Zlatý fond > Diela > Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Strana jde do voleb

Manifest Strany mírného pokroku v mezích zákona k posledním volbám

Jakmile byla rozpuštěna říšská rada, usnesl se náš výkonný výbor, sídlem v Kravíně na Královských Vinohradech, účastniti se pilně volebního ruchu samostatnou kandidaturou; i byl nalepen v Kravíně tento manifest:

Lide český!

Bylo to roku 1492, když Kolumbus vyplul z Janova za tím účelem, aby objevil Ameriku. Od té doby uplynulo několik století a my zcela právem musíme souditi, vidíme-li dnes onen pokrok v zemi Kolumbem objevené, že pokrok ten nemohl vzniknouti náhle cestou snad násilnou, nýbrž že pokrok ten od onoho historického děje, kdy nejslavnější Čech, Kolumbus, Ameriku objevil a vyplul z Janovic, postupoval cestou mírnou v mezích zákona a že by rozhodně dnes Amerika nestála na takovém stupni vzdělanosti, kdyby byl Kolumbus ji neobjevil. Kolumbus však se nebál, a veden jsa již tenkrát zásadou ,mírný pokrok v mezích zákona‘, dovolil se slavných úřadů a připlul na kraj Ameriky, aby věc nepřepínal do krajnosti. Teprve po něm jeden Američan objevil celou vlastní pevninu a jmenuje se po něm Amerikou. Potom bylo třeba teprve vyhubit Indiány, zavésti otroctví, a tak zavádět všude pokrok, poznenáhlu, pomalu, až konečně vidíme, že za řadu století podařilo se Edisonovi vynalézt fonograf. Kdyby byl býval Kolumbus do Ameriky nejel, nepokusil se vůbec o svou turistickou výpravu, rvali by se dále Indiáni mezi sebou a neměli bychom ani fonografu, a tento stát neměl by zdroj svých příjmů, tabákový monopol, prostý lid na venkově neměl by své škubánky, nebyly by známy brambory a kořalka z nich, bylo by zkrátka po blahobytu. Kolumbus tedy zkusil a Ameriku objevil, znaje již ono krásné, staročeské heslo: ,Zkusil a udělal trakař.‘

A tak i my předstupujeme před tebe, český lide, s novým programem. Zkusili jsme založit novou stranu politickou a jsme přesvědčeni, že půjde to tak, jak praví polské přísloví: ,Z malinké jiskérky velký oheň bývá.‘

Český lide! Čechové! Rodáci! — Kolumbus také nevěděl, jaké ovoce přinese jednou jeho cesta do Ameriky, co vzejde z jeho podniku a jak tento podnik bude provázen nakonec světodějnými událostmi a jak vyvrcholí jeho cesta k neznámým břehům Ameriky miliardovým odkazem šlechetného Carneggieho pro americké univerzity.

A tak ani my, založivše novou stranu politickou, nemáme ani a nemůžeme mít tušení, co dobrého strana ta vykoná pro lidstvo, zejména však pro tebe, drahý lide český!

A vy všichni jistě otážete se po názoru strany, po jejím programu. Který název může být však krásnější než ono heslo, které si strana nová napsala na svůj štít — ,mírný pokrok v mezích zákona‘?

Občané, Čechové!

Majíce na paměti, že zákon chrání každého člověka před znásilňováním, vložili jsme svůj program pod ochranná křídla zákona, a poněvadž pak všechny zákony u nás během času se reformují, čili jdou ruku v ruce s mírným pokrokem, i tento pokrok mírný vložili jsme do svého programu. Neboť není jistě myslitelno, aby nemluvně nějakým násilným způsobem dospělo v muže, nýbrž může se tak stát jedině přirozeným vývojem den po dni, rok od roku.

Lide český!

Nežli jsi se ocitl pod vládou Habsburků, museli se napřed narodit Přemyslovci, Jagejlovci, Luxemburkové, a teprve po staletích jsi pod vládou Habsburků. A stejně tak most Svatopluka Čecha nebyl vystaven přes noc, napřed se teprve musel narodit Svatopluk Čech, stát se slavným, umřít, nato provedli asanaci a pak teprve postavili most Svatopluka Čecha.

Lide český! V českém národě jest mnoho stran, které ti budou tvrdit, že to všechno jde udělat najednou, naráz! Jiné strany opět ti poví, že to vůbec nejde! Komu tedy uvěříš? Zajisté všem těm, kteří tě upozorňují na to, že toto vše dálo se cestou mírného pokroku v mezích zákona.

V Praze v měsíci dubnu 1911

Za výkonný výbor strany mírného pokroku v mezích zákona:

Eduard Drobílek, Josef Skružný, Inž. Kún, Dreischuh, Josef Lada, Dr. Novák, Jaroslav Hašek, Dr. Boh. Šmeral, JUDr. Slabý, policejní komisař Emanuel Škatula

Přednáška o falšovaných a zkažených potravinách, kterou jsem pronesl v Kravíně ve volební kampani 1911

Ctění přátelé!

Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy třeba jest vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: ,Nacpi se.‘ Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje, takže v jednom zasedání minulého parlamentu musel zvolati dalmatský poslanec páter Biankini při debatě o vojenském rozpočtu zčistajasna: „Okuste pravé dalmatské víno!“

Tento dobrý muž zvolal tak ze spaní, neboť, jak později se vyjádřil zcela upřímně, zdálo se mu o vínu padělaném. A jest to jistě zcela přirozené, že měl ve sněmovně tento neklidný sen, neboť jako zástupce lidu musel se zabývati oním existenčním minimem svého voličstva, kteréž jest vyjádřeno slovy: „Člověk nemusí jísti moc, ale co jí, ať jest dobré a pravé!“

Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými.

Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.

Znal jsem jednoho hokynáře, který nevěda si už rady, poněvadž všechno již falšoval kromě hráchu, přimíchal do něho kaprlata, aby alespoň tak oklamal kupující.

Jiný obchodník veden touto vášní skončil tragicky. Zprvu prodával mouku. Do mouky míchal sádru, poněvadž byl to předně ustálený zvyk a za druhé sádra je desetkrát lacinější než mouka.

Jednou mu na to úřady přišly, a když se to opakovalo, ztratil koncesi na provozování obchodu s potravinami. Poněvadž jaksi srdcem přirostl k sádře, zařídil si velkoobchod se sádrou. Obchod šel dobře, ale celoroční bilance vykazovaly stále menší a menší výtěžek, nakonec pracoval se ztrátou. A proč? Protože ze zvyku míchal nyní do sádry mouku. Nemohl si pomoct a musel falšovat alespoň sádru. Obchod šel čím dál tím hůř a konečně se ubohý obchodník se sádrou zastřelil, když naposled do sádry namíchal pět pytlů kávy.

Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy.

Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit.

Z těchto důvodů třeba zakročiti vždy a všude proti tomuto klamání obecenstva, již v zájmu čistoty voleb.

Pamatuji se, že jednou doma zadělali na knedlíky, a když jsme je dali vařit, vytáhli jsme za půl hodiny z hrnce jedno sádrové poprsí Heyduka, sošku Havlíčka a hlavu Beethovenovu.

Paprika se, jak známo, falšuje práškem z cihel.

Jednou jsme dělali papriku: když jsme ji odstranili z ohně, byl kastrol plný kotvové stavebnice.

Pepř padělají oříšky z lípy. Služka u dědečka jednou rozlila na zahradě, kde jsme obědvali, polévku, a přitom na zem bylo vylito zrníčko pepře. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, ale dnes stojí na místě, kde do země byl pepř zašlápnut, malá pěkná lípa.

Takových případů mohl bych vám uvést více. Co byste například tomu řekli, kdybyste najednou zpozorovali, že vám z kávy v kávové schránce vyrostly za vaší nepřítomnosti fazole.

O upravených jídlech v hostincích již ani nemluvím.

Na malém venkovském městečku dal jsem si zajíce, jak stálo na jídelním lístku. Dlouho ho nenesli, a tu jsem se optal malé dcerušky hostinského, co je s tím zajícem.

„Utekla nám do sklepa,“ odpovědělo děvčátko.

Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře…

Řeč o protikandidátech

Milí voličové!

O svých protikandidátech nemohu říci nic dobrého. Jest mi to velice trapné, tím trapnější, poněvadž bych tak rád řekl vše nejlepší, abych dokumentoval, jak nejkrásnější pomstou může býti, neohlížeje se napravo ani nalevo, podvrátiti činnost svých protikandidátů, abych jim jaksi tímto skutkem vyrazil z ruky zbraně proti sobě. Bohužel však není mi to možné, chci-li promluviti k voličstvu úplnou pravdu. Každý člověk má chyby, řeknu spíše malé chybičky, jichž v lidském životě vyskytuje se celá řada, kteréžto slabůstky však sloučeny v jeden celek jsou s to učinit z každého jednotlivce v očích interesentů neobyčejného lotra. Podle toho musel bych použíti i o svých protikandidátech tohoto slova ,neobyčejného‘, ale veden správnou zásadou, že jest lépe omluviti nebo zmenšiti viny svých bližních v očích voličů, používám jen slova ,obyčejný‘. I toto slovo zdá se mi však býti ještě ne dosti zjemnělé a vypadalo by to opět, jako bych se chtěl stejnými zbraněmi mstíti svým protikandidátům, i užívám slova ,lotr‘ beze všech příkras čili epiteton ornans.

Bohužel však ani slovo ,lotr‘ nevystihuje dobře soukromou i veřejnou činnost mých pánů protikandidátů, i snažím se vystihnouti lépe jejich charakter, aniž bych je urážel slovem ,padouch‘.

Ovšem ten, kdo je zná, ví pozitivně, že slova ,lotr‘ nebo ,padouch‘ jsou přespříliš mírná a naprosto nedostačitelná ke správnému vyjádření se o jejich charakteru.

Tanou mi na mysli různé nadávky, které by se výborně hodily k charakteristice těchto pánů, kterých si ostatně velice vážím a ctím, ale jsem na rozpacích užíti slov tak silných ve slušné společnosti, za jakou vás, velectěné shromáždění, doposud považuji.

Jedno jméno horší než druhé svrbí mne na jazyku, ale nemohu, doopravdy nemohu, velectěné shromáždění, těmito přiléhavými tituly odhaliti vám celou tu mravní nahotu, s kterou nestydí se předstoupiti před vás, dle přísloví ,Drzé čelo lepší než poplužní dvůr‘.

Nerad bych vám podrobně vyličoval jich život soukromý i činnost veřejnou, za kterou skrývají se největší zločiny a nejhnusnější povahy. Připadá mně to trapné a nechutné dotýkati se této morální špíny a toho bahna, ve kterém se brodí moji velectění páni protikandidáti až po krk.

