ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kousek šovinismu

Před válkou jsme se ovšem (právem a tuze) rozhořčovali, když nějaký Vídeňák nebo oficír vynadal některému našemu krajanovi českých psů. V lepším případě dostal takový krobián po hubě; v horším případě jsme ho dali aspoň do novin. Teď se takový případ stává celkem výjimečně a patrně svým časem vymizí. Právě proto se můžeme pozastavit nad smutným přírodním úkazem, že vlastně skoro žádný český pes neexistuje; jenže zde míníme skutečného a čtyřnohého psa. Ptal jsem se už mnoha kynologů a učenců, jak to přijde; jsou irští a skotští teriéři, angličtí boxeři a airdalové, francouzští buldočkové, italští chrti, dánské dogy, němečtí vlčáci, štálpinčové,^[32] jezevčíci a dobrmani, ruští chrti a čínští hedvábní pinčové; zkrátka každý své cti dbalý národ má svého vlastního psa, jen my Češi nemáme žádného.

Nedávno jsem viděl vzorný chov slepic; byly tam všelijaké cizí wyandotky a jiná slepičí aristokracie, černá jako uhel, bílá jako labuť, rousnatá a rozčepýřená; ale v jedné drátěné ohradě byly takové drobné a štíhlé slepičky sympatické barvy jako sláma smíšená s trusem, a to prý je zvláštní a výtečná rasa česká, která budí pozornost každého věci znalého cizince. Přiznávám se, že jsem na tyto slepičky pohlížel s jakousi národní hrdostí a povzbuzující důvěrou. Naproti tomu slyším od nejodbornějších koňařů, že nemáme žádný čistokrevný domácí rod českého koně; huculský horský koník^[33] k nám patří, abych tak řekl, jenom státoprávně; kdežto kladrubský kůň je vlastně Jihoslovan. Pokud se týče psů, jsme opravdu odkázáni na cizí vlivy; přes tisíciletou národní tradici se nám nepoštěstilo, aby se u nás uplatnila čistá domácí rasa; prostě po téhle stránce nejsme dosud samostatní.

Ale nejhorší na věci je, že — jak se zdá — bývaly u nás víceméně čisté domácí rasy, ale naší nepozorností a národním nevděkem jsme je nechali zajít. Prý jsme mívali velmi dobrý český druh loveckého psa, zvaného fousek; nevím, je-li ještě v nějaké hájovně k nalezení. Na Slovensku býval nadmíru svérázný ovčácký pes, zvaný pes fatranský; je prý na vymření, takže zbývá stěží pět nebo šest jakžtakž čistokrevných jedinců. Ví někdo ještě o nějakých lokálních rasách nebo variacích dosti ustálených, aby při čistém chovu vytvořily typ, a přitom takového zjevu a vlastností, aby stály za propěstění? Máme státní psinec, který by byl povinen svému jménu, aby se ujal českého nebo slovenského psa domácího původu, pokud ještě není docela pozdě. Průměrně každého třetího roku se u nás rozmůže jiná psí móda: jednou je to německý dobrman, potom německý vlčák, pak zase francouzský buldog, potom nějaký skotský chlupáč — nebylo by lépe, abychom se zmohli na svého vlastního psa? Není to jistě náhoda, že Angličané, kteří dávají světu nejvíc čistokrevných psích ras, jsou národ zvláštních ctností rodových a politických; ono se říká, jaký pes, takový pán. Hledá se český pes.

Pro zvířata

I ve psech panuje móda. Dnes už skoro neuvidíte secesní barzoje, kteří bývali snem všech bledých a zajímavých dívek; i ten málo náročný skotský collie se už „nenosí“, italští chrti snad už nadobro vymřeli, jezevčíků neboli daklů je namále, pudla jsem neviděl, ani nepamatuju (kde je dnes jádro pudla?), špiclíků je rok od roku méně; bernardýn byl součástí vážné buržoazie v osmdesátých a devadesátých letech, měl-li Ohnetův^[34] majitel hutí nějakého psa, byl to jistě bernardýn. I foxteriérů ubývá, ač se jich před válkou vrtělo po světě ažaž; na křepeláka se pamatuju už jenom z dětství, nevím, pořídilo-li si naše muzeum včas vycpaného křepeláka. Obávám se, že už neexistují mopsové, ačkoliv jejich černá kušna je nezapomenutelná. Zato jsou, abych tak řekl, v oběhu němečtí pinčové, airdalové, ostnosrstí jezevčíci; bonzové ochabli, ale přibývá buldogů. Avšak velká móda, to jsou dobrmani a hlavně vlčáci.

