ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dr. Lubor Niederle

Za účelem sebrání materiálu k přednášce o počátcích historie slovanské v Uhrách, kterou připravuji pro letošní^[1] archaeologický sjezd v Kijevě, prohlédl jsem si také archaeologický oddíl musea slovenského.

Návšteva mne potěšila dvojnásobně. Jednak mne bohatost sbírek musejních vůbec naplnila radosti a úctou k těm, kteří v krátké době několik let za podmínek nejtrudnějších dovedli snésti tolik a tak pěkných památek kmene slovenského. Vedle toho však radost má se zdvojnásobila, když jsem v museu pro svůj účel našel to, co jsem jinde marně hledal.^[2]

Za uvedeným účelem navštívil jsem letos specielně znovu peštské Národní Museum, ale dokladů, po nichž jsem pátral, jsem tam nenašel. V peštském museu je dosti těžko se správně orientovat v nálezech uherských. Neboť nehledě k pouze maďarským pro cizince těžko srozumitelným nápisům a ettiketám, není museum samo dosti spořádáno, aspoň daleko ne tak, jak by se na královské Národní Museum slušelo. Jednotlivé nálezy nejsou řádně sestaveny dle časových období a kultur, a nejsou také od sebe tak odděleny, aby nevznikaly při jednotlivých předmětech pochybnosti, patří-li k jednomu nebo vlastně k druhému nálezišti. Uznávám však rád, že vinu toho nenesou kustodi musea, mužové činností vynikající, nýbrž okolnosti zcela jiné, především citelný nedostatek místností.

Ale z celkového přehledu nálezů starších dob, umístěných v prvním sále predhistorického oddelení, vysvitají předce jasně hlavní kulturní etapy Uher. Vidíme mezi jiným, že Uhry obýval od doby neolithické do doby bronzové a dále domácí národ s bohatě vyvinutou a svéráznou kulturou, pochovávající své mrtvé v hrobech žárových, v popelnicích, provázených mnohými milodary, ponejvíce výrobky keramickými, jež tvoří také charakteristikon hrobů. Typickými nálezišti jsou na př. pohřebiště u Varšán a Malých Tereňán (Novohrad), Hatvanu (Heveš), Dunakesi na Dunaji, Tökölu a Gomby (Pešť), a u Asódu (Pešť), Lovas Beréňa (Biela), Óče (Pešť), na pustatině Mohy (Boršod) terramary z Tósegu (Novohrad).

Keramika hrobů těch je svérázná, čistě uherská. Vvznačuje se hlavně typickými tvary velkých popelnic baňatých se silně se rozbíhajícím hrdlem a různě umístěnými uchy, silně vyvinutými prsovitými pupíky a pak hluboce rytou a plněnou ornamentikou. To vše ji ostře charakterisuje a odlišuje od jiných skupin, na př. od severní skupiny lužicko-slezské. Jen některá pohřebiště ukazují tu a tam formy, jež by se mohly pokládati za vlivy rázu lužického nebo slezského. Ale vyskytují se jen zcela ojediněle. I pohřebiště pilinské (Piliny, Novohrad), jež by ze všech nejvíce svádělo k tomu, abychom je připojili k oblasti severní, neodvažuji se vyrvati ze zmíněného okruhu uherského, jenž jak z nálezů vidno, koncentroval se v středních Uhrách na Dunaji a Tise, a přičísti je k severnímu slezskému. Z krátka v museu peštském není dosud vyloženo pohřebiště rázu nepochybně lužického nebo slezského, a ředitel J. Hampel, na můj přímý dotaz odvětil, že pohřebišť lužicko-slezského typu v Uhrách vůbec nezná, a že i jiní marně je tu hledali.

Proto jsem byl dvojnásobně potěšen, když jsem to, po čem jsem se marně v Pešti ohlížel, našel v museu v Turč. Sv. Martině. Jakkoliv i zde sbírky archaeologické čekají ještě na ruku, která jejich souvislost a jejich význam přivede k platnosti (mnoho je také nevyloženo), předce se domnívám, že se nemýlím, přiřknu-li část zde vyložených nálezů z hrobů žárových, ne ku svrchu uvedené oblasti středouherské, ale k oblasti lužicko-slezské. Jsou to, pokud jsem ve vyložených věcech se mohl orientovat, nálezy z hrobů u Domanik (Hont), Medovarec (Hont), Lišova (Hont), Sv. Antola (Hont), Púchovské Skály (Trenčín) a snad i jiných.