I kdybych nekandidoval, nemohl bych docela mlčet, ale tím méně mohu mlčet teď, kdy ucházím se o vaši důvěru a kdy i jiní o vaši důvěru se ucházejí, kteří ovšem by udělali nejlépe, kdyby vzhledem k svojí odporné minulosti zůstali pěkně doma a nelezli s máslem na hlavě na slunce. To máslo se začíná tak pěkně rozehřívat, že topí se až po krk v hnusu, špíně a kalu. Když však přece odvážili se na slunce veřejné kritiky, konám tímto milou povinnost, že odkrývám mizernou anonymitu jejich minulosti a od případu k případu dovolím si rozebrati každého jednotlivého chvastouna, který by jistě nejlépe udělal, kdyby se šel sám udat k soudu a prosil úřady, aby ho udělaly neškodným.

Vezměte si prvního, kterého vy jistě znáte, stejně jako znáte druhého i třetího, ale ten první stojí za osmnáct, ten druhý za dvacet bez dvou a ten třetí za čtyřiadvacet bez šesti. Jaká krásná trojice sešla se na tomto okresu. První zprznil vlastní babičku, druhý tchyni a ten třetí cizího dědečka, když šel do lesa na roští! S takovou průpravou pro další život nemohli ovšem nic lepšího dělat, nežli že kradli, kde se dalo a kam měli přístup. A když už kradli, také loupili. Ten první přepadl mlíkařku, ten druhý chudého horníka, vracejícího se po výplatě domů, a ten třetí jednoho stařečka špitálníka, když ten nesl do města všechny své úspory, určené na svůj pohřeb. Tak krásně pokračoval celý jejich život; karty hráli, fixlovali, dávali se pojistit, pak si to sami zapálili, nic nedbajíce, že jim výminkáři na půdě uhořeli, neboť tak odstranili svědky svých zločinů. A s jakou dojemnou shodou oni tři, ačkoliv náleží do různých táborů politických, scházeli se na nádraží! Jeden dělal prstýnkáře, druhý kapsáře a třetí kuplíře. Na jednu věc však nemám důkazy, a to, kdo to z nich zabil toho trafikanta, jestli to byl ten prvý, nebo ten druhý, nebo ten třetí, pak by ovšem ten dotyčný měl na svědomí tři vraždy, tedy o jednu víc nežli ti ostatní.

A nyní, oklamaný lide, zanedlouho přistoupíš k volebním urnám, abys svými hlasy dal průchod svému smýšlení a najevo dal, koho z těch tří lotrů, pravím to opět bez příkras, chtěl bys mít ve Vídni v parlamentě.

Zvolením některého z těch tří vykonáte ten záslužný skutek, že si aspoň pro sebe vymůže ve Vídni amnestii, neboť jinak každého z nich čeká káznice.

Přednáška o rehabilitování zvířat

Ctěné shromáždění, přátelé, Čechové, rodáci!

*

Jest jistě pozoruhodným zjevem, že vyskytla se v Čechách strana, která dodala si odvahy vystoupiti s novým programem, jehož jeden paragraf zní: „Zvířata buďtež konečně rehabilitována!“ Jak se dosud na zvířata pohlíželo, mělo každé zvíře obyčejně špatnou pověst.

Vezměme si kupříkladu jen prase. Prasata odjakživa těšila se pověsti čuňat. Když se řeklo ,ty jsi čuně‘, znamenalo to ,ty jsi prase‘ a naopak. Vyskytly se dokonce celé národy, které prasata bojkotovaly. Tak kupříkladu Židé. Mojžíš dokazoval, že pojídání vepřového masa může mít za následek onemocnění pohlavními chorobami. Také se za časů Mojžíšových mnozí Židé na to vymlouvali. Teprve vlivem křesťanství, které rušilo všechny židovské zákony, rozmohlo se požívání vepřového masa tak, že církev katolická nakonec zavedla i vepřové hody, aby dokázala, že Mojžíš pravdu nemluvil.

Přesto však brav považován jest všeobecně za něco nečistého, poněvadž válí se v bahně, což však balneologové odporučují i lidem. Vezměme si Píšťany a píšťanské bahno. V tomto válí se z důvodů zdravotních i aristokracie, a přece žádnému snad nenapadne, aby takového aristokrata nazval prasetem, a dr. Kučera, který tento způsob léčby odporučuje, není také žádné čuně. Přesto však prasata, která dala tak zářný příklad trpícímu lidstvu, jsou v opovržení a jejich jméno slouží zejména nyní v době voleb k nadávkám, kterými hledí protivník označiti svého nepřítele za nečestného tvora. A viděli jste, ctění voličové, někdy nečestné prase? Nevypadá opařený vepř za výkladní skříní řeznického krámu jako vyložený charakter, který se i po smrti usmívá na ty, kteří ho snědí? Rád bych věděl, co byste vy dělali, být na jeho místě!

A jako s vepři, tak je tomu též se všemi zvířaty, která slouží lidem k užitku a kandidátům poslanectví k nadávkám. Vy, kteří navštěvujete často voličské schůze v této době, zajisté jste již slyšeli výkřik: „Mlčte, vy vole!“ Výkřik takový opět znehodnocuje určitý druh zvířat, kterýmžto názvem nemíním ovšem kandidáty poslanectví, podotýkám jen tolik, že onen výkřik vlastně chválí toho kandidáta poslanectví, na kterého byl adresován, neboť takový vůl má mnohem větší cenu než takový kandidát. Takový vůl váží 700 kg, kdežto kandidát neváží ani 80 kg, a když prodáte vola, dostanete za něj čtyři stovky, a za kandidáta ani zlatník.

