ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Knihovna L. N. Tolstého. Svazek VIII.

D. P. Makovický: Jasnopoljanské zápisky. Díl I.

Upravil N. N. Gusjev. Z ruštiny preložila Anna Tesková

1924

Nakladatel B. Kočí, knihkupec v Praze I., Masarykovo nábřeží č. 14

Knihtiskárna Jiřího Jelena na Mělníce N. Labem.

Památce Dušana Petroviče Makovického (1866 — 1921)

Z osobností blízkých Lvu Nikolajeviči neznal jsem nikoho, kdo by mu byl býval tak bezpodmínečně oddán jako zesnulý Dušan Petrovič Makovický. Žil se Lvem Nikolajevičem v nejužším styku a nezapomínal ani na okamžik, že má před sebou člověka nejen ohromného ducha a ohromného uměleckého nadání, nýbrž i člověka, jenž desítiletími úporného hledání pravdy a napiaté vnitřní práce a sebezdokonalování dobyl si práva, aby byl vůdcem a učitelem. A Dušan Petrovič byl celou svou bytostí oddán tomu, v němž nespatřoval toliko svého učitele, nýbrž i vůdce pokročilého lidstva vůbec.

Dušan Petrovič Makovický byl rodem Slovák. Narodil se r. 1866 v Ružomberku. Jeho otec byl bohatým obchodníkem. Matka zemřela velmi záhy, a tu se otec snažil, aby nahradil dětem matku: četl s nimi, zpíval, modlil se a všechen volný čas věnoval rodině. Byl velmi vzdělaný muž; měl knihovnu s různojazyčnými spisy. Dušan Petrovič hojně knihovny té užíval. D. P. měl velké schopnosti jazykové a ovládal řeč německou, francouzskou, anglickou, maďarskou, českou, polskou, srbskou a j. Za gymnasijních studií byl uchvácen Janem Husem. Dokončiv gymnasium vstoupil na lékařskou fakultu pražské university, kde se přednášelo česky. Zároveň, nechtěje býti otci na obtíž, pomáhal mu v obchodě, což však ho neuspokojovalo a stávalo se, že plakal nevěda si rady.

Když studoval medicinu, nikdy nekonal vivisekce. Dostav při rigorosu za úkol rozřezati žábu, odmítl tak učiniti, čímž ztratil jeden rok.

Se spisy Lva Nikolajeviče seznámil se ve svém 19. roce. Obzvláště silným dojmem působila naň Kreutzerova sonata, již přečetl bezpočtukráte. Jasnou Poljanu navštívil Dušan Petrovíč ponejprv na podzim r. 1894. Jak po několika letech vzpomínal, odebral se k Tolstému po dlouhém váhání; „má hlava hořela, a zmocňovala se mne horečka, když jsem vstupoval do parku,“ psal.

Lev Nikolajevíč si Dušana Petroviče zamiloval hned při prvním seznámení. „Co dělá milý Dušan Petrovič,“ psal r. 1896 jeho příteli A. Škarvanovi. „My všichni naň vzpomínáme a máme ho rádi.“

Podruhé navštívil Dušan Petrovič Lva Nikolajeviče r. 1897. Po této návštěvě zapsal si Lev Nikolajevič do deníku (28. listopadu 1897): „Dnes ráno přijel Makovický, milý, pokorný, čistý. Mnoho radostného vypravoval o přátelích.“ A po čtyřech dnech: „Hlavním teď byl Dušan, jehož jsem si ještě více zamiloval. Tvoří se slovenským ,Prostředníkem‘ ústředí drobné, ale, myslím, boží práce.“

Poslední zápis znamená, že Dušan Petrovič řídil slovenské nakladatelství, jež se neslo týmž směrem, jako ruské nakladatelství „Prostředník“, blízké Lvu Nikolajeviči. Vydával v slovenském překladu spisy Lva Nikolajeviče a jiných autorů křesťanského ducha. Současně sledoval ve své vlasti všecky vynikající případy křesťanských činů. Zvláště ho těšily případy odepření vojenské služby, jež nebyly vzácné mezi stoupenci učení „nazarénského“, rozšířeného v Uhrách.

Ještě jednou navštívil Dušan Petrovič Lva Nikolajeviče na Krymu r. 1901 a potom v Jasné Poljaně r. 1904. Za této poslední návštěvy nabídla mu Sofie Andrejevna, aby dočasně zastoupil dra D. V. Nikitina, jenž tehdy žil v Jasné Poljaně a byl vzat na vojnu. Přijal nabídnutí a za půldruhého měsíce, 18. prosince 1904, přijel do Jasné, jak myslil, na několik neděl. Ale dopadlo to tak, že prožil se Lvem Nikolajevičem šest let, až do jeho smrti.

