Zlatý fond > Diela > O věcech obecných čili zóon polítikon


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
O věcech obecných čili zóon polítikon

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 28 čitateľov

Proč nejsem komunistou

Tato otázka se z čista jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku „proč nejsem agrárníkem“, nebo „proč nejsem národním demokratem“. Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze mi bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často, jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože jsem na straně chudých.

*

Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá, nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z patrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak…

Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má tahkle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. „Tím je vinen společenský řád.“ Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách nebo s praporem revoluce v rukou.

Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.

*

Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými; je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých ideí; pohříchu uniforma z ideí se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: „Žádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Za to jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější.“ — Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou — a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní oferty.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je to válka nebo valutní krize nebo cokoliv jiného, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejspuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem, a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.

Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem „vývoj“; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální Sodomě; ale v každém z nás Sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlivosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o této věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Věřit, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřit, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

*

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.

V jedné baladě praví Jiří Wolker: „Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist.“ Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu, nežli její paní. Tak zvaný proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá „výchova mas k revolučnosti“ nebo „posilování třídního vědomí“. Chudému, který má tak málo, berou ještě jeho primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušené oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi na čase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci, třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to prese vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibuličkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí konec konců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.

Velmi lehko, dejme tomu, se řekne, že les je černý; ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte tam hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

*

Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, tak, že mi byl vytýkán špinavý pesimismus. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu nahradit, ale může do ní vejít. Není proletářské kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na střední a tak zvané inteligentní třídě. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hrne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná brát v počet, co by se takhle zmařilo.

*

Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové důvody tě nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

*

Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově „násilí“; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na něj nebo je on příliš slabý, než aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna rváč; ale kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci těm věšeným. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; ten, kdo volá po střílení a věšení, rozvrací lidskou společnost nikoli sociálním převratem, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti.

Říká se mi „relativista“ pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žít. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jakoby mluvil cizí řečí a jakoby jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny, a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantismus, měšťácká humanita, a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž jakýsi rituální předpis nebo konec konců řemeslo.

Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznuti z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubice míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami, nebo přímo s hůry.

*

Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třeba že to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu, a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomími a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět; a už to by bylo mnoho.

#K#Sám o sobě a o věcech závažnějších#K#

I. O té státotvornosti

Přátelé, padla na mne veliká hana: jsem prý státotvorný. Říkají to o mně mladí; šíří to o mně, kde kdo si v našem národě osobuje monopol na var, čin, tvorbu, levou frontu a jiná toho druhu názviska. Mohl bych dělat hloupého a tvářit se, že to slovo beru doslovně; načež bych se mohl hlasitě divit tomu, že se ode mne žádá, abych snad pomáhal rozvracet a bořit tento stát. Nuže, aby nebylo mnoho řečí o slova, konstatuji předem, že té přezdívce tak nerozumím. Je to sice velmi nepřesný termín, ale chce se jím říci asi to, že já a jiní pod záminkou, že sloužíme státu, sloužíme v pohodlné spokojenosti stávajícímu politickému a sociálnímu řádu a tím jaksi klademe odpor přestavbě dnešní kapitalistické společnosti. Doufám, že to tak je míněno; ti druzí by to řekli asi ostřeji, ale nač bych jim ještě pomáhal.

Nechme zatím stranou ten řád sociální; ještě na něj dojde. Postůjme chvilku v zadumání nad stávajícím řádem politickým. Už jednou jsem se veřejně přiznal k jedné své slabosti: že pro samé stromy nevidím les; upřímně řečeno, považuji dokonce vnímání stromů za stanovisko dosti oprávněné. Řekne-li se politický řád, vidím lidi, kteří jej provozují ze řemesla nebo z vášně, vidím parlament, úřady, volby, strany, veřejné mínění, tisk, vládu, politické mravy a zvyky, zkrátka, co tak tvoří konkrétní obsah toho abstraktního rámce, kterému se říká politický řád. Bůh ví, při tomto pohledu se najde velmi málo určitých pohnutek k pohodlné spokojenosti; bylo by třeba značné tuposti nebo cynismu, aby člověk chtěl oddaně sloužit tomuto stavu věcí. Zmítá-li mnou něco, je to především nespokojenost; po té stránce bych si, trvám, nezadal mnoho s panem Zdeňkem Nejedlým nebo s panem Zdeňkem Smetáčkem[8] — ovšem předměty naší nespokojenosti by se asi v několika ohledech nekryly.

Mluvme tedy o tom, jak se náš řád jeví v politických mravech a zvycích; neklamu-li se, jsou prašpatné. Podívejte se na parlament, na noviny, na veřejné mínění, na průměrného občana. Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život. Jen račte den za dnem věnoval drobet pozornosti tomu ševelení listů a jazyků, frází, pomluv, polopravd, injurií, lží, závisti, demagogie, podezírání a podrážděnosti; to je jaksi obecná atmosféra, v níž žijeme. K tomu si připojte, co nejmohutněji hýbe těmi, kdo provozují politiku nad námi občany; je to vzájemná nedůvěra, neloajalita, nesoučinnost, slepé partijní sobectví, osobní komplicita nebo osobní vzteky, nezájem o větší koncepce, neschopnost k větším řešením, neochota vzít na sebe odpovědnost. Politické přítmí. Můžete říci, že generalizuji; ale neříkejte, že přepínám. Vím, že se vyskytují v politice větší idealisté a lepší lidé; bohužel také vím, že právě proto bývají zpravidla tragicky izolováni.

A z tohoto živého, lidského, osobního materiálu je udělán náš politický řád. Každý politický řád je dělán z lidí. Demokracie není udělána z lidských práv, nýbrž z lidí a jejich působení. Diktatura je dělána z mužů a ne z poroučení. Komunismus je věc lidí a ne věc foršriftů. Vybudujte kterýkoli řád: z polovičatých, neloajálních, nestatečných, malých lidí to bude nedostatečný a chaotický řád. V malodušném, politicky malicherném národě sebelepší politický systém bude malý, zvrtačený a neúčinný. Neříkám tím, že je lhostejno, který řád a systém pro nás volit. Chci jenom říci, že jste-li vůbec pro nějaký řád, nesmí vám býti lhostejno, jaká politická duše se vychovává v tomto národě. Máte namnoze plná ústa toho, že jste pro lepší budoucnost, pro nový a luznější řád světa; ale kde, u všech všudy, zůstáváte, když den za dnem jde v nějakém ohledu o lepší dnešek? Když se na vahách dneška rozhoduje mezi lepším a horším, ctí a bezectím, pravdou a lží? Co nám je do toho, říkáte; to všechno přestane, až přijde nový řád. Pane na nebi, jaké pohodlíčko! Nemuset se párat se zjišťováním, kdo v té denní mele je v právu, kde se děje křivda, kde se vraždí čestnost a rozum; nemuset nikomu pomáhat ani se trápit svou bezmocí; prostě odmítnout, štítivě odvrhnout celý dnešek, nezvážený, nerozsouzený, nezhodnocený — ale vždyť to je intelektuální a politické estétství! Obrátit se zády k realitě a zírat někam: do budoucnosti, na trůn Boží nebo na něco podobně odlehlého; a za tu cenu se zbavit té špinavé práce, vyhrabávat z denního smetí ten kousek lidské morálky, solidarity, účasti, bezprostřední povinnosti — nemohu si pomoci, ale tohle mně je ta pravá zrada kleriků. Jednou jsem se přel s velkým básníkem o různých věcech tohoto slzavého údolí. „I pláč dítěte,“ děl básník, „patří k harmonii vesmíru.“ Pohněval jsem se; u čerta, slyším-li pláč dítěte, nebudu se starat o vesmír, nýbrž poběžím se podívat, zda se řvoucímu harantovi nic nestalo, nebo půjdu aspoň mu otřít nos. Pro vás leckterý pláč věcí, leckterá bolest lidí patří téměř harmonicky do vašeho zásadního názoru, že tento stav světa je pro kočku; to ve vás vyřadí tu první a přirozenou reakci, to instinktivní trhání obyčejných mužů a žen rozhodnout se pro osobní účast od případu k případu.

