Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Mnoho duší prosí Danta, by vrátě se, doporučil je modlitbám jejich známých. Virgil mu pak vysvětluje povahu takových přímluv u Boha. Jdouce dále, spatřují duši samotnou. Jest to Sordello, krajan Virgilův. Virgil se ho táže na další cestu. Poznávají se jako krajané a objímají. Dante s bolestným a mohutným rozhořčením mluví o rozervanosti Italie a příčinách toho.
Když po hře v kostky rozchází se zástup,
ten, který prohrál, zarmoucen tam zbývá,
s druhým se ubírají všichni druzí:
5
ten před ním jde, ten zezadu ho chytá
a ten mu s boku na pamět se klade.
On toho slyší, vpřed vždy jda, i toho:
kterému ruku dá, již nedotírá,
a tak se tlačenici ubraňuje.
10
Tak já si vedl v zástupu tom hustém,
obličej sem i tam k nim obraceje,
a slibuje, jsem se jim vyprošťoval.
Tam Arezzský byl, který od ukrutných
Ghina di Tacco loktů smrti došel,
15
a druhý, jenž se utopil, jsa honěn.
S rukama vztaženýma Federigo
Novello prosil tam, a onen z Pisy,
dobrého Marzucca jenž silným zjevil.
Hraběte Orsa viděl jsem a duši
20
zbavenou těla pro záští a závist,
jak pravil on, ne pro spáchanou vinu;
dím Petra dalla Broccia; a tu učiň
z Brabantu paní, čeho třeba, dokud
je zde, ať není v horším stádě pro to.
25
Jak byl jsem volný ode všech těch stínů,
prosících jen, by jiný za ně prosil,
tak by se svatými dřív mohli státi,
počal jsem mluvit: „Zdá se mi, mé Světlo,
že v jistém místě popíráš mi zřejmě,
30
že modlitbou by hnul se nebes výnos;
a tito lidé přec jen za to prosí.
Byla by tedy jejich naděj’ marná?
Či není mi tvůj výrok zcela jasný?“
A on mi: „Průhledné jest moje písmo,
35
a naděje zde těchto není klamná,
dobře-li přihlédne se myslí zdravou;
neb neníží se výsost soudu proto,
že naplní žár lásky v jednom mžiku,
co odpykávat má, kdo byt má tady.
40
A tam, kde ono tvrzení jsem prones’,
vším modlením hřích napravit se nemoh’,
neb od Boha byl oddělen hlas prosby.
Než u pochyb tak hlubokých ty nedli,
jestliže ta ti neřekne, jež bude
45
ti světlem mezi rozumem a pravdou.
Nevím, zda chápeš; míním Beatrici;
nahoře uvidíš ji, na vrcholu
tohoto vrchu, s úsměvem a šťastnou.“
A já mu: „Dobrý Vůdce, pojďme spěšněj’;
50
neb chůze již jak dřív mne nenamáhá,
a popatři, že stín teď kopec vrhá.“
„My kupředu teď půjdem’ se dnem tímto,“
dal v odvět, „co nám bude nejdál možno;
však věc se jinak má, než ty máš za to.
55
Dřív nežli budem nahoře, ty uzříš
se vracet to, jež svahem již se kryje,
takže ty paprsků mu nerozkláváš.
Však viz tam jednu duši, jež sem na nás
upřeným zrakem zírá samotinká,
60
ta o cestě nám poví nejrychlejší.“
Přišli jsme k ní. Ó lombardská ty duše,
jak sedělas tam vznešená a hrdá
a v pohybu svých očí ctná a vážná!
Ona nám neříkala ani slova,
65
však jít nás nechávala, jenom na nás
zírajíc jako lev, když sobě lehne.
Nicméně Virgil přistoupil k ní, prose,
by nejlepší nám ukázala výstup,
a ona nedala mu na to odvět,
70
však na kraj náš se zeptala a život.
