Zlatý fond > Diela > Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Vyzvědačské aféry Strany mírného pokroku v mezích zákona

Jeden den v redakci Českého slova

Přiznávám se tímto veřejně, že jsem byl vlastně vyslán výkonným výborem strany mírného pokroku v mezích zákona, abych jako vyzvědač vstoupil do redakce Českého slova a tam vypátral, jak to vlastně strana národně sociální dělá, že má tolik přívrženců. Musel jsem tedy vstoupit do redakce zcela nenápadně a zaujati tam postavení takové, abych sám nezradil zásady strany mírného pokroku v mezích zákona a nezúčastnil se politiky národně sociální. Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat jako z úkrytu všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a do zlámaných noh a do jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje.

A přiznávám se, že zprvu věnoval jsem se čistě jen lokálnímu zpravodajství. Není-li za den dostatečný počet nějakých pokusů sebevražedných, úrazů a podobně, jest třeba vymyslit si různé věci, které by zajímaly čtenáře. Jsou to hlavně meteory, dále vzácné úkazy na nebi, kterých není možno kontrolovat, zdali se skutečně udály.

Pamatuji se, že jsem kupříkladu napsal tuto lokálku:

Obrovský meteor

objevil se včera v noci na severozápadní obloze, jádro bylo barvy sytěbílé, okraje fialové, a celý zjev, který trval takřka pět minut, byl provázen dunivými výbuchy. Jest domněnka, že meteor spadl někde v Bavořích.

Takovéto lokálky velice čtenáře poutají a hned druhý den po uveřejnění této lokálky dostali jsme od profesora D. z Třeboně delší dopis, ve kterém vykládá, že když šel ve dvě hodiny v noci domů, uviděl taky něco na obloze, což bylo velikosti vlasatice třetího řádu. Ubohý pan profesor, jehož jméno jsme uvedli v plném znění a zprávu otiskli, si nepomyslil, že tisíce čtenářů v Čechách si pomyslí o něm, že je flamendr, který chodí na takovém malém městě až ve dvě hodiny v noci domů. Také si to chudák rozmyslil a telegrafoval nám, abychom jeho pozorování neuveřejnili, ale bylo již pozdě, už to bylo vysazeno.

Člověk tedy svými velice dobře míněnými lokálkami velice často způsobil nepříjemnosti různým osobám. Napsal jsem kupříkladu lokálku: ,Adamité na Loučensku‘, veden jsa šlechetnou snahou zpestřit obsah denních zpráv. Napsal jsem, že v lesích u Loučeně objevili se naháči, patřící k sektě adamitů, vyhubené Žižkou a Prokopem Holým. Z okolních vesnic že bojí se jít děvčata a ženy do kostela. Končil jsem: „Jest na četnictvu a lesním personálu, aby co nejdříve vypátrali sídlo nebo členy oné fantastické sekty adamitů.“

Nevěděl jsem, že z této nevinné lokálky bude mít velkou nepříjemnost jeden vážený sedlák z okolní vesnice. Jsou totiž momenty v lidském životě, kdy člověk hledí dostat se do ústraní vedle silnice, aby se částečně svlékl a vykonal velkou tělesnou potřebu.

Nesmí tak ale činit v době, kdy četnictvo pátrá po adamitech. I našel ho jeden četník v houštině a přirozeně se domníval, že když si rozepíná kalhoty, že se chce svléci celý a běhat nahý po lese a zúčastnit se adamitských pobožností. Věc se sice vysvětlila, ale ubohý sedlák přece je jen v celém okolí v podezření, že je tajný adamita a ne veřejný, zejména když jeho čeledín vykládá, že jeho pantáta v létě, když je horko, spí úplně nahý.

Šéfredaktor Českého slova Jiří Pichl

Když byla nyní již řeč o Českém slově a straně národně sociální, kde jsem pozoroval poměry, jaké v té straně panují, musím předvésti veřejnosti Jiřího Pichla, šéfredaktora Českého slova.

Tedy račte přistoupit blíž, právě začíná krmení.

*

Jest uzavřen v přední místnosti redakční. Sedí za redakčním stolem, za kterým se ztrácí jeho malá postava, tahá si knír do délky, protahuje si mušku pod pyskem, povytahuje nozdry a čenichá. Podívá se přitom ku dveřím, skřipec si očistí a jeho malý, červený jazyk počne mu nedočkavostí rejdit po rtech. Jiří Pichl se olizuje. Tak to právě dělají dravci, když čekají kořist. Tito ježí přitom srst a protahují kůži na hřbetě ve vlnitých záchvěvech. Pichl by chtěl taky ježit srst, ale sáhne si na hlavu a zklamaně zas dá ruku dolů. Zbývá mu tedy jedině možnost protáhnouti se. Učiní tak elegantním pohybem, pak vyskočí ze židle a počne capat drobnými krůčky hezky dokolečka po šéfredaktorské místnosti.

Jeho situace je čím dál tím zoufalejší, ušní boltce se mu vztyčují, Pichl větří. Ne, zas to nebyl Šefrna. Kroky utichly v přízemí a Šefrna nejde. Jest to vskutku hrozné, když Šefrna, ten dokonalý sluha redakční, nepřichází s večeří. A přece mu tak důrazně Pichl říkal: „Bratře Šefrno, půjdeš mně k Chmeloví pro něco, tady máš korunu a kup něco zvláštního, co — no, vyber sám, víš…“

A Šefrna zmizel s ujištěním, že učiní víe podle rozkazu. Do dveří z druhé místnosti redakční nakoukne bratr Hanzlíček, redaktor hlídky odborových organizací a organizačních zpráv, a táže se: „Poslouchej, Pichle, mám to napsat o tom cihlářském mistrovi hodně sprostě?“

„Jen to napiš, Hanzlíčku, jak chceš!“ odpovídá Pichl a zas už cape kolem dokola. Kdepak má on teď myšlénky na to, jestli se má něco napsat sprostě nebo slušně. V tomto posvátném okamžiku, kdy očekává večeři, není mu nic do listu, zcela nic mu nezáleží na straně národně sociální, jeho myšlénky toulají se za sluhou Šefrnou. Provází ho v duchu a vidí, jak maličký Šefrna prochází bazarem U zlaté husy a jak se staví ve výčepu v bazaru a vypije si malé pivo, přičemž starostlivě dodává: „Ale rychle, já jdu bratru Pichlovi pro večeři!“ — Sleduje ho v duchu dál, když Šefrna opatrně přechází jízdní dráhu Václavského náměstí a na druhé straně jak vpadá do výčepu, co je Ilusion, a jak tam svědomitě prohlašuje: „Natočte mně rychle to malé pivo, já jdu bratru Pichlovi pro večeři.“

Jde za ním v duchu zase dál, zří ho přecházet opět na druhou stranu Václavského náměstí, pak přejít do Jindřišské k jasně osvětlenému krámu, z něhož dveřmi vystupuje vonná pára, která stoupajíc k nebesům, zachovává formu věnců z buřtů a v té podobě jako gloriola vznáší se nad firmou ,Chmel — uzenářství‘. A vidí Šefrnu vstupovat dovnitř.

Jeho maličká postavička zmizí v klubku lidí před pulty a Šefrna již zas vychází ven, s balíčkem, na jehož hnědém papíru zřít mastné skvrny. A zas to jde nyní po pořádku, napřed výčep Ilusion, pak výčep v bazaru U zlaté husy, kde všude s bezpříkladnou svědomitostí říká: „Ale natočte mi to malé pivo rychle, nesu večeři a bratr Pichl už má hlad!“

A nyní již vyběhne po schodech, otevře dvéře a již stojí před bratrem Pichlem… Vtom přízrak zmizel. Jiří Pichl je ve svém pokoji opět sám. Ticho panuje na chodbě, jen k Pichlovi zaznívá z vedlejších místností monotónní zvuk sázecích strojů. Jiří Pichl usedá opět ke stolu a čelo uloží do dlaní.

