ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Plukovník Schröder se zalíbením pozoroval bledý obličej nadporučíka Lukáše, s velkými kruhy pod očima, který v rozpacích nedíval se na plukovníka, ale úkradkem, jako by něco studoval, díval se na plán dislokace mužstev ve vojenském táboře, který byl také jedinou ozdobou v celé kanceláři plukovníka.

Před plukovníkem Schrödrem bylo na stole několik novin s články zatrženými modrou tužkou, které ještě jednou přelétl plukovník zběžně, a řekl, dívaje se na nadporučíka Lukáše:

„Vy tedy již o tom víte, že váš sluha Švejk nalézá se ve vazbě a bude pravděpodobně dodán k divizijnímu soudu?“

„Ano, pane plukovníku.“

„Tím ovšem,“ důrazně řekl plukovník, pase se nad bledou tváří nadporučíka Lukáše, „není ovšem celá záležitost ukončena. Jest jisté, že místní veřejnost byla pobouřena celým případem vašeho sluhy Švejka, a ona aféra uvádí se v souvislosti i s vaším jménem, pane nadporučíku. Z velitelství divize byl nám dodán již jistý materiál. Máme zde některé časopisy, které se zabývají tímto případem. Můžete mně to přečíst nahlas.“

Podal nadporučíkovi Lukášovi noviny se zatrženými články, který počal číst monotónním hlasem, jako by četl v čítance pro děti větu: „Med jest mnohem výživnější a snadněji stravitelnější než cukr.“

Kde je záruka naší budoucnosti?

„To je v Pester Lloydu?“ otázal se plukovník.

„Ano, pane plukovníku,“ odpověděl nadporučík Lukáš a pokračoval ve čtení: „Vedení války vyžaduje součinnost všech vrstev obyvatelstva rakousko-uherského mocnářství. Chceme-li míti pod střechou bezpečí státu, všechny národy musí podporovati se navzájem a záruka naší budoucnosti je právě v té spontánní úctě, kterou jeden národ má před druhým. Největší oběti našich čackých vojínů na frontách, kde oni neustále postupují kupředu, nebyly by možný, kdyby týl, ona zásobovací i politická tepna našich slavných armád, nebyl sjednoceným, kdyby vyskytovaly se v zádech, naší armády živly rozbíjející jednolitost státu a svou agitací a zlomyslností podrývaly autoritu státního celku a zaváděly v souručenství národů naší říše zmatky. Nemůžeme se v této dějinné chvíli mlčky dívati na hrstku lidí, kteří by chtěli se pokoušet z nacionálních místních důvodů rušit sjednocenou práci a zápas všech národů této říše o spravedlivé potrestání těch bídáků, kteří na říši naši bez příčiny napadli, aby ji zbavili veškerých kulturních i civilizačních statků. Nemůžeme mlčky opominout tyto hnusné zjevy výbuchů chorobné duše, která touží jen po rozražení jednomyslnosti v srdcích národů. Měli jsme již několikrát příležitost upozornit v našem časopise na ten zjev, jak vojenské úřady jsou nuceny se vší přísností zakročit proti těm jednotlivcům od českých pluků, kteří, nedbajíce slavné tradice plukovní, rozsívají svým nesmyslným řáděním v našich maďarských městech zlobu proti celému českému národu, který jako celek není ničím vinen a který vždy pevně stál za zájmy této říše, o čemž svědčí celá řada vynikajících českých vojevůdců, z nichž vzpomínáme slavné postavy maršálka Radeckého a jiných obránců rakousko-uherského mocnářství. Proti těmto světlým zjevům stojí několik darebáků zpustlé české lůzy, kteří použili světové války, aby se dobrovolně přihlásili do vojska a mohli uvésti zmatek v jednomyslnost národů monarchie, nezapomínajíce přitom na své nejnižší pudy. Upozornili jsme již jednou na řádění pluku No… v Debrecíně, jehož výtržnosti byly přetřásány i odsouzeny peštskou sněmovnou a jehož plukovní prapor později na frontě byl — konfiskováno. — Kdo má na svědomí ten ohavný hřích? — Konfiskováno. — Kdo hnal české vojáky — konfiskováno. — Co si troufá cizota v naší maďarské vlasti, o tom svědčí nejlépe případ v Királyhidě, maďarské výspě nad Litavou. K jaké národnosti patřili vojáci z nedalekého vojenského tábora v Brucku nad Litavou, kteří přepadli a ztrýznili tamějšího obchodníka pana Guylu Kákonyie? Jest rozhodně povinností úřadů vyšetřiti tento zločin a optati se vojenského velitelství, které jistě již se touto aférou zabývá, jakou úlohu v tom bezpříkladném štvaní proti příslušníkům uherského království hraje nadporučík Lukasch, jehož jméno uvádí se po městě ve spojitosti s událostmi posledních dnů, jak nám bylo sděleno naším místním dopisovatelem, který sebral již bohatý materiál o celé aféře, která v dnešní vážné době přímo křičí. Čtenáři ,Pester Lloydu‘ jistě se zájmem budou sledovati vývin vyšetřování a neopomeneme je ujistit, že je blíže seznámíme s touto událostí eminentní důležitosti. Současně však očekáváme úřední zprávu o királyhidském zločinu, spáchaném na maďarském obyvatelstvu. Že se věcí bude zabývat peštská sněmovna, je nabíledni, aby nakonec se ukázalo jasně, že čeští vojáci projíždějící uherským královstvím na frontu nesmějí považovat zemi koruny sv. Štěpána, jako by ji měli v pachtu. Jestlipak někteří příslušníci toho národa, který v Királyhidě tak pěkně reprezentoval souručenství všech národů tohoto mocnářství, ještě dnes nechápou situaci, ať zůstanou hezky zticha, neboť ve válce takové lidi kulka, provaz, kriminál a bajonet naučí již poslouchat a podřídit se nejvyšším zájmům naší společné vlasti.“

„Kdo je podepsán pod článkem, pane nadporučíku?“

„Bela Barabás, redaktor a poslanec, pane plukovníku.“

„To je známá bestie, pane nadporučíku; ale dřív, nežli se to dostalo do ,Pester Lloydu‘, byl již tento článek uveřejněn v ,Pesti Hirlap‘. Nyní mně přečtěte úřední překlad z maďarštiny článku v šoproňském časopise ,Sopronyi Napló‘.“

Nadporučík Lukáš četl nahlas článek, ve kterém redaktor dal si neobyčejně záležet na tom, aby uplatnil směs vět:

„Příkaz státní moudrosti“, „státní pořádek“, „lidská zvrhlost“, „zašlapaná lidská důstojnost a cit“, „kanibalské hody“, „zmasakrovaná lidská společnost“, „smečka mameluků“, „za kulisami je poznáte“. A dál to šlo, jako by Maďaři na vlastní půdě byli nejpronásledovanějším živlem. Jako by byli přišli čeští vojáci, porazili redaktora a šlapali mu bagančaty po břiše a ten by řval bolestí a někdo si to stenografoval.

