Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 1


E-mail (povinné):

Stiahnite si Dějiny lásky 1 ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 1

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Kovárová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 11 čitateľov

Kapitola první. Pohlavně-biologický základ lásky

Pravěk. — Volnosnubnost a mnohosnubnost. — Čtyři knoflíky. — Neznalost pohlavního studu. — Všeobecná nahota. — Veřejná deflorace. — Cesty studu. — Neznalost pohlavní žárlivosti. — Žárlivost vlastnická. — Půjčování žen. — Skupinová manželství. — Mnohomužství. — Výměna žen. — Mnohoženství. — Neznalost fysické ošklivosti. — Neznalost cudnosti. — Nevážnost panenství. — Neznalost souvislosti mezi souloží a porodem. — Netečnost k pokrevnímu poměru dítěte k rodičům. — Neznalost individuelní vášně milostné. — Pohlavní vynalézavost a nenormální zjevy pohlavní. — Povaha pohlavního pudu. — Snahy o zvýšení rozkoše. — Poloha páru při souloži. — Přirozený i nepřirozený původ pohlavních nenormálností. — Stupnice pohlavních karakterů. — Hlavní skupiny pohlavních nenormálností. — Homosexualita. — Závěr.

Pravěk, který trval po statisíciletí a končil přibližně s dobou třetihorní, který viděl, kterak člověk se zrodil a zvolna vyvíjel k typu, jenž, pokud běží o vrozené vlastnosti, podnes v podstatě trvá, který tvořil velikolepé přírodní kulisy k prvním kulturním dějům, jimiž byly vynález řeči, vynález nástrojů a ovládnutí ohně, nezanechal nám přímých dokladů o pohlavních vztazích v primitivním lidstvu. Můžeme s větší nebo menší pravděpodobností obnoviti obrazy pohádkové vegetace a zvířeny z různých dob pravěku, ba i obrazy velmi ranných lidí, na příklad t. zv. člověka neanderthalského,[1] tělesně i duševně ještě zcela nemotorného a živícího se zvěří, kterou chytal do jam a ubíjel kaměním nebo obuškem, nebo na příklad cromagnonského lovce[2] z mladší doby kamenné, jemuž byli sousedy mamutové, obrovští medvědi jeskynní, nosorožci, kanci a strašliví dravci kočkovití, to vše podle zachovalých zbytků různého druhu (zkamenělin, kostí, ba i celých tvorů). Ale nemůžeme přímo pranic se dověděti o tom, za jakých okolností snoubilo se tu lidské pohlaví s pohlavím a zdali člověk byl od počátku tvor jednosnubný nebo volnosnubný a nmohosnubný. Nemáme-li však přímých důkazů pro ten nebo onen ráz pohlavních vztahů člověka pravěkého, mámo mnoho důkazu nepřímých, máme v anthropologii a srovnávacím národozpytu, částečně i v moderní fysiologii a sociologii vědecký základ pro představy jistě pravdivé nebo aspoň nejvýš pravděpodobné.

Podnes je ovšem veden zápas mezi přívrženci mínění staršího, že člověk jest od přírody tvor jednosnubný, a že jednosnubné manželství, nehledíc k některým mnohosnubným zvrácenostem, vždy trvalo od chvíle, kdy člověk se zrodil, a přívrženci názoru moderně vědeckého, že člověk jako stádný živočich je povahy volnosnubné a v primitivní době žil jednak v úplné volnosnubnosti, jednak v manželství skupinovém, tedy v nmohosnubnosti. Uvidíme však později, že manželství vůbec je instituce čistě hospodářská, že nemohlo trvati od počátku, nemělo za účel upravovati pohlavní poměr, a že zejména pravé manželství jednosnubné (monogamické) předpokládá v lidské společnosti pojmy, kterých primitivní lidstvo nemohlo znáti. Opačné mínění, vyhlašujíc houževnatě jednosnubnost za trvalou vlastnost lidské povahy a velmi často ještě se opírajíc o pohádky biblické, není udržováno z touhy po pravdě, nýbrž z církevně-politických a jiných, podobně reakčních důvodů. Staví národozpyt do služeb náboženství nebo politiky.

Vznik a vývoj lidstva můžeme si představiti jen v mezích přírodního celku, nikoli tedy jako „stvoření“ ve smyslu bible. Nemožno pochybovati o tom, že zvláště manželství jednosnubné předpokládá velmi vysoký stupeň kulturního vývoje a že je tudíž pro primitivní časy zcela nepravděpodobné, leda že bychom trvali na pohádce o Adamu a Evě a křesťanskou morálku považovali za směrodatnou i pro přírodu. Nesouhlasí-li naše poznání pravěku s morálkou dneška, mohlo by to znamenati nejvýše, že jsme vyrostli z dětských střevíčků, nikoli však, že smíme pravěkého člověka stavěti do jiného světla, než v jakém žil, a tak zachraňovati morálku dnešní. Ostatně vládnoucí mravnost je sloučena vždy jen s určitou dobou a vládnoucí v ní třídou, nikoli se všeobecným zájmem lidstva. A proto, vyskytne-li se na př. rozpor mezi zřeteli zdravotními a „mravními“, dá pravá ethika vždy přednost zřetelům zdravotním. Nebudeme tedy falšovati ani vývoje přírodního a dějinného s hlediska morálky, sloužící světovému názoru určitých kruhů.

Manželství znamená v podstatě spoutání ženy. Žena mohla však býti spoutána teprve tehdy, když se vyvinul pojem vlastnictví, který vlastnictví ženy zaručoval a probouzel touhu po dědicích. Vedle toho předpokládá manželství poznání souvislosti mezi souloží a početím, poznání, které lidskému rodu dlouho chybělo. Poukazují-li však popírači původní volnosnubnosti a mnohosnubnosti lidské na jednosnubnost v říši živočišné, zapomínajíce na svůj obvyklý odpor proti vývojovému nazírání, je to námitka zcela planá. U zvířat přicházejí všecky myslitelné formy pohlavního soužití. Domácí pes na příklad žije zcela volnosnubně, odvykl péči o potomstvo, o které ostatně ani jeho rozliční předkové divocí příliš nepečovali, neboť musíme je většinou považovati za zvířata stádná. Slepičí národ žije v nmohoženství, kdežto ptáci zpěvaví, aspoň po dobu sezení na vejcích, žijí většinou v jednoženství. Pštros žije družně v mnohoženství; má obyčejně dvé až šest samic. Pokud běží o anthropomorfní (lidem podobné) opice, zvláště o gorilu a šimpance, které jsou uváděny jako zvířata člověku nejpříbuznější a v oddělených rodinách žijící, nezapomeňme, že dnes nejsou již považovány za lidské předky v přímé linii, nýbrž jen za postranní příbuzenstvo člověkovo. A tu jistě nabízí se závěr, že tyto opice právě proto — zůstaly opicemi, že jim chyběl družný život a sociální pudy, pročež byly předem neschopny kultury. Člověk je bezesporně živočich stádný, odchovával potomstvo jistě způsobem, obvyklým u zvířat žijících ve stádech, byl tedy volnosnubný. Stádo samo pečuje o potomstvo. Mláďata se k němu druží. Samičky jsou pro všecky samce a naopak. Lidské hordy staraly se o svou potravu v určitých svých okrscích. Opatřovaly si ji především sbíráním, neznajíce dosud zbraní na dálku; muž i žena mohli opatřiti stejně potravy. Děti nerodily se tomu nebo onomu muži, patřily celé hordě, neboť otec byl neznám, i kdyby byli znali souvislost mezi souloží a početím. Páření bylo vybíjením pudu a bylo omezeno na dobu říjení.

Člověk ve svých počátcích jednal ještě zcela jako jednotná bytost pudová, a jeho pohlavní instinkt neznal ještě rozdílů mezi tělesnými a duševními potřebami. Čistě živočišná říj sváděla pohlaví a byla omezena na dobu říjení (jarní a podzimní), neproměňovanou duševními vlivy. O době říjení u pračlověka můžeme tím méně pochybovati, poněvadž ještě dnes zřetelně se vyskytuje na př. u Austrálců, kteří podle všeobecného přesvědčení jsou nejbližší pračlověku. A poněvadž patří člověk k živočichům stádným, prodělával svou dobu říjení ve svých hordách a hloučcích. Vědouce, že neznal ještě osobitých vztahů duševních, nemůžeme pochybovati o jeho volnosnubnosti. Netřeba nám ovšem představovati si ji jako divoké míšení všech se všemi zároveň, nýbrž tak, že v hordě panovalo společenství pohlavního vlastnictví, volnost pohlavních styků. Žena v těchto prvotních dobách ceněna byla stejně s mužem a projevovala stejné pudy volnosnubné.

Buďtež tu uvedeny některé stopy tohoto svobodného, nespoutaného života pohlavního, jež byly nalezeny různými cestovateli a badateli u národů a kmenů žijících v poměrech primitivních.

*

Na ostrovech Viti[3] vládl úplný pohlavní komunism, a při mysteriích[4] manga odehrávaly se na veřejných místech nejpodivnější scény. Nejbližší příbuzenství, ba ani příbuzenství mezi bratrem a sestrou nezdálo se býti překážkou všeobecné bujnosti, kterou jeden starý náčelník z kmene Nandi karakterisoval velmi výrazně: „Pokud je slavnost, chováme se jako prasata.“ Kmen Vačandi v západní Australii jevil ještě zřetelněji dobu říjení a pohlavní akt konal po způsobu zvířat, jakž se dělo jistě všeobecně v lidstvu pravěkém. Při slavnosti manga na ostrovech Fidži jest každá žena kořistí muže, který ji v běhu o závod uchvátí, a ráda. Na Formose v horké době roční možno spatřiti páry na bobku sedící, muž proti ženě, a provozující soulož tímto způsobem, velmi oblíbeným u mnoha divošských kmenů. U kmene Orang Sakai v malajském vnitrozemí, když dívka pobyla několik dní nebo neděl u jednoho muže, odejde s jeho svolením a dobrovolně k muži jinému, s kterým opět pobude kratší nebo delší dobu. Tak vystřídá všecky muže, až se vrátí ke svému prvnímu, u něhož však opět nezůstane a znova pokračuje v měnění svých manželů. U sibiřských Burjätů panuje úplná volnosnubnost mužů i dívek před sňatkem. Zejména jejich slavnosti, které se konají pravidelně pozdě večer, mohou býti právem nazvány nocemi lásky. Nedaleko vesnice zapáleny jsou hranice, kolem nichž muži a ženy tančí jednotvárný tanec. Tu a tam mizí některý pár do tmavé noci. Za krátko se vracejí, dají se znova do tance, ale po chvíli zase zmizí v temnotě. Nejsou to však stejné páry, neboť osoby se mění. V habešských krajích Vogara a Begemeder není prý ještě „rodiny“. Snoubí se a rozcházejí podle libosti. Žena má velikou svobodu. U Yaundů v Kameruně váží si muž své ženy tím více, čím více měla milovníků. Podobně černoši v Togu mluví opovržlivě o dívce, která před svatbou neměla styků s mnoha muži. „Kdyby byla hezká, byli by k ní muži chodili.“ V Darfuru[5] dostanou dívky, jakmile nastane u nich puberta, zvláštní chatrč ke spaní, kam má každý muž volný přístup a může s ní ztráviti noc. Na Ostrovech královny Charlotty[6] je tato pohlavní svoboda tak veliká, že ženy považují téměř všecky muže svého kmene za své manžely. Ve staré Nicarague byly dívky ochotny za několik kakaových bobů. Dělo se to s vědomím otcovým a mrav to dovoloval. Na některých slavnostech byl volný pohlavní styk dovolen i vdaným ženám.

