Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Hřímání budí básníka. Je na hořejším okraji pekelné propasti. Sestupují do prvního kruhu, do Limbu, kde jsou duše těch, kteří zemřeli bez křtu, ale žili, pokud došli rozumu, ctnostně ctnostmi přirozenými. Ve vyhrazeném jasném místě vidí básník duše slavných lidí starověku. Pak sestupují do druhého kruhu.
Přervalo hluboký mi v hlavě spánek
mohutné hřmění, takže jsem se protrh’
jak člověk, který násilně jest vzbuzen:
a okem okřálým jsem pohléd’ vůkol,
vstav přímo zas, a pozorně jsem hleděl,
chtě rozpoznati, v jakém jsem to místě.
A vpravdě na pokraji bolestného
údolí Propasti jsem sebe uzřel,
jež jímá hřmění nekonečných nářků.
10
Hluboké bylo, mlhavé a tmavé
tolik, že zrak v důl jak chtě upíraje,
jsem nerozeznával tam žádné věci.
„Tož sestupme sem dolů,“ všecek bledý
započal Básník, „do slepého světa:
15
já budu první a ty budeš druhý.“
A já, jenž barvy té jsem sobě všiml,
jsem děl: „Jak jíti mám, když ty se lekáš,
jenž v obavách mých posilou mi býváš?“
A on zas ke mně: „Úzkost lidí, kteří
20
jsou tady dole, maluje mi v tváři
tu lítost, již ty za strach považuješ.
Pojďme, neb dlouhá pobádá nás cesta.“
Tak vešel tam a tak mne s sebou uved’
v kruh první, který Propast obkličuje.
25
Tam, podle toho, co jsem mohl slyšet,
nebyl pláč větší nežli jako vzdechy,
kterými otřásal se vzduch ten věčný.
A to se dálo pro zármutek bez muk,
jejž měly davy, veliké i mnohé,
30
davy i nemluvňat i žen i mužů.
Můj dobrý Mistr ke mně: „Ty se neptáš,
jací jsou duchové ti zde, jež vidíš?
Nuž, chci, bys věděl, nežli dále půjdeš,
že nezhřešili; jestliže pak mají
35
zásluhy, ty jim nestačily bez křtu,
jenž branou jest té Víry, již ty věříš.
A jestli před křesťanstvím živi byli,
Bohu se náležitě neklaněli:
a z těchto takových já sám jsem také.
40
Pro také chyby, a ne pro hřích jiný,
jsme ztraceni a tím jen postiženi,
že v toužení jsme živi bez naděje.“
Když jsem ho vyslech’, za srdce mne popad’
bol velký, neb jsem poznal, velké ceny
45
že lidé v Limbu tom jsou zadržáni.
„Pověz mi, Mistře, pověz mi, můj pane,“
já započal jsem, chtěje býti jistý
o víře té, jež přemáhá blud každý:
„vyšel kdy někdo odsud, buďto vlastní
50
buď cizí zásluhou, jenž byl pak blažen?“
A on, mou pochopiv řeč pozakrytou,
dal v odvět: „Byl jsem nový v tomto stavu,
když kohos Mocného sem jít jsem spatřil,
jenž znakem vítězství byl korunován.
55
Ten odsud vyved’ prvního stín otce,
Abela, syna jeho, a stín Noe,
Mojžíše zákoníka, poslušného
stín patriarchy Abrahama, krále
též Davida, pak Izraele s otcem
60
a se syny i s Rachel, pro niž tolik
byl vykonal; a mnoho jiných, které
učinil blažené; a chci, bys věděl,
že před nimi duch lidský nebyl spasen.“
Ač mluvil, neustávali jsme kráčet,
65
však stále jsme se ubírali lesem,
chci totiž říci lesem duchů hustých.
Nebyla ještě dlouhá naše cesta
svrchu sem dolů, když jsem spatřil oheň,
jenž polokouli temnot překonával.
70
Opodál ještě poněkud jsme byli,
ne tolik však, bych neznamenal zčásti,
že ctihodný lid vládl oním místem.
„Ó ty, jenž ctí’s vší uměně a vědě,
kdo tito jsou, již mají čest tak velkou,
75
že od způsobu jiných je tak liší?“
A on mi: „Čestná pověst, která o nich
zní v životě tvém, v nebesích tu milost
jim získává, jež tak je upředňuje.“
V tu chvíli sluch můj zaslechl hlas tento:
80
„Čest vzdejte nejvyššímu Básníkovi;
stín jeho vrací se, jenž byl se vzdálil.“
Pak, když hlas tento ustal a se ztišil,
k nám čtyři stíny spatřil jsem se bráti:
ni smutný jich, ni veselý vzhled nebyl.
85
Můj dobrý mistr započal mi mluvit:
„Pohleď tam na toho s tím mečem v ruce,
jenž přede třemi jako pán se béře.