V Jasné Poljaně vedl život v pravdě plný úsilí. Vstával o 8. hod. ráno a posnídav narychlo odebral se do vesnického ambulatoria. Zde přijímal nemocné do jedné, dvou, tří hodin, potom se vracel domů. Před domem ho obyčejně již očekávaly saně nebo vůz, aby ho dovezly buď blízko buď daleko k onemocnělému mužiku, ženě nebo dítěti. Dušan Petrovič neodmítal nikoho: nedbaje počasí, usedal do saní nebo vozu a jel, kam bylo třeba. Šetřiti se neuměl a nechtěl.

Po návratu do jasnopoljanského domu, v hodinách, jež trávil ve společnosti Lva Nikolajeviče, bylo jeho hlavní úlohou zapisovati slova jeho. Nebylo proň důležitého a nedůležitého ve slovech učitelových: zapisoval a snažil se pamatovati si doslovně každé slovo, které pronesl. Tím méně mohlo ho kdy napadnouti, aby tendenčně měnil neb umlčel jakýkoli výrok Lva Nikolajeviče. V pravé kapse svého kabátu měl vždy maličké lístky silného papíru, na které nepozorovatelně jiným (i samotnému Lvu Nikolajeviči) zapisoval tužkou značkami jen jemu srozumitelnými slova velikého muže. Když pak všichni šli spat, Dušan Petrovič po dlouhém pracovním dnu místo spaní usedal, aby zaznamenal do sešitu vše, co se událo a bylo mluveno v Jasné Poljaně za uplynulý den, sedaje tak často do dvou, tří i čtyř hodin. „Za první dva roky svého života v Jasné Poljaně jsem snad jenom pět nebo šestkráte ulehl před dvanáctou hodinou,“ řekl mi. A v osm byl již na nohou a v devět počínal přijímati nemocné v amubulatoriu.

Dušan Petrovič se choval vždy velmi skromně a nenápadně. Byl vždy klidný a zdrželivý; mluvil velmi málo, zejména v přítomnosti Lva Nikolajeviče.

Lev Nikolajevič ovšem cenil velice vynikající duševní vlastnosti a obětavý život Dušana Petroviče. V březnu 1907 psal A. Škarvanovi: „O mně patrně víte vše prostřednictvím milého Dušana, (nedovedu ho pojmenovati bez tohoto epiteta, které mu právem přísluší).“ Někdy dokonce Dušanu Petroviči záviděl, že může svou lékařskou činností lidem sloužiti bezprostředně. Kdysi počátkem ledna r. 1909, když se vrátil kolem páté hodiny z obvyklé své procházky a vystupoval po schodech, otázal se mne:

„A Dušan se ještě nevrátil?“ (Dušan Petrovič jel toho dne k nemocnému do vzdálené vesnice.)

„Ne.“

„Záviděníhodný osud má,“ pronesl zádumčivě Lev Nikolajevič.

Nevěře vůbec v lékařství, Lev Nikolajevič potřeboval lékařské pomoci Dušana Petroviče málo, dojímala ho však bezmezná láska a oddanost jeho. Ve vzpomínkách žáka Lva Nikolajeviče, V. A. Moločnikova, jsou zapsána tato slova Lva Nikolajeviče o setkání se s ním r. 1909 u V. G. Čertkova v Krekšinu. (Dušan Petrovič chystal se tehdy na měsíc na Slovensko k návštěvě příbuzných.)

„Ale jak jen budu živ bez Dušana?… Řeknu otevřeně: jeho mediciny vůbec nepotřebuji, ale jak den, dva nespatřím jeho klobouku, stále mi něco chybí. Svatý Dušan!…“

Lev Nikolajevič pohlížel na Dušana Petroviče jako na vzor dobrotivosti a mírnosti. R. 1909, když Lev Nikolajevič napsal blízké osobě hněvivý dopis o jistém nakladateli, zakončil dopis slovy: „Buďte ke mně shovívavý. Myslím, že by se i Dušan na mém místě rozhorlil.“

V známé náboženské knize „Neviditelný zápas“ praví se, že je nutno nejprve smířiti se s protivníkem v duši a pak mu činiti dobro. První část tohoto poučení byla pro Dušana Petroviče zbytečná: nepotřeboval vůbec námahy, aby nechoval zloby proti svým odpůrcům. Jednal se všemi lidmi naprosto stejně, v ničem neprojevoval svých sympatií nebo antipatií k člověku. Hledě naň, jak rozmlouvá s kýmkoli, nemohl jsi nikdy rozhodnouti, je-li mu člověk ten po chuti nebo ne. Trpěl přímo fysicky, když se lidé před ním hádali nebol se ostře přeli.

