje: hn krp srč alk persn, a detektiv Klička tajně sledoval Tesaříkovo počínání s takovou svědomitostí, že mohl telegrafovat z Neveklova na policejní ředitelství toto:

„Tesařík s Hromadou vyloupili dnes v noci chrám v Neveklově. Svatý Jakub bez mučednické koruny, monstrance pryč, pokladnička pryč, Tesařík pryč, Hromada pryč. Čekám na rozkaz.“

Když vrchní policejní komisař dostal tento telegram, zvolal: „V tom je poznávám! To udělali jen proto, aby nás spletli!

Stal se z něho tichý blázen a dodnes luští ještě onen záhadný dopis Hromadův, bruče si: „Tak to by bylo asi: Dr man alkhp hom blhldl varr yo ia č tr br,“ a přitom je teprve u prvního miliónu možností, ale zato postoupil do sedmé hodnostní třídy.

Slečna Máňa Bubelová

Když jsem byl ještě docela malinký, věříval jsem ve strážného andělíčka. Víra má mne ale opustila, když mne andělíček můj strážníček nechal viset za plavky pod vorama. Jsou ale lidé, jež jejich anděl strážce nikdy neopustí, ale zachrání je vždycky v pravý čas. Takového anděla měla moje paní v dobách, kdy rozkvetla naše láska, a tím andělem byla slečna Máňa Bubelová. Než jsem poznal slečnu Máňu, věřil jsem, že andělé obcházejí se zrakem sklopeným a lilií v ruce; vynese-li mi však literatura tolik, abych si mohl dovolit takový luxus, nechám přemalovat všechny anděly. Neboť vím, že anděl má v jedné ruce kabelku, ve druhé učebnici, a oči neklopí. Nemá, zač by se styděl.

Tak přicházela slečna Máňa s ruštinou pod paží a vedla mi Jarmilku, kterou jí paní Mayerová svěřila bez obav. Neboť ačkoliv tato dáma podezřívala všechny Jarmilčiny přítelkyně ze spiklenectví semnou, na slečnu Máňu nikdy stín podezření nepadl. Nemožno podezřívat anděly. I šli jsme na židovský hřbitov, aby je nikdo se mnou neviděl, a tam jsem je učil ruštině na hrobě některého Áróna. A moje láska vybíjela se větami, které jsem dával překládat Jarmilce: „Učitel miluje pilného žáka,“ a hleděl jsem jí přitom pevně do očí, čekaje, jestli se začervená. Jarmilka ale byla chudokrevná a tedy se nerděla. Nevěděl jsem proto, na čem jsem, neboť její hlas zněl až hrůza lhostejně, když překládala: Učitel ljubit priležnovo učeníka. Ještě lhostejněji hleděla slečna Máňa, neboť andělé mají takt a nesmějí se nevhod. Netvrdím, že by nedovedli špičkovat. Myslím dokonce, že špičkovala mne, když se mi kdysi svěřila, že píše verše, a hned mi citovala kratší věc, která končila:

Pozor, páni géniové, jenom ještě kapánek a na vašich moudrých hlavách naroste vám copánek.

Nebylo jí tehdy ještě šestnáct let, ale psala už nějaké realistické verše, které jí uveřejnily Besedy Času. Hleděla proto hezky z kopce na moji literární kariéru, poněvadž já dodnes jsem ještě netiskl básně v Besedách Času. Jednou mi řekla: „Tu máte, doneste mi tohle do Švandy dudáka.“ Řekl jsem, že se věc lépe doporučí, odnese-li to sama. „To máte také pravdu. Třeba by mi to nevzali jen proto, že jste to přines vy. Kam s tím mám jít?“

„K Herrmannovi, na Václavské náměstí. Ale musíte jít hezky s kuráží a trochu se pochválit.“

Šla tam a chválila se půl hodiny. Když přišla, pravila: „Je to takový příjemný dědoušek.“

V příštím čísle její příspěvek vyšel. Nevím, byl-li by pan Herrmann slečně Máně její verše tiskl, kdyby byl věděl, že jej považuje za dědouška. Neboť on chlubí se ještě dnes v Národních listech, že je mladík. — A to se stalo před pěti lety, když jsem byl ještě redaktorem Komuny, orgánu českých anarchistů. Snažil jsem se poctivě získat obě mladé dámy pro naše hnutí. Nosil jsem jim Komunu, anarchistické brožury, dal jsem jim Kropotkina, koupil jsem jim Satanovy děti. Ale koneckonců poznal jsem, že jsem se minul cíle. Slečna Máňa chytila se realismu a Jarmilka hájila přede mnou věc mladočechů právě tak horlivě, jako doma propagovala anarchismus. Její duše rozdělila se na dvě půle; zpívala si sice: Milión paží v tmách se vzpjalo, červený kohout v střechy vlít, oč tisíc let nás okrádalo, my dnes si jdeme nazpět vzít. Na cestu sviť krvavé nebe…, ale hned nato zaznělo z jejích úst jásavě: Nač máme plné arzenály, snad aby buržoa se bál? — A to mne bolelo. Stalo se pak, že jednou mi pravila: „Víte co, Gryšo, já už mám těch anarchistů až po krk. Buďte sociálním demokratem. Pak můžete se stát národním socialistou a konečně mladočechem a třeba poslancem. A kdyby z vás byla Excelence…“ „Tak byste si mne vzala?“ „Kdopak by si nevzal Excelenci.“ — Vystoupil jsem tedy z Komuny. Excelencí ještě nejsem, ale Jarmilka je už mojí ženou. Ona ale posud doufá, že co není, může ještě být. Neboť byl jsem už národním socialistou, stanu se, jak doufám, sociálním demokratem, a změniv pak definitivně politické přesvědčení, dosáhnu jako mladočech ministerského fraku. Zatímco já jsem se protloukal bahnem politiky, Jarmilka šila si výbavu, vdala se a učila se vařit, slečna Máňa udělala svoji kariéru. Stala se úřednicí Obchodní a živnostenské komory s velmi slušnými příjmy, vystoupla z církve, pracovala pro Volnou myšlenku, psala verše, navštěvovala politický seminář, byla zvolena do předsednictva pokrokové mládeže, navštěvovala univerzitní extenze, chodila do divadla, přečetla všecko, co stálo za čtení, stála při založení časopisu Ruský obzor, a všude, kde se objevila, uplatnila okamžitě své nadání a svou úžasnou píli. Při všem tom našla dost času, aby se naučila dobře německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky. Učila se i latině a esperantu. Možná, že umí ještě pár řečí, o kterých já nevím. Rozhodně ale je umělkyní ve využitkování času. V té spoustě povinností, přednášek a hodin zbyla jí vždycky ještě nějaká prázdná chvíle. A protože je to něco strašného pro slečnu Máňu, nebýt zapřažena od rána do večera, našla si honem učitele a hrála housle. A tu jednou zrána v létě přišla na to, že od 6 — 7 ráno nemá čemu se učit. Chytla se za hlavu a běžela na plovárnu pod Vyšehrad a učila se plovat pilně od 6 — 7 hodin ráno za každého počasí, — Kdo by si však představoval slečnu Máňu mrzutou a vyčerpanou, jak bývají dámy duševně pracující, zmýlil by se v ní velice. Najde vždycky dost času, aby se vkusně oblékla, dost času, aby zůstala roztomilou, dost času, aby se vytančila a navštívila své známé. — Jediné, k čemu čas absolutně nemá, je jídlo a spánek. Ale takové maličkosti dovedla výborně vyškrtnout z programu dne.

