Básne

Své vyviň jednou ze mraků už čelo,
v dřímotě strážce. V měchatých věžech již 
zvonky sezvání na zory, k horám se
už kosy kradnou.

Modřejí okna po němých chalupkách, 
od hory dlouhou si kadeř vypouští 
záře. Vykroč jí ty hlavou mhopraznou
k pokloně vážně.

Žel, smutek dlouhý umoří život náš. 
Ač tichý, předce břehy tok vyrývá. 
Truchlotou žrána s skaliny v propasti
vrhla se Saffo.

V závoji tvém se skrylo již tisíc let. 
Smutku, dnům strastným časy rov donáší. 
Šlář dolů! Tatra proboří se ze sna
ke dni novému.

Má sny o slávě - v mohylách kterážto 
tvých v prachu dřímá. Pněte křídla, větry, 
neste prach svatý a posypte místa,
z nichž unešen jest.

Často nám obzor zamezí mračen tma, 
vázne dech; noční přirazí tu půlka. 
Toulavá mračna, proboříc pablesky,
dech v prsa vrací.