ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[1]

Ačkoliv ve městech pomalu již mizí starootcovské obyčeje, nacházejí se nicméně v slovenských krajích města, kde se dosud zachoval starý mrav. V takovém starosvětském domě nepanuje v ničem ona lichá ukázalost a nádhera nynější módy, ale bohatost při jednoduchosti a důkladnost ve všem a všude. Ve velikých světlicích vidět nábytek starodávné formy, skříně, lády s těžkým kováním, široké lože zastřené, lípové stoly s podstolinami (trnožemi), vycpané sesle s vysokými lenochy a opěradly, almárky se zelenými záclonkami, za nimiž vidět knihy československé a latinské a p. v. To vše ze dřeva jasanového aneb dubového pěkně vykládané a jako na věčnost dělané. V největší izbě, kde se pracuje a jí, nesmí chyběti kozub,^[2] při němž rád sedí, fajčí a s přáteli si porozpráví pán i sedlák. Jako nábytek léta letoucí potrvati musí a se nemění, tak i oděv, z části doma robený, z části za drahé peníze koupený, šitý dle národního kroje, nemění se každým novým měsícem, jak to žádá nynější svět. — V dlouhých zimních večerech viděti domácí dcerky seděti pod přeslicemi a přísti na vřetánko, aneb za krosnem (stavem) tenounké plátno tkáti, i závodí mezi sebou, která nejvíc příze napřede, která větší kus plátna utká. V létě zabývají se dohlížením při gazdovstvu,^[3] vařením, šitím a vyšíváním, pletením krajek, pěstováním v zahradách květin a ovociny. Tomu všemu naučí se děvčata doma při matce, neboť není tam dosud v módě posílati děvčata do ústavu, a že by muselo znát děvče, aby se zalíbilo, francouzsky hovořit, fortepiano hrát, zpívat jako divadelní zpěvačka, tančit jako první tanečnice. I bez těch parád jsou děvčata vážena, a moudrý šuhaj rád si vezme dceru ze zachovalé takové rodiny, neboť se obyčejně potvrzuje přísloví: „Jaké dřevo — taký klín, jaký otec — taký syn, jaká matka — taká Katka!“ A kdyby i zpanštilé, malované takové děvče bohaté bylo, myslí si šuhaj: „Načo mi, načo, tvoje role, lúky, keď něvedia robiť tvoje biele ruky!“ Synky ale, mladé šarvance,^[4] sotva nižším školám odrostli, zaveze otec do některého slovenského města do vyšších škol, aby se učlovečili. Když se člověky stali, vrátí se domů a gazdují buď při otci, neb se rozejdou každý za svým povoláním. Všechny slavnosti a svátky výroční přísně sé zachovávají dle starého způsobu, jakož i neslyšet v domě takovém jinou, než slovenskou mluvu a slovenský zpěv. S čeledí zachází se dobře a považuje se jako patřící k rodině; obyčejně stráví hodná čeleď celé své živobytí při takové rodině, vědouce, že i v stáří opuštěni nebudou. U Maďarů zřídka v kterém domě aby s čeledí dobře se zacházelo. Poměr manželský je u Slováků mnohem upřímnější a čistší než mezi Maďary, kde panuje při veliké zdvořilosti, jakáž i mezi manžely ve zvyku je, lichost a sprostota. Neníť to nic neobyčejného, když se manželé rozejdou a rozděleně žijí, aneb když pán si pobočnici drží a paní frajera, což je v slovenských krajích neslýchaná věc. Tam si toho ale nikdo nevšimne, aniž to má za špatné, poněvadž tam vůbec větší svoboda v tomto ohledu panuje.

