ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Snad jste už viděli zfilmovaný lov na tygry nebo vorvaně. Kdyby měl být natočen lov na filmové náměty, muselo by to vypadat asi takto (veškerá práva, zejména filmová, vyhrazena):

*

I. Veliká sázka. Představte si chudobnou, zasněženou mansardu, ve které autor Jan Duhan právě píská kudlu, aby uspal své děťátko. Do této idyly zazní drsné zaklepání.

„Dále,“ řekne básník a sáhne si k srdci.

Vejde pošťák (hraje pan Pištěk). „Pan Duhan?“ ptá se dobrácky. „Tady máte telegram. Třeba vám vynese peníze.“

Autor se truchlivě usměje (detailní záběr) a třesoucí se rukou otevírá depeši. Čte. Promítá se text telegramu:

NABIZIME STO MILIONU ZA FILMOVA PRAVA VAŠEHO ROMANU VELIKÁ SAZKA STOP IHNED TELEGRAFUJTE ODPOVED STOP ALFA FILM

Autor Jan Duhan, překonán štěstím, se zhroutí. Venku ptačí zpěv, jaro. Pak se autor vzchopí a napíše odpověď:

PRIJÍMAM STOP JAN DUHAN STOP

Nato přistoupí ke kolébce svého synáčka a pohnutě praví: „Šest let je tomu, co jsem krví srdce svého napsal Velikou sázku, román vítězné lásky. A vidíš, svět mne nepochopil. Nyní teprve mne objevují, kyne mi sláva a život — jaký zázrak dvacátého století je film! Konečně ti koupím dudlíka a Marušce vatovaný zimní kabát —“

Nové zaklepání, a do chudobné mansardy vkročí Muž Kolem Filmu, uvádějící Filmového Ředitele. „Mistře,“ hlaholí Muž, „vedu vám ředitele Alfa-Filmu. Jde podepsat smlouvu na vaši Velikou sázku — ohromný námět, pane! To je můj největší objev — dvacet let už mám co dělat s filmem, ale takovou trefu jsem ještě neudělal! Veliká sázka, turf, koně — prostě geniální filmový šlágr!“

„Koně?“ koktá překvapený autor. „Jaké koně?“

„No přece dostihy! Vždyť vaše Veliká sázka, to je sázka na koníčky, ne? Máte tam přece dostihy, že ano?“

„Vůbec ne,“ zajíká se Jan Duhan. „Ta veliká sázka, to je milující srdce, víte? O koních tam totiž nic není —“

Filmový Ředitel obrací tázavý pohled na Muže Kolem Filmu.

„To není o koních?“ diví se Muž. „Vidíte, to mi ušlo. Ale to nevadí, pane. To už tam náš scenárista nějak vpraví. Dostihy, trénink, pezáž, sázky a dopování, všechno. To už bude naše věc. Víte, váš hrdina vsadí všechny své peníze na outsidera —“

„Ale můj hrdina nemá žádné peníze,“ brání se autor.

„To je jedno. Ve filmu musí mít peníze. Obecenstvo chce vidět přepychový mládenecký byt. My nesmíme šetřit. Ale s tím si nelamte hlavu, drahý pane, to už je naše starost. Rozumí se, že se jinak budeme přesně držet vašeho uměleckého námětu —“

(Prolínačka.)

Prolne se scenárista s treatmentem v ruce. „Je to výtečný námět,“ praví k Janu Duhanovi, „ale musel by se filmově upravit. Publikum by dobře nepochopilo, v čem je ta veliká otázka, víte?“

„Jaká otázka?“ osměluje se autor.

„Vždyť se ten film jmenuje Veliká otázka, ne?“ ptá se scenárista se zdviženým obočím.

„Žádná otázka. Sázka. Veliká sázka,“ upozorňuje autor ostýchavě.

„A jejej,“ diví se scenárista. „Já jsem to četl otázka! Ale to nevadí, já jsem vám na ten titul udělal báječný nový děj. Budete jistě spokojen, pane. Víte, majitel dostihových stájí se trápí otázkou, je-li mu jeho žena věrna; ale pak se doví, že ona při velkých dostizích sází na jeho koně, — a vyhraje ohromné peníze i štěstí, rozumíte? To je idea, co? Teď teprve je to zralé pro film —“

(Prolínačka.)