Jiří Pichl přemýšlí. To bývá tak jednou za den. Nemyslí ovšem na státoprávní stanovisko národně sociální, ani na kompromis s mladočechy, ani na sociální demokracii. Pro tuto dobu jsou mu všechny zápasy a ideje věcí vedlejší. On myslí jedině na to, co mu Šefrna přinese k té večeři, když mu přece řekl: „Víš, bratře Šefrno, tak mi přines něco zvláštního, co tam uvidíš.“

A konečně je Šefrna tu a Pichl jde mu vstříc s očima zářícíma: „Tak copak jsi mi zvláštního přines, bratře Šefrnko?“ A Šefrna postaví se hapták před Jiřího Pichla a pevným, tichým hlasem pronese: „Vuřty, bratře Pichle!“

Redakční sluha Šefrna

Tuto zvláštní zkušenost získal jsem jako vyzvědač strany mírného pokroku v mezích zákona za svého pobytu v Českém slově, že i strana, mající na programu rovnoprávnost všech lidí, heslo rovnost, volnost, bratrství, má své sluhy. Výkonný výbor strany národně sociální má za sluhu Svobodu a redakce Českého slova jako strany má sluhou Šefrnu.

Kdyby byl Šefrna jen o půl hlavy menší, byl by mohl směle vystupovat jako lilipután. Přesto však dovede stranu reprezentovat náležitě, spíš než nějaký hromotluk, a kdekoliv se objeví jeho maličká postava s vousem pěstěným a la Napoleon III., černým jak uhel, a kdekoliv také zablýsknou se jeho malé, černé oči, tam všude jest jisto, že tam vstupuje duch národně sociální. Neboť tam ozývá se slovo ,bratře‘. — Bratr Šefrna zná jen jedno oslovení, nejvyšší a nejkrásnější, a to onen velkolepý pátý pád ,bratře‘. Toto slovo srostlo tak s celou jeho bytostí, že i když se rozhorlí, nezapomene na ně a vykřikne: „Bratře, ty jsi hovado!“ A kdokoliv přijde do redakce Českého slova, ať tam žádá cokoliv, kdyby tam přišel třeba i policejní komisař pátrat po konfiskovaných výtiscích, tu Šefrna obrátí se ke každému s uctivou otázkou: „Přeješ si něco, bratře?“

Pamatuji se, že jednou přišel exministr Prášek do redakce českého slova, a tu Šefrna přišel k němu, ukázal na židli a řekl: „Posaď se, bratře Prášku!“

V době, kdy se vyjednávalo o kompromis s mladočechy, byl poslán k doktoru Kramářovi s nějakým přípisem, a když tam všude se ptal v Národních listech každého redaktora: „Bratře, kdepak je bratr Kramář?“ — konečně ho přece našel, a odevzdávaje mu přípis, řekl přátelsky: „Tady ti nesu, bratře Kramáři, něco od bratrů z Českého slova.“

Jednou byl zatčen při nějakých demonstracích proti Němcům, a když byl mu diktován policejním komisařem trest tří dnů, uklonil se a řekl: „Děkuji ti, bratře.“

Celkem se tato poslední událost dobře hodí na to, co se říká o straně národně sociální, která má stoupence ve všech společenských vrstvách, a to: „Bratr tě chytí, bratr tě odsoudí a bratr tě pověsí.“ Pomocníci kata Wohlschlägra jsou totiž upřímnými stoupenci strany národně sociální.

Tedy slovo ,bratr‘ hraje velkou roli v životě Šefrnově. On všude propaguje toto vznešené slovo, neboť neznám upřímnějšího národního socialistu nad bratra Šefrnu. Kdo kdy v hostinci nebo v restauraci sledoval jeho rozhovory politické, ten jistě se podivil, když z úst jeho zaslechl onu mužnou větu, že Kristus Pán byl národní socialista. Jinak však až na Pána Krista nemá židy rád, poněvadž dosud neviděl, aby nějaký žid nosil červenobílý karafiát, kromě v době, kdy mu chce mládež národně sociální vytlouci okna.

Mimo národní socialisty, Krista Pána, kterého miluje dvojnásobně, poněvadž je starokatolík a národní socialista (ačkoliv tvrdí, že se stal starokatolíkem kvůli vínu, poněvadž přijímají podobojí), má nejvíce rád Srby. Ba tak rád, že dokonce jednou zradil svou národnost a hrál na výstavě v srbském kroji se srbskou kapelou, která sestávala z osmi Čechů a z jednoho skutečného Srba, kapelníka.

Říká také, že nejkrásnější doba v jeho životě byla, když dělal Srba. A vysvětluje to blíže hrozným počtem sklenic piva, neboť pivo jest jeho druhým ideálem. Prvním ideálem jest český stát s českým králem.

„A jak to přišlo, že obecenstvo nepoznalo na vás, že nejste Srbové?“ tázal jsem se ho jednou.

„Ale to my jsme mluvili srbsky mezi sebou.“

„Vždyť jste neuměli.“

„To se ví, že neuměli, bratře,“ odpověděl Šefrna. „My jsme tu češtinu jen tak vyráželi ze sebe a dávali jiný přízvuk a místo -h- říkali všude -g-. A to jsi měl vidět na Zbraslavi, na okresní výstavě, co dělali veteráni. Když chtěli na nás, jestli neumíme nějakou českou písničku, zahráli jsme: ,Goro, goro, vysoká jsi‘, a oni plakali radostí a pivo teklo potokem a vidíš, na Zbraslav nás jelo ten den koncertovat devět Srbů, a nazpátek už nás jelo devět Čechů. Neboť ten jediný Srb mezi námi, ten se tak opil, že mluvil také česky.“

Jinak tedy, až na to, že se vydával za Srba, jest Šefrna povahy velice skromné a jest také vděčným. Vzal jsem ho dvakrát za sebou do Národního domu, a poněvadž Šefrna rád užívá přirovnání z dějin českých, říkal potom, že mu to tak připadá, když my dva jdeme do Národního domu, jako král Václav a jeho kat.

Ženský pseudonym

Mezi nás chodil ženský pseudonym. Nikdo neměl ani zdání o tom, že muž ten je ženská nebo tak něco podobného, nebo že ta ženská je mužský. Je to tak obdivuhodně popleteno, že se v tom nevyznají v žádné redakci. Jisto je tolik, že existuje tajemná bytost, která píše různé věci, většinou hloupá žvanění, a bytost druhá, skutečná, reelní, že to roznáší po redakcích. V redakcích objeví se tedy dáma vysokého vzrůstu, elegantní, svůdných tvarů, jiskrných očí, a přijde k redaktorovi s oním půvabným úsměvem, který by byl s to snad rozehřáti i Augustina Eugena Mužíka. Takový nešťastný redaktor vrtí sebou na židli a je celý blažen, rozehřívá se, říká: „Čím mohu, prosím, sloužit, milostivá?“ Vůbec k hezkým dámám jsou v každé redakci velice přívětiví, mile to působí na redaktory, taková návštěva, takový redaktor zrovna poskakuje kolem, mne si ruce, obejde tu dámu, aby ji viděl celou, a usmívá se, tak jako voják, když mu předložíte talíř jelit… Tak si vždy počíná kupříkladu šéfredaktor Českého slova Pichl; poskakuje, hopsá, jeho drobná postavička jenjen září, z úst mu plyne samé račte, jen račte, milostivá, jsem vskutku rád, mne velice těší, ovšem, zajisté, já se přičiním, já se vynasnažím, buďte ubezpečena, milostivá, ó prosím, prosím, budu neskonale šťasten, hned to dáme sázet, jsem velice rád, velice rád, bylo mně potěšením atd., — řítí se mu to z úst jako lavina, takže kdyby takhle mluvil na nějaké schůzi lidu, už mohl být dávno poslancem, tam však koktá jako podřezaný — ovšem voliči nejsou krásnou dámou, přinášející příspěvky pro list — ale když ona milostivá je taková kulaťoučká, viď, Jiří Pichle, to ti svítí očička pod skřipcem jako kocourovi, to sebou vrtíš a házíš jako ryba v keseru!

