Božská komedie. Peklo

Jeden a týž mne jazyk dříve uštkl,
takže mi zbarvil to i ono líce,
a potom poskytl mi zase léku.
Tak slyším, Achillův a jeho otce
5
že oštěp původem kdys býval nejprv
smutného a pak dobrého zas daru.

K bědnému dolu záda otočivše,
po břehu, jenž ho obkličuje, napříč
jsme beze všeho hovoru se brali.
10
Míň nežli noc a míň než den tam bylo,
takže zrak do předu šel jenom málo;
však já jsem zaslech’ troubiti roh zvučný
tak, že by každý hromu hlas byl zdusil,
jenž namířil mé oči, jeho cestou
15
vstříc jdoucí jemu, všecky v jedno místo.
Bolestné po té porážce, kdy ztratil
Veliký Karel svatou čeleď svoji,
tak strašným zvukem nezatroubil Roland.
Krátce jsem hlavu nes’ v ten směr, když mnoho
20
že vysokých zřím věží se mi zdálo,
i dím: „Rci, Mistře, jaké je to město?“
A on mi: „Protože ty zrakem běžíš
temnostmi příliš z dálky, tím se stává,
že potom v obraznosti své se mýlíš.
25
Uvidíš jistě, když až onam dojdeš,
jak velmi smysl zdaleka se klame,
a proto trochu více nuť se k spěchu.“
Za ruku potom laskavě mne ujal
a řekl: „Dřív než postoupíme dále,
30
by skutečnost míň děsnou se ti zdála,
věz, že to nejsou věže, nýbrž obři,
a ve studni jsou podle břehu vůkol
od pupku dolů všichni do jednoho.“
Jako když mlha začíná se trhat,
35
zrak potom ponenáhlu rozeznává,
co pára, která zhušťuje vzduch, tají,
tak, jak jsem mrákotným a hustým vzduchem
pronikal, víc a víc se k lemu blíže,
můj prchal blud a vzmáhala se bázeň.
40
Neb jako na kulatém pásu hradeb
Montereggione věžemi se věnčí,
tak na břehu, jenž obkličuje studni,
věžemi tyčili se od půl těla
strašliví Giganti, jimž ještě hrozí
45
Jupiter s nebe, kdykolivěk hřímá.
A já již jednoho tvář rozeznával,
záda a prsa a část velkou břicha
a podle boků dolů obě paže.
Příroda jistě, také živočichy
50
přestavši tvořit, dobře učinila,
by Mars byl takých služebníků zbaven.
A nelituje-li, že tvoří slony
a velryby, kdo pilně hledí, pro to
ji soudnou víc a spravedlivou uzná;
55
neb kde se připojuje mysli důvtip
k moci a ke zlé vůli, proti tomu
obrany žádné nemohou mít lidé.
Tvář zdál se mi mít širokou a dlouhou
jak šiška u sv. Petra v Římě,
60
a dle ní ostatních byl rozměr kostí,
takže břeh, jenž byl od půl těla dolů
zástěrou, nad tím taký kus ho jevil,
že ke vlasům mu dosáhnouti chtíce,
tři Frisové by nebyli cti došli;
65
neb já ho viděl třicet velkých pídí
níž od místa, kde člověk plášť si spíná.
„Rafel mai amech zabi almi,“
počala křičeti ta ústa divá,
na něž se neslušely sladčí žalmy.
70
A Vůdce k němu: „Duše pošetilá,
svého se rohu drž a s ním si ulev,
když hněv neb jiná vášeň tebou hýbe.
Hledej si na krku a najdeš řemen,
jenž váže jej, ó duše pomatená,
75
a viz jej, jak ti velikou hruď pásá.“
Mně řekl pak: „On sám se prozrazuje:
Toť Nemrod, jehož myšlení zlé vinno,
že nezní na zemi řeč jenom jedna.
Nechme ho být a nehovořme marně,
80
neb tak mu každý jazyk jest, jak jeho
jest jiným, neboť nikomu znám není.“
Delší jsme tedy učinili cestu,
nalevo jdouce, na dostřel až kuše,
a tam stál jiný, divější a větší.
85
Kdo mistr byl, jenž opásal ho, říci
já neumím; však přivázanou napřed
měl levou paži svou a vzadu pravou
řetězem, který ode šíje dolů
tak obtáčel ho, že kam vidět bylo,
90
až do pátého obtáčel ho kruhu.
„Zde tento pyšný učinit chtěl zkoušku
své moci proti nejvyššímu Jovu,“
můj Vůdce řekl, „pročež má mzdu takou.
Má jméno Efialt a velké věci
95
proved’, když z Gigantů strach bohy pojal;
pažemi, jimiž máchal, již víc nehne.“
A já mu: „Chtěl bych, jestliže jest možno,
by nesmírného obra Briarea
zkušenost získaly si oči moje.“
100
On tudíž „Antea,“ dal v odvět, „uzříš
zde blízko, jenž jest rozvázán a mluví,
a jenž nás na dno všeho zlého složí.
Ten, jejž chceš vidět, tam jest, mnohem dále,
a svázán jest a vypadá jak tento,
105
vyjmouc že v tváři divějším se jeví.“
Nebylo zemětřesení tak mohutného,
jež by tak prudce věží otřásalo,
jak Efialt byl ke zmítání rychlý.
Tu víc než jindy kdy jsem bál se smrti,
110
a nebylo víc k tomu zapotřebí
než strachu, kdybych okovů byl nezřel.
My dále jsme se tudíž ubírali
a k Anteovi přišli jsme, jenž dobrých
pět loktů, bez hlavy, čněl z prohlubiny.
115
„Ó ty, jenž v údolí tom slavném, které
dědictví slávy Scipionu skytlo,
když Hannibal se se svými dal v útěk,
kdys tisíc lvů jsi za kořist nes’ domů,
a kdybys ve velké byl býval válce
120
svých bratří, dosud, mním, se myslí, že by
synové Země byli zvítězili:
nás dolů slož (a nemrziž to tebe),
kde zimou Cocyt sráží se; nás nenuť
k Typhaeu choditi neb k Titiovi.
125
Tento dát může, po čem zde se dychtí:
protož se skloň a neodvracej huby;
můž na světě ti ještě pověst vrátit,
neb živ jest a let mnohých ještě čeká,
milost-li před časem ho nepovolá.“
130
Tak Mistr promluvil, a onen chvatně
natáhl ruce, jichž kdys cítil mocný
stisk Herkules, a Mistra mého pojal.
Virgil, když ucítil, že již ho bere,
mi řekl: „Přistup sem, bych vzít tě mohl.“
135
Pak mne a sebe spojil v jeden uzel.
Jaký je pohled na věž Garisendu
pod nachýlením, když jde oblak nad ní
tak, že se ona proti němu kloní:
taký byl na Antea mně, jenž pozor
140
jsem měl, bych zřel ho sklánět se, a byla
chvíle, že byl bych jinou chtěl jít cestou.
Však zlehka na dno, které pohlcuje
s Jidášem Lucifera, složil nás,
aniž tak nachýlený tamo prodlel,
145
a stěžněm na lodi se vztyčil zas.