Ráz keramiky, forma nádob i charakteristická ornamentace, posázení ušek, pak tuhování zřejmě je druží k typu lužicko-slezskému a sice většinou slezskému. Nalezených resp. zachovaných nádob mimo Domanik je dosud příliš málo, abychom se mohli s určitostí rozhodnouti, ku kterému z obou typů celé pohřebiště patří. Ale soudím u Domanik, Medovarec, Lišova i Púchova na slezský typ, zejména Domaniky a Púchov jistě k němu patří, ovšem k slezskému typu doby starší. Také jsem viděl jen kroužky u nádob (z Domanik jehlice, náhrdelník, sponky, prsteny — nově se našla na nálezišti i měděná sekerka —, z Lišova, bronzový drát stočený) a žádné železo.

Podrobný popis nálezů uváděti nemusím. Zmínka o nich v literatuře byla již častěji učiněna, zejména pak důkladně popsal své nálezy z uvedených míst v Hontě p. farář A. Kmeť, v předešlém svazku Tovaryšstva, provodiv je i příslušnými illustracemi.^[3] Toliko tabulka nádob domanických není tak zřetelná, aby ráz jich, jak potřebí, vynikl.

Nálezy púchovské, pokud vím, popsány nejsou.^[4] Ale skupina střepů čistého lužicko-slezského typu, charakteristicky ornamentovaných, kanellovaných, leskle tuhovaných dává nám neklamné svědectví, že mezi různými nálezišti, na kterých v Púchově kopal baron Hoenning, byly také hroby tohoto rázu. Mimo to soudím, že i p. Kubínyiho nálezy v Horním Kubíně, z části vyobrazené v zprávách anthrop. společnosti vídeňské^[5] a chované dnes v Oravském zámku, nejspíše také sem patří, a jistě i jiných více.

Ale už samo museum slovenské poskytuje dosti dokladů, abychom mohli na jich základě pro severní Uhry přijmouti existenci hrobů rázu lužicko-slezského, a to tím spíše, že nepřijímáme tu nic nepřirozeného, uvážíme-li, jak za horami karpatskými na záp. v Moravě a na severu v Povislí typy ty byly rozšířeny. (Srov. na př. na Moravě Obřany, Náklo, Tršice, Židenice, Mohelnice, Bořitov, Olomúc, Příkopy, v Polsku Kwaczala, Male Jeziora, Nadziejovo, Dobieszewka a j.) Je proto zcela přirozeno, že typy ty vnikly odsud i průsmyky horskými do severních Uher do údolí Váhu (Púchov, Kubín), Hronu a Ipla. Dnes oblasť nálezů tohoto typu představuje se nám zatím jako klín, táhnoucí se od slezských hranic směrem k župě honťanské.

Konstatování tohoto fakta archaeologického vede nás ale k dalším důležitým ethnologickým domněnkám a důvodům, jež sice nelze pronášeti s touže jistotou, ale jimž ten, kdo nestranně posuzovati chce poměr daných dát archaeologických, historických a lingvistických v Uhrách, doufám, pravděpodobnosti neupře.

Už několikráte od r. 1891 vyslovil jsem přesvědčení, které i jiní archaeologové sdílejí, že oblast pohřebišť rázu lužicko-slezského a šíření jich představuje nám z archaeologického hlediska oblast a šíření západních Slovanů. A jest-li že dnes střízlivěji posuzuji toto mínění než dříve, přece jsem se ho nevzdal a mám ho dnes stále za relativně nejlepší výklad mezi těmi, kteří se pokusili archaeologické poměry vykládat ethnologicky. K tomuto posouzení došel jsem na základě paralelly zeměpisného rozložení a postupu hrobů tohoto typu, s oblastí západních Slovanů a s jejich historicky prokázaným šířením, specialně pak na základě vzájemných těchto poměrů archaeologicko-ethnologických v Čechách i na Moravě a nerozpakuji se dnes stejným spůsobem vyložiti i poměry v sousedních končinách severního Uherska, v končinách obydlených dnes kmenem slovenským.