Neříkám, že ti dva poslední nejsou pěkní psi; taková hlava vlčáka, to je jeden z nejlepších kousků animální krásy. Ale pro většinu lidí, kteří je chovají, jsou vlastně příliš velicí a příliš silní. Máme německou zálibu v síle; kdybychom v kynologickém ohledu cítili slovansky, vypěstili bychom jakési pomenší a zavalité voříšky, kteří by leželi za pecí a hodně štěkali. Mám za to, že ti dobrmani a vlčáci jsou germánský vliv a představují kult síly, okázalost a takový nějaký imperialismus. Chováte svého vlčáka v domácnosti nebo v rodinném domku, kde se může pohybovat na několika loktech dvorku; vezmete ho na pět minut na řemínku ven, aby se vyvenčil, a myslíte si, že ho máte rádi. Ale takový velký pes má tolik fyzické síly a takovou stavbu těla, že potřebuje aspoň dvě hodiny, aby se vyběhal, aby se rozehnal dlouhými skoky, aby se fyzicky vybil. Váš pes je vězeň; je to jestřáb v kleci. Vlčák se hodí pro šafáře nebo zámeckého pána; ale nehodí se do města. Dobrman se hodí pro četníka, ale ne k tomu, aby coural s chůvou po chodníku. Protože se dost nevyběhají, vybíjejí svůj temperament zuřivým štěkáním na obtíž vašich sousedů. A stávají se zlými, takže je uvazujete i doma, aby nepokousali bábu s novinami. Říkám vám, vaši krásní psi jsou chudáci.

Když už chcete mít doma psa (což vám jen chválím), vrhněte se na menší psy (rozumí se po dobrém, jako chovatelé). Máte psy pecivály, psy opravdu domácí, kterým stačí práh vašeho domu; máte stájové pinče, ostnosrsté foxteriéry a jiné ježaté střapáče; máte jezevčíky a buldočky; můžete přispět k zmrtvýchvstání pudlů, špiclíků a mopsů; můžete si vybrat. Nenapadne vás chovat si jako domácí zvíře antilopu nebo divokého osla, protože jim nemůžete dát dost pohybu; ale u psů na to nemyslíte. Rád bych vám to připomněl.

Pes a kočka

Dával jsem na to dobrý pozor, i mohu to prohlásit s jistotou téměř autoritativní: že si pes nikdy nehraje, když je sám. Pes, je-li ponechán sám sobě, je naprosto, tak říkajíc, zvířecky vážný; nemá-li na práci nic jiného, tedy nazírá, přemýšlí, spí, chytá si blechy nebo něco hryže, třeba kartáč nebo váš střevíc; ale nehraje si. Dokud je sám, nebude se honit za svým ocasem, ani se prohánět v kruzích po louce, ani nosit v hubě větvičky, ani strkat čumákem kámen před sebou; na to vše potřebuje partnera, diváka, účastnou bytost, pro kterou provozuje svou frenetickou hru. Jeho hra je výbuch družné radosti; tak jako vrtí ocasem jen tehdy, když se setká s příbuznou duší, řekněme s člověkem nebo se psem, tak také se rozehraje jen tenkrát, když si někdo hraje s ním nebo se na něj aspoň dívá. Jsou citliví psi, které hra omrzí v tu chvíli, kdy si ho přestanete všímat; vypadá to, jako by jej hra těšila, jen dokud má u vás úspěch. Zkrátka pes potřebuje povzbuzujícího kontaktu s druhým, aby si hrál; to už náleží k jeho družné nátuře.

Naproti tomu kočka si také zahraje, když jí k tomu dáte podnět; ale dovede si hrát, i když je sama. Hraje si jen pro sebe, samotářsky a nesdílně; zavřete ji o samotě, a stačí jí klubko, třásně nebo bimbající se provázek, aby se oddala tiché a graciézní hře. Hraje-li si, neříká tím: Člověče, to jsem ráda, že tě tu mám. Bude si hrát u lůžka mrtvého. Bude laškovat pacinkou s cípkem jeho pokrývky. Pes by to neudělal. Kočka se baví sama pro sebe. Pes chce jaksi bavit toho druhého. Kočka se zajímá jen o sebe. Pes se domáhá toho, aby se o něho zajímal i někdo jiný. Žije cele a bujaře jen tehdy, je-li ve smečce — i dva jsou už smečka. Honí-li se za svým ocasem, dívá se po očku, co kdo tomu řekne. To by kočka neudělala; jí stačí, že se baví sama. Snad právě proto se nikdy neoddá své hře tak bezuzdně a vášnivě, až do sebezapomenutí a uřícení, jako pes. Vždycky je tak trochu nad ní; vždy vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví. Pes si hraje cele, kdežto kočka jen tak, jako z rozmaru.