Od případu k případu: přátelé, to ovšem je něco, co člověka strašně kompromituje. Postupuje-li od případu k případu, shledá, že někdy je pravda na té, ale v některých případech na oné straně; že nízkost, křivda, lež, cynismus nesetrvávají vždycky v jednom táboře; že lidé bývají horší než jejich programy, nebo naopak. Vida ho, relativistu, vida ho, chlapa bez zásad! Včera souhlasil s Fabiánem a dnes se zastává Šebestiána; hele, člověk, jenž nemá víry ani programu! — Tu bych mohl říci, že už sama víra ve fakta je zatracená a velmi přísná víra; ale to je metafyzika. Povím vám něco lepšího: že ani putování od případu k případu není lhostejno pro víru. Najdete, že přece jenom — i po smíšených zkušenostech — víc pravdy, víc dobrého, víc lidských hodnot, víc možností je na té straně než na oné; že tady a ne tam je místo pro vaši důvěru, byť ne slepou, a pro vaše očekávání, byť ne neomezené. Nevybral jste si tuto víru proto, že se vám náruživě líbí, nýbrž proto, že je dobrá nebo aspoň lepší než ty druhé. Nejdete se svou stranou proto, že bez výhrad přísaháte na její pravdu a dokonalost, nýbrž proto, že je dobrá nebo aspoň lepší než ty druhé. Nejdete se svou stranou proto, že bez výhrad přísaháte na její pravdu a dokonalost, nýbrž proto, že jí důvěřujete, že může mít a bude mít víc a více té pravdy a dokonalosti. Ve vážných konfliktech života není neutrality.

Být pro stávající řád — jak si to vlastně představujete? Stávající řád je boj; kdo by byl pro pouhé trvání boje? Kdo je takový blázen, aby se ujímal rvačky, v níž jsme? Nikdo napravo ani nalevo není pro stávající řád, leda ti, kdo s ním dělají politický kšeft; jinak každému jde o vítězství jeho strany. Nebo, řekněme, jde o vítězství velké věci. Ale nebude žádného vítězství velké věci, bude-li to vítězství malodušných a neukázněných lidí. Pamatujte na to, jací lidé, jaké duševní stavy, jaká měřítka, jaké náhledy se líhnou v naší politické a morální atmosféře. Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; věřím, že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes.

II. O demokracii

Napsav slovo demokracie mám dojem, že mám zde daleko více co říci mladým lidem na pravici než na levici. Měli jsme krátké a neslavné hnutí, které aspoň řeklo na plnou hubu, jak to myslí s demokracií; bylo to zhruba to, že demokracie je pro kočku. Dnešní reakce proti demokracii je zarytější a neurčitější; tím těžší je s ní polemizovat. Mladí přátelé, jsem stařičký pamětník: pamatuji se na události tak vzdálené, jako je převrat a psychologický stav po něm. Tehdy nebylo lidí, kteří by šeptem nebo okázale špitli jen slovíčko pochyb o demokracii; každý byl demokratem od kosti; nebylo strany, která by už svým titulem nebyla demokratická, republikánská nebo aspoň lidová. Nebýt demokratem bylo by tehdy něčím strašně starorežimním, zaostalým a zatuchlým. Je až ku podivu, kam se poděly ty loňské sněhy. Dnes se bez rozpaků mluví o soumraku demokracie, o tom, že demokratický řád se neosvědčil; méně jasně se ovšem říká, co by mělo přijít na jeho místo. Není tu totiž aktuální politická možnost něčeho jiného než demokracie; proto není nutno se zastávat demokratického režimu, jako není nutno se přimlouvat za další trvání dvacátého století; prostě žijeme v něm a nemůžeme se v dohledné době odebrat do jiného.

Ale demokracie je něco daleko širšího než politický režim a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní. Ta nechuť mnoha mladých radikálů k politické demokracii v sobě nese jedno aktuální nebezpečí: že z nich vyroste generace, která už nebude s to tu dnešní polovičatou demokracii naplnit lepším a bohatším životem. Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje — nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme v celku, jako bychom si vládli — nebo jako bychom skřípali zuby pode jhem jakéhosi cizího vládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody. Podívejte se na zralejší demokracie, na národy povahově vyspělejší: oč méně servilnosti a fouňovstí, nakvašenosti a neochoty, byrokratičnosti, neúcty a nedůtklivosti se jeví už ve styku člověka s člověkem. Jaká pak je tohle demokracie, když nebují z živých vztahů ochoty, kamarádství, účasti a tolerance, důvěry a otevřenosti? Demokracie je něco jako dobrovolná kázeň; ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasivním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého tvrzení, že všechno je samá lumpárna. Je-li tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.

Nevůle k demokracii je typický duševní stav upadající a rozvrácené buržoazie; je to komplex minority, která už nemá za mák schopnosti uchovat se aspoň jako jakás takás elita; proto sní o režimu, který by jí pomohl na nohy mocensky. Je to egoismus ne sice zrovna půvabný, leč pochopitelný; ale prosím vás, co v tomhle zákopu mají co hledat mladí? Vždyť je to jenom životní defétismus; vždyť je to kolaps sebedůvěry a sebevědomí; vždyť čekat spásu od nějakého silného poroučení je příznak nemohoucnosti a kapitulace intelektu. Je-li vám demokracie slabá, nad kým má býti silnou a bezohlednou rukou panováno: nad vámi — nebo nad těmi druhými? Chcete panovat — nebo potřebujete mít sami nad sebou vládu jako řemen? Jste tyránci nebo jste otroci? Opakuji: tady nejde o politické možnosti, nýbrž o stav ducha; není lhostejno pro věci veřejné, věří-li se u nás v práskání bičem a ve vyšší nutnost ovládat lidi tohoto národa po zlém, protože po dobrém to nejde.

Obracejte to jak chcete: demokratičnost přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence. Ono se to stokrát nepovede; máme si proto dát nohu za krk? Ono by bylo kratší, kdyby se ctnost, spravedlnost a vlastenectví daly naporoučet fermanem; ale byly by to potom ještě ctnost, spravedlnost a vlastenectví? Máte snad — vy nebo vy — pocit, že pro vaši vysoce nadanou osobu je v demokracii málo místa a možností? Tedy poslyšte, předně to není tak zlé; my, věkovití pamětníci let předválečných, aspoň víme, že dnes se každý talent dostane přece jen snáze k slovu než tehdy; máme daleko víc úkolů k řešení a práce k udělání, než šikovných hlav a rukou. Za druhé, povím vám, podle čeho se pravý talent pozná: že mnoho a dlouho vydrží; že se nedá jen tak znechutit ani odkrouhnout. Není-li u nás pro schopné lidi dost místa, pak, promiňte, to nejsou schopní lidé, nýbrž onuce. To se rozumí, pubertní sen, že bychom chtěli vykonat něco velikého, neověnčí ještě naše čela vavřínem zásluh; vykonat něco velikého je totiž obyčejně notná a vytrvalá dřina.