*

Velmi karakteristický doklad volnosnubnosti primitivního člověka podává příběh, jejž vylíčil Eugenij Fedorov, jeden nejnadanější spisovatel nového Ruska, v malé povídce, jemné a výrazné, která se jmenuje

Čtyři knoflíky

Tři dni se ženil čert. Vyl, sténal, zuřil, zasypal suchým, řezajícím, ostrým sněhem vše, co mu leželo v cestě. A kolem noc. O, jak je strašná polární noc za takových dní! Purga![7] Ne, ne to není purga. Čuchonec Vattan zná svůj kraj. Ó, zná jej velmi dobře! Jako pět svých prstů. Od Velkých Hor až po Veliké Moře sjezdil Vattan celý kraj za dlouhá léta, ale takové purgy ještě neviděl. Ne, to není purga! To je čertova svatba. Za tři dni byly sáně plné vrchovatě sněhu a psi topili se v něm po krk…

Svatba končila. Tundra usnula. Hluboká tišina. Kajur[8] Vattan ví nyní, že dojedou šťastně do Maji. Proto Vattan zpívá. Dívá se na psy a zpívá:

— Ó, ó, psi, ó pěkní psi!…

Dívá se na nebe — zpívá:

— Ó, nebe, temné nebe!…

Veselé srdce Vattanovo zpívá o všem. Slyší Vattan, jak za jeho zády řítí se druhý potjag[9] a dcera Ilinuet zpívá:

— Mírná je tundra jako jelen… Mírná… Srdce Ilinuety však není mírné. Bije jako příboj Velkého moře. Třese se jako ptáče. Proč je srdce tak nepokojné? Proč Otec neví…

Starý Vattan kývnul hlavou a zamyslil se:

— Otec všecko ví, všecko vidí…

Vzadu běží ještě dva potjagy a s nimi dva mužové. Nejsou Čuchonci. Nepodobají se jim: Jejich kůže jest jemnější než kůže nejkrásnější ženy severu. Ó Vattan ví, že přišli zdaleka. Vattan ví, kolik stojí jeden velký zlatý knoflík s ptákem na plášti těchto lidí. Čuchonec Tykella má mnoho takových knoflíků. Plný měšec. Ó Tykella může si za ně koupit všecko v tundře…

— Ó knoflíky, knoflíky — polohlasně si popěvuje Vattan — zlaté knoflíky… Ó, vzíti jich mnoho, mnoho a Vattan tehdy bude bohat… Ó knoflíky, knoflíky…

Oči Ilineuty hoří jako slunce v létě. Radost v nich hoří. Když pohlédne na člověka z třetího potjagu, zajiskří a zasměje se jimi. Zářivé jíní zašlehne bleskem na nepokojné kadeři černých vlasů.

O!… O!… O!… — radostně zvučí řízný hlas: — O!… O!… O!…

Psi řítí se vpřed a zběsile utíkají. A tundra ubíhá vzad…

Stále blíže a blíže k Maji… Brzo přijedou…

Na zastávkách vysoký muž vychází ze saní, přiblíží se k Ilineutě a dívá se, jak hází psům kusy zmrzlého masa. Jak hltavě chňapají psi po mase ještě ve vzduchu, jak divoce se koušou. V jejich očích hoří strašný oheň. V tom okamžiku jsou to dravá zvířata… Vysoký muž spočine pohledem na Ilineut. Chopí se její ruky a dlouho, dlouho dívá se jí do očí. A její oči odpovídají mu úsměvem slunce. Potom ji objímá a cosi ji praví. Dívka se směje dlouho a zvonivě.

Starý Vattan se odvrací, jakoby nic neviděl. Prohlíží si spřežení…

Zase jedou, zase. Ilineut radostně se směje a zpívá.

Na jedné zastávce u potůčku Nyku psi se divoce porvali a Ilineut vrhla se s bičem v ruce mezi ně, aby je zkrotila, rozehnala je daleko, a vysoký muž šel za Ilineut. Dlouho byli vzdáleni, pak náhle vyšli z nejkrajnějšího čumu.[10] Jak je mohl starý Vattan propásti. Vysoký muž byl růžový a Ilineut byla hravá jako mladý jelen.

Očima volá otce. Starý Vattan jde blíže. Ilineut se radostně usmívá:

— Otče, vysoký muž stal se mým mužem… Vattan potřásl hlavou:

— Ilineut, dcero má, každá žena má míti muže, ale bílí mužové nemohou býti muži našich žen: jsou příliš slabí pro naše dcery…

Oči Ilineut zajiskřily:

— Ó, otče, jakým byl dobrým mužem! Jakým dobrým! Ani jedna dcera tunder nepoznala ještě takového muže! A při tom je štědrý. Dal mi na památku…

Čtyři knoflíky, žasnul Vattan — ó, tvůj muž je marnotratný. Zkazí ti tím život…

Ilineut pohodila hlavičkou. Když byli psi zapřaženi, starý Vattan přiblížil se k vysokému muži a řekl:

— Poslyš, tys jednal nepěkně. Tys…

Vysoký muž přišel do rozpaků, sáhl do kapsy, ale Vattan chopil se jeho ruky.

— Poslyš — tys zkazil Ilineut. Dal’s ji příliš mnoho. Představ si jen, čtyři knoflíky, když jsi ji mohl dáti jen dva… A nyní si nenajde muže. Bude se příliš pyšniti svou láskou. Zkazil’s ji. Ó, dal’s příliš mnoho. Odejmi jí dva knoflíky.

Vysoký muž potřásl záporně hlavou a usedl do saní.

— O! Go!… Go!… vykřikla Ilineut a psi vyřítili se vpřed jako běsové.

Ilineut hořely oči.

Bílý muž ležel na znaku a myslil:

— Jak jsou přístupny tyhle Čuchonky! —

A Vattan zpíval:

— Jako svobodný vítr jsou svobodny Čuchonky. Vítr odnese, co chce, Čuchonka zvolí si, koho chce za muže. Kolikrát zavane vítr v tundře — tolik může míti čuchonka mužů. Nikdy však, nikdy za polární noci nezasvítí slunce… Nikdy, nikdy neoddá se Čuchonka bez lásky!…

Slyšely tu píseň polární noc a mlčelivě vznešená tundra a pochopily ji.

V těchto prostých, zcela přírodních a živočišních poměrech, nebylo ovšem povahových znaků a citových pohnutí, jež kulturním lidem jsou dnes samozřejmy a jimi často považovány za vrozené člověku vůbec a nerozlučně spiaté s lidskou povahou. Nebylo pohlavního studu a vůbec studu v dnešním slova smyslu, nebylo cudnosti, nebylo pohlavní věrnosti ani žárlivosti, chyběla milostná vášeň, prudké zamilování se do jedné jediné osoby, láska romantická, jiná byla láska mateřská, neznáma láska otecká.

Vždyť tyto různé city, vyplývající z pohlavních vztahů vznikly teprve v kulturním vývoji, jako druhotné vlastnosti povahové, které pomalu se stále více rozvíjely a složitěji utvářely vlivem určitých společenských řádů, ale byly a jsou tu a tam podnes neznámy mnoha přírodním čili divošským národům.

*

Neznalost pohlavního studu. Pocit studu v nejširším slova smyslu je reakce krve a nervů jednotlivého člověka na vliv společenské všeobecnosti, kterému podléhá. Člověk žijící v úplné osamocenosti se nestydí; ani nahota ani tělesné potřeby nebo jiné výkony nevzbuzují v něm rozpačitosti nebo zmatku, zkrátka neradostných pocitů, které nazýváme studem. Stud může vzniknouti jen před obecenstvem nebo aspoň vzpomínkou z dřívější zkušenosti na takové obecenstvo. Není vrozen, nýbrž člověk musí býti k němu vychováván. Děti nemají studu, nepřekáží jim nahota, konají své tělesné potřeby jako samozřejmost i před lidmi, a teprve výchovou jsou poučeni o tom, co je slušné a co neslušné, teprve výchova probudí v nich stud, který ostatně bývá velmi různě odstupňován podle rázu výchovy. Je tudíž patrno, že různé okolnosti v různých končinách a dobách vedou nutně k tomu, že to, co na jednom místě platí za zcela samozřejmé, může na jiném místě probouzeti silný pocit studu a v důsledcích toho býti odmítáno.

Z doby prvních misionářských pokusů španělských mnichů (1545) vypravuje Remesal o Indiánech z rodu Zoque: Při svých tělesných potřebách byli méně slušni než psi a kočky, neboť močili pod sebe, sedíce jeden před druhým a uprostřed zábavy, kterou právě měli, a když přišli po prvé na kázání, zanechali po sobě půdu úplně pomokřenou a výkaly pošpiněnou jako stádo ovcí.

Veliký počet přírodních národů žil a žije dosud v úplné nahotě, divoši australští, američtí, afričtí a z jihoamerických ostrovů, ba i Eskymáci odkládají ve svém obydlí veškeren oděv. O Bakairech ze střední Brasilie praví von der Steinen:[11] „Naši domorodci neznají tajných částí těla, žertují o nich slovem i obrazem s takovou prostomyslností, že by bylo bláhové považovati je proto za neslušné. Muž, který chce cizinci oznámiti, že je otcem jiného muže, žena, která chce se představiti jako matka některého dítěte, přiznají se vážně za důstojné ploditele, uchopivše s nejbezděčnější a nejpřirozenější názorností na světě úd, z kterého život vyvěrá.“ A na jiném místě praví týž autor: „Za čtvrt hodiny nevidí člověk již té nahoty a uvědomí-li si ji úmyslně a ptá se, zda tito nazí lidé, otcové, matky a děti, kteří tu tak nevinně nás obklopují a obcházejí, zaslouží za svou nestoudnost odsouzení nebo soucitu, tu dá se nápadu tomu do smíchu jako něčemu nevýslovně hloupému nebo protestuje proti němu jako proti věci žalostné. S krasocitného hlediska má tato nezastřenost jako každá pravda své pro a proti: mladost a síla jsou při svých nenucených pohybech často rozkošné, staroba a nemoc se svým úpadkem často hrůzné. Naše šaty zdály se těm dobrým lidem tak podivné jako nám jejich nahota… má košile obdržela skvělé jméno „obydlí zad“, měl jsem také „obydlí hlavy“ a „obydlí nohou“.