„O některých nejdůležitějších věcech,“ pláče Sopronyi Napló, šoproňský deník, „se povážlivě mlčí a ničeho se nepíše. Každý z nás ví, co to je český voják v Uhrách i na frontě. My všichni víme, jaké věci Češi provádí, co je tu v činnosti, jak to u Čechů vypadá a kdo to způsobuje. Bdělost úřadů je ovšem upoutána jinými důležitými věcmi, které však musí být v náležité spojitosti s dozorem nad celkem, aby se nemohlo stát to, co se stalo v těchto dnech v Királyhidě. Včerejší náš článek byl na patnácti místech konfiskován. Proto nezbývá nám nic jiného než prohlásit, že ani dnes nemáme příliš příčiny z technických důvodů se široce zabývati událostmi v Királyhidě. Námi vyslaný zpravodaj zjistil na místě, že úřady jeví opravdovou horlivost v celé aféře, vyšetřujíce plnou parou. Zdá se nám jedině podivným, že někteří účastníci celého masakru nalézají se dosud na svobodě. Toto se týká zejména jednoho pána, který se dle doslechu zdržuje doposud beztrestně ve vojenském táboře a stále ještě nosí odznaky svého ,papagairegimentu‘ a jehož jméno bylo též uveřejněno předevčírem v ,Pester Lloydu‘ a ,Pesti Napló‘. Jest to známý český šovinista Lükáš, o jehož řádění bude podána interpelace naším poslancem Gézou Savanyú, který zastupuje okres királyhidský.“

„Stejně líbezně, pane nadporučíku,“ ozval se plukovník Schröder, „píše o vás též týdeník v Királyhidě a potom prešburské listy. To vás ale už nebude zajímat, poněvadž je to na jedno kopyto. Politicky dá se to odůvodnit, poněvadž my, Rakušané, ať jsme Němci nebo Češi, jsme proti Maďarům přece jen ještě hodně… Rozumíte mně, pane nadporučíku. Je v tom jistá tendence. Spíš by snad vás zajímal článek v ,Komárenském večerníku‘, kde se o vás tvrdí, že jste se pokoušel znásilnit paní Kákonyiovou přímo v jídelně při obědě u přítomnosti jejího manžela, kterého jste ohrožoval šavlí a nutil ho, aby zacpal ručníkem ústa své manželky, aby nekřičela. To je poslední zpráva o vás, pane nadporučíku.“

Plukovník se usmál a pokračoval: „Úřady nevykonaly svou povinnost. Preventivní cenzura ve zdejších listech nalézá se též v rukou Maďarů. Dělají si s námi co chtí. Náš důstojník není chráněn před urážkami takové civilní maďarské redaktorské svině, a teprve na základě našeho ostrého vystoupení, respektive telegramu našeho divizijního soudu, učinilo státní návladnictví v Pešti kroky, aby byla provedena nějaká zatčení ve všech zmíněných redakcích. Nejvíc si to odkašle redaktor ,Komárenského večerníku‘, ten na svůj Večerník nezapomene do smrti. Mě pověřil divizijní soud, jako vašeho představeného, vyslechnouti vás a zasílá mně současně celé spisy týkající se vyšetřování. Všechno by bylo dopadlo dobře, kdyby nebylo toho vašeho nešťastného Švejka. Je s ním nějaký sapér Vodička, u kterého po rvačce našli, když je přivedli na hauptvachu, váš dopis, který jste poslal paní Kákonyiové. Ten váš Švejk tvrdil při vyšetřování, že prý to není vaše psaní, že psal to sám, a když mu bylo předloženo a on vyzván, aby je opsal, a byl porovnán jeho rukopis, sežral vaše psaní. Z kanceláře pluku byly potom poslány k divizijnímu soudu vaše raporty k porovnání rukopisu Švejkova a zde máte výsledek.“

Plukovník přelistoval se ve spisech a ukázal nadporučíkovi Lukášovi na tento pasus. „Obžalovaný Švejk odepřel napsat diktované věty, provázeje to tvrzením, že zapomněl přes noc psát.“

„Vůbec já tomu, pane nadporučíku, nepřikládám žádného významu, co u divizijního soudu povídá ten váš Švejk nebo ten sapér. Švejk i sapér tvrdí, že šlo jen o nějaký malý žertíček, kterému nebylo porozuměno, a že byli sami přepadeni civilisty a že se bránili, aby zachránili vojenskou čest. Vyšetřováním bylo zjištěno, že ten váš Švejk je vůbec pěkné kvítko. Tak např. na otázku, proč se nepřizná, odpověděl dle protokolu: ,Já jsem zrovna v takový situaci, jako se voctnul jednou kvůli něj akejm obrazům Panny Marie sluha akademického malíře Panušky. Ten taky, když se jednalo o nějaký vobrazy, který měl zpronevěřit, nemoh na to nic jinýho vodpovědět, než: ,Mám blít krev?‘‘ Přirozeně, že jsem se jménem velitelství pluku o to postaral, aby byla dána do všech novin jménem divizijního soudu oprava na všechny ty ničemné články zdejších novin. Dnes se to rozešle a doufám, že jsem učinil vše, abych napravil, co se stalo darebáckým chováním těch žurnalistických maďarských civilních potvor.

Myslím, že jsem to dobře stylizoval:

Divizijní soud čís. N a velitelství pluku čís. N prohlašuje, že článek, uveřejněný ve zdejším časopise, o domnělých výtržnostech mužstva pluku čís. N nezakládá se v ničem na pravdě a od první až do poslední řádky vymyšlen a že vyšetřování zavedené proti oněm časopisům přivodí přísné potrestání viníků.