Vyrůstá-li nám v mladé generaci tolik lidí, kteří mají k demokracii vztah přinejmenším vlažný a nepevný, není nejpalčivější otázkou, mají-li či nemají-li v něčem pravdu, nýbrž jsou-li nebo nejsou-li vnitřně zdraví a rezistentní. I tady jde — nedím o estétství, ale o chudokrevnou štítivost překompensovanou siláckými radikalismy: jedním slovem o typ dekadentní. Mnoho mladých prohlašuje, že se jim hnusí dnešní politický stav; bojím se, že v tom případě není něco v pořádku s jejich vnitřní sekrecí. Kdyby cestář tvrdil, že se mu hnusí tahle rozbitá cesta, nikdy by ji nespravil; kdyby se doktorovi hnusili nemocní lidé, byl by to špatný lékař; má-li se něco dělat, je nám třeba lásky, důvěry a jiných kladných stránek — až po slušnou dávku vědění a praxe.

*

Jenže otřes té důvěry v demokracii se občas jeví i u intelektuálů levice. I oni — jako chroničtí nadávači z druhého břehu — mají jakési chorobné uspokojení z všeobecné lumpárny a z toho, že to takhle dál nejde; mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena. Pokud jde o přesvědčené komunisty, nemůžeme ovšem od nich žádat něco jiného; horší je, rozhostí-li se podobná neúčastná negace i jinde. Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální; neboť to druhé vede k jiným skutkům — především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mně to naplnit chmurným zadostiučiněním: dixi et salvavi animam meam.[9] Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů. Demokratická kritika je, posoudit věc — a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je více méně jen povýšenost intelektuálů.

Je demokracie nějaký ideál? Ale kdepak, slyším volat; demokracie není cíl, nýbrž jenom taktika a metoda. Co je tedy cíl? Je jím socialismus? Myslím, že i socialismus je jenom metoda — řekněme k dosažení spravedlnosti; ale ta spravedlnost bude na konec snad zase demokratická — nebo ne? Je revoluce ideál nebo jen metoda? Přátelé, má-li mezi všemi politickými možnostmi některá charakter ideálu, to jest řádu trvalého a žádoucího, bude to asi demokracie. Ale je to právě ideál: něco, co dosud není a má být naplňováno — na tom místě, zítra, v budoucích generacích, do skonání světa.

III. O nacionalismu

V debatách o nacionalismu se obyčejně natropí hromada neplechy tím, že to jedno slovo označuje dvě docela různé věci. Jednou je to — no zkrátka obyčejná, instinktivní, zrovna fyzická láska člověka k svému národu. A po druhé je to politický program, heslo, za kterým se jde, prapor, pod kterým se lidé šikují. Tedy to dvoje by se nemělo směšovat. Láska není žádný program, heslo ani prapor. Mladí lidé, kteří milujete, zajisté se tím nešikujete pod žádný prapor ani nevstupujete do organizace milujících, nýbrž prožíváte něco docela osobního a soukromého; kdyby někdo na vás zahřímal, že nepěstujete pravou a plnou lásku k ženě, dokud se nepřihlásíte k idei feminismu, patrně byste si pomyslili, že je trouba. Ale v politice se takové věci opravdu dělají; v politice se káže na plnou hubu, že nemiluje svůj národ doopravdy, kdo se nešikuje pod prapor nacionalismu, to jest, kdo se nepotýká s hydrou internacionalismu, nenadává socanům a Benešovi, nekypí živelným pobouřením nad německým nápisem ve Volarech nebo Žacléři a vůbec nejde s tou nebo onou, ale v každém případě jedinou vlasteneckou a uvědoměle nacionální stranou a s její bankovní, hospodářskou, prestižní nebo personální politikou. Tedy pokud jde o politické programy, měla by se láska k národu už jednou nechat pěkně stranou; žádná partaj nemá na ni monopol. Znám komunistické básníky, kteří milují svůj národ daleko hlouběji než redaktoři národně uvědomělých večerníků; je to aspoň vidět na jejich češtině. Vždycky mne zarážela jedna věc: že radikální nacionalismus je tak zlostný a nesnášenlivý. Národ jsme my všichni, bez rozdílu stran; ale nevidím, že by politický nacionalismus projevoval nějakou zvláštní přívětivost k bližnímu téhož národa, ale odlišných zájmů. Mně by stačilo, kdyby pan Vraný[10] nebo pan Nikolau[11] jevili horoucí zájem na příklad o naše nezaměstnané; je jich na čtyři sta tisíc, a to už je notný kus národa. Kdyby čtyři sta tisíc českých duší sídlilo, dejme tomu, na Moravském poli nebo u Blatenského jezera, bylo by asi náruživým programem pánů nacionalistů osvobodit je od krutého útisku sveřepých nepřátel; ale starat se o osvobození čtyř set tisíc našich duší od krutého útisku bídy, to už náruživým programem nacionalismu nebývá. Nebo bychom očekávali, že uvědomělý nacionalismus bude jaksi mimořádně potěšen a hrd, zastkví-li se v našem národě nějaká osoba zvláštním významem před očima světa; nuže, posuďte sami, jaký divný vztah má náš politický nacionalismus k Masarykovi — a k leckomu jinému. Čtěte, prosím, listy, které nejvíce řinčí národním uvědomením; získáte z nich leda tragický dojem, že náš národ je zaprodán zrádcům, že všechno je samá lumpárna a korupce, že ti druzí jsou samí bezectní vyžírači a tak dále. Tomu by se mohlo říci dělat do vlastního hnízda. Podle hlasů uvědomělého nacionalismu bychom jako národ, jako veliký kolektiv vypadali zatrápeně žalostně a nedůstojně. Mezi živými už vlastně není málem nikoho a ničeho, před čím by se to hlasité vlastenectví mohlo zastavit s jakýmsi nádechem úcty a mužného uznání. Zůstává leda Žižka nebo Komenský, ale jen proto, že si to s těmi pány už nemohou ničím pokazit. Mluví se o veliké minulosti: co jiného zbývá, když naše živá, pracovní přítomnost je potřísněna a znehodnocena jako hejnem opic?

*

Ale abychom zbytečně nekřivdili politickému nacionalismu: jemu přece nejde, aspoň ne v prvé řadě, o nějaké pěstění národního ducha a nemusí tedy dostávat známku zcela nedostatečnou za to, co v tom ohledu dělá nebo nedělá. Je to prostě jistý politický program, který si přisvojil etiketu nebo agitační heslo nacionalismu; přesněji řečeno, je to spíše shluk různých politických názorů a zájmů celkem dosti špatně krytých barevným štítem nacionalismu.

Předně se tu vyskytuje jakýs takýs konzervatismus. Byl bych rád, kdybych nemusel říci jakýs takýs; náramně bych si vážil lidí, kteří by dovedli udržet v našem životě kus tradice a konzervovat určité, staletým životem ověřené hodnoty, pravidla jednání nebo formy života. Bohužel se mi zdá, že bychom u nás těžko vypátrali nějaký pozitivní obsah pro konzervaci. Za námi není žádný historický řád, ze kterého bychom odvodili jakákoliv platná kritéria; za námi je totiž jenom rakouský režim. Naše společnost je povýšenecká a bez tradice. Naše kultura má své duchovní odkazy, ale nemohla vytvořit obecný kulturní řád. Působí-li v našem politickém životě nějaké konzervativní síly, pak je to jen konzervatismus znechucených, konzervatismus negativní. Lidé u nás cítí konzervativně ne proto, že by se jim nějak obzvláště líbil řád minulý, nýbrž proto, že jim z těch nebo oněch důvodů nehoví stav přítomný. Protože nemohou přiznat, že se jim stýská po Rakousku, říkají, že se jim stýská po tom starém vlasteneckém nadšení, které kdysi bouřívalo proti Vídni. Předválečný český lev totiž řinčel okovy a brojil; ta potřeba brojení a řinčení zůstala mnohým lidem podnes. Nemohou-li už řinčet proti Vídni, řinčí proti hradu, proti cizáctví nebo proti německým filmům. Je příznačné, že své nacionální city dovedou využít jen tehdy, když proti něčemu brojí a protestují, tedy čistě negativně. Konzervativní nacionalismus nám nemá co přinést, protože nemá kladného obsahu, čeká jen, aby mohl čas od času vzplanout tak zvaným živelným odporem proti zlořádům, které mu bude aportovat nacionální žurnalistika.