Jan Riedl, slavný pianista

Do Velké Kanidži došel mne pohlední lístek, podepsaný Dacany od Bláhů. Jak v jedné z předcházejících kapitol bylo již poznamenáno, u Bláhů scházívala se odbočka strany mírného pokroku v mezích zákona, která pojmenovala své členy Dacany.

Politické organizace různých stran mají jiné vnitřní tužby v Čechách, jiné na Moravě. Celkový program jest ovšem stejný, ale život v organizacích jest jiný v Čechách i na Moravě. Na společném programu založeny vyvíjejí se sice stejně, ale způsobem vlastním svému prostředí.

Tak žily různý život i organizace naší strany u Zlatého litru, u Svíčky, ve Slovanské kavárně a u Bláhů.

Politicky byly ovšem jedno těleso, ale v soukromí se značně od sebe lišily. Zejména velké rozdíly byly mezi oním způsobem života, jakému jsme my zvykli u Zlatého litru, a jaký vedli Dacani od Bláhů, ale dohromady měli jsme všichni tytéž šlechetné snahy a tentýž politický program, na kterém budovali nejlepší mužové té doby, o kterých byla již řeč.

Mezi podpisy dacanskými upoutal mne na první pohled podpis: Honza Riedlů, u kterého skromně poznamenal: „Mám svůj tejden.“ Když jsem ten podpis přečetl, jakýsi hřejivý pocit rozlil se mně v těle.

A kdo byl tedy ten Honza Riedlů, že již jeho podpis působil tak kouzelně? Psali jsme již o něm, že toť nejslavnější pianista své doby, že toť muž, na kterého architekt Josef Mayer pohlížel vždy s obzvláštní úctou od mládí.

Každý člověk má mládí, ale Honza Riedlů prožil to mládí nejkrásněji. Odvrhl občas zastaralé názory, že otcovský dům jest nejlepším strážným andělem, že matky mají ochranná křídla, děti že jsou kuřata, kterým je dobře u slepice. Hloubavá hlava Honzy Riedla dospěla k tomu názoru, že lepší než otec jsou šance a než pod křídly matky že se žije lépe ve Folimance a nežli doma si hrát na kněze že jest mnohem krásnější hrát si na raubíře.

A mizel z domova, stal se volným ptákem, chytal salamandry, kradl ovoce v zahradách, házel kamením po hodných dětičkách, jedl mrkev, kterou si někde vyhrabal v poli, pekl si kobylky, užíval zkrátka krásy života plnými doušky, takže jeho mládí bylo nejpůvabnější a nejideálnější. Jedině toto mládí mohlo učinit z Jana Riedla muže neohroženého, který nebál se nikdy a v nejstrašnějších chvílích života zachoval podivuhodnou chladnokrevnost, které se právě tolik obdivuje Josef Mayer.

Tak vypravuje kupříkladu, že v Košicích, kde sloužil jako voják u hudby, pádil přes něj, ležícího na zemi, celý pluk husarů a on, když husaři odjeli, vstal prý se země, poněvadž měl toho právě dost, a ježto se blížila děla. A což když vyprávěl o těch rvačkách po košických krčmách, kdy proti němu stálo dvacet Maďarů, které on vždy vyházel oknem na ulici. A tam právě naučil se Honza Riedlů maďarsky a dokázal také mluvit maďarsky před celou společností třeba půl hodiny.