Divizijní soud ve svém přípise na velitelství našeho pluku,“ pokračoval plukovník, „přichází k tomu mínění, že se vlastně o nic jiného nejedná než o soustavné štvaní proti vojenským částem přicházejícím z Cislajtánie do Translajtánie. A porovnejte přitom, kolik vojska odešlo na frontu od nás a kolik od nich. To vám řeknu, že mně je český voják milejší než taková maďarská sběř. Když si vzpomenu, že pod Bělehradem stříleli Maďaři po našem druhém maršbataliónu, který nevěděl, že jsou to Maďaři, kteří po nich střílí, a počal pálit do deutschmajstrů na pravém křídle a deutschmajstři zas si to také spletli a pustili oheň po bosenském regimentu, který stál vedle. To byla tenkrát situace! Já byl právě u štábu brigády na obědě, den předtím museli jsme se odbýt šunkou a polévkou z konzerv a ten den jsme měli pořádnou polévku ze slepice, filé s rýží a buchtičky se šodó; večer předtím jsme pověsili jednoho srbského vinárníka v městečku a naši kuchaři našli u něho ve sklepě 30 let staré víno. Dovedete si představit, jak jsme se všichni těšili na oběd. Polévku jsme snědli a pouštíme se právě do slepice, když najednou přestřelka, pak střelba a naše artilerie, která ani neměla zdání, že to naše části střílejí po sobě, počala pálit po naší linii a jeden granát padl těsně vedle našeho štábu brigády. Srbové snad mysleli, že u nás vypukla vzpoura, tak začli ze všech stran do nás řezat a přepravovat se proti nám přes řeku. Brigádního generála volají k telefonu a divizionér spustil rámus, co je to za hovadinu v brigádním úseku, že právě dostal rozkaz od štábu armády začít útok na srbské pozice ve 2 hod. 35 minut v noci na levém křídle. My že jsme rezerva a že se ihned má oheň zastavit. Ale kdepak v takové situaci chtít: ,Feuer einstellen.‘ Brigádní telefonní centrála hlásí, že se nikam nemůže dozvonit, jenom že hlásí štáb 75. regimentu, že právě dostali od vedlejší divize rozkaz: ,Ausharren‘, že se nemůže smluvit s naší divizí, že Srbové obsadili kótu 212, 226 a 327, žádá se o zaslání jednoho bataliónu jako spoj a spojení po telefonu s naší divizí. Přehodíme linku na divizi, ale spojení už bylo přerušeno, poněvadž Srbové se nám dostali mezitím do týla na obou křídlech a přesekávali náš střed do trojúhelníku, ve kterém zůstalo potom všechno, regimenty, artilerie i trén s celou autokolonou, skladiště i polní nemocnice. Dva dny jsem byl v sedle a divizionér padl do zajetí i s naším brigádníkem. A to všechno zavinili Maďaři tím, že stříleli po našem druhém maršbataliónu. Rozumí se samo sebou, že to sváděli na náš regiment.“

Plukovník si odplivl:

„Sám jste se teď, pane nadporučíku, přesvědčil, jak využitkovali znamenitě vaší příhody v Királyhidě.“

Nadporučík Lukáš rozpačitě zakašlal.

„Pane nadporučíku,“ obrátil se na něho důvěrně plukovník, „ruku na srdce. Kolikrát jste se vyspal s paní Kákonyiovou?“

Plukovník Schröder byl dnes ve velmi dobré náladě.

„Neříkejte, pane nadporučíku, že jste teprve začal korespondovat. Já, když jsem byl ve vašich letech, seděl jsem v Jágru na měřických kursech tři neděle a měl jste vidět, jak jsem ty celé tři neděle nic jiného nedělal, než spal s Maďarkama. Každý den s jinou. Mladé, svobodné, starší, vdané, jak to právě přišlo, žehlil jsem tak důkladně, že když jsem se vrátil k regimentu, sotva jsem pletl nohama. Nejvíc mne ztrhala paní jednoho advokáta. Ta ukázala, co dovedou Maďarky. Kousla mne při tom do nosu, celou noc mně nedala oka zamhouřit.

Začal korespondovat…“ důvěrně plácl plukovník nadporučíka na rameno, „známe to. Neříkejte ničeho, já mám svůj úsudek o celé věci. Zapletl jste se s ní, její manžel na to přišel, ten váš pitomý Švejk…

Ale víte, pane nadporučíku, ten váš Švejk je přece jen charakter, když to tak proved s vaším dopisem. Takového člověka je opravdu škoda. Já říkám, že to je výchova. Mně se to velice líbí od toho chlapa. Rozhodně musí být v tomto ohledu vyšetřování zastaveno. Vás, pane nadporučíku, ostouzeli v novinách. Vaše přítomnost zde je úplně zbytečnou. Během týdne bude vypravena marška na ruskou frontu. Jste nejstarším důstojníkem u 11. kumpanie, pojedete s ní jako kompaniekomandant. Už je vše zařízeno u brigády. Řekněte účetnímu feldvéblovi, aby vám našel nějakého jiného sluhu místo toho Švejka.“

Nadporučík Lukáš vděčně pohlédl na plukovníka, který pokračoval: „Švejka přiděluji k vám jako kompanieordonanc.“

Plukovník vstal, a podávaje zbledlému nadporučíkovi ruku, řekl:

„Tím je tedy všechno vyřízeno. Přeji vám mnoho štěstí, abyste se vyznamenal na východním bojišti. A jestli se snad ještě někdy uvidíme, tak přijďte mezi nás. Ne abyste se nám vyhýbal jako v Budějovicích…“

Nadporučík Lukáš po celé cestě domů si opakoval: „Kompaniekomandant, kompanieordonanc.“

A jasně před ním vyvstávala postava Švejka.

Účetní šikovatel Vaněk, když mu poručil nadporučík Lukáš, aby mu vyhledal nějakého nového sluhu místo Švejka, řekl: „Já myslel, že jsou, pane obrlajtnant, spokojenej s tím Švejkem.“

Uslyšev, že Švejka naznačil plukovník ordonancí u 11. kumpanie, zvolal: „Pomoz nám pánbůh!“

*

U divizijního soudu, v baráku opatřeném mřížemi, vstávali podle předpisu v sedm hodin ráno a dávali do pořádku kavalce, válející se v prachu po zemi. Pryčen nebylo. V jednom přepažení v dlouhé místnosti skládali podle předpisu deky na slamník, a kteří byli s prací hotovi, seděli na lavicích podle stěny a buď si hledali vši, ti, kteří přišli z fronty, nebo se bavili vypravováním různých příhod.

Švejk se starým sapérem Vodičkou seděli na lavici u dveří ještě s několika vojáky od různých regimentů a formací.