Mezi selským lidem panuje život patriarchální. Otec, někdy starý otec (děd), je hlava rodiny. Když odumře rodině, je po něm opět nejstarší úd rodiny, buď syn, buď bratr, koho po sobě ustanoví. Otce poslouchat a pro něho pracovat musí děti i dětné děti, nevěsty, svokruše i všecka čeleď. On vše obstarává, nařizuje, na jeho hlavě vše leží. Stará matka je zase plnomocnou hospodyní, vedouc správu domu pomocí dcer a nevěst, které, jak do domu přijdou, jejím rozkazům se podvoliti musejí a dle ní učiti se gazdovat. Trefí-li mladá nevěsta na zlou svokruši^[5] neb těstinú, není divu když si naříká: „Ta ja puojděm, ta ja, do cudzieho kraja, kdě by mně svokruša něrozkazuvala“ — neboť má očistec. Někdy je to také opačné, že přijde do rodiny nevěsta, která byla, jak Slovák říká, v partě andělem, ale v čepci čertem je. Musí to být vždy velmi poriadna nevěsta, které matka záhy kľúče odevzdá. Dcera když se vdá, jde s mužem do jeho domu; stane-li se po čase vdovou a nemá-li dítěte, aniž se může čeho dobrého od mužovy rodiny nadíti, vrátí se domů, a nemůže-li doma býti, jde sloužit. Synové i ženatí zůstanou při otci, leč by si který vzal dceru jedinačku a na její statek pristal (se přiženil).

Bylo ve zvyku mezi selským lidem a je posud, ač se to nyní od úřadů zapovídá, že se velmi záhy ženili; děvčata obyčejně patnácti-, šestnáctiletá, chlapci o tři, čtyry roky starší. Nezřidka stává se, že děvče dvanácti-, třináctileté se vdává, když totiž rodičům hrdé zaťovstvo (bohatý zeť) se naskytne, jež si ujistiti chtějí. V takovém případu spává mladucha u testiny, dokud není za muž súca. V Chyžném, dědině v Gemerské stolici, jak se děvče narodí, pošle máma do domu, kde synka malého mají, jehož by ráda někdy za zetě měla, piaro (kytku). Když je matka parobkova^[6] přijme, posílá jí každou neděli čerstvé, červenou pentlí obvázané. Nemá-li zahrádku, koupí je, nechť by začkoli bylo. Když se po nějaký čas piaro ze strany dívčiny posílá do domu rodičů parobkových a vždy přijmuto bývá, koupí matka parobkova matce děvčete o jarmoku jarmočnuo, ručník (šátek), střevíce neb fěrtušku, vždy něco jiného. Dokud se ty dary obapolně vyměňují, dotud jsou děti svěřeny, oddanica a oddaněc; jak se přestanou posílati, jsou rozloučeny, což se mnohdy stane pro neshodu rodičů. Když zůstanou svěřené a děvčeti je čtrnácte nebo patnácte let, sobáší se (mají svatbu). Časné ty vdavky jsou příčinou brzkého sestárnutí žen. Když se mladé nedospělé děvče vdá, potom těžce pracovat musí, několik dětí má — a Slovenky mají dětí jako letorostí, — sestárne. Žena pětadvacetiletá vyhlíží již velmi sešlá, kdežto muž o několik let starší v plné síle je. Dokud nemá žena dítě, volá se^[7] nevěsta, mladucha (ve městě mladá paní), muž mladý zať. Maďaři a v doleních krajích i Slováci jmenují mladé ženy nénička^[8] (maď. néne).^[9] Jak se děvče vdá, kdyby i pramladinké bylo, musí nositi kápku (čepec). Modlitbu prý takové ženy, která nemá kápku na hlavě, ani Pánbůh nevyslyší, a do postelkyně (šestinedělky), kdyby kápku neměla, tu chvíli by hrom udeřil. V manželství je to jako všude jinde; někteří žijou jako zrnka v klásku, někteří jako děti pod stěnkou (hned se perou, hned se líbají). Nejvíce nešťastných a nepořádných manželství je v krajinách, kde se mnoho pálenky pije; muž korheľ (piják) uvede obyčejně rodinu do bídy a s bídou i nesváry do domu se přistěhují, jak přísloví slovenské praví: Keby něbolo biedy, něboly by jedy.^[10] Hospodářství rozumí lépe Slovenka než Maďarka, je i obratnější v práci a musí i více pracovat než tato. Maďarka i Srbka na dolení zemi tak si to zavedly, že za ně muži krávy dojí, všechny hrubé práce odbývají, i někdy vaří. Maďar v tamější krajině i lože ponechává ženě a dětem, a sám, zaobalen v kožichu, leží v létě venku na zápraží, v zimě na peci. Největší otrok mužů je Valaška, která dvakrát tolik práce podělati musí než její korydon,^[11] který se bez ní ani ustrojiti nedovede. Také děti přidržuje Slovák záhy již k domácí práci. Otec gazda pošle v létě malé ještě chlapce ven na obnuocku, kde musejí na louce celou noc koně neb voly pásti. Při orání musí chlapec pohánět, musí s koňmi na brod, zkrátka, jako velký šuhaj robit. Vozka když jede do světa, vezme chlapce s sebou; chlapec, sedě na předním koni, řídí celý povoz a tatík si na voze bezpečně spí. Drotár když jde do Čech, vede si chlapce s sebou, aby si nějaký groš vyprosil a drátovat se naučil. Horníkův synek provází otce v 8. — 10. roce s kahancem do dolů, a pltník^[12] učí ho po bystrém Váhu kärmenovať.^[13] Tak i děvčata záhy ke vší domácí práci se přidržují. Když je mu čtrnácte let, začne teprv pod partou choditi:

Parta je znak panenství, prespanka (nepoctivá) nesmí partu nositi. Způsob, který panuje i v Čechách i v jiných zemích, že chodí chlapci k děvčatům v sobotní večer na zálety (volání) panuje i všude po Slovensku. Jmenují to choditi v ohľady (vohľady). Dokud nemá děvče frajera, chodí k ní více chlapců (vohľadčův) v sobotu večer pod obluoček (okno); zpívají rozličné písně, prosejí, aby jim otevřela aneb k obluočku^[15] přistoupila; a když přijde k oknu, zabavují se s ní a každý se jí chce zalíbit, dokonce je-li hezká. Někdy pískají také na fujary. Jak vyjde měsíc a děvče okénko zavře, odejdou. Ačkoliv se ona všem líbí, nelíbí se jí mimo jeden. Vidí-li, že i ona jemu se líbí, uchystá si na sobotu pěkné pero (kytku), a když chlapci přijdou, podá je tomu, kterého si byla oblíbila. On jí pěkně poděkuje a podávaje jí širáček, prosí, aby mu ho operila. Když mu to udělá a dovolí přijíti si za týden pro čerstvé, je frajerem jejím, a od toho večera nesmí k ní mimo něho žádný na ohľady přijít, nechce-li, aby ho odnesli v „krvavé košielce“. V Trenčínsku v jedné dědině přinese děvče tomu, kterého si zvolí, kousek chleba, hrneček mléka a podá mu pravé líčko k pobozkání.^[16] Jeť to velmi pěkný způsob u lidu slovenského, že miluje květiny a rád se jimi zdobí. V létě při hrách, při slavnostech vijou si děvčata věnce na hlavy a v neděli nejde žádná bez voňačky^[17] do kostela. V některých místech, na příklad v Ďarmotech, i ženy, jdouce do kostela, voňačky v rukou si nesou. Není-li při domě zahrádka, pěstují si děvčata květiny v čriepikách,^[18] v létě za oknem, v zimě v chlívě, aby měly po celý rok pro frajera péro na klobouk, pro sebe voňačku, a kdyby to jen několik listů muškátu, struček rozmarýny aneb zimozel byl. Z jara dělají se péra z lesních a polních květin, promíchané barvínkem. „Ach, ta zlatá sobotička a ta milá neděle, kdyby již jen přiletěly,“ přeje si po celý týden každé děvče, které má frajera. A která byla by bez něho: „veď je vtáča maluo zviera a prec’ je nie bez frajera!“ A když přijde ten sobotní den, jaký to úchvat těch děvčat, aby všude vymeteno, umyto, vše spořádáno bylo, než večerná zornička vyjde! I stienka pod obluočkom od dětí umazaná se vykála (obilí), a lavička, na níž děvče s milým sedává, musí býti jako křída bílá. I slunce jim v sobotní den pomalu zachází a děvče pobízí je, aby již sadlo dolů za zelenú horu, hrozíc mu, „ak něskoro sadněš, stiahněm ťa za nohu!“, a když jí měsíček štítem do komory zasvítí, kde milému perečko váže, káže mu, aby jí nesvítil do komůrky, ale raději milému posvítil na cestu, až půjde horou (lesem). „Jde šuhaj horou, horou javorovou, v bílé košilce, v opasku novém, bílá kabanka přes plece visí, v ruce valašku vycifrovanou^[19] a na širáčku zvadlé perečko.“ Jde si prosit nové, měsíček svítí mu na cestu, slavíček v háji zpívá, a šuhaj, zvrtaje valaškou nad hlavou, přizvukuje mu:

a šuhaj přál by si míti křídla jastrabová, aby priam (ihned) byl u milé. A již je u domu — u vrátek a