A jako Jiří Pichl i ten dobrý Mužík, tak se chová většina redaktorů k dámám elegantním, hezkým a usměvavým. A nyní si představte, že opravdu velmi hezká dáma po těch redakcích se potlouká a jedná přitom s jistou dávkou přímosti, která jest jemně obalena do takové koketérie, prostě přijde, usměje se a odevzdá panu redaktorovi své rukopisy a praví: „Ovšem používám, poněvadž mé práce se mi zdají býti na ženu trochu silné, mužského pseudonymu.“ — Jak to dovede tak hezky říci: příliš silné — jsou slabší nežli cokoliv jiného, silné jsou jenom úsměvy, které provázejí odevzdání těchto prací do rukou redaktora.

Nezůstane ovšem jen při úsměvu, taková ženská potřásá zcela kamarádsky ruku redaktorovi a je s to nabídnout se mu docela, že mu zreviduje příspěvky, které přišly do redakce, a že mu řekne, co se hodí a co se vyhodí. Že si to vezme domů a tam že to probere. Přitom lže, až se jí od huby práší, že je svobodná, právě že živí se tou prací literární, a můj bože, je tak mladá a má takovou starou maminku — a léta přejdou a ona je pořád ještě tak mladá a maminka jí přirozeně stárne a ona čím dál tím více nosí rukopisů, čím dál tím stávají se její práce pod mužským pseudonymem šablonovitějšími, počíná se vracet ku svým starším povídkám, které byly psány před léty cizími autory, a najednou sáhne ke kancelářským obrázkům, ačkoliv každý ví, že ta dáma není v kanceláři, a jsou tam podrobnosti, odpovídající skutečnosti a pravdě; a najednou se objeví, že po léta lhala a že to všechno psal její muž — a takovému zjevu se říká ,ženský pseudonym‘.

A jeden takový exemplář znala strana mírného pokroku v mezích zákona, asi tak, jako ruští revolucionáři znali Gapona. Aby tedy nikdo nebyl v pochybnosti, koho se týká tato kapitola, jsem nucen prohlásit, že tato kapitola netýká se nijak Jóži Kratochvílové.

Sklenice černé kávy

Poutavé drama kabaretu strany mírného pokroku v mezích zákona

Na scénu přijde kapucín a posadí se za kavárenský stolek. Tříminutové ticho. Konečně zvolá kapucín směrem ke kavárenské kuchyni, když se podíval na hodinky a shledal, že už tři minuty ticha jsou pryč:

Mně dejte sklenici té kávy černé, jen proboha, já kapucína nechci, neb kvality on bývá prachmizerné, no, bude to, či nebude…?

Po chvíli:

Takhle už dál to nepude. Už sedím tu já hezkou chvíli, myšlének hříšných sta už mám, v takové kavárně bývají holky, odpusť mně, bože, že to znám. Chci černou kávu prozatím, co ale dále, to až potom já oklikami prozradím. No bude to, či nebude?

Po chvíli:

Takhle dál už to nepude. Já počkám, neboť trpělivost je jednou z velkých cností přece, a dá-li ti kdo přes hubu, tu dobrý křesťan toto vece: Prosím tě, počkej, až se zvednu, pak dáš mně potom ještě jednu. No to je hrůza, nikdo nejde, už deset minut tady civím a moc se tomu, věřte, divím…

Jde ku dveřím kuchyně a volá:

S tou kávou, prosím, copak je?

Sedne si opět (po chvíli):

Není s ní nic, to dobře vidím, víc hulákat se věru stydím, neb sluha boží nesmí řvát, ať žízeň má či ať má hlad, ať kávu chce buď černou nebo bílou, na všechna zklamání já musím vždy s tváří hledět klidnou, roztomilou.

(Křičí):

No bude to, či nebude? Takhle dál už to nepude!

(Ticho)

Zas ani noha tam se nehnula, snad tam ta holka usnula, tak půjdu dál, snad kavárna přec jiná vlídněji přijme mnicha kapucína.

(Odstrčí židli a odejde východem z kavárny. Po jeho odchodu objeví se ospalý číšník.)

Číšník:

Hic, židle odstrčena jest, a na mou čest, tu někdo byl, snad něco chtěl, a jestli chtěl, tak volat měl. I stůl je trochu odstrčen, už je to tak, zde někdo byl, a šel pak zase potom ven, a člověk po něm ukliditi musí, ba, chudý číšník mnoho zkusí. Mně se hned zdálo, když jsem dřímal, že nějaký sem přišel host, ve snu jsem slyšel, jak jsem klímal, že čekání už má on dost. Ba, je to život, klidu člověk nemá a dřít se musí jak tvář němá, ba hůř než kráva, kůň či vůl, on si nic nedal, odšoup stůl, a člověk po něm ukliditi musí, ba, chudý číšník mnoho zkusí. Teď pěkně hezky ke kamnům si sednu, až někdo přijde, pak se ovšem zvednu.

(Jde do kuchyně. Z ulice vejde do kavárny mladé, nezkušené děvče, položí kytičku lilií na stůl a posadí se):

Jsem unavena, neboť chtěl mne svést, jmenuje se Hynek a je z Kolína a já Hromádková a jsem nevinná, byl dle všeho smilník, vyhlížel jak vilník, chtěl mně vzít mou čest, neb řekl: ,Smím vás doprovodit, vy nesmíte tak sama chodit,‘ a přitom na mne hleděl tak, že musila jsem sklopit zrak, až zbledla jsem jak bílá sádra, neb pozoroval moje ňadra, a řek, že je Hynek a je z Kolína, což na mně neviděl, že jsem nevinná? že venkovské jsem nezkušené dítě, jež jede do Prahy si službu najít, a čestnou známost navázat, s tím nemusím se tajit. Jsem přesvědčena, kdyby mne i svedl, že by mne k oltáři on neodvedl. Teď si dám kávu, černou kávu dám si, by vzpružila mé unavené údy, mám korunu jen všehovšudy.

(Volá):

Dejte mně černou kávu!

(Po chvíli):

Tu ticho jako v kostele a nikdo nejde s kávou… Jsem sirotek, má matka v hrobě dřímá, nemají tu kamna, proto je zde zima, a otce neznám, ten mamince utek, po obou musím nosit smutek…

(Pláče) — (Plačtivě):

Och! dejte mně kávu, ať se osvěžím a ať už odtud poběžím, bych ještě dnes si našla službu a matčinu tak vyplnila tužbu, když umírajíc, zašeptala tiše: Modli se, děvče, a také pracuj, hříšnými vášněmi si život neukracuj.

(Volá):

Co jest s tou kávou, já nemám času, já už tu čekám, to je hodina —

(Pro sebe):

Ten záletník byl z Kolína.

(Pauza. Volá do dveří):

Tak prosím vás, co vlastně s kávou bude, myslíte, že když děvče jsem jen chudé, že nemám naspěch, až se vám snad zráčí, že je dost času, když jsem sirotek, no to je věru k pláči, či snad že nejsem městská ňáká dáma, pak bych si kafé uvařila sama, a nemusela čekat, až se vám snad zlíbí…

(Zvedne se a křičí):

Co je s tou kávou?

(Sedne si)

Tak tedy mně ji nenesete dosud, ach, sirotek má smutný osud, což ale já tu čekat musím, odejdu pryč a jinde štěstí zkusím.

(Odstrčí stůl a židli a odchází, zapomene na stolku lilie. Po jejím odchodu objeví se číšník, promne si oči):

Že jsem se nemýlil a někdo že tu byl, na první pohled vidět, ten nezdvořák však mohl by se stydět. Když slušný člověk někam přijde, tak z lokálu zas slušně vyjde, dá do pořádku stůl a židli přistaví, tomu se říká slušný pán, však odstrčit židli, nechat to tak být, to dovede jen mezulán. A po všivém hostu, který nic si nedá, abych uklízel ještě snad, ani mne nenapadne, mám se přece rád. Nechám to tak, a snad se nepřetrhnu, to aby člověk lítal jako pták, každého lumpa obsluhoval, každého chrapouna obskakoval, a on si tady zapomene kytku, a bude mne obtěžovat, jestliže se vrátí, ty trampoty mně nikdo nezaplatí. Tak hezky dřímám — co s tou kytkou, já vyhodím ji klidně ven a zas si zdřímnu u kamen.

