ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pyšně běží Váh ve svém korytě,
Tajemství mnoho se sebou pryč nesa,
Někde zmírní běh a slýchává skrytě
Žalmy slavíků zavznějící z lesa.

Ne to zpěv ptačí — toť milenců je hlas,
Nejsou to žalmy — jenom tužby blahé,
Ne v lese — v sadě plného vnad i krás
Toť místo lásky, čas zpomínky drahé.

Šero večerní dvou milenců pojí,
Oni žehnají zašlé zpomenutí,
Doba ukrutná loučení jim strojí
A lásky slzu srdečnou vynutí.

Ňádra mládence divě se zbouřila,
Rty při hovoru tiše se zachvěly:
„Třikrát příroda celá se změnila,
Jak, vyšed z Polska, zde žiji s přátely.

Zanechav otce pln žalu, tesknosti,
S milou matičkou těžce sem se lúčil,
Tam mě žehnají oni v samotnosti, —
Já lidem cizím teď sem se přiučil.

Někteří z přátel mých jsou u královny,
Jiní vrátili se do své otčiny;
Já jen blažený u tebe, Záchovny,
Zůstal sem lásky v otroctví — bez viny.

Žili sme šťastně a žili blaženě,
Ty si mi lásku nehodnému dala;
Chci ji zasloužit, by nepodvráceně
S životem naším v budoucnosti stála.

Aj, teď král všude vojsko sbírá svoje,
Aby v Dalmatsku skáral protivníky,
Ráno i s otcem potáhnem do boje
Pomstit lid tichý a trestat vinníky!“

Jak, Dalibore, i ty mě zanecháš?
Kdože s podporou ke mně se přivine?
Z lůna milenky smrti v náruč spěcháš,
Anť družce tvojí již zoufalství kyne?

„Zažeň mrak s čela, ty najdeš útěchu,
Znáť mě královna jak krajana svého,
Budu ji prosit, by tě pod svou střechu
Přijala vdečně do návratu mého.“

Letí sokol od půlnoci,
Letí zděšeně,
A zrak jeho slávu hlásá
Pyšně, vznešeně.

Nese proutík k tomu strojný
Na hnízdečko své,
Družku hledá, družku vábí
A ji k sobě zve.

Již se těší, již ji našel —
Přijde samička,
Než se děsí, polekaná
Sedne do kříčka,

Křídelka má vytrhané,
Hlávka sklopená,
Krahujci z divých pazourů
Ušla zmořená.

Nejsou tobě divé drápy,
Sokole plavý,
Nehrozí se hněvu tvého
Krahujec dravý.

Šestý rok mizí — Dalmatsko v pokoji,
Jeho bán Mladin v Uhersku v zajetí,
Vše z bitky líté svých se v náruč strojí,
Kláry Dalibor též spěchá v objetí.
Válčil vítězně, navrací se slávně,
Teď se splnily jeho túžby dávné.

V dům otce vejde, a starec ho vítá
Slovy útěchy, z něho se raduje:
Jak na rekovství jeho chvála lítá,
Co mu vlast za dar v obět připravuje.
Jun nic neslyší, co mluví, nevěda,
Srdce i oko jen milenku hledá.

„Zač tě strach jímá? O dívku se bojíš?
Vždyť znáš, kde sídlí na královském hradě.
Zítra k ní půjdem, a ty se přistrojíš
Jako mladý zeť. Chci tě já ctít v radě
Mojí rodiny, neb sis to zaslúžil —
Znám, žes již dávno po té chvíli túžil.“

Již dvanáct hodin z věže dolů bilo,
Lampa v komnatě již jen slabě bledne;
Starci Záchovi cos se hrozné snilo,
Z lože vyskočí — a při oknu zhlédne
Ňakou ohavu, podobu má panny,
Vlas je spuštěný a šat roztrhaný.

„Ha, to mé dítě! Pojď dnu, dcéro milá!“
Dveře otevře. Ona bledá vchází —
„Kam si zelený věneček pozbyla?“
A ona pláče v bouřlivé nesnázi.
Nemá věnečka, jenom černé znaky,
Rosí bledou tvář pomatené zraky.

Plače nevinnost, Dalibora volá,
Proklíná bratra královny ukrutné,
Nářek po chyžech tratí se dokola —
A otec poznal ty výhledy smutné.
Ven se vyrútí plný zuřivosti,
Ku králi letí na koni v rýchlosti.

Při stole sedí královská rodina,
Anť Zách vzteklený do chyže se vrútí,
Raní královnu, meč na krále spíná
I děti jeho ku plači přinútí!
Nářkem nevinných sluzi se sběhají,
Na kusy drobné Zácha rozsekají.

Vesňák své dítky do hromady hledá,
Aby viděly činy ukrutnosti:
Na koni sedí panna trupobledá,
Její tvář, tělo jsou jen kůže, kosti.
Bez rtů, bez prstů, oči vyloupené,
Bez smyslů hledá kol kolem zmateně.

Při ní kat s mečem hlásá všemu lidu:
Čí je to dítě, a proč uvalená
Jestiť od krále v tu ohavnou bídu,
Kterouž již potud byla zohavená.
„Král osoba svatá“, slova z úst mu plynou,
Poslední vzdechy panny z ňáder hynou.

16. prosince 1842