Také jsem slyšel, že bylo na politické schůzi voláno na kandidáta ,ty pse!‘ Kdyby se mně to stalo, poděkoval bych ještě tomu muži, že mne poctil názvem nejšlechetnějšího tvora, a slíbil bych jim, že jim ve šlépějích onoho zvířete jejich požadavky budu aportovat z Vídně. Veřejnost nedovede tedy nežli zvířata soustavně urážet, skromného a hodného psa nazývá jmény různých monarchů. Mlíkařského psa, který trpělivě a oddaně táhne vozík s potravinou, nazývá Neronem. Malého ratlíčka, který nikomu neublížil a nikoho netyranizuje, nazývá Césarem.

O psech se mluví s největším opovržením, poněvadž jich jménem nadává se tak lidem. A přece vidíme, že psi v zájmu bezpečnostní služby pod titulem policejní psi konají dnes tak výborné služby celému lidstvu. Bylo by tedy záhodno, aby zvířata byla rehabilitována alespoň v těchto nejmoudřejších zástupcích celé říše živočišstva. Bude dobře, když ti, kteří urazí policejního psa, budou stíháni pro urážku úřední osoby. Přičiníme se tedy všichni, aby zvířata byla považována v budoucnosti za tvory, ku kterým každá politická strana má se dívat s jistou dávkou úcty, a nikoliv aby jejich jmen užívaly politické strany k nezřízené agitaci v této volební kampani.

Přednáška o Dr. Záhořovi

kterou jsem pronesl na veřejné schůzi strany mírného pokroku v mezích zákona v květnu 1911

Velectěné shromáždění!

Jsem velmi povděčen tomu, že popřáno jest mi dnes promluviti k vybraným řadám inteligence, z nichž každý, jak doufám pevně, nejenže mne nebude přerušovati v mých vývodech, nýbrž vyslechne celou moji přednášku s pozorností a napětím.

Zatímco jiné politické strany ve svých přednáškách pro lid opakují stále totéž téma, buď o mistru Janu Husovi, nebo o Havlíčkovi či o Svatopluku Čechovi, jak to činí zejména strana národně sociální, takže není dnes národního socialisty v Čechách, který by se nedomníval, že mistr Jan Hus, Svatopluk Čech a Havlíček byli národními sociály — přicházím k vám s novou osobou, a to s dr. Záhořem, bývalým fyzikem královského hlavního města Prahy.

Váže mne k tomu jistá povinnost, ba mohu spíše říci vděčnost k onomu muži zasloužilému, který u nás oživil historickou tradici z dob mistra Jana Husi, že každý pořádný člověk má se dát upálit. Toť jest ten pravý plamen osvěty, který rozdmychali plápolajícími hranicemi Giordano Bruno, mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a celá řada jiných reformátorů církevních, svobodných myslitelů a čarodějnic, kteří s veselou i neveselou myslí dali se upálit zaživa pro své přesvědčení, hlásajíce světu, že ono obyčejné pohřbívání do země jest naprosto nehygienické a nezdravé. A tuto pochodeň osvěty uchopil po staletích náš dr. Záhoř, jda ve šlépějích oněch reformátorů pohřbů, a podařilo se mu také po delších studiích pozměniti onen systém středověký v ten smysl, že pro moderního člověka plně dostačí, dá-li se upálit až po smrti. Proti dr. Záhořovi stojí ovšem dnes v jednom táboře celá oficiální církev katolická, poněvadž nemůže se dosud zhostiti starého zvyku upalovat lid zaživa, proti čemuž v Písmě svatém nelze najíti ani jedné věty zakazovací, kdežto spalovat lidi již mrtvé příčí se dle jejího názoru duchu náboženství katolického, kteréž vyjadřuje se slovy Písma ,prach jsi a v prach se obrátíš‘ a nikoliv ,popel jsi a v popel se obrátíš‘ nebo ,dáš se obrátit‘, takže církvi katolické jde v první řadě jen o prach, nebo lépe řečeno jen o prachy.

Málokdo na celém světě dovede s takovou láskou zajímati se o osud člověka po smrti jako právě pan dr. Záhoř. Slyšel jsem ho promluviti kdysi na jedné schůzi, svolané Jednotou pro spalování mrtvol, a nemohu nikdy zapomenouti jeho slov, pronesených s takovým nadšením, jakého schopni jsou jistě jen lidé, cítící upřímně se svým snažením. Řekl, přičemž mu oči plály posvátným ohněm: „Ó, věřte, ctění přátelé, že nejkrásnějším okamžikem v lidském životě je ten moment, kdy se dáváme upálit. Jak lehce a spokojeně leží se každému nebožtíkovi v rakvi, když si pomyslí: ,Nyní jedu do Gothy, nebo do Žitavy, mám elegantní, vkusnou rakev, jedu první třídou po smrti, a nyní beze všech ceremonií budu nejmodernějšími stroji vstrčen do pece a upálen beze všeho smradu a zápachu.‘ Ten pocit bych vám přál, pánové! Jaká to musí být rozkoš, když si pomyslíte: ,Nyní se spaluji bez kouře.‘ Ta radost, ctěné shromáždění, když takový nebožtík v rakvi si to všechno dobře promyslí a řekne si: ,Moje kosti se nebudou válet po hřbitově, já budu hezky doma v popelnici, ze mne bude popel,‘ přátelé, tu takový nebožtík je tak rád, že vstoupil do spolku Krematorium a platil ročně jen K 20,—, kterýžto spolek má tu výhodu, že za pouhých 20,— K vás upálíme třeba za rok nebo za dva roky, jak si kdo přeje…“