Řekl bych to tak: kočka je z rodu ironiků, kteří se baví sami v sobě; hrají si s lidmi a věcmi, ale jen pro své interní a drobátko pohrdavé potěšení. Pes je z rodu humoristů; je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou. Pes prostě ze samé družnosti dává k lepšímu sám sebe; je ochoten se samou horlivostí potrhat, jde-li o nějakou společnou hru. Kočce postačí sebeprožití; pes chce mít úspěch. Kočka je subjektivista; pes žije ve světě družném, a tedy objektivním. Kočka je tajemná jako zvíře; pes je naivní a prostý jako člověk. Kočka je trochu estét. Pes je jako obyčejný člověk. Nebo jako tvořivý člověk. Je v něm něco, co se obrací k někomu druhému, ke všem druhým; nežije jen sobě. Tak jako herec by nemohl hrát jen pro zrcadlo, jako básník by nemohl skládat verše jen pro sebe, jako malíř by nemaloval obrazy jen proto, aby je postavil lícem ke zdi. Ve všem, s čím si my lidé opravdu a celou duší hrajeme, je také ten upřený pohled, domáhající se zájmu a účasti vás druhých, celé té veliké a drahé lidské smečky —

A my se můžeme potrhat samou horlivostí.

Mateřství

Kočka

Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost skrytý a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat. Zkouší tlapičkou otevřít prádelník; panečku, tam určitě, na těch hromadách bělostného prádla, tam by se to rodilo! Ohlíží se po mně zlatýma očima: „Člověče, otevř mi tu věc, jo?“ To nejde, kočko; hleď, tady jsem ti uchystal vystlaný košík, co bys chtěla lepšího? — Ach, zajisté by chtěla něco lepšího; teď zkouší packou otevřít knihovnu — snad by si chtěla ustlat na sešitech Přítomnosti nebo slehnout v oddělení básníků; a zas hledá dál v mateřském neklidu.

Což o to, teď už v tom umí chodit; nejmíň dvakrát do roka s pravidelností přírodního řádu mne obdaří čtyřmi nebo pěti víceméně mourovatými koťaty, ponechávajíc mně, abych se jim postaral o slušnou kočičí existenci, takže všichni moji přátelé a známí si postupně odnášejí tuto bujnou plodnost mé kočky. Tedy teď už v tom po tolikerých zkušenostech umí chodit; ale když se poprvé blížila její hodinka — tehdy byla ještě udiveným, polo dospělým kočičím výrostkem, — hledala svůj kout stejně znalecky a vybíravě, jako by dopodrobna věděla, co ji čeká. Její počínání by bylo velmi srozumitelné, kdyby to opravdu věděla, kdyby si po kočičím říkala: „Mně se zdá, že budu mít koťata; to si musím najít nějaký skrytý pelíšek, kde by mé babies byly v bezpečí.“ Ale nic takového kočka neví; kdyby dovedla mluvit, řekla by: „To je divné, pořád mi něco říká: Hledej, hledej!, najdi takové jakési zvláštní místo — ne, tahle lenoška to není; ne, tenhle polštář, na kterém spávám, to také není; co to mám vlastně hledat, a proč? Něco mně říká, že bych se měla dostat do toho prádelníku; nebo zalézt do postele a skrýt se pod pokrývku, — bože, jaký nepokoj! Co to se mnou je?“ — Vskutku se chvílemi dívá tak nesmírně vážně a soustředěně, jako by napjatě naslouchala, co jí to velitelské Něco chce říci. A pak to s velikou jistotou udělá, a my lidé tomu řekneme „pud“, aby to Něco mělo aspoň jméno.