A tak ho nejraději poslouchal architekt Josef Mayer, který z maďarštiny nezná ani slova. „Mluv, Honzo, maďarsky,“ říkal mu často, a Honza maďarsky mluvil, vyrážeje ze sebe různé příšerné zvuky, a skončilo to vždy teprve tenkrát, když jsem přišel já, o kterém bylo známo, že maďarsky znám aspoň tolik, aby mně Honza nerozuměl. Jednou vzal mne stranou a řekl: „Člověče, oni myslejí, že umím maďarsky. Tak je nech při tom.“ Ve skutečnosti mělo se to s jeho maďarštinou tak, že znal zpívat maďarsky několik necudných písniček, ale slova se mu už tak vytratila z pati, že tu zbyla jenom melodie, takže je mohl směle zpívati i před maďarskou dámskou společností, která by se byla divila, že české národní písně mají stejné melodie s maďarskými. Uměl také klít maďarsky, a to tak, že kdyby všechny své nejstrašnější nadávky shrnul na hlavu nějakého Maďara, ten by se usmál a řekl by: Nem tudom, nerozumím. Nebylo také divno, že nevnikl hluboko do tajností tohoto jazyka, neboť při posádce v Košicích v Uhrách vojenská kapela skládá se jedině z Čechů a s Maďary mluvil jen tenkrát, když se s nimi pral, a to ještě mluvil česky a ještě při tom moc řečí nenadělal. A tak, když se vrátil z Košic, žil v Praze v samých vzpomínkách na onu hrdinnou periodu svého života, kdy troubil po košických vrchách honvéd husarům k pochodu a kdy třikrát rozbil erární trumpetu o hlavu lidem různé národnosti a různého povolání jedině proto, že na něho, jak říkal, tak nějak divně mluvili maďarsky. Měl tam pětaosmdesát známostí s dívkami různého věku, kterým kupoval prstýnky, a když se měl odebrat do otčiny, navštívil jednu po druhé a zase si ty prstýnky vzal. To byl jeho kapitál, s kterým se vracel domů. Prodal je všechny v Pešti jednomu zlatníkovi, až na třicet, které rozdal ve vlaku různým slečnám.

Jeho schopnosti na vojně byly náležitě odměňovány. Byl třikrát povýšen a třikrát degradován. Býval zavřen vždy jen na krátkou dobu, poněvadž bez jeho trumpety nemohli vytáhnout, tak mu raději vždycky párali hvězdičky. Jednou dezertoval, a když se mu konečně zastesklo po spokojeném životě u vojenské kapely, poslal jednoho cikána do kasáren s lístkem, ve kterém prosil pana šikovatele o čistou halsbindu. To provedl stejně jako v dobách útlého mládí, kdy opustil jednoho rána otcovský dům a někde blízko Prahy žil v nějaké sluji a pak ve špeditérském voze jako divoký muž po čtrnáct dní, zatímco matka ho oplakávala a otec nechal po něm pátrat policií. Tenkrát po čtrnácti dnech dostavil se k zarmouceným rodičům ušpiněný kluk a řekl: „Paní domácí, máte poslat Honzovi čistý límeček, on na něj čeká na šancích.“ — A jako tenkrát matka hned pro něj běžela, aby ho uvedla k rodinnému krbu, tak tenkrát v Košicích poslali pro Honzu Riedlovic patrolu a Honza dostal čistou halsbindu a čtrnáct dní arestu. Byli by ho tenkrát zavřeli na pevnost, ale on nějakým způsobem do vězení propašoval trumpetu a hrál na ni tak truchlivé a bolné kousky, mezi jinými i Hrob na pustě, že se zželelo Honzy Riedla plukovníkovi a Riedla pustili, aby dál mohl se věnovat na svobodě muzice. —

A není tedy divu, že když jsem si na všechno toto vzpomněl při pohledu na jeho podpis, rozlilo se v mém nitru teplo přátelských vzpomínek, zejména když přečetl jsem jeho poznámku: „Mám svůj tejden.“

