ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(„Živa“ VII, 1859.)

Stolice Zvolenská (maď. Zólyom) obnáší 50 6/10 mil a dělí se na horní a dolní vidiek.^[1] Od stoličného města Bystrice k Breznu je horní, dolů k Zvolenu dolní vidiek. — Na sever hraničí stolice Zvolenská přes Hermaněc s Turcem, od severu k východu táhnou se vrchole vysokých hor a holí od Prašivé, Baby, Čertovice k vysokému (6240') Ďumbieru,^[2] činíce hraniční čáru mezi Liptovskou a Zvolenskou stolicí. Na východ hraničí s Gemerem a Královskou Holí, jihovýchodně pak obklíčena je vrchy 3000' vysokými, Fabovou, Vysokým Dielem, Kýčernou, Veprem Klenovským. Jihozápadně k stolici Novohradské táhne se hranice pod vysokou Poľanou v dolině Víglešské přes malý Kriváň, Ostrocký vrch, Javorinu a ­Plešovské lazy ke Krupině. Od Krupiny zatáčí se přes nižší vrchy, výběžky to Fater, po levé straně doliny Něresnice, kde hraničí se stolicí Honťanskou k Zvolenu a severozápadně přes Kremnické vrchy, kde s Těkovskou stolicí hraničí, opět k severu. I v středu stolice je samé horstvo, mezi nímž nad jiné vyniká Poľana a Vepor Ľubietovský. Vrchy ty nejvíce porostlé jsou, jen některé z nich jsou holé. V dolejším vidieku porostlé jsou rozličným stromovím, klenem, habrem, javorem, jasanem, břízou, pěknými jedlemi a smrkovím, zřídka dubem; v horním vidieku nejvíce je buků, smrků a jedlí. Tam na hranici Gemerské jsou ještě pralesy, tam samá je horvať,^[3] jak Slováci tamější říkají. Mezi horstvem tím viděti úzké doliny, svěží pažití porostlé. Údolí Hronské a Víglešské zelenají se ještě, když hole^[4] již sněhem obsypány jsou. Pole v horských těch údolích jsou obyčejně při svahu vrchů. V Dětvanské a Víglešské dolině viděti tak zvané lazy,^[5] místa na sklonu vrchu, vykolčená, zoraná; na každém lazu, obyčejně uprostřed polí, jsou chyže, v nichž bydlí sedláci, každá rodina pro sebe. Roztroušená ta stavení velmi pěkně vyhlížejí.

Hron (maď. Garan) je hlavní řeka Zvolenské stolice a hlaví se — jak Slovák říká — v Gemeru nedaleko Telgartu pod Kráľovou Holí. Po krátkém běhu vtéká do Zvolenské stolice a ruče pospíchá k Breznu. Před Breznem vtéká do něho potok Rohožná, pod Breznem Černý Hroněc, přitékající zpod Vepra Klenovského tajuplnými pralesy. U dědiny Valaské vtéká do něho Bystrá. Potok ten přitékaje zpod Ďumbiera, náhle za Bysterskou železodílnou pod vysoký vrch se ztrácí a na protější straně vrchu u dědiny Valaské dvěma prameny tak silně vyviera, že mlýn u samého vrchu postavený žene. Od mlýna vtéká přímo do Hronu. Voda jeho tak teplá jest, že Hron i v zimě na té straně, kde potok do něho vtéká, nikdy nezamrzá. Od mlýna, kde pramen vyviera, až k trativodu je přes vrch půldruhé hodiny chůze, ale potok na ten kus cesty celý den potřebuje, o čemž se mlynář nesčíslněkráte přesvědčil. Když vodu na mlýn buď zahatit neb nahnat chce, musí vždy přes vrch k trativodu; když ráno vodu zachytí, teče mu na mlýn ještě celý den, až večer náhle téci přestane, a naopak, když ráno ji nažene, teprv večer s náramnou prudkostí na protější straně vyvře. Pustili také již živou kačici i piliny do trativodu, což za stejnou dobu na druhou stranu vyplynulo. Podobných trativodů je v slovenských horách mnoho; o některých neví se ani, odkud přicházejí a kam se tratí.^[6] Sesílen některými ještě horskými potoky pospíchá Hron dále okolo Lopeje, Sv. Ondreje, Ľupče k Bystrici, kde pod horou Hrpínem^[7] Bystrice do něho vtéká, s níž širokou krásnou dolinou k Zvolenu teče, kde přijímá Něresnicu a Slatinu, která s Očovou zpod vysoké Poľany přitéká. Za Zvolenem zatočí se náhle k Buči, k Sv. Kríži, a Těkovskou stolicí spěchá k Levicům a Ostřihomu, kde do Dunaje padá. Tok Hronu obnáší 24 mil. Voda jeho, čistá jako krystal, má běh rychlý, proto jmenují ho Slováci „bystrým šuhajem“. Mezi vysokými, rozličným stromovím obrostlými břehy vrhá se ruče se skal, rezko plyne dolinami. Tu žene mlýn, tu pílu, tu hamry, onde zase dílny na dráty, na klince (hřeby), tamto velké železodílny, kde se ohromné bľachy valcují, a z pralesů Černohronských tisíce tisíců sáhů dřeva odnáší na svých plecech dolů k Bystrici ten bystrý šuhaj s svým černým bratrem Hroncem; ale když se rozhněvá, nadělá velkých škod. Líbilo se mi, co starý jeden Slovák na cestě ze Zvolena o Hronu mi povídal, že vraj (prej) je v Hronu taková potvora a ta že má hlavu v Hronské studánce na Králové Holi a chvost v Černém moři. Když jí prej tam cos o chvost zavadí, rozjedí se^[8] a smykne driekom, a tu že se vyvalí voda ven z koryta, až všecko zatopí.

Nejširší a nejpěknější dolina v celé stolici je dolina Hronská, od Bystrice ke Zvolenu se táhnoucí, dobré dvě míle dlouhá. Jako zamodralý pás vine se Hron středem jejím mezi polmi a svěžími lučinami, po nichž keře vrb jako kytice rozsázeny jsou okolo vesnic a jednotlivých statků, hájemi zastíněných, až na konec doliny, kde se pod zámkem Zvolenským stranou točí. Z pravé strany, severozápadně, ohražena je dolina vysokými vrchy Kremnickými, mezi nimiž hole Krížna vyniká, jejíž sochorec,^[9] když sněhem se osype, bývá lidem jistým znakem brzké zimy. Jihovýchodně táhne se od samé Bystrice od Hrpínu, hory to vápencové, v níž se pěkné otisky lastur nalézají, po levém břehu Hronu řada nižších vrchů až ke Zvolenu, kde se dolina s obou stran úží a vysokým, smrky a jedlemi obrostlým vrchem uzavřena je, výběžkem to hor Šťávnických. Tam v nejužším konci údolí nad Hronem stojí na vrchu starý zámek Zvolenský, dosti ještě zachovalý, oblíbené to sídlo krále Matyáše i mnohých velmožů, památné pro mnohé znamenité děje i bitky, které se pode zdmi jeho vedly. Na protější straně údolí, na příkré skále, viděti zbytky zbořenin; lid tam říká „na pustém hradu“. Za zámkem vede cesta do údolí Něresnice, kde viděti podivného tvaru skaliska; je to prý tvar trachytského konglomerátu. Na jednom z nižších vrchů na levém břehu Hronu, asi tři čtvrtě hodiny od Zvolena, viděti Sliač, podivuhodnou to koupel, která od pradávna lidu známa byla, jíž se ale všeobecnější známosti a povšimnutí teprv poslední léta dostává. Tři zřídla teplá jsou na samém vrchu, as 1200 stop nad mořskou hladinou, tři studenější jsou uprostřed vrchu na západní straně. Horní tři zřídla slouží jen ke koupelím. Všechny tři jsou ve veliké síni, tři kroky jedno od druhého vzdáleny, zábradlím ohraženy. První, nejmenší, ale nejsilnější, má 25° R tepla, druhé, největší, jen 22°, třetí, menší o něco než prostřední, je nejchladnější. Když vstoupíme do prvního zřídla, kterého se také nejvíce užívá, zdá se býti voda studená, ale za malou chvíli se teplo zvyšuje, kůže víc a více červená, potí se, svědí, nic jinak, než jako by žahavkami zažehána byla. Při tom ustavičně jako by elektrické proudy tělo pronikaly, a když se postavíme na místo, kde voda velké bubliny hází a nejvíce se pění a čpí, otřese to tělem, jako bychom se elektrického stroje dotkli, že to některý člověk ani vydržet nemůže. Nachází se v této vodě veliké množství uhličnatky, která oddělujíc se od kysličníku vápenitého, tento usazuje co koru vápenitou, sama pak co neviditelný plyn na hladině vodní zůstává. Tím se dýchání koupajících velmi obtěžuje, a kdyby ho ustavičně korouhvičkou nad hlavami koupajících se nerozháněli, snad by se zadusili. Nepotrvá se dlouho v koupeli; jisté znamení k odchodu je lehké mrazení těla. V druhém zřídle netřeba plyn rozháněti, necítí se také žádných elektrických proudů, ač tělo svědí a pálí; v třetím pak zřídle ani toho není, ač i ta koupel velmi sílí a od obecného lidu nejvíce se jí užívá. Prvního zřídla se užívá nejvíce při seslabnuti čiv, proti některým ženským chorobám a zrádci (padoucí nemoci). Na západní straně, kudy voda do Hronu vtéká, okazuje se žlutá kůra vápencová a potahuje trávu, listí, dříví a cokoliv k ní přijde podobnou usedlinou, při čemž ale pouze obal je nerostní, vnitřek však, stéblo nebo dřevo, zůstane neporušeno. Také šaty koupajících se, bavlněné neb plátěné, po druhé, třetí koupeli zhnědnou, zkornatí a vyčistit se více nedají. Dolejší zřídla, Josefovo, Dorotino a Adamovo, slouží jen k pití. První dvě jsou vlažná chuti jako železité, třetí ale, nejníže na vrchu položené, je silná, studená, „kyslá voda“ čili šťavica, která lahodně chutná. Obecný lid chodí pro ni s velikými dvouuchými džbány, které buď v plachtě zabalené na hřbete nesou, aneb za popružku přivázanou na obou uchách. Jak vodu do džbánů nalijí, hned je pevně zapchají.^[10] Před třemi léty, když i v tamější krajině cholera zuřila, dával okolní lid nemocným šťavici pít, poněvadž jediné ta žízeň jim hasila. Také k zakvašování těsta upotřebují gazdiny šťavicu, aby rychleji kysalo. Proto snad nazývají vodu takovou nejen šťavicou, kyslou vodou, ale i vodou kvasnou. — Jeť na Slovensku vůbec množství minerálních vod, kyselých, hořkých, slaných, i teplic, kde vře voda „živým ohňom“, jak lid říká. Ve Zvolenské stolici je přes dvacet kyselek, mimo lázeň Sliačskou a Bystrickou, která síru a magnesii v sobě obsahuje.

Hory Zvolenské stolice bohaté jsou na rudy. Je přísloví: Baňská Bystrica že je měděnými, Štiavnica stříbrnými a Kremnica zlatými zdmi ohraděna. V Panské dolině^[11] (Herrengrund) a Starých horách (Altgebirge) dobývá se ruda měděná, která stříbro v sobě obsahuje. Ve dvou nejstarších dolech těží se tato ruda již po devět století. V prvních dobách mnoho se jí vytěžilo a byla na stříbro bohatší, poslednější doby je největší výtěžek 3000 ct. mědi a 2000 váhy stříbra. — V Bystrických a Jakubovských^[12] hamrech dělá se z mědi, z níž stříbro již vyloučeno, plech i vyhloubený tovar (vertiefte Waare, kotle a p.), jehož se mnoho do Slezska vyváží. Tamtéž je voda cementová a štola ledová. Stojící v ní voda vždy z jara mrznout začne a do léta zmrzne v tuhý led, který v zimě teprv zase roztaje. — V Potkanově (Ratzengrund)^[13] je štola 2000 sáhů dlouhá, spojujíc doly Panské doliny se Starohorskými; v Panské dolině znamenitý je vodovod, 21.000 sáhů dlouhý, který potřebnou hnací vodu pro čerpadelní stroj rudní v Panské dolině, 2071' vysoko ležící, s hory Prašivé, 5114' vysoké, přivádí. V Tajově je huta a vyrábí se tam též kamenka (auripigmentum). V Malachově a okolí jeho je dvanáct stup na střelný prach. Čilejší život panuje ale v dolinách horního vidieku, kde se mnoho železné rudy dobývá zvlášť na Hronci, Polhoře, Jasené, Bystré, Moštěnici, Ľubietové, Vajskové, Pojníku a j. v., kde se také hned ruda čistí a ze železa tovar robí. Tu jsou báně komorní (císařské), tu geverkské,^[14] onde viděti stoupy, kde se ruda^[15] tluče (Pochwerk) stúpním hamríkem, jejž baníci^[16] železem nazývají, a žerď, na které železo přiděláno, strela (Schieszer). Tu jsou ohromné pece, v nichž surovina (surové železo) se roztápí, aby kovatelnosti nabyla, tu hamry, kde se tlapky na plech dělají, který se potom v dílnách na válcech vyrábí. Tu pilnikárny jsou, tu horské kuzně (kovárny), kde se rozličné potřebné nářadí ková, tu maše^[17] na klince (hřeby), jichž se do roka nakuje do třech millionů kusů všeho druhu. Ze všech konců ozývá se klepot, bušení, a ve dne v noci jachtají pece od horoucnosti. Jsou ještě i staré pece (zvláště v Gemeru), kde se ruda železná jen jednou pálila a tak čisté železo bylo, že se hned zpracovati mohlo. Pece ty nazývají se podnes „slovenské pece“. Povídají staří baníci, že byla tehdáž ruda mnohem čistší a doly že byly bohatší než nyní. Stává se, že přicházejí havíři při kopání na zastaralé práce, čemuž říkají „prísť na starca“.