Netajíce žádné části svého těla, netajili pralidé a dlouho ještě i mnozí přírodní národové ani pohlavního aktu. Cook[12] pozoroval na Tahiti (v květnu 1769) a popisuje toto: „Mladý muž, téměř 6 stop vysoký, prováděl akt Venušin s děvčátkem asi jedenáctiletým nebo dvanáctiletým před několika našinci a mnoha domorodci, aniž měl nejmenšího pocitu, že je to neslušné nebo nevhodné, jak se zdálo, v úplné shodě s domácími mravy. Mezi diváky bylo několik žen vznešeného stavu, zejména královna Oberea, o nichž se dá opravdu říci, že byly pomocnicemi při této ceremonii, dávajíce děvčátku pokyny, kterak má svou úlohu prováděti, čehož ostatně nezdála se míti zapotřebí, třebaže byla tak mladá.“

Sem patří také veřejná deflorace, kterou jménem božstva prováděl jako jeho zástupce král, kněz, pokrevný příbuzný nebo cizinec v místě neusedlý. Na samojských ostrovech byla pozorována ještě r. 1897. Je-li sňatek nevěsty (taupou) s jejím nápadníkem (manaia) jistý, sejdou se oba v jeho vesnici. Dívka je provázena pěti nebo šesti ženami, svými auluma, které se nazývají nevěstiny soafafine. Je zahalena jemnou rohoží a pak ještě jednou, která je upravena z mnoha siapo. Tento oděv jmenuje se laufau. Cestou se zpívá. Tyto zpěvy nazývány jsou tini dívky a ženicha, poněvadž jejich jména jsou v nich jmenována. Zpívá se, dokud nepřijdou do vesnice ženichovy. Když došli, jsou připravována četná jídla. Nicméně dívka s ženichem ještě nespí. Mine den a noc. Pak nastane den, určený k veřejné defloraci (fa’ amaseiau, zbavení panenství) dívky. Tu celá ves sejde se na návsi a sesedne se na jednu stranu. Soafafine a dívka sedí na straně druhé. Manaia a dvé tulafale čili náčelníků sedí před celou vsí t. j. před frontou svých sousedů. Po každém boku manoiaově sedí jeden, manaia uprostřed. Před nimi je rozestřena bílá rohož (’iesina.) Sedí s podloženýma nohama. Po té dívka přistoupí k nim, jemná rohož, kterou je oblečena, jest jí upevněna těsně pod dutinami podpaží. Když se přiblíží, rozkáže jí jeden náčelník, sedící po boku manaiaově, aby se vrátila. Vrátí se na místo, kde sedí její soafafine. Dodávají jí odvahy, aby šla jen statečně vpřed. Pak jde dívka znova k místu, kde sedí manaia. Závisí na vůli tulafalů, kteří sedí po boku manaiaově, kolikrát dívka jde sem a tam. Zdá-li se jim, že jest kdy, aby dívka zbavena byla panenství, zavolají na ni, aby přistoupila. Dívka přistoupí, položí ruce na ramena manaiaova a učiní pohyb, jako by chtěla pokleknouti. Tu bodne ji manaia ukazováčkem do jejího pohlaví. Krev teče po té na rozestřenou rohož. Cítí-li dívka, že její pohlaví bylo ukazováčkem manaiaovým probodeno, shodí se sebe jemnou rohož, která byla upevněna pod podpažím, a odejde nahá na onu stranu návsi, kde sedí její soafafine. Všichni lidé na náměstí oběti vidí, že krev stéká po jejích nohou. Manaia zdvihne ruku a ukazuje krev, kterou má na ukazováčku, a volá: „Dívka byla nalezena neporušenou.“ Povyk je veliký, rovněž radost dívčiných soafafine.

Pračlověkova neznalost pohlavního studu, jejíž, velmi důkladné, jak vidno, stopy najdeme u všech přírodních národů v nejroztodivnější směsi, jest samozřejmý důsledek toho, že původním a „nejcudnějším“ oblekem lidským byla nahota — velmi chlupatá ostatně a nepěstěná jinak než zápasem s přírodou — a že primitivní člověk dlouho neznal konvence, tohoto stejně pohodlného jako nebezpečného zařízení. Teprve, když člověk počal se zdobiti a na svou ochranu oblékati ze zvyku, vznikal u něho pomalu pohlavní u tělesný stud, velmi různý třeba u kmenů těsně sousedících, který pak z důvodů morálních, ve prospěch vlastnického práva, na němž spočívá rodina patriarchální a monogamická, nebo z důvodů krasocitných, přikrývajících ošklivost, stáří a nemoc, nebo konečně z důvodů náboženských, zejména křesťanských, vyvěrajících z nechuti k tělu, rozvíjel se v konvenční systém, který ovládá naši civilisovanou společnost, aniž v nelogičnosti opožďuje se za podivnými často zvyky kmenů a národů primitivních.

Nahlédneme-li jen poněkud do mravů divochů a přírodních národů, najdeme již v pestré nelogické různosti jejich názorů a zvyků, pokud běží o stud, očividný důkaz toho, že stud není člověku vrozen, nýbrž byl pomalu a různě získáván s rozvojem kultury, především kultury ozdobní a oděvní. Divoch, neznající pudu pohlavního, stydí se někdy zcela opáčně než civilisovaný člověk dnešní. Nenapadne-li nás na př. styděti se za práci našich pojídajících čelistí, často velmi nechutnou, je naopak u mnoha primitivních národů obvyklým zjevem, že se stydí jísti v přítomnosti bližního. O zmíněných již Bakairech na př. praví von der Steinen, že u nich etiketa vyžaduje, aby každý jedl sám pro sebe, odvrácen od druhého. Když dostal od nich kus ryby, jejž počal ihned pojídati, velmi potěšen, sklonili všichni hlavu a hleděli před sebe k zemi s výrazem trapné rozpačitosti nebo se odvraceli; bylo mu šetrně naznačeno, že má jísti sám pro sebe.

Nestydí-li se divošský a přírodní člověk za ony části těla, které jsou nástrojem pohlaví nebo rozněcující smyslnost, aspoň pokud není zkažen misionáři nebo jinými západními kulturträgry, stydívá se podle toho, jaký kroj nosí, za různé jiné části, za tvář, pupek, vlasy, tu nebo onu část nohy. Jak se stydí na př. moslimky a ženy egyptských Felachů za svůj obličej, je všeobecně známo; někde nesmí ani matka spatřiti svou dceru po dvanáctém roce s nepokrytou tváří, ač její průhledný oděv prozrazuje všecko ostatní. Hotentotky za nic na světě neukáží svých vlasů a chodí stále s šátkem na hlavě. V Ugande byl trestán smrtí, kdo před králem odhalil jen píď své nohy, kdežto posluhující ženy chodily úplně nahé. U mnoha kmenů indiánských jest považováno za velice neslušné, objeviti se před cizincem bez pomalování. U některých národů přírodních zdobí se především muži nejrůznějším způsobem a tu mají mnohem vyvinutější stud než ženy. Národové, kteří chodí nazí, považují často právě šat za něco neslušného a směšného, a když jim misionáři oblékli šaty, styděli se právě tak, jako se stydí civilisovaní lidé, když si mají šaty svléknouti. Jinde mluví „divoch“ velmi cudně a rozpačitě o věcech ženám příslušných, jako jest na př. rození, ale nikterak se nevaruje slov, která my se téměř neodvažujeme pronésti. Můžeme ostatně něco podobného pozorovati i v naší době: bylo již několikráte upozorněno na nevěstky, které jsou beze studu, pokud jsou se svými zákazníky, ale projevují někdy prudký, nesimulovaný stud, mají-li se obnažiti před — lékařem. Přerozmanité a podivné zdají se tedy býti cesty studu.

Pocit studu — krátce řečeno — jest probouzen tam, kde člověk přichází do rozporu s obvyklými předpisy nebo názory. To platí plně i pro dnešek. Dáma, která jde na promenádu v upiatých šatech, do plesu nebo do divadla chodí polonahá; žena, která v městě se chlubí bohatým oblekem, který smí velmi málo ponechati bez zahalení, v mořských lázních koketuje nahotou téměř úplnou. „Dobře vychované“ dívky, přijdou-li po prvé do slunečních lázní, neodvažují se ani očí pozdvihnouti, ale za nedlouho podlehnou všeobecné konvenci, kterou pozorují kolem sebe, a cítí se brzy nahé mezi nahými zcela po domácku. Řekl-li tedy Montesquieu: „Všichni národové souhlasně opovrhují necudností žen, poněvadž příroda všecky národy k tomu vede,“ mýlil se jak ve faktu, tak také ve svém názoru na vrozenost studu. A křesťanství, trvajíc dogmaticky na vrozenosti studu a vynucujíc stud podle svých morálních názorů i tam, kde byl nejcizejší povaze přírodní, dosáhlo nejvýše rozkětu pokrytectví, a zachraňujíc morálku, ničilo lidi. Knoche zaznamenal z Ostrovů velikonočních:[15] „Zdravé smyslné cítění domorodců, které ozývá se v jejich písních, dnes bohužel úplně zmizelo. Bylo na př. nemožno přes veškeru námahu poříditi fotosnímky nahých žen. Odmítly se slovy: Somos christianos. (Jsme křesťané.) Jenže tyto dámy, mravně rozhořčené, nebyly většinou nikterak neochotny, jakmile nadešla noc, prodati své vnady za kusy garderoby. Tak poměrně nepatrné styky s evropskou kulturou stačily zanésti evropské pokrytectví spolu s jinými ,vymoženostmi‘ civilisace na ony daleké ostrovy.“

*

Neznalost pohlavní žárlivosti. Žárlivost v širokém smyslu slova zdá se býti vrozena každému vyššímu živočichu, tedy i člověku. Souvisí se sobeckou stránkou lidské povahy, dnes ovšem vlastnickými řády velmi posílenou u rozjitřenou, ale v dobách primitivních jistě vyváženou lidským pudem k pospolitosti a vzájemné pomoci, který není neznámý v říši živočišné vůbec. Tato žárlivost v širokém smyslu slova je žárlivost vlastnická a uplatňovací. Domácí zvířata bývají žárliva na přízeň svého pána; děti bývají uraženy, když otec nebo matka nebo také učitel dává nespravedlivě přednost dítěti jinému. Žárlivost v užším smyslu slova však, ve smyslu dnes všeobecně užívaném pro zvláštní erotické nebo pohlavní city, které směřují proti pohlavnímu styku milované osoby s osobou jinou, třeba jen pomyslnému, byla úplně neznáma pračlověku a je dosud často neznáma přírodním národům a primitivním lidem vůbec. Přírodní člověk muže býti tedy žárliv, ba velmi žárliv na svou ženu jako na své vlastnictví, kterého může býti za jeho zády a proti jeho vůli zneužito nebo které mu může býti odňato, ale pověstná v nové době muka žárlivosti erotické a pohlavní jsou mu cizí stejně jako pohlavní stud. Není neochoten dovolovati své ženě soulož s muži jinými, pokud se to děje podle místních obyčejů s jeho vědomím nebo i na jeho přání.

