ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Písnička tato zpívá se na tuto notu,
jakž zespod notováno, jest trubačská,
aneb jako I proč nechceš na to dbáti.)

Marnost na všem znám a vidím,
nechť pak, nač chci, v světě hledím.
Žádost těla, žádost očí -
marnost v světě všecky věci.

I ti dnové neustaviční,
časové se vždycky mění.
Přejasná noc i s hvězdami
beře časem své změnění.

Slunéčko krásné, rozkošné,
povětří velmi povlovné
kolikrát se za den změní!
Nic stálého v světě není.

Jakážkoli v světě radost,
však jest při ní také žalost.
Štěstí, zdraví, rozkoš, zboží
sem-tam v světě vždycky běží.

Takť jest člověk neustavičný,
řídko kdy zdráv, vždy nemocný.
Dnové jeho jakžto vody
běží předce bez závady.

Bílé tělo, černé oči,
hladké ruce, rusé vlasy,
i všecka ozdoba těla
jakoby nikdá nebyla.

Ani síla ani moudrost,
chytré umění, udatnost,
nic v světě dlouho netrvá.
Po jasném dni mračnost bývá.

Neb cožkoli počátek má,
žádná věc není trvalá.
Nic v světě věčného není,
beře všecko své skončení.

Lodička plyne po moři,
had se plazí po kamení,
ptáčkové letí v povětří...
Kdo jich cestu po nich spatří?

Tak cestu mládence v světě
kdo spatří, kterak on roste?
Věk jeho velmi kratičký,
neustavičnost mívá vždycky.

Jakžto kvítíčko najkražší,
tak sú všickni dnové naši.
Kteréž jakž ráno vykvětne,
do večera zase sprchne.

Nebo travička zelená
i každá jiná bylina,
kterouž větříček provívá,
do večera seno bývá.

Čas minulý se nevrátí,
též kdo své panenství stratí,
duše z těla vystoupená,
i slova propověděná.

0d našeho narození
náš se věk každý den mění.
Někomu rozum přibajvá,
jinému věkem ubajvá.

Všech věcí smrt nasýcení,
života činí skrácení.
Zbaví člověka radosti,
psoty, bídy, vší žalosti.

Protož každý obtížený
čekaj konce - dlouhoť není.
A ty, jenž se v zboží těšíš,
než se naděješ, vše stratíš.

Nechť má člověk, co chce koli
v tomto světě po své vuoli,
nechť jest libá věc, rozkošná,
budeť v tom tudíž proměna.

Není v světě nic celého,
ze všech stran dokonalého
V čem se v světě najvíc kocháš,
při konci zármutek poznáš.

Nesmírnou prací dosáhneš
umění, statku, neb co chceš.
Však se při konci vše změní,
žádost těla, utěšení.

Nechť jest, jak chce, urozený,
mocný v světě, vyvýšený,
musíť míti nedostatky.
Čas jest všemu v světě krátký.

Plný svět jest nedostatku,
maje v sobě ouzkost všecku,
hlad, žížeň, nemoc, tesknosti,
i všeliké případnosti.

I ten chudáček nemocný,
nejsa v světě slavný, vzáctný,
trpě od mocných bezpráví,
všeho toho konec zbaví.

By pak měl moc nade všemi,
co jest po všém světě zemí,
i všecko nač by pomyslil,
příjde čas, jako by nebyl.
Ó, marnosti nevymluvná,
není v tobě stálost žádná!
Však se tebe všickni drží,
leč se komu svět nezdaří.

Protož každý v tomto světě
neběž jako v nejistotě.
Opusť světa zlé žádosti,
drž se ctnosti, spravedlnosti.

Maje svědomí bezpečné,
hledaj sobě bydlo věčné.
Nech světu marnosti jeho,
beř se chudý z bytu svého.

Za svým mistrem Kristem Pánem,
jenž byl jistě božím synem,
však světu všecky marnosti
nechav, bral se do radosti.

Všickni v té radosti budou,
kteríž té povahy duojdou -
Krista Pána přirození.
Budou s ním vždy nesmrtedlní.

Nebudouť míti těžkosti
ani žádné případnosti,
jimž vše dobré mílo bylo.
Budou s Kristem jedno tělo.

Kteříž pak zde drakuom a lvuom
přirovnali se, hovaduom,
budou s šelmami bydleti,
na věky težkost trpěti.

Dej nám, Kriste, živu býti,
z tebe příklad skutkuov míti,
jsouc zde v světě živi cnostně,
potom s tebou v nebi věčně.
Amen.