V lesích jsou uhliska, kde se v míliách (milířích) uhlí pálí, jehož se náramné množství k topení pecí spotřebuje, a na Černém Hronci jsou rozsáhlé drevorúbaniska čili tak zvané císařské handle (dřevařství), o nichž dále obšírně promluvím. — V Hrinové a Sihle jsou sklenné hutě, odkudž se sklenné zboží na dolení zem a dále až do Turecka zaváží. — Kdysi bývaly i zlatorýže ve Zvolenské stolici, což doposud nejen pověsti lidu v Hronských údolích dokazují, ale i vysoké, rozsáhlé, starou horou (lesem) porostlé, opodál břehu Hronu, při Predajné pod Jasenou, níže Brezna, potom výše Brezna po Bacúch až do Gemerské stolice táhnoucí se halně.^[18] Snad nepřijdu nevhod, když se zmíním, co se mezi lidem o věci té rozpráví. Bůžka vládnoucího zemskými poklady volají baníci Kovlad a paní nad zemskými poklady je Runa. V Dolní Lehotě ji nazývají „zemná pani“, a povídá se o ní následující: Ve Vajskové, dolině pod holemi, bývaly za předešlých časův bohaté báně na zlato, jež se z rudy dobývalo. Nalézají se tam až dosud hluboko mezi holemi, na místech vozům nepřístupných, veliké hŕby^[19] trosek a ukazují se tam i stupiště, v nichž lidé, podnes žijící, kusy železa našli. — Pod velikým Gaplem, podle Ďumbiera, nad Horní Lehotou, jsou vskutku prastaré halně černých trosek, ale nepovědomo, z jakých to dob a z jaké rudy. — Nyní pominulo tam všecko bohatství. Příčinu toho zchudobení vykládá si lid následovně: Baníkům, kteří tam pracovali, sjídal vždy kdosi potravu. Číhající na zloděje dostihli ženu, vysokou, dužú,^[20] s tak velikými prsníky, že je dítěti, které na chrbtě nesla, přes plece hodila a tak je kojila. Vlasy měla zlaté. Rozpáleni hněvem, svázali ji a hodili do Vajskové.^[21] Kdyby byli znali kdo je, nebyli by tak učinili. Byla to Runa. Vajsková nesla ji do Hronu a Hron až proti Kremnici (také Šťávnici jmenují), kde ji na písek položil. Tam ji našli ľútostiví lidé, vazeb sprostili, nachovali^[22] a opatřenou propustili. Neřekla jim kdo je, ale od té doby zmizelo bohatství z Vajskové, že se nelítostiví lidé naostatek^[23] i vystěhovat musili, a Kremnice naopak zbohatla, neboť „čoho sa Runa dotkně, to pozláti“. Po násilném jejím vyhnání z Vajskové bývalo prý slyšeli po horách volání silným hlasem: „Runa, Runa, děti ti plačú!“ A to byl prý její muž, který ji hledá. Totéž povídá se i v Horní Lehotě o Stupku, dolině od Ďumbiera k Bystré se táhnoucí, a dokládá se, že bývala Runa vymalována nad Brezňanskou branou se strany Veňocia (jméno předměstí). Když vítr silně duje, říkají tamější lidé: Runa pláče!,^[24] a děvčata, když jdou do hor, volají po hoře: Runa, Runa, daj nám zlata plné suna!^[25]

Nalézá se také vícero vzácných minerálií ve Zvolensku. Na Jamešné, Trivodách krásné kapalinové chalcedony jsou na hnědé železné rudě (Brauneisenstein). Ruda ta dobývá se v Gemeru nad Jelšavou ve vrchu Kiaru. Tamější lid a baníci ji nazývají kiarnica, a od toho má i vrch jméno Kiar. V okolí Španí doliny nalézá se brochantit, erinit a euchroit, jakož i vyhraněný coelestin a aragonit. U Ľubietové libethenit, a dřevěné opály šedé barvy na Čelíně, pod Veprem Ľubietovským. Lid je nazývá duhová skala, slídu, které je mnoho v žule Ďumbiera, mica, blisk, a vápenec štěpný (Kalkspat), u Pojníku svor. Žluté, prohledné topasy (křemeny), jež tu a tam se nacházejí jmenují „Paromova skala“ (také hromová), a povídají, že je v nich blesk zavřen, a kdo takový kámen u sebe nosí, že je chráněn před zlými nemocemi. Také malachit nalézá se ve Zvolensku a u Hronce černý burel. Povšimnutí hodna je i Tuffna, sluj vápencová v Hermanci, v níž se mnoho kostí z předpotopních zvířat nachází, jakož i v jedné sluji na Hronci. Hory vulkanické zove Slovák skaly žiarné, žďarné, břidličné hory nad Breznem, mezi Zvolenem a Gemerem, kýčerny, skály vysoké, rovně dolů běžící jako zdi, skaly štítové, a veliké desky a tabule žulové bľachy. Skálu mramorovou v Gemeru^[26] za Revúcí „marvaň skala“. Také říká Slovák „živá skala“, jako „živá voda“. Živá voda je, která teče a nikde nestojí, živá skála ta, která má kořeny hluboko v zemi a roste. „Hodně si narástla!“ pravil horák v H. Lehotě, přijda ke skále, kterou nebyl dlouho viděl.^[27] Vysoká sedla mezi dvěma horama zovou prieslopy, priehyby. Pod Prašivou za dědinou Hiadlou, když se k Liptovské Korytnici přichází, je prieslop, a když se s Poľany dolů k Zvolenu jde, u Očové. Názvosloví pro přírodní útvary a vlastnosti, jakož i pro všechna svá zaměstnání má Slovák bohaté a rozmanité, poněvadž každá stolice^[28] své zvláštnosti má.

Hospodářství vede se vůbec po celém Slovensku dle evropského, a nikoli dle asijského způsobu jako mezi Maďary; také nejsou v horních stolicích tak úrodné půdy jako na dolení zemi, obyvatelé tedy i potřebou nuceni lépe božích darů zužitkovati a s nimi hospodařiti, což se také stává. Pole jsou lépe zorána, při staveních viděti stodoly s humnem, viděti i chlívy pro dobytek. Obilí ukládá se do sypáren a komor, sláma do stodol, seno na povaly (půdy) neb seníky. Krav drží se ve větších hospodářstvích více než v doleních krajích a také se lépe chovají. Stavení jsou ve městech zděná z kamene, po dědinách a v horách nejvíce dřevěná, doškami a šindelem krytá. Pěkně vyhlížejí stavení dřevěná selská na lazech, stojíce osobitě uprostřed polí a malých hájů jedlových neb březových, jež schválně na vykolčených těch čistinách státi se nechaly. Zhusta viděti v dolinách těch, obyčejně na výšině, kostelíčky, nejvíce v slohu gotickém stavěné, z nichž nejeden velmi starý a památný. Všude panuje větší pořádek, čistota větší živost a pracovitost nežli mezi Maďary, jak ve městech, tak i v dědinách. I ty cesty hradské^[29] lepší jsou o mnoho.

Nejúrodnější nivy jsou v Hronské dolině od Ľubietové k Zvolenu. Tu rodí se pšenice i řež, pšeno (žltá kaša), čočka, hrách, bob, tu i pěkná zelina i výborná ovocina, zvlášť vyhlášené slivky (švestky) Bystrické, s nimiž Krupinčanky obchod vedouce, do krajů doleních jezdí a za obilí je vyměňují. Víno roste jen v Krupině, ale „idě o ňom chýr,^[30] že je kyslé ako štír“! Lenu se mnoho neseje, poněvadž na dolením vidieku dobrého pole raději na obilí použijí a na horách na zeleninu a na krumple (brambory). Seje se jen u Ľubietové, Zvolena a Garamsegu, kde ale tak pěkný se rodí, že se Spišskému vyrovná. Za to seje se mnoho konopí, zvlášť na horách. Ženy samy si plátno tkají a nosí je buď bílé neb na modro barvené. Tenší plátno kupuje se od Oravců. Tučná pastva po celém poříčí Hronu a v lesích nahražuje ďatělinu, které se málo seje. Na salaších Plešovských, Dětvanských, Brezňanských robí se dobrá bryndza, která se daleko zaváží pod chybným jménem „Primsenkäs“. Máslo z obou Revúc zaváží se s mědí, železem a papírem do Pešti a dále. Obilí, kterého pole nedávají s potřebu, přiváží se z Těkovské stolice a Lučence, kamž zase na trh vozí sedláci z Dětvy, Očové a Hrochoti šindele, latě i potřebné ode dřeva náčiní k budování stavení. Za stržený peníz kupují si obilí. Na panství Víglešském a Dobronivském drží se mnoho ovec, birek, jichž pěkná vlna též na Lučenských trzích se prodává a daleko zaváží. Hrubá vlna spotřebuje se v domácnosti na halenové sukno, jež se na siahu měří. Obyvatelé pohronských dědin, Kordičtí, Králičtí,^[31] okolo Pojníku a Povrazníku, dělají rozličné věci ode dřeva, grädy (trámy na stropy), desky, mažiaky^[32] (moždíře), okříny, mísy, lžíce, i koše a košatiny. Zvolenští a Ľubietovští jsou hrnčiarové, bečvárové, a prvnéjší i barvíři pláten na modro. V Radvani u Bystrice dělá se mnoho klobouků hrubých pro sedláky. Ti jezdí s výrobky svými na dolení kraje, kde je buď za peníze prodají, buď za obilí vymění. Surové kůže přivážejí se ze Spiše; v Bystrici je mnoho koželuhů, kteří zase zboží svoje do Pešti zavážejí. I v domácnosti se mnoho spotřebuje, an i ženské nosí boty z korduánu. Ženy baniarů a haviarů, jenž jsou nejvíce chudí, dělají pěkné čipky (krajky), které Dolnolehoťané daleko do světa i s jiným zbožím roznášejí. Med přiváží se z Gemeru, poněvadž ho není v stolici dostatek a žádná domácnost bez něho býti nemůže, alespoň o hodech. „Po kaši, po mädě poznať Slováka všadě,“ je přísloví. Na horním vidieku, kde nemají včely při staveních dostatečnou a přiměřenou pastvu, vynášejí je na jaro v úlech, buď dřevěných klátech neb slaměných koších, k lesu na pastvu, kde je nechají v ohraděných včelínech do jeseni. Vidouc nízkou, chatrnou ohradu včelína, divila jsem se, že se nebojí zlodějů, ale řeklo se mi, jednoho jen zloděje že se je co báti, totiž macka (medvěda), který si rád na medu pochutná, když může.

*

Obyvatelů má stolice Zvolenská 100 330 naskrze Slováky náboženství katolického a evangelického; evangelíků je většina. Židé nesmějí se zdržovati ve Zvolenské ani v Těkovské stolici, ani v Gemeru a Hontu. Divokých cikánů se ale mnoho potuluje po dědinách. — Baňská Bystrica (něm. Neusohl, maď. Bestercebáňa), stoličné město, je velmi pěkné a živé, a Slovák nepřeje si nic lepšího, než býti „za živa v Bystrici a po smrti v něbi“. Dolnovidiečané jsou dílem havíři a baníci, dílem řemeslníci a dílem sedláci. Z obyvatelstva toho jsou nejbídnější a nejchudší první, pracujíce po celé své živobytí v dolech a báních. Chlapci osmi-, devítiletí musejí již s otcem do bání, aby pomáhajíce při prácech, několik krejcarů denně vydělali a práci zvykali. Jsouť také všickni zsinalí a vychudlí. Ženy jejich jsou známé pletárky krajek, pomáhajíce tím výrobkem rodinu živiti. — V dědinách okolo Bystrice a v pohronském údolí dolů k Zvolenu viděti velmi krásné ženské, zvláště děvčata, když jich jde v neděli čata vycifrovaných^[33] do kostela, v zelených sukních, černých čižmách, bílých fěrtuškách, červených šněrovačkách modře lemovaných, majíce u košil široké bílé rukávy červeně vyšité, an od ramenou a od party na hlavě^[34] rozličnobarvé stužky jim vlají. Také ve všední den sukně bílé plátěné, modré fěrtušky a lelík^[35] od týla dolů visící, stužkami propletený, pěkně jim sluší, neboť parta a sukně zelená jen v neděli se nosí. Ženy chodí v bílých čepčokách, obšitých širokou krajkou, která jim okolo čela a skrání tak pěkně leží, že by neměli hlav přikrývati bílým ručníkem,^[36] an si beztoho každá pod paždí svinutou plenu nese, červenou přízi krásně vyšitou. V zimě nosí každá žena modrý kožíšek, černým beránkem obšitý. Co je při nich zvláště pěkné, jest jejich čistota.

Nejkrásnější ráz mužů jsou Dětvané, Očované a Hrochotští^[37]. Krásnějších vzoru pro rekovské postavy by malíř nikde nenašel. Těla mají jako z ocele, obličeje výrazuplné, smědé a z pod hustých obrví, z černých očí září smělost a odvaha. Zuby má každý jako zeď a vlasy dlouhé, husté, černé jako žúžol. Zpředu mají je zapletené v pletence (käčky), které jim od čela po obou stranách tváří dolů visí, což sice na první pohled nápadné je, nicméně ale pěkně k tvářím těm sluší. Oděv jejich sestává v letě ze širokých bílých gätí z plátna konopného, nepříliš dlouhých, dole bílými přeznými třísněmi lemovaných; na nohou nosí krpce neb čižmy. Košile je též z takového plátna, s krátkým tílkem, ale velmi širokými otevřenými rukávci, červeně vyšitými. Okolo nahého drieku nosí opasok z hnědé neb červené kůže na střevíc vysoký, na němž mají zpředu širokou mosaznou pracku (přezku), řetízky, gombíky^[38] a podobné ligotky^[39] navěšené. Když kam jdou, mají v něm peníze, nůž, vrecko s dohánem^[40] a co potřebují. Okolo krku volně je položen černý šátek hedbávný, zpředu na uzel uvázaný; konce visí dolů, jen tak pro parádu. V létě, když kam jdou, hodí přes ramena kabanicu, bílou vyšívanou, z halenového sukna. V zimě nosí přiléhající nohavice vlněné, krátký lajblík bez rukávů (oplecko) s kožešinou na vrch, a přes sebe širicu^[41] hnědou neb bílou, také bohatě vyšívanou. Na hlavě nosí starší muži po domácku nízké, bílé, beránkem obšité čepice, jinak širáky s neobyčejně širokou střechou, od polovice nahoru vyhrnutou. Širák takový je velmi těžký a hodí se jen pro hlavu Dětvana. Na cestu béře každý silnou valašku a po boku viseti má torbu. V ozorných^[42] těch postavách zdálo se mi vždy, že vidím obrazy starých našich reků.

Z těchto dědin, potom ze Slatiny a Muťové byla poľovní čeleď krále Matyáše, když za svého pobytí na Zvolenském zámku poľovával^[43] po lesích Zvolensko-Gemerských a horách Zvolensko-Liptovských na medvědy a divoké kance. Od něho jmeno má od té doby Kráľova Hoľa, kde rád lovíval, a Kráľov Laz, vysoký vrch mezi Peklem a Babou, kde lovíval černou zvěř. Ty, kteří s králem na poľovačky chodili, obdařil listinami, jimiž osvobozeni byli ode vší roboty, pročež svobodáši se zvali. Zůstali svobodni od roboty i za pozdějších králů, vyjma že museli, kdy bylo třeba, donášeti dopisy od vrchností na stoliční úřad a hotovi býti k službě vrchního išpána.^[44]

Povídá se o Dětvanech, že jsou diví chlapi a že rádi kradou, zvláště koně, voly, ovce, při čemž potřebí více odvahy než chytrosti. Dětvan když krade, nekrade z potřeby — jsou to obyčejně synkové zámožných sedláků, kteří na takové lovy vyjíždějí — ani ze zlomyslnosti, nýbrž z rozkoše, z překypující bujnosti. Neokrádá chudého, nedobývá se pod zámky, nedotýká se zlata ani stříbra, ani drahých šperků, to měl by za špatné; ale koně neb vola s pastvy, berana z košiaru ze salaše odvésti v noci, s nebezpečenstvím života, to zdá se mu věc dovolená, a čím větší při tom nebezpečenství, tím větší jeho radost a chlouba, neboť jen o tu jim je a nikoli o koně neb berana, což tam co do peněz velkou cenu nemá. Takové dobrodružství nezdá se nikomu hříchem, ba Dětvanka nešla by ani za takového šuhaje, který by se nemohl nějakým hrdinstvím proukázati, neboť vře posud i v žilách jejích, jako v žilách bratra neb milence, nezkažená ještě krev smělých odvážných předků, kteří se v domácích lesích s medvědy a kanci pasovali, kteří se s Turkem pohanem pod Bělehradem bili a vítězili tu i tam. Jediné onou překypující silou a bujností, které někdy nedostačí tichý život rolníka, mohou se násilné ty výstupky^[45] omluviti. A nyní to také již přestává.