Každý masajský[16] bojovník (Sev. Afrika), pokud jest doma, má svou vyvolenou. Bydlí u něho, ošetřuje mu dobytek a zhotovuje mu jistou část výzdoby. Projeví veřejně svůj poměr tím, že přijde k bojovníkům na bobku sedícím s tykvicovou lahví mléka a stoupne si k pravé noze svého vyvoleného. Pokud je bojovník v kralu[17] (vesnici), je věrnost její povinností. Opustí-li však kral třeba na jediný den, má žena právo potěšiti se s kterýmkoli jeho soudruhem. Velmi rozšířeným zvykem u přírodních národů jest půjčování žen hostu. Půjčuje se hlavně vlastní žena nebo dcera; odmítnutí jest urážkou. Děje se to nebo dělo v severní i jižní Americe, v Oceanii, u Eskymáků, Aleutů,[18] Samojedů, Kamčadalů,[19][21] Čukčů,[22] Mongolů a Tatarů, na Ceyloně a v jižní Indii, v Africe na Kongu, u Kafrů, Beduinů, Habešanů, v Africe rovníkové i v Australii. U sandwichských[23] ostrovanů byli dříve známí hosté formálně vyzváni, aby použili pohostinství v plném smyslu slova, a ženy byly vyměněny. Přišel-li ostrovan někam i bez žen, mohl si po své chuti vybrati ženu nebo dorostlou dceru přítelovu. K jistému indiánskému kmeni přišel civilní lékař, který měl velmi roztomilou ženu, ale byl lehký chlapík a použil v tomto smyslu pohostinství náčelníka „Skvrnitého ocasu“. Byl pak nemálo poděšen, když náčelník žádal od něho jednoho večera stejnou ochotu. Na Aleutech může si lovec nebo kupec, dočasně tu pobývající, koupiti právo na pobyt v rodině, ve které pak i manželka je mu k disposici. Na ostrově Lufu v Jižním moři, kde je nedostatek žen, vypůjčí si svobodní ženy ženatých. Ve východním Gronsku jsou ženy, které mění domácnost a u každého manžela setrvávají jen po určitou dobu. S vývojem vlastnického práva na ženu vyvinula se z tohoto naivně-pohlavního zvyku pohostinská prostituce, o které pojednáme později.

I jiné zvyky přírodních národů, k nimž se později rovněž vrátíme, potvrzují původní neznalost erotické žárlivosti. U Australců na př. je častý obyčej, že starší bratři přenechávají mladším, dosud svobodným, své ženy k souloži, ale činí si při tom i sami nárok na jejich budoucí. To zdá se býti malým zbytkem tak zvaného skupinového manželství, o němž bude ještě podrobně promluveno a které samo postačí dokázati neznalost pohlavní žárlivosti. Z něho zachovaly se do dneška mnohosnubné formy, kdy několik mužů má zároveň několik žen, nebo několik mužů je zasnoubeno s jednou ženou. Pět nebo šest mužů (pravidelně bratrů) jest ženato s jedinou ženou; žijí při tom v úplné shodě, děti mluví o starším nebo mladším tatínkovi, a jakmile jeden muž spatří střevíce některého bratra před ložnicí, ví, že nemá vcházeti. Austrálci ve Viktorii vyměňují si ženy (na př. na měsíc) a jmenují tento zvyk beama. Eskymáci na důkaz přátelství vyměňují si ženy na několik dní. Žena křovácká vzdává se každému, dovolí-li to její muž. I takové zvyky však, když zvítězil úplně názor, že žena je vlastnictvím mužovým, z kterého muž může těžiti, pomalu se zvrhly, a žena byla pronajímána za větší nebo menší odměnu.

Posléze dlužno tu připomenouti zmíněné již deflorační ceremonie, pak pověstné „právo na první noc“ (jus primae noctis) a konečně náboženskou prostituci a volnosnubní slavnosti pohlavní rázu náboženského nebo karnevalového. Uvedený námi již případ veřejné deflorace samojské z doby novější liší se od starších ceremonií tohoto druhu tím, že tu defloraci prováděl ženich, kdežto jinak toto zprznění panny nevěsty, jak by se dnes řeklo, bylo věcí třetích osob, hlavně náčelníků a čarodějů i kněží. Na Kubě byl k tomu povolán ženichův přítel. U jiných národů bylo zvykem, že nevěsta ve svatební noci byla povinna vzdáti se mužovým příbuzným nebo dokonce všem svatebčanům (na Balearech, v Peru). U starověkých národů středoasijských (v Babyloně, Efesu, Abydu) bylo nevěstě před manželstvím prodělati volnosnubný kurs náboženský v chrámu Mylitině.[24] Deflorační obyčeje jsou původu dosud nejasného. Pověra přispěla jistě k jejich rozvoji, ale s vývojem vlastnického práva na ženu zmizely buď vůbec nebo se přeměnily ve formalitu, kterou vykonávala matka (na př. na ostrovech palavských)[25] nebo dokonce najaté stařeny (na Filipinách).

Žena stejně jako muž neznala původně pohlavní žárlivosti. To jde dosud najevo z pohlavního života národů, kteří žijí v mnohoženství: byla tu sice pozorována často ženská hašteřivost, ale nikoli žárlivost pohlavní. V rovníkové Africe nemá na příklad řeč domorodců žádného slova pro žárlivost, a ženy jsou nejhorlivějšími zastánkyněmi mnohoženství. Ožení-li se muž a jeho žena se domnívá, že by ještě jednu ženu uživil, naléhá na něj, aby se ještě jednou oženil, a nechce-li toho učiniti, považuje jej za lakomce. Ženy žijí pak, jak se zdá, v největším přátelství, ale jsou také svorny v upřímném odporu proti společnému manželu. Někdy žena sama přivede svému muži novou ženu, na příklad zestárla-li nebo stala-li se neplodnou, kojí-li nebo má-li mnoho práce. Neboť nejen nemá zájmu na tom, aby vytlačila spolupracovnici, nýbrž naopak velice si přeje spolupracovnici získati. Tak u Zulů vidíme často, že žena, která je vším pro mužovu domácnost, pracuje v potu tváře a střádá, aby uspořila peníz, za který mohla by svému muži koupiti druhou ženu. Tím zbaví se nejen práce, ale získává také služku pro sebe a dodá celé rodině lesku, jímž i sama jako první žena se pak honosí. Když ženy Makololů[26] uslyšely, že v Evropě se může muž oženiti jen s jednou ženou, volaly, že v takové zemi nemohly by žíti; nedovedly si představiti, že takový mrav líbí se anglickým dámám, neboť podle jejich způsobu myšlení má míti každý důstojný muž několik žen jako důkaz svého blahobytu (Livingstone). Podobné názory zjištěny byly i u obyvatelů Gronska, v Brasilii, u Arabů, Ainů, Číňanů, Japonců atd. Mohamedánky mají soucit s evropskými ženami, že jest jim žíti po boku mužově bez společnosti družek, a velká většina těchto žen horuje přímo pro mnohoženství, což je obvyklý zjev tam, kde polygamie je domácím obyčejem.

*

Neznalost fysické ošklivosti. K pravé žárlivosti pohlavní chyběla ostatně primitivnímu člověku znalost pocitů fysické ošklivosti, které jsou velmi důležitou psychologickou příčinou pohlavní žárlivosti. „Kdo si představí, že žena, kterou miluje, vzdává se jinému, nepocítí jen nelibosti, že jeho touze jest překáženo, nýbrž tato žena vzbuzuje v něm také ošklivost, poněvadž je nucen spojovati představu milenky s tajnými tělesnými částmi a výměsky jiného muže.“ (Spinoza.) Takového fysického odporu přírodní člověk nemohl znáti, jsa zvyklý pojídati věci nám nejprotivnější: larvy, červy, žáby, shnilé maso atd. a nejsa ani před mrtvolou naplňován pocitem ošklivosti. Papuové v jihovýchodní Nové Quinei pochovávají své mrtvé přímo pod svým obydlím. Při tom mají pohřební a smuteční obřady zvláště odporné a škodlivé zdraví. Blízcí příbuzní spí po celé týdny, ba měsíce vedle mrtvoly, která uložena je nejprve ve smutečním domě, a potírají se tekutinou z rozkládajícího se těla, dříve než se odhodlají rozloučiti se s ním. Jak málo ostatně lidé ještě před několika věky znali pocit odporu, dosvědčují kulturní „anekdoty“ ze sedmnáctého století. Ještě v r. 1697 bylo v Paříži policejně zjištěno, že obyvatelé ve dne v noci vylévají a vyhazují z oken veškerou špínu, moč a neřád všeho druhu. Záchod byl vzácný a byla to jáma všem společná, která tu a tam byla vybírána pro domácí zahradu… V nedostatku záchodů používali všech koutů, okolí kostelů, ba i paláců. V paláci spravedlnosti narazils všude na výkaly, dokonce ani Louvre[27] nebyl ušetřen: ve dvorech, na schodech a balkonech, za dveřmi, všude, kde člověk pocítil právě potřebu, zbavoval se za jasného dne svého břemene, aniž obyvatelé palácoví věnovali tomu pozornost. To se dělo ve skvělé Paříži Ludvíka XIV. — Ostatně velká je dosud různost pocitů ošklivosti i u jednotlivých tříd a stavů v dnešní společnosti; kulturně přejemnělé vrstvy oškliví si věci a úkony obecné u lidu, stýkajícího se s nahou přírodou a drsnou prací. V širokých vrstvách lidových cení se a žádá jen zřídka panenství ženy před sňatkem, kdežto ze společnosti kulturně rafinované a úpadkové máme literární doklady o duševních mukách mužů, milujících ženu, která ztratila své panenství s jiným, mukách žárlivosti, jejíž složkou, zcela zřetelnou, je ošklivost, vzbuzovaná představou této první soulože. Tento fysický odpor, zesilující pohlavní žárlivost, patří tedy rovněž k druhotným pocitům, vzniklým teprve v kulturním vývoji.