Nu dobře: jednoho rána — neboť tato nadílka přichází obyčejně v noci — bude v některém koutě pištět půl tuctu koťat; kočka jim bude odpovídat sladkým vrkáním, kterýžto rejstřík uchovává jenom pro ně; není to hlas, nýbrž celý akord v harmonické tercii a kvintě, velmi podobný akordu na foukací harmonice. Bude se rozplývat okázalým mateřstvím; každý její pohyb bude nekonečně ochranný a měkký; její pocuchané břicho, trpělivě stočený hřbet i pozorné tlapky obepnou hemžící se koťata v jediný mateřský raneček: hle, jsme ještě jedno tělo. Jen na skok opustí své hnízdo, aby se klusem vracela, už zdálky volajíc a vrkajíc; bude to hotový fanatismus mateřství. — Ale tak za šest neděl se vyhoupne tichým skokem z kotěcího pelíška a zmizí v jarní noci, zatímco v dálce bude houkat drsný alt kocoura. Až ráno se vrátí s velkýma zelenýma očima a bude si olizovat rozcuchaný kožíšek; a přiběhne-li k ní kotě, aby se napilo nebo aby si pohrálo s její nervózní oháňkou, vlepí mu tlapou pohlavek, až se užaslé kotě převalí, a indignovaně odejde. Pojď sem, kotě; vidíš, tak už to ve světě chodí; tohle je konec tvého dětství — je načase, abych ti našel místo.

Zády ke koťatům, hladce ulízaná, dívá se kočka oknem ven; patrně naslouchá, co jí Něco říká: „Musíš ven, musíš této noci ven, neboť on přijde.“

Kdybych jí za čtrnáct dní přinesl její vlastní kotě, bude na ně nepřátelsky syčet jako had.

Pes

Ani chudák čubička nevěděla, jak k tomu přišla; jenom jí bylo těžko, tuze těžko; už nemohla ten veliký břich unést, už nemohla vyskočit na pohovku, i usedala na zadek s hloupým a rozpačitým výrazem: ,Já nevím, co to se mnou je; mně se zdá, že umřu.“ Naprosto nechápala svou situaci a nekonala žádné přípravy; teprve jednou večer na ni přišel takový divný nepokoj. — Nu, co bys chtěla? — Zavrtěla jen rozpačitě ocáskem a nakonec vlezla do své boudy s toutéž zahanbenou tváří, jako když bývala hubována.

Ráno byla bouda plná štěňat; ale fenku nebylo možno ničím vylákat z boudy ven. Vypadala bezmezně zkroušeně, jako by se bála vyhubování, že udělala doma takovou velkou hromádku; zřejmě to chtěla ukrýt. Čtyřiadvacet hodin neopustila boudu; ale po čtyřiadvaceti hodinách se jí rozbřesklo v hlavě, i vyrazila z boudy a skákala na svého pána: „Pojď se podívat! Já jsem se stala matkou! Já tam mám sto štěňat!“ (Ono jich bylo jen devět, ale ta fenka neuměla do pěti počítat.) Načež s netajenou hrdostí přijala gratulace a sháněla se po své misce na žrádlo. Tak hloupá čubička pochopila své vlastní tajemství.

O nesmrtelné kočce

Tato historie o kočce má (s nedůsledností, jež vyznačuje právě skutečnost) na počátku kocoura, a sice kocoura darovaného. Každý dar má na sobě něco nadpřirozeného; každý je, abych tak řekl, z jiného světa, spadne z nebe, je na nás seslán, vtrhne do našeho života nezávisle na nás a s jakousi exuberancí,^[35] zejména je-li to darovaný kocour s modrou pentličkou na krku. I bylo mu dáno jméno Filip, Budulínek, Kujón a Lotras, podle různých jeho morálních vlastností; bylo to angorské kotě, ale rozcuchané a zrzavé jako kterýkoliv křesťanský uličník. Jednoho dne na výzkumné výpravě spadlo z pavlače na hlavu nějaké ženské osoby; ta se tím cítila dílem poškrábána, dílem hluboce uražena, a podala na mého kocoura udání jako na nebezpečné zvíře, jež skáče z pavlačí lidem na hlavy. Dokázal jsem sice nevinu toho serafínského zvířátka; ale za tři dny kocourek dodýchal, otráven arzenikem a lidskou zlobou. Právě když jsem se skrz takovou divnou mlhu díval, jak mu posledním zachvěním vpadly boky, zamňoukalo to na prahu: třáslo se tam zatoulané mourovaté kotě, vychrtlé jako došek a vyjevené jako ztracené dítě. Nu, pojď sem, micinko; snad je to prst boží, vůle osudu, tajemný pokyn nebo jak se tomu říká; nejspíš tě nebožtíček seslal místo sebe; nevyzpytatelná je kontinuita života.