Ten Homéros jest, básník svrchovaný.
Ten, jenž jde druhý, satirik jest Horác,
90
Ovid jest třetí, poslední pak Lukán.
Protože každý shoduje se se mnou
v názvu, jejž jediný hlas provolával,
čest vzdávají mi, a to činí dobře.“
Tak viděl jsem se scházet krásnou školu
95
onoho pána vznešeného zpěvu,
jenž nad jinými jako orel létá.
Když byli spolu hovořili chvilku,
s úklonou ctnou se ke mně obrátili,
a Mistr můj se pousmál té věci.
100
A ještě více cti mi prokázali:
neb ve svůj sbor mne vzali, takže šestým
mezi tak velikými byl jsem duchy.
Tak jsme až k onomu se světlu brali,
mluvíce věci, o nichž mlčet krásno
105
jest tak, jak mluvit tam, kde byl jsem, bylo.
Přišli jsme k patě vznešeného zámku,
jejž vysokých zdí sedmerý kruh věnčil,
a vůkol bránila jej pěkná říčka.
Tu překročili jsme jak zemi tvrdou:
110
bran sedm s těmi mudrci jsem prošel:
vešli jsme na lučinu svěží trávy.
Tam lidé očí pomalých a vážných,
s velikou důstojností v tváři byli:
mluvili zřídka, hlasy lahodnými.
115
Tak jsme se v jednu stranu uchýlili,
na místo volné, vysoké a světlé,
takže se všickni vesměs vidět mohli.
Tam naproti mi na zeleném smaltu
duchové velcí byli ukázáni,
120
jež že jsem zřel, sám v sobě velebím se.
Elektru s mnohými jsem uzřel druhy,
z nichž Hektora a Eneu jsem poznal,
Caesara v zbroji, s ostřížími zraky.
Camillu s Penthesileou jsem uzřel
125
se strany druhé, Latina též krále,
jenž s Lavinií, dcerou svou, tam seděl;
s Lukrecí Bruta, Tarquina jenž zahnal,
Julii, Marcii a Cornelii;
a samotného stranou Saladina.
130
Když maličko pak pozdvihl jsem zraků,
těch, kteří vědí, uviděl jsem mistra
seděti mezi filosofským sborem.
Všickni se diví mu, čest všickni činí:
tam Sokrata a Platona jsem spatřil,
135
již nad jiné blíž k němu přistupují;
Demokrita, jenž z náhody svět vede.
s Thaletem Diogena, Anaxagoru;
Zenona, Empedokla, Heraklita;
a dobrého jsem jakostí zřel znalce,
140
dím Dioskorida, Orfea, Lina,
Tullia se Senekou mravoučným,
s Euklidem geometrem Ptolomea,
Galena, Hippokrata, Avicennu,
Averroa, jenž velký Výklad složil.
145
Nemohu o všech vypovědět plně,
neb tak mne dlouhá látka popohání,
že mnohokrát řeč nevystihne skutku.
Společnost šesti zmenšuje se ve dva;
jinou mne cestou vede moudrý Vůdce
150
z ovzduší klidného v to, jež se třese,
i přicházím, kde není nic, co svítí.
14. Do slepého světa: kde není světla, a kde nelze viděti Boha, světlo pravé.
20. Maluje mi v tváři: bledostí, barvou to lítosti, mi pokrývá obličej.
30 — 60. Do prvního kruhu (na první kruhovitou terasu, která obkličuje pekelnou propast) Dante klade ty, kteří zemřeli bez těžké osobní viny, jenom se hříchem dědičným. Kteří z nich byli v užívání rozumu, mohli konati skutky dobré mravně — měli zásluhy jakési, ale přirozené. Teprve milost posvěcující, která člověka povznáší v ovzduší nadpřirozené a uděluje sa pri křtu, dává dobrým skutkům našim cenu nadřirozenou, t. j. činí je tak cennými, že odměnou jim přiměřenou bude nadpřirozená blaženost, záležející v patření na Boha, Pravdu věčnou, a v milování jeho, Dobra svrchovaného. — Neklaněli se náležitě Bohu: jsouce pohané, neznali dokonale pravého Boha, a proto mu nevzdávali té plné úcty, která mu náleží.
47 — 49. Dante zajisté věří, že Kristus sestoupil do předpeklí a vyvedl duše těch, kteří před narozením Kristovým věřili v budoucího Vykupitele a zemřeli bez těžkého hříchu, a uvedl je do nebe. Ale užívá příležitosti, aby došel z úst očitého svědka ujištění o té pravdě.