A sladký Vůdce v odvět započínal,
řka: „Mantova…“ A stín, dřív v sebe zabrán,
vstal vůči němu s místa, kde byl seděl,
„Ó Mantovane,“ řka, „já Sordello jsem,
75
z tvé otčiny!“ A již se objímali. —
Ó robo Italie, bolu byte,
bez vůdce lodi ve veliké bouři,
ne paní krajin, ale nevěstinci!
Ta duše šlechetná tak rychlá byla,
80
jediné pro sladký zvuk města svého
tam svého rodáka tak plesně vítat;
a v tobě nejsou bez rozbroje živi
teď živí tví a vespolek se hryžou,
jež jedna zeď a jeden příkop pásá.
85
Po březích, nešťastná, jdi vůkol vidět
svá pomoří, a pak si pohleď v lůno,
zda z pokoje se která část tvá těší.
Co platno, že ti Justinián spravil
udidlo, když je sedlo tvoje prázdno?
90
Bez něho hanba skrovnější by byla.
Ó lidé, již být měli byste zbožní
a nechat Césara, by v sedle seděl,
dobře-li chápete, co Bůh vám značí!
Vizte, jak zdivočelo zvíře toto,
95
že není ostruhami spravováno,
co vložili jste ruku na otěže!
Ó Němče Albrechte, jenž zanecháváš
tohoto, jež jest učiněno plaché
a nezkrotné, a měl bys být mu v sedle,
100
soud spravedlivý nechať se hvězd padne
na tvoji krev, a nový buď a zřejmý,
tak by tvůj nástupce strach cítil z toho!
Neb ty i otec tvůj jste oba snesli,
chtivostí panství onde zaměstnáni,
105
zahrada říše zpuštěna by byla.
Přijď vidět Montecchy a Capelletty,
Monaldy, Filippeschy, bezstarostný,
ony již truchlivé a tyto v strachu!
Přijď, ukrutný, přijď, abys viděl tíseň
110
svých urozených, a hoj škody jejich,
a uzříš Santafioru, jak jest jista.
Přijď na svou Romu pohledět, jež pláče,
vdova a samotna, a dnem a nocí
volá: „Můj Césare, proč nejsi se mnou?“
115
Přijď sem a viz, jak milují se lidé;
a nehne-li tě lítost s námi žádná,
za svoji pověst přijď se zastyděti!
A smím-li, Joviši ty svrchovaný,
jenž na zemi byls pro nás ukřižován:
120
hledí tvé oči spravedlivé jinam?
Či je to příprava, již ve propasti
úradku svého činíš, pro kés dobro,
z našeho postřehu vše vytržené?
Neb města italská jsou všecka plna
125
tyranů, a hned Marcellem se stává
troup každý ze vsi, jen když dá se k straně.
Má Florencie, jistě se ti líbit
můž’ tato odchylka, jež k tobě nezří,
zásluhou lidu tvého, jenž tak soudí!
130
Má mnoho lidí spravedlnost v srdci,
však pozdě vylétá, jdouc na luk s radou:
ale tvůj lid ji nosí na jazyku.
Břemene obecního mnozí nechtí:
však tvůj lid s horlivostí odpovídá,
135
ač nevolán, a křičí: „Sem s tím na mne!“
Nuž, vesel se, neb příčinu máš hodnou:
ty bohatá, ty v pokoji, ty moudrá;
pravdu-li dím, jí skutek nezakrývá.
Sparta a Athény, jež vytvořily
140
zákony dávné a tak spořádané
byly, jen malý učinily pokus
o dobrý život proti tobě, která
tak jemně bystrá činíš opatření,
že trhá listopad, co v říjnu spřádáš.
145
Kolikrát za čas, na nějž pamatuješ,
zákony, úřady a mrav a měnu
jsi změnila a obnovila údy?
A vzpomínáš-li dobře a zříš světlo,
spatříš, že choré podobnas, jež nemůž’
150
v peřinách najíti si odpočinku,
však převracením bolesti se brání.