Na tuto schůzi dostavili se tenkrát také nepřátelé spalování mrtvol z kruhů kněžských a jejich mluvčí, páter Jemelka, pronesl tuto obžalobu proti spalování mrtvol:

„Ctěné shromáždění!“ řekl, „nemám nic proti osobě pana dr. Záhoře. Jest to jistě velice zasloužilý pán, který má své vlastní názory na osud člověka po smrti. Ale proti jeho názorům stavím svůj vlastní názor, který musí přesně souhlasiti s církevními zákony. Dovolím si tudíž navázati na ona slova Písma svatého, ve kterých jest řeč o posledním soudu. Tam stojí přesně psáno, že nastane zmrtvýchvstání, až anděl svou troubou dá znamení, a tu mrtví budou vstávati ze hrobů. Ctěné shromáždění, pravím ,ze hrobů‘! Nikoliv z krematorií! Představte si tedy. Představte si tedy, že jste nebožtíci, že vás vezou do Gothy. Co si můžete myslet na takové cestě? Vy umíráte strachy, třesete se ve svém rubáši v té zaletované rakvi hrůzou před tím, co bude následovat, až vás spálí a váš popel přijde do urny a bude postaven někde v kuchyni a přijde třeba milenec vaší ovdovělé manželky a vyklepá do vaší popelnice popel z dýmky. Netřesete se rozčilením, když si pomyslíte, až potom anděl zavolá vás troubou k poslednímu soudu, že vy objevíte se před tváří rozhněvaného Hospodina ve způsobe fajfky, z níž potom budou ďáblové kouřit síru a smůlu? Jak vám bude potom, drazí křesťané?“

Posadil se. Přihlásil jsem se ke slovu a promluvil toto: „Na vývody veledůstojného pana pátera Jemelky dovolím si odpovědět takto: Takovej fajfce bude moc špatně. Proč? Povím vám to hned. Jak známo, bylo blíže Havany pobito vzbouřenými černochy roku 1850 dvě stě sedmdesát dva knězi. Mrtvoly jejich byly zahrabány poblíže města, tedy pohřbeny podle katolického ritu. Maso sežrali červi a zbyly jen kosti. Jeden farmář, velice podnikavý muž (už je také v pekle, tuším v papinském hrnci), kosti kněží sebral, roztloukl na prášek a udělal z nich umělé hnojivo, které rozhodil po své tabákové plantáži. I urodil se a rodí se tam dosud výtečný tabák. A nyní si představte, až trouba anděla zazní o posledním soudě, před usmívající se tváří Hospodina objeví se oni kněží ve způsobě balíčků tabáku! A tu bůh rozkáže, aby ony svaté balíčky byly nacpány do hříšných dýmek, aby tyto měly stále na mysli, jak se prohřešily proti bohu, když se daly po smrti upálit. A proto odpovídám na otázku veledůstojného pátera Jemelky: ,Drazí křesťané, jak bude těm fajfkám?‘

Drazí křesťané, moc špatně, setsakramentsky špatně.“

Když jsem skončil, přistoupil ke mně pln radosti pan dr. Záhoř se zářícíma očima, poklepal mně na rameno a zvolal: „Zde jest ruka na to, milý příteli, že vás dáme upálit zadarmo!“

A proto používám nyní tohoto okamžiku, abych tímto vzdal veřejné díky panu dr. Záhořovi za jeho velikou lásku k bližnímu.

Přednáška o zestátnění domovníků

kterou se rozvinuje vlastně program strany mírného pokroku v mezích zákona

Velectění pánové!