Když se do vůle nabozkávali, všelicos si rozprávějí; vždyť nebyli týden na shovorce. Když pak biele zore den oznamují, sáhne děvče do obluočku pro pero a operí milému širáček. Milý jí pěkně poděkuje, ale nechce se mu ještě odejíti, a kdyby měl kľúče od svitania, nedal by svítati kromě o poledni, a děvče ho nevyhání, přála by si, aby ta sobota rokem byla. Ale již kohouti zpívají, darmo je, podají si ruce na rozlúčky; on ticho vrátkami do pole, ona ticho do komůrky se ubírá. — V neděli ráno jsou děvčata oblečena v bílých sukních v steré záhyby složených, zlaté party na hlavách, voňačky v rukou do kostela, ne tak pro kněze ani pro kázeň,^[21] jako pro šuhajce, aby je viděli a po kostele domů doprovodit se nechaly. Odpoledne scházívá se dědinská chasa vedno (v jedno, dohromady) na luka neb do hájů při dědině; tam hrají a zpívají rozličné pěkné písně. Je jich někdy i do padesáti, samých děvčat. Když několik písní vyzpívají, zastaví se, jedna, která uprostřed kola sama stojí, volá: „Málo nás, málo nás, pojďte mezi nás!“ Obyčejně stojí nedaleko chlapci, dívajíce se na utěšené to kolo — a na slova ta mezi děvčata se vmíchají. Chvíli za nimi dle jednozvučného zpěvu chodí okolo, ale potom vpadnouce do veselé noty, rozrazí kolo a začnou s děvčaty po louce tancovat. Večer vyprovodí si frajer děvče domů, ale nedělní ohľady netrvají dlouho: jak vyjde zornička,^[22] rozloučí se a frajer odcházeje slibuje děvčeti, že přijde v sobotu večer a kdyby sedmdesát hromů tlouklo.

Některé děvče pustí frajera i do komůrky, dokonce chodí-li k ní delší již čas, což nejvíce v chudších krajinách jako v Trenčínsku, kde si musí děvče i šuhaj prv pár zlatých zagazdovať,^[23] než za sebe jíti mohou. Někdy se jeden s druhým rozsrdí^[24] a více se neudobří; někdy dělají rodiče z jedné neb druhé strany překážky; není-li ale ani toho ani onoho, je obyčej, že se po čase vezmou. Rodiče vědí o těch záletech, ale nebrání tomu, ani když si děvče frajera do komůrky pustí. Spoléhajíce na počestnost jak panenskou tak jinošskou, spí klidně, jako někdy jejich rodiče spávali, když oni pod týmiž oblokami do vidna^[25] sedávali. A při vší té volnosti mladého lidu zřídka které děvče se podnese, čili, jak se tam říká, prespí, zvlášť v horních stolicích. Když to ale která dokáže, trestá ji otec nevážností a ponižováním. Padlé děvče nesmí již prostovlasé choditi, nýbrž s hlavou zavitou jako žena, od čehož se i závitka nazývá. Vdá-li se, neohlašuje ji kněz co poctivou, nýbrž co uctivou pannu.^[26] Nejvíce prespanek je ve větších městech a mezi služebnou čeledí v doleních stolicích. Snad to tím, že tam lid neposuzuje přestupek ten přísně, a že prespanka, když žije při frajeru, o děti se stará a jinak pořádná je, co žena se považuje, s tím jedině rozdílem, že se nazývá žena něprisahaná. Že v takovémto nepřisahaném manželství žije větší část služebných, jmenovitě v Ďarmotech, byla jsem již dříve podotkla.