Jde ke dveřím na ulici a vyhodí lilie a vrátí se do kuchyně. Po jeho odchodu přijde profesor Masaryk. Klobouk pověsí na věšák a sejme z něho Čas a posadí se ke stolu. Tiše ke dveřím kuchyně:

Černou kávu, prosím, jednu sklenici, ale bez cukru, prosím.

(Hlasitěji):

Ba, bez cukru! Vždyť v českém žití je příliš sladkostí, jak Machar zpívá, a proto bez cukru, toť pravda jistá, jen černou kávu smí pít realista a bez rumu, neb opojení škodí, a na svět třeba střízlivě přec hledět, to také musí realista vědět.

(Dívá se do novin a podívá se za chvíli na prázdný stůl):

Když jsem to dopil, nemusím dál sedět.

(Volá):

Platím!

(Čeká chvíli)

Když nikdo nejde, na stůl peníze já položím a půjdu dál, že v kávě bylo mnoho cikorie, na to bych věru přísahal.

(Položí peníze na stůl a odejde. Po něm přijde číšník):

Toť kupodivu, zase tu byl někdo, peníze nechal na stole, toť kupodivu nevysvětlitelno, zač a nač a proč? Já ve snu slyšel slovo: Platím, a než se proberu a sem se vrátím, host zase pryč, co chtěl a co si přál, nebo se mně jen takový sen zdál. Nač platil, zač a nač a proč, kdož věděti to může, samá jen starost, běhání a trud, vyskočit nejlíp z kůže. A přec bych si tak rád já zdřím…

(Shrabuje peníze se stolu a oprašuje ho):

A rád bych měl už pokoj svatý, leč sotva odtud vytáhnu jen paty, hned někdo přijde, aby člověk skákal, a „račte si přát, a co je, račte, libo“. Ba, na mou duši, aby člověk plakal. Teď na chvilku si půjdu zdřímnout, mne oblaží snad luzný sen, schrupnu si hezky u kamen.

(Odejde. Přijde Quido Maria Vyskočil. Stojí u stolu):

Jsem Quido Maria a k tomu Vyskočil, jsem z Příbrami a členem Máje, jsem krásná pohádka, jsem pohádka já sám, jsem velký básník, romanciér lásky, jsem Quido Maria a z Vyskočilů rodu, a kávu chci, chci černou kávu, slyšíte, kávu žádám teď. Tu kávu černou, jako uhlí v dole, kdy skřítkové… leč nač to roztahovat, přineste kávu. Vy ji nenesete, když básník po ní touží? Vy nespěcháte s luzným Mokky žárem a z Arábie pouští s královnou a eunuchy, či co to povídám, chci kávu, kávu chci. Nu, bude to, či nebude to, proč nenesete černé kávy sklenici, či spíte snad, či nevaříte? Že odejdu, já Quido Maria, jenž z Příbrami je básník z rodu Vyskočilů, zde vizitka, tu na stůl kladu, a odcházím, jdu hrdě pryč, zas k umění blíž ku hvězdám, už jdu, už otvírám dveře, už jsem venku.

(Za dveřmi):

Už jsem na ulici, už…

Číšník:

Bodejť by tu nebyl zase někdo, a navštívenku na stůl dal,

(trhá navštívenku):

toť nějaký Ježíš Marjá, aby ho čert spral. Teď ke kamnům si na lavici lehnu, ať někdo přijde! Já se ani nehnu!

(Odchází. Opona padá)

Quido Maria Vyskočil, zvaný též jinak Ježíš Marjá Vyskočil

Jest nyní již načase, poněvadž v kabaretu strany mírného pokroku v mezích zákona velice mnoho se často mluvilo a zpívalo a hrálo o Quido Mariovi Vyskočilovi, aby byl také představen. Tedy co jest to za muže, jaké má snahy a podobně.

Snahy má veskrz ušlechtilé. V Čechách totiž jsme postrádali dlouho nějakou spisovatelku nebo spisovatele, který by psal tak, jako v Německu píší ony ženské jemné bytosti, které stůj co stůj musí vždy do svých románků a novel vložiti postavu princezny a pohádkově zabarvit celé své dílo, a právě tak, jako to jest při některém receptu v kuchařské knize: „Vraž do toho tři žloutky,“ tak musí jednat dle tohoto hesla: „Vraž do toho chudého, ale šlechetného, nešťastně zamilovaného mladíka.“ Tak psaly Schwarzová, Marlittová, Flygare-Carlénová, z kterýchžto spisovatelek si dělal už Neruda legraci, ale dnes u nás píše právě tak, jestli nepíše hůř, Quido Maria Vyskočil. On jest tedy prodchnut snahou podati českému národu práce podobné jakosti v původní formě a daří se mu to znamenitě. Jeho plačtivých historií vyjde vždy za rok celá řada, která má názvy vždy pohádkové, jako kupříkladu: Víla z hor, Skřítek v horách a jiné zábavné názvy. On též jedná podle onoho osvědčeného receptu: Vezmi pannu, prohlédni ji, jestli je hezká, a oznam čtenářům, jaká to je princezna, pak chyť chudobného mladíka, prohlédni ho, jestli je šlechetný, a nech oba dva, tu bohatou pannu a chudého mladíka, tak dlouho vedle sebe na čtvrtkách papíru, až uvidíš, že je čas vrazit mezi ně zámožného šlechtice. Pak vezmi otce oné panny a matku a obal tím celou historii a nech mladíka nějakým způsobem se připálit, můžeš ho hodit do vody, pak vytáhni pannu ze zámku a pověs ji na břízu na slunce u zámečku.

Ovšem, že toto jest recept zcela jednoduchý. Možno také učinit z toho jiné povídání prostou záměnou osob. Místo šlechtice možno dát lesníka a lesníkovu dceru, nebo lesníkovu dceru a chudého vesnického synka, nebo zas může se synek lesníka, nebo ještě lépe hajného v tomto případě, který však studuje, seznámiti s dcerou majitele velkostatku, a když už tedy je člověk v dobré náladě, může to krásně skončit tím, že on se vrátí po létech z ciziny jako inženýr a majitel nějaké továrny, zatímco se objeví, že onen baron, který se uchází o dceru velkostatkáře, jest na mizině a sňatkem si chce pomoci.

— To jsou asi tak šimly, podle nichž přesně pracuje Quido Maria Vyskočil, jehož skutečnou zásluhou jest, že nenapíná příliš zvědavost čtenářů a hlavně nerozčiluje nijak, neboť jakmile člověk přečte první pokračování prací Quido Maria Vyskočila, hned si řekne: „Jó, ti dva se vezmou,“ nebo: „Ten se oběsí,“ poněvadž už tam v prvním pokračování vidí větu: „Mladý muž podíval se na silnou větev dubu v zámeckém parku.“ Vůbec, kdo čte věci Quido Maria Vyskočila, tomu odpadá všechna starost hledati v těch románech nebo novelách a la Stříbrný páv (upozorňujeme pana Vyskočila, že si spletl stříbrného páva se stříbrným bažantem, či lépe s bažantem mongolským) nějakou myšlenku vůbec. Tím ovšem nechci říci, že snad Quido Maria Vyskočil nepřemýšlí, to není pravda, neboť kudy on chodí, pořád myslí na to, že jeho práce jsou ozdobou české literatury. Ale je to taková hodně smutná ozdoba, jako papírové růže na venku o posvícení v sále. Ty je také hodně vidět, stejně jako jméno Quido Maria Vyskočil.