V tomto předvolebním boji jest třeba vzíti rozum do hrsti a všímati si oněch zjevů, které jsou tak velice důležitými v celém českém životě, ačkoliv ostatní politické strany nedbají jich náležitou měrou. V prvé řadě sluší zmíniti se o lidech, spíše abych tak řekl o zvláštní kastě národa, nejvíce utiskované a utlačené. Ostatní politické strany všímají si hlavně jiných vrstev, ale ptám se vás všech, ať patříte do tábora jakéhokoliv, zdali si někdo z vůdčích politických předáků všímal domovníků? Odpovídám: Ano! Ale jak? Jak si jich všímali? Tvrdím to veřejně, že političtí předáci všímali si domovníků jen s proklínáním. Konám tímto jen milou povinnost, mohu-li pronésti strašlivé obvinění proti zde nepřítomnému protikandidátu Václavu Chocovi. Zajisté slyšeli jste jeho řeči volební, v nichž zcela střízlivým způsobem žádá zavedení lepších životních poměrů ve vrstvách nezámožných, které nazývá nemajetnými. Slyšeli jste však ho někdy, aby mluvil o domovníkách? Nechá vždy stranou tyto šlechetné lidi, ignoruje naprosto i jejich manželky, a proč? Přátelé, nyní právě přijde ono strašlivé odhalení. Bývalý národně sociální říšský poslanec Václav Choc, kandidující nyní v témže okresu jako já, jest dlužen za otvírání dveří domovních v Budečské ulici č. 12 1 K 60 h, a na Zbraslavi, kde původně bydlel a vydával se za spisovatele, není dlužen ani haléře, prostě z toho důvodu, že tam ani domovníka neměli. Představte si nyní, přátelé, že by v domě, kde můj protikandidát bydlel, domovník byl! K jakým odhalením by nyní došlo? K jistě strašlivému odkrytí mého protikandidáta v plné nahotě, ba co dím, nejen v plné nahotě, nýbrž v nahotě největší, kterou si můžete jen, ctění pánové, představit! Totéž ovšem mohu směle prohlásit o všech jiných protikandidátech. Kolik zůstal dlužen domovníkům soudruh Škatula? Mám vám, ctění přátelé, vyprávět celou historii o tom, jak kandidát strany státoprávní, Viktor Dyk, vylákal na domovníku klíč od domu a dosud ho nezaplatil? Tam až vede politický fanatism. Mám vám vyprávět o tom, že bývalý národně sociální poslanec Václav Choc rozkřikl se na domovnici: „Mlčte, vy jedna babo!“ A co vlastně chtěla ona dáma, mající dvanáct dětí? Jedině tolik, aby dostala jednu korunu šedesát haléřů za otvírání domu, přičemž, poněvadž se to stalo před několika dny, žádala pana kandidáta Choce, aby, když se vrací domů z volebních schůzí, nečmáral po chodbách na stěny ,Volte Václava Choce!‘. V stejné nenávisti chová domovníky i Viktor Dyk, který by nejraději viděl, aby se mohl stát domovníkem v královském hradě na Hradčanech. A občan Škatula, víte, co ten řekl domovníku, který ho žádal, aby mu konečně zaplatil za otvírání domu? „Dokud nebudete organizován ve straně sociálně demokratické, nedostanete ani vindry.“ V tom je vidět celou taktiku ve straně sociálně demokratické, velectěné shromáždění! Neboť když zoufalý domovník, aby přišel k třem korunám dvaceti haléřům, dal se do sociálně demokratické organizace a znovu žádal na Škatuloví zaplacení tohoto obnosu za otevírání domovních vrat, zvolal k němu Škatula: „Ale soudruhu, snad nebudeš chtít, aby tvůj přeďák-soudruh platil za takové maličkosti!“ Z toho vidíte, že o domovníky žádná strana politická se dosud nepostarala, že pohlíží na domovníky jako na nutné zlo. Jedině my dovolujeme si nyní přijíti s částí svého programu, kde přesně vytčen jest tento bod. Nechť slavná vláda postará se cestou zákonodárnou o zestátnění domovníků, jako je tomu v Rusku.[1] Tím jistě odpadnou ony ošklivé zjevy, aby si někdo troufal domovníkovi nebo domovnici odpovídat, neboť jinak by na něho čekal kriminál. Zestátněním domovníků bude chráněna před různými zlořády z kruhů laických velice důležitá složka národa a zároveň odpadne domovnicím ono běhání po partajích, že v prvním poschodí se ta a ta rodina hádala zas mezi sebou, že oficiálovic zas berou na dluh u řezníka a že paní učitelová v druhém patře má zas nové šaty a kde na to bere. Po svém zestátnění oznámí tyto věci domovník nebo domovnice prostě na policii, která učiní již pak případná vyhledávání, proč se tomu truhláři z třetího patra připálilo mléko a je tolik smradu na chodbě. Po svém zestátnění nebude se domovník nebo domovnice muset hádat s nájemníky; kdo se jim nebude líbit, s tím se zavede krátký proces, zavolá se obecní truhla a dotyčná partaj odveze se na policejní ředitelství, kde bude potrestána na základě ,prügelpatentu“. Tytéž tresty stihnou i všechny služebné v domě, které rozlejí vodu po schodech. Přísnější tresty nechť jsou ovšem vyměřeny těm, kteří dají si dům otevřít, aniž by zaplatili. S takovým člověkem budiž naloženo jako s revertentem a jmění jeho zabaveno.

Doufám, velectěné shromáždění, že zestátněním domovníků bude konečně odčiněna křivda po staletí páchaná na těchto ubohých tvorech, kteří doposud jsou mylně pokládáni za vyvrhele člověčenstva.

Přednáška o volebním právu žen

Velectění přátelé!

Co nejvíce mne těší v dnešní schůzi, jest to, že není zde ani jedné ženy, takže mohu bez obalu promluviti i o tomto choulostivém předmětu, aniž bych byl snad přerušován, jako se to stává na schůzích jiných politických stran, kdykoliv se mluví o volebním právu žen. Do těch schůzí dostavují se dámy a nestačí jim ani, že jiné politické strany jsou nakloněny volebnímu právu žen do zemského sněmu i do říšské rady, ony chtějí mít i volební právo do zákonodárných sborů, do městské rady, a nakonec spustí, ačkoliv jejich snahy ony politické strany podporují, takový povyk, že jest třeba schůzi rozpustit. Je to samý křik, nadávání, štěbetání, oči by vyškrábaly všem těm, kdož tvrdí, že to najednou tak rychle nejde, aby snad nějaká paní inženýrova stala se ministerským předsedou, nebo ta paní radová, co tam v koutě plivá na nějakého mladíka, stala se zčistajasna starostou královského hlavního města Prahy. Ony však si myslí, že tomu tak bude hned, že po té schůzi se to rázem změní, a na pořadatele schůze, kteří jim vlastně konají to dobrodiní, že přetřásají tuto otázku, pouští se, jako by už vládly celou českou politikou.