Druhý a vážnější faktor politického nacionalismu je kapitál. Nemusíme si lámat hlavu nad tím, proč majetné třídy mají tak zvlášť vyvinuté národní vědomí; není to zajisté jenom z pouhé lásky k národu — tu lásku bychom na příklad marně hledali v kulturním mecenášství — nýbrž patrně a hlavně proto, že politický nacionalismus si, jak známo, leží ve vlasech se socialismem. Politický nacionalismus je kapitálu prostě práčetem; proto čas od času tak řečené hospodářské vrstvy, jindy tak opatrně investující, neštítí se aliancí ani s vyloženými politickými šarlatány, jen když harcují proti nepřátelům na levici. Konec konců není nic divného na tom, že politická a hospodářská pravice hledí mít v záloze nějaký davový radikalismus a cosi jako své úderné tlupy; ale bylo by v zájmu nacionalismu, aby přece jen dovedl rozlišit, v čem slouží národu a v čem, dejme tomu, plutokracii.

Třetí činitel politického nacionalismu je jistá zvláštní politická morálka. Pro mnoho, velmi mnoho lidí společenský řád je prostě otázkou moci a komanda. Jsou to lidé zklamaní demokracií nebo nedozrálí pro demokracii; lidé, kteří by chtěli uhájit svou bývalou moc, nebo lidé, kteří sní o nějaké moci budoucí. Padlé veličiny a dobrodruzi; fouňové a odstavení; smetánka a desperádi; prostě velmi smíšená společnost, slepená k sobě jen více méně zřetelnou představou, že „by se s tím mělo zatočit“. Pro tuto lidskou species je vypjatý nacionalismus zpola demagogií a zpola skutečnou vírou; někdy je těžko to dvoje rozlišit. Proti demokracii, jež má být mandátem lidu, staví něco, co by bylo mandátem národa; všichni diktátoři a imperialisté se totiž náramně ohánějí jménem národa. U nás je tenhle druh politického myšlení až dosud hodně neujasněný; vyčerpává se hlavně svým vlastním negativismem, špačkováním a děláním ostud.

Myslím, že v našem politickém nacionalismu je faktorem daleko slabším, než by se zdálo, odpor proti Němcům; je to spíše jen účinné heslo pro ulici — jak známo, právě nacionalistické strany se dovedly snadno a rychle dohodnout s našimi Němci, když šlo o to utvořit majoritu proti levici. Ale zůstaňme při tom odporu: být proti Němcům — je zase jen kousek negace; kde máte nějakou pozitivní formulaci? Jste-li proti Němcům, jste pozitivní frankofilové — jako Beneš? jste pozitivně nakloněni mentalitě anglosaské — jako Masaryk? jste pozitivní a aktuální rusofilové — jako Společnost pro kulturní styky se soudobým Ruskem? Nebo snad hledíte vybavit sebe a celý československý národ kulturními silami a mravními kvalitami tak štědře, aby konečně už jednou mohl žít sám ze sebe a po svém? Co tedy? Když jste dejme tomu demonstrovali proti německému filmu, pro který film jste demonstrovali? Pro český, na který pořád ještě není prostředků? Pro francouzský nebo anglický, kterému rozumí jeden člověk z deseti? Pro ruský, který nám zakazuje cenzura? Být prostě a pouze proti něčemu je intelektuální lajdáctví; musíte říci, pro co jste. Nebudu tu klást řečnickou otázku, co máme dělat s třemi milióny našich Němců, ani jakou tvář ukazovat sedmdesáti miliónům, mezi něž jsme, bohužel, vklíněni; lehké to není a zaťatou pěstičkou se to nepředělá. Nemíním mluvit o politice tak vysoké; hledím si vysvětlit jenom běžné názory. Opakuji: protiněmecké smýšlení je jen negativní stanovisko; zkuste to formulovat je pozitivně.

Úhrnem politický nacionalismus je živ z několika negací: z nespokojeného konzervatismu, z odporu proti socialismu, z nechuti k demokracii, ze smýšlení protiněmeckého; to vše je zpatetizováno silným citovým přízvukem, který vyznačuje nacionalismus i v jeho frazeologii. Tu životní zápornost vidíte už v jeho duševním habitu: v jeho kulturní vyprahlosti, v jeho stařecké zlosti na všechno nové a „moderní“, v jeho nedůtklivosti, hašteřivosti a mrzuté nedůvěře, v jeho věčném namítání a protestování — Bůh s ním, a Bůh s vámi, kterým duševně stačí být proti; ani nevíte, co vám uniká.

*

Ale abychom nevylili dítě s vaničkou: nás, kteří jsme plně prožili válku, drceni úzkostí a nadějemi, nás, kterým šlo o osud národa krvavě vážně, nás nemusí nikdo učit nacionalismu; děkujeme uctivě za všechny prsní tóny vlasteneckého kázání. Pro nás mnohé zůstal nacionalismus hlasem krve; nezdegeneroval v partajnictví. Zůstal láskou; nezvrhl se ve fandění. Je to samozřejmá víra; ta se nenosí na kabátě ani v hubě.

Je kulturní nacionalismus, který si nemůže strčit do kapsy žádná politická partaj. Existuje něco jako praktická důvěra, že národu je především třeba, abychom dělali svou věc dobře a hodnotně. Ať děláme socialismus nebo náboženství, básně nebo boty, rozsudky nebo silnice. Kulturní nacionalismus je mít otevřené oči a srdce pro všecko dobré a cenné, co tato národní půda vydá; není to jenom Franta Nekolný.[12] Bez velké dávky vnitřní radosti nemůžete nic poctivě hodnotit. Nejste-li velkomyslní, nemáte oči pro velikost. Čím krásnější a ušlechtilejší věci na svém národě budete milovat, tím hlubší bude vaše láska; ale také vás posedne a zapřáhne vás do své služby — ne v partaji, ale v životě. Existuje nacionalismus tvůrčí; nemyslím tím jenom na muzikanty nebo vůdce lidu; myslím na kohokoliv z nás, neboť každý na svém místě představuje národ a může tak činit k obrazu božímu.

IV. O tom socialismu

Tož abychom nechodili kolem horké kaše: v tom konfliktu našeho věku je na jedné straně kapitalismus a buržoazie, na druhé straně socialismus; přes nejrůznější denominace na obou stranách jsou tu jen ty dvě fronty, a není poctivě možno být uprostřed mezi nimi nebo jednou nohou v té a druhou v oné. Jsi buď tady nebo jsi tam. Jsi pravý nebo jsi levý.

Někteří si vzali do hlavy nazývat mne člověkem buržoazním. Míníte-li tím, že raději sedím doma, škrabu povídačky nebo „obírám lístky pelargonií“, místo abych v kavárně rozjímal o věšení měšťáků, nemohu se tomu bránit; ale chcete-li tím na mne naložit, že se sdílím o názory pravice, tu, lidičky, žádáte ode mne příliš mnoho, a nemohu vám vyhovět. Líbení sice není argument, ale mně se buržoazie — zvláště ta naše — nechce líbit. Mám intenzívně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo šetření. Nebýt s ní, nebýt jeden z ní, to opravdu není kumšt ani zásluha; stačí podívat se na její ideály, záliby a sympatie, aby toho měl člověk jak náleží plné zuby.