To tedy byl příchod kočky, jež dostala pro svou skromnost jméno Pudlenka; jak vidíte, přišla z neznáma, ale podávám svědectví, že se nijak nenaparovala svým tajemným a snad i nadpřirozeným původem. Naopak, chovala se jako každá smrtelná kočka: žrala mlíčko a kradla maso, spala na klíně a v noci se toulala; a když přišel její čas, vrhla pět koťat, z nichž jedno bylo zrzavé, jedno černé, jedno tříbarevné, jedno mourovaté a jedno angorské. I počal jsem zastavovat všechny známé. „Poslouchejte,“ spustil jsem na ně velkomyslně, „já mám pro vás báječné kotě.“ Někteří (nejspíš z přílišné skromnosti) se vytáčeli, že by jako rádi, ale že bohužel nemohou a kdesi cosi; ale jiní byli tak překvapeni, že než ze sebe mohli vypravit slovo, stiskl jsem jim ruku a prohlásil, že tedy ujednáno, ať jsou bez starosti, že jim to kotě včas pošlu; a už jsem běžel za dalším bližním. Nic vám není krásnější než takové kočičí štěstí mateřské; měli byste si pořídit kočku, už pro ta koťata. Za šest neděl nechala Pudlenka koťata koťaty a šla poslouchat zblízka hrdinný baryton kocoura ze sousední ulice. Za padesát tři dny se okotila šesti kusy. Do roka a do dne jich bylo úhrnem sedmnáct. Nejspíš ta zázračná plodnost byla odkaz a posmrtné poslání nebožtíka panice kocoura.

Vždycky jsem si myslíval, že mám, čert je vem, plno známých; ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě. Když jsem se musel někomu představit, zamumlal jsem své jméno a řekl jsem: „Nechtěl byste kotě?“ „Jaké kotě?“ ptali se lidé nejistě. „To ještě nevím,“ odpovídal jsem zpravidla, „ale já myslím, že budu zas mít koťata.“ Záhy jsem počal mít dojem, že se mně lidé vyhýbají; snad to bylo ze závisti, že mám takové štěstí v koťatěch. Podle Brehma^[36] mají kočky mladé dvakrát do roka; Pudlenka je měla třikrát až čtyřikrát do roka, bez ohledu na roční dobu; byla to právě kočka nadpřirozená, — patrně měla vyšší poslání pomstít a stokrát nahradit život utraceného kocourka. Po třech letech plodné činnosti vzala Pudlenka náhle zasvé; přerazil ji nějaký domovník pro tu nedůstojnou záminku, že prý mu ve spíži sežrala husu. Téhož dne, kdy Pudlenka zmizela, vrátila se k nám její nejmladší dcera, kterou jsem vnutil sousedům; i zůstala již u nás pode jménem Pudlenka II., jakožto přímé pokračování své zesnulé matky. Pokračovala v ní dokonale; ještě byla dívčím výrostkem, když začala kynout a přivedla na svět čtyři koťata. Jedno bylo černé, jedno mělo ušlechtilou nazrzlou rasu vršovskou, jedno protáhlý nos koček strašnických, kdežto čtvrté bylo skvrnité jako fazole, jako jsou kočky malostranské. Pudlenka II. se kotila třikrát do roka s pravidelností přírodního zákona; za dvaačtvrt roku obohatila svět o jedenadvacet koťat všech barev a ras s výjimkou kočky z ostrova Man, jež se rodí bezocasá. Pro jedenadvacáté kotě jsem už opravdu neměl odbytu. Právě jsem se rozhodoval, že vstoupím do Volné myšlenky^[37] nebo do Růžencového bratrstva, abych získal nový okruh známých, když tu sousedův Rolf zakousl Pudlenku II. Donesli jsme ji domů a položili na postel; ještě se jí třásla brada. Pak se jí brada přestala třást, a z jejího hustého kožíšku počaly kvapem vylézat blechy; to je neklamná známka kočičí smrti. Pak už její pozůstalé kotě, pro které nebylo odbytu, zůstalo u nás jakožto Pudlenka III. Za čtyři měsíce vrhla Pudlenka III. pět koťat; od té doby plní tento svůj životní úkol svědomitě v pravidelných intervalech patnácti týdnů; jen při těch letošních velikých mrazech vynechala jeden termín.

