Božská komedie. Očistec

Jsa žádostiv již vnitř a vůkol shlédnout
les onen božský, živoucí a hustý,
jenž mírnil očím nového dne světlo,
již nečekaje, zanechal jsem břehu
5
a rovinou jsem ubíral se zvolna
po půdě, která zevšad zaváněla.
Vanutí sladké, nemající v sobě
proměny žádné, do čela mi bilo,

ne prudčí nežli lahodného větru,
10
jímž ratolesti, chvějíce se chutě,
se všecky vesměs chýlily v tu stranu,
kde první stíny vrhá svatá hora,
však z přímé polohy ne vychýleny
tolik, by proto ptáčci po vrcholcích
15
vše umění své konat přestávali;
však s plnou veselostí první vánky,
pějíce, přijímali mezi listím,
jež provázelo jejich verše basem,
takým, jak větev od větve se sbírá
20
pinií lesem na pobřeží chiasském,
když Aeol scirocco ven z měchu pustí.
Již zanesly mne byly volné kroky
do vnitřku lesa pradávného tolik,
že kudy všel jsem, již jsem nemoh’ uzřít;
25
a hle, dál jít mi nedal jakýs ručej,
jehožto drobné vlny vlevo trávu,
jež na břehu mu vzrostla, zahýbaly.
Vše vody, jež jsou tady nejčistější,
s něčím by smíchané se býti zdály
30
proti té tam, v níž nic se neukryje,
ačkoli ubírá se všecka tmavá
pod stínem ustavičným, který nikdy
tam slunci zářit nedává ni luně.
Nohama stanul jsem a zrakem přešel
35
na onu stranu říčky, abych patřil
na velkou rozmanitost svěžích větví.
A tam se zjevila mi, jak se stává,
že věc se náhle zjeví, která stranou
pro podiv myšlení vše jiné stáčí,
40
jdouc, žena samotinká, která pěla,
a z květů květy vybírala, jimiž
tam pestřila se všecka její cesta.
„Ó paní krásná, která na paprscích
lásky se hřeješ, jestliže chci věřit
45
tvářnosti, která svědkem srdce bývá,
kéž zlíbí se ti přistoupiti blíže,“
já jsem jí řekl, „k tomuto sem toku,
tak bych moh’ tomu srozumět, co zpíváš.
Ty uvádíš mi v paměť, kde a jaká
50
ve chvíli oné byla Proserpina,
když ztratila máť ji, a jaro ona.“
Jak obrací se, nohy majíc k sobě
a k zemi přimknuté, když tančí, žena,
a nohu před nohu si sotva klade,
55
na žlutých květinkách a na červených
vůči mně nejinak se obrátila
než panna, která cudné oči klopí,
a uspokojila mé požádání,
tak přibližujíc se, že sladké tóny
60
s významy svými ke mně přicházely.
Jakmile octla se, kde jsou již trávy
smáčeny vlnami té řeky krásné,
svých očí zdvihnutím mne obdařila.
Nemním, že světlo tolik jasné plálo
65
pod víčky Venuši, když ji syn její
poranil proti všemu zvyku svému.
Vzpřímena na onom se břehu smála,
v rukou svých nesouc rozmanité barvy,
jež vznešená zem’ bez semene rodí.
70
Říčka nás na tři kroky vzdalovala:
však Hellespont, kde překročil jej Xerxes,
jenž dosud jest vší lidské pýše uzdou,
víc nenávisti neměl u Leandra,
vlně se mezi Abydem a Séstem,
75
než ona u mne, že se nerozstoupla.
„Vy noví jste, a snad, že usmívám se,“
počala ona, „zde, kde vyvoleno
přirozenosti lidské bylo hnízdo,
s podivem jakás pochybnost vás jímá;
80
však světlo poskýtá žalm Delectasti,
jenž může zbaviti váš rozum mlhy.
A ty, jenž napřed jsi a mne jsi prosil,
rci, chceš-li jiné slyšet, neb jsem přišla,
hotova k otázkám tvým, kolik třeba.“
85
„Voda,“ já řekl jsem, „a lesu šumot
v mém nitru potýká se s novou věrou
ve věc, již protivnou jsem slyšel této.“
A ona tudíž: „Povím, kterak ze své
jde příčiny, co v tobě podiv budí,
90
a mlhu, která tebe kolí, setru.
Nejvyšší Dobro, jež si samo stačí,
stvořilo dobrým člověka a k dobru,
zde závdavek mu davši věčna míru.
Svým proviněním pobyl tady málo,
95
svým proviněním v pláč a ve trud změnil
pocestný smích a sladkou kratochvíli.
By poruchy, jež dole pod ní činí
výpary, jdoucí ze země a z vody,
jež pokud mohou, za teplem se nesou,
100
člověku nečinily protivenství,
k nebi se hora tato vznesla tolik
a prosta jest jich ztamtud, kde se zamkla.
Nuž, protože se s první klenbou točí
dokola veškeren vzduch, není-li mu
105
se strany některé kruh přerušován,
do této výsosti, jež do živého
vzduchu ční všecka volna, taký pohyb
bije, a les, jsa hustý, proto šumí.
A strom, v nějž udeřuje, tolik může,
110
že vzduch svou plodnou silou prosycuje,
a ten pak, toče se, ji vůkol střásá;
a jiná země, tak, jak sebou hodna
a nebem svým jest, počíná a rodí
sil rozmanitých rozmanité stromy.
115
To slyšíce, již onde za div lidé
by neměli pak, když tam bez semene
zřejmého některý strom ujímá se.
A věz, že svatá rovina, kde stojíš,
je plna semen všelikých a v sobě
120
má ovoce, jež netrhá se onde.
Voda, již vidíš, neprýští se z žíly,
již pára živí, chladnem proměněná,
jak řeka, která čerpá dech neb ztrácí;
však ze studnice stálé jde a jisté,
125
jež přijímá jen z vůle boží zase,
co otevřena na dvě strany lije.
Na této straně splývá, majíc sílu
člověku paměť hříchů jeho bráti,
s druhé všech dobrých skutků paměť vrací.
130
Odsud se Lethe, s druhé zase strany
Eunoë zove, a je bez účinku,
není-li zde i tam dřív okušeno.
Všeliké chuti tato převyšuje;
a ač tvá žízeň dost můž býti syta,
135
bych víc ti nemusila odhalovat,
dodatek jeden z milosti ti přidám,
a nemním, že má řeč ti méně vzácná,
jestliže nad slib dál se s tebou šíří.
Ti, kteří za dávných dob ve svých básních
140
věk zlatý pěli a stav jeho šťastný,
snad na Parnassu toto místo snili.
Zde nevinný byl kdysi lidský kořen,
zde vždycky jaro jest a všecky plody,
tento jest nektar, o němž každý mluví.“
145
Já jsem se obrátil v té chvíli všechen
k svým básníkům a viděl jsem, že slova
poslední věty s úsměvem v sluch jali;
pak otočil jsem k paní krásné tváře.