Život mezi Dacany

Ona poznámka, kterou napsal na pohlední lístek Honza Riedlů, že má svůj tejden, znamenala tolik, že má svůj tejden mezi Dacany. Bylo to jakési heslo, které označovalo, že týden bude většina Dacanů pohromadě, že se neopustí a po celý týden druh druhu že bude pomáhat, pečovat druh o druha, když snad během týdne některý člen již ochabl, nedovedl dobře stát na nohou, a že po celý týden všichni složí své peníze pro ten krásný účel, aby mohli strávit celý týden v radovánkách po hostincích a nočních kavárnách, za bouřlivého rokování při rozkošnickém životě. A tak naskýtá se nám nyní příležitost poukázat na to, jaký život kulturní i hospodářský vedl se v této odbočce strany mírného pokroku v mezích zákona u Bláhů. Byl jsem sám svědkem jednoho takového programu ušlechtilé zábavy, při níž všichni byli jsme vlastně jedno tělo a jedna duše. Byl krásný podzimní večer, když sešli jsme se u Bláhů, abychom porokovali o různých událostech a občerstvili se duševně v našem úzkém kroužku. Bylo asi 11 hodin v noci, když Písecký kýchl a spadl přitom ze židle. „Ten málo vydrží,“ řekl Honza Riedl, „to já jsem jiný chlapík, tak se mně zdá dneska, že začínám mít svůj tejden.“ Tím bylo heslo vrženo celému shromáždění a Groš vstal, šel ke kalendáři a řekl: „Dneska máme 20. října, tak si slibme, že se do 27. od sebe nehnem.“ Předně jsme zprostili Píseckého povinnosti, aby měl tejden s námi, ačkoliv se všemožně ve šlechetném zápalu přátelství tomu bránil, ale nebylo to nic platné, neboť jakmile jsme ho posadili na židli, kýchl a byl dole. Písecký však udatně trval na tom, že celý týden by to ještě vydržel, což řekl tímto způsobem: „Jja, jja mmoc ssnessu.“ Prohlásili jsme, že to nejde, když však trval stále na tom, že nás opustit nemůže, vypůjčili jsme si od Bláhy ruční vozík, přivázali gurtama na něj Píseckého, který plačtivým hlasem volal: „Jjá jjá vás neneneopustím,“ a tak jsme ho vezli do noční kavárny U krvavého Tondy. Byla to kavárna i hostinec na Palackého třídě na Vinohradech, kde vládl pan Vaňha, kterému se říkalo všeobecně ,krvavý Tonda‘. Byl to chlap jako hora, nesmírně tlustý a svalnatý, chodící stále po lokále s vykasanými rukávy a bedlivě pozorující hosty. Jakmile někdo nedojedl jeho polévku, kterou předkládal hostům v noci, jeho obličej vzal na se děsný výraz. Šel k nešťastnému hostovi a pravil k němu vlídně: „Ty mamlase, tobě to nechutná? Tak proč sem lezeš?“ A chytil ho a vynesl ven na ulici. Tvrdil o sobě, že se ho všichni bojí a že kdyby někdo takhle z hostů (když se tak vypravovalo) sáh mu na jeho majetek, že by toho darebáka odvlekl do sklepa a tam by ho oběsil. Když jsme tedy přitáhli vozík s Píseckým před jeho hostinec, nechali jsme Píseckého ležet na vozíku, až vystřízliví, a vešli dovnitř. Zatím Písecký dělal strašlivý rámus. Stále venku před hostincem křičel na vozíku, že nás neopustí, pak ale křik jeho umlkl, a když Honza Riedlů za půl hodiny vyšel se sklenicí, aby Píseckého napojil, vrátil se vyděšen a křičel: „Někdo nám Píseckého ukrad!“ Jak jsme později zjistili, provedli tento malý žertík dva chodci, kteří v růžové náladě šli z Vinohrad na Pankrác. Dovezli Píseckého až na silnici mezi Krčí a Braníkem a tam ho nechali na poli. Písecký prý hrůzou na vozíku usnul a k ránu ho našli jízdní strážníci, kterým Písecký, když se pomalu na všecko rozpomněl, ohlásil, že se sem dovez sám. Věc se jim zdála velice podezřelou a tak ho ani nerozvázali, ale dali odvézt tak svázaného na vozíku na policejní ředitelství do Prahy, prokázavše mu tu laskavost, že mu hlavu zabalili, když se jelo přes Prahu, do Národní politiky, aby mu do obličeje nikdo neviděl. Tak jsou přísné zákony. Na policejním ředitelství ho odvázali, a když tvrdil, že to je všechno jen žert, že jde o sázku, řekli mu: „Dobrá, věc se vyšetří, ale musíte s těmito dvěma strážníky a vozíkem jet k panu Bláhovi, aby se zjistilo, jestli mu ten vozík skutečně patří.“ Tak se naskytla chodcům na Václavském náměstí tato podívaná: Po Václavském náměstí kráčeli dva strážníci, majíce mezi sebou muže s cylindrem hluboko do čela vtlačeným, který namáhavě táhl ruční vozík. Věc se stala ale tím komplikovanější, poněvadž zatím my jsme již Píseckého hledali, a ti dva páni z Pankráce, kteří Píseckého ukradli, byli vážení občané z Pankráce, jeden z nich byl učitelem, a těm se do rána rozleželo, co vlastně provedli. V mysli měli nejstrašnější představy o osudu toho ubožáka, poněvadž v noci byl mrazík. A tak ho hledali také, když předtím na pankrácké policii poslali pana učitele domů, aby se uklidnil, že to je takový malý záchvat, který přejde, neboť si nemohli vysvětlit, jak takový vážný pán mluví takový nesmysl, že ukrad vozík se svázaným pánem. — S oběma nešťastníky setkali jsme se tedy ráno u Krče, kam nás dovedl Pluto, skotský ovčák Píseckého, který, zatímco jeho pán ležel na vozíku před hospodou, seděl v našem kruhu a lízal pivo z talíře.

Dacani drží dál svůj týden

Jakmile jsme tedy objevili ony dva zarmoucené pány, kteří nám ukradli našeho Píseckého, přinutili jsme je hrozbami, aby nám ukázali ono místo, kam v noci zavezli ubožáka. Podotýkám ještě, že od onoho okamžiku, kdy pes Píseckého uvedl nás na stopu svého pána, pojali jsme do programu strany mírného pokroku v mezích zákona též tuto větu: „Vláda ať se postará o rehabilitaci zvířat vůbec a psů zvláště. Nechť zrušeny jsou poplatky z chovu psů a antouškové postaveni pod dohled poslanců.“

Toto připomínám proto, abych poukázal, že program naší strany není jen nahodilou snůškou nějakých tezí, nýbrž že sestaven jest na základě velice důležitých pozorování ze života veřejného.

Pamatuji se, že oba páni chtěli dát psovi přítele Píseckého uzenku, kterou koupili v hostinci, ale pes zavrčel a nevzal ji.

Ani oko nezůstalo suché, když toto jsme viděli, jak nedal se podplatiti od těch, kteří mu unesli pána.

Řekl jsem k nim: „Není vám teď líto toho, co jste provedli? — Není vám zde tohoto tvora líto, zde toho tvora s očima tak smutnýma, kterému jste vzali, ukradli jeho poslední naději a podporu ve stáří?“ Oba pánové hleděli smutně před sebe. „A co budete mít z toho ostudy, co vyšetřování, jeť to zločin únosu, zločin obmezování osobní svobody, jest to pak ke všemu zločin kradení lidí, kterého jste se dopustili, a jestli ubožák někde na vozíku spadl do potoka a utopil se, pak budete mít na svědomí zločin vraždy, a když v nejlepším případě jen zmrzl, pak je to zanedbávání povinné péče o mládež.“

Ten starší, který byl učitelem na Pankráci, jedovatě prohodil: „A nyní mně laskavě, pánové, vysvětlete, jak to přijde, že jsme ho našli přivázaného na vozík, to přece nebylo jen náhodou.“