Ani byste do ní neřekli, že má tak veliké a nesmrtelné poslání; na pohled vypadá jako obyčejná, tříbarevná domácí číča, která po celý den dřímá u rodinného patriarchy na klíně nebo na posteli, má vysoce vyvinutý smysl pro své osobní pohodlí, chová zdravou nedůvěru k lidem i zvířatům, a když na to přijde, dovede hájit své zájmy dente unguibusque.^[38] Ale když uplyne jejích patnáct neděl, počne jevit rozechvělý neklid a sedí nervózně u dveří, předstírajíc: „Člověče, pusť mě honem ven, já mám bolení.“ Načež vyletí ven jako šíp do noční tmy a vrátí se až ráno, přepadlá v tváři a s kruhy pod očima. V té době přichází od severu, kde jsou Olšanské hřbitovy, ohromný černý kocour; od jihu, kde jsou Vršovice, zrzavý a jednooký rváč; od západu, kde sídlí civilizace, angorský kocour s ohonem jako pštrosí péro; od východu, kde není nic, tajemné bílé zvíře s ohonem kroužkovaným. V jejich středu sedí tříbarevná a prostá Pudlenka III. a okouzleně, s očima hořícíma naslouchá jejich houkání, seškrceným výkřikům, vřesku vražděných dětí, řevu opilých námořníků, saxofonům, burácení bubnů a ostatním nástrojům Veliké Kočičí Symfonie. Abyste věděli, být kocourem, k tomu není třeba jen síly a statečnosti, ale i vytrvalosti; někdy po celý týden obléhají ti čtyři apokalyptičtí kocouři Pudlenčin domov, blokují vrata, vnikají okny do domu a nechávají po sobě jen pekelný zápach. Konečně přijde noc, kdy už si Pudlenka III. nežádá jít ven. „Nechtě mne spát,“ praví. „Nechtě mne spát, navěky spát. Spát, snít… Ach, jsem tak nešťastna!“ Načež v patřičné lhůtě vrhne pět koťat. Mám v tom směru už jisté zkušenosti: bude jich pět. Už je vidím, ty drahé, sladké drobečky, jak zase budou cupat a dupat po bytě, strhávat ze stolu elektrické lampy, dělat do střevíců loužičky, jak mi polezou po nohou na klín (mám od nich nohy poškrábané jako Lazar), jak najdu kotě v rukávu, když si budu oblékat kabát, a kravatu pod postelí, když si budu brát kravatu. — S dětmi jsou starosti, to vám každý dotvrdí. Nestačí je vychovat; musíte jim zajistit budoucnost.

V redakci už má každý ode mne kotě; dobrá, budu muset vstoupit do jiné redakce. Jsem ochoten zapsat se do kteréhokoliv spolku nebo organizace, zaručí-li mi tam odběr aspoň jedenadvaceti koťat. Zatímco se budu ohánět v nevlídném světě, abych našel místa pro další generace, bude Pudlenka III. nebo Pudlenka IV. příst, tlapky pod sebe složeny, nesmrtelné předénko kočičího života. Bude snít o kočičím světě, o zástupech koček, o tom, že kočky, až jich bude dost, se zmocní vlády nad vesmírem. Neboť to je Veliký Úkol, který jí uložil nevinně utracený angorský kocourek.

Vážně, nechtěli byste kotě?

Kočičí jaro

Už je vlastně po něm, zatímco my, zkřehlí a kašlající lidé, teprve čekáme na to své jaro, na jaro penzistů a milenců a básníků; avšak naše kočky už si odbyly své veliké jarní dobrodružství a navracejí se domů po své čtrnáctidenní nebo třínedělní milostné eskapádě,^[39] vychrtlé jako došek, špinavé jako hadýrek na smetišti, a běží nejprve k svému talířku a potom hned do náruče člověka; neboť tam, u člověka, je jim dobře a bezpečno jako nám hříšným lidem v náruči boží. Načež mhouří své zlaté oči a tiše předou: Já už to, Veliký Člověče, nikdy neudělám; kdybys věděl, co jsem zkusila! Ani už nechci pomyslet na toho pruhovaného ničemu, na toho surovce s oháňkou ukousnutou, na toho nevěrníka, na toho divocha… Ach, jen když jsem zase doma!