Prolne se filmový režisér se scenáriem v ruce. „Náš scenárista je idiot,“ praví autorovi znechuceně. „Nemá tady žádnou pořádnou milostnou scénu. Musel jsem to sám předělat. Ta paní musí utéci s tím Fredem.“

„S jakým Fredem?“ ptá se Jan Duhan nesměle.

„Toho jsem tam přidělal. Musí tam být nějaký milenec, když se ten film jmenuje Veliká láska, no ne?“

„Veliká sázka,“ opravuje autor.

Filmový režisér mrkne na obálku scenária. „To má být Veliká sázka? Tady to vypadá jako Veliká láska. Poslouchejte, Veliká láska je lepší titul. Na to se lidé pohrnou —“

(Prolínačka.)

Prolne se autor Jan Duhan v přepychové pracovně; má na klíně rozkošné plavovlasé dětátko a v zubech tlustý doutník. „Tak vidíš synáčku,“ mumlá spokojeně, „přece se nakonec tvůj otec dožil zaslouženého uznání za své básnické dílo!“

*

II. V plném létě. Starosvětský pokojík, plný panenských památek. Stařičká básnířka, slečna Marie Pokorná-Podhorská, se právě chystá tiše a rezignovaně skonat sešlostí věkem v křesle po nebožtíku tatíčkovi. Vtom zazní energické zazvonění, a stará věrná služebná Magdaléna vyděšeně hlásí: „Je tu nějaký pán, slečinko.“

„Nechať vejde,“ vydechne básnířka a rovná si zvadlou rukou starodávný stříbrný účes.

Vejde svižným krokem Muž Kolem Filmu s aktovkou v ruce a hluboce se uklání. „Dovolte, milostivá, abych vám blahopřál. Naše nejlepší filmová společnost Beta-Film míní zakoupit provozovací práva na váš nádherný románek V plném létě.“

„V plném létě?“ šeptá slečna Pokorná-Podhorská. „To jsem psala… bože, už tomu bude padesát let! Kde jsou ty časy! V plném létě…“ V očích básnířky se třpytí slzy. (Detailní záběr.) „Víte, že to byla pohádka mého mládí? Tehdy jsem trávila prázdniny ve mlýně v X,… byl to takový starodávný mlýn v lesním údolí. — Ještě dnes slyším jeho klapot v hučení lesů a potoka.“

„Báječný zvukový efekt,“ podotýká Muž.

Básnířka se zapýřila. „Když jsem chodila trhat květiny; potkával mne švarný lesní adjunkt z panství hraběte Z. Ne že by se kdy odvážil mě oslovit, pane; tehdy ještě nebyli lidé takoví. — Ale má fantazie vetkala do toho romantického rámce románek lásky mezi Jarmilou, dívkou z města, a mladým myslivcem. V plném létě, ano; chtěla jsem, aby ten nevinný příběh dýchal loukami a lesy —“

„To je právě to,“ vpadá nadšeně Muž. „My totiž máme zrovna volný termín pro červenec na točení exteriérů. A publikum, milostivá, dnešní publikum už má dost těch rozčilujících a moderních látek; chce romantiku, chce poezii, chce návrat k přírodě. — Viděla jste náš film Pohádka jara?“

„Ještě nikdy jsem nebyla ve filmu,“ přiznala se stará dáma.