*

Neznalost cudnosti. Z toho, co jsme již uvedli, vyplývá neznalost cudnosti u pravěkého a primitivního člověka jako samozřejmost. Kde není studu ani žárlivosti, tam cudnost nemůže býti ctností. Většina přírodních národů ve všech dílech světa nemá smyslu pro panenství dívek. Nejsou vzácny národové a kmeny, u nichž dívky předmanželským stykem pohlavním vydělávají si věno. O Lyďanech, vypravuje to Herodot,[28] ve starém Mexiku, na ostrovech palavských, u Indiánů v Nicarague bylo to známo. I u Japonců děje se nezřídka, že nezámožný otec nižší třídy dá svou dceru na nějakou dobu do „zeleného domu“ (nevěstince), což však nikterak neubližuje dobré pověsti malé mus’me. Panenství, tento „sám o sobě nepřirozený a bezcenný pojem, jehož křesťanství především užilo ve svém boji proti antickému světu“, bylo u dospělých žen považováno některými národy dokonce za hanbu a naopak mnoho milovníků před svatbou za zvláštní čest pro ženu.

*

Netečnost k pokrevnímu poměru dítěte k rodičům. Představíme si dosti snadno, že pravěký a přírodní člověk neznal souvislosti mezi souloží, početím a porodem. K souloži poháněn byl pudem a chtivostí rozkoše, potřebou odstraniti vnitřní tlak, jejž v něm v určité době nebo chvíli vzbuzoval pohled na druhé pohlaví a snad tělesný pach druhé bytosti ještě více než pohled na ni. Ani ho nenapadlo, že tato jeho lačná potřeba a její příjemné ukájení souvisí s rozmnožováním jeho druhu. Nevěděl o svém těle mnohem více než zvěř, kterou lovil, nebo než ví dítě, kterému v „choulostivé“ situaci je vypravována pohádka o čápu nebo vráně. Vyskytují-li se dodnes, i ve městech, čtrnáctiletá i starší děcka, která sice tuší již, že dítě je plodem lásky mezi mužem a ženou, ale domnívají se na příklad, že stačí trochu větší polibky hochovy, aby dívka stala se maminkou, je to následek prosté nevědomosti a důkaz, že znalost souvislosti mezi souloží a porodem nepatří ani v nějaké instinktivní podobě k prvotním karakteristickým znakům člověka. Protože pravěký muž a žena znali své tělo a jeho funkce toliko z nepatrné dosud zkušenosti, nemohli znáti ani řádu funkce ploditelské. Měli tu také jen své pohádky a pověry, jaké dosud nalezneme tu a tam u přírodních kmenů a národů, z nichž mnozí věří, že oplodnění způsobují sluneční paprsky nebo jisté byliny, jichž se žena dotkne, nebo pohled zvířete, které v lese potká, nebo dokonce pohlavní styk s duchy, totemy,[29] bůžky a bohy.

Pokrevní poměr dítěte k rodičům zejména k otci byl tudíž původně neznám, a když počaly děti patřiti otci jako jeho vlastnictví spolu se ženou, patřily mu i děti, které jeho žena měla s jinými. Müller-Lyer tu pěkně připomíná přirovnání Napoleonovo: Jako všecko, co v zahradě roste, patří vlastníku zahrady, ať sám to zasel něho někdo druhý. Uvidíme později, až přejdeme k různým příbuzenským řádům společenským, které vzešly z původní volnosnubnosti a byly zatlačeny násilnickou rodinou patriarchální, kterak a jak dlouho pokrevní poměr dítěte k rodičům byl přezírán.

Láska mateřská, jako prvotní karakteristický znak lidské povahy, není, stejně jako tomu bývá u různých obratlovců, toho sobeckého rázu, s jakým se často setkáváme dnes; nesouvisí tak docela s faktem zplození. Feny vychovávají často s velkou láskou lví, kočičí, ba i slepičí a kachní mláďata, podobně kočky a ptáci; zejména u ptáků bylo všeobecně pozorováno, že se rádi ujímají sirotků. A je velmi pravděpodobno, že v pravěku poměr matky k dítěti nebyl fysiologický ani individuelní; nebyl určován výhradně vlastním porodem, nýbrž byl to poměr stádný, sociálně založený, který všem dětem jedné vrstvy dával hromadnou matku z matek vrstvy předchozí a hromadnou babičku z matek vrstvy předcházející opět tuto vrstvu.

Není tudíž divu, že ozvěna tohoto prvotního poměru rodičů k dětem najde se v různých zvycích a mravech národů přírodních i starověkých. Eskymáci vidí rádi, když jejich angekok (čaroděj) má poměr s jejich ženami, poněvadž se domnívají, že dosáhnou tím synů, kteří nad ostatní vyniknou.

U starých Arabů posílával muž svou ženu, když měla po menstruaci, k muži jinému a přerušil s ní pohlavní styk na tak dlouho, dokud nebylo jasno, že s druhým je těhotna. Činil tak, aby měl ušlechtilého potomka. Totéž dělo se u mnoha národů a zachovalo se až do dob civilisace, když běželo o neplodnost. Pěkně to vypravuje bible: „Rahel neměla dětí i řekla k muži svému: Viz, tu je Bilha, služka moje; polož se k ní, aby porodila na mém klíně a já skrze ní přece byla potěšena. A dala mu tedy Bilhu, služku svou, za ženu; a Jakub položil se k ní. Tedy těhotnou stala se Bilha a porodila Jakubovi syna. Tu pravila Rahel: Bůh rozsoudil věc mou a vyslyšel hlasu mého a dal mně syna; pročež pojmenovala jej Dan…“ (Genesis 30, 3 — 13.) Starožidovský levirát[30] zavazoval muže ploditi děti s vdovou jeho bratra, a tyto děti platily za děti zemřelého. U Kafrů dědic dědí i ženy svého otce nebo toho, po němž dědil. Ženy otcovy může přenechati jiným mužům, ale děti z takových poměrů jsou jeho vlastnictvím a jsou považovány za děti zemřelého. Také tak zv. chlapecké manželství u některých kmenů patří do řady těchto příkladů. Muž ožení svého šestiletého synka s dospělou dívkou; plodí pak s touto svou snachou děti, které jsou právoplatnými dětmi hocha. Také výměna dětí a adopce dětí, v různých obměnách se vyskytující u velké řady přírodních národů i na prvních stupních civilisace, dokazují nevalný původní význam pokrevního pouta, jež váže rodiče s dětmi, ale pomalu pak vzrůstá s vývojem jednosnubné rodiny. Láska a příchylnost k dětem, často silnější u přírodního divocha než u člověka civilisovaného, trvá prostě, zejména u ženy, od počátku jako živelný pud, ale není právě nezbytno, aby to byly vlastní děti, které jsou milovány a pečlivě ošetřovány.

*

Neznalost individuelní vášně milostné. Primitivní člověk, vedený pouze živočišnými pudy a žijící životem stádných zvířat, ve své nevinnosti, neznající studu ani žárlivostí, cenil si jistě nemálo pohlavní rozkoše. Ukájel svůj pohlavní pud s touž prudkou chutí jako hlad. Dobrý úlovek a silná žena nejvíce zaměstnávaly myšlenky pravěkého muže. Nejrannější zachované projevy jeho výtvarných snah (jednak na př. kresby v jeskyních altamirských a jinde, podoby mamutů, bisonů, jednak „Venuše“ z Brassempouy a Willendorfu) ukazují, že toto primitivní umění čerpalo popudy z pohlavního pudu a z potřeby potravy jakožto hlavních zdrojů a směrů prvního lidského úsilí. Ale myslil-li pravěký člověk vedle starostí o potravu hlavně na ženu, neznamená to nikterak, že jeho city se podobaly milostné vášni, která tak nelítostně užírá někdy člověka moderního, dávajíc mu hynouti touhou nebo běsniti žárlivostí, přijímajíc nejsložitější podoby a oblékajíc se v nesčetná roucha, tragická i komická. Jeho láska byla pouhým ukájením pohlavního pudu, jeho manželství později hospodářským poměřem, v němž žena byla ceněna především jako užitečné domácí zvíře.

Pokud žil pravěký člověk v hordě, snoubil se volně podle skutečné potřeby, a jednou ukojen, myslil opět cele na to, aby nejlépe uhájil svůj život. Boj se živly, s přírodou a dravci, lov primitivními zbraněmi byly těžké, vysilovaly mu údy, neznající rozmařilosti, a ochlazovaly jeho smyslnost. Ostatně sama volnosnubnost, možnost ukájeti pohlavní žádostivost podle skutečné potřeby a chuti, nepřispívala jistě nikterak k tomu, aby myslil na lásku více než bylo třeba; neznal pražádného „lásky soužení“. Nevěděl, co to je „zamilovat se“ do určité osoby, míti palčivou touhu po ní, oddati se jí úplně a projevovati jí svou lásku celováním, hubičkami, objetími, tisícerými něžnostmi, výbuchy žárlivosti atd. Pár, který ukojil svou pohlavní potřebu, rozcházel se opět, aniž zbylo mezi mužem a ženou nějaké citové pouto.

Rovněž tato prvotní neznalost milostné vášně zanechala jasné stopy u přírodních národů. „černoch miluje tak, jako jí a pije. Ale jako jsem neviděl černého labužníka, tak jsem se také nikdy nesetkal s černochem, který dovedl vilnost pojmouti s nějaké ideálnější stránky.“ (Zöller.) Badatelé, kteří žili po dlouhá léta v Africe, shodují se v tom, že nikdy neviděli černocha, objímajícího ramenem ženu kolem boků, ani uštědrujícího nebo přijímajícího nějaký pocel, který by svědčil o sebemenší milostné příchylnosti u té neb oné strany. Indián dovede říci: Má žena není můj přítel, a to znamená, že není s ním nikterak zpřízněna a citově jest mu úplně lhostejna. U jihoamerických kmenů jest obyčej, že válečný zajatec, určený k smrti, jest oženěn s některou jejich ženou až do dne své popravy. Vítěz považuje za čest, může-li zajatci dáti za ženu svou sestru nebo vdovu po padlém soudruhu. Když pak zajatec byl popraven, přistoupí jeho manželka k mrtvole, má kdy uroniti několik slziček a poctíti jeho smrt trochou nářku. Ale tento smutek brzy skončí, a vdova nikterak nevzdá se svého práva, jísti z mrtvoly jako druzí, ba často bývá mezi prvními, kteří nejživěji dávají najevo svou touhu po tomto soustu.