O králi Matyáši ozývá se dosud z úst lidu, jmenovitě Zvolenského, nejedna pověst, zvlášť o jeho lovech na krotké, plaché srnky a laně, které se mu prý mnohem lépe líbily než divoká zvěř ve vysokých lesích. Slyšet o tom nejednu píseň, na př.:

Dětvané a Zvoleňané ho vděčně zpomínají, a povídá se vůbec o něm, že byl švarný šuhaj a dobrý král.

Zvláštní ráz lidu jsou dřevorubaři v pralesích na Černém Hronci. Než ale mluviti budu o jich životu a zaměstnání, chci promluviti o Hronci samém.

*

Černý Hroněc vyvěrá v středu pralesů, pod Veprem Klenovským, a teče pod horu a dědinu Dobroč. Od Dobroče teče k dědině Pusté okolo Látek, Korny, Fajty na Jánošovku a k Balogu. S druhé strany Balogu je Vydrová a Závodie, mezi nimiž potůček Vydrový protéká a do Hronce se vlévá. Od Balogu teče na Jergo, Krám,^[47] pod nímž je horárna (myslivna). Výše Krámu je černá dolina a dědina Medveď, nad níž vysoko na hoře druhá horárna v lukách, již zovou Zákľuky. Nížeji Zákľuk z pralesů přitéká silný potok Kamenistá a okolo Krámu (koliby) teče dolů do Hronce a s ním spojena po nedlouhém toku do Hronu. Nad vtokem Hronce je c. kr. železodílna Hroněc (Rohnitz), nížeji v pěkném zákoutí je píla, obydlí polesného a myslivce; lid tam říká „na Štiavničkách“. Vrch nad vtokem Hronce do Hronu nazývá se Chvatimech, naproti je Hradisko a nížeji Brezová, kde je opět c. kr. železodílna. Okolo Brezové vede cesta k Horní Lehotě a na Ďumbier, který témě své do oblaků vypíná, a podle něho k severu řadí se velký a malý Gopel, hole Baba, Čertovica, Peklo, černá se dlouhý sochorec Kráľovho Lazu, nejnížeji pod Ďumbierem zelenají se krásné vrchy Hrádek a Okošená nad Lehotou, a od nich dolů běží Riavka, vtékajíc pod Brezovou do Hronu. Voda Hronce zdá se být černá, což někteří od popele z uhlisk, splaveného z lesů do vody, odvozují, ale ona je černá i v pralesích, kde nejsou žádná uhliska, kde ničehož není než stromy, rostlinstvo a voda. Netřeba tomu dlouho zkoumati, proč voda Hronce černá vyhlíží, kdo se podívá na tučnou, černou prsť, která všude po lesích, kudy Hronec teče, vysoko leží a též i jeho ložisko tvoří, a když si vody načrie^[48] a vidí, že je čistá jako božie slovo. — Z Brezna na Krám počítá se 11 hodiny,^[49] na Dobroč 3 1/2, na Sihlu pod Homolkou 6; a vede tam postranní cesta polná. Nad vtokem Hronce do Hronu začínají pralesy a táhnou se po levém jeho břehu až přes Vepor Klenovský. Dědiny od Hronce po Dobroč jsou bydliště dřevorubařů, v posledních letech přidána k nim i Sihla, 3 1/2 hodiny od Balogu v hlubokých lesích ležící, a v lesích s obou stran Hronce ležících jsou c. kr. dřevorubařské dílny Černohrončanské,^[50] jak se všechny společným jmenem nazývají. Okres těchto Černohrončanských rubanisk leží, krom Sihly, proti jihu, od východu na západ, a obnáší výše 40 000 jiter lesa. Handělců, jak dřevorubary všeobecně jmenují, je 1500 chlapů. V Balogu je kostel. Ještě jsou jedny c. kr. dřevorubařské dílny, totiž Beňušské, nad pravým břehem Hronu, nad Breznem, severně pod Zvolenskými Karpatami, bezprostředně pod Beňušskou hoľou 4000' vysokou, která přes Čertovicu s Ďumbierem sousedí. Na jih sousedí s Polhorským hájemstvím (revírem) na Černém vrchu, Zelenou a Fabovou hoľou, nížeji s městskými grunty a lesy; na východ s Gemerem při Bacúchu, a na téže straně sousedí s Koburgovskými lesy, na sever se končí na chlumech hol a hraničí s Liptovskými pány, na západ hraničí z části s městem Breznem, z části s hájemstvím Šťávnickým (Jaraba). Lesa mají as o polovic méně než Černohrončanské dřevorubařské dílny. Strminy má ale vyšší a doliny kratší než na Černém Hronci, a proto je plavačka dřeva do Hronu snadnější.

*

Dle starých letopisů bylo hornictví v Báňské Bystrici již v 7. a 8. stoleti zavedeno pod slovanskými králi Pannonie od Slovanů. Bystrica jmenovala se dříve Nová ves a později teprv dostala jmeno od potoku Bystrice. Co se povídá o vynalezení rud, že v Šťávnici před 8. stoletím svině kus stříbra vyryla, v Kremnici že proto báně založili, poněvadž ve volatech zabitých slepic zlatá zrna nacházeli, a vynálezce měděné rudy v Panské dolině že byl medvěd, je pouhá báje. Také se nemůže s jistotou říci, že by prastaré rudné doly a halně trosek, porostlé starou horou,^[51] od Kvadů pocházely, ač sídla jejich, než je Římané vytlačili, nejvíce na pravém břehu Hronu a v Gemeru byla, a že byli znalí hornictví. Mohli by i od Slovanů pocházet, jako slovenské staré pece, o nichž jsem se již zmínila.

Nejstarší doly v okresu Báňské Bystrice jsou v Haliaru na Starých Horách. Původně jmenoval se vrch ten Holý vrch, když ale mnohem později (r. 1200) Němci nové doly v Panské dolině vynalezli a dobrý z nich výtěžek měli, jmenovali Haliarské Staré Hory (rozuměj doly), z čeho povstal název Staré Hory pro celé pohoří. Z dolů těch se dosud těží a jsou již spojeny s Panskodolinskými.

Když říše Slovanů klesla a Maďaři Uherskou zem opanovali, povolal nejdříve král Štěpán Svatý Němcův do země, aby hory vzdělávali; po něm pak opět král Gejza II. V 11., 12. a 13. století zkvetlo hornictví ve Zvolenské stolici u velikém stupni. Po vpádu Tatarů r. 1241, kteří všecko poplenili a zhubili, povolal Béla IV., když se z Dalmácie byl vrátil, Němcův z Míšně, Sas, od Rýna a z Durinska, které dílem v B. Bystrici, dílem v druhých báňských městech osadil. Noví tito osadníci psali se v listinách „novi hospites de villa Bistricia“ a obdrželi od krále Bély IV. r. 1255 velikých svobod, které jim následující králové potvrdili. Mezi jiným měli právo vlastní soudní moci, jsouce vyjmuti od soudní moci úřadu stoličného; dále měli právo nejen ve vlastním okrsku, ale i v celém hájemství Zvolenské stolice doly na zlato a stříbro a jiné kovy zakládati. Ode všech daní a kontribucí byli osvobozeni, vyjma urbár z vydobytých kovů. Při kolbách a turnajích bylo jim dovoleno nositi saský štít. V čas vojny byli povinni ozbrojeni krále do boje provázeti. Již za krále Bély IV. bylo rýžování zlata a dobývání stříbra rozsáhlé; a jmenovitě v Báňské Bystrici pod rychtářem Ondřejem (Ondráš) tak se hornictví zvelebovalo, že mu daroval král celé prostranní, lesem porostlé, mezi Báňskou Bystricí, Ľupčí a Pojníkem. Za oněch dob byly nejbohatší rýžovny v údolí Ľupčanském, Moštěnickém, Bukoveckém, Sobotnickém, Jasenovském,^[52] Jarabickém^[53] a Bockém. Tam nalézala se velká ložiska zlatého písku, který ale tak dočista je vyryžován čili, jak tamější lid říká, vybašován (bašovať, bašoviar od něm. waschen), že se v pozůstalých tam halněch málokdy zrnko najde. Až do časů krále Sigmunda dobývali skoro výhradně jen zlato a stříbro, nevšímajíce si rudy měděné, až se našli jednatelé, kteří tuto na stříbro bohatou rudu skoupili a do Krakova, Vratislavi a Varšavy rozvezli, kde se stříbro z mědi vylučovalo. Jak veliká byla moc horníků a nájemníků dolů, poznati z toho, že synové Jana Thurza, jakož i jejich švagři, bratří Fuggerové, od krále Vladislava II. titul „camerarii regii“ (komorní královští) obdrželi.

Hned s počátku, když Gejza král a potom Béla Němcův do země povolali, přišlo jich tolik a ještě za těmi ustavičně přicházelo, že konečně práce v báních pro ně nedostačovala. Ustanovilo se tedy, že jedni k zhotovování potřebného nářadí, druzí k stavění sléváren a hamrů, jiní opět k pálení uhlí a rubáni dřeva ustanoveni budou. Tito poslední posláni jsou výše Bystrice do lesů, „hore Hronom“, aby tam dřevo rubali a k Bystrici dolů spouštěli, tak aby i z lesů osoh^[54] byl a příležitost k badání po zlatě. Započali tedy drvoštěpové tuto jim vykázanou práci v 13. století od místa, kde nyní most Lučatinský přes Hron vede a kde úzkým prosmykem skrze Železnou bránu do Ľubietové viděti, „hore Hronom“. Zaopatřovali dřívím, a uhlím jak Bystrici, tak Ľubietovou, královské to svobodné město, které svá práva od Ludvíka I. obdrželo. Že první tito dřevorubaři v lesích Hronských a baníci Němci byli, dokazuje dosud užívané názvosloví banické a dřevorubařské, ku př. hámrik, klufta, ding, šichta, šlog, zinkholz, griecpal a j. Tak i některá ještě německá jmena rodinná, jako: Auxt, Schwandtner, Taxner a j. Jmena vesnic jsou ale z většího dílu poslovenčena ku př. vesnice při Bystrici ležící, odkudž se dřevorubařům a baníkům strava donášela, jmenovala se dle starých listin Kostführerdorf, nyní se jmenuje Kostiviarska; Deutschdorf — Německá, Eichdorf — Dubová, Granfurt — Medzibrod, Schleifdorf — Brusno (kde se nářadí brousilo), Kaufdorf — Predajná (kde se trhy týdenní držívaly). Vrch jeden jmenují Komov, a povídá se, že tam bydlel jistý Stuhlreiter, a když prý zimního času, nebo za velkého sucha, od níže bydlících sousedů Fojtovců do Hronu pro vodu chodili, volával prý na ně: „Kom of, Vetter Veit, kom of!“ — totiž aby k němu šli pro vodu. Jiní ale název vrchu jinak vykládají, totiž od Husitů, kteří po vypovědění z Čech nejvíce v Malém Hontu, Gemeru, Zvolensku se usadili. Ti dali prý jmeno vrchu tomu Chomov, na památku podobného v jich domově.

*

Dlouho bránili se Němci proti poslovenčení, a zakladatelové baníctva i měšťané tak o zachování sebe a své národnosti pečovali, že do 17. století žádného jiné národnosti člověka mezi sebou trpěti ani řemeslům vyučovat nechtěli, což často k veřejným stížnostem, ano i k bitkám příčiny zavdalo. Avšak daremné bylo toto namáháni; jakkoliv se jim poštěstilo až do 17. století národnost a přednost ve městech a dědinách horních udržeti, déle nemohli, a to z následujících příčin. Když vojnami v předešlých stoletích zuřícími celé dědiny vypleněny byly a obyvatelů prázdny zůstali, našlo se ihned Slováků, kteří na těch místech nové dědiny stavěli, je osadili a zalidnili. Kde ještě pozůstalých Němců našli, těch nikoli násilím, ale pěkným způsobem, davše jim poznat krásu jazyka a dobrotu srdce svého, na svou stranu dostali, vzdorující tomu vymřít nechali. Tak stávalo se i s Maďary za prvních dob vlády uherské. První králové uherští mnohým zasloužilým Maďarům ve slovenských krajích, jako v Oravě, Turci, Liptově a j., statky darovali. Když potom na statcích těch bydleli mezi poddanými, bylo jim potřebí naučiti se i jejich řeči; to stalo se, i naučili se jí tak dokonale, že svou vlastní zanedbali i zapomněli a Slováky se stali. Proměna taková potkala mnohem častěji Němce v báňských městech bydlící. Práce jejich v báních byly požehnány: každý tedy, když bohatství svoje na tolik rozmnožil, že nemusil sám pracovat, přestal pracovati a najal do práce cizích, jak do báni, tak pro dům. Tu usilovní^[55] kolem bydlící Slováci nejprve co dělníci, sluhové, nosiči, pastýři do měst báňských povolaní se osadili, napotom povolavše za sebou i rodiny, v krátkém čase se rozmnožili, měšťany stali a časem i hodnosti dosáhli, k čemuž jim i zákony napomáhaly, nařizující, že se musí každému bez rozdílu národnosti a řeči právo měšťanstva, mistrovství a t. d. dáti. Protivili se tomu ovšem Němci, ale peněžitými pokutami bývali k plnění zákona přinucováni. Tak r. 1608 Bystričtí nechtěli jednoho Slováka za měšťana přijmout, odvolávajíce se na články svoje, dle nichž nejsou povinni jiného mimo Němce mezi sebou trpěti, ale nic platno — museli 2000 zl. pokuty platit a prohráli. I osazovali se Slováci pomalu mezi nimi a počet Němců se menšil, a městečka, dědiny, dříve jen Němci obydlené, stávaly se slovenskými. To stalo se s celým téměř Malým Hontem, Zvolenskem, hoření částí Gemeru, se všemi báňskými městy, Rožňavou, Ružomberkem, vyjma Kremnici, kde se ještě slabé stopy němectva udržely. Osud ten potkal i dřevorubaře Černohrončanské, a snad nejdříve. Nemohouce stačiti, aby dostatečnou potřebu dříví dodávali, nuceni byli jiných ku pomoci volati. A kdo rychleji chápe se výrobku^[56] nežli Slovák! Ihned byli hotovi vyměniti pluh za sekeru. Četným počtem se přihrnuli a ukázali Němcům, seč jsou. Ku konci 16. století a na počátku 17. celé rodiny, jako Belko, Berčík, Bukovec, Medveď, Ťažký, Muráňsky, Caboň, Javorčík, Zemko, Kováč a j., když založené od Němců dědiny nepostačovaly, nových si pozakládali. Tak založili pevně Závodu, Medveďovu, Krškovu dolinu a j., a v krátkém čase tak se rozmnožili, že Němce počtem dalece převyšovali, neboť ubývalo Němcův, takže v oné době jen deset rodin pozůstalo: Auxt, Dekret, Gürtl, Kliment, Schön, Schwandtner, Taxner, Schwarzbacher, Stuhlreiter a Thurn, a ti byli již poslovenčeni. Od té doby ještě i z těch několik vymřelo, takže jen pramálo německých jmen slyšeti jest. Má tedy pravdu maďarský spisovatel Fejér, když při popisu uherské země mluvě o Slovácích, na ně žaluje: „Weh’ dem ungrischen Dorfe, weh’ dem deutschen, wo sich Slovaken einnisten, denn die würgen and’re Nationen rein heraus!“

*

Lesy od hamrů Černohrončanských po levém břehu Hronce přes Vepor Klenovský se táhnoucí a část lesů vysoké Poľany jsou pralesy, jak Slovák říká, staré hory tisícileté. Tam nikdy ještě se neozýval buchot seker, tam dosud nebylo dřevorubařství. Tam kmeny stářím jen a bouřnými větry vyvrácené a polámané padají a ležeti zůstanou, až zbútlejú (zpráchnivějí), jak to leckdes na vývratech a polomech^[57] viděti.