Jestliže nám naše česko-moravské poměry ukazují, že příchod a šíření kultury lužicko-slezské kryje se nejlépe se supponovaným příchodem Slovanů od Visly a Odry do našich končin, — tu soudím, že tomu bylo asi stejně v Uhrách. Neboť to dlužno míti na zřeteli, že pokud nás dnes archaeologie učí, nevystupuje kultura lužicko-slezská u nás v podobě vlivů kulturních na vývoj starších autochtonních kultur. Pole popelnicová starší rázu lužického i mladší rázu slezského nejsou u nás v genetické souvislosti se staršími památkami, ku př. t. zv. kulturou únětickou, nýbrž vystupují hromadně jako celek nový, jako zcela nová samostatná do severních částí země vniklá kultura, význačná svérázností celé keramiky, i svým obřadem pohřebním. To dává nám právo, abychom v ní neviděli jen pouhé vlivy obchodem sem přenášené, ale abychom příchod její k nám vložili na bedra nového lidu, jenž se s ní k nám stěhoval, — a tento lid byl, dle mého soudu, mnohem spíše slovanského původu, než germánského, jakž němečtí badatelé soudí. Věc je sporna, vím, a nepopírám; ale geografické rozložení oblastí lužicko-slezského typu za Sudety a Karpatami mluví pro Slovany v mnohem větší míře než pro kterýkoliv jiný národ, germanský nevyjímaje. Proto se nerozpakuji kompaktní osazení končin na horní Visle a Odře v době předhistorické míti za slovanské, aniž bych ale dovedl říci, kde byla jeho západní hranice proti oblasti germanské; aniž bych tím tvrdil, že na př. každé pohřebiště tohoto rázu v Polabí je slovanské. Jistý sporný střední pás tu dlužno připustit.

Závěr náš je nyní patrný.

Je-li lužický a slezský typ na horní Odře a Visle pravděpodobně slovanský, a vidíme-li, jak pohřebiště tohoto typu kompaktně vnikají nejen do Čech a Moravy, nýbrž i do severních Uher, a víme-li už z historie, jak jinde se pokusím ukázat, že Slované nepřišli k Dunaji teprvé po IV. stol. po Kr. jak chtěl Müllenhoff,^[6] ale že počali se sem šířiti mnohem dříve, že sem jednotlivé kmeny hluboko zašly už v době římské — pak ovšem je na jevě závěr, že nám i v Uhrách tato pohřebiště představují doklad archaeologický pro to, co z historie vysuzujeme, že totiž Slované vnikli do sev. Uher dávno před IV. stol. po Kr., aniž by se tím však vylučovala existence jinorodého současného osídlení v severních Uhrách.

Kdy se tak stalo, to určitěji pověděti nelze. Nechci zde zatím určitěji datovati pohřebiště domanické, lišovské, púchovské atd. Jen tolik je jisto, že patří do doby předkristové, že tedy Slované přišli sem při nejmenším v některém z předposledních století před narozením Kristovým.

Jací to byli Slované, kteří zde první přestoupili Karpaty, je opět jiná otázka. Byli to už předkové Slováků větve české či přišli tito teprvé později sem? Byli to potomní Srbové, Bulhaři, či Slované dačtí, či, jak Králíček zas dokazuje, Slovinci? To jsou otázky jiné, velmi těžké, o jichž definitivní rozluštění se pokoušet bylo by asi předčasné. Tolik ale z archaeologie, jež nám ukazuje zřejmou shodu oblasti lužicko-slezského typu s oblastí západních Slovanů, možno souditi, že z archaeologického hlediště Slované přišlí do Uher od severu náleželi patrně k těm, kteří se stejnou kulturou i dále na západě objevují — tedy k Slovanům západním, a sice českým. Dle toho byli by to už předkové dnešního lidu slovenského, přišlí sem od severu ponejvíce průsmykem jablunkovským, ač i příchod od západu není vyloučen.

Tak se dívám dnes na příchod Slováků do Uher, a to budiž zároveň příspěvkem k posouzení theorií p. Volfa nebo poznámky p. Radó-Rothfelda, dle níž jsou dnešní Slováci v severních Uhrách „spätere Einwanderer, die sich erst in der Zeit der Hussitenkriege hierher gewendet haben.“^[7]