„Podívejte se, hoši,“ ozval se Vodička, „na tamhletoho kluka maďarskýho u okna, jak se pacholek modlí, aby to s ním dobře dopadlo. Neroztrhli byste mu držku od ucha k uchu?“

„Ale to je hodnej člověk,“ řekl Švejk, „ten je zde proto, poněvadž nechtěl narukovat. Von je proti vojně, vod nějaký sekty, a je zavřenej proto, že nechce nikoho zabít, von se drží božího přikázání, ale voni mu to boží přikázání vosladějí. Před vojnou žil na Moravě nějakej pan Nemrava, a ten dokonce nechtěl vzíti ani flintu na rameno, když byl odvedenej, že přej je to proti jeho zásadě, nosit nějaký flinty. Byl za to zavřenej, až byl černej, a zas ho nanovo vedli k přísaze. A von že přísahat nebude, že je to proti jeho zásadě, a vydržel to.“

„To byl hloupý člověk,“ řekl starý sapér Vodička, „von moh přísahat a přitom se taky na všechno vysrat, i na celou přísahu.“

„Já už třikrát přísahal,“ oznámil jeden infanterák, „a třikrát už jsem tady pro dezerci, a kdybych neměl to lékařský vysvědčení, že jsem před patnácti léty v choromyslnosti utlouk svou tetu, byl bych snad už potřetí na frontě vodstřelenej. Ale takhle mně moje nebožka teta vždycky pomůže z nouze a nakonec se přeci snad z tý vojny dostanu v pořádku.“

„A proč jsi, kamaráde,“ otázal se Švejk, „utloukl svou tetičku?“

„K vůli čemu se lidi utloukají,“ odpověděl příjemný muž, „každej si to může pomyslit, že kvůli penězům. Měla ta baba pět spořitelních knížek a zrovna jí poslali úroky, když jsem k ní přišel celej rozbitej a votrhanej na návštěvu. Kromě ní jsem neměl jiný duše na tom božím světě. Tak jsem ji šel poprosit, aby se mne ujala, a vona, mrcha, abych prej šel dělat, že přej takovej mladej, silnej a zdravej člověk. Slovo dalo slovo a já jsem ji uhodil jen tak několikrát přes hlavu pohrabáčem a tak jsem jí zřídil celej ksicht, že jsem nevěděl, je to tetička, nebo to není tetička? Tak jsem tam u ní seděl na zemi a pořád si říkám: ,Je to tetička, nebo to není tetička?‘ A tak mě našli u ní sedět druhý den sousedi. Potom jsem byl v blázinci ve Slupech, a když nás potom před válkou v Bohnicích postavili před komisi, byl jsem uznán za vylečenýho a hned jsemmusel jít dosluhovat na vojnu za ty léta, co jsem promeškal.“

Kolem prošel hubený, vytáhlý voják, utrápeného vzezření, s koštětem.

„To je jeden učitel od poslední naší maršky,“ představil ho myslivec, sedící vedle Švejka, „teď jde si vymect pod sebou. Je to náramně pořádnej člověk. Je tady kvůli jedné básničce, kterou složil.“

„Pojď sem, učitelskej!“ zavolal na muže s koštětem, který přiblížil se vážně k lavici.

„Pověz nám to o těch vších.“ Voják s koštětem odkašlal a spustil:

Ztrápený voják učitel si přisedl na lavici a povzdechl: „To je všechno a kvůli tomu jsem již počtvrté vyslýchanej u pana auditora.“

„Vono to skutečně nestojí ani za řeč,“ rozšafně řekl Švejk, „vono jen přijde na to, koho voni u soudu budou myslet tím starým všivákem rakouským. Ještě dobře, že jste tam dal vo tom páření, to je splete, že budou z toho janci. Jen jim vysvětlete, že všivák je sameček od vši a že na samičku veš může lézt jenom zase sameček všivák. Jinak se z toho nevymotáte. Nepsal jste to jistě, abyste chtěl někoho urazit, to je jasný. Řekněte jen panu auditorovi, že jste si to psal pro svoje potěšení, a jako se říká samečkovi od svině kanec, tak že se říká všude samečkovi od vši — všivák.“

Učitel si povzdechl: „Když ten pan auditor neumí dobře česky. Já už jsem mu to také podobným způsobem vysvětloval, ale on na mne spustil, že sameček od vši se jmenuje česky ,vešák‘. ,Šádný fšivák,‘ povídal pan auditor, ,vešák. Femminum, sie gebildeter Kerl, ist ,ten feš‘, also masculinum ist ,ta fešak‘. Wir kennen uns’re Pappenheimer‘.“

„Zkrátka a dobře,“ řekl Švejk, „je to s vámi vachrlatý, ale nesmíte ztrácet naději, jako říkal cikán Janeček v Plzni, že se to ještě může vobrátit k lepšímu, když mu v roce 1879 dávali kvůli tý dvojnásobný loupežný vraždě voprátku na krk. A taky to uhád, poněvadž ho vodvedli v posledním okamžiku vod šibenice, poněvadž ho nemohli pověsit kvůli narozeninám císaře pána, který připadly právě na ten samej den, kdy měl viset. Tak ho voběsili až druhej den, až bylo po narozeninách, a chlap měl ještě takový štěstí, že třetí den nato dostal milost, a mělo bejt s ním obnovený líčení, poněvadž všechno ukazovalo na to, že to vlastně udělal jinej Janeček. Tak ho museli vykopat z trestaneckýho hřbitova a rehabilitovati ho na plzeňskej katolickej hřbitov, a potom se teprve přišlo na to, že je evangelík, tak ho převezli na evangelickej hřbitov a potom…“

„Potom dostaneš pár facek,“ ozval se starý sapér Vodička, „co si ten chlap všechno nevymyslí. Člověk má starosti s divizijním soudem, a von chlap mizerná mně včera, když nás vedli k vejslechu, vykládal, co je to růže z Jericha.“

„To ale nebyla moje slova, to vykládal sluha malíře Panušky Matěj jedné staré bábě, když se ho ptala, jak vypadá růže z Jericha. Tak jí povídal:

,Vemte suchý kravský hovno, dejte ho na talíř, polejte vodou a vono se vám krásně zazelená, a to je růže z Jericha,‘“ bránil se Švejk; „já jsem si tu blbost nevymyslil, a přeci jsme si vo něčem museli povídat, když jdeme k vejslechu. Já jsem tě chtěl, Vodičko, jen potěšit…“

„Ty někoho potěšíš,“ odplivl si opovržlivě Vodička, „člověk má tu plnou hlavu starostí, aby se dostal z tý šlamastiky a vyšel ven, aby si to s těma klukama maďarskejma vyrovnal, a von chce člověka potěšit s nějakým kravským hovnem.