„Ovšemže ne, ctěný pane,“ pravil jsem, „to nebyla náhoda, stejně jako vy jste našeho ubohého přítele jen tak náhodou někam nezašantročili. Jenže my jsme učinili skutek šlechetný a dobrý, kdežto vy jste prostě ukradli věc, která vám nepatří, totiž pana Píseckého. Abych vám to tedy vysvětlil, musíte se vžít do poměrů panujících v Palackého třídě na Vinohradech v blízkosti restaurace U krvavého Tondy. Tam se totiž ztrácejí lidi. Dle všeho je někdo krade. Asi před týdnem zmizel nám v té ulici tajemně pan poslanec Klofáč. Šel s námi, a než jsme přišli na roh, byl pryč. Od té doby neví o něm ani voliči, ani parlament. Věc se však dosud tají. Pak zmizel tam jeden právník. Ta věc se netají, poněvadž ten právník se vrátil domů za čtyry dny a rodičům nechtěl říci, co se s ním stalo. Jen když otec řekl: ,Tak tě naposled ukradli,‘ kývnul hlavou a zvolal: ,Ukradli, ano, toť to pravé slovo!‘ Více z něho dosud nedostali. Jest patrně vázán nějakou strašlivou přísahou. Abychom tedy vypátrali ono tajemství, kdo vlastně lidi krade, použili jsme starého osvědčeného prostředku mahárádžů v Indii. Ti totiž, aby vypátrali a ulovili tygry, dají v džungli přivázat nějakého politického vězně na noc ke stromu. Jak se rozumí samo sebou, tygr přijde a vnadidlo sežere. Druhý den přivážou jiného politického vězně a to opakují tak dlouho, pokud si tygr nezvykne chodit si pravidelně pro večeři a pokud mají zásobu politických vězňů. Pak jednu noc přijde na místo výprava a ta tygra zastřelí, když si jde ke stromu pro politického vězně. Někdy se však stává, že političtí vězňové tam přivážou ke stromu mahárádžů a tygr ho ukradne. Na tom nám ovšem nezáleží.“

A Dacani obklopivše oba pány zapěli na silnici ke Krči:

„Nám na tom houby záleží, hodiny bijou na věži.“

„Tak vidíte, pánové,“ pravil jsem, „princip jest to zajisté velice dobrý. My jsme tedy přivázali Píseckého na ruční vozík a vevnitř v restauraci čekali, až nám ho někdo ukradne. Co tomu říkáte, jste jistě inteligentní mužové, máte rodinu, požíváte snad vážnosti, a teď si představte, že napíši o tom článek do novin. V novinách najednou se bude číst, co jste provedli, ta hanba, pánové, lidé na vás budou prstem ukazovat, budou se vám vyhýbat, neboť se budou bát, abyste je někam nezašantročili. Nato přijde soud, budete změřeni, fotografováni, octnete se v Kurýru, a pak budete zavřeni a nakonec se v cele pověsíte na vlastních podvlíkačkách a vaše rodina zahyne v bahnu velkoměsta; to není krásná perspektiva do budoucnosti, není-liž pravda? Hle, jak dnes slunce krásně svítí, ale tam do kriminálu nepřijde ani jeho paprsek, všechny vaše naděje ztraceny, pohřbeny, vy zaživa mrtvoly bez občanských práv.“

Dacani kolem těch dvou skleslých postav počali zpívat. „Dies irae, dies illa, testis virgo cum Sybilla.“ A pak jsme je za hrozného proklínání vlekli k místu, kam v noci zatáhli Píseckého. „On už tady není!“ zvolali s úžasem.

„Pak je v márnici,“ vykřikl Honza Riedlů a my jsme je oba vlekli ke hřbitovu branickému.

Teď už naříkali a plakali, zatímco jsme jim líčili zase pěkně popořadě: kriminál, šibenici, zničenou rodinu.

U hřbitova našli jsme hrobníka. „Ti páni,“ řekli jsme, „by rádi viděli Píseckého.“

„Pojďte, pánové,“ pravil hrobník. V tom okamžiku přejel nám mráz po zádech a ti páni počali už ne plakat, ale řvát.

„Tak tady to je,“ řekl hrobník, ukazuje na hrob u zdi, u kterého stál prostý dřevěný kříž s plechovou tabulkou: „Zde v Pánu odpočívá Vojtěch Písecký, zednický mistr z Braníka. Zemřel roku 1879.“

Poručili jsme jim, aby se za nebožtíka pomodlili, a když vykonali bez zdráhání pobožnost, vlekli jsme je do branického pivovaru, úplně zpitomělé tím vším.

Zatím už je hledaly manželky.

Okuste Branické pivo!

Dacani se mstí

Tak jsme se tedy octli v restauraci branického pivovaru se svými zajatci. Většina Pražanů zná ono heslo, kterým ozdobeny jsou oba břehy Vltavy od Vyšehradu přes Zlíchov, Podol, až po samý Braník, heslo, které psáno jest po zdích domů i zahrad velkými, ba obrovskými bílými písmeny, tak jako by obr, ovládající latinku, vracel se v povznesené náladě z branického pivovaru a z vděčnosti všude čmáral, kam se dalo: Okuste branické pivo. — A zejména když žhavé letní slunce svítí na ty bílé plochy, které déšť nesmyje, poněvadž jsou namalovány olejovými barvami, tu heslo to působí neodolatelně na ty bodré Pražany, kteří v prachu silnice a v žáru kotlů parníků vyplazují jazyk, v duchu přesvědčeni, že jedou se zotavit na venkov.

Znal jsem jednoho muže, který pravil, že nezná krásnějšího místa v celé Evropě nad Braník. Modrá obloha klene se nad čistě vystavenou obcí, vlnky Vltavy pohrávají si kolem stromořadí starých stromů, sta lodiček brázdí vodní hladinu, břehule vznášejí se nad řekou, bílí rackové vzduchem prorážejí svou dráhu v půvabných kruzích až na zelenou stráň chuchelskou, na jejímž temeni v majestátním háji kostelík vysílá k nebesům prosbu, aby chránila tento půvabný kout před zkázou. „Ovšem,“ pravil dále, „tím vším bych nebyl ještě nadšen. Toť jen malá a nepatrná část z toho, co mně tak v Bráníce k srdci přirostlo. Ba, nejsou to ani ony půvabné zpěvy převozníků, ani klid večera, kdy zvuky harmoniky nesou se Vltavou a mládež kdy zpívá velebnou hymnu lodníků z Bráníka: Já mám doma veverku… To není to. Ba, nenadchne mne ani harmonický zvuk pravidelných úderů koulí do kuželek v četných restauracích branických, kdy ozve se ona věta, která tak krásně mluví o staré, bohatýrské slávě české: ,všech devět‘, to vše není nic proti onomu pohledu, který sleduji často se zraky zarosenými z protějších břehů chuchelských, kdy náhle z oblaků prachu po silnici, zvířené automobily, vynoří se jako luzná fata morgána hrdé obrysy obrovských budov branického pivovaru — a utíkám se do toho chrámu, tak jako dítě spěje k domovu pod ochrannou ruku matky.“