Tedy socialismus? Samozřejmě; aspoň pokud je názvem pro tu celou druhou frontu. Ale obávám se, že jsem špatný socialista; chybí mi totiž skoro docela schopnost myslet hospodářsky. Mám úctu k těm, kdo to dovedou; myslím, že k tomu musí být zvláštní dar od Pánaboha, tak jako k matematice nebo k teologii. Kdybych se rozkrájel, neumím se dívat na běh světa jako na proces hospodářský; když to neumím, uklidňuji se aspoň tím, že to není moje métier. Někdy si plaše myslím, že třeba Vítězslav Nezval nebo pan F. X. Šalda se dívají na věci hospodářsky, i když to nedávají najevo. Nemohu se nadchnout pro socialismus jako pro hospodářskou teorii, protože mi chybí ty jisté buňky; zájem by tu byl, ale shledávám, že bych se marně nutil myslet v pojmech materialismu. Rozumím věci jen na tolik, abych rozpoznal, že většina intelektuálních socialistů ukrutně žvaní, jakmile chce pronést něco ortodoxně materialistického. Říkám si s útěchou, že ti páni tomu asi rozumějí stejně chabě jako já, ale nechtějí se k tomu přiznat, to je to.

Nemíním tu svou hospodářskou neschopnost dávat jiným za příklad; naopak, považuji ji sám za jistý defekt, ale co dělat. Pro mne socialismus není teorií hospodářskou; je mi teorií a postulátem spravedlnosti a slušnosti. Nerozumím nadhodnotě a výrobním prostředkům, ale rozumím tomu, že naše organizace života není slušná a spravedlivá k většině lidí. Na to není třeba hospodářské teorie, abychom viděli, že příliš mnoho lidí není a nemůže být šťastno, protože jsou odsouzeni žít v starosti, nedostatku a ponížení. Je to rozběsňující pohled na nesmírnou a nedůstojnou křivdu. Na tomto místě mi skočíte do řeči a povíte, že takovéhle city nejsou žádný socialismus, nýbrž jen vulgární soucit a slaboduchá humanita; socialismus že je pozitivní doktrína nebo taktika, jak tyhle křivdy odčinit. Nemohu si pomoci, ale přál bych si opravdu, aby svět byl na všech stranách zaplaven vulgárním soucitem a slaboduchou humanitou; myslím, že by nám to velmi pomohlo k tomu odčinění křivd a ještě k něčemu lepšímu: k zhodnocení lidských životů. Pokud se týče té doktríny a taktiky, shoduji se se socialismem — nebo, řekněme rovnou: s komunismem — ve většině jeho ideálů; ale nemohu se s naším komunismem — nebo, přesněji řečeno: s jeho dnešním a dočasným stavem srovnat ve většině jeho metod. Jeho soustavná nevrlost, jeho doktrinářství, jeho trucování, jeho neúčast na praktických řešeních aktualit života, jeho výchova lidí — v tom všem nemohu jaksi nalézt ani stopy, že by se tu rodil nový, lepší, celejší člověk. Chcete měnit řády, aniž byste měnili lidi — aspoň sebe samy. V tom je deprimující nedostatek idealismu, zoufalé manko pravé víry. Kdyby přesvědčení bylo věcí volby, volil bych pro sebe být socialistou devadesátých let — na prahu mládí jsem ještě byl unášen onou vlnou sociálního buditelství; tehdy to byla celá víra přetvořující člověka, určující vztah od člověka k člověku, víra posvěcující; bylo v něm víc skutečné bolesti i víc pravé radosti; tehdy ještě kolem komunistického manifestu netajtrlíkovali estéti a intelektuální flákači. To nebylo proto, že tehdy byl socialismus mlád; víra není mladá, protože je mužná. Tehdy socialismus byl apoštolství; dnes bych se smířil s devízou, že socialismus je gentlemanství, že má být výkvětem humanity — laciněji to nedám. Věřím sice, že lidstvo může být spaseno; ale daleko určitější je má víra, že může být povzneseno. Jenom si myslím, že by se s tím mělo víc a soustavněji začít už teď a na tom místě.

Nyní bych rád napsal jeden odstavec, který má právo napsat jen deklarovaný straník; rád bych řekl, v čem nejsem se socialismem spokojen. Protože je cestou do budoucnosti, měl by se na tu cestu lépe zásobit; měl by mít víc vědomostí, víc vzdělání, víc praktických i duchových zájmů než ti, kdo by chtěli uchovat, co je. Má být mladší, všestrannější a praktičtější. Jsa na pochodu, má mít víc smyslu pro vedení, pro vůdčí a osobní hodnoty. Čím více bude mít zájmu o skutečnost, tím spíše ztratí svou chronickou nevrlost a zakyslost. Přál bych mu, aby byl raději věcí lidovou než davovou; lid je něco trvalejšího než masa. Přál bych mu, aby v něm bylo dost prostoru pro všemožnou iniciativu, pro požehnanou hojnost uskutečňování; neboť nestačí spravedlivěji rozdělit statky, je potřeba je rozmnožit. A tak dále.

*

Ostatně ať je to socialismus nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen. Jak vidíte, je to docela tuctová nebo řadová víra; je-li buržoazní, nedám si proto nohu za krk; hlavní je, že nic z toho ještě není uděláno — ani ta demokracie ovšem ne — a vše čeká na nesčíslné naplňování a nekonečné úsilí: je tu dost, čemu sloužit, pro celého člověka, pro celý život, pro celá pokolení. Tuctové ideály, budiž; ale kdybych se k nim divoce zatvářil a pronesl něco neurčitého o nastávající revoluci a diktatuře proletariátu — nebylo by to, lidičky, za dnešních poměrů také něco náramně tuctového? Jenže revoluce, diktatura a jak se ty věci ještě jmenují, to nejsou žádné ideály ani programy; to jsou v nejhorším případě jenom instrumenty, ale žádné cíle. Instrumenty nejsou předmětem víry, nýbrž volby a vhodnosti; mohou být hrubší nebo jemnější, podle inteligence těch, kdo je připravují. Mám nedůvěru k hrubým nástrojům: může jich užít někdo jiný k něčemu jinému. Nezaměňujte radikálnost v instrumentech s radikálností v cílech.

Poslyšte, nemuselo by se ani mluvit o socialismu, abychom mohli sledovat ten předěl oddělující dvě fronty našeho života. Vemte si pojem tak mírný a laskavý, tak málo podobný heslu do mely, jako je humanita. Dávejte pozor, na které straně, a ve kterých houfech je toto slovo pravidelně provázeno podrážděným mručením; dávejte pozor, odkud, ze kterých listů skřípne popuzený protest, jakmile jde o cokoliv smírného, tolerantního a lidsky ušlechtilejšího, ať je to přemáhání rasové nenávisti, zlidštění justice, sociální pomoc, služba míru. Případ co případ staví se proti sobě tvrdá, bezohledná, násilnická, mocenská morálka — a ti druzí. Dvě fronty. Uvědomte si i ten předěl etický: je jemnější a hlubší než bitevní čára politická, a kryje se s ní skoro navlas. Přátelé, i na této téměř pomyslné linii se děje poziční boj; snad budoucí historie pozná, že i v tomhle potýkání se vyjádřil veliký konflikt a smysl našich dnů; a bude při tom jmenovat jméno Masaryk.