„Ohromný úspěch. Lidé chtějí vidět lásku. Dejte nám už jednou pokoj s problémy, říkají lidé, my si chceme v biografu odpočinout. Dejte nám skutečnost, říkají lidé. V Pohádce jara jsme taky měli dívku z města, ale ta se jmenovala Márinka a žila u strýčka faráře na staré faře; za ní chodil mladý učitel a hrál jí na housle. — Tam je vám báječná scéna, jak se panna Márinka koupe a někdo jí odnese šaty; pak jí strýček musí poslat svou kleriku, aby se mohla vrátit domů, — no, šlágr. Taky bude muset být ve vašem filmu aspoň jedna scéna, jak se slečna Jarmila koupe v lesní tůni. To bude prima záběr.“

„Musí to tam být?“ táže se stará dáma stydlivě. „My za našich časů jsme se nekoupávaly, pane. My jsme nebyly takové.“

„Něco tam musíme dát pro lidi,“ mávne zkušeně rukou Muž Kolem Filmu. „Taky například bude slečna Jarmila v tom mlýně krmit kuřata a chovat na klíně selátko. To vždycky působí. A ten myslivec bude hrát na lesní roh a zpívat u okna. Víte, aby ten film měl tu pravou poezii venkova a léta. V plném létě, to je skvělý titul. Budete překvapena, milostivá, co z toho námětu uděláme…“

(Stíračka.)

Stará básnířka Marie Pokorná-Podhorská oživla. Rovná radostně své staré dopisy a věnečky a mluví přitom s věrnou Magdalénou, „Juž máme září,“ praví. „Jistě zakrátko uvidím svůj film V plném létě. Představ si, dobrá Magdaléno, že uzřím znovu své mládí, ten starý, klapající mlýn v X a úzkou lávku, po níž jsem chodívala s náručí plnou květin! Jsem věru zvědava na toho mladého myslivce — bojím se, Magdaléno, aby nezašel ve svých citech příliš daleko. Ach, Magdaléno, jaká je to zázračná věc, vidět, jak se uskutečňují naše nejluznější sny!“

(Zatmívačka.)

(Detailní záběr). Zvadlá ruka básnířky utrhává na nástěnném kalendáři list s datem 30. listopad.

(Prolínačka.)

(Detail.) Na nástěnném kalendáři je datum 27. leden. Pod kalendářem sedí básnířka Marie Pokorná-Podhorská a Muž Kolem Filmu, jenž s politováním krčí rameny. „Nu ano, museli jsme trochu posunout datum. V červenci jsme totiž neměli volného režiséra, v srpnu pracoval operatér na jiném filmu, v září zas nebyli herci. — Ale příští týden, milostivá, začneme opravdu točit scény v přírodě.“

„Ale vždyť nastala zima,“ namítá básnířka nesměle. „Již nekvetou louky, mlýnský potok oněměl —“

„Inu, proto jsme museli scenário drobátko změnit. Ten film se bude teď jmenovat Na horách, tam je švanda. A děj se bude odehrávat na lyžích a v prima horském hotelu. To víte, lidé chtějí vidět mondénní prostředí. Ta Miss Daisy bude dcera amerického miliardáře, a z toho myslivce uděláme lyžařského trenéra. Bude tam báječná scéna, jak se v noci krade z jejího pokoje. — Ted teprve to bude to pravé. Budete jistě nadšena, milostivá, co jsme udělali z vašeho rozkošného poetického námětu…“

(Prolne se nápis: Dobrou noc!)

*

III. Na Starých zámeckých schodech. Slovutný mistr Jan Koráb se prochází po kolonádě v Karlových Varech a pije svou třetí sklenici vody, neboť má následkem svého naturalismu zatvrdlou žluč. Tu zakrouží nad kolonádou letadlo a z něho se snášejí dva padáky. „Mistře,“ volá jeden pán, ještě než se padák snesl, „dovolte, abych vám představil ředitele Gama-Filmu! Máme pro vás ohromnou ideu!“ Druhý muž cení na autora šestačtyřicet zlatých zubů a natahuje k němu mocnou pravici.

„Jakou ideu?“ ptá se autor.