Nemusím ani podotknout, že tento hovor vedl se právě v branickém pivovaře na počátku onoho památného týdne Dacanů. A že kdo tak mluvil, byl Kiesbauler, jeden člen naší společnosti, obdařený obdivuhodnou poetickou náladou při jakékoliv příležitosti, kde se mohl zadarmo napít. Oba dva páni, kteří nám ukradli Píseckého, seděli strnule, a ten pan učitel najednou řekl: „Ano, Braník má už 5000 obyvatelů.“ Groš to chtěl vědět lépe a křičel, že Braník má 6000 obyvatelů. Jak vidět, přicházela zábava do prvého stadia a dalo se také čekat, že za půl hodiny se to všechno musí změnit a zábava začít zcela jiným tónem. Během té půlhodiny bylo nám již všem jasno, že oni dva páni velmi silně okoušejí branické pivo, a to z naprostého smutku a zoufalství. Ten pan učitel seděl nějak divně na židli a stále říkal s blbým úsměvem: „My jsme upadli mezi piráty, my jsme upadli mezi piráty,“ a ten druhý pán jen kýval hlavou a říkal: „Tak je to dobře.“ Pak se nám oba dva představovali, a když jsem se zeptal pana učitele, zdali vychodil obecnou školu, dal se do usedavého pláče, kdežto ten druhý křičel: „Já mám techniku, já jsem inženýr z Krče.“ Honza Riedlů s Grošem mu to vymlouvali, ale on si lehl na kulečník, rozepjal ruce a volal: „Tak si mě ukřižujte, jen mne ukřižujte.“

Pan učitel vymotal se ze skupiny převržených židlí a doklopýtav k panu inženýrovi, ležícímu s rozepjatýma rukama na biliáru, objal ho křečovitě a bylo mu rozumět jen tolik: „Viď, Pepíčku, že to bude dobrý! Vždyť je Sedmihradsko daleko! A víš, jak my jsme tenkrát seděli v Londýnce? Tak neplač, Pepíčku“ — — —

Trvalo to hodně dlouho, než jsme oba sundali z kulečníku, a oni, držíce se kolem krku, posadili se na stůl naproti a zpívali: „Už mou milou od oltáře vezou.“ Pak odešli ven, ale za chvíli se vrátili a šli vedle do místnosti, kde byl nějaký vzdělávací spolek, pak učitel otevřel dvířka u jedné prázdné skříně, a dívaje se do temného prostoru, počal rozmlouvat: „Hle, už je noc. Tma. Úplná tma. Kdepak je asi žena? Co dělá moje drahá žena? Musím jít ven, ven, musím k ní.“ A vlezl si do skříně, aby odešel do té tmavé noci. Uhodil se přitom o zadní stěnu skříně do nosu a křičel: „Fanynko, nech mne, nech mne!“, zatímco ten druhý pán vrhl se za ním do skříně s vyzdviženýma rukama, křiče: „Nechtě ho, milostivá paní, nechtě ho, já jsem tím vším vinen.“ V tom okamžiku zavřeli jsme velkou skříň a nyní bylo slyšet šťouchání, soptění a tlumený křik: „Nech mne, Fanynko, nech mne, Fanynko!“, a druhý hlas: „Že vás praštím, milostivá paní!“ — Tak to trvalo chvíli, pak jsme skříň otevřeli, vytáhli je na boží světlo. Pan učitel i ten druhý měli utržené límečky, z nosů jim kapala krev a oba dva křičeli najednou, když byli na denním světle a viděli pikolíka: „Co jste nám to udělal, pane hostinský!“ —

Tak jsme je odtáhli na zahradu k pumpě, kdež, zatímco pana učitele drželi, přinutili jsme pana inženýra, aby klekl, což on považoval za přípravy k popravě, a aniž by se vzpíral, klekl, volaje jenom: „V ruce tvé poroučím, Pane, ducha svého. Já jsem nevinen! Do roka a do dne!“

Ostatní jeho slova zmizela v pleskotu vody, kterou jsme mu pumpovali na hlavu. Pak jsme ho odvlekli nehýbajícího se, poněvadž myslel, že umřel, opět do lokálu a pod pumpu přišel pan učitel. Ten byl v náladě velice elegické. Utrhl si z vesty knoflík a zvolal: „Odevzdejte toto mé ženě! A zavažte mně oči!“ Když jsme jeho poslední přání vyplnili, sklonil pokorně hlavu a vykřikl: „Sláva vlasti!“, a zase proud vody přehlušil jeho slova. — Na tohoto přece jen voda účinkovala, poněvadž dělal rukama jako když plave, a když jsme ho po důkladné sprše zvedli, polykal vodu, tekoucí mu v potůčcích z vlasů, a volal: „Moji dobrodinci, moji zlatí dobrodinci!“ — Pak jsme je šli sušit na slunce, kde zmocnila se obou úplná otupělost. Nato jsme zaplatili a vedli jsme je na parník, který právě jel na Zbraslav a do Davle. Tam jsme je posadili ke kotlů, kdež oba usnuli. Mezi Zbraslaví a Davlí se oba probudili a ptali se nás, kteří jsme jeli s nimi, ve stavu ovšem ještě mrákotném, kam je vezeme. Honza Riedlů řek, že do Austrálie a že už jsou čtyři neděle na moři. Tak si padli kolem krku a za chvíli usnuli zas jako dvě opice.