28. října 1910 ve čtyři hodiny ráno Lev Nikolajevič se rozhodl, že opustí Jasnou Poljanu. Odcházeje do samoty, vzal s sebou Dušana Petroviče. Pro mne, který jsem znal povahu Lva Nikolajeviče, jak se vždy vzpíral přijímati služby kohokoliv, a jak tíhl do samoty za posledních let života — pro mne je nepochybno, že vzal s sebou Dušana Petroviče jen proto, aby upokojil svou rodinu vzhledem k dalšímu svému osudu. Nikdo z těch, kdo znali Dušana Petroviče, nepochybovali, že se vynasnaží, aby obklopil Lva Nikolajeviče vší péčí, která byla v jeho silách. Alexandra Lvovna nadarmo nevypravuje, jak jí „spadl kámen se srdce“, když otec, pověděv jí té noci, že odjíždí „tu chvíli, načisto“, na její úžasu plné otázky: „Jak? sám?“ odpověděl, že bere s sebou Dušana Petroviče. A předtucha jí nezklamala. „Dušan, jako vždy, se může roztrhat,“ psal jí za den otec z Optiny Pustyně.

Po celý čas umírání Lva Nikolajeviče v Astapově byl Dušan Petrovič u něho. V. G. Čertkov vypravuje, že slyšel jak Lev Nikolajevič dva dny před smrtí s nenapodobitelně něžným výrazem hlasu pronesl: „Milý Dušan, milý Dušan.“ Podruhé, když profesor Usov nazdvihl Lva Nikolajeviče pod zády a schýliv hlavu podepíral ho, zatím co upravovali podušky, jal se ho Lev Nikolajevič objímati a přitiskl se k němu, líbaje ho. Když však Usov nazdvihl hlavu, tu Lev Nikolajevič, prohlédnuv jeho tvář, řekl, oddaluje ho lehce rukama: „Ne, to není ten.“ „Nepochybuji,“ praví V. G Čertkov, „že Lev Nikolajevič měl Usova za Dušana, jemuž patřily tyto výjimečné projevy něžnosti a lásky.“

Dušan Petrovič byl onen člověk, jemuž bylo určeno pronésti poslední slova ke Lvu Nikolajeviči, která tento ještě slyšel. Lékař D. V. Nikitin vypravuje, jak krátce před koncem Lva Nikolajeviče rozhodli lékaři, že se přesvědčí, je-li dosud při vědomí. „Dušan Petrovič vzal sklenici vody s vínem, přiblížil ji ke rtům Lva Nikolajeviče a hlasitě, slavnostně pronesl: ,Lve Nikolajeviči, svlažte svoje rty!‘ Lev Nikolajevič pootevřel oči a spolkl doušek.“

Po smrti Lva Nikolajeviče žil Dušan Petrovič s počátku v domě Alexandry Lvovny v Těljatinkách (3 versty od Jasné Poljany), potom přesídlil opět do Jasné Poljany. Dvě práce byly tehdy jeho hlavním zaměstnáním: lékařsky pomáhati sedlákům a uspořádati ohromný materiál svých zápisek, který se mu nahromadil za šest let života v Jasné Poljaně. Říkal mi, že okruhem jeho lékařské činnosti té doby bylo 89 vesnic a kolem 15-20 velkostatků, letních osad, stanic atd. Redakci zápisků nabídl mně. Autorské samolibosti nebylo v něm ani zbla; leč na oněch místech, jimž přičítal podstatný význam, trval rozhodně.

R. 1914 podepsal Dušan Petrovič prohlášení proti válce, sestavené V. F. Bulgakovem, a byl zároveň s ostatními, kdož podepsali, zatčen a ztrávil dest měsíců v tulském vězení. Vazbu snesl mravně dobře, leč tělesně velmi oslábl. Mnoho se staral o zlepšení zdravotních poměrů uvězněných.