V. O čapkovské generaci

I

Nemohu za to, že se stalo zvykem mluvit o čapkovské generaci; já ji nevymyslil, i myji si své ruce v nevinnosti. Pokud mohu soudit podle mínění osob, které se v problému generací vyznají patrně líp než já, zní zatykač na čapkovskou generaci asi takto. Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí upírají. Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realismus a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu. A tak dále. Slovem, generace děsně protivná. Když jsem se o ní tu a tam dočítal, míval jsem neodbytný pocit, že, je-li taková generace, nebudu se do ní raději hlásit a navrhnu, abych byl škrtnut ze seznamu jejích členů. Jenomže nevím, koho o to formálně požádat.

Nejsem naprosto kompetentní mluvit jménem nějaké čapkovské generace; ale když už je mi hrou osudu určeno náležet mezi Čapky, dovolím si vyjádřit se o jistých čapkovských problémech, řekněme o čapkovské osobní historii. Je-li to v něčem kus osobní historie také jiných současníků, poznají-li v ní něco, čím se i oni museli prokousat, ať si to řeknou sami pro sebe; nebude to nikoho zavazovat ke generační ani jiné solidaritě.

*

To si musíte zpřítomnit české duchovní prostředí z let kolem roku 1910, ve kterém volky-nevolky plavalo takové mladé, zelené, s přiměřenou živostí reagující čapkovské individuum, jež pro větší nestrannost a objektivitu označíme písmenou Q. Je-li vám známo, tehdy — až do roku 1914 — nebylo žádné světové války ani revoluce; to jest, nebyl žádný dějinný zářez, který by pohodlně a přesvědčivě rozsekl dějiny na to, co je minulé, překonané a odbyté, a na to, co vítězně spěje lepší budoucnosti vstříc. Lidi, tehdy to bylo všechno náramně pomícháno; ideje i knihy se dožívaly dlouhověkosti přímo havraní; na nezkušeného mladého člověka tehdejších let dorážel současně a v jedné směsici Dostojevský a Walt Whitman, Baudelaire a Strindberg, Balzac a Hamsun, Nietzsche a Ch. L. Philippe; bylo to děsné: to vše vedle sebe žilo a nikterak se nejevilo něčím uzavřeným a překonaným; vším bylo nutno se prokousávat na vlastní pěst a instinktivně zachraňovat svůj vlastní kožich z drtivého eklektismu fin de siecle. Tehdy vlastně jsme prožívali v nahromaděném součtu celé dekády let tak zvaného vyrovnávání s Evropou; bylo toho příliš mnoho najednou; tehdejší mladý člověk se duševně rodil (přes notorické malé poměry) jako kulturní světoobčan, opájený i přesycený výpary toho čarodějnického kotle, ve kterém bublaly všechny veliké i podivné literatury světa. Možno říci, že ta kosmopolitní orientace byla pro kulturní vývoj našeho národa dějinně nutná; pro tehdejší mladé lidi to bylo veliké dědictví, které jim daroval — a zároveň zatraceně nastavěl do cesty kulturní diapason konce století.

*

Mluvím o literatuře; tehdy se totiž v ní a skrze ni žilo daleko intenzivněji a hlouběji než teď — patrně z nedostatku politických, revolučních a jiných zájmů. Byli jsme politickou a společenskou provincií; tož jsme se náruživě vyžívali v písemnictví a jiných starostech intelektuálů. Ano, fueramus Pergama;[13] spatřili jsme světlo světa mezi duchy, kteří nemluvili k zástupům a pokolením, ale byli ochotni si ukousat hlavy pro příslušnost k té nebo oné literární rodince. Podnes se nemohu rozhodnout, abych bral vážně osoby, které se tehdy dovedly tak vytrvale a tak nabubřele potýkat o literátské kozí chlupy. Nehledíc na ty kotérie, kvetli tehdy na našich literárních luzích realisté (které jsme cítili jako překonané), dekadenti, senzualisté, ironikové; vedle nich se ne docela určitě rýsoval program nebo spíše postulát nějaké kulturní syntézy, kázně, stylu, nadosobních a duchovních hodnot — ale jaksi in abstracto; byl to jen rámec, do kterého bylo možno vložit katolicismus nebo klasicismus, uctívání forem nebo uctívání ideí. Úhrnem můžete říci, že tehdy šlo literátům hlavně o sebeprožívání a sebezrcadlení, o tanec kolem vlastního já; bylo to zhruba estétství — stav zcela pochopitelný tam, kde literatura se cítí ve výlučné osamělosti nadřaděna svému národnímu prostředí — a vlastně i samotné skutečnosti.

Ano, abych nezapomněl: tehdy se totiž také vyskytovala jakási skutečnost, i když na ni lidé ducha a pera brali po čertech malý zřetel. I do našeho provinciálního závětří to vhrkalo se všech stran: mašiny, beton, železo; něco sportovního ducha, něco amerikánství a něco dráždivého exotismu; bezohledné lokte technické civilizace; hromadné síly, nástup rychlosti a dynamismu. A mládenec Q, vylákaný do světa literárním kosmopolitismem, už si tam nemohl dřepnout v Café Grössenwahn[14] nebo butikách Montmartru, nýbrž trochu vyjeveně se konfrontoval se skutečností syrovější, drsnější, sociálnější a — víc vzrušující než byly magické třpyty a osobní problémy knížek, na kterých se dosud tak dychtivě kazil.

*

Je pravda, že v letech před válkou se rodila nová skutečnost; ale je neméně pravda, že se v nich dožíval veliký, stoletý poklid a koncentrace ducha. Můžete to vidět na předválečných filozofiích. Byla tu čirá, skoro mrazivá potřeba duchovní kázně u filozofu novokantovských, u logicistů a systematiků; byl tu jemný, estetický, kulturní eklekticismus v heidelbergské filozofii hodnot, v relativismu Simmelově, v historismu Rickertově; do toho vpadl přírodní dynamismus vitalistů a velkolepý ohňostroj Bergsonovy filozofie tvořivého života; mezi těmi zářivými systémy čirého myšlení si kasal rukávy civilního kabátu anglosaský pragmatismus, Marta biblická, neštítící se zasahovat do „faktů demokratických“. Z většiny těch filozofií vanul duch osvobozující; skutečnost se už nejevila ve strnulém aspektu pozitivistického kauzalismu; bylo v ní volné místo pro tvořivý vývoj, pro lidskou iniciativu a uskutečňování, pro svobodně volený řád účelnosti. Skutečnost už nebyla něco hotově daného, podřízeného věčným zákonům; vnikl do ní element heraklitovský, možnost vývoje a dějin, tvoření, vzniku věcí nových a nebývalých. Psychologické nauky už přestávaly demonstrovat univerzální, uměle vyrobený model lidského vědomí; tuhle narážely na podvědomí, onde na nekonečnou individualizaci lidské duše, tam na psychologii sociálních skupin. Všemi mezerami, které zbývaly, drala se do světa sociologie; vlastně ve veškerém filozofování se více méně hlásily k slovu zájmy kolektivní; věci, hodnoty, ba i vědy samy se jevily v aspektu sociálním, to jest vývojovém, historicky podmíněném — a vlastně relativním. Rozumějte relativismu trochu filozoficky: neznamená jen skepsi, nýbrž i utěšenou vyhlídku, že věci tohoto světa nejsou jednou pro vždycky hotové a věčně platné, že bez konce mohou být činěny lepšími. Byl v tom opojný dech optimismu; jen udělat místo pro život a tvoření, a můžeme překonat nebo uskutečnit vše, překonat i smrt, jak zajásal Bergson. A teď uvažte, že historickou odpovědí na ten duchovní optimismus byla světová válka.