V Anglii sufražetky zpolíčkovaly ministerského předsedu Asquetha, poněvadž sice se snažil zavésti hlasovací právo pro ženy, ale přitom se zmínil též, že jakmile ženy budou to právo mít, on okamžitě opustí Anglii a odjede do Ameriky.

Strana mírného pokroku v mezích zákona uznává všechny hlasy žen, volajících, po všeobecném právu hlasovacím pro ženu, ale v dohledné době si dobře rozmyslí, zdali zavedení všeobecného práva hlasovacího pro ženy neznamenalo by nežli rozmnožit ohromnou řadu mučedlníků z kruhů mužského pohlaví.

Ctěné shromáždění ví zajisté dobře, jak to dopadá, když má ženská pravdu. Jak zuří, nadává jak špaček, proklíná, škrábe, kouše, štípá, kope, skřípá zuby, zatíná pěstě, zkrátka počíná si tak jako ti nejnebezpečnější ošetřovanci z koridorů blázinců!

A když ženská nemá pravdu, tak to dopadá ještě hůř. — Teď si představte, že by takový nebezpečný tvor měl všeobecné právo hlasovací!

Zákon o volebním právu pro muže stanoví, že voličem může se stát jen člověk úplně duševně příčetný. A nyní si pomyslete, že by ženy měly právo hlasovací. Kdyby se jim kandidát nelíbil, jak by sebou škubaly, křičely, mlátily, dupaly, kopaly a hulákaly: „Já vás volit nebudu, vy jste šilhávej!“, třebas by ten šilhoun byl nejšlechetnější muž v českém národě!

Teď si ale představte, kdyby kandidát byl krasavec. Tak by propad taky, poněvadž by každá volička říkala: „Tak vida, já vím, že ta sousedka se pořád na něho dívá a on se taky směje, já jim to zkazím! Mají jistě spolu nějaké pechtlemechtle a ona by se chlubila, že má známost s poslancem!“

A to by tak myslela každá a krasavce by poházely blátem.

Rozhodně by se však ženy při právu hlasovacím velice nudily, pokud by šlo o mužské kandidáty. Takový kandidát začal by mluvit jako anděl o vodních cestách, probíral by vodocestnou otázku a vykřikl by: „Velectěné dámy, slibuji vám splavnění Vltavy od Prahy přes Štěchovice, Kamýk až na České Budějovice!“

Ctění pánové! Když vy jste něco chtěli od žen, jistěže jste jim neslibovali, že potom bude stát doprava jednoho pytle brambor o 20 haléřů míň z jižních Čech do Prahy po vodě nežli po dráze.

Slibovali jste jim spíš náramky, kožešiny nebo vůbec něco, co činí ženy hezkými, půvabnými — ale žádný z vás zajisté neslíbil své milence průplav. Neboť průplav nenosí se ani pro doma, neřkuli do společnosti. Takový průplav nemůže působit na ženu nic jinak než rozšmaťchaná bačkora. — Dále upozorňuji vás, velectění pánové, že jistě by žádná žena nic na vaše sliby nedala, a vy jste teprve potom těšili se její přízni, když jste jí dar přinesli. Já kupříkladu dám svým voličům paklík tabáku a slíbím jim půl litru kořalky. Ale slibte to takové svobodné učitelce! — Té byste museli dát alespoň piano a posmrtnou masku Beethovena a slíbit manželství, pak teprve by se jí uráčilo vyplnit svůj hlasovací lístek jménem, které se značně podobá vašemu, neboť ženy jsou tak pozorné v tomto ohledu, tak důkladně se starají o politiku, ačkoliv se do ní cpou, že by ani vaše jméno dobře nevěděly. Možná, že by z nedostatku informací napsaly jméno vašeho protikandidáta.

Z těchto důvodů, které jsem pronesl, nestavíme my se však proti všeobecnému hlasovacímu právu žen. Náš důvod je závažnější, a to tento: Kdyby ženy kandidovaly, nebyl by žádný volič jist svým životem, neboť ženský kandidát, který by se dozvěděl, že ten a ten pán ho nevolil, polil by toho voliče vitriolem. Kromě toho nastala by taková nadprodukce kandidátů z ženských řad, že by rozhodně docházelo k nejsprostším scénám, neboť každá žena, dosáhnuvší třiceti let, postavila by svou vlastní kandidaturu. Ovšemže by každá, i čtyřicetiletá, tvrdila, že je nejmladší kandidátkou. Nejvíce by kandidovaly však staré panny, které by aspoň touto cestou navazovaly styky s pány, neboť chytati voliče na ulici a přepadati v bytech nepovažuje se za nemravné.

Den voleb

Žádná politická strana nerozvinula takovou agitaci jako my. Přednášky a schůze volební konaly se každý den, až konečně nastal onen památný den, kdy vinohradské voličstvo mělo dokumentovati odevzdáním hlasů kandidátu strany mírného pokroku v mezích zákona svou politickou vyspělost. Bohužel však ti, kteří naoko sympatizovali s novou stranou, v poslední chvíli zbaběle opustili prapor, ku kterému se hlásili v Kravíně, a volili proti nám. Jedině osmatřicet statečných mužů vytrvalo a nedalo se zlákati na našem volebním okrese kandidáty národně sociálními, sociálně demokratickými a státoprávními a volilo kandidáta strany mírného pokroku v mezích zákona, kteroužto čestnou funkcí byl jsem já pověřen.