V lyrické poesii přírodních národů najdeme většinou jen tvrdé narážky na poměr obou pohlaví. Milostné písně v našem smyslu neznají. Nejlepší znatel poesie eskymácké praví na příklad, že milostným citům nevěnují téměř pozornosti, což zdá se býti záhadno, poněvadž u nás není citu, který by hlouběji mysl bouřil než láska. Ale láska v našem smyslu je květ, který nemůže se rozvíti na chudé a tvrdé půdě jejich loveckého života; není to duchovní příchylnost, nýbrž jen smyslná vášeň, která v požitku rychle se rozplývá.

*

Pohlavní vynalézavost a nenormální zjevy pohlavní. Třeba že nám běží prozatím o prvotní vztahy pohlavní, o lásku primitivní, dlužno nám zmíniti se již na tomto místě jednak o pohlavní vynalézavosti, která snaží se zvýšiti požitek ze soulože, jednak o nenormálních zjevech pohlavních, protože tyto věci nejsou nikterak výhradním vlastnictvím toliko národu překultivovaných podle obecného názoru, nýbrž naopak existovaly a existují dosud u mnoha národů přírodních, kteří namnoze jak vynalézavostí tak i t. zv. pohlavními zvrácenostmi předčí civilisované obyvatele dnešních velkoměst.

Z předchozích našich úvah jde najevo, že nelze přirozený pohlavní pud živočišný, který jest také v člověku, považovati za pud přímo namířený k rozmnožování lidského rodu, tak jako nemůžeme mluviti o nějakém pudu vyživovacím. „Bunečný stát člověkův potřebuje dodávky látek ke své výstavbě. Chybí-li tato dodávka, nastává znepokojující stav, jejž jmenujeme hladem, žízní, dušením se. Člověk tento znepokojující stav odstraňuje, a příroda tím dosahuje svého cíle: výživy buněčného státu. Právě totéž platí pro pohlavní život. Nikde nenalézáme pudu k plození. Nahromadění pohlavních hormonů (dráždivých látek vyměšovaných příslušnými žlázami pohlavními) vzbuzuje u člověka znepokojující stav, jejž snaží se odstraniti. To je pohlavní pud. Je normálně zařízen, směřuje-li k druhému pohlaví a naléhá-li na spojení pohlavních orgánů, aby vyvolal ukojení. Tak dosáhne příroda možnosti, aby vzniklo oplodnění. Není tudíž ani dítě účelem pohlavního styku, nýbrž jeho následkem, a otázka, je-li pohlavní styk jen tehdy přípustný, když zamýšleno je dítě, je hloupá, je důsledkem asketické spekulace.

Člověk, pohlavně podrážděný, hledá ukojení, a toto ukojení poskytuje mu rozkoš. Prvotní člověk spokojil se asi s tou rozkoší, jakou mu poskytoval prostý pohlavní styk přirozený. Zdá se však, že velmi brzy počal pomýšleti na to, jak by si tuto rozkoš zvýšil, přiveden k tomu pravděpodobně nějakými náhodnými okolnostmi nebo pověrami a kouzly různými. Můžeme tak souditi podle přírodních národů, kteří se tu a tam velmi horlivě starají o zvýšení své pohlavní rozkoše. Děje se to zejména umělým zvětšováním pohlavního údu mužova, různými přístroji, které se do něho zavádějí, jimiž se propichuje nebo které se naň upevňují. Děje se to také umělým zmenšováním příslušného ústrojí ženina.

Batakové[31] na Sumatře nařezávají si pokožku údu a vsunují si pod kůži zvláštní kaménky nebo plátky zlata. Někteří mají ve svém údu řadu kaménků ve spirálovitém seřazení. Operace pro snazší hojení děje se v tekoucí vodě. Dajakové[32] propichují si žalud údu a zastrkují do otvoru holubí péro olejem natřené, aby otvor nemohl zarůstati. Před souloží vytáhnou péro a zastrkují si do údu zvláštní přístroj, který silným třením zvyšovati má ženinu rozkoš. Prosté přístrojky jsou z kovových nebo kostěných tyčinek, a složitější představují kovovou tyčinku, která má na obou koncích kartáčky ze štětin nebo perlové řetízky. Jmenují so ampalang. Ženy vynucují si jejich používání tím, že odmítají muže, kteří takového přístrojku nemají. Na Celebesu ovinují si domorodci žalud okrajem očního víčka kozlího, které má silné řasy. Patagonci užívají hřebenu ze hřívy mezkovy, jejž velmi pečlivě přivazují jemnou šňůrou. Účinek je tak silný, že ženy skřípají zuby a mají pěnu u úst a jejich podráždění dosahuje takového stupně, že zůstanou ležeti úplně zmámeny a vysíleny. Patagonci ostatně dávají přednost souloži s evropskými ženami, které jmenují corcoveadores (= ženy, které se kroutí), protože chovají se aktivněji. Zmíněný přístroj má tudíž u domorodých žen vyvolati podobný účinek. Je-li dobře zpracován, je velmi drahý a stojí jednoho nebo dva koně.

Jistý význam pro velikost snubního požitku pohlavního má přirozeně i poloha páru při pohlavním aktu. Dnešní posici obecně obvyklou u nás nelze považovati za prvotní ani všeobecnou. Jest více než pravděpodobno, že pravěký člověk prováděl pohlavní spojení po způsobu vyšších zvířat, more bestiarum, jak říkali s rozhořčením církevní otcové, usuzujíce patrně, že posice obvyklá v jejich okolí musí býti mravnější než posice jiná, v tomto okolí neobvyklá nebo obvyklá v jiné zemi, u jiného národa. Z rozličných důvodů nastalo pak rozlišování a u různých národů a kmenů zevšedněly rozdílné posice. U domorodců australských je obvyklo, že žena leží na zádech a muž kleče před ní, přitahuje k sobě její nohy. Kdežto u Kamčadalu na př. páše veliký hřích, kdo soulož provádí tak, že leží na žene. Pravověrný musí ji prováděti se strany, poněvadž ryby, které mu poskytují nejvíce potravy, činí to rovněž tímto způsobem. U přírodních národů oblíbena je také posice, při níž zena sedí na bobku nad mužovým pohlavím. Poněkud podivnější je však způsob, vyskytující se u některých kmenů černošských, při němž souložící pár sedí na bobku, muž proti ženě. Pro podobné posice snubní jest jistě směrodatná poloha vnějšího pohlavního ústrojí ženina, která hrála patrně vůbec důležitou úlohu při proměnách původní posice vedle různých pověr a obyčejů a vedle snahy zveličiti si a zpestřiti požitek.

Pokud běží však o nenormální styky i zjevy pohlavní, nesmíme se nikterak podiviti, najdeme-li je u všech národů přírodních a nezbude-li nám než přijmouti také názor, že velmi brzy byly známy v jisté míře i prvotním hordám lidským.

Příroda rodí a tvoří podle t. zv. zákonů svých čili všeobecných pravidel, ale mechanicky. Nemůže zabrániti na př., aby náhodná — jak říkáme — neobvyklost, chyba nebo porucha při vzniku některého organismu neměla vliv na celý vývoj, na celý život tohoto organismu. Narodí-li se na př. člověk s organickou srdeční vadou, jeho povaha vytváří se a jeví se nám zcela jinak, než by se dělo, kdyby takové organické vady neměl. Může to býti člověk určený všemi ostatními činitely své povahy k tomu, aby se nám jevil jako milý a pokojný dobrák, ale jeho vada srdeční činí z něho člověka nepředvídatelně prudkého, nesnášelivého a hrubého. Kdo má s ním po této stránce jeho povahy jednostranné zkušenosti, považuje jej za člověka v podstatě zlého.

S hlediska pohlavního vytváří příroda v lidstvu zvláštní rozmanitost podivnou a zdá se tu býti nejméně schopna zachovávati všeobecné pravidlo, pokud běží o rozdělení lidstva na dvě různých pohlaví. Věda dosud nepřišla úplně na kloub otázce stejnopohlavnosti (homosexuality), nedopátrala se dosud prvotních příčin toho, že muž může býti pohlavně přitahován mužem i žena ženou. Nemůžeme-li si však utvořiti jasné představy o příčinách tohoto zjevu, nemůžeme nicméně pochybovati o něm jako o přirozeném faktu, s kterým dlužno počítati bez mravního rozhořčení a bez šosácké nelibosti.

Čistě samčí pohlavní karakter muže a čistě samičí pohlavní karakter ženy, jsou v jistém smyslu dva protipoly, mezi nimiž je dlouhá stupnice pohlavních karakterů smíšených, vystupující od jednoho pólu, vyvrcholující v čisté homosexualitě (když muž dovede se pohlavně stýkati jen s mužem) nebo v čistém lesbismu[33] (když žena dovede se stýkati pohlavně jen se ženou) a opět sestupující k pólu druhému.

V dalších kapitolách svého díla rozvineme úplné obrazy pohlavního života nenormálního. Zde prozatím, kde nám běží o prvotnou povahu lásky, chceme jen zdůrazniti, že nenormální styky a zjevy pohlavní provázejí lidstvo od jeho dob nejrannějších a jsou většinou povahy přirozené. Osvícení badatelé shodují se v tom, že jen nepatrný poměrně početní zlomek těchto nenormálností možno přičítati na vrub zvrhlosti, t. j. úpadkově-chorobnému stavu člověkovu. I když neběží na př. o vrozenou a vyhraněnou homosexualitu, nelze mluviti tak snadno o zvrhlosti tam, kde u zdravého kmene náboženský kult vypěstuje hromadně pohlavní styky se stejným pohlavím, nebo kde takové styky se objeví jako epidemie, nevzbuzující ošklivosti. Snadnost, s kterou se šíří záliba v takových stycích pohlavních, aniž jsou tu skutečné známky degenerace tělesné nebo mravní, dokazuje určitou míru vrozené schopnosti k nim, ne-li úplnou obojpohlavnost individua, která rovněž není příliš vzácná.

