Zlatý fond > Diela > List ku přátelské rodině o domnělém „konci světa“


E-mail (povinné):

Daniel Gabriel Lichard:
List ku přátelské rodině o domnělém „konci světa“

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Jana Jamrišková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 11 čitateľov

List ku přálelské rodině, o domnělém „konci světa“ dne 13. jun. 1857

Ve Vídni, dne 31. máje 1857

Drahý příteli!

Tak jsme se tedy po dlouhotrvanlivém mlčení opět shlédali, ač i jen listovně a to u konce světa. Nu „lépe pozdě jako nikdy“ hovoří známé přísloví; — pročež i Tvé přihlášení se k dávnověkým svazkům přátelským ze srdce vítam v té naději, že „si fractus illabatur orbis“ — aneb, aby tomu i Tvá milá společnice života rozuměla, slovenský: — že kdyby snad i dne 13. jun. země naše rozbořena býti měla, budeme moci k potěšení svému osudnou hodinu vítati v povědomí, že naše přátelství bylo opravdové, jelikož „do konce světa“ setrvalo.

Ale bez odkladu k věci samé, Tvými dotazy vyznačené. Píšeš mi, bratře milý! abych Tobě „prosto a bez okolků“ dal na vědomí: co já myslím o pověstech strany domnělého konce světa, vražením jakési kométy do zemi naší povstati majícího, abys Tvou „řebřinku“ náležitě uspokojiti mohel, která prý starostlivě tvrdí, že „listí bez větříka nešumí“ a žeby předce naposledy něco ve věci býti mohlo; — Ty mi vstupuješ do svědomí co někdejšímu professoru věd přírodných, má milá neznámá pani přítelkyně ale (a prosím za odpuštění, že jsem podle Tvého láskyplného názvu i já nevinné jméno „řebřinky“ přátelským péřem užil) drží se prý kalendářnické povinnosti mé, nebo že my „ex offo“ máme věděť, budeli ještě „Časníka“ a všech společníků jeho k roku 1858. potřebí čili nic. — Nu, staniž se Vám oboum po vůli a vězte, že nie podstatného nezamlčím, ačkoli se ovšem krátkých slov držeti budu, dobře znaje, že „dlouhá klobáska a krátké poučení“ jsou a zůstanou všem lidem nejmilejší.

Dovolte pak, drazí moji! abych Vám nejprve krátičký dějepis podobných proroctví sdělil. Starobylí Řeci a Římané málo se sužovali myšlénkami o možném konci světa a těch věcech, jenž potom následovati mají, co sobě z pohanského jejich života snadně vysvětlíme; oni asi tak smýšleli, jako rozumkáři pominulého století: „dnes žijem a — za mnou potopa-I#!“ Nejdávnější znaky domnění o nastávajícím konci světa nalezáme v první křesťanské době, a jmenovitě po čas krutých pronásledování, kdež mezi mnohými křesťany povstala naděje plná víra, že zkažené pokolení tehdejšího světa zahyne, potom pak že nastane na obnovené zemi tisícleté šťastné království, v němžto všickni věrní křesťané podílu bráti budou. K tomuto „tisícletému království Páně“ připravovali se ale naši křesťanští předkové jináče, jako jsme to nyní o přípravách ke dni 13. jun. slyšeli, a to sice přísným, všeliké poškvrny pohanské prázdným životem, aby tak hrozící proměnu světa šťastně přežiti a nastávající slávy hodnými se stati mohly.