1 — 9. Obraz plný života. Všichni chtějí dostati z výhry. — Kterému ruku dá: slíbí mu něco nebo dá.
12 — 15. Arezzský: Benincasa da Laterina, soudce arezzský, znamenitý právník. Odsoudil na smrt jednoho nebo dva blízké příbuzné Ghina di Tacco, který ho pak zabil v Římě, kam ho byl povolal Bonifác VIII. k nějakému důležitějšímu úřadu. — Ghino di Tacco: ze vznešené rodiny sienské; vypravuje se o něm, že byl od hrabat di Santafiora zbaven svých statků a vyhnán ze Sieny, načež vzal Bonifáci VIII. hrad Radicofani a činil z něho mnoho škod na silnicích, až se papež konečně s ním smířil. — Druhý: Guccio dei Tarlati z území arezzského, utonul prý v Arnu, stíhán jsa lidmi rodiny Bostoli, proti níž byl podnikl jakousi výpravu. V 2. polovici XIII. století.
16 — 18. Federigo Novello: z rodiny hrabat Guidů v kraji casentinském. Jeden z rodiny Bostoli z Arezza ho zabil r. 1291. — Onen z Pisy: Farinata degli Scornigiani, syn Marzuccův, z Pisy, zabitý od kohosi z Pisy. Otce jeho Marzucco, který od r. 1286 byl v řeholi Menších bratří, ukázal při této příležitosti sílu ducha, odpustiv vrahovi a zakázav všelikou pomstu. — Silným zjevil: dal mu příležitost zjeviti sílu ducha.
19 — 24. Hraběte Orsa: Orso degli Alberti z Florencie, jejž zrádně zabili příbuzní, aby si vzali jisté jeho zámky. Dle jiných syn hraběte Napoleona della Cerbaia. — Duši zbavenou těla: Pier della Broccia, (Pierre de la Brosse), muž prostého rodu ve Francii a lékař, došel vysokých úřadů a velkého vlivu při francouzském dvoře. Benvenuto da Imola praví, že královna Marie, dcera vévody brabantského, jej obvinila u svého chotě Filipa Smělého, jako by jí byl psal milostné listy, načež jej král dal oběsiti. Zdá se, že ji Petr dříve, při smrti Filipova syna z prvního manželství, Ludvíka († 1276), obvinil, že prince otrávila. Odtud její zášť. Dante patrně měl Petra za nevinného, proto radí královně, paní z Brabantu, aby svou vinu pokáním napravila, by nepřišla mezi zavržené: „ať není v horším stádě.“ — Dokud je zde: na světě.
29 — 42. V jistém místě: v Aeneidě VI, 375, „Desine fata deum flecti sperare precando.“ „Přestaň doufati, že bys prosbami změnil, co bozi určili.“ Smysl je: Našimi modlitbami za mrtvé nezmění se soud boží, který chce, aby za hříchy bylo dáno dostiučinění. Ale to dostiučinění může dáti Bohu naše láska křesťanská, z níž vycházejí naše prosby. Ale prosba musí při tom jíti ze srdce, jež jsouc v milosti boží, je spojeno s Kristem, od něhož naše skutky berou svou cenu nadpřirozenou. A ten, o kom mluví Virgil na onom místě, nebyl spojen s Kristem, jsa v pekle.
43 — 54. Jestliže ta ti neřekne: nedá ti příležitost k takovým otázkám. — Světlem mezi rozumem a pravdou: jako světlo našim zrakům dává možnost viděti věci, tak Beatrice (symbol vědy theologické a učitelského úřadu v Církvi) dá tvému rozumu možnost poznati pravdu v jistých těžkých otázkách. — Stín kopec vrhá: básníci jsou stále na východní straně hory, ale slunce již se začalo schylovati na západ. Jsou asi 3 hod. odpol.