Rovněž nenormálnosti, vzniklé ze snahy zveličiti si pohlavní požitek nebo nahraditi si přirozenou soulož, není-li k ní příležitosti nebo odvahy, úkojem méně normálním, nelze považovati většinou za důsledky zvrhlosti. Je to nejčastěji vynalézavost, nepodmíněná degenerací, nýbrž hluboce založení v ranném pohlavním pudu nebo v živočišné povaze lidské vůbec. Nevycházíme-li se stanoviska křesťanských moralistů, že pohlavní pud má jen tehdy právo se vybíti, když je zamýšleno dítě, víme-li, že pohlavní pud směřuje k ukojení organismu a nikoli přímo k plození, pochopíme snadno přirozenost snah zveličujících nebo oklikou zjednávajících člověku rozkoš, které celý jeho organism v jisté chvíli úsilovně vyhledává, a nebudeme se diviti, že tyto nenormálnosti najdeme v míře tak hojné i u národů přírodních a nikoli jen v zemích lahodného podnebí a snadné obživy, kde jako na Tahiti vzkvétá láska nejsmilnějšími květy, nýbrž i v krajích věčného sněhu a těžkého živobytí.

Co jest však nazýváno nenormálním pohlavním stykem nebo jednáním? Veškery ony pohlavní akty, které nemohou způsobiti oplození, tedy spojeni orgánů a přístrojů, která oplození vylučují, nebo akty, při nichž nastává ukojení, aniž spojení nutné k oplození jest kýženo, nebo konečně akty, způsobující určitým lidem pohlavní rozkoš, ač obvykle se lidem oškliví. Rozeznáváme tudíž u přírodních národů, právě tak jako u národů kulturních, tré hlavních skupin pohlavních nenormálností:

1. Pohlavní akty nenormálního druhu, patřící do pohlavní sféry dětské (lejnomilné pudy, pohlavní pud odhalovati a ukazovati, pud k pohlavním hříčkám atd.). Poněvadž u přírodních národů jest výchova volná, jsou tyto zjevy méně četné a jaksi přirozenější než u národů kulturních, kde pohlavní výchova je pravidelně sama o sobě nepřirozená.

2. Náhražkové akty pohlavní, není-li příležitosti k normálnímu styku pohlavnímu (sebeprznění a vzájemné prznění mládeže, zdánlivá homosexualita atd.). U Hotentotů na př. je sebeprzněni mladých dívek tak hojné, že je lze považovati za domácí obyčej. Není tudíž ani žádným tajemstvím, nýbrž vypravují si o něm, a v pověstech se vyskytuje jako nejobyčejnější věc. Tak jedna dívka při tom prý srdce si odrazila, jiná byla dívkou nad ní sedící umačkána, a to nevypravuje se jako věc sama o sobě podivná, nýbrž je to pouhé východisko pro nějakou strašidelnou historku pak následující. Přístroje k masturbaci používané jsou zvláště hojné v Africe a Indonesii.[34] Mívají podobu mužského údu, značně velikého, jsou ze dřeva (také ze slonoviny), potaženého vrstvou vosku nebo kůží. Jednoduchý přístroj bývá opatřen šňůrou, kterou připevní si jej jedna žena k tělu tak, aby mohla na druhé nápodobiti mužský akt. Bývá nejčastěji provrtán a opatřen měchýřem, do něhož jest nalévána vlažná voda nebo lepkavá šťáva stromová. Složitější tvar má na obou stranách vyřezány žaludy, takže může býti oběma sedícími ženami používán zároveň. Před použitím je namazán olejem.

3. Pohlavní akty, které nemohou způsobiti oplození a jsou prováděny, ač věk i poměry dovolují normální soulož, protože pro dotyčné osoby znamenají vlastní způsob ukojení. Příčinou je nějaká porucha pohlavních žláz nebo neurosa nebo konečně (v menšině případů) degenerace. Stejnopohlavní život (t. j. člověk dochází pohlavního ukojení jen pohlavním stykem s osobou stejného pohlaví) není u přírodních národů poměrně vzácnější než u národů kulturních; homosexualita a její ženské formy, láska lesbická a tribadie (tríbein [řecky] = tříti), jsou u nich zjevy velmi známé.

Ženy zanzibarské na př. jsou stejnopohlavní často. Východní mravy nedovolují jim sice nositi veřejně mužské šaty, ale ony činí to v uzavřené své domácnosti. Jsou poznatelny podle svého mužného chování a podle toho, že ženské šaty jim nesluší. Pohlavní ukojení vyhledávají se ženami, které jsou buď podobné pohlavní přirozenosti nebo propůjčují se jim z přinucení nebo ze ziskuchtivosti. Pohlavní akt provádějí buď polibky po způsobu sapphickém či lesbickém nebo tribadií nebo konečně umělým údem z ebenu. Podobné zprávy máme z Brit. Nové Quiney, ze Záp. Indie, z Peru, ze Starého Mexika, od Eskymáků, z Jižní a Vých. Afriky atd.

Badatelé v otázkách pohlavního života nenormálního mohou, jako na př. Kraft-Ebbing, vypravovati celé romány podivuhodné, které soudobé pokrytectví zatajuje širší veřejnosti, které však u přírodních národů byly všeobecně známy a vzbuzovaly spíše úctu než mravní rozhořčení.

Velmi dobře vědí na př. Čukčové, co to je žena „muži podobná“. Román takové ženy zaznamenán je u Kaarsch-Haacka: Byla to vdova prostředního věku, která měla tré vlastních, polodospělýeh dítek. S počátku pociťovala pouze jakousi zálibu ve stejném pohlaví, ale později „duchové“ žádali, aby se proměnila v muže. Tu ustřihla si vlasy, oblékala se po mužsku, po mužsku zvykla si mluviti a naučila se dokonce velmi brzy zacházeti s kopím a stříleti z pušky. Konečně chtěla se oženiti a našla také snadno mladou dívku, která svolila státi se její ženou. Proměněná žena opatřila si vhodný přístroj ze sobí kosti, upevnila si jej na široký kožený pás a užívala jej jako mužského údu pohlavního. Po nějaké době přál si míti tento „manžel“ děti se svou mladou ženou a vstoupil tudíž v manželství ve třech s mladým sousedem. Narodilo se také opravdu této rodině za tři léta dvé synů. Podle názoru Čukčů v takových případech platili tito synové za právoplatné děti ženy-otce. Tak měla tato žena ve svém mládí děti z vlastního lůna a později děti ze ženy, s kterou se oženila.

Jak vidno, běží v takovém případě o zmíněné již smíšené karaktery pohlavní, o mezistupně mezi oběma pohlavními protipóly. Objevují se stejně zřetelně u pohlaví, které jinak platí za mužské, jakož také mužská homosexualita i u přírodních národů je neméně hojná a ve spojení s náboženstvím hraje u nich někdy značnou úlohu.

Je pochopitelno, že první homosexuelní zjevy v lidské hordě překvapily nemálo normální smrtelníky. Běží o božský zázrak, myslili si. A počali své homosexuelní soukmenovce považovati za světce. Na Tahiti pořídili si dokonce zvláštní božstva „nepřirozené rozkoše“. A tak, nebyly-li snad ani s počátku příliš četní lidé, jimž nenormální náklonnost byla vrozena, náboženství a různá jiná společenská zřízení primitivních národů, jako byly „domy pohlaví“, především „mužské domy“, o nichž později pojednáme obšírněji, přispěla přímo i nepřímo k rozšíření homosexuelních styků jistě v míře nemalé, jako později moslimské harémy[36] a v naší době a civilisaci kadetky, bohoslovecké semináře a jiné internáty. Máme na př. poznámku jistého badatele z Havajských ostrovů, že tu mezi 10.000 porodu vyskytuje se jeden „hermafrodit“,[37] který v pohlavním styku má spíše ženské než mužské záliby. To by nebylo jistě procento velké, které však setkávajíc se jednak s obojpohlavností mnohem více rozšířenou a s t. zv. indiferentní dobou pohlavního cítění, rozšiřuje pak homosexualitu způsobem nepoměrným k počtu rodících se skutečně původních jedinců stejnopohlavních.

V předkolumbovské době nebylo v Americe kmene, který by neměl mužů, nosících ženské šaty. Dakotští[38] Indiáni věří, že slunce je obýváno mužským božstvem, kdežto měsíc božstvem ženským, které rádo kříží cesty mužovy. Ten, jemuž se zjeví ve spánku, považuje to za výzvu, aby oblékl ženské šaty. Nezřídka homosexuelní muži stávají se kněžími a čaroději z důvodu, jejž jsme již uvedli, nebo také jinak jsou užíváni při obřadech a slavnostech, založených na náboženské prostituci. A není-li jich dosti z vůle přírody, jsou uměle pěstěni. Puebloští[39] Indiáni vybírají si k tomu cíli určité jednotlivce, které pak ustavičnou jízdou na koni a masturbací (umělým vyvoláváním výtoku semene) činí úplné zženštilými, proměňují je v „ženu“. Tito „mujerados“ (špan. mujer = žena) jsou pak obecně používáni k pasivní úloze při souloži s muži za jarních slavností náboženských.

*

Láska primitivní, trvající po statisíceletí, byla tedy velmi prostá a živočišná. Stopy její prvotní povahy najdeme u všech přírodních národů. Člověk má od přírody povahu volnosnubnou, ukájí svou pohlavní potřebu podle možnosti s největším požitkem a projevuje kolektivní péči o potomstvo hordy. To tvoří prvotní základ lásky, všecko ostatní — stud, žárlivost, cudnost, smysl pro rodičovství a osobní vášeň milostnou — darovala lásce kultura. Primitivní láska představuje vrozený pohlavní karakter člověkův, pohlavně-biologický základ člověka, stále znova prodírající se na povrch silnou vrstvou kulturních hodnot, které obalují toto jádro lásky jako ovocné maso pecku. Všecko, co láska získává kulturou, je proměnlivé a nestálé; s jinou zemí, s jinou dobou objevují se i jiné mravy, ale jednoduchá živočišná podstata její trvá. Prosvítá u dítěte, které nezná tělesného studu, dokud výchova nezakročí, které nezná ani ošklivosti, strkajíc do úst často věci velmi nechutné. U mladíků i děvčat je mnohem větší sklon k volnosnubnosti než u zralých lidí, prošedších školou společenské kázně a morálky; i jejich poměr k „následkům lásky“ bývá nedbalý: mladík nestarává se o plod náhodného dobrodružství, dívka hledívá se zbaviti nevítaného nemluvněte. A žárlivost, jistě silně vyvinutá na př. u vojáků, studentů a selských synků, vzniká tu především z ješitnosti, z vlastnického vědomí nebo z milostné vášně, vybičované erotickou kulturou. Silně prosvitá také základní povaha lásky u vrstev kulturně ochuzených nebo cizích městské vzdělanosti; v selském stavu na př. udržují se dlouho mravy u obyčeje, často velmi blízké lásce primitivní.