A jak to můžu splatit těm maďarskejm klukům, když sedím zavřenej a ještě ke všemu se člověk musí přetvařovat a vykládat auditorovi, že nemá proti Maďarům žádnou zášť. To je, panečku, psí život. Ale až já jednou takovýho kluka dostanu do pazourů, tak ho uškrtím jako štěně, já jim dám, ,isten aldmega magyar‘, já se s nima porovnám, vo mně se ještě bude mluvit.“

„Nemějme žádnej vo nic starost,“ řekl Švejk, „všechno se urovná, hlavní věcí je vždycky u soudu mluvit nepravdu. Kerej člověk se dá vomámit, aby se přiznal, ten je vždycky ztracenej. Z toho nikdy nic pořádnýho nebude. Když jsem jednou pracoval v Mor. Ostravě, tak tam byl takovejhle případ: Jeden horník ztřískal tam inženýra mezi čtyřma vočima, takže to nikdo neviděl. A advokát, kerej ho hájil, pořád mu říkal, aby zapíral, že se mu nemůže nic stát, ale předseda senátu mu pořád klad na srdce, že přiznání je polehčující okolnost, ale ten ved neustále svou, že přiznat nemůže, tak byl osvobozenej, poněvadž dokázal svoje alibi. V ten samej den byl v Brně…“

„Ježišmarjá,“ rozčilil se Vodička, „já už to nevydržím. Proč tohle všechno povídá, to nepochopuju. To byl včera s náma u vejslechu zrovna takovej člověk. Když se ho auditor ptal, čím je v civilu, tak říkal: ,Dejmám u Kříže.‘ A trvalo to přes půl hodiny, než auditorovi vysvětlil, že tahá měch u kováře Kříže, a když se ho potom zeptali: ,Vy jste tedy v civilu pomocnej dělník,‘ tak jim odpověděl: ,Kdepak ponocnej, ten je Franta Hybšů.‘“

Na chodbě se ozvaly kroky a volání stráže: „Zuwachs.“ „Zas nás bude víc,“ radostně řekl Švejk, „snad si schovali nějaké to báčko.“

Dveře se otevřely a dovnitř všoupli jednoročního dobrovolníka, který seděl se Švejkem v Budějovicích v areste a byl předurčen ke kuchyni nějaké maršové roty.

„Pochválen Pán Ježíš Kristus,“ řekl vstupuje, načež Švejk za všechny odpověděl: „Až navěky, amen.“

Jednoroční dobrovolník spokojeně podíval se na Švejka, položil na zem deku, kterou s sebou přinesl, a posadil se na lavici k české kolonii, roztočil si kamaše a vyňal uměle v záhybech stočené cigarety, které rozdal, pak vytáhl z boty kousek třecí plochy od krabičky zápalek a několik sirek, uměle rozřezaných v půli hlavičky.

Rozškrtl, opatrně zapálil si cigaretu, dal všem připálit a lhostejně řekl: „Já jsem obžalovanej pro vzpouru.“

„To nic není,“ chlácholivě ozval se Švejk, „to je legrace.“

„To se rozumí,“ řekl jednoroční dobrovolník, „jestli takovým způsobem to chceme vyhrát, pomocí různých soudů. Když se chtějí se mnou mermomocí soudit, ať se soudí. Celkem vzato, jeden proces nic nemění na celé situaci.“

„A jak jsi se vzbouřil?“ otázal se sapér Vodička, dívaje se sympaticky na jednoročního dobrovolníka.

„Nechtěl jsem pucovat hajzly na hauptvaše,“ odpověděl, „tak mě vedli až k obrštovi. To je pěkná svině. Začal na mne křičet, že prý jsem zavřen na základě regimentsraportu a že jsem obyčejný arestant, že se vůbec diví, že mne země nosí a nepřestane se točit nad tou hanbou, že v armádě se vyskytl člověk s právem jednoročního dobrovolníka, majícího nárok na důstojnickou hodnost, který však svým chováním může vzbudit jedině hnus a opovržení u svých představených. Odpověděl jsem, že rotace zeměkoule nemůže být přerušena objevením se na ní takového jednoročního dobrovolníka, jako jsem já, že zákony přírodní jsou silnější než štráfky jednoročních dobrovolníků a že bych si přál vědět, kdo mne může přinutit, abych pucoval nějakej hajzl, který jsem nepodělal, ačkoliv i na to bych měl právo po té svinské kuchyni u regimentu, po tom shnilém zelí a močeném skopovém mase. Potom jsem ještě obrštovi řekl, že je též jeho názor, proč mne zem nosí, trochu podivný, poněvadž kvůli mně přece nevypukne zemětřesení. Pan obršt po celou mou řeč nic nedělal, než cvakal zuby jako kobyla, když ji studí zmrzlá řepa na jazyk, a potom na mne zařval:

,Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?‘

,Poslušně hlásím, že žádného hajzlu pucovati nebudu.‘

,Vy budete pucovat, Sie Einjähriger!‘

,Poslušně hlásím, že nebudu.‘

,Krucitürken, vy budete pucovat ne jeden, ale sto hajzlů!‘

,Poslušně hlásím, že nebudu pucovat ani sto, ani jeden hajzl.‘

A tak to šlo pořád: ,Budete pucovat?‘ ,Nebudu pucovat.‘ Hajzly lítaly sem a tam, jako by to bylo nějaké dětské říkadlo od Pavly Moudré. Obršt běhal po kanceláři jako pominutý, nakonec si sedl a řekl: ,Rozvažte si to dobře, já vás předám divizijnímu soudu pro vzpouru. Nemyslete si, že budete první jednoroční dobrovolník, který byl za této války zastřelen. V Srbsku jsme pověsili dva jednoroční dobrovolníky od 10. kumpanie a jednoho od 9. jsme zastřelili jako jehně. A proč? Pro jejich paličatost. Ty dva, kteří byli pověšeni, zdráhali se propíchnout ženu a chlapce jednoho čúžáka pod Šabacem a jednoročák od 9. kumpačky byl zastřelen, poněvadž nechtěl jít kupředu a vymlouval se, že má oteklé nohy a že je platfus. Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?‘