55 — 72. Uzříš se vracet: slunce, které jest nyní již zakryto tímto svahem. To jest: dnes nedojdeš ještě na vrchol hory. — Ó lombardská duše: Sordello z Mantovy, slavný básník provencalský z 1. polovice XIII. věku. Vypravují, že žil nějaký čas ve Veroně na dvoře Ezzelina da Romano, náčelníka nějaký čas strany ghibellinské, s jehož sestrou Cunizzou měl milostné pletky. Dante však zde myslí na Sordella, jak se jeví v některých svých skladbách, jako milovník ctností občanských a člověk velikodušného smýšlení. Proto ho uvádí zde, aby vedl básníky k slavným panovníkům, kteří však v životě pro věci časné nedbali věčných. Verše od 61. až do konce zpěvu náležejí k nejslavnějším místům Božské Komedie. — Hrdá: tou hrdostí, jež zhrdá všem nízkým a podlým. — Mantova: chce totiž říci „byla mou vlastí“.
76 — 78. Ó robo Italie: Začíná Dante svou vášnivou apostrofu. — Nevěstinci: Benvenuto da Imola: „Jako v nevěstinci tělo lidské prodává se beze studu za peníze, tak nevěstka veliká, to jest kurie římská a kurie císařská, prodává svobodu italskou.“ Oči všech v Italii obráceny na zisk, neznají ctností občanských — tak vykládají jiní.
86 — 96. Lůno: vnitrozemí. — Co platno, že ti Justinian: Justinian I., císař východořímský (527 — 565), dal sebrati zákony římské říše v „Corpus iuris civilis.“ — Udidlo: zákony jsou uzdou, která řídí koně. A ke koni zde Dante přirovnává Italii. — Sedlo prázdno: císař neprovozuje v Italii svou moc panovnickou. — Bez něho: totiž bez udidla, bez zákonů. — Ó lidé: dle jedněch papežové, dle jiných guelfové, hájící svobody měst italských. Měli by býti zbožní: protože dle Danta chce Bůh, aby císař byl svrchovaným správcem věcí časných. — Co Bůh vám značí: snad naráží na slova Páně „Dávejte, co jest císařovo císaři, a co božího Bohu.“ — César: císař vůbec. — Co vložili jste ruku na otěže: co vy jste se ujali správy věcí italských.
97 — 105. Ó Němče Albrechte: syn Rudolfa Habsburského, r. 1298 zvolen za císaře římského, zabit 1308 úkladně od svého synovce Jana. Nedbal přijíti do Italie, pročež jej Dante káře. — Soud spravedlivý: narážka na jeho smrt. — Nový: překvapující, neslýchaný. — Otec tvůj: Rudolf. — Onde: v Němcích a za Alpami. — Zahrada říše: říše římské zahrada je Italie.
106 — 112. Montecchi a Cappelletti: dvě ghibelinské rodiny ve Veroně, ale žily v nepřátelství. — Monaldi, Filippeschi: ghibelinské rody v Orvietě v jižní Toskáně. — Truchlivé, atd.: protože guelfové měli nad nimi vrch. — Santafiora: hrabství císařské v Toskáně, jemuž mnoho škodili guelfové sienští. — Roma: Řím.
118 — 126. Joviši svrchovaný: přenáší jméno římského božstva na Boha pravého a vtělenéno. — Dobro… vytržené: jehož my nemůžeme ještě postřehnouti. — Marcellus: C. Claudius Marcellus, konsul r. 50 př. Kr., přívrženec Pompejův a protivník Caesarův. Dante chce asi říci: každý člověk, narozený kdesi na venkově, jak se octne vo Florencii a přidá se ke guelfům, již myslí, že porazí císařství.
127 — 131. Má Florencie: začínají se verše plné sarkasmů. — Jenž tak soudí: že totiž k tobě nezří, tebe se netýká, tato odchylka. — Zásluhou lidu tvého: ironie; právě lidu toho zásluhou vše to se Florencie týká. — Jdouc na luk s radou: neukvapujíc se. Přirovnává skutky spravedlivé vystřeleným šípům.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