Kdybychom si z ducha tehdejší filozofie konstruovali životní typ soudobého člověka, byl by to asi optimistní a konstruktivní anarchista, věřící ve svobodu člověka, kolektivní řád a radikální iniciativu v účelném předělávání světa. Jak vidíte, vyhnul jsem se obratně jakékoliv zmínce o revolučnosti. Tehdy totiž revolučnost nebyla programem ani taktikou.

*

Upřímně řečeno, trochu vybledlejší je politický obrázek tehdejšího mladého člověka, řekněme Q. Domácí politické hádačky, nějaké ty protiburšácké demonstrace a řečnické výkony v parlamentě mu byly, budiž na něho žalováno, náramně cizí; ten mladý dareba byl z literárního dopuštění takový kosmopolita, že ho, dejme tomu, pan Maštálka[15] zajímal stejně jako Monsieur Daudet. Masaryk se mu jaksi ztratil ve Vídni; a Vídeň mládence nezajímala, nezajímala ho ani rakouská monarchie; byla mu prostě cizí. Nebyl to už ani nějaký odboj proti Rakousku; bylo to jakési tiché a samozřejmé zúčtování naivního svetoobčanství s něčím příliš úzkým, zkostnatělým a neschopným vývoje. Toto své politické lajdáctví do jisté míry nahrazoval pozorností k věcem sociálním; tady se něco dělo, byla to doba sociálních revizionismů, taylorismu, trustů, dynamického kupení sil. Zkrátka tady bylo v co věřit; kdyby tehdy byl nastal nástup revoluce s heslem nového uspořádání světa, byl by předválečný Q šel nadšeně a přesvědčeně s sebou. Určitě. Byl k tomu preparován všemi antecedencemi.

*

To tedy byl v několika ohledech svět mladého člověka před válkou. Nebylo žádné generace, která by ho nesla s sebou; každý se musel více méně prokousávat sám a po svém si vyřídit ten nával literatur, ideologií a skutečností, který se na něho hrnul tím víc, čím byl pozornější. Byla to těžká škola všestrannosti — zdá se mi, že dnes jsou věci přece jen jednodušší. Nejdřív si mládenec Q musel vyřídit spor s dekadencí, estétstvím a subjektivistmem fin de siecle; tím vypadl z magického kruhu výlučnosti a zapletl se do anarchickčho a dobrodružného světa faktů; zkrátka svým způsobem novinařil, škrabal to a ono na okraji dnů a kompromitoval se zájmy literárně ne dosti důstojnými; při tom se občas trápil, že nepíše dost umělecky, dost vznešeně, dost lege artis, jak ho kdysi poučil významný kritik.

A tehdy přišel jistý převrat v intelektuální sféře; přineslo jej výtvarné umění. V malířství vypukl kubismus, kladoucí přísný a autonomní řád, geometrii, svobodnou kázeň ducha místo citového a smyslového impresionismu; s ním bylo zahájeno přehodnocování a nové poznávání všeho toho kulturního nánosu, jejž naplavily dějiny umění, etnografie, sběratelství, inženýrství, fotografická kamera a kde co — i film; bylo to, jako bychom prokoukli novýma očima. Architektura se vzepřela dosavadnímu formálnímu eklektismu a položila si svůj vlastní ideál: účelnost materiální i funkční — tehdy ještě nebylo vynalezeno slovo konstruktivismus. To výtvarné novátorství a ta jasná potřeba formální kázně nakazily i literaturu; nějaký čas si hleděla pomoci zkoušením starých formálních kadlubů a regulí, ale ta cesta nevedla dál a nestačila na dynamismus současnosti; bylo nutno rozbíjet kadluby, metriku, syntaxi, literární konvence, fetišismus stylu, krasomluvení a celou tu starou, bohatě ověšenou statiku. —

Fueramus Pergama; bylo to po čertech zajímavé období, ale literárně se nevyžilo, aspoň u nás ne; i ve svém osamění jsme však táhli ruku v ruce s mladou Evropou, s Apollinairem a Paulem Zechem, s německými expresionisty a taliánskými futuristy, s unanimismem, s kolektivisty různých denominací, s celou tou dobou tendenční a hledající, ale bůhví, nějak krevnatější a jadrnější než ta, která si (mluvíme o písemnictví) říká revoluční. Tehdy, zdá se, každý dělal nějakou revolucičku na svou vlastní pěst; ale byl v tom veliký optimismus vývoje — abyste věděli, čemu válka udělala konec. A řeknu vám, že těžko dnes najdu v literárních nebo výtvarných manifestech a programech něco, co by více méně výslovně nebylo řečeno a — děláno před válkou.

Ale to není to poslední slovo, které bych chtěl říci o mladém člověku před válkou. Nešlo jen o literaturu a umění. Šlo opravdu o nějaké nové evropanství, a o víc, o nějaký nový vztah k světu. K světu hromadnému, zrychlenému, budovatelnému. Odtud ten duchový obrat k objektivitě. Odtud i ta — snad až těžkopádná — potřeba poznávat. A snad až zbytečný pocit odpovědnosti.

To byl duševní stav, do kterého brutálně zasáhla světová vojna.

VI. O čapkovské generaci za války a po ní

Tož to se rozumí: nejtíž dolehla válka na záda tehdejší mladé generace. Polovička byla na frontách, kde chcípala úplavicí nebo „tahala svá střeva po terénu“; druhé polovině už nestálo ani za to si zapínat kalhoty při tom běhání od musterunku k musterunku, od špitálu k špitálu. Bylo to ohavné životní provizórium; za naši kůži by nikdo nedal šesták. To nebyla generace vyreklamovaných a nepostradatelných; bylo to prostě pokolení obětované, pro které nebylo v zázemí místa — nikomu nestálo za to zaměstnávat mladého člověka. Myslím, že málokterá generace poznala na svém těle tolik bezohlednosti a sobectví, zbabělosti, znehodnocení a ponížení jako tato.

A hned tady zaznamenávám: instinktivní reakcí a obranou proti tomu zneuctění člověka v nás bylo divné, skoro uchvácené zvnitřnění, zvroucnění, láska k člověku nebo jak bych to řekl; už nešlo o spásu života, šlo o spásu duše. Najděte si to v českých knížkách z let války; ale myslím, že ta vnitřní zkušenost není vyčerpána dodnes.