„Na film. Báječnou. Co byste tomu řekl, že byste pro nás do zítřka napsal námět pod titulem Na Starých zámeckých schodech?“

„Hm. A proč zrovna Na Starých zámeckých schodech?“ „To je právě ta idea, mistře! Představte si ty malostranské prejzové střechy, třeba s kominíkem nebo kocourem. — To vám přece musí samo dát nějaký nápad! Například něco s básníkem Máchou… nebo milostná idyla z revolučního roku čtyřicet osm… Ohromné, že? Ta látka má nesmírné možnosti, ne?“ „Já nevím," bručí autor. „Ale já bych měl jinou látku na film. Co byste tomu řekli, natočit film ze života česačů chmele?“

„Skvělá myšlenka,“ vykřikuje nadšeně první pán. „Film ze života česačů chmele, to tu ještě nebylo! Co tomu říkáte, pane řediteli?“

„Eh hm ehm,“ praví magnát. „Ovšem. Beze všeho. Ale muselo by se to jmenovat Na Starých zámeckých schodech.“

„To nejde,“ míní autor. „Na Starých zámeckých schodech žádný chmel neroste.“

„To je maličkost,“ dí žoviálně první pán. „Třeba se ti česači chmele jedou podívat na Prahu, ne? A tam k jedně česačce chmele přistoupí básník Mácha… nebo mladý hvězdář Štefányk, zatímco ona zpívá píseň na Prahu, ne? Báječné, že? Gratuluju, mistře!“

„Počkejte, já mám jinou myšlenku. Je to drama divoké lásky. Česač chmele uškrtí svou milou —“

„Aha. Ohromně efektní. A nemohl by ji zaškrtit na Starých zámeckých schodech? Víte, ty prejzové střechy dole —“

„Nemohl. Uškrtí ji na chmelnici, a pak prchá nočním krajem —“

„ — až na Staré zámecké schody! Báječné!“

„Prosím vás, proč tam chcete ty schody mít?“

„To je právě ta idea, pane. Skvělý titul: Na Starých zámeckých schodech. Nemáte ponětí, jak ten titul táhne.“

„Ale můj námět by se musel jmenovat Chmel.“

„Promiňte, mistře, ale to se nám jaksi nehodí. My musíme točit film, který se bude jmenovat Na Starých zámeckých schodech.“

„Proč?“

„Inu, taková nemilá situace. Loni nám totiž řekl režisér Kudlich, že má v hlavě báječný filmový námět na ten titul. A že už má scenário hotové. Tak jsme to ohlásili jako nejbližší veliký šlágr Gama-Filmu. A zatím nám mizera Kudlich utekl do Hollywoodu i s tím námětem. A my už to máme předem prodáno do pěti set biografů. Pět set smluv na film Na Starých zámeckých schodech, pane. Největší umělecký úspěch sezóny… Příští týden to musíme začít točit. A tak jsme si řekli, mistře, že by to byla velkolepá idea právě pro vás —“

(Prolínačka.)

Prolne se plakát s nápisem:

(Zatmívačka.)

*

IV. Trosečníci. Autor Jiří Duben se vypotácel z kulis, opojen ovacemi premiérového obecenstva. Ano, jeho sociální drama trosečníci promluvilo světu do duše. „Dovolte, dovolte,“ povykuje někdo a prodírá se mezi kulisáky. „Dovolte, mistře, abych vám představil producenta Delta-Filmu!“ Čtyři ruce pumpují pravičkou i levičkou autorovou. „Ohromné! Ohromné! To musíme točit!“

„Tak jak to stojí a leží — vyložený film!“

„Ta úžasná sociální dynamika!“

„Ten horký aktuální život!“

„Ta průbojná tendence!“

„Ani slovo se na tom nesmí změnit! Hotová bible!“

„To se musí rozšířit filmem i do nejmenších vesniček!“

„Co? Ten film půjde do celého světa, pane!“

„Co? Do celého vesmíru! Ručím za to! Mistře, to nesmíte nikomu dát nežli Delta-Filmu!“

„My z toho uděláme světovou událost!“

„Hned můžeme podepsat smlouvu —“

(Uplyne měsíc.)

Scenárista: „Ani slovo jsem nezměnil. Jenom jsme museli, hm, z čistě filmových důvodů, hm, sem tam něco přidat —“

Autor: „Přidat?“

Scenárista: „A-ano. Aby se film neodehrával pořád v jedné dekoraci. Například jedna scéna se bude dít na jezeře —“

Autor: „Na jezeře?“

Scenárista: „Na jezeře. To jsou ohromně vděčné záběry. A jiná scéna bude na kolejích, po kterých se řítí rychlík —“

Autor: „Rychlík? Proč?“

Scenárista: „Aby měl film víc pohybu. A jedna scéna bude na balkóně zámku —“

Autor: „Jakého zámku? Tam není žádný zámek!“

Scenárista: „Musí tam být. Takový záběr odspodu je hrozně efektní. Ale jinak se v tom nezmění ani slovo —“

(Uplyne týden.)