Quido Maria sám o sobě tvrdí, že jest básník. To jest svatá pravda. Jednou jsem četl v jednom jeho románě tuto krásnou líčen přírody: „Zelenými paprsky slunečního žáru vybídnuti, motýlové v barvách fialových do zlata usedali bzučíce na sytě červené květy v záhonu pampelišek, zatímco stříbrný hlas zvonku svými dunivými zvuky ohlašoval blízkost klekání. Polední slunce hřálo neúprosněji a neúprosněji a ledva již pronikalo tmavými, černými mraky, zatímco měsíc objevil se na východním nebi jako rudě modrá tlama rozhněvaného draka.“

Vypravuje se, že když byl ve vyšším gymnáziu, že dostával Quido Maria Vyskočil z lícně přírody vždy nedostatečně. Ale tu si statečný Quido Maria Vyskočil řekl: „Cože, já že dostávám nedostatečně a že moje české úlohy nestojí za nic? Uvidíme!“ A stal se českým spisovatelem. Ještě něco, co může osvětliti také přátelský poměr Vyskočila k národu. On se jmenuje původně křtícím jménem Kleofáš. Quido Maria si dal sám, aby to národ neuráželo.

Pelantova aféra

Zmínili jsme se již, že členem strany byl Karel Pelant. Zeptejte se kterékoliv babičky, odebírající Svatého Vojtěcha, Kříž nebo Marii, na toto jméno Pelant, a tu i ona babička pokřižuje a vysmrká se a zvolá, že již se modlí dlouho za duši onoho lotra. Jest tedy Karel Pelant lotrem? Odpověď jest lehká. On nevěří v boha a v té době právě chystal se na cestu do Ameriky, aby pokřtěné Indiány zas přemluvil, aby v toho těžce nabytého pánaboha nevěřili. Na takovou věc dostal peníze od Volné myšlenky, která tenkrát právě byla ve velké vážnosti, poněvadž zde byl sjezd Volné myšlenky, spojený s onou krásnou érou procesí volnomyšlenkářského, v jehož čele šel Pelant, Loskot, Bartošek a Julius Myslík. A tak v těchto dobách lid katolický český vytáhl ve velkém průvodu na Hradčany, aby vzdal hold arcibiskupovi. Bylo to procesí starých bab a dědků, ministrantů a kostelníků, a huhňavými hlasy zpívali Tě Bože chválíme. Celé procesí provázelo tenkrát 400 strážníků. Viděl jsem jednoho strážníka, který, jda vedle průvodu, ve své dobrotě se zapomněl a zpíval Tě Bože chválíme; také šlo ale asi 30 000 jiného lidu, který zpíval socialistické písně a křičel: „Sláva nebeským kozám!“ a statečné katolické staré baby hrozily deštníky pod ochranou policie, až na rohu Ferdinandovy třídy jeden mladý policejní úředník, který se domníval, že baby hrozí jemu, dal průvod rozehnat. Toto použili odpůrci pánaboha a vmísili se mezi zbožné duše a bouřlivě protestovali proti jednání policie a křičeli: „Průvod k arcibiskupskému paláci je povolen.“ A tak průvod se zas srazil dohromady. Jenže nešli už věřící a nevěřící odděleně, nýbrž nevěřící vzali pod paží staré báby a dědky a za zpěvu Rudého praporu táhli k arcibiskupskému paláci na Hradčany. Já sám vlekl jsem kostelníka od Svatého Štěpána. Dědek se modlil hlasitě otčenáš, a když jsme přicházeli ke Karlovu mostu v tom ječícím davu, z něhož ozývaly se výkřiky: „Pryč s církví“, myslel, že udeřila jeho poslední hodina a třásl se jako osika, neboť myslel, že teď to naházíme všechno do řeky za svatým Janem Nepomuckým. Pelant zavěsil si jednu starou pannu s obrovským křížem na prsou, terciářku řádu Růže dominikánské, a přemlouval ji, aby vystoupila z církve, a terciářka písklavě křičela: „Lidičky, tenhle nevěrec na mne pořád sahá!“ — Pak tento pustý dav za hrozného řevu protináboženských písní protáhl Nerudovou ulicí, rozestoupil se v šíř i dál před arcibiskupským palácem a náhle ztichl, neboť dav bývá někdy humoristou. A tu staré babky, kostelníci a členové kongregace mariánské, rozptýlení mezi těmi ohavnými lidmi jako lekníny na smrduté vodě rybníka, pozvedli své hlavy k oknu arcibiskupského paláce a náměstím Hradu rozlehl se zpěv papežské hymny. Tak to bylo na programu. A tento zpěv měl být znamením arcibiskupovi, aby vylezl ze svého úkrytu za záclonou a vstoupil na balkón. A také tak učinil; ale sotva se ten dobrý pastýř na balkóně objevil, ozvalo se hromové ,hanba‘, a arcibiskup žehnal tomu davu, který náhle spustil Rudý prapor. A do toho chaosu zazněl písklavý hlas ubohé panny terciářky, která s uslzenýma očima zadívala se na jasnou postavu Eminence a zvolala: „Milostpane, von mě štípe!“ A současně ozval se Pelantův hlas: „Občané, to není pravda!“ — Pak do toho vrazili jízdní strážníci a počali to rozhánět. Bez milosti pronásledovali každého, ať v boha věřil či nevěřil, a podivným řízením osudu bylo zatčeno patnáct lidí, šmahem členové mariánské kongregace, a tklivé bylo vidět, jak ti mučedníci kráčejí, obklopeni strážníky, odevzdaně na policejní strážnici. A začátek toho průvodu mučedníků tvořil muž, který celý svůj život věnoval boji za záchranu katolické víry a jehož dva strážníci museli držet za límec, třebaže zpíval: ,Tě Bože chválíme‘, a strážníci mu říkali: „Toho pánaboha si chvalte až doma, ale ne tady, tady neřvete.“ Pak se dole zas pod Hradčany průvod srazil, Pelant ztratil svou dámu ve všeobecném zmatku a část věřících ve své zbožné duši po tom hrozném utrpení přitáhla do chrámu Týnského na Staroměstském náměstí a tam dlela na modlitbách, když tam rozšířil se chrámem strašlivý puch. Pobožnosti byly přerušeny, neboť někdo rozházel mezi zbožným davem smradlavé kuličky. Čech napsal, že to udělal Pelant. To byla aféra Pelantova.

Jak se stal pan Karaus alkoholikem

Pan Karaus byl vrchním inspektorem jedné pojišťovny na život a na smrt. S velikou rozkoší mluvíval mezi naší společností o tom, jak by bylo krásné, kdyby vypukla nějaká epidemie nebo válka. Přitom pil sodovou vodu, neboť byl činným členem sdružení abstinentů, odbíral časopis Přítel přírody od Krofty a jeho největší rozkoší bylo, když mohl vyprávět o tom, že jsou celé národy, které živí se stravou čistě rostlinnou, pijí vodu, a že jednotlivci z nich dožijí se tak vysokého věku, že například na Novém Zélandě našli Angličané jednu stařenu, která dosáhla věku 180 let a žije dodnes, a to už je hezkých pár roků, co ji nalezli. Také nabízel nám, abychom požívali sušených banánů, které prý Palacký nazval ,pokrmem budoucnosti‘, ačkoli věc se má ve skutečnosti takto:

Vydavatel Přítele přírody Krofta na Smíchově skoupil kdysi lacino velkou zásobu banánů částečně již nahnilých, upražil je, dal za výkladní skříň svého obchodu a nad to postavil tento nápis: ,Toť jsou sušené banány, o nichž Palacký, otec národa, řekl, že se stanou pokrmem budoucnosti.‘ Neřekl to tedy Palacký, nýbrž řekl to pan Krofta, ale pan Karaus se toho držel.

Popíjel mezi námi u Zlatého litru jednu sodovku za druhou a vykládal o škodlivosti alkoholu. Jednou tam dokonce přinesl velkou laternu magiku a promítal na bílé stěně játra a žaludek alkoholika. K tomu měl přednášku o tom, jak působí alkohol na mozek a na celou lidskou společnost.