Když jsme přijeli do Davle, vyvedli jsme je na pevnou půdu; to však bylo už kvečeru. — Po celé cestě v pravém slova smyslu při chůzi spali. V davelské myslivně, kam jsme za šera dorazili, položili jsme je v restaurační místnosti na lavici a požádali jsme hajného a současně restauratéra, aby ty dva pány tam nechal přespat do rána. Že je to jeden pan učitel a jeden pan inženýr, a v jeho přítomnosti učinili jsme soupis všech peněz a cenných předmětů, které' jsme u obou pánů našli a dali do uschování hajnému, který nám to potvrdil. — A zatímco oba chrápali, vypili jsme každý láhev piva a odešli na Zbraslav, kde jsme ještě našli otevřený hotel U slunce. Předtím však jsme každému z obou pánů dali do klobouku čtvrtku papíru s těmito řádky: „Okuste branické pivo. Váš Písecký.“

Jaroslav Hašek přednáší u Zvěřinů o mrtvole na Tise

Na hořejší Tise chytili dva Sikulové medvěda, kterého odřeli, tlapky mu usekali, hodili trup do řeky a tak plul dál směrem k rovinám, zatímco oba Sikulové kůži odnesli na Nagy Banyi, kdež ji zpeněžili a vybrali si kromě toho odměnu za chycení medvěda. Odřený trup medvěda, krvavý, bez kůže a bez tlap plul dál po řece, pak zůstal vězet tam, kde řeka vchází do roviny, v rákosinách, kde nabubřel a praskl, když voda vyprala mu podkožku, takže maso bylo bílé jako lidská kůže.

Tak se stalo, když v horách pršelo, že proudy vody vyplavily trup z úkrytu a místo medvěda pluje po řece utopenec. Jeden sedlák z Bečkere díval se právě, jak voda Tisy opadává; Tisa se valila po rovinách s velkou vážností, ale ještě vážněji šel sedlák z Bečkere do vsi, neboť co viděl, bylo do jisté míry velice vážné. Tak přišel vedle k svému sousedovi Bátorymu a pravil: „Tak vidíš, byly deště a jsou už pryč. Kukuřice to ostatně potřebovala. Představ si, kdyby nebylo kukuřice. S čím bys jel do města na trh, řekni mně, s čím? A potom, když bys dostal peníze a jel do Nagy Banyi nahoru, kdyby té obrali a hodili do vody. Ano, bože, bože. To jsou těžké věci. No, ale kukuřice se urodí. No, a voda už opadává, tak ho přece někde vytáhnou.“

„O kom mluvíš?“

„O kom mluvím? O nebožtíkovi. Je nafouklý, pluje po řece, jak obrázek je hezký, Jako husar. Tak jdu tedy k řece podívat se, jestli klesá, a vidím ho plout, ubohého utopence, uprostřed proudu. Volám, zdali chce, aby se mu pomohlo, poněvadž hned jsem nevěděl, jestli je to utopenec. Ale teď najednou vlny ho převalí a objeví se břicho nahoře. Takové bělounké bříško. Jako když máš prase na pekáči.“ Bátory zamlaskl. „Ale silný chlap to musel být, Bátory. Ještě mrtvý se ti tak rozvaloval po řece, až radost se podívat. Poněvadž vypadá zcela jako křesťan, bude ho třeba vytáhnout a pochovat.“ Zapálil si dýmku a pomalu mluvil dál: „Ovšem pro Bečkere byla by to svízel, znamenitá svízel, a bude nutno nechat ho uplavat do Kis Vagányi, ať mají zlost, až budou s ním mít oplétání. Tam jim neunikne, poněvadž je tam splav a pod splavem staví nový jez a on jim chudák hezky vklouzne pod prkna a budou mu muset vystrojit pohřeb, darebáci.“

Slovo darebáci vyslovil s jakýmsi zadostiučiněním, neboť mezi Bečkerem a Kis Vagányim panovaly spory odpradávna, jejichž příčina byla zcela odůvodněna. Kis Vagányi ležel totiž doleji na řece a Bečkerští správně hádali, že jsou okradení o všechny ryby, které nachytají Kisvagánští.

Bátory podíval se oknem do roviny. „Ještě tam nebude, rád bych viděl, až ho budou tahat, Solvéši. Ale oni si řeknou, co s chudákem, máme mít oplétání, tahanice, odkud připlul, znáte ho, neznáte ho, viděli jste ho zaživa, neviděli jste ho zaživa, kdo ho vytáhl, co se o tom povídá, pak pohřeb mu vystrojit a čert ví ještě co všechno. Pěkně ho chudáka hodí zas do proudu, ať pluje na Pöuztek.“

„To se zmátli,“ řekl Solvéš a šel domů, kde si vzal v ohradě u statku koně a klusal na Kis Vagányi. Letěl na koni podél Tisy, a když spatřil utopence, rozvalujícího se ve vlnách řeky půl hodiny od Bečkere, zvolal: „Ne tak rychle, příteli!“ Za čtvrt hodiny byl u Kis Vagányi na četnické stanici. „Mrtvola na Tise,“ s těmito slovy vkročil před četnického strážmistra, který hověl si u včelína. „Dobrá,“ řekl strážmistr a natáhl se ještě pohodlněji pod rozsochatou stinnou škumpinu, „jestli je to mrtvola, tak se ten člověk utopil. To není nic divného. Třebas se to hovado opilo a sklouzlo do vody, nebo se pitomec šel koupat a schválně pokoušel pánaboha, který ho nenaučil plovat, nebo ho hlupáka někdo do vody hodil. A co má z toho ze všeho. Je nabubřelý, není-liž pravda?“

„Právě jak má být.“

„Tak se utopil, a nemůžeme nic dělat než ho nechat vytáhnout, zatracený chlap, právě se mně chtělo dřímat.“

Strážmistr vstal a šel ke starostovi. „Pane,“ pravil, „máte v rajónu utopeného, pošlete obecního pandura s hrobníkem pod splav.“

„Pane strážmistře, nebylo by lépe poslat ho dál? Měli bychom mnoho psaní k úřadům. Já bych musel psát, vy byste psal, a v Pöuzteku nemají co dělat. Pošleme ho, chudáka, na Pöuztek. Jen ho bidlem trochu odstrčí pandur do proudu. Proč si ho nechytli u Bečkere, co my tady s ním máme co dělat? Když už jsi připlul až sem, pluj si až do Pöuztek, a jak se bude ten starosta čertit, vždyť ho znáte, jak vám nemůže přijít na jméno, že jste tady zavřel jeho syna pro rvačku. On vždy říká, že račte být bůvol, pane strážmistře. A vidíte, najednou budou mít mrtvolu v obci. Bude muset dopisovat sem, dopisovat tam, přijdou komise a on se z toho zblázní, víte, jak je nervózní. Ono se mu bude zdát o samých utopencích a ten pes bídná bude schnout a schnout."