,Poslušně hlásím, že nebudu.‘

Obršt se na mne podíval a řekl: ,Poslyšte, nejste vy slavjanofil?‘

,Poslušně hlásím, že nejsem.‘

Potom mne odvedli a oznámili mně, že jsem žalován pro vzpouru.“

„Nejlepší uděláš,“ řekl Švejk, „když se budeš teď vydávat za blba. Když jsem seděl na garnizóně, tak tam s námi byl takovej chytrej člověk, vzdělanej, profesor na obchodní škole. Ten dezentýroval z bojiště a měl bejt s ním náramně slavnej proces, aby byl pro postrach odsouzenej a oběšenej, a ten se z toho náramně jednoduše vyvlík. Začal dělat dědičně zatíženýho, a když ho štábní lékař prohlížel, tak prohlásil, že von nedezentýroval, že už vod mládí rád cestuje, že má vždycky touhu někam daleko zmizet. Ze jednou se probudil v Hamburku a podruhy zas v Londýně a že nevěděl, jak se tam dostal. Otec že byl alkoholik a zemřel sebevraždou před jeho narozením, matka že byla prostitutkou a opíjela se a zemřela na delirium. Mladší sestra že se utopila, starší že se vrhla pod vlak, bratr že skočil z železničního mostu na Vyšehradě, dědeček že zavraždil svou ženu a polil se petrolejem a zapálil se, druhá babička že se toulala s cikány a otrávila se ve vězení sirkami, jeden bratranec že byl několikrát souzen pro žhářství a podřezal si v Kartouzích žíly na krku kouskem skla, sestřenice z otcovy strany že se vrhla ve Vídni z šestýho patra, von sám že je strašně zanedbanýho vychování a do deseti let že neuměl mluvit, poněvadž ve věku šesti měsíců, když ho převazovali na stole a někam vodběhli, kočka ho stáhla se stolu a pádem že se uhodil do hlavy. Mívá též občasné silné bolení hlavy a v takových okamžicích že neví, co dělá, a v takovým stavu že taky vodešel z fronty do Prahy, a teprve když ho zatkla u ,Fleků‘ vojenská policie, že přišel k sobě. Panečku, měli jste vidět, jak ho ještě rádi pustili z vojny, a asi pět maníků, kteří seděli s ním v cimře, všichni si to pro všechen případ napsali na papírek asi takhle:

A jeden, když to začal taky přednášet štábnímu lékařovi, už se nedostal ani přes bratrance a štábní lékař, poněvadž už to byl třetí případ, mu řekl: ,Ty chlape, tvoje sestřenice z otcovy strany se vrhla ve Vídni z šestýho patra, ty jseš strašně zanedbaného vychování, a tak tě spraví korekce.‘ Tak ho odvedli do korekce, svázali do kozelce a hned ho přešlo strašně zanedbaný vychování i otec alkoholik i matka prostitutka a raději se přihlásil dobrovolně na frontu.“

„Dnes,“ řekl jednoroční dobrovolník, „už na vojně nikdo nevěří v dědičné zatížení, poněvadž by to dopadlo tak, že by museli všechny jenerální štáby zavřít do blázince.“

V okovaných dveřích zarachotil klíč a vstoupil profous:

„Infanterist Švejk a sapér Vodička k panu auditorovi.“

Zvedli se a Vodička řekl k Švejkovi: „Vidíš je, lotry, každej den vejslech, a pořád žádnej vejsledek. Kdyby už nás radši, himlhergot, vodsoudili a netahali se s náma. Takhle se celý boží den válíme a těch maďarskejch kluků běhá vokolo…“

Pokračujíce na cestě k výslechu do kanceláří divizijního soudu, které byly umístěny na druhé straně v jiném baráku, sapér Vodička uvažoval se Švejkem, kdy vlastně přijdou před řádný soud.

„Pořád jenom samej vejslech,“ dopaloval se Vodička, „a kdyby z toho něco alespoň vylezlo. Spotřebujou haldy papíru a člověk ani ten soud neuvidí. Shnije za mřížema. Řekni upřímně, je ta supa k žrádlu? A to zelí se zmrzlejma bramborama? Krucifix, takovou blbou světovou vojnu jsem ještě nikdy nežral. Já jsem si to představoval docela jinak.“

„Já jsem zas docela spokojenej,“ řekl Švejk, „to ještě před lety, když jsem sloužil aktivně, tak náš šupák Solpera říkal, že na vojně musí bejt si každej vědom svejch povinností, a dal ti přitom takovou přes hubu, žes na to nikdy nezapomněl. Nebo nebožtík obrlajtnant Kvajser, když přišel prohlížet kvéry, tak vždycky nám přednášel, že každej voják má jevit největší duševní votrlost, poněvadž vojáci jsou jenom dobytek, kerej stát krmí, dá jim nažrat, napít kafe, tabák do fajfky a za to musí tahat jako volové.“

Sapér Vodička se zamyslil a po chvíli se ozval:

„Až tam budeš, Švejku, u toho auditora, tak se nespleť, a co jsi předešle při výslechu mluvil, tak to vopakuj, ať nejsem v nějaký bryndě. Tedy hlavně, že jsi viděl, že mě napadli ty kluci maďarští. Přece jsme to všechno podnikli na společnej účet.“

„Nic se neboj, Vodičko,“ konejšil ho Švejk, „jen klid, žádný rozčilování, copak je to něco, bejt před nějakým takovým divizijním soudem? Tos měl vidět, jak před lety se takový vojenský soud vodbejval zkrátka. Sloužil ti u nás v aktivu učitel Herál a ten nám jednou na kavalci vykládal, když jsme všichni v cimře dostali kasárníka, že je v pražským muzeu jedna kniha zápisů takovýho vojenskýho soudu za Marie Terezie. Každej regiment měl svýho kata, který popravoval vojáky svýho regimentu, kus po kuse, za jeden tereziánskej tolar. A ten kat podle těch zápisů vydělal si někerej den až pět tolarů.

To se rozumí,“ dodal Švejk rozvážně, „tenkrát byly silný regimenty a pořád je po vesnicích doplňovali.“

„Když jsem byl v Srbsku,“ řekl Vodička, „tak u naší brigády věšeli, kteří se přihlásili, čúžáky za cigarety. Kerej voják pověsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítě pět. Potom začlo intendantstvo spořit a vodstřelovalo se to hromadně. Se mnou sloužil jeden cikán a vo tom jsme to dlouho nevěděli. Bylo nám to jenom nápadný, že ho vždycky na noc někam volali do kanceláře. To jsme stáli na Dřině. A jednou v noci, když byl pryč, tak někomu napadlo šťourat se v jeho věcech, a pacholek měl v ruksaku celý tři krabičky po stovce športek. Potom se vrátil k ránu do naší stodoly a my jsme s ním udělali krátkej soud. Povalili jsme ho a nějakej Běloun ho uškrtil řemenem. Měl ten pacholek tuhej život jako kočka.“