Producent: „… máme prima obsazení. Hlavní roli toho rebela bude hrát náš Harry Podrazil —“

Autor: „Harry Podrazil? Ten milovník? Není na to trochu mladý?“

Producent: „Je, ale obecenstvo ho má rádo. A my mu tu roli trochu upravíme, víte?“

Autor: „A kdo bude hrát jeho tuberkulózní dceru?“

Producent: „Totiž to už nebude jeho dcera. To bude jeho milenka. Víte, ona bude dcerou továrníka —“

Autor: „Proč?“

Producent: „To v sociálním filmu musí být. Aby bylo vidět ten kontrast chudoby a přepychu. Publikum rádo vidí luxus.

Tak tu dceru nám bude hrát (šeptá jméno). Prima, co? Musíme z ní ovšem udělat hlavní roli. Bude řídit závodní auto a jezdit na koni. — Musíme pro ni vymyslet nové scény; ale jinak se nesmí z vaší hry obětovat ani slovo —“

(Uplyne čtrnáct dní.)

Producent: „… mne důvěrně upozornili, že by cenzura nepropustila některé příliš tendenční dialogy. Budeme je muset zmírnit.“

Autor: „Ale vždyť na divadle —“

Producent: „Bohužel, filmová cenzura je přísnější. A jeden pán z ministerstva obchodu se vyjádřil, že ten konec je příliš tragický. Naznačil nám, že by si měl ten revolucionář nakonec vzít tu továrníkovu dceru a že by jejich rty měly splynout v dlouhém políbení.“

Autor: „Ale to přece je naprosto proti duchu mé hry!“

Producent: „Ano, ale… my s těmi pány musíme počítat. Jinak se ovšem na vaší hře nezmění ani slovo…“

(Uplyne týden.)

Horlivý pán: „… totiž kdybyste dovolil, mistře, já zastupuju finanční skupinu, která stojí za Delta-Filmem. A proto jsem si dovolil vás vyhledat… Nám totiž nejde jenom o hmotný úspěch vašeho filmu, nýbrž také o jeho úspěch mravní a… a umělecký, že ano. Hlavně o ten umělecký úspěch. A proto jsme vám chtěli navrhnout… v zájmu vašeho filmu, abyste jaksi vzal v úvahu, že čistě umělecký účin filmu… by mohl být jaksi oslaben… revoluční tendencí, že ano? My totiž myslíme, že by bylo lépe, kdyby váš hrdina… nebyl proletářem, ale například… geniálním vynálezcem. Docela prostě geniálním vynálezcem, ne? Pak by mohl zachránit tu továrnu… roztočit v ní kola, že ano… a na konci by se ukázalo, jak jsou dělníci šťastni, když továrna zase běží a prosperuje. Jinak by se na vašem mistrovském díle nezměnilo ani slovo. My jenom z čistě uměleckého zájmu…“

(Uplyne měsíc.)

Režisér (u telefonu): „… já vím, je to nádherná scéna, ale hrozně dlouhá. Tam musí hrdina říci jenom dvě věty; ale ty jsou tak silné a skvěle zasazené. — Ručím vám za to, že to stačí. V těch dvou větách je všechno, celá ta sociální tentononc. — Ano, už budeme hotovi. Uvidíte, že budete spokojen. Ani slovo z vaší hry se jinak neztratilo…“

(Uplyne měsíc.)

Režisér (u telefonu): „Ano. — Ano. — Ano, už dokončujeme sestřih. — Co? Ty dvě věty? — Ty jsme bohužel museli při sestřihu vynechat. Zdržovaly spád děje. Ale uvidíte, není to ani vidět… Tak přijďte se podívat, ale jistě! Ani to nepoznáte, jak je to teď efektní —“

(Zatmívačka.)