52. Byl jsem nový: byl jsem tu nedlouho.
53. Kohos Mocného: byl to Kristus, jenž sestoupil do pekel (do předpeklí).
55. Prvního stín otce: Adama. — Mojžíše zákoníka: jenž napsal zákon boží Izraelským.
59. Izraele s otcem: Jakuba, jejž Bůh nazval Izraelem, s Izákem a dvanácti syny svými.
69. Polokouli temnot: temné ovzduší, klenoucí se nad tímto krajem.
70 — 78. Dante z úcty k některým slavným jménům dávnověkosti vymyslil pro ně zvláštní místo a básnicky připouští, že ač neměli pravé víry, přece zemřeli bez těžké osobní viny. A jsou tu jména, jež právě neodůvodňují této smyšlenky.
91 — 92. Shoduje se se mnou: ve jménu „básník“, jež provolal hlas nahoře ve v. 80.
94. Škola pána nejvyššího zpěvu: Škola Homérova, jeho básnická družina, do níž potom přibírají i Danta. Byl si tedy vědom svého ducha. To ukazuje také verš 98.
104 — 105. Nevypravuje Dante všecko, co viděl a slyšel, nýbrž jen co přímo míří k účelu básně — odvésti lidi od bídy hříchu k pravé blaženosti.
118. Na zeleném smaltu: na trávě. Přirovnání velmi odůvodněné zrakovou zkušeností.
121. Elektra: dcera Atlantova, porodila Joviši Dardana, zakladatele Troje.
122. Hektor, syn krále trojského Priama, a Eneáš (Aeneas), manžel Creusy, dcery Priamovy, a později, v Italii, Lavinie, dcery krále Latina — oba hrdinové známí z války trojské.
124. Penthesilea: bojovala proti Řekům u Troje. Achil ji zabil. — Camilla: panna posvěcená Dianě, bojovala spolu s Turnem proti Aeneovi. Podle Virgilovy Aeneidy.
125. Král Latinus: jeho dceru Lavinii Aeneas pojal za ženu.
127 — 129. Lucrecii, ženu Lucia Tarquinia Collatina, zneuctil syn Tarquinia Pyšného, posledního římského krále. Ona pak sama se zavraždila. — Lucius Junius Brutus zahnal Tarquinia krále, a Řím se stal republikou. — Julie: dcera Caesarova, manželka Pompejova. — Marcie: manželka Catona Utického, pak Quinta Hortensia. — Cornelia: matka obou Gracchů, dcera P. Cornelia Scipiona Afrického staršího. — Saladin: šlechetný sultán egyptský, † 1193, známý svou velikodušností vůči křižákům; je samoten, jakožto mohamedán.
131. Těch, kteří vědí, uviděl jsem mistra: Aristotela. Věděti jest znáti věci v jejich příčinách. Po jménech heroických osobností přicházejí jména lidí, slavných věděním.
136. Demokrit z Abdery († 361 př. Kr.): učil, že svět vznikl nahodilým shluknutím atomů.
137. Thales: jeden ze sedmi mudrců řeckých, rodem z Mileta, žil mezi r. 639 a 546 př. Kr. — Diogenes: ze Sinope v Paflagonii, zemřel asi 323 př. Kr., známý svým pohrdáním všemi věcmi ne nutnými a svou střídmostí. — Anaxagoras: zemřel 427 př. Kr., filosof starší školy iónské, přítel Periklův, učitel Euripidův a Thukydidův.
138. Zeno: snad myslí Dante Zenona, zakladatele školy stoické. — Empedokles: z Agrigentu, † 425 př. Kr. — Heraclitus (Herakleitos): z Efesu, kolem r. 500 př. Kr.
140. Diskorides: lékař řecký z Cilicie, žil v prvních desítiletích po Kr. „Dobrý znalec jakostí“, t. j. vlastností rostlin a sil jejich, jež sebral v jednom spise. — Orfeus: známý hudebník a básník řecké mythologie. — Linus (Linos): z Thracie, prý mistr Orfeův. Virgil ho připomíná.
141. Tullius: Cicero. — Seneca: učitel Neronův, auktor několika spisů, v nichž mluví také o mravech lidských.
142. Euklides: slavný matematik řecký v Alexandrii, kolem r. 300 př. Kr. — Ptolomeus: hvězdář, zeměpisec a matematik egyptský, v 2. stol. po Kr.
143. Galenus: lékař řecký, v 2.stol. po Kr. — Hippokrates: z Kou, žil v 5. stol. př. Kr., psal o věcech lékařských. — Avicenna: filosof arabský, psal též o lékařství, zemřel v Ispahanu v Persii r. 1037.
144. Averroes: filosof arabský ve Španělích. Žil ve 12. stol. Slavný vykladatel Aristotelův. Odtud „velký Výklad“, o němž mluví Dante.
148. Společnost šesti: totiž básníků (Homér, Ovid, Horác, Lukán, Virgil, Dante); čtyři zůstávají ve svém Limbu; Virgil s Dantem se ubírají dále.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