Starý sapér Vodička si odplivl: „Ne a ne ho uškrtit, už se nám podělal, voči mu vylezly, a pořád ještě byl živej jako nedoříznutej kohout. Tak ho trhli jako kočku. Dva za hlavu, dva za nohy a zakroutili mu vaz. Potom jsme na něho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pěkně do Dřiny. Kdopak by takový cigarety kouřil. Ráno byla po něm sháňka.“

„To jste měli hlásit, že dezentýroval,“ rozšafně podotkl Švejk, „že už se na to připravoval a že každej den říkal, že se ztratí.“

„Ale kdo by na takový věci myslel,“ odpověděl Vodička, „my jsme svý udělali a vo věci ostatní jsme neměli žádnou starost. Tam to bylo úplně lehký. Každej den někdo zmizel, a ani už to z Dřiny nelovili. Plaval tam nadmutej čúžák vedle našeho rozflákanýho landveráka hezky po Dřině do Dunaje. Někteří nezkušení, když to viděli ponejprv, tak dostali malinkou horečku.“

„Těm měli dát chinin,“ řekl Švejk.

Vstoupili právě do baráku s kancelářemi divizijního soudu a patrola je ihned odvedla do kanceláře čís. 8, kde za dlouhým stolem a haldami spisů seděl auditor Ruller.

Před ním ležel nějaký díl zákoníku, na kterém stála nedopitá sklenice čaje. Po pravé straně na stole stál krucifix z napodobené slonoviny, se zaprášeným Kristem, který se zoufale díval na podstavec svého kříže, na kterém byl popel a oharky z cigaret.

Auditor Ruller oklepával si právě k nové lítosti ukřižovaného boha novou cigaretu o podstavec krucifixu a druhou rukou nadzvedal sklenici s čajem, která se přilepila na zákoník.

Vyprostiv sklenici z objetí zákoníku, listoval dál v knize, vypůjčené z důstojnického kasina.

Byla to kniha Fr. S. Krause s mnohoslibným názvem: „Forschungen zur Entwicklungsgeschichte der geschlechtlichen Moral.“

Zadíval se na reprodukci naivních kreseb mužského i ženského pohlavního ústroje s přiléhajícími verši, které objevil učenec Fr. S. Krause na záchodcích berlínského Západního nádraží, takže neobrátil pozornost na ty, kteří vstoupili.

Vytrhl se z pozorování reprodukcí teprve zakašláním Vodičky.

„Was geht los?“ otázal se, listuje dál a hledaje pokračování naivních kresbiček, skic a náčrtů.

„Poslušně hlásím, pane auditor,“ odpověděl Švejk, „kamarád Vodička se nastyd a teď kašle.“

Auditor Ruller teprve teď se podíval na Švejka a na Vodičku.

Snažil se dodati své tváři přísného výrazu.

„Konečně že lezete, chlapi,“ řekl, šťouraje se v haldě spisů na stole, „dal jsem vás předvolat na devátou hodinu a teď je pomalu jedenáct.

Jak to stojíš, ty vole?“ otázal se Vodičky, který si dovolil udělat pohov. „Až řeknu rút, tak si můžeš dělat s haxnama, co chceš.“

„Poslušně hlásím, pane auditor,“ ozval se Švejk, „že von má revma.“

„Ty drž radši hubu,“ řekl auditor Ruller, „až se tě na něco zeptám, pak teprv budeš odpovídat. Třikrát jsi byl u mne u výslechu a lezlo to z tebe jako z chlupatý deky. Tak najdu to, nebo nenajdu? Mám já s vámi, vy chlapi mizerní, práci. Ale ono se vám to nevyplatí, obtěžovat zbytečně soud.

Tak se podívejte, parchanti,“ řekl, když vytáhl z haldy aktů obsáhlý spis s nápisem:

Schwejk — Woditschka

„Nemyslete si, že se budete u diviziónsgerichtu válet dál kvůli nějaké hloupé rvačce a vyhnete se na nějaký čas frontě. Kvůli vám jsem musel telefonovat až s armádním gerichtem, vy hňupi!“

Vzdychl si.

„Netvař se tak vážně, Švejku, ono ti to na frontě přejde, prát se s nějakými honvédy,“ pokračoval, „líčení se s vámi oběma zastavuje a každý z vás jde k své části, kde budete potrestáni u raportua pak půjdete s marškou na frontu. Jestli vás ještě jednou dostanu do ruky, vy holomci, tak s vámi zatočím, že budete na to koukat. Zde máte propouštěcí blanket a chovejte se řádně. Odveďte je do čísla 2.“

„Poslušně hlásím, pane auditor,“ řekl Švejk, „že si vaše slova vezmeme oba k srdci a že vám mockrát děkujeme za vaši dobrotu. Kdyby to bylo v civilu, tak bych si dovolil říct, že jste zlatej člověk. A zároveň vás musíme voba mockrát prosit za vodpuštění, že jste se s námi tolik musel abgébovat. My si toho vopravdu nezasloužíme.“

„Tak už táhněte ke všem čertům!“ rozkřikl se auditor na Švejka, „nebýt toho, že se za vás oba přimluvil pan obrst Schröder, tak nevím, jak by to s várna bylo dopadlo.“

Vodička cítil se teprve starým Vodičkou až na chodbě, když šli s patrolou do kanceláře čís. 2.

Voják, který je vedl, bál se, že přijde pozdě na oběd, a proto se vyjádřil:

„Tak to trochu natáhněte, hoši, táhnete se jako vši.“

Tu Vodička prohlásil, aby si moc neroztahoval kušnu, a že může mluvit o štěstí, že je Čech. Kdyby byl Maďar, že by ho roztrhl jako slanečka.

Poněvadž v kanceláři šli si vojenští písaři pro mináž, byl nucen voják, který je vedl, přivést je prozatím nazpátek do vězení divizijního soudu, což se neobešlo bez proklínání z jeho strany, které adresoval na nenáviděnou rasu vojenských písařů.

„Kamarádi mně zas seberou všechno mastný ze supy,“ zahořekoval tragicky, „a místo masa nechají mně šlachu. Včera jsem eskortoval taky dva do lágru a někdo mně sežral půl veky, kterou pro mne vyfasovali.“

„Vy holt tady u divizijního soudu nemyslíte než na žrádlo,“ řekl Vodička, který již úplně okřál.