Vysoké tyto lesy sestávají nejvíce z jedlí, smrků, buků a částečně na jižních stranách smíšeny jsou s javorem a jasanem. Místy je samá jehličina,^[58] místy čistá bučina. Beňušský revír nemá pralesů a málo jasanů, ale má více kosodřeviny^[59] po holech, které na Černém Hronci není.

Buk ve vysokých těch lesích vyrůstá vedle smrku a jedle do stejné s nimi výšky,^[60] do 100 — 120 stop, v průřezu 5 — 6 stop. Stává se při nich i štíhlejším. Jako nádherný sloup z kamene vykřesaný vypíná se hlaný (rovný) jeho kmen vysoko do oblaků a nad ním rozprostírá se široká koruna, složená z mohutných, klikatých, vzhůru se vypínajících konárů (větví), ozářená paprsky slunečními, pronikajícími lesklým, tuhým, krásně zeleným listem, z něhož hlavně sestává černá, vysoko okolo kmene ležící prsť, neboť lístek bukový kde odpadne, tam zahyne. Kde jich více pohromadě stojí, tvoří vysoké jeho kmeny ozorná^[61] sloupořadí. — Někde, jako v lesích Vepra Klenovského, stojí osamělý na zápole skály, upoután na tvrdý kámen mohutnými, jak z železa ulitými kořeny. Skalní orel staví své hnízdo ve vrcholu jeho a rozličná dravá a bukvic milovná vtač,^[62] kaňúr (káně), jastrab, kršiak (falco lagopus), krahulec, sojka, oblétá jeho hlavu a odpočívá na širokých jeho ramenech. A pod ním v zápolách skalních kotí se (kotia sa) a zimujú medvědi i jazvec. Když se mnoho bukvic urodí, medvědí to pastvy, těší se myslivci, že bude i mnoho medvědů a že budou dobré poľovačky. Z jara, když vyhánějí buky bluosť,^[63] zpívá si valach:

Z dříví bukového dělají se kláty, též potřebuje se k vodním stavbám, ale nejvíc k topení a pálení uhlí. Nejvíce je jak na Černém Hronci, tak v Beňušském revíru stromů jehličích, jimiž porostlé jsou skoro celé Tatry. Jedle, kterou okolo Brezna a v Gemeru také háštra^[64] zovou, a smrek jedné jsou rástvy a vyrůstají obyčejně do výšky 120 — 150 stop; našly se ale již jedle a smrky 160 a 186 stop vysoké v objemu 6 až 7 stop, ovšem co vzácnost. — Když se přijde ze světlého lesa javorového a jasanového, oživeného zpěvem ptactva, do lesa jedlového a smrkového, má všecko jiný ráz. Tu vypínají se štíhlé kmeny s kůrou rozpukanou do náramné výše, a okolo nich rozkládají se tuhou štětí porostlé větve, od dola až k vrchu, tvoříce krásné pyramidy, v zimě v létě zelené. Silné kořeny na povrchu rozložené pokryty jsou vysoko kluzkou štětí, po níž nechodí se tak měkce jako po pažitu mechem porostlém v lesích listnatých. Někde jen při potůčkách a mokradinách pokryto je kořání mohutných těch stromů vysokým mechem a bujně rostoucí papraťou.^[65] V temnu větví hnízdo má veverka, a v sousedství jejím, na větvičce, zlatohlávek. Zpěv drozda plavého, na jmelí se popásajícího, jednotvárné tesání zobáků žlun a datlů, hledajících podkorní hmyz, čvikot sýkor, krákání havranů a chřest padajících šúlek (šišky) jedině přerušuje tichost zasmušilého lesa. Tu a tam viděti zpráchnivělý kmen ležeti, porostlý mechem a houbou fialovou,^[66] a kolem něho vyráží mladá sihlina. Na světlejších místech jsou polštáře hadího mechu (lycopodium clavatum) a ploníku, a houby jedlé i nejedlé, hřib, ryzec, modrák, lišky, mlieče (agaricus lactifluus), smrž, kuřátka, sivienka (agar. violascens), hřib penčurák (boletus esculentus), jelenice, fukavica, muchotravka a j. více, kysají pod jedlemi i bukem. Tu a tam viděti vedle světlokoré jedle a tmavozeleného smrku starý strom s opršelou hlavou, s kůrou drsnou, rozpukanou, na jehož uschlých větvech dlouhé svitky šedého mechu visí. V máji a červnu prodchnuty jsou jehličí lesy silnou vůní pryskyřice, již lid živica nazývá. Na Ďumbieru vystupují smrk a jedle do 4500 stop, ve vyšším pásmu řidnou již, zakrňují, a kde kosodrevina začíná, zcela přestávají. Kosodrevina (kleč) nalézá se tu i tam v podholních lesích na holých vrchách, také v Beňušském revíru. Po vrchách Čemohrončanských jí nevidět. Na Vepru Klenovském, porostlém nejvíce jedlí a smrkem, na samém vrchu je pěkná zelená louka. Sosna borovice je nejvíce po hranicích Liptova, a sosna červená v Gemeru a na Fatrách, kde vystupuje do 3000 stop. Modřín (skverk v Gem.), červený smrek je nejvíce v Gemeru, jakož i tis, kterého není ve Zvolenských lesích. U Tisovce — který zajisté jmeno má od tisu, jako Jelšava od jelše, Klenovec od klenu, Jasenová od jasanu a p. více — bývala asi někdy tisina, jak o tom i lidé povídají, ale nyní je tam jediný jen strom nedaleko města, u sklonu vysokého vrchu nad minerální studánkou. „Ten pamätá istě starého Bebeka.“^[67] Má asi 40 stop výšky, kůru rozsedalou, červenohnědou, opadající, větve velmi stěsnané, jehliny velmi dlouhé, lesklé, tmavozelené, vezpod bělošedé. Ovoce jeho jsou červené jahůdky, kvete v březnu a máji. Pěkné merhované^[68] jeho dříví potřebují nejvíce soustružníci, i jest velmi vzácné. Domácí lid šetří ho jako památky po pradědech zděděné, a někdy jen že si z něho vyřeže některý z gazdů pohárik,^[69] když jde na poľovačku, aby se měl z čeho napit. — Jalovec nízký (juniperus nana) nejvíce mezi kosodřevinou, ale jalovec obecný (borovčia) všude po suchých holech a vrchách hojně roste. Z bobulek jeho dělají pálenku (borovička), a také je rády zobají čvíkoty (kvíčaly)^[70]. Z mladých výhonů kosodřeviny dělá se z jara olej, známý pod jmenem karpatského balsámu, který se dříve i v lékárnách potřeboval a jejž olejkáři doposud po krajinách roznášejí. Dříví jedlové a smrkové potřebuje se k budování (stavění), k topení, na prkna, na šindel, latě, kláty, dužiny a rozličné jiné věci. Z mazoru^[71] dělají si Handělčané pucky (klíny) na štípání dříví. U Valachů moravských je mosor oblitina na jedli, která se stane vytékáním mízy (miazgy), když se byla jedle nařízla. Nechá se potom buď vyhníti nebo se vypálí, a z mosoru dělají si valaši rozličné nádobí k salašnictvi potřebné, gelety, črpáky a p., které jmenují mosorky. Tam též mají pro jedli čtvero pojmenování; mlátka je tlustá jedle, mláčina prostřední, krova slabá a lata nejslabší.

Nižší lesy od Poľany a Vepra Ľubietovského a podél Hronu jsou více listnaté a smíšené z rozličného stromoví. Jihovýchodně v rozsáhlých lesích Víglešských okolo Dětvy, Očové, staré krásné jsou lesy dubové (dúbravy), smíšené s habrem (hrabem), klenem, jasanem, javorem; výše na Poľaně jsou buky a stromy jehličnaté. Javorem porostlé jsou celé vrchy, jako Javorov na hranici Novohradu. Na Fatře vystupuje javor do 3000 stop. Javor dosahuje 100 stop i více, jasan přes 100 stop v objemu 5-6 stop, brest až do 90 stop, tak i habr. Dříví jasanové, javorové jakož i brestové nazývají drevo fládrovuo a rozeznávají dle tvaru žilek trojí druh: vlasáč je nejvzácnější, očkáč nejkrásnější, květáč nejobyčejnější. Dříví potřebují hlavně truhláři, ale domácí lid bere je na rozličné věci: z jasanu a javoru mají obyčejně vozíky, domácí a kuchyňské nářadí z buku, lípy, osiky. Z černého klenu (babyky), který při svahu nižších vrchů roste co nízký, ale košatý strom, dělají se rúry k dýmkám i dýmky. Slovák má rád les javorový, a říká, že les bez javora jako děvče bez frajera; v jeseni, když les ožltně a listy padají, smutně se naň dívá, ptaje se ho: „Ej javor, javor zelený, čo si tak smutný v jeseni?“ a javor mu odpovídá: „Jak že já němám smutný byť, keď so mňa spadol kvet i list!“ — Podél Hronu a Hronce ve vlhčinách roste jelša^[72] černá (alnus glutinosa), vysoko na vrchách družná jelša bílá (al. incana), a v pásmu kosodřeviny jelša zelená (al. viridis). Břízou bílou i ovislou porostlé jsou některé nižší vrchy, ale viděti ji také vysoko v lesích, kde mezi jedlemi rostouc, světlým svým kmenem, okolo něhož lístky na hebkých větvičkách ustavičně pohrávají, dává pěkný pohled. Drobná, keřnatá, po zemi rozvlečená bříza karpatská roste v pásmu kosodřeviny. Z břízy dělají si pastýři dlouhé trouby, břízu staví chlapci prvního máje před okna svým děvčatům „k poctivosti“,^[73] brezovicu chasa ráda z jara pije a březovou húžvou prý čerta vážou.

Osika obecná je v lesích i na podholech, a z dříví osikového dělají se vahančoky (okříny), koryta a podobný domácí riad.^[74] Tu a tam po stráních polná čerešeň, hruše, plánka, jejichž ovoce děvčata sbírají a na poslinku k zimním přástvám suší, nemajíce nic lepšího. I břeků, oskoruchů a na skalinách podholních mukyň je dosti, a oskorušky i břekyně a mukyně uleželé donášejí ženy do města na prodej. Z břekyň pálí ženy i pálenku, jakož i z trnek a chabzdy; trnkovou užívají proti mrchavé^[75] kŕči (žaludeční křeči). Jarabina (jeřáb) roste více na jižních stranách. Mnoho druhů je vrboví a bujného zrostu. Podél břehu Hronu a Hronce nejvíce vrba široká (salix amygdalina), žltica (vitellina), červenica, kosárka, rakyta, zlatolýča (helix). V močarinách a žumpách^[76] údolí podholních vrba krehovka (fragilis), hluchá (triandra), hořká (pentandra) a dievča, čili jak se také nazývá hyva (caprea), na níž roste houba anisem vonící. Po suchých vrchách a úbočinách okolo lesů rozličných křovin hojnost drienu, jehož květ mají při sobě nositi děvčata, které rady driemajú; trnoslivka,^[77] z jejíhož dřeva si chlapci topořiska k valaškám robí, hloh, šípek, z něhož ženy dobrý letkvar na prodej vaří. Líska, radost to chlapců, veverek a sojek, nejvíce v nižším pásmu po rubiskách^[78] rostoucí, ale vystupuje až do 3400 stop, kde menší keř tvoří. Čtyry lieskovce při sobě srostlé jmenují dětí hránočka, a na hvizdáky (vyškeřené oříšky) chlapci hvízdají. Sousedkou její bývá na rubiskách kalina, kterou lid sbírá a suší pro zastavení krve. V světlých lesích na skaliskách a suchopárech keře biriučiny (ptačí zob), svídy, drístělu (drakovo jahodia), zimozelu (psie trpče), keříky holního rybesu,^[79] polského egreštu,^[80] růže holní (rosa alba), a při potůčkách mezi křovím korošina^[81] bujně vyrůstá. U stavení všude viděti keře černého bezu (baza), z jehož dřeni děti skákavé pikulíčky dělají a jehož léčivý květ v žádném domě chyběti nesmí.

Jakmile zima pomine a jaro se probudí, objeví se s ním po lesích, holech, vrchách a dolinách hojnost rozmanitého květenstva: čistiny, hole, louky pokrývá svěží ruič.^[82] Tu v světlých lesích kvete jaterník, kľúčiky (primula veris), krvavník,^[83] lataj,^[84] žlťucha, a na vlhčích skalách Ďumbiera žlutý a bílý pryskyřník,^[85] koníklec alpinský, růžová sitná (primula minima), a ve výši 5000 stop drobounká silenka (silene acaulis). V stínu listnatých lesů kvete vonná fialka, něžný perlokvietok,^[86] bibolenka,^[87] kokorík,^[88] medvedí cesnak,^[89] hlaváček, a na travnatých čistinách fialový peruník.^[90] Vlčie lyko (daphne mezereum) roste až po kosodřevinu a tvoří pěkné keře. Na Ďumbieru, v nižších údolích a podle potůčků kvetou šafrán, zvončok karpatský a holní, medvedie uško,^[91] mák žlutý, fiala žlutá, kyseláč,^[92] vstavač,^[93] dobronika, bezvršec, česnek planý,^[94] a na skalinách hol hydozel,^[95] kamenná růže,^[96] hrmotresk a lupkameň;^[97] na Kozím hřbetu Ďumbiera ve výši 4000 stop len alpinský, na holech klinčok (karafiát) holní, a na pažitnatých místech ve výši 4600 stop roste klinčok kartusiánský. Na pastvinách vysokých hol plesnivec^[98] a kvet sv. Jána, biele králiky,^[99] a ve výši 5000 stop nalézá se arnica doronicum. Na místech úslunních kres,^[100] harmún, kopretina bílá, a na pastvinách holních turanka,^[101] kterou pastevci při sobě nosí proti mátohám, kterou se vykropují znečištěná od mátoh^[102] místa a kterou mají v Novohradsku gazdové ve všech čtyřech úhlech izby i nad prahem zastrčenou, aby mátohy dovnitř nemohly. A po vrchách, lukách a lesích hol a podhol pľúcnik, všivec, čistěc červený, bílý a žlutý, šalvěj,^[103] ambružka, krížový kvet (vítod.), dobrá myseľ,^[104] polní polej;^[105] na suchých stráních divizna velkokvětá, slamienka, ľubovník,^[106] ve kterém matky dcery koupati mají, aby se chlapcúm líbily, a krásné trávy: perlička,^[107] milota,^[108] lipnica^[109] a j. více. Ve tmavých lesích jehličích kapradiny bujní: rebrinie,^[110] panrutka,^[111] v zápolách skalních osladič a na skalách slezinnik. Tu a tam korytem Hronu leknín žlutý kvete mezi sítinou aneb rákosím, a po močarinách a mlákách^[112] lesů podholních a holních je hojnost rozličných trav, trsť, bezkoleněc, ryznačka,^[113] poháňka, suchopýr, ostrica, sítina, skrípina, na pastvinách horních lesů bika obecná (maxima), spadicea a v lesech jedlových albida. V zápolách Ďumbieru u holních potůčků a na pastvinách holních juncus trifidus, juncus sylvaticus, agrostis alpina, phleum alpinum, festuca varia. Vrchol Ďumbiera pokryt je pľúcnikem (cetraria islandica). V močarinách obyčejná močárná chvojka^[114] a leckdes i vodní bolehlav a vodní opich se najde. V tmavých lesích blyštěk kopytník, který až do 4500 stop vystupuje, krasavica (belladonna), na světlejších místech po stráních náprstník žlutý, bramborík, okolo kmenů živých i po zetlelých kmenech a po zemi vine se zízoleň,^[115] a na pokrajích lesů vysoké keře větviny bílé;^[116] na holech modrokvetoucí kručinka (pichlavá žltačka). Na neúrodných nevzdělaných místech burana^[117] se plemení a větrník,^[118] a na rolích písčitých chundele siroty dievky vlasy.^[119] Místa rašelinná v lesích a na horách (traseniska)^[120] porostlá jsou nejvíce vřesem (riasa), pastvou to včel. A v jeseni viděti po zelených holech kvésti krásných hořců, žlutý, uherský, kropenatý, křížový, zeměžluč (hlistník), na holních loukách v okolí kosodřeviny Swertia perennis, tmavofialově kvetoucí, a v lesích malin, černic (ostružin), čučorietek (borůvek) a místy i jahodiček (brusnic) dost a dost lidem, ptačině i medvědům, když nemají právě nic lepšího. V některých místech mají ženy a děvčata na trhání jahod, borůvek, brusnic a jalovcových bobulek hrabky (malé hrábě), kterými je s keříků strhují, a dětem dělají z březové aneb jiné ohebné kůry kapsičky (korčubky), do nichž si strhané jahody dávají. A když konečně všude v pohronských dolinách i na vysokých holech na zelené pažiti mrazová sestrica^[121] vykvitne, je čáka, že se za nedlouho i hole sněhem osypou, a Valaši moravští říkají, že kážou naháčky děvčatům přásť.