Uvidíme později, jak pomalu a z jakých příčin vznikaly druhotné vlastnosti lásky a jak jim bylo a jest zápasiti s jejím přirozeným kořenem.



[1] Neanderthal — romantické údolí řeky Düsselu u Mettmannu v Prusku s vápencovými lomy a jeskyní Neandrovou, ve které nalezena byla r. 1856 lebka diluviálního člověka

[2] Cromagnonské plemeno — podle sluje Cro-Magnon ve Francii, kde nalezeno bylo pět koster různého stáří a pohlaví z doby mladší než čtvrtohorní, patřících k zvláštnímu plemeni, které kdysi obývalo francouzský jih

[3] Viti — Fidžijské ostrovy v Tichém okeáně

[4] mysterie — ve starém Řecku tajné kulty náboženské, omezené buď na nepatrný kruh osob bohoslužebných nebo přístupné širšímu kruhu zasvěcenců; měly ráz státních slavností. Podobně i jinde. — Ve středověku jmenovaly se takto duchovní hry dramatické zvláštního rázu.

[5] Darfur — krajina ve střední Africe, ve vých. Sudaně. Jádro obyvatelstva je černošské se značnou dávkou arabské krve. Nyní pod panstvím Mandiovým.

[6] Ostrovy královny Charlotty — viz Santa Cruz

[7] purga — sněhová bouře

[8] kajur — poháněč psů

[9] potjag — zpřežení 12 psů

[10] čum — čuchonská chata

[11] Steinen, Karl von den (* 1855) — něm. ethnolog a cestovatel. Podnikl cestu kolem světa, něm. jihopolární výpravu, byl v Brasilii, došel až k ústí řeky Xingú do Amazonky. Pak se vypravil ještě jednou do již. Ameriky. Vydal řadu důležitých cestopisů.

[12] Cook (čti Kuk) James (1728 — 1779) — největší výskumný plavec, Angličan. Jako námořník sám se vzdělal v matematice a vědách námořních a stal se námořním důstojníkem. Podnikl tři proslulé cesty a zjednal světu první spolehlivé zprávy o Austrálii, Oceanii,[12] severozáp. pobřeží americkém, Behringově moři, anarktickém moři a Tichomoří. Zůstavil tři velecenné deníky a různá pojednání.

[1212] Oceanie — ostrovní skupiny v Tichém okeáně, počítané k Australii: Melanesie, Nový Zéland, Polynesie[12] s Havajskem a Mikronesie

[121212] Polynesie — jedna ze čtyř ostrovních skupin Oceanie

[15] Velikonoční ostrov v Tichém okeáně — patří k republice Čilské (Chile), jest původu sopečného

[16] Masajové — africký národ mezi 35. — 37. stupněm vých. délky a 0. — 5. st. již. šířky, na území býv. Něm. Vých. Afriky a částečně v Britské Vých. Africe. Dělí se na četné kmeny kočovné a rolnické, nejčistší prý kolem Kilimandžára. Lid vysoký, krásný a bojovný.

[17] kral (kraal) — osada hotentotská a kaferská

[18] Aleuty (Kateřininy ostrovy) — sopečné souostroví od záp. cípu Aljašky až k vých. pobřeží sibiřskému, jakýsi most mezi Asií a Amerikou, oddělující Sev. moře ledové od Tichého okeánu. Obyvatelstvo neliší se příliš od Eskymáků, ale jsou urostlí a inteligentní. Vymírají následkem vykořisťování rusko-americkou společností obchodní.

[19] Kamčadalové — národ v jižní části poloostrova Kamčatky, patřící k plemeni mongolskému. Bydlili původně v jurtách z hlíny. Živí se lovem ryb a zvěře. Jsou dnes podle jména pravoslavní, ale věří stále v duchy náboženství šamanského.[19] Jsou pohlavních mravů velmi volných, jejich počet však tenčí se velmi krvežiznivými spory a pohlavními nemocemi, zavlečenými sem Rusy.

[1919] šamanství — drsné náboženství, kdysi velmi rozšířené, nyní hlavně jen u některých kmenů sibiřských, ale zachovalo se z něho mnoho rozličných pověr u jiných národů, na př. v Číně. V šamanství všecko je samý duch, s nimiž jen šaman (čaroděj) dovede hovořit a provádět rozličné kejkle.

[21] Itelmeni = Kamčadalové

[22] Čukčové — velmi volný národ kočovný ze severových. cípu Asie, příbuzný s Korjaky a Kamčadaly

[23] Sandwichské (Sandwichovo) souostroví — Havajské souostroví a stát v Oceanii

[24] Mylitta (Baaltis, Astarta) — semitská bohyně ženského principu přírodního, ctěná volnosnubným kultem

[25] Palavské (Palauské) ostrovy — tvoří se skupinou Japskou západní část Karolin. Obyvatelé jsou Malajci temné barvy a vysoké postavy.

[26] Makololové — bečuanský kmen v již. Africe, větev Basutů, dnes v nepatrných zbytcích. Livingstone chválil je jako lid nadaný, statečný a pohostinný.

[27] Louvre — veliký palác v Paříži, velmi cenný historicky i architektonicky, bývalé sídlo králů, dnes v hlavní části hostí slavné sbírky museální a umělecké

[28] Herodot — nejstarší historik řecký. Nar. se v Halikarnasu asi r. 490 nebo 484 př. Kr. Mnoho cestoval a zjednával si všude zprávy. Jeho věrohodnost byla moderním bádáním často potvrzena. Jeho Dějiny jsou dílo umělecky koncipované, soustavné, třebaže jen směru registrujícího. Sloh jeho je velmi prostý.

[29] totem — kmenový symbol sev. amerických kmenů indiánských, vyskytující se u přírodních kmenů australských a afrických. Symbolem je nejčastěji některé zvíře. Je to bůh kmene, od něhož kmen odvozuje svůj původ. Na rozdíl od fetiše, který je cosi neživého, projevuje totem život magické síly, je to ochranný duch kmene. Má i význam sociologický, neboť jako původní předek kmene dává totem kmeni nebo kmenům společného totemu rodinné jméno, společný původ, podle něhož jsou pak určovány i snubní poměry.

[30] levirát — sňatek se švakrem, patriarchální instituce různých národů starověkých i novověkých k tomu směřujících, aby rodina nezůstala bez potomka a majetek se udržel v rodině. Nejvíce se levirát vyvinul u Židů. Byla to absolutní povinnost bratra nebo otce toho, jenž zemřel bez mužského potomka, pojati za manželku jeho vdovu a míti s ní syna, který byl počítán za syna zemřelého muže. Později nastupoval nejbližší příbuzný. Když bylo upraveno právo dědické ve prospěch dcer nebo bratří zemřelého, a dcery jen ve svém kmeni mohly se provdati, levirát přestával.

[31] Batakové nebo Batové — malajský národ kolem jezera Toby v nitru ostrova Sumatry. Je to snad původní kmen malajského plemene. Jsou lidojedi částečně neodvislí, částečně pod mocí holandskou.

[32] Dajakové — souborný název pro domorodé kmeny v nitru ostrova Borneo. Patří k národům malajským jako velmi čistá větev tohoto národopisního celku. Někteří jsou dosud lidojedy.

[33] Lesbos (nyní Mitylini) — veliký ostrov nedaleko maloasijského břehu, od pradávna obsazený řeckým obyvatelstvem. Zkvetla na něm neobyčejně města Mytiléné a Methymna, zrodila básníky Alkaia a Sapfó, filosofa Theofrasta atd. O Sapfó a její lásce pojednáme v příštím svazku.

[34] Indonesie čili Malajské souostroví (také Východoindický archipel) souborné jméno velikého množství ostrovů mezi Asií a Austrálií. Patří k nim Velké ostrovy sundské, Sumatra, Jáva, Borneo, Celebes s ostrovem Bali (Indomalaisie), Malé ostrovy sundské a Moluky[34] (Austromalaisie), pak Filipiny a podle některých i Andamany a Nikibary.

[3434] Moluky — holandské souostroví na vých. kraji velkého souostroví Indického v jihozáp. Asii. Kdysi souvisely snad s Celebesem. Jejich praobyvateli jsou patrně Alfurové.

[36] harém — správně harám (arabsky), věc zakázaná nebo dovolená jen zasvěcencům. Harami humájun nebo haramseráj palác tureckého sultána. V obecném životě znamená ženské komnaty, ženské členy rodiny, ženy a souložnice.

[37] Hermafrodit — řecký bůh původu orientálního, vyznačený ústrojím z obojího pohlaví smíšeným. Báj praví, že to by krásný syn Herma a Afrodity, do něhož se zamilovala nymfa Salmakis v Karii, avšak byla jím odmítnuta. Vlákala jej pak do svého pramene, kde, horoucně jej objímajíc, modlila se k bohům, aby těla jejich nerozlučně spojili. To se stalo. Hermafrodit požádal pak své rodiče, aby se stejně dělo každému, kdo do onoho pramene vstoupí. — U lidí rozeznává věda hermafrodistism pravý, kdy u téhož člověka jsou vyvinuty všecky podstatné části plodidel i rodidel, byť ve formě zakrnělé, — a hermafroditism lichý (pseudoherm.), kdy jsou správně vyvinuty pohlavní žlázy samčí nebo samičí, kdežto orgány vývodné, zejména vnější, se s nimi částečně nebo zdánlivě neshodují. Tu podle povahy vyvinutých žláz pohlavních rozeznáváme androgynii (pseudohermefroditism mužský) a gynadrii (p. ženský). Tělo nabývá pak podle toho mužské vzezření ženského a ženské vzezření mužského a také příslušných náklonností pohlavních.

[38] Dakotové — jedna ze sedmi hlavních skupin severoamerických Indiánů (Francouzi jmenují je Sioux). Původně sídlili na prerii mezi Skalními horami a řekou Mississipi. Nyní jsou v Montaně, Dagotě, Manitobě a Assiboině. Je to národ lovecký.

[39] Pueblos — špaň. obce, velké kamenné nebo cihlové stavby o několika poschodích, v nichž bydlili nekočovní indiánští praobyvatelé nynějšího Nového Mexika a Arizony již před Kolumbem. Jméno to přeneseno bylo pak na indiánské kmeny, sídlící na hor. toku Ria Grande del Norte a jeho přítocích. Počítají se k nim i Hopiové na plateau mezi řekou Coloradem a Coloradem Chiquitem v Arizoně.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.