Chci tedy říci, že v tomto pozdním kočičím jaru už tisíce vašich koček mají zaděláno na mladé a plíží se po vašich světnicích s břichy nakynutými, unyle se prohýbajíce v páteři; jen mějte pozor, aby vám ve své těžké kočičí hodince nevlezly do postelí. A až přivedou na svět své dvě nebo tři slepé pištící myši s třesoucími se ocásky, započne se věčná podívaná mateřské lásky; vaše kočka zněžní a zdůstojní přemírou citu, ležíc na boku stočena, aby celým tělem a všemi čtyřmi chránila své tetelivé haranty, a vybuduje jim sama ze sebe jeskyni, domov a vystlaný pelíšek, a bude sladce vrkat na každé jich zapištění hlasem, který má jenom pro tuto příležitost, a poskytne jim své břicho tak moudře a obětavě, že člověk tiše žasne nad rozumem a vynalézavou rutinou tohoto zvířecího mateřství.

A nyní právě pozoruji kočku, která si nejspíš z mladistvé neznalosti — neboť bylo to její první dobrodružství a první mateřství — trochu pospíšila s kočičím jarem; tak tedy přivedla na svět tři pisklavé třasořitky, a než se vzpamatovala z údivu, byla koťata pryč; její pán je dal odstranit. Dobrá, nyní bych mohl líčiti nepokoj a žal kočičí matky a navázat na to úvahy o mystériu mateřské lásky; ale mystérium, které vidím, je trochu jiné. Kočka je sice nepokojná, ale o nějakém žalu bych nemohl mluvit; zato však se chová navlas tak, jako by měla koťata. Vrká na každý zvuk hlasem, jakým nikdy dosud nemluvila; uléhá způsobem, jakým nikdy neuléhala, stočena na boku, s tlapkami hebkými a ochranně sklenutými; po chvíli jeví nepokoj a přeléhá na druhý bok, patrně proto, aby došlo na druhé pořadí nezaměstnaných prázdných cecíčků. Dělá přesně totéž, co by dělala kočka obklopená pištícími a sajícími koťaty; nepřítomnost koťat ji zneklidňuje, ale nemate. Propuká v ní náruživost lichotek; obléhá člověka prosbami, aby ji hladil, choval a muchlal; její tělo si přeje, aby se ho něco dotýkalo. Přede a vrká vášnivou blažeností, když ji člověk chová stočenu v pozici kojící kočičí matky. Řekl bych, že hraje to, co by po přírodním řádu měla vykonávat. Dělá něco, co neodpovídá situaci, ale co odpovídá předem stanovenému pořádku. Člověk si myslí, že kočičí matka vrká proto, že hovoří se svými dětmi: zatím však kočka vrká proto, že je jí od věků předepsáno, co má činiti v době koťat; je to, jako by se předem popsaný váleček automaticky odvíjel. Ta pošetilá, pruhovaná, šedivá kočka není vrkající matkou; tou něžně vrkající samicí je sama příroda, matka miliónkráte starší a horoucnější než tato zmatená číča. Nikdy se nepozná slepá a dokonalá funkce pudu tak jasně jako tehdy, je-li mu vzat jeho účel; pak se náhle zjeví jako neúchylný mechanismus. Příroda nedůvěřuje jedinci; proto mu předepíše do nejsubtilnějších podrobností, co mu bude činiti. Nic neponechá jeho iniciativě; říše instinktu je narýsována s definitivní a neměnnou platností.

A my, my divní a často zmatení lidé, ani nevíme, jak a kdy jsme se vypletli z této nesmírné osnovy pudů; lidská maminka musí teprve vynalézat pohyb, kterým k sobě přivine dítě; člověk se musí všemu učit na svůj vrub, i mateřství, i samu životu. Ale kdyby byl člověk řízen pudem, nemohl by nikdy udělat nic nového, ani něco vymyslit, ani stvořit cokoliv nebývalého. To, co je v člověku tvořivé, není pudové; pud je konzervativní, neměnný, neosobní a věčně opakující to, co je rodově předepsáno; je-li v lidském světě skutečná osobní iniciativa, skutečné hledání a objevování a skutečný vzestup, je to dílo intelektu.

Pravím vám, že i umění je dílo intelektu a vědomé vůle. Jdi, hloupá kočko; my si už nerozumíme.

Z názorů kočky

Tohle je můj Člověk. Nebojím se ho.

Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho; je Všežeroucí. Co žereš? Dej mi!