Solvéš, který se šel podívat na nepříjemné postavení Kisvagánských, vrátil se zarmouceně do Bečkere, kde řekl k Bátorymu: „Pustili ho přece dál na Pöuztek!“

Pod Pöuztekem je obec Regény. U pilotového mostu utopenec dostal se pod pilot a byl by málem vytažen, ale strážník dobře věděl, co Regénští provedli Pöuzteckým před třemi léty. Poslali jim na krk cikánské tři rodiny i s padělanými dokumenty, že patří na Pöuztek.

Tak mrtvolu odstrčili a utopenec, obraceje se ve vlnách jako utonulý skot, plul na Regén. V Regénu ho uviděli tři malí hoši, a když každý to chtěl první hlásit na obecním úřadě, servali se, a než bylo po rvačce, už plula mrtvola na Szilagy. Tam právě čekali na mostě vrchního župana, městys byl ozdoben královskými barvami a utopenec připlul k mostu v plné slávě za hřímání dvou hmoždýřů a za zpěvu školních dítek: „Isten almeg a Magyar. Bože, ochraň Magyary!“

Současně vjížděl na most föišpán. Doba tedy nebyla naprosto příznivá k tahání utopence na břeh, také to nebylo na programu slavnostního dne.

Föišpán si toho utopence však všiml z kočáru.

„Jest to pouhé prase, velkomožný pane,“ odpověděl starosta na otázku vrchního župana, co to pluje po řece, „dokonalý vepř, kterého stihlo neštěstí. Nebylo možno zabránit, aby se neutopil před příjezdem nejvelkomožnějšího pana vrchního královského nadžupana stoličního.“

Utopený plul tedy dál na Halmágy, kam připlul v noci, takže nebyl pozorován. A plul dále, na Hajdú Böszermény, v kterémžto městě s 20 000 obyvateli aspoň 1000 lidí vidělo tu mrtvolu ve vlnách řeky. V takovém městě jest z těch tisíce lidí aspoň 500 hotovo vytáhnout jakoukoliv mrtvolu z vody, poněvadž dostávají po šesti korunách za každého utopence, podivnou náhodou podle znění zákona o dobytčím moru. Kromě toho, jaká to radost, když v hajdúböszerményských novinách bude se čísti: Jánoš Melek, nebo Ištván Keryld či Lájoš Pučár, nebo podobně, vytáhli z Tisy mrtvolu utopeného člověka. Tak se stalo, že padesát lidí tahalo ho u městského mlýna. Když ho vytáhli na břeh, s úděsem pozorovali, že se tu stala vražda, neboť z nohou a rukou zbyly nebožákovi jen pahýly. Na lebce byly též stopy příšerného zločinu, jedině nos byl pěkně zachován, takže každý viděl na první pohled, že to je žid. Nad nosem pak dívaly se dvě vypoulené, nezatlačena oči nebožtíkovy, kterému na bradě zbyl kus chlupů, takže to vypadalo, jako by násilná smrt byla stihla nebožtíka právě při nedokončeném holení. Ostatně máme tu dobrozdání městského fyzika, doktora Söra, který prohlásil, že nalezená mrtvola náleží sešlému individuu, kteréž dle všeho bylo stiženo jakýmsi druhem šílenství a dle tvaru nosu a dle jistých známek na přirození jest původu židovského, mužského pohlaví, a dle zkaženého chrupu a jistých známek ve stáří mezi 40 — 50 léty. Toto sešlé individuum musilo se v záchvatu šílenství dlouho potloukat po lese, nebo zavražděný byl podivínem, neboť v jeho žaludku bylo nalezeno mnoho lesní trávy, sežvýkané na chuchvalce, dále mech a lesní kořínky, které se dostaly do žaludku nebožtíkova ještě za jeho života. Nešťastník byl podle úsudku městského fyzika usmrcen způsobem velice ukrutným. Byl střelen do boku z ručnice, takzvané medvědovky, velkého kalibru, pak mu byla kůže s hlavy sedřena a končetiny usekány. —

Bylo tedy nařízeno soudní vyšetřování a nebylo nijaké pochybnosti o tom, že ona vražda stala se v lesích nad Nagy Banyiou, v oněch nebezpečných hvozdech. Byla též vyslovena domněnka, že ubohý žid stal se obětí pohlavně zvrhlého individua. Pak byl konán pohřeb, kterého účastnila se celá židovská obec, a nad hrobem medvěda promluvil rabín pěknou, dojemnou řeč o tom, že každý prach jest a v prach se obrátí: „Kdo ale izraelskou duši zahubí, tomu se to tak přičítá, jako by byl zahubil celý svět.“ —

Za deset let po této události přiznal se na smrtelné posteli ve vsi Akna Sugotáty starý Sikul Jorrö, že zabil před deseti léty v lese žida a hodil ho do řeky. Tak u soudu v Hajdú Böszermény napsali na akta o smrti neznámého jméno Jorrö a pod to připsal vrchní soudce: fécit — udělal. Nato připojil křížek, že už je Jorrö mrtev, a zastavil vyšetřování.




Jaroslav Hašek

— český spisovateľ, humorista, publicista a novinár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.