Krčiny (pařezy) na rubiskách se nevykolčují, ale vyhnít se nechají; je tam dosud takový dostatek dříví, že se to považuje za zbytečnou práci.

Divoké zvěře je v lesích těch dosti, medvědi, vlci, lišky, jazevci, rys, který na dobytku velké škody dělává, divoké mačky (kočky), ranostaje, kuny, lasice, veverky, zajíci, a na vysokých vrchách a holech na Ďumbieru, na Prašivé hvizdáry (sviště, Murmeltiere). V Beňušském revíru není tolik jezevců ani kun jako na Hronci, divokých maček ale stejně. Králem nade všeckou tou čtvernohou zvěřinou je v lesích těch starý macko, který má svoji hlavní residencí v zápolách a jeskyních Vepra Klenovského a kuřeti neublíží, jen když ho lidé nechají na pokoji. Ale Handělec jak ho potká, nemůže odolat, aby s ním nešel v zápasy, a byť i napřed věděl, že se mu zle povede. Nejeden Handělec může se pochlubiti jízvami od medvědích tlap, když se spolu potkali buď v lese, buď na ovsíku. Když je ale v jeseni dosti bukvic, nevšímá si macko ani ovsíka ani volů, a v letě krmí se borůvkami, malinami, jahodami, šípky, a když se mu poštěstí, medem. Jedenkráte přišel mědvěd v noci k osamělé v lese kolibě. Valach, nevěda, co to venku šramotí, otevřel, ale jakmile vystrčil hlavu, trkli s medvědem do sebe jako dva berani. Medvěd hned se obrátil a peloval do lesa, valach zavřel kolibu a ošíval si hlavu. Takovýchto komických výjevů vypravuje se mezi lidem mnoho.

„Urobme si medvediu zábavku!“ navrhl přítel Samko, když jsme vešli na vrch vysoké strmé zápoly a ohňa nakládli, neboť Slovák jak kde chvilku postojí, již si naklade oheň. „No urobme!“ zvolali druzí, a Samko hned odskočil, urval od země velikánský kámen, zdvihl oběma rukama nad hlavu, a stoupna na samý kraj skály, dolů jej hodil. Po chvíli slyšeli jsme temné zadunění a bylo ticho. „Dobre sadol!“ zvolali šuhajci, jdouce si pro kameny. „Nuž hľa, taká je medvedia zábavka; a či sa vám ľúbi?“ ptal se mne Samko. Mně se líbila, ale myslila jsem si, že by se nehodila pro vyškrobeného, slabonohého šviháka.

Černé zvěře, divokých kanců,^[122] na něž král Matyáš poľovával a jichž prý nejvíce okolo Vepra Klenovského bylo, není již viděti. Před několika lety vidívali prý lidé ještě jednoho starého kance v lesích Vepra Klenovského.

Vlků je pro strach a škodu lidu až mnoho; při velkých zimách přejdou jich celá hejna z Haliče přes hory, přepadají stáda, a strašné jejich vytí ozývá se v noci i po dědinách. Běda člověku, který jim přijde do cesty, dokonce když jsou hladovi! Co nesmějí sedláci zbraň míti, rozmnožili se, ač jich dosti potlukou klacky a sekerami. V doleních stolicích, kde jich mnohem více je, drží sice páni hony na ně s velikými hostinami spojené, ale místo vlků střílejí se obyčejně zajíci a srnci. Vysazen jest od ouřadů plat za kůži starého vlka 4 zl. stř., za kůži mladého 2 zl. stř., za medvědí kůži 8 zl. stř.; ale stává se někdy, že je vlk ještě v lese a kůže už je propita. Nejlítější jejich nepřátelé jsou příbuzní jim psi ovčáčtí, z nichž mnohý nosí na těle znaky krutých s nimi bojů při hájení stáda. Chytávají se také do jam na újesť. Kde v lese mnoho vlků je, říká lid: tam je vlčno.

Lišek je „jako plev“, a tamější lišáci jsou tací chytří ferinové jako u nás: „Každý lišák nejprv na led klopká, potom teprv přeseň hopká,“ a proto nesnadno je chytiti. Ale někdy dají se chtivostí oklamati a při vší chytrosti padnou do pasti.

Vysoké zvěře, jelenů a srnců, je více v lesích listnatých světlých a v zahájených panských oborách. Srnce jmenují roháč, mladého srnce kolúch, laň jelenica, mladou jelenča.

Ptactva je v lesích, po vrchách a vodách hojnost všeho druhu, od malinkého střízlíčka, který si hnízdo na zemi dělá, až k orlu skalnímu, který k vrcholu Ďumbiera zalétá a hnízdo svoje na nejvyšších stromech a skalách staví. Strach ptáků kurenec (kuřat), myší a zemoryjů (krtků) je káně, krahulec, jestřáb, ostříž a kršiak (falco lagopus), na něhož, když letí, děti pokřikují: „Něvieš koleso krútiť!“ Strašlivý, skuhravý hlas sov a pustovek lekává tmavým lesem jdoucího pocestného, a kuvika^[123] když slyší matka, strážíc u lůžka chorého dítěte, strach ji pojímá a smutně na ně se dívajíc, myslí: „Už mi ty zomreš, už sa boží posel ohlašuje.“

Tetřevů (hlucháň, tětrov) je více v Beňušských lesích, tetřívků na rovině mezi březovím, holub hrivniak v lesích hnízdí a prepelička^[124] s koroptvičkou v polích. Po hájích a lesích hnízdí a živí se jarabica (jeřábek),^[125] orešník (Nusshäher), sojky, žlny, krivonosky, drozdi, datlové, kukačky, glezg (dlask), hýli, blisky,^[126] čížíci, sýkory, strnadi, pěnice, stehlíci, konopky, pipíšky. Na Ďumbieru spolu s orlem skalním škovránok holní,^[127] v údolích škovránok polní, a v lesích kotvrlka.^[128] Dažďovnica^[129] hnízdí v skalách, lastovica pod střechami, a kdo by lastovičí hnízdo pokazil, toho karha^[130] nemine. Cvíkoty^[131] přilétají v jeseň; s nimi rády sdružují se prskoty čili trskoty, které skoro tak vyhlížejí jako kvíčaly, jenže jsou jarabější; bývají tam stálé. Volají: trrrrr, trrrrr, od čehož snad jméno trskoty dostaly. Jedí se místo kvíčal a lapají se jako tyto do osidel. Okolo Bacúchu jich v jeseni mnoho bývá. Straka když na dvoře rapoce, je to paním znamením, že dostanou hosti. V močárech lesních, na bahnitých lukách, v rákosí při břehu Hronu zdržují se sluky, vodní sliepky, divoké kačky, také chrapačky zvané, velcí a malí rybári.^[132] První je černý a má bílá prsa, druhý utěšených barev, kovové modré a zelené. Je to pěkné podívání na ně, když se ponořují do vody a ryby loví. Na Hroně viděti také bociaňa, černého čápa, a více ještě vodních ptáků.

Ptáci chytají se na vábec, na vějice, do osidel, jako kvíčaly; aneb se střílejí, jako sluky, tetřevi a j. Nebylo ale dovoleno všude je chytati, jen na jistých vrchách.

Ryb v horských potocích a v Hronu je hojnost, zvlášť v prvnějších jsou pěkní a velicí pstruzi. V Hronu nacházejí se kapři, lipně, mreni,^[133] bielačky (bělice), mieň.^[134] Ostatní ryby v Hronu, Hronci a horských potocích známy jsou jen dle prostonárodního pojmenování, totiž: jelce, plže, hláče, hruze, jelšovky a ovsenisky.^[135] Ve Váhu je ryba hlavátka, podobná lososu, až 70 liber těžká, kterou rybáři obyčejně z jara do Vídně zasílají. Má velmi chutné maso. Řeka Slaná je bohatší na ryby než Hron, a o Tise říká se, že má více ryb než vody, ale ryby obou těch řek nemají tak chutného masa jako ryby bystře tekoucího Hronu a Váhu.

Tření se ryb jmenuje tamější lid trelo (nerest, dibu); „ryby idú na trelo“, když přicházejí z velkých vod do menších. Jako u nás, říká se i tam kapru samci mlieč a samici ikriňa. Z jara, když se potoky vytierajú, to jest, když se již trochu oteplilo a led prostředkem taje a se trhá, puká (sa vytiera a diery robí), chytají se dobře v místech takových ryby, zvláště oštnom,^[136] kterým, jak ryba na místě od ledu prostém (na vytrenuo miesto) se ukáže, ji propíchnou. Tak chytají se také ryby z jara na Blatenském jezeře. Bílé obláskové kameny v potocích jmenuje lid kačení mýdlo.

Hadi, pokud mi známo, jsou v tamějších krajinách užovky hladká a obecná a zmije obecná. Povídá se o hadech mnoho báječného mezi lidem. Jsou prý mezi hady takoví, kteří na strom vylezou, jako valach pískají a pastýře i ovce zavádějí, a takový had má prý zlatou korunu. Hada vinného, který člověka uštípne, země více nepřijme, musí zahynout. Povídá se také, že se hadi časem schodí dovedna,^[137] a políhajíce okolo jednoho kamene, tak dlouho ten kámen nadúvají,^[138] až se celý jedem rozduje. Valach jeden našel prý takový kámen ještě celý rozdutý, a ze samopaše píchaje do něho vatrálom, rozpučil ho a jed zastříknul mu na prst. V okamžení byl celý prst nadutý^[139] a valach by byl z toho snad smrt měl, kdyby si byl rychle prst neodťal. Kdo taký kámen uschlý najde, je šťastný, neboť zůstává průzračný jako sklo, a kdo skrz něj hledí, vidí, kde poklady v zemi ukryty jsou. „Kameň duť s niekym na niekoho“ je pořekadlo národní a znamená zradu a zlé s někým na někoho obmýšleti. Slováci (i Čechové) věří, že kde domovní had, tam i štěstí v domě, a kdyby takového hada zabil, že by vyhynul dobytek a všecko štěstí z domu zmizelo. Děvčátko v dědině jedné dostávalo od matky každý den k snídaní mléko s kroupami, i vzalo si vždy svou mističku a šlo jíst na zápraží; jinde jíst nechtělo. Nevěděl otec, proč sedí děvče vždy na dvorku, a chtěje to vyzkoumat, zůstal jednoho dne doma a dával pozor. A hle, viděl bílého hada zpod prahu vylézati, šmiknouti se k děvčátku a s ním jísti, a slyšel, jak mu děvčátko povídá: „Jedz tiež krúpy, nie vždy mlieko.“ Had se napil a vlezl zase pod práh. Druhý den dával otec pozor, a jak had vyšel, vzal batyk a zabil ho — a hle — děvčátko umřelo s hadem. Podobný příběh vypravuje se i v Čechách. — Jsou prý i hadi, kteří se kravám okolo nohy otočí a mléko jim cecají. Taková kráva nedá prý se již doma podojiti, kdyby ji tloukl. V Povážské jedné dědině měl gazda krávu, kterou cecal had; on to nevěděl, myslil jen, že je svéhlavá, že nechce dojit. Prodal ji přes Váh do jiné dědiny. Ale když přišla hodina, kde k ní had chodíval, utekla s pastvy, přeplavala Váh a v lesíku na staré pastvě čekala na hada; gazda ale šel za ní, a když přilezl bílý, hrubý had ke krávě, zabil ho, „a včulka^[140] i kráva skapala“, dodal starý pastýř, co mi to vypravoval. Lienisko^[141] hadí, vařené v pálence, užívá se proti zimnici. Kůží ze zabitého hada hole a dlouhé roury u dýmek se povlékají. O Brtomile (Bartoloměji) hledá si had zimovisko, říká lid, a na to potahuje se i národní pořekadlo: „Premávaš sa ako had o Brtomile.“ Po výslunních vrchách pestré viděti jaštěrice, čili, jak jim v Čechách také říkají, hadové panenky, po květinách poletují pěkní letáčkové (motýli), boží kravička; večír na pažiti mezi iskierkami^[142] svítí lienka^[143] jako hvězdička, v lesích lapky^[144] a vosy bzučí a po zemi běhají velicí mravúchové,^[145] snášejíce si potravu do vysokých homolovitých obydlí, zbudovaných v lese z jehlin, sparušin a země. Na kmenech lýkožrúti, drevovrty, roháči a rozličná chrobač se živí, a ve vodě vodní šťúr^[146] a vodní chrúst^[147] se potápí a hadov sluha^[148] houpá se nad vodou na lístku vrbovém.