V březnu 1916 byli v Kremlu vojenským soudem souzeni ti, kdož podepsali prohlášení, a všichni obvinění byli osvobozeni. Dušan Petrovič usadil se znovu v Jasné Poljaně. V létě 1917 jsem ho navštívil. Zdál se býti zcela zdráv a velmi čilý. Vzpomínám příznačné podrobnosti. Vraceje se šel jsem pěšky z Jasné Poljany do Tuly; on mne vyprovázel. Šli jsme úzkou pěšinou podél železniční trati a cestou Dušan Petrovič obratnými ranami špičkou boty odhazoval kameny ležící v cestě. Hleďte na to, vzpomněl jsem výroku Mohamedova: „Rozsouditi dva lidi je milosrdenství; a pomoci člověku do sedla a zdvihnouti mu jeho pytel je milosrdenství; dobré slovo, pronesené z vděčnosti, i mírná odpověď tázajícímu se je milosrdenství; i odstranění toho, co působí lidem nepohodlí, jako trní nebo kamenů s cesty je milosrdenství.“

Na jaře r. 1919 onemocněl Dušan Petrovič skvrnitým tyfem. Organism, vysílený dlouhými lety nadlidské práce, nemohl zdolati nemoci a v zápětí za tyfem dostavily se četné a těžké komplikace: zánět ledvin, močového měchýře, a hlavně hrozný a mučivý ekzem. Dušan Petrovič trpěl nesnesitelně.

„Jsem nyní veliký mučeník,“ říkal V. F. Bulgakovu. „Mám ekzem, působící strašlivé svědění. Jednou, dvěma skvrnkami jeho člověk hrozně trpí a já jimi mám pokryté celé tělo.“

Utvořily se mu proleženiny velikosti měděného pětáku; (Větší naší koruny. Pozn. překl.) v jizvách bylo možno nahmatati kosti. Dušan Petrovič zůstal na živu jenom dík obětavému ošetřování jasnopoljanské dívky, Matrjoši Ořechovové, jež mu dříve pomáhala v ambulatoriu. Když se mu značně ulevilo, oženil se s ní.

Dávno již pomýšlel Dušan Petrovič na návrat do vlasti. S počátku ho zdržovala práce s pořádáním zápisek, potom válka a vězení, pak občanská válka. Ve vlasti měl vřele milované bratry. V nemoci pociťoval velmi ostře svou osamocenost, a přání, aby žil se svými blízkými, změnilo se přímo v touhu po nich. Sotva jen poněkud okřál po všech přestálých nemocech, odejel koncem r. 1920 na Slovensko. Avšak nemoc, jež vyčerpala zbytek jeho tělesných sil, osvědčila vliv i na jeho duševní stav a v březnu 1921 učinil konec svému životu.

Všichni, kdo znali Dušana Petroviče blízko, nikdy ho nezapomenou. Nemohu uvésti jediného člověka, jenž by ho byl znal a neměl rád. Dokonce působil nevyhladitelným dojmem i na lidi, kteří ho jen jednou, náhodou viděli, a byť tito lidé nesdíleli jeho přesvědčení a názorů. Tak česká komunistka Helena Malířová navštívila v srpnu 1920 Jasnou Poljanu a psala potom v českém „Rudém Právu“:

„Přede mnou na nejprostší posteli seděl padesátiletý nemocný muž, na pohled zcela bílý stařeček, a hleděl měkkým nadpozemským pohledem svých modrých očí, hleděl kamsi mimo nás a mimo život… Vyzařovala z něho ta síla, jež žije ve všech oněch lidech, kteří od století do století sledují křesťanskou myšlenku proti nesmírné většině, nedbajíce křížů, muk a vězení. Dušan Makovický narodil se křesťanem. Našel cestu ku křesťanství dík Tolstému, ale byl by býval křesťanem, i kdyby byl Tolstého nečetl. Nezůstal jen literárním ctitelem a šiřitelem myšlenek Tolstého, než jal se hned uváděti v život své přesvědčení. Jako lékař v Žilině stal se přítelem a rádcem celého okolí, vydával spisy Tolstého, překládal ,Kreutzerovu sonatu‘ a ,Vzkříšení‘. Jeho způsoby byly ušlechtilé vrozenou ušlechtilostí, jež vychází ze srdce a nikdy není výsledkem výchovy. Tomuto křesťanu nebylo nic vzdálenějšího nežli neupřímnost. Byl to celý, krásný člověk.“

Nuže mír, mír Tvému prachu, drahý, dobrý příteli a bratře! A nechť pomůže Tvá mnohaletá, horlivá práce, aby vzrůstala v lidech láska k našemu nezapomenutelnému učiteli a aby chápali jeho blahé, spasitelné učení.

2. dubna 1922

N. Gusjev.