„Představte si,“ řekl, „že většina smilníků, vražedníků, chlípníků, lhářů, zlodějů, otcovrahů, lupičů a žhářů, mezinárodních podvodníků, vyzvědačů, padouchů, penězokazů pila denně průměrně víc než tři sklenice piva. Kromě toho všichni tito lidé, vyvrhelové to lidské společnosti, pili občas kořalku, popíjeli alaš, koňak nebo kmínku, opíjeli se vínem a skončili na šibenici nebo v žaláři. Praví již svatý Jan Zlatoústý: ,Komu, ach, komu, ouvé, komu hoře? Tomu, kdo u vína sedí a s pijany obecenství má.‘ A proto já piji jen sodovou vodu.“

Tuto poslední přednášku měl v pátek, a když jsme se v sobotu sešli a když přišel mezi nás pan Karaus a dal si jako obvykle sodovou vodu, povstal přítel Mahen a řekl hostinskému: „Pane Pergler, odneste tu vodu a dejte tomu pánovi pivo!“

„Nikdy!“ zvolal pan inspektor Karaus.

„Pak jste do tří měsíců na prkně,“ řekl studeně MUDr. Škarda.

„Dovolte, pánové!“

„Žádné dovolte,“ pravil doktor Škarda, „copak jste to nečetl v novinách?“

„Já noviny nečtu.“

„Pak jste ztracen, člověče,“ poznamenal Mahen.

„Jak dlouho pijete sodovku?“ tázal se doktor Škarda.

„Patnáct let,“ odvětil pan Karaus vážně.

„To není ještě vše ztraceno, pane inspektore, neboť jak je zjištěno vědecky před několika dny, obsahuje sodová voda arzén, který přichází do sodovky kyselinou uhličitou, vyráběnou z vápence, jehož každý druh obsahuje v sobě arzén. A víte, co je to volný arzén? Víte, co je to utrejch?“

„Ježíšmarjá!“ zvolal pan inspektor.

„Neříkejte ježíšmarjá, dokud jste nepřeskočil! Toho arzénu, toho utrejchu není ovšem mnoho v jedné sodovce, ale když se pije pravidelně, nastane znenáhla vleklá otrava arzénem, činnost srdeční se zastaví a vy se udusíte. Teprve pitvou zjistí se, že to nebyla mrtvice, nýbrž otrava arzénem. Podobná smrt udušením nastane při otravách jedem zvířecím, například když vás uštkne zmije, a jedinou záchranou jest okamžité velké požití alkoholu. Obyčejnou předepsanou dávkou jest v takovém případě požití půl litru koňaku.“

„Dejte sem půl litru koňaku!“ zvolal pan inspektor Karaus.

Doktor Škarda zadržel mu ruku. „To nejde najednou,“ zvolal, „pro začátek nesmíte píti koňak, nýbrž jen mírné dávky alkoholu ve formě piva, a to první sklenici najednou, druhou za deset minut a třetí až za čtvrt hodiny.“ Do dvou hodin měl jich pan Karaus patnáct.

Tak se stal pan Karaus alkoholikem a od té doby věrným přívržencem strany mírného pokroku v mezích zákona.

Perzekuce člena nové strany Karla Pelanta

Každá strana politická musí prodělati perzekuci. Tato perzekuce jest pro každou stranu velice zdravou lekcí a dělá jí to reklamu. Tak i strana mírného pokroku v mezích zákona, respektive její členové museli prodělat určité fáze perzekuční. Třetího dne po onom velkém manifestačním průvodu katolíků na Hradčany přišel do našeho střediska Pelant náramně přepadlý a bledý v obličeji a posadiv se pravil:

„Já se budu asi ženit.“ Vzdychl a spustil: „Já jsem nevinný jako beránek, vždyť já jsem se přece té staré panny, kterou jsem ved na Hradčany, musel galantně ujat, přeci ji nemohu nechat v tom zpustlém davu, ale dneska najednou ráno někdo zaklepá, a ani jsem neřek ,vstupte‘, vstoupil do pokoje františkánský mnich s jedním starým pánem a zčistajasna spustil, že on je páter Alois, zpovědník slečny Karolíny Křišťálové, a ten pán, to že je strýc té dámy, a že musím vrátit slečně Karolíně Křišťálové ztracenou čest. Ta padesátiletá holka se totiž nikdy s žádným mužem nevedla a s mužským pohlavím žádných styků neměla. Abych tedy to hleděl urovnat po dobrém, jinak že podají na mne žalobu pro nedodržení manželského slibu, případně však že mohu se z toho vysvobodit, když věnuji K 200,— Spolku pro pokřtění čínských nemluvňátek.

Vykřikl jsem, že Číňany nikdy křtít nebudu, to že si ji radši vezmu. Dnes večer je schůze výboru Volné myšlenky, tam celou věc předložím a uvidím, co se dá dělat. Já jsem nešťastný, nešťastný člověk.“ Dopil pivo a odešel do schůze. Vrátil se ke dvanácté hodině s tváří vyjasněnou a pravil: „Tak už je to urovnáno. Volná myšlenka mne pošle do Ameriky.“ Toto tedy uveřejňuji z toho důvodu, aby veřejnost poznala, proč Pelant jel do Ameriky, neboť doposud to nikdo nevěděl. Musel ujet, poněvadž štípal před arcibiskupem starou pannu terciářku. — Toho dne se zdálo, že tedy asi perzekuce Karla Pelanta jest ukončena. Ale čekala na něho perzekuce nová, v jiné formě.

Příští neděli, když jsme se večer sešli u Litru, pravil náhle Opočenský: „Potkal jsem dnes odpůldne na Staroměstském náměstí Pelanta, právě pod podloubím chrámu Svatotýnského.“

„Aha,“ řekl inženýr Kún. Opočenský tiše pokračoval: „A přátelé, to vám mohu říci zcela diskrétně, Pelant strašně páchl.“

„Aha,“ zvolali jsme všichni. „Tak to přeci bylo pravda, co napsal Čech, že Pelant házel na zem v chrámu U svaté Matky boží před Týnem smradlavé kuličky.“ Téhož mínění byla i policie. A kdo viděl ještě Pelanta jít po Staroměstském náměstí v době, kdy chodí nejvíc lidí do chrámu na požehnání? Detektiv Špaček. Pudem hnán, prostým pudem schopného detektiva, šel za Pelantem, popotáhl vzduch nozdrami a zpozoroval, že Pelant zapáchá. „To si asi sed na nějakou kuličku a rozmačkal ji v kapse,“ pomyslil si. „Tak tě máme.“ Šel ještě blíž k Pelantovi, a aby se důkladněji přesvědčil, z které asi kapsy ten zápach vychází, vytáhl cigaretu z kapsy, dal si ji do úst, přistoupil k Pelantovi a řekl: „Prosím vás, pane, neračte snad mít sirky?“

„Lituji,“ řekl Pelant, „já nekouřím.“

„Tak,“ řekl detektiv, „vy tedy nekouříte. No, dobrá. Tak vás tedy ve jménu zákona zatýkám. Pojďte se mnou.“

„Ale dovolte, dovolte,“ zvolal Pelant, „tohle je možné jen v Rakousku! Někoho zatknout, že nekouří. To krásně dokumentuje byrokratismus vlády. Já půjdu s vámi, nebojte se!“

„Vždyť já vás nezatýkám snad proto, že nekouříte, nýbrž proto, že smrdíte, pane Pelante.“

„Dovolte, občane,“ pln rozhořčení zvolal Pelant, „zatýkat někoho proto, že smrdí? Ale vždyť já nesmrdím! Kdybych byl zatčen proto, že nekouřím, tomu bych se přece tolik nedivil, poněvadž by se řeklo: je rakouský občan a nepodporuje nijak stát. Ale že smrdím?“

„Smrdět a smrdět je rozdíl. Vy, pane, smrdíte nebezpečně.“

„No, tohle jsem už teprve blázen,“ prohlásil Pelant. „Aby někdo smrděl nebezpečně, to jsem ještě neviděl.“

„Ale já to cítím,“ zvolal detektiv.

Za takové zábavy došli na policejní ředitelství, kde ve čtvrtém departementu byl s ním zaveden výslech. Předně byl očichán a jeden starší policejní úředník očichal Pelanta odzdola až nahoru, zpředu i zezadu, a řekl znalecky: „čistý sirouhlík.“

„Tak vám prohledáme teď kapsy.“

A detektiv Špaček sáhl do objemné kapsy Pelantova kabátu a vytáhl odtud podlouhlý balíček, pečlivě zabalený papírem a obtočený deskami z posledního čísla Volné myšlenky.