Jak jsem již v předešlém čísle [„Živy“] podotkla, patří k handlům Černohrončanským čtrnácte dédin, totiž: Krám, Medveď, Dolina, Jergo, Balog, Vidrovo, Závodia, Jánošovka, Fajto, Komo, Látke, Pusto, Dobroč a Sihla. K Beňušským handlům, které s Černohrončanskými spojeny jsou a všecko s nimi společné mají, patří dědiny Bujakovo, asi hodinu za Breznem na Hronu ležící, v dolince čtvrt hodiny od ní vzdálené Filipovo, povýše ní s druhé strany Hrona Gašperovo. Za Gašperovem půl hodiny je Beňuš, naproti za Hronem Puobiš, od Beňuše v levo naproti holi Bravačovo, výše Podholia a samou holí Srnko. Půl hodiny za Beňušem vede cesta v levo přes vrchy, s nichž viděti vrchol Kráľovy hole do doliny, v níž leží Bacúch. Naproti Bacúchu přes vrchy, vysoko na „Čertové svatbě“, v Liptově již je Boca, dědina to, kde prý ani vrabců není, protože se nemají čeho nažrat — a kam, aby se vdaly, přeje se zlým děvčatům.^[149] Čtvrt hodiny za Bacúchem, v úžině na rozhraní stolic Liptovské, Gemerské a Zvolenské, u paty porostlé hory, jest kyselka a při ní koupel. Koupel je chatrná jen, ale voda je velmi dobrá, studená jako led a tak silná, že se oči zalévají, jak ji pohárík vypije, a člověk je potom v stavu klince (hřeby) strávit. V malém dřevěném stavení jsou koupele pro dvě osoby a před stavením je zděné veliké ohnisko, střechou přikryté, kde si mohou uvařiti hosté, co se jim líbí, třebas guľáš na kotlíku, jestli si přinesli s sebou maso, slaninku a cibuli, neboť v dědince by nedostali kromě černého chleba, soli, kyselého mléka a bramborů ničehož, a to by museli přijíti, když nejsou ženy v poli, neboť v takový den je v dědině jako po vymření. O dříví na oheň není nouze, starý Petráš, gazda koupelí, přinese celé jedliny a naklade je na oheň, aby hodně vysoko hořel. Povýše koupele je kyselka. Když jsem tam byla, byl v studánce nový kadlub,^[150] a starý kadlub, rzavou usedlinou pokrytý, místy vyštípený, ležel nedaleko pohozen. Starý Petráš povídal nám, že to byl též smrekový kadlub, a že byla dle svědectví starých lidí 130 roků ta kyslá voda ním zavroubena.

Všickni vesměs dřevorubarové, jak Černohrončanští, tak Beňuští, nepodléhají žádné jiné vrchnosti, ani stoliční, ani zemanské, jedině komoře; žádnému jinému úřadu, kromě c. kr. hornicko-lesnickému. Zavázáni jsou smlouvou poslušnými býti komoře a po celý život obírati se rubáním dřeva, potřebného k pálení uhlí, k zhotovování a prodeji šindelů a dask (prken). Řemesla provozovati nesmějí Handělci, aniž řemeslníkův mezi sebou trpěti, mimo ty, kterých jim nevyhnutelně třeba, jako kováče. S druhé strany ukládá smlouva komoře povinnost vykázati Handělčanům půdu erariální na vystavění domků a na obsetí, platiti jim každoročně jistou sumu peněz za práci přes určený úkol vykonanou, a dávati jim v čas potřeby obilí za laciný peníz.

Všickni drvoštěpové rozděleni jsou na osm tříd.

Třída první sestává z mužů přes 20 let starých, nejsilnějších, k práci nejschopnějších; ti rozděleni jsou na osmimužové spolky.^[151] Každý takový spolek má svého vůdce,^[152] kterého si ze svého středu vyvolí. Obyčejně je to nejzkušenější. Ten je řídí, když jsou potom v lese, toho musejí poslouchat, ale jinak pracuje zároveň s nimi na jednom rúbanisku po celý rok. Každý takový spolek povinen jest každoročně nejméně 40 mil (milířů) sáhového štěpného dřeva vyhotoviti. Každá taková mila obnáší deset sáhů.^[153] Co výše 40 mil narubají, za to dostávají 2 zl. stř. od jedné mily; který spolek by ale výše 64 mil dřeva vystavil, ten dostane 4 zl. stř. odměny. Mimo to je každý ten spolek povinen do roka jeden pár koroptví Šťávnickému panu komornímu hraběti do kuchyně donésti a šest dní do roka k jeho užitku poľovati. Dozorci Brezňanskému musí každá gazdina do roka jedno slepičí vejce odvésti.

K druhé třídě náležejí muži, kteří sice mužům první třídy v práci postačiti nemohou, ale ještě dosti silni jsou. K těm přidáni jsou mladíci od 15 — 20 let. Povinnost jejich jest vystaviti za celý rok 65 sáh dříví.

Třetí třída sestává z nastávajících invalidů a učňů, chlapců od 10 — 15 roků starých. Ti musejí do roka 30 sáh dříví narubati.

Do čtvrté třídy patří poloviční invalidé, k rubáni dřeva již neschopní, a malí chlapci. Povinnost jejich jest při plavačce dřeva pomáhati a děláním šindelů neb čeho jiného se zabývati.

K páté třídě počítají se skuteční vysloužilci, muži těžší práce zcela neschopní. Těm ponecháno ukrátiti si čas dle vlastní vůle.

Šestá třída sestává z pastýřů v zimě svobodných. Z těchto musí každý v šesti týdnech od listopadu do prosince 12, a během Velkého a Malého Sečana^[154] 8 sáh dřeva narubati a od početí plavačky až do Jura po 20 dní při shánění dřeva po vodě pomáhati.

Sedmá třída jsou pastýři, kteří musejí i v zimě ovce na mraznicách opatrovati; ti nepotřebují jen 6 sáh dříví do roka vystaviti, jež rubají okolo Martina. To se jim jen proto ukládá, aby se zbůhdarma mezi Handělce něrátali (nepočítali).

Osmá třída konečně sestává z žen, služebných a řemeslníků. Tito zavázáni jsou též k obecní práci, a sice v čas shánění štěpného dřeva, když voda tak malá je, že se musí polena griecpalami^[155] potiskovati, což jejich je prací.

Mimo to je Handělcům od c. kr. komory zakázáno: 1. Statkem^[156] bez ohlášení nekupčiti, aniž čariti.^[157] 2. Statek koupený a dohnaný šest týdnů osobitě pásti a kontumaciu vydržeti. 3. Kolčovati něslobodno. 4. Komorní grunty a užitky nezakládati.^[158] 5. Cizího člověka a zběha nepřitulovati. 6. Atestátův dokonale proukázati. 7. Ohně klásti a statek pásti na zahájených baněch se zakazuje. 8. Nebrati ničeho na záloh.^[159] 9. S fajkami a lúčemi po budovách nechoditi. 10. Každý čtvrtek komíny vymetati.

Tresty za přestupky byly zavření do klady, již posměšně i Katrla zvali, a pověšení huslí na hrdlo. (Viz popis v Mus. číslo 4., ročník 1858.) Oba tyto nástroje stávaly až do r. 1848 před obydlím polesného na výstrahu neposlušným Handělcům.

Země mají Handělčané od komory 1695 jiter, polí a luk. Při dobré úrodě mají obilí raže a jarca^[160] 1140 měr, ovsa 6320 měr, sena 5525 ct., mladze^[161] 284 ct., což na nynější počet obyvatelstva již nestačí. Proto dává jim erár od dávných již časů žito a pšenici z určených k tomu sypáren za cenu vždy stejně levnou, nechť by zboží (obilí) na trzích o mnoho dražší bylo. Kdyby se ale státi mělo, že by tržní cena menší byla než erární, je každému svobodno koupiti si obilí buď na trhu, aneb je eráru tak zaplatiti, co trh platí. Dělníkům, zvláště usilovným, potom ženatým a kteří mají mnoho dětí, dává se více obilí. Peníze za obilí srážejí se jim po částech z platu za rubání. Je při tom pro ně ta výhoda, že mají i v čas drahoty laciný a dobrý chléb, že nepadnou úžerníkům (lichvářům) do rukou, a kdyby i který peníze promarnil za pálenku, že rodina přece chléb má.

*

Co se hospodářství týče, zůstává všecko při starém pořádku; kdyby se pole lépe vzdělávala, snad by i úroda větší byla: ale muži jsou skoro po celý rok v lese a od žen nemůže se to žádati, neboť leží na nich beztoho všecka starost o domácnost i vnitřní hospodářství. Nejvíce seje se ovsa, který ale krásou a vydatností oves jižnějších krajin převyšuje. Sejí ho tři druhy: rychlík, černý a obyčejný bílý. Rež daří se méně a ne tak pěkná, jarec ale též je pěkný. Pšenici na Hronci nesejí, jen místy okolo Brezna. Také hrách seje se, který, když zraje, mládež k přestoupení sedmého přikázání láká. Šošovice se seje jen někde, pohanka jen pro včely, více ale žlté kaše (prosa), kterou každý Slovák i Handělec rád jí, jen že si nedá žádný rád od jiného do ní foukat. V zahradách sází se fazol i bob, jakož i kapusta (zelí), již gazdiny zakvašují jako u nás. Největší starost jsou krumpachy (brambory), jak jim Handělčané říkají, nejhlavnější část jejich výživy, kterou pekou i vaří a na rozličný způsob připravují, které se kutálejí do žaludku Handělců ročních i storočních, do žaludku ošípaných^[162] i do Brezňanských pálenic. — Ovocné zahrady pěstuje jen farář a představený, a těm rodí se jen jablka, hrušek méně a švestky neuzrají. Smějí se Handělčanům, „že prý pálívají pod stromy slámu, aby jim švestky uzrály.“ — Lenu seje se méně, ale konopí bujně vyrůstá. — Ovce poskytují krom bryndzy, oštiepků^[163] a žinčice i vlnu, z které ženy sukno tkají mužům na kabanice, kološně,^[164] huně na cedila a sobě na huňačky,^[165] jakož z lenu a konopí plátno na košile, gatě^[166] i sukně předou, tkají a šijí.

Domácí riad^[167] dřevěný, okříny, koryta, mažiary a p. v. a nábytek v izbách robí si muži sami z dřeva osikového, javorového, bukového, lípového a vozíky obyčejně z javorového neb jasanového. — Hrnčoky přinesou jim hrnčiari z Českého Brezova (z Novohradské), jehly a kalouny hadrár, kanafas Rusín, pláteník ze Šumiacka (v Gemeru) krajce,^[168] pletárky z baní; krpce, klobúky a některou tu parádu koupí si na čtvrtročních jarmokách v Brezně, což tvoří vždy velikou epochu v jejich živobytí.

Domky mají dřevěné, ale viděti již i zděné tu a tam. V zimě bývá okolo těch domků někdy se dvou, někdy i se tří stran široká zeď, vyrovnaná ze šindelů a dříví, že jen okna z toho viděti. V Horní Lehotě mají na staveních pavláčky při vrchu hezky vyřezané; nazývají je trnác.

Co se stravy týče, žijí o hrubej strove, a nemají v čem vybírati. Ovsíkem se nejen koně a hyd (drůbež) chovají, nýbrž kde žitná mouka nevystačí, peče se z něho chlebík, i postruhně^[169] se z něho dělají. Je to sice černé, drsné a mlandravé^[170] pečivo, ale šuhajci při něm až milo rostou. Mimo ovesný peče se ječný a režný chléb, obyčejná strava je hrách, bob, kapusta, fučka^[171] z mouky černé neb krumple a strapačky.^[172] O svatbách a svátcích bývá kaša s mliekom, koláče, halušky s bryndzou, národní to slovenské jídlo; klobásky ale, bravčovina,^[173] slaninka, uděná baranina, bryndza a oštiepky jen co lahůdky, hockedy.^[174] Handělec nehledí tak na jakost jídel, jako na mnohost; jakost nahradí mu požehnaný apetit, a jakkoli „o hladu a smädu“^[175] dlouho vydrží, když se potom k míse dostane, není konca kraja, a „akuo jest, takuo zjesť“.^[176] Pálenku nepije často, neboť nemá k tomu příležitosti v lese, ale když se mu příležitost nahodí a má peníze opije se „na matěru“.^[177] Bohužel, že se jim mnohdy od ziskuchtivých lidí příležitost k propití peněz a rozumu poskytuje; snadnoť nezkušeného lesního synka namluviti k vyvedení takového chlapstva.^[178] Obyčejně se pije dobrá vodička, o niž tam nikde nouze není, a o svatbách a křtinách „hriato“.^[179]

*

Děvčata nosí světlobarevné sukně, ženy modré; v letě boty, v zimě kapce;^[180] košile vystřihnuté, složené do pásku červeně vyšitého, rukávce pěkně vyšité, oplecko, vlasy do vrkočů spletené, stuhami propletené; party nenosí. V zimě mají modré krátké kožíšky. Ženy nosí bělavé kožichy, strakatě vyšité, černou kožešinou lemované a delší než děvčata. Zpředu je mají zahrnuté dozadu, kožešinou ven, jako by měly frak. Kápky^[181] mají plátěné s podbradkou; vzadu je do záhybků složena, širokou krajkou obšita, která u uší v záhyby složena až pod bradu padá. Pod pazuchou (paží) nese si každá žena bílou plátěnou plachtu, uprostřed a po kraji červeně vyšitou, složenou jako u nás kopa plátna — deštník to Handělčanek, bez něhož žádná nejde přes pole. Na Beňušských handlech je tentýž kroj, jen Bacúšanky mají kápky, jakých nikde jinde nevidět. Podobají se zcela čepci, v jakovém se obyčejně Maria Stuartka vyobrazuje. Muži nosí v letě krpce a v zimě obouvají přes ně kapce jako ženy. Košile z hrubého konopného plátna, s otevřenými rukávci, mají pod hrdlem mosaznou spinkou spiaty. Z téže látky mají letní gatě; v zimě nosí přiléhající vlněné nohavice, kološně. Kabanici z bílého sukna, černými šňůrkami vyšitou, viseti mají v letě přes plece. V zimě vezmou pod ni kožušok pestře vyšitý, černou kožešinou lemovaný, krátký, bez rukávů, jen pod krkem zapiatý. Pod otevřené rukávy košile navléknou v zimě rukávce, pletené z bílé vlny, černě vyšité, od ruky po loket dlouhé. Okolo pasu mají široký opasok, na němž zpředu čtyry mosazné pracky^[182] jsou, jež oni obráňka nazývají. Na opasku viseti má každý vrecko^[183] s dohánem. Dlouhé černé vlasy mají nad čelem rozdělené a za uši sčesané, aneb s obou stran hlavy do vrkočů spletené. Na hlavě široký plstěný klobúk, aneb nízkou čapicu s okrajem nahoru vyhrnutým, buď z kožešiny, buď z vlny pletenou, buď z trúdu.^[184] Nejhlavnější díl oděvu Hronce je cedilo, hrubá bílá huně, 3 lokte dlouhá, 1 1/2 lokte široká. Na všech čtyrech rozích jsou přišity dlouhé, silné šňůry z černé a bílé vlny (frumbiery). Takové též jsou dlouhé třísně při jednom konci; nad nimi as tři čtvrtě lokte vysoko vyšity jsou černé cifry.^[185] Huni tu složí Hronec ve troje a udělá z ní širokou kapsu, kterou po straně tak pevně šňůrami proplete, že je jako zašitá. Uvnitř má dvojí oddělení. Cifrovaný konec s třísněmi přehodí se na vrch. Když jde Hronec do hory,^[186] naklade si do cedila stravy na týden i na čtrnáct dní, i co mu koli jiného třeba, potom přehodí si je přes plece a frumbierami pod hrdlem na pěkně vázaný uzel pevně zaváže. V hoře slouží mu někdy za hlavnicu, v zimě za pokrovec. Poraní-li se který z Handělčanů aneb jinak ochorie,^[187] svážou dvě cedila dovedna,^[188] chorého položí na ně a tak snesou ho chlapi s hory dolů. Huně na cedila i třísne k nim dělají ženy, jakož skoro celý mužův oděv i čapicu i kapce i rukávce. Cifry ale, jak na cedilách tak na rukávech, vyšívají si chlapci sami, nakreslivše si je dříve uhlem. Některý šuhaj má pěkně vyšité cedilo a třísně visí mu do samé kyčle. V ruce nese si každý sekeru (těžkou valašku), a krátkou dřevěnou fajku, nedrží-li ji v ústech, zastrčenou má za kloboukem aneb čapicí. Hrdla mají v zimě v letě holá a prsa taktéž.