O tomto malém počtu svých voličů nemohu nikdy mluviti než s nejvyšší úctou a prohlašovati o nich vždy a všude, že jednali tak, jak se sluší na pravé muže a stoupence strany. Proti těmto osmatřiceti bojovníkům nepodplatitelným stálo dva tisíce devět set dvaašedesát fanatiků, patřících do oněch výše zmíněných tří politických táborů. A oni šli hrdě s nadšením k volební urně, aby dali průchod svému přesvědčení přese všechny útisky.

Mohu říci o nich, že byli prvními průkopníky nových myšlenek a že byli krásní jako Apollónové a hrdí — jako už nevímkdo. Dějiny lidstva nedozví se snad nikdy jejich jména, a přece by to bylo tolik záhodno, aby pomník vystavělo lidstvo těm hrdinům, kteří již předem věděli, že zůstanou na Bojišti i s jejich vůdcem. Porážka naše při posledních volbách jest však jen předzvěstí budoucích vítězství. My jsme sice dostali výprask, ale slavili jsme morální vítězství — jak říkají realisti. Byli jsme biti jako žito, ale bylo to předzvěstí šťastnější budoucnosti — jak říkají mladočeši. Jen osmatřicet volilo kandidáta strany mírného pokroku v mezích zákona, ale zvolati mohu tak, jak volá strana klerikální, když někdo dostane výprask, že těch osmatřicet hlasů svědčilo o mohutném rozmachu strany. My jsme byli v Kravíně v takové pozici jako krotitel mezi šelmami. Naproti v Korunní třídě zírala na nás okna volební kanceláře strany státoprávní, kde bylo plno nápisů: ,Volte Viktora Dyka!‘ A proti zadnímu bloku naší volební kanceláře v Kravíně šklebila se výhružně okna volební kanceláře strany národně sociální s pošetilými nápisy: ,Volte Václava Choce! Volte nejlepšího muže na Královských Vinohradech!‘ Byli jsme jako hlas volajícího na poušti, kde kolem něho řvou lvi, byli jsme jako vonná květina, kterou ze všech stran dusí plevel. Stáli jsme tak jako nevinné dítě na střeše zatopeného domku, kolem kterého burácí příval špinavých a kalných vod. Připadali jsme si jako nevinná panna zavlečená do brlohu hanby, obklopená kuplíři. Bylo nám asi tak jako člověku, který nešťastnou náhodou sedne si s holými kalhotami na ježka. A kolem nás v naší pevnůstce hučelo to rozvášněnými politickými zpátečníky, kteří dali se zlákat velkopopovickým pivem a volili Choce, či smíchovským pivem u Líbalů, volíce Viktora Dyka. Nešťastnou shodou okolností stalo se, že v naší volební kanceláři čepovalo se pivo vinohradské, naši agitátoři museli pořád jenom běhat na záchod, a to byla jejich celá ta volební agitace. Neblahou shodou okolností se naše volební kancelář jmenovala V Kravíně, a nyní to všecko si představte dohromady: záchod, kravín, strana mírného pokroku v mezích zákona, kandidát s nařvanou hubou, nezvyklý program politický, a tak to nemohlo dopadnout jinak, než jak lze vyjádřiti oním krásným francouzským slovem: débâcle, zkáza.

Marny byly všechny naše nápisy, vyvěšené a nalepené na všech oknech volební místnosti: ,Voličové, protestujte hlasovacím lístkem proti zemětřesení v Mexiku!‘ ,Rozdáme mezi své voliče tri sta srbských státních losů s nadějí na výhru v obnosu patnácti miliónů franků ve zlatě.‘ ,Každý náš volič obdrží kapesní akvárium.‘ ,Nevolte buršáka!‘ ,Voličové! Co čekáte od Vídně, dostanete ode mne taky!‘

Bylo to vše marné. Zástupy před Kravínem se sice tísnily do volební kanceláře, přicházeli jednotliví voličové, dali si jedno pivo, běželi na záchod a místo ujištění, že mne budou volit, zanechali nám ve volební kanceláři jen trochu smradu. A současně přicházely zprávy z protivných volebních kanceláří, že protivné strany provádějí zuřivou agitaci. Vyvěsili jsme plakát tohoto znění: ,Zde se přijme mravný hoch na pomlouvání protikandidátů.‘

Bylo to k polednímu. Za okny objevil se velký arch papíru s tímto obsahem: ,Dnešní menu, sestavené výhradně pro naše pány voliče! Polévka: Královská. Šery. Losos s majonézou. Chotka: Sloní rypák v rosolu. Bodega: Pečená velbloudí oháňka s mořskými ráčky. Smažený mořský koník s pečenými chaluhami. Nadívané břicho klokana. Žraločí játra. Zajíc namodro. Paštika ze slavičích jazýčků. Hnízdo salangánino. Pravé ruské pirohy. Švestkové knedlíky s čokoládovou omáčkou. Tatarský sýr z kobylího mléka. Vína rakouská a uherská. Vinohradské pivo.‘

V jednu hodinu přišel jeden volič a dal si syreček. To bylo špatné znamení. A v šest hodin prohráli jsme to obrovskou většinou dvou tisíc devíti set dvaadevadesáti hlasů. A místo aby nás přinesli na štítě, odvezli našeho jednoho voliče obecní truhlou.



[1] V carském Rusku byli domovníci přímo ve službách policie. — Poznámka vydavatele (Rudé právo 1937).

« predcházajúca kapitola    |    



Jaroslav Hašek

— český spisovateľ, humorista, publicista a novinár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.