Když jednoročnímu dobrovolníkovi oznámili, jak to s nimi dopadlo, zvolal: „Tedy marška, přátelé! Je to jako v časopise českých turistů: ,Dobrý vítr!‘ Přípravné práce na cestu jsou již hotovy, vše slavnou vojenskou správou obstaráno a vykonáno. I vy jste objednáni připojit se k výletu do Haliče. Nastupte cestu s myslí veselou a lehkým, radostným srdcem. Chovejte neobyčejnou lásku pro ty krajiny, kde budou vám představovat zákopy. Je to tam krásné a nanejvýš zajímavé. Budete se v dálné cizině cítiti jako doma, jako v příbuzném kraji, ba skoro jako v milé domovině. S city povznesenými nastoupíte pouť do krajin, o kterých již starý Humboldt pravil: ,V celém světě neviděl jsem něco velkolepějšího nad tu blbou Halič.‘ Hojné a vzácné zkušenosti, jichž nabyla naše slavná armáda na ústupu z Haliče při prvé cestě, budou našim novým válečným výpravám jistě vítaným vodítkem při sestavování programu druhé cesty. Jen pořád rovně za nosem do Ruska a z radosti vypalte do vzduchu všechny patrony.“

Před odchodem Švejka a Vodičky po obědě do kanceláře přistoupil k nim nešťastný učitel, který složil báseň o vších, a řekl tajemně, odváděje oba stranou: „Nezapomeňte, až budete na ruské straně, říct hned k Rusům: ,Zdrávstvujtě, ruskije bratja, my bratja Čechy, my něť Avstrijci.‘“

Když vycházeli z baráku, tu Vodička, chtěje manifestačně vyjádřit svou nenávist k Maďarům a to, že ho nezdolala a nezviklala vazba v jeho přesvědčení, šlápl Maďarovi, který nechtěl sloužit na vojně, na nohu a zařval na něho: „Vobuj se, pahejle!“

„Měl mně něco říct,“ s nelibostí prohlásil potom sapér Vodička k Švejkovi, „měl se ozvat, tak bych mu byl jeho maďarskej šmakovák roztrh vod ucha k uchu. A von, kluk blbá, mlčí a dá si šlapat po botech. Hergot, Švejku, já mám takovej vztek, že nejsem vodsouzenej. Dyť to vypadá, jako kdyby se nám vysmívali, že to s těma Maďarama nestojí ani za řeč. A přece jsme se bili jako lvi. To jsi zkazil ty, že nás nevodsoudili a že nám dali takový vysvědčení, jako bychom se ani neuměli pořádně prát. Co si vlastně vo nás myslí? Dyť to byl docela slušnej konflikt.“

„Milej hochu,“ řekl Švejk dobrácky, „já dobře nechápu, jak tě to nemůže těšit, že nás diviziónsgericht ouředně uznal za docela slušný lidi, proti kerým nic nemůže mít. Já jsem se u vejslechu, to je pravda, vymlouval všelijak, to se musí dělat, to je povinností lhát, jako říká advokát Bass svým klientům. Když se mě pan auditor zeptal, proč jsme vtrhli do bytu toho pana Kákonyiho, tak jsem mu prostě řek: ,Já myslel, že se nejlépe s panem Kákonyim poznáme, když ho budem navštěvovat.‘ Pan auditor se mě pak už na nic neptal a měl už toho dost.

To si pamatuj,“ pokračoval Švejk v úvaze, „že se před vojenskejma soudy žádnej nesmí přiznávat. Když jsem seděl u garnizónsgerichtu, tak se ve vedlejší cimře jeden voják přiznal, a jak se to vostatní dozvěděli, tak mu dali deku a poručili mu, že musí svý přiznání vodvolat.“

„Kdybych udělal něco nečestnýho, tak bych se nepřiznal,“ řekl sapér Vodička, „ale když se mne ten kluk auditorská přímo zeptal: Pral jste se? tak jsem řekl: Ano, pral jsem se. Ztýral jste někoho? Zajisté, pane auditore. Poranil jste při tom někoho? Ovšemže, pane auditore. Ať ví, s kým mluví. A to je právě ta vostuda, že nás vosvobodili. To je jako kdyby nechtěl věřit tomu, že jsem přerazil vo ty kluky maďarský íbršvunk, že jsem z nich udělal nudle, boule a modřiny. Tys byl přece při tom, jak v jeden moment jsem měl tři kluky maďarský na sobě a jak za chvilku válelo se to všechno na zemi a já šlapal po nich. A po tom po všem zastaví takovej usmrkanej auditorskej kluk s náma vyšetřování. To je, jako by mně řek: ,Kam se serete, vy a prát se.‘ Až bude po vojně a budu v civilu, já ho, vočumu, někde najdu, a pak mu ukážu, jestli se nedovedu prát. Potom přijedu sem do Királyhidy a udělám tady takový binec, že to svět neviděl a že se budou lidi schovávat do sklepa, až se dovědí, že jsem se přišel podívat na ty rošťáky v Királyhidě, na ty lumpy, na ty pacholky.“

V kanceláři bylo všechno odbyto velice rychle. Nějaký felák, s hubou ještě zamaštěnou od oběda, podávaje Švejkovi a Vodičkovi papíry s náramně vážnou tváří, nedal si ujít té příležitosti, aby nepronesl k oběma řeč, ve které apeloval na jich vojenského ducha, proplétaje to, poněvadž byl Vasrpolák, různými pěknými výrazy svého nářečí, jako „marekvium“, „glupi rolmopsie“, „krajcová sedmina“, „sviňa porýpaná“ a „dum vám baně na mjesjnuckovy vaši gzichty“.

Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: „Až bude po tý vojně, tak mě přijď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti hodin u ,Kalicha‘ na Bojišti.“

„To se ví, že tam přijdu,“ odpověděl Vodička, „bude tam nějaká sranda?“

„Každej den se tam něco strhne,“ sliboval Švejk, „a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.“

Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: „Tak se ale jistě postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu.“

Načež Švejk volal nazpět: „Přijď ale určitě, až bude konec tyhle válce.“

Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé řady baráků hlas Vodičky: „Švejku, Švejku, jaký mají pivo u ,Kalicha‘?“

A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: „Velkopopovický.“

„Já myslel, že smíchovský,“ volal zdálky sapér Vodička.

„Mají tam taky holky,“ křičel Švejk.

„Tedy po válce, v šest hodin večer,“ křičel zezdola Vodička.

„Přijď raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil,“ odpovídal Švejk.

Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: „V šest hodin nemůžeš přijít?“

„Tak přijdu tedy v šest,“ slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda.

A tak se rozešel dobrý voják Švejk se starým sapérem Vodičkou. „Wenn die Leute auseinander gehen, da sagen sie auf Wiedersehen!“