*

Chlapi jsou vesměs vysokorostlí, pět až šest střevíců vysocí; těla, kostí a svalů zdravých, rázných tváří, přívětivého výrazu. Každý chodí trochu rozkoleněný, čemuž navyknou při řezání dříví. Otuženi jsou od nejútlejšího mládí. V nejtužších zimách viděti po dědinách malé děti sotva se vlekoucí, s vyhrnutými košilkami, polonahé, bosé, sáňkovati se po ledě a v sněhu se batoliti, a je jim při tom dobře, jako rybkám ve vodě. V robotě je Handělec usilovný a vytrvalý, v nebezpečenstvích neohrožený, při poľovačkách smělý. V chůzi po lese nevyrovná se mu ani poľovný^[189] pes. Zná dlouho strážiť, dlouho i spát, neohližeje se po tom, či tvrdě, či měkce léhá. Divý je, ale při tom poslušný, uctivý a hostinný; jen když se opije, bývá odporný, srditý^[190] a bezočivý.^[191] Druhý den neví nic o tom, co dělal, a tiše se ubírá zas do práce. Pobožný je, ale rád si zakleje, tak že se již příslovím stalo říkati: „Němuož ten bez toho byť, jako Hroněc bez čerta!“ Jakkoli neohrožen a smělý, bojí se mátoh.^[192] Umí je ale také klamati; když ho pronásledují, prekabáti^[193] se, a tu ony myslí, že to není on a nechají ho. Slovák, zvlášť obyvatel hor, oživuje rád celou přírodu vůkol sebe, a nemoha si přirozeným způsobem vysvětliti mnohé neobyčejné, někdy i hrozné úkazy přírodní, přičítá je nadpřirozeným bytostem, zlým neb dobrým. Poklady zemskými vládne Kovlad, Runa a permoničkové škádlí neb pomáhají horníkům; ve vodách vodní muž vládne, a po lukách a hájích tancují v bílých plachtách víly a bosorky, a běda chlapci, který by do jejich kola se přilákati dal, tomu by nohy po kolena utancovaly, do smrti ho ulechtaly. Na šarkana^[194] věří Trenčínský horan a povídá, že obývá štítné skály a tam že za sedm let jedno veličizné vajce snese, z něhož za sedm let mladý šarkan se vylíhne. Šarkana prý jen černokňažník opanovati může, který pod zemí bývá a jedno jen oko v čele má. Ten že ho někdy vyčituje^[195] ven, sedne na něho a v povětří s ním letí kraj světa, a to prý všecko na cestě ničí a hubí; jak na to národní píseň^[196] poukazuje:

V pověstech slovenských zpomíná se starý Ježibabel, jak letí na černém oblaku s búrkou a ľadovcem, div že všecku pšenicu něvydrvil,^[199] a podruhé na sivém oblaku se sněhem a zimou.

O krádeži není mezi Handělci slyšeti, vyjma že si někdy trochu bramborů vykopají nebo petrenec trávy nasekají, o čemž se nikdo nezmíní. Chorob je mezi nimi málo a naskrze žádné syfilitické. V r. 1855 zuřila cholera (zlá choroba, úmornica) i mezi nimi, a mnoho jich tehdáž umřelo, zvláště ženských. Bylo by jich bezpochyby ještě více umřelo, kdyby neměli tak rozumného a ve svém povolání neunavného lékaře, a tak dobrého, lidumilovného faráře, který dnem a nocí z domu do domu chodě, nemocné sám ošetřoval, čím mohl jim pomáhal, dohlížeje, aby se nařízení lékařovo svědomitě plnilo. Někteří z chlapů, když je bolest chytla, napili se děhtu, a někteří zase vypili plnou láhev léků najednou, aby to prý skorej pomohlo. Obyčejně dočkají vysokého stáří 80 až 90 i 100 let.

Co se vzdělání týče, to je chatrné; dílem mají daleko do školy, dílem bývá učení plavačkami a pasením hus a těľců (telat) přetrhováno. Číst umí každý, neboť se modlí z knížek, ale psaním se neobírají, a jestli který jednou za čas jmeno svoje podepsati musí, je vidět, že umí lépe sekerou než perem zacházeti.

Ženy nejsou tak pěkny ani tak čistotny jako muži, což bezpochyby od toho pochází, že musejí mnoho a tvrdo robiť. Ale silny jsou jako muži, a děvče naloží si na chrbát dvě kyly^[200] krumplí a nese je přes vrchy pět hodin cesty do Brezňanských pálenic, a ještě si cestou zpívá. Ale jakkoli těžce pracují po celý rok, přece když je nějaká svatba, tancují tři dni a tři noci, aniž si která vzdechne, že ji nohy bolí. Děvčata velmi skoro zakvítají, ale zřídka která se prespí,^[201] což si za velikou hanbu pokládají. Co ženy jsou věrné, ale najde se i lehkomyslných, jako všude jinde.

Jako v celém tom okolí mnoho ještě starých zvyků a obyčejů se zachovalo mezi lidem, tak i mezi nimi panují rozličné zvyky a pověry na jisté dny v roce, o některých svátcích a slavnostech ročních, na př. na Vianoce, o Velkénoci, na Turíce (na Ducha), o Jáně, na Jakuba, o fašangách, o svatbách, krštinách, pohrabech, po nichž se kary slaví, a j. příležitostech. Hudba jejich jsou husle a gajdy (jež také barbora jmenují a gajdoše barboráš), při nichž se do vůle vykrúcajú.

Počátkem měsíce máje nastává Handělčanům nový rok roboty jejich v lese. V ten čas sejdou se všecky osmimužové spolky dovedna^[202] a spořádají se. Některý spolek volí si nového vůdce, některý přistane k tomu,^[203] který mu vůdcoval v předešlém roku. Také si vyvolí každý svého gazdu, který, když ostatní dnem i nocí robotí, o žaludky jejich pečuje. Na místě nedostatečných robotníků volí se jiní z silnějších, mladších chlapů.

Když se byli spořádali, jdou do kostela na mši (omšu); po mši, přejíce domácím dobrého zdraví, ubírají se do lesů na rubaniska, vykázaná jim od c. k. baňskolesnického úřadu Šťávnického. První jejich práce, když do hory přijdou, je naklásti ohně (zavatriti). Dokud jsou v lesích, nenechají ohně vyhasnouti, živíce jej stále velikými drúkami,^[204] okleskami a zvonovinou.^[205] Potom vystaví si búdy z hrubých dřevců, ratolestí a kůry, podobné stanům; uvnitř mají ložiska ze suché trávy a mechu, poživu a ostatní potřeby, co si byl každý v cedile s sebou přinesl. Potom přistoupí spolky k obvyklé práci, počínajíce stínati (porážeti) vysoké mohutné kmeny buků, jedlí a smrků, z nichž skoro každý, jak ze zkušenosti vědí, 8 i 10 sáhů čtyrstřevíčného dřeva dá. Stromy uvnitř rubaniska nejsou značeny, jen stromy hraničné, až pokud se rúbať má. Odznaky na stromy se dělají sekerou, na jejímž obuchu vyryt je úřední znak, totiž: B F^[206] a S F,^[207] a nad literami je buď koruna, buď písmeny k. k. Ostřím sekery okreše se kůra do živého, a potom se na okřesané místo udeří obuchem a vtlačí červenou hlinkou natřený znak. Kupci, když jich více koupilo stromy, dělají si do nich zárezy, aby napotom každý svůj kmen poznal. — A počne na rubaniskách veselý život; buchot seker, vrzání pil ozývá se lesem od svitu do mraku. Tu jedni stínají stromy, druzí je oklesťují, opět jiní oklesky do kup, carajchy zvané, rovnají; podál rozřezují kmeny na kláty, dle sáhovice dlouhé, někdy i delší, jichž všude jak snopů po rubanisku leží. S prací tou obírají se Handělčané od počátku máje až do konce července — od Jakuba do Jakuba. Po celý ten čas nejdou domů jen jednou za týden neb za čtrnácte dní, když se jim strova mine, aby si novou zásobu přinesli; jinak jsou dnem a nocí v lese.

Co se rozměru času týče, řídí se dle slunce a některých hvězd, jimž zvláštní jména dávají. Že v nejkrásnějším jaru, od Jakuba do Jana, když v lese rubají, slnko v čas ráno po čtvrté, aj o čtyř hodinách zpoza hory vyskakuje, a večer po sedmé teprv sedává, v jeseni pak a v zimě, když na mrazy ryznují, že skoro zachází, a ráno dlouho spává, ví každý. Biele zore jim oznamují východ slunce, ráno. Že je poludnie, vědí, když jim tuoňa (stín) slunce v právo padá. Když slunce zajde a večernie zore zhasnou, zaligoce se na nebi večerná zornička a s ní vyjde mesiačok. Je-li v poslední čtvrti, říká se: je na votoch. „Jaký votoch, taký nov“ (první čtvrt). Den před novým měsícem prednov děň.^[208] Měsíc se zaobkrúžil, když je v úplňku. V polovici měsíce je na „priesvitu“.^[209] Jaknáhle zornička vyjde, vycházejí v právo nad ní kuriatka^[210] a kosci.^[211] Nebožiec^[212] když přímo nad ně vyjde, je půlnoc. Po půlnoci vykrúti se na vrch Velký a Malý vůz^[213] v právo od nich. Kuriatka a Kosci zapadají k ránu:

zpívá děvče chlapcovi, posílajíc ho z ohľadu.^[214] Raňajšia zornica den zvěstuje. „Obsypalo sa nebo hviezdičkami“ říkají, když je obloha hvězdami poseta. Když hvězdy padají, říkají: „Hviezda sa vysiakla“ (vysmrkla). Je ale také pověra, že když hvězdy padají, lidé mrou, neboť prý má každý člověk svoji hvězdu, a když ta spadne a zhasne, i on umře. Kometu jmenují božia metla, a jak ji kdo vzpomene, neopomine přidati: „Nach^[215] Pánboh chráni“; když se někdy ukáže v jasné noci na severu jasná zář, říkají Slováci v Gemeru a Zvoleně, že je nebe otevřené, a že kdo by v ten čas pod ním stál, vzhůru by byl vytažen. Blesk jmenují „jasná strela“, což i často v řeči co výraz podivení neb hřešení^[216] se užívá: „Ej, jasná strela!“ „Bodaj ťa jasná strela párala.“ — Hrom je studěný a horúci. Studený nezapálí, i kdyby do slámy uhodil, horúci ale podpaluje. Rusíni okolo Miškovce říkají blesku „Paromova strela“ a hromu „Parom“, a mají také „Paroma suchého“, který nezapálí, a „Paroma ohňovitého“, který zapaluje.

Když na jar (z jara) hřmí, dokud se les nerozvil, je to prý zlý znak zbojníkům. Povídá se: „Zahrmelo na suchú horu, něbudě chlapcom^[217] štěstia slúžiť“; a junáci zpívají:

O duze povídají, že vodu pije, a kdyby člověk na tom místě, kde pije, stál, že by ho také vypila. Také prý mnoho žabiček vytáhne z vody, které potom s deštěm dolů padají. Za pravdu podávají tamější lidé, že jednou, když duha svítila, množství žabiček s deštěm dolů padalo. I jedna národní píseň začíná: „Hore Hronom, dolu Hronom dúha vodu pije“ a korheľovi^[218] vytýkají: „Piješ jako dúha.“

*

Také mají zvláštní některé přírodní průpovědi a pranostiky o povětrnosti, dle nichž se někdy řídí. Oblaky od východu donášejí teplú chvíli^[219] a dážď. Od Tater (severu) přinášejí zimu a suchotu, od západu pěknou chvíli, ale nezřídka i chladný déšť, od východu skoro vždy pěkný čas. Když někdy na západ zasvitne, jakoby oblohu blesk přelítl, říkají: „Budě pekná chvíľa, něbo sa mluní“ a beránky když po nebi běhají, praví: „Oblaky sa sejú, ažda něbudě dlho pekná chvíľa.“ Obloha mrakami zatáhnutá je zaoblačena. Mahla^[220] když hore Hronom běží a z dolin do vrchů, následuje déšť; když dolů dolinami, pěkná chvíle. Totéž platí o zimě. „Ažda sa vyčasí, mahla padá s huoľ^[221] do dolín,“ říká se. Když se páry dolinami gúľajú^[222] a na hole vstupují — déšť. Když má hole Baba kápku,^[223] nědaždí-li, alespoň poromoní.^[224] Když hory (lesy) kúria aneb sa černia, buď odmäk [obleva] buď déšť následuje. Laštovičky vylietajú déšť, když nízko lítají a muchy lapají. Pinkava déšť cvrká. Králík (Zaunkönig) když nízko v carajchu (roští) zpívá, následuje špatná chvíle, ale když zpívaje výše vyletuje, pěkná chvíle. Divoké kačice, když se hore Hronom ukazují, déšť přinášejí; ryby, když za muchami vyskakují, pěknou chvíli; zvonů hlas, když se daleko nese, déšť a odmäk. Pastýři ovec a statku vědí, když se ovce striasajú, že nastane čluha (slota). Statek (voli a krávy) když se ježí, srst se mu štiepa, že znamená popršku, a voli když večer vyskakují a chutě žerou, následuje zima, ku př. o Janě na holách. „Vlk zimu nezje“ (přijde, třebas pozdě). Každoročně okolo Doroty bývají chujavice, metelice, sloty. Není-li mráz na Petra stolování, znamená to zimy trvání. Keď^[225] se v únoru zima nevysílí, na velikú noc čekej zimnou chvíli. Na hromnice raději vlka ve svém dvoře vidí gazda, jako^[226] slunce na obzoře. Když pěkně jasno na Romana, vtedy žatva požehnána. Jak dlouho škovránok před hromnicemi zpívá, tak dlouho po nich mlčívá. Je-li o fašangách (masopustní dni) mnoho hvězd na nebi, budou sliepky mnoho vajec nésti, slunce-li svítí — mnoho raže se urodí. Na Gregora idě sňah do mora. Sněhy top, zime hrob. Přijde ľadylom,^[227] zabije zimu hrom. Prišol marec, poberaj sa starec (starý sněh). Brezňový prach nad zlato. Kolik žab před Jurom vřeští, tolik jich po Jurovi mlčí. Na pravidlo ale: „Do Ducha něspúšťaj sa kožucha, a po Duchu maj sa ku kožuchu“ Handělčané nanejméně dbají.

*

Jsouce s porážením a řezáním dříví hotovi, ku konci července jdou domů. Vatriska (ohniště), z nichž dnem i nocí modravé sloupy dýmu vystupovaly, vyhasnou, a pusté zůstane rubanisko jako bojiště po bitvě. Těla velikánů, jejichž temena hrdě do oblaků se vypínala, jimiž žádná bouře nepohnula, na jejichž ramenech orlové a sokolové se houpali, ti sekerou sťatí po zemi leží, holé, mrtvé drúky,^[228] a okolo nich zutínané jejich mohutné údy, zbaveny krásného zeleného roucha, jež složené na hromadách ošumělo a vyrudlo.