Není krásný, neboť nemá srsti. Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou. Mňouká drsně a zbytečně mnoho. Někdy ze spánku přede.

Otevři mi dveře.

Nevím, proč se stal Pánem; snad sežral něco vznešeného.

V mých pokojích zachovává čistotu.

Bere do tlapky černý ostrý dráp a ryje jím do bílých listů. Jinak si neumí hrát. Spí v noci místo ve dne, nevidí potmě, nemá žádných rozkoší. Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.

Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.

Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.

Kočka

Vysvětlí mi někdo, proč se kočka podivným způsobem rozčilí, hvízdáte-li si hodně tenince a vysoko? Zkoušel jsem to i s anglickými, italskými a německými kočkami; není v tom žádný zeměpisný rozdíl: slyší-li kočka vaše pohvizdování (zejména pískáte-li jí tak vysoko, jak jen umíte, „Krásná noc je, lásky čas, vše dýše touhou žhavou“), počne se o vás fascinována otírat, skočí vám na klín, očichá udiveně vaše rty, a konečně vás v jakémsi milostném podráždění počne vášnivě hryzat do úst nebo do nosu, s výrazem rozkošnicky zkaženým; načež vy ovšem přestanete, a ona se rozpřede chraptivě a pilně jako malý motorek. Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a nevím podnes, z jakého prastarého pudu kočka zbožňuje hvízdání; nemyslím, že by někdy v pravěku byly doby, kdy kocouři tenince hvízdali, místo aby volali kovovým a drsným altem, jako činí právě teď. Snad žili v dávných a divokých dobách nějací kočičí bohové, kteří k svým věřícím kočkám mluvili magickým hvízdáním; ale to je jen hypotéza a řečené muzikální okouzlení je jednou ze záhad kočičí duše.

Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požíváním tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček, na veliký kočičí bazén kolem Trajánova sloupu. Tam je vykopáno staré fórum jako nádrž uprostřed náměstí; a na dně té suché nádrže mezi přeraženými sloupy a sochami žije nezávislý kočičí národ; živí se rybími hlavami, jež jim shůry házejí dobromyslní Taliáni, pěstuje jakýsi kult měsíce a jinak nedělá zřejmě nic. Nuže, tam se mi zjevilo, že kočka není prostě kočku, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; že kočka je divoké zvíře. Vidíte-li kráčet dva tucty koček, překvapí vás náhle poznání, že kočka vůbec nekráčí, nýbrž že se plíží. Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. Říká se „pes a kočka“ jako typ společenské nedůvěry; avšak viděl jsem často velmi intimní přátelství psa a kočky, ale nikdy jsem nepozoroval intimní přátelství dvou koček, nemluvíme-li ovšem o kočičích láskách. Kočky na Trajánově fóru se navzájem ignorují co nejokázaleji: sedí-li na témž sloupu, sedí zády k sobě a nervózně potrhávají ocasy, aby daly najevo, že nesou nelibě přítomnost té coury vzadu. Podívá-li se kočka na kočku, zasyčí; potkají-li se, neohlédnou se po sobě; nikdy nemají společný záměr; nikdy si nemají co říci. V nejlepším případě se snášejí s pohrdavým a odmítavým mlčením.

Ale s tebou, člověče, kočka mluví; zavrká na tebe, podívá se ti do očí a řekne: Otevři mi, člověče, tady ty dveře; dej mi, mnohožeroucí, z toho, co požíváš; pohlaď mne; povídej něco; pusť mne na mou lenošku. Vůči tobě není divokým, samotářským stínem; pro tebe je prostě domácí číčou, protože ti důvěřuje. Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry.

A člověče, vždyť i my lidé jen potud nejsme divocí, pokud si důvěřujeme. Kdybych — dejme tomu — vycházeje z domu, nedůvěřoval prvnímu pantátovi, kterého potkám, ryčel bych temně blíže se k němu a napínal bych v chůzi stehna, abych mu při prvním mrknutí skočil na krk. Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel bych se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. Jdu-li po ulici, myslím na svou práci nebo na nic, aniž bych bral v úvahu, co mi mohou udělat mimojdoucí; bylo by hrozné, kdybych je musel úkosem pozorovat, zda se nechystají mne sežrat. Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.

Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.

Abyste věděli, jdu teď pohladit svou číču; poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebaže je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně buhvíodkud zatoulalo z neznámých divočin pražských dvorků. Přede a dívá se na mne. „Člověče,“ povídá, „podrbej mne mezi ušima.“