„Nu, vidíte,“ řekl komisař, „že jsme to přece u vás našli. No, vy jste také nezapíral.“

A vtom již před celým tím sborem bezpečnostní policie vybalila se z papíru řada měkounkých, namodralých, výborně proležených olomouckých syrečků, které zapomnětlivý Pelant nosil už po dva dny v kapse.

„Moje syrečky!“ zvolal radostně Pelant.

Tak mu je zas zabalili a pustili ho domů s důtklivým napomenutím, aby takové žerty si podruhé nechal zajít.

O panu Josefu Valentovi

Pan Josef Valenta byl již starší člověk, nebyl ani spisovatel, ani malíř, ani hudebník, ani básník, vůbec nebyl nijak veřejně činný, takže jistě je podivno, proč o něm píši, proč stavím ho do řady lidí vynikajících v českém životě. Že snad byl věrný přívrženec strany mírného pokroku v mezích zákona? To bylo jich jistě víc a nebudou zde jmenováni. O panu Valentovi nutno však psáti jako o velice zajímavém zjevu. Když jsme chodili ke Svíčce, již tam sedával pan Valenta s námi. U Zlatého litru, ve Slovanské kavárně byl stále s námi.

Držel se nás jako klíště, šel s námi, když jsme se přestěhovali k Zvěřinovům, nikdy nás neopustil a stále dovedl nám vyprávět něco nového. Jeho oděv byl hodně ošumělý. Nosil promaštěnou bouřku, podivnou kravatu a jeho boty, ty podobaly se pravým korábům. Nosil plášť tak podivně sešívaný, že se zdálo, že je rozdělen na pole jako šachovnice, ale přesto dovedl s celou svou garderobou imponovat, neboť o každé části svého šatstva uměl vykládat tak pozoruhodné věci, že jsme jistotně i my s velikou zálibou dívali se na jeho stroj, jak říkávali staří Češi. Jeho boty, jak nám vykládal, ty jeho hrozné boty nejsou z obyčejné kůže, není to ani ševró, ani oskarka, ani hovězina, je to kůže z tapíra. Pravil vždy, že získal ty boty za ohromné peníze od jednoho afrického cestovatele, s kterým se setkal ve Vídni a kterého hostil ve svém vídeňském letohrádku celý měsíc. Africký cestovatel byl tak šlechetný, že se mu odměnil při svém odchodu obnošenou obuví. A přečasto nám také ukazoval ty své hrozné boty se sešmaťhanými podpatky, vyspravované nespočtukráte, s popraskanou kůží na předkách, kdy na nás dívaly se strašlivé díry, o kterých on tvrdil, že jsou schválně tak umístěny, aby v tropickém vedru nohy se důkladně větraly a nepotily.

Při této demonstraci bot, které často vyplňovaly program večera, zpozorovali jsme, že na štruplích je vytištěno: „Antonín Šimek, obuvník, Praha — Smečka.“ Řekli jsme mu to, a tu on se usmál a pravil:

„Opět jedna epizoda z mého života. Tento obuvník, Šimek, jest mi zavázán vděčností, neboť jsem mu zachránil život, když z bídy a z hladu skočil do Vltavy. Chuďas, neměl docela nic, čím by mne odměnil, nežli jen tento pár štruplí, které mi přišil do bot, zatímco mu slzy jako hrachy kapaly na mou nohu.“

Jeho kalhoty byly vzadu záplatované, neznámé barvy. Kolikrát jsme se hádali, jak tu barvu nazvat. Bylo to tak něco mezi skořicí a sazemi. Kdyby se člověk dlouho díval na ty kalhoty, tak by se stal daltonistou. A přece byly to vzácné kalhoty. „Jsou jen troje na celém světě,“ říkal pan Valenta, „podobné měl strýc ruského cara, druhé má milionář Carneggie, a ty třetí, to jsou tyto. Jsou šity nejlepším pařížským krejčím a stály mne tenkrát 800 franků.“ To říkal s takovým přesvědčením, že jsme nepochybovali, že tomu sám věří. Samo sebou se rozumí, že ty záplaty byly od nejlepšího krejčího, kterého nám doporučoval. Tuším, že se jmenoval Waltner. — Nyní si můžeme všimnout jeho vesty. Vesta ta byla původně bílá, piková. Během těch let, co ji nosil, zhnědla zprvu, pak úplně zčernala. Ale nebyla to taková sytá čerň černého sukna, byla asi tak černá jako mouřenín. Tak čokoládově černá.

„Tato vesta,“ říkal pan Valenta, „jest, pánové, pravým uměleckým kouskem tkalcovské dovednosti Peršanů. Kdybych ji svlékl, tak byste viděli, že i na druhé straně jest právě taková. Ku zhotovení této vesty bylo třeba přes 120 km hedvábných nití, a to hedvábí nejlepšího, které vyskytuje se v okolí Arabadsu. Karavana, která se vypravila pro toto hedvábí, byla takřka úplně potřena loupeživými Kurdy, takže jedině tři sluhové s tímto vzácným hedvábím se zachránili. Mohu říci směle, že na této vestě lpí krev mnoha a mnoha lidí, a proto je mi tak milá a drahá.“

Jindy opět přišla řeč na kravaty a tu on, ukazuje na ušpiněný cár, který měl kolem krku, prohlásil, že dnešní mládež neumí si kupovat kravaty. Za jeho dob že se dovedli lidé vkusně a pěkně oblékat. Dneska že, vzdor tomu, že se o tom píše v novinách, že o tom píše Yvonna atd., nikdo se oblékat nedovede. Jeho kravata jest mistrovským výrobkem a na této kravatě jest nejlépe vidět dokonalost kravatářského umění. Pravil dále, že jeho kravata může směle konkurovati s kravatou krále Eduarda anglického, který byl přece tak znamenitý kravatář. Ovšemže, jak on si uvazuje tu kravatu, tak ji uvazovali na celém světě ještě jen dva, a to Gladstone, nejslavnější anglický státník, a nebožtík italský král. Kravaty tyto lze obdržeti v Mnichově, Humboldtstrasse, Krawattenhandlung, a prohlašoval asi tak čtrnáct dní, že tam dopsal a objednal nám odtamtud kravaty, ovšemže na svůj vlastní náklad, a když kravaty nepřicházely, velmi si stěžoval, jak ho napálili a jak přišel o peníze.

Pak se přešlo na jiný předmět. To byl jeho ušpiněný, zamaštěný kabát, barvy stejně záhadné jako jeho kalhoty.

„Jen jednou,“ pravil, „jsem se v životě napálil při nákupu šatstva. Za tento kabát jsem dal ve Vídni 250 zlatých, ačkoliv jeho cena přiměřená jest jen asi 150. To se ví, že mne tenkrát napálili proto, protože jsem do onoho obchodu přijel v ekypáži, livrejovaný sluha mi otevřel dvířka, já jsem vyskočil, opět jiný sluha můj mne odnesl do krámu, no a tak se samo sebou rozumí, klaněli se, klaněli a odřeli mne. Za mnou přišel do obchodu kníže Liechtenstein a kupoval si právě takový kabát, jako je můj, poněvadž se mu neobyčejně líbil. A víte, že ten platil za něj jen 180 zlatých a já 250? Když jsem se potom za nějaký čas setkal s Liechtensteinem na honu v Uhrách a když jsme si vyprávěli o svých kabátech, víte, že Liechtenstein řekl: ,Ty tě ale vohnuli, kolego!‘“

Takový byl dobrý pan Valenta. Historii jeho převlečníku neznám, ale jistěže je také znamenitá.