Z doby středověku málo známe o podobných pověstech; jen když se ve 14-tém století strašná černá smrť — choleře podobná nemoc — ukázala a když celé krajiny vymíraly, zachvátilo pozůstalé lidstvo hrůzyplné tušení, že se snad konec světa sbližuje; a však ani za oné staré doby, ani při černé smrti nikomu nenapadlo den záhuby předpovídati; takovéto výbuchy půvřrčivosti byly pozdějším časům zanechány. Bouřlivá doba první čtvrti 16—ho století byla takovýmto pověstěm obzvláště příznivá, kteréž ani dlouho na se čekati nedaly. Učitel totiž matematiky a pověstný astrolog, Jan Stöffler v Tubingu, dal roku 1518. na veřejnou známosť, že na počátku měsíce febr. r. 1524. všeobecná potopa nastane, kteráž i pokolení lidské i všechno jiné stvoření země zahladí. Stöffler proroctví své odváděl ze zvláštního postavení planét Perouna, Saturnusa a Marsa, kteréžto se udaného měsíce a roku „ve znamení ryb“ spojiti měly; ryba pak žije ve vodě a tak i toto spojení planét že záhubnou potopu předzvěstuje. Stöffler tak byl o pravdivosti proroctví svého přesvědčen, že se opovážil svůj veřejný list ke španělskému králi a později německému císaři Karlovi V. upraviti, což v řádech dvořeninstva jeho nemálo strachu spůsobilo. K uspokojení přestrašeného světa naložil Karel V. slovútnému italianskému hvězdáři Niphus-ovi, aby proroctví Stöfflerovo důvodně podvrátil, což on i spisem veřejným učinil; jen že pravda rozumné slovo Niphusovo méně víry našlo, jako nerozumné bájky astrologa tubingského. Strach a hrůza panovala po celé Europě a rozmáhala se na vše strany tím snadněji, že mysle i tehdejšími náboženskými roztržitostmi byly mimořádně pohnuté. I dělaly se k domnělé záhubě světa asi takové přípravy, o jakových jsme i letos častěji slyšeli; nerozumní lidé mrhali své jmění, aby předce „svoje užili“ před zahynutím světa; jiní prodávali své pozemky, u moře a větších řek ležící, aby na vysokých brdách vrchů hledali útočiště; jiní naplnili své komory všemi potřebami, ke sdržování života náležitými, a vylezli pod střechu domu svého; jiní sobě stavěli šajky a koráby, chtějíce drahé osoby své způsobem otce Noacha zachovati. Tak učinil jmenovitě president krajské vlády francouzské v městě Toulousi Auriol, dav sobě vystavěti na 4 velikánských zděných sloupech koráb, všemi dobrými věcmi světa naplněný, do kterého se již v polovici měsíce jan. utáhnul; na vysoké pak sloupy dal proto své útočiště postaviti, aby se z vysoka na zkázu světa pohodelně dívati mohel, očekávaje dobu, až záhubná potopa i koráb jeho ze sloupů pozdvihne a odnese. Co president Auriol ve velkém, to dělali tisíce v malém; a však přemnoho lidí ze strachu o rozum přišlo, zvláště ve Francouzsku, co se tam i nyní opakuje, ze strachu příštího 13. junia. Tak došel osudný měsíc febr. 1524; tři výše spomenuté planéty ukázaly se sice ve znamení ryb, jako to Stöffler, jináče v účtech hvězdářských sběhlý, vypočítal; na vyplnění ale druhé částky proroctví svého, na všeobecnou potopu, i Stöffler i svět omámený darmo čekal. — K ospravedelnění nezdařeného proroctví uveřejnili přivrženci Stöfflerovy spisek, dosvědčujíce: „že potopa světa dle pranostiky nebeských znamení přijíti musela, že ale podle zaslíbení Božího[1] povstati nemohla.“ — Pravda žeby nejlépe bylo bývalo, kdyby Stöffler a přivrženci jeho byli před svým proroctvím takto mluvili, ačkoli tomu málo kdo pochopí, jako něco „přijíti musí, a předce povstati nemůže.“

Později pokročili proroci domnělého „konce světa“ ještě dále,udávajíce den a hodinu záhuby. Nejznámější mezi nimi jest mistr Stiefl, kněz v obci Holzdorfu u Vittenbergu, který na vzdor nepodařenému věštění Stöfflerovu(od r. 1518.) „neomylný“ konec světa ke dni 3. okt. roku 1553., a sice k 8-mé hodině ráno předpověděl. Vidíme, že to naše chlapina „ostře nabila“; a předce i to na prázdno vypálilo. Sám mistr Stiefl tak pevně svému proroctví věřil, že ačkoli den 3. okt. byl všední, k obyčejným prácem určený, předce sobě svěřené stádečko již k 3. hod. ráno do chrámu povolal, aby tak společně konec světa očekávali. Na toto nedělní ohlášení shromáždilo se do Holzdorfu také ze sousedních obcí mnoho lidí, chtějících v sousedství proroka zahynouti. Na štěstí či na neštěstí mistrovo došla o 7. hod. ráno těžká, z počátku oktobra ovšem neobyčejná bouřka, tak že omámení lidé v opravdové hrůze smrti vězeli, aniž se opovážili, když po bouřce již slunéčko připekalo, do svých příbytků se ubírati. Když se ale dobře nastrachovali a když ani pod večer zkáza světa počínati nechtěla, povolali oklamaní proroka ven z chrámu, kdež mu na památku nedošlé záhuby aspoň náležitý „vyprask“ dali a tak se rozešli, co se pravda z oněch veků vysvětliti musí. — A takovíto přepiatí, odvážliví proroci nalezli i později, na vzdor všem dosavadním zkušenostem, víru; obzvláště pak po čas těžkých bojů 30-leté vojny mnoho na vše strany, a vždy s podobným prospěchem, o záhubě světa prorokováno.

Jedno z nejrozšířenějšich podobných proroctví tohoto druhu vztahovalo se k minulému století a jmenovitě k roku 1734. Byly se totiž málo před tím roznesly po světě následující latinské veršíky:

Quando Marcus Pascha dabit, Antonius pentecostabit, Joannes Christum adorabit: Totus mundus, vae! clamabit.

Anebo slovensky: „Když veliká noc na den sv. Marka připadne, když sv. Anton slavnosti sv. Ducha přinese, když sv. Jan (Křestitel) Tělo Páně vzívati bude (t. j. když slavnosť Božího Těla na Jána připadne): — celý svět, auveh! volati bude.“ Takto připádaly spomenuté svátky roku 1734.; že se pak tomu latinskému proroctví, — ačkoli nikdo udati nemohel, odkud pošlo — vysoký věk připisoval, i náramné strachy po světě panovaly, tak že mnoho lidí ještě před velikonocí o rozum přišlo. A však i to proroctví zůstalo marné!