A když se neozývá po lese buchot seker a vrzání pil, přilétá z okolních lesů drobná chasa opeřenců, sýkory, zlatohlávkové, pipíšky, uhelníček, čížíci, obveselujíce zpěvem opuštěné rubisko, kde před tím od nepamětných dob rok co rok svoje hnízdečka stavívali pod přístřeším padlých velikánů. Také datel černý, drozd plavý, křivka (křivonos), orešnica^[229] přilétají někdy na bývalá bydliska; ale na oloupaných kmenech nemůže datel drevovrty, červotoče a rozličný hmyz podkorní hledati; na okresané jehličce nevisí šúlky,^[230] aby křivka semena vybírala; meliové jahůdky, na konárech smrkových, lahůdka to drozda plavého, obrány jsou na lep, a není lísek ani lískovců, aby si orešnica na jádrech pochutnala. A proto nepozdržují se dlouho v pustém rubanisku, odletujíce do okolních vysokých lesů, kde mají všeho hojnost. A k nim se druží věštica kukačka, kukajíc děvčatům s vysokého bučka, když se jí ptají, za kolik let se vdají.

Přes měsíc srpen a září zůstávají Handělci doma. Za ten čas sklidí si každý osení s pole, pomalu si připravují zimní potřeby, obírajíce se mimo to domácí prací. Ku konci září a v říjnu bývají medvědí poťovačky, nejmilejší to Handělčanů zábavka, vesměs dobrých a jistých střelců. Mají obyčejně pušky dlouhé, jednačky^[231] neb dvojky, někdy staré, motúzami^[232] svázané, proto je ale přece silně nabijou tenkým prachem a banštiakem.^[233] „Ten vraj už potom horí, keď z rúry vyndě,“ říkají. Stává se ale, že jim tolik prachu i pušku roztrhne, což se již nejednou stalo. Na důkaz, jaké nebezpečenství při takových poľovačkách bývá a jak se Handělci při tom chovají, podávám následující doslovní rozprávku Handělců a horárů při ohni na Kýčarňanském grúni^[234] po medvědí poľovačce. — Na smrku visí zastřelený medvěd, okolo ohně sedí a stojí patnácte střelců Handělčanů, polesný, dva horárové (myslivci) a honci.

POLESNÝ: Dajže tú kapsu, Maco, už by sa veru aj zedlo!

MACO: Ej, veď už od rána hen^[235]! Já som už aj mohol za plnú kapsu naspať.

HORÁR: Nuž a teraz by ťa bol medveď na spaní vzal.

POLESNÝ: Už ten reku,^[236] Maco, dojel (dojedl), keď stě mu taký olovený motúz cez zuby pretiahli.

JANO KONCOŠOVIE^[237] (k polesnému): Eh, ale je to zahybel,^[238] vaša milosť! Oh, len ma tak napínalo, ako som počul (slyšel): durk! durk! — jedno za druhým. A veď to aj šlo, len tak vrely tie zápače.^[239]

POLESNÝ: Nuž akože preca bolo, Martin?

MARTIN: Nuž akože bolo, vaša milosť! Já tam sedím koněc takýho klátu, popod takým smrečkom, a už ma aj veru driemoty začaly preberať, čo to vše počujem honcov a vše zasa nič.

STEF. DANČIAROVIE: Ah, veď to aj dlho bolo, čím sme sa z tých srazov vykrútili.

MARTIN: Hiba^[240] ti raz počujem, ako keby voľačo zašušťalo; vytrčím sa ponad klát, a uon (on) ti už míha popod takú vyskyď^[241] proti mně. No len, reku, poď! Ale ma on hněď opáčil (spatřil), postál a ako by sa mi bokom obrátil. No len, reku, počkaj, a tie časy pritisněm k lícu a na milého medveďa — škrk!

CIBRA: No veď stě mu kúpili krpčoke (krpce)! Aby zkameněl!

MARTIN: Nědaj bože! Ako to škrknutie počul, vrhol sa odo mňa, ako by ho pľasol,^[242] a tie časy Jano Koncošovie bác a starý Kondáš durk!

MACO: Veď mu Jano zaprášil!

POLESNÝ: Tak je, na prvom strelcovi všetko záleží; ak ho prvý dobre nětrafí, už mu druhý málo urobí.

HORÁR: Kděže si ho zadržal,^[243] Jano?

JANO: Rovno na komoru,^[244] aj hněď tam na oba boke krú^[245] vybryzgla.

STARÝ KONDAŠOV: A toto je, ľa, muoj šúst, vaša milosť! Tu mu prešla guľa cez šiju.

KUBA TOMAJOV: Ej, už je toto mamuna,^[246] keď on taký dobitý eště mohol tak chlapov miesiť.

TAFIRA: Ej, veď sa mi zavidělo (zdálo), vaša milosť, že ma títo budú brániť, veď nás tam bolo päť či šesť na tej odrážke.^[247] Tu sa ti medveď valí proti nám, a títo — poď preč! — Ani som nišť nevěděl, chymo^[248] keď mňa mal, a to mi vertě, tak mi sekeru z hrsti vylúčil,^[249] len tak zahvižďala — a mňa v poly za pasy!

HORÁR: A či stě někričali ako zajac, keď ho pes chytí?

TAFIRA: Ba azdaj (snad) tí vo väčšom strachu boli, čo sa na nás dívali, ako^[250] ja. Veď som ani němal času báť sa. Potom kedy tedy přiskočí aú^[251] Maco švagor od zadku a medvěda obuchom bác po ľadvoch (ledvinách)!

MACO: Nuž já som sa veru osmelil. Majtě sa — reku — chlapi! Bystuže^[252] bohu prabohu! Ľaľa — seděm ti bohov do matěri, či něcháme chlapa zahubiť — ništ. Ako som sa ja ovalil tým obuchom, pustil švagra a mňa chvat za nohu. Tu zase švagor mik ho po zadku, a vše,^[253] čo jednýho popustil, druhý po zadku ho bil.

JANO KONCOŠOVIE: Ej, bola to bursa^[254] medvedia!

CIBRA: Ani gajdoša vám treba něbolo; šak to boly hodnje gajdy, keď vám u uší macko^[255] reval!

TOMÁŠ RYZÁNKOVIE: Viděl som ja tú miešaninu z ďaleka, ale som sa bál stiahnuť, že z týchto dakotryho^[256] dokaličím.^[257] Tak ja k nim, a tu som aú rúrou do boku zaprel a hneď bolo po ňom.

POLESNÝ: A či vás pošpintal (poranil) voľaktorýho?

TAFIRA: Mňa ništ, hiba aú obránku^[258] odtrhol.

MACO: A mňa hiba cez opasok jedným zubom štrajchol.

PACERA: Eh, veď ani němal stihu hlbšie začierať,^[259] keď stě mu vše zo zadku voške^[260] treli.

KONDÁŠ: Na muoj’ dušu, by vás ten bol naučil po kostole hvízdať, nach by mu já něbol moimi cány klovy vyšparchal.^[261]

HORÁR: Nuž, Kuba, či stě vy boli voľakedy v takom páci?

KUBA: Jaj, pán horár, keby vám chcel rozprávať, takto by vám vlasy hore dubkom vstávaly!

HORÁR: Eh, čo tam po vašom cigánstve, veď vieme, že viac cigánitě, ako^[262] pravdu hovorítě.

POLESNÝ: No, už sme sa len dost nabesedovali. Bertě, chlapci, toho medveďa. Poďme.

*

Počátkem měsíce října jdou Handělčané zase do lesů na popravky; to jest opravovat a vyčišťovat od kamení, ráždí, sucholistů a všelikých sparušin (smetí) brevnami vyložené žleby, flúdre,^[263] po nichž se plaví dřevo štěpní (klufty) s vysokých dolin dolů do Hronce a Hronu. Druhá robota je, obraceti na druhou stranu s polovice uschlé kláty, poházené sem tam po rubisku, a ukládati na místa, odkudž by se v zimě potom nejpohodlněji do dolin ryznovati^[264] mohly. Potom chystají se ryzny (suché žleby), po nichž se kláty do dolin spouštějí. Kde mají vrchy příliš strmý svah, nevedou se ryzny prosto do dolin, ale dva i třikráte se přetrhují, čemuž zmetačke říkají, poněvadž se na místech těch dolů letící kláty zastavují a dále postrkovány čili zmetávány býti musejí.

S opravováním flúdrů a děláním ryzen ujde jim i celá jeseň, neboť za čas, co jich neupotřebují, mnoho se jich nehodami počasí vyvrátí a rozmete. Když se již bylo na horách sezimilo, hole sněhem se osypaly a země mrznouti počíná, tu nastává Handělčanům nejtěžší a nejnebezpečnější práce, spoušténí totiž klátů do dolin. Na mrazy ryznujú — jak oni říkají — v noci, při měsíčku, za nejužších mrazů. Ale Handělčan od mládí otužen nedbá na zimu, a v největších těch mrazech, aby mohli pohodlněji pracovati, posvlékají si kabaně, a tak polo ošatrení^[265] válejí kláty sněhem zaváté i ryznám, a buď celé, buď rozpilované dolů po ryznách spouštějí, ustavičně jsouce v nebezpečenství, aby klát ze žlebu se vysmekna, údy jim nepřivalil, což se snadno státi může.

S náramnou rychlostí letí těžký klát po hladké ryzně, a letíc fundží jako těžká kule. A jakkoli práce ta těžká je a nebezpečná, přece každý ten chlap pracuje neunaveně dnem i nocí, až mu znoj (pot) na čele vyvstává, jen aby čím skuor^[266] dřevo s hor sválené v dolinách při potocích v halně (stohy) složené spatřil. Ale navzdor usilovnosti jejich zřídka si práci tu do vánoc odbývají; obyčejně okolo polovice měsíce ledna (velkého sečana), tedy skoro „když se medvěd v zimním spánku svém na druhý bok obrací“ (v polovici zimy, 25. ledna na Obrác. sv. Pavla). Někdy stýskají si dost na těžkou práci a malý zárobek.^[267] Snad nebude zbytečné, když uvedu rozmluvu dvou Handělců stretnuvších se, která je charakteristická a stav jejich objasňuje.

MACO: Kdě ste sa rozohnali, kmotre?

JANO: Tu len aú na krám do pánov!

MACO: No, veď na muoj’ dušu trafítě; len choďte! Taký je nadrštěný, ako diviak.^[268]

JANO: Nuž čož, azdaj sa mu dačo něspáčilo?^[269]

MACO: Nuž přídě ti tam Ondro Momašovie, že mu vraj (prej) cusegr (Aufseher) málo šichát pri frodloch^[270] napísal. Nědaj bože, ako by si ho helpom^[271] po nose zabil. Basoma těbe vraj zaňát^[272] — či já vraj těbe mám viac veriť, ako specifikácii?

JANO: Nuž to tak, hľa, dovedaj svoje,^[273] eště ti dajú napokon^[274] ublížit.

MACO: No už je tak! A čo sme sa i my nakapali^[275] cez všetku milú jeseň pri tých flúdroch!

JANO: A my! Hľaďtěže, kmotre, děväť párov nových flúdrov sme robili, šesť a meru^[276] starých sme poprávali^[277] — vyše dve sto párov ryzien nám prichodilo správať, tri skoke^[278] na tri zmetačke. A to eště ako to, ale čo sa pri tom prekliatom zavlačovaní nahrdluješ, že by si radšej pod dákou vatrou (ohněm) hlady mrel, ako na taký zárobok^[279] hľaděl.

MACO: A znáš ho, Bruotovho, všetko, všetko do bidla zobralo, ako by si hu vymietol, od Halniska až popred Bezle.^[280] I len tie joche^[281] sme museli nové váľať. A vietě, čo to tam tie sparušiny (smetí), musel byť ozaj^[282] záhybel (hrůza)! A zokle?^[283] Na muoj’ dušu by si jich ani děsať něbol obral, čo by sa na dačo boly hodily. Všetko to bolo kotruo popriek^[284], kotruo do zeme koncom zpratuo (zepřeto), kotruo na pazděr^[285] spráskanuo. Bola to pomora,^[286] čím (kým) sme my to slobodili a zasa do rovnosti spravili.

JANO: Počul som ja, že by stě radšej boli všetke tie polepške^[287] prežiadali (oželeli), čo nám na tú laňajšú (lonskou) instanciu přišly. Ale stě len preca aj zarobili dačo? Už akokoľvek?

MACO: No, ver stě uhádli! Bohu prisám, krpce si zodral, huňu, kološně^[288] si strhal, riad (nářadí) si znivočil. Keď len ja sám, či by stě verili, kmotre, novučičký nový capín^[289] som zlomil, ako som jeden klátik vliekol. Sekeru som do tretieho razu vyštrbil.^[290] A čo to tak na kameň mrzlo, vietě, ako už v agventě po Ondrejskom jarmoku býva, čo si do kláta zaťal, ani sa ti sekera něstarela oňho, takuo to zamrazenuo bolo.

JANO: Všetko by to eště bolo, keby si sa mal ako vyprávať do tej roboty. Ale ako nám toho roku zbylo, eh — veď sa ani druhému siaťa nevrátilo. To vertě, kmotríčku, muoj ovsík na Loukove taký bol zametěný, ako by ho bol medveď zabil. A keď aj dáky turák^[291] medzi palce zachytíš, tu ti Brezňan hněď na hrdle a dávaj na záložnice!^[292] Kdě ho vezněš, tu ho vezněš, len sa ty škrab, kdě ťa ani něsvrbí. Ži potom bedák na světě!

MACO: Ja — už je tak, dajedon si aj puorčoviny^[293] zaje, a druhý musí na krumpachoch (brambory) kapať,^[294], keď mu němá stará doma čo do cedila dať.

JANO: Veď som i ja preto sa ku pánovi rozohnal, či by ma němuohol s pár německýma zratovať.^[295] Máme my už aj dačo vyrúbanuo, nuž ale keď ti něvyplácajú, ako ti prichodí, a to aby bolo hněď. No veď uvidím, ako budě! Pozdravujtě sa, keď iděte domov.

*

Když kmeny s hor svaleny jsou a v halně srovnány, nastane káľačka (štípání, rubáni), která jim asi do konce března trvá. Jaknáhle osmimužová některá společnost káľačku dokoná, dostaví se ustanovení od úřadu šacovníci, kteří zavázáni jsou přísahou, že práci svědomitě ocení bez uškození či komory, či dělníků. Ku konci března, když na horách jihnouti a sněhy topiti se počínají, opoví se jednoho rána plavačka, a hned také shání se dříví po žlebích z pobočních dolin do Hronce a Hronu, tak že v poledne téhož dne viděti již dříví dolů Hroncem plovati. Při plavačce zúčastňují se staří, mladí i ženské, když třeba při menší vodě polena k rychlejšímu shánění griecpalami potiskovati. Stává se, že veliká těžká polena, nemohouce přes některá mělčí místa přeplavati, uváznou a na dno se ponoří (zanoria). Ty vytahují se v jeseni, když je nejmenší voda, a na břehu do klietok^[296] se skládají, aby vyschly. Nenajde-li se na ně kupec, vházejí se při druhé plavačce, ku konci, když druhé dříví odplavalo, do vody. Jmenují taková polena zinkholc (něm. Senkholz). Z jara plaví se také mnoho budového (k stavění) dřeva, z Beňušského revíru, po Hronu dolů v pltěch.^[297] Dělá se tam též mnoho šindelů a je tam i píla. Šindel a lehčí dřevěné věci plaví se na daštěnikách.^[298] Několik pltí dovedna svázaných nazývají sväzky. „Mali smo päť sväzák dolu Hronom.“ Při spouštění pltí na vodu, při plavení dříví musí Handělčan začasté i do vody; ale zvyklý od mládí vedru, bouři i mrazu, nebojí se také ledové vody. Po páži (pazuchu) ponořuje se do vody jako bobr — a nedostane ani kašel.

Plavačka trvá skoro do konce dubna, a na počátku máje jdou zase do lesa na nová rúbaniska. Tak stráví tři čtvrtiny svého živobytí v lese.