Jednou se stalo, že za námi do hostince nepřišel, a dozvěděli jsme se asi třetího dne, že s panem Valentou je to velmi zlé. Dostal prudký zánět plic, který při jeho stáří byl velice nebezpečný. Usnesli jsme se, že ho půjdeme navštívit, a našli jsme ho na Malé Straně v jednom špinavém starém domě v druhém poschodí, v maličké světničce, kde nebylo nic jiného nežli prastará postel, konev vody, židle u postele s nějakými léky a plechová lžíce, do zdi bylo zaraženo několik skob, na nichž visela chudičká garderoba pana Valenty. Nějaká sousedka nám předtím řekla na chodbě zcela nevlídně: „Ten starý partyka nevydrží do rána.“

To byl tedy ten šestipokojový, nádherně zařízený byt — — —

Když nás viděl, pravil, těžce oddychuje, sípavým hlasem: „Divím se tomu lékaři, že mne dal z mé ložnice přenésti sem do čeledníku, odkud notabene ještě všechen nábytek vynesli, abych měl víc volného vzduchu a klidu. Neviděli jste na schodech mého sluhu?“

Řekli jsme, že neviděli.

„Tak!“ zvolal sípavě pan Valenta. „Podívejte se laskavě, pánové, do mého kabátu, který jsem dal sem též přenést. Mám tam spořitelní knížky na 100 000 K.“

Dělali jsme tedy, že saháme do kabátu, a řekli, že tam nic není.

„To jsem věděl,“ šeptal pan Valenta. „Ten darebák utekl mně s mými knížkami.“

„Nu, a jak je vám, jak je vám, pane Valenta?“

„No, ale střelil mne příliš dobře.“ Trochu se vztyčil a šeptal: „Není to slyšet ven, není to slyšet ven? No, já sám to tedy nějak stručně naznačím. Kněžna Schwarzembergová a já. Rozumíte? No, kníže nás překvapil. To je píchání, to je píchání. Takové píchání měli jen dva. Napoleon, když umíral na ostrově Heleně, a potom polní maršálek Radecký. No, ale byl zde notář už u mne, tak jsem na celou vaši společnost nezapomněl.“ — Vztyčil se a dosti zřetelným hlasem řekl: „Odkázal jsem vám celý tento dům a letohrádek v…“

A nedořekl to a skonal.

Dům patří obci pražské a tak asi se budeme s ní soudit. Pokud se týče letohrádku, nevíme, který to je. Měl jich několik…

Revolucionář Ziegloser

V té době nového politického rozvoje stýkali jsme se my, první členové nové strany, s revolucionářem Ziegloserem. Byl to muž velice pohyblivý, který přicházíval pravidelně do Slovanské kavárny a tam s velkým zájmem sledoval naše hovory a končíval slovy: „Ano, když jsem já byl v Omladině.“ Elegantně nastrojen, s pečlivě navoskovaným knírem, v elegantních botkách, v kalhotech posledního střihu, v šatech z nejmodernější látky, dovedl uhlazeným chováním, kdy na slovo ,kamaráde‘ kladl jemný přízvuk velké přátelské oddanosti, podmaniti si mnohého, zejména když o něm se říkalo: „Ten byl v Omladině!“ Pamatuji se, že před léty, kdy moje strana ještě neexistovala, přítel Stanislav Minařík, právě tenkrát vyhozený z obchodní akademie, seděl v Tůmově kavárně se mnou a s přítelem Hájkem Domažlickým a díval se upřeně na jeden bod. Bodem tím byl revolucionář Ziegloser. Tu Minařík, dívající se na toho muže, který si utíral skřipec, zvolal: „Tamhle je Ziegloser z Omladiny. Být více takových lidí v Čechách, tak by bylo po obchodní akademii.“ A Ziegloser zatím klidně dopíjel svou černou kávu a jeho revoluční duch právě přemýšlel, ku které firmě má se odebrat, aby jí nabídl koňak, neboť ač v duchu zůstal revolucionářem, měl jiné zaměstnání v životě praktickém: agenturu koňaku, agenturu vinětek na zboží všeho druhu a pak časopis Ženský obzor.

Historie, jak k tomu časopisu přišel, jest velmi pochmurná, ale není revoluční. A on sám, Ziegloser, ví nejlépe, jaký provedl trik tenkrát, když získával z ruky původního majitele Ženského obzoru tento časopis. Tak stal se majitelem časopisu Ženský obzor, tento starý revolucionář, a kolem tohoto časopisu seskupil několik paniček a učitelek, které právě neměly co dělat jiného nežli luštit ženskou otázku, což jest velice komické, poněvadž o mužské otázce se vůbec nemluví. A přitom dobře Ziegloser počítal, že postaví se tímto časopisem do těch kruhů, které hlásají právo a spravedlnost, a přitom, obcházeje jako zástupce firem různé obchody, v českých obchodech, kde znali ještě tu historii Omladiny, vyžádal si rozmluvu se šéfem a k neobyčejnému překvapení bodrého muže začal: „Odpusťte, že jsem tak smělý, ale rád bych se zeptal, co se stalo s vaším bratrancem Karlem Vaňhou. Vy že jste neráčil mít žádného Karla Vaňhu bratrancem? Vždyť to přece není tak dávno, co jsme spolu stáli jako členové Omladiny před soudem. To by bylo zvláštní, abych se mýlil. Vždyť my jsme oba dva (já se jmenuji Ziegloser) staří omladinisté. Tenkrát byla doba mladistvého nadšení, ale bohužel, mnozí z těch mladých, nadšených lidí si to trpce odpykali. Chmurné zdi žalářů způsobily přerozmanité nemoce a nebylo tu dostatečně postaráno, aby ti mladí lidé dostávali nejen sílící stravu, nýbrž nebylo tu ani o to postaráno, aby měli náležité lékařské ošetření.

Z nás všech nejlépe však na tom jen byl přítel Karel Vaňha. Bledý, mladý muž s vysokým čelem získal si sympatie vězeňského lékaře na Borech a ten mu předepsal každodenně litr mléka s koňakem. Dobrá, dávali mu ho, ale jednoho dne přišel ředitel věznice s vězeňským lékařem na inspekci a dodnes nezapomenu, jak vězeňský lékař počal čichat, čichat a povídá: ,Tady je cítit nějaká prachsprostá kořalka.‘ A jde blíž ke stolku, kde stálo mléko s koňakem, určené pro přítele Karla, čichne si k němu, zavolá ředitele a ředitel ochutná a v naší přítomnosti docela veřejně vytkl vrchnímu vězeňskému inspektorovi, že to je prachobyčejný uherský koňak, který není žádný destilát z vína, ať je od jakékoliv firmy, nýbrž že se do toho přimíchává čistý líh. Tenkrát jsem poprvé slyšel, že nejlepší koňaky jsou francouzské, a také jsem se o celé věci náležitě informoval, když jsem vyšel z Borů. Měl jsem mnoho známých, kteří seznámili mne v té době s vrchním zástupcem velké francouzské firmy Monchon-Freres, a jak v té době poměry se utvářely, byl jsem nucen alespoň pro začátek přijati jeho nabídku, abych s ním pracoval společně za účelem propagace francouzského koňaku v Čechách. Neboť nedovedete si představit, ctěný pane, jak tenkrát se na nás pohlíželo, když jsme po dlouhém utrpení vyšli z vězení. Během času zvykl jsem si ovšem na to své nové zaměstnání a konám ho nyní spíše z piety k onomu bývalému nadšení, z piety k těm předchůdcům onoho zdravého politického hnutí, které se dnes jeví v jakékoliv politické straně, neboť tenkrát vlastně nastalo znovuzrození české politiky. A vím též bezpečně z vlastní zkušenosti, že dnes koňak od firmy Monchon-Freres jest nejlepší a cenami svými může konkurovat i těm nejlacinějším uherským koňakům. Z těchto důvodů dovoluji si vám, jako zkušenému odborníku, nabídnouti tyto vzorky: dvacetiletý koňak, litr K 4,20 franko ambaláž, desetiletý čtyři koruny, pětiletý dvě koruny osmdesát, franko Praha. Za sudy počítá se půl procenta: Splatno a žalovatelno v Praze.“ — A upíraje své dobré oči na obchodníka, pravil tento starý revolucionář a omladinista: „Tedy napíšeme prozatím na zkoušku každého druhu po padesáti litrech, že ano?“ A s podepsanou objednávkou vycházíval z těch krámů, hvízdaje si Marseillaisu.




Jaroslav Hašek

— český spisovateľ, humorista, publicista a novinár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.