Za našeho věku opakuje se proroctví o domnělém „konci světa“ aspoň každých 20 roků; kdo se tedy podobných řečí strachuje anebo velmi mladý jest, anebo velmi; — prosím, nech to slovíčko Tvá ženička doplní. Poslední takovéto marné hluky byly roku 1836-ho, a povstaly právě tím spůsobem, jako letos. I tenkráte měla kométa do země naší vrazili a toto „údolí plače“ na trosky rozmrviti. Kométa došla, a sice na den od hvězdářů vypočítaný — nebo již běh 10 komét na tolik poznáme, že se příchod jejich předpovídati může; — a však ona ani zemi naší, ani měsíci, ani jinému tělesu nebeskému neublížila, jakož ani ublížiti nemůže.

„Nemůže?“ lak slyším otázku ze stránky Tvé milé — „hore tedy rukávy a dosvědčte nám, že kométa zemi naší záhubu přinesti nemůže.“ Jsem sice ke službě mé milé paní sestry hotov; a však se musím odvolati zvláště na to, co jsem o možnosti vrazení kométy do země naší v „Časníku“ na rok 1856. str. 67. a násl. pověděl. Vrazení kométy do země naší jest sice možné; nechať mi ale milá paní sestra na mou „kalendářskou čest“ věří, že když se komár v letu svém o rukáv oděvu jejího urazí, tělo paní sestry tisíc a tisíckráte větší zatřesení pocítilo, jako kdyby kterákoli kométa (— toto „světlé nic“, jako známý jeden hvězdář kométy pojmenoval) do země naší, ve svém kamení věru pevné kosti mající, vrazila. Ba co více, vražení kométy do země naší nejen možné jest, ale my jsme se již skutečně ve světlém ocasu kométy nalezali, aniž to kdo spozoroval z těch lidí, kterí se kométy obávají. Žáden zajísté hvězdář a jiný rozumný; o povaze komét dobře poučený člověk, nebude se těchto těles báti, jako se ani měsíce, k nám nepochybně nejbližšího tělesa nebeského, nebojí. Toto naše přeletení přes ocas kométy stalo se, jako světoznámý hvězdář Maedler vypočítal, dne 26. jul. roku 1819.; a kdo ví kolikrát se již podobné výjevy opakovaly, nebo zajisté mnoho komét prochází přes naši sluneční soustavu po čas dlouhotrvanlivé pochmourné chvíle, tak že se spozorovati nemohou. Tak na př. i pověstná kométa roku 1843. razem se o Josefe objevila v úplné slávě předlouhého ocasu, jelikož se sbližování její pro dlouhotrvanlivé mračné noci spozorovati nemohlo.

Ještě bych měl drahé paní sestře něco o našich velkoměstských hloupostech, ke dni 13. jun. náležejících podotknouti; avšak bych obzvláštní k tomu knižečku potřeboval. Jednomu ale apotekáři nemohu odpustiti a musím jej u drahé paní sestry obžalovati. Apotekář totiž V. v polském městysi Vroclavku chtěl se také k nastávajícímu 13-mu juniu tak připraviti, jako president Auriol v městě Toulousi; dal si totiž udělati hodnou, dobře poukrývanou, potravou na 2 měsíce opatřenou loďku, do kteréž i několik cizích osob za náležitou odměnu přijati chce; ale — svou vlastní „řebřinku“ z obmýšlené potopné plavby vytevřel. No, nech sama paní sestra rozsoudí, co tento apotekář zasloužíl; já myslím, žeby dva funty rhabarbary „na lačné srdce“ nebylo přímnoho; snadby se nejen žaludek, ale i mozek jeho náležitě „vyšramoval.“ — Ještě čosi na konec. Jeden prozřetelný žid pod Tatrami udělal testament a potom nashromáždil též na pár týdnů potravy do komory. Janko přišel k němu „na skleničku“, a když se o kométě mluvilo, dodával žid Jankovi chuti, aby též udělal testament. „Pre koho, ak všetci máme zahynúť?“ — odvětí chladně Janko — „nech psom tráva rastie, keď koně podochnú!“ Dobře tak, Janko náš! V té odpovědi bylo více zdravé filosofie, jako jest v těch žvachtaninách, kteréž strany domnělé „zkázy světa“ i od tak zvaných „vzdělaných“ slyšíme.

Nu, měj se dobře, drahý příteli! spolu i se všemi milými. Dojduli ještě za mého živobytí na Slovensko, vyprosím si od drahé paní sestry na odměnu „halušek s brinzou“, a to sice s březňanskou, anebo s klenovským syrcem.

Až dotuď s Bohem!

D. Lichard.



[1] I. Mojž. 9. kap. v. 11.: „Nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy, aniž bude více potopa ke zkažení země.“




Daniel Gabriel Lichard

slovenský spisovateľ, učiteľ, prvý slovenský profesionálny novinár, vydavateľ, jeden zo zakladateľov slovenskej odbornej terminológie a jedna z najväčších osobností slovenskej národnej minulosti Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.