*

Ztroskotán, rozmetán byl svět mladého Evropana z doby před válkou; rozmetán stav důvěry, civilizační optimismus, naivní aktivismus, radostný pocit součinnosti a hromadnosti. Mladý západník Q nebyl stržen slavjanofilskou vírou v ruský parní válec; jeho srdce krvácelo ranami dopadajícími v Belgii, ve Flandrech, u Verdunu. V prvních měsících války se pokoušel dostat se do Itálie; chtěl pomáhat futuristům v jejich protirakouské propagandě — ten pošetilý pokus mu vynesl jen nepříjemnou pozornost státní policie. Byl příliš nedůležitý, než aby mohl mít většího podílu na domácím odboji; byl by chtěl sloužit, nabízel se vážně, že odstřelí některý ze sloupů Rakouska, ale nikdo mu nekoupil revolver. Ten útlak vlastní bezmoci byl horší než hrubý tlak války. Hledal úlevu aspoň v tom, že se pokoušel organizovat kolektivní antologii francouzské poezie a sám se po dny a noci potil s překládáním; měl trochu mystický pocit, že tím jaksi pomáhá těm tam na Sommě a u Verdunu. A když Wilson podával Německu ultimatum, dával mladý intelektuál do tisku knížku o angloamerickém pragmatismu; přátelé, to nebyla „filozofie generace“, to byla politika; to bylo intelektuální spojenectví s Wilsonovou Amerikou; to byl svým způsobem ždibeček toho, čemu se říká „domácí odboj“. Ne že by to mělo nějakou váhu; ale bylo to silněji prožíváno, než si myslíte; bylo to krédo demokracie a svobody, byl to demokratický duch republikánského a civilního západu, který se — v zjednodušené ideologii válečné — stavěl proti césarismu a militarismu centrálních mocností. A vida, kde jsi se octl, člověče předválečný! najednou, světoobčánku, stojíš oběma nohama na půdě národa, bereš na sebe jeho kříž, žiješ jeho fanatickou nadějí; horečně prožíváš to, nad čím jsi dosud krčil nosem, totiž politiku; jsi přesilně zapnut do nového hromadného zájmu a vztažen k novému ideálu; prostřed válečné mizérie pozvedáš hlavu a větříš dychtivě nový optimismus, novou víru a vanutí nového ducha. A ocitáš se mezi lidmi, kteří naprosto nejsou umělci ani básníci, nýbrž celí, militantní chlapáci, lidé rizika, muži praxe; připadáš si mezi nimi se svým intelektualismem jako třasořitka. Zatím tvoji vrstevníci, tvá generace je v legiích. Bůhví, bylo to jako probuzení, jako veliký výdech: po prvé v životě bylo lze věřit cele, bez výhrady a kolektivně.

Každá veliká láska je monogamní, každá zjevená víra se udá jednou pro život; kdo toto prožil, zůstane tím poznamenán do smrti. Dnes je lehko tvrdit, že „Plutarch lhal“, že šlo o mocenskou a kapitalistickou válku a ne o konflikt ideálů nebo duchovních světů. Pokud nás se týče, nám šlo opravdu o ty ideály, pro nás se skutečně dala světová revoluce a bojovalo se o nový řád světa. Šlo o věc národa, ale nejenom o ni; šlo o hodnoty demokracie a svobody, o sociální spravedlnost, o samé krásné a světové věci. Ostatně najděte si české projevy, programy a manifesty z konce války: od roku 48. nemluvilo české politické vědomí v koncepcích tak evropských a pokrokových jako tehdy.

A tu mi asi řeknete: Aha, pane, tady to vězí; vy jste ustrnul v ideálech let války a nemůžete dál; kdežto pro nás mladší a radikálnější je to už jen překonané haraburdí. — Milí přátelé, na tento vítězný pokřik bych zdvořile namítl, že jaksi nebylo na čem ustrnout, protože svrchu řečené ideály se z největší části dosud nestaly skutečností; naopak jsme od nich v některých ohledech dále než tehdy. Ale hlavně musíte odpustit, že opravdu jsem ustrnul v paměti na léta války, na léta hromadného vraždění, despotismu a bezpráví; a že pokud dýši, budu tak říkajíc s pěnou u úst protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou. Odpusťte, nejsem tak cynický, abych přes tu zkušenost dovedl jen tak přejít. Národní, sociální a světové ideály z let války se nezrodily z pohodlných debat a spekulací, nýbrž z osobního a kolektivního de profundis. Je možno je zradit; není možno je překonat.

*

Bylo po válce; a předváleční mladí nastupovali do praktického života. Nepadaly jim do klína tučné ouřádky, nevynesla je revoluční konjunktura; ale i ta sebemenší funkce byla tehdy, v počátcích nového státu, cítěna odpovědněji a vážněji, než si dnes dovedete představit. Zdálo se, že všechny věci jsou ve stavu reformování; bylo nutno se zajímat o všechno; s povzdechem se odkládala stará kulturní exkluzívnost a šlo se sloužit mnohým věcem. Místo literárních kaváren a debat byli jsme postaveni do prostředí docela jiných lidí, zájmů a hodnot; a musili jsme se učit — učit koukat se především. Myslím, že málo které pokolení se kdy životně střetlo s tolika tak různými osobnostmi, úkoly, zájmovými sférami a praktickými problémy; abych tak řekl, naše klerictví bylo zatraceně sekularizováno. Mělo to své dobré, ale byla to i nepohodlná zkušenost.

Předně to byla zatrápeně blízká perspektiva; viděli jsme modly národa i s jejich hliněnými nohami; viděli jsme rub hesel a podolek velkých programů; příliš záhy jsme prokoukli omezené partajnictví, osobní interesy, nesnášenlivé církevnictví a podfuk velkých slov. Na druhé straně jsme poznali lidi i poměry víc a důvěrněji, než abychom nebyli nuceni odložit intelektuální a dogmatické fouňovství, pohodlné přezírání a tak zvané zásadní odmítání. Dělej co dělej, svět se jevil ve složitém aspektu částečných pravd a chronického konfliktu; konfliktu tak dějinného a hromadného, že žádný myslící člověk není oprávněn považovat jej za vnitřně vyřešený tím, že se rozhodl pro tu nebo onu politickou víru. Takové „Hie Welf, hie Ghibelin“[16] se hodí pro bitvu, ale je krajně vrtáckou devizou pro dějinný proces; zejména u intelektuálů se rovná abdikaci na prerogativy i povinnosti myslícího ducha. Nezbývá, než hledět rozumem a svědomím si razit cestu v té džungli sporných skutečností. Vždycky jsem měl za to, že důvěra v praktickou platnost rozumu a svědomí ve světovém dění se jmenuje optimismus; ale shledávám s trapným podivem, že v hantýrce zásad se tomu říká skepse, relativismus, kompromisnictví a nevím jak ještě.

Rozumí se, existují velmi protivní lidé, kterým stačí mít recht a krčit rameny nad omyly a bláznovstvím druhých; oni to vědí lépe, což je plní osobním uspokojením. Nepřál bych si přechovávat v sobě tento druh rozumu; prodal bych jej za sebe menší dávku morálního stavu, kterému se říká účast. Svět, ve kterém žijeme, není dělán pro tento luxus „míti pravdu“; je ustavičně něčím ohrožen: reakcí, bankrotem, válkou a bezprávím. Nemáme v bezpečí svůj stát; nejsou zaručeny dosud dosažené úspěchy národní i sociální; není celkem v suchu nic lidského. Ve většině docela všedních i nejvážnějších věcí je zač cítit odpovědnost; opravdu není jaksi pokdy na lidi, kteří mají nejvíc na starosti svou zajímavost a svůj „postoj“. Jděte mi do Paďous se všemi postoji; to se hodí do panoptika, ale ne do hemžení života. Svět, ve kterém se káže, prorokuje a žvaní, je ovšem absolutní, zásadní a nepodmíněný; ale jakmile zkusíte něco realizovat, setkáte se se světem zatroleně relativním a podmíněným. Jenže, přátelé, v tom právě je veliká dramatičnost světa: že něco prakticky konat, něčím se činně zabývat je tak nesmírně těžší i složitější než jenom povídat. Zdá se, že přemnozí se dovedou uvést ve stav víry jenom tou metodou, jakou se fakír uvádí ve stav mystického vytržení, totiž zíráním na špičku nosu; nebo — chcete-li — pěstují pohlížení na věci „pod zorným úhlem“ toho či onoho názoru; čím ostřejší je ten úhel, tím břitčí jsou jejich soudy; bohužel si při tom přestanou uvědomovat, že každý zorný úhel je jenom výsekem ze tří set šedesáti stupňů celé skutečnosti. Svět, ve kterém se opravdu a cele žije, je třírozměrný; jsou v něm věci bližší a vzdálenější; v třírozměrném světě je košile bližší než kabát, dnešek bližší než budoucnost, skutečnost bližší než programy. A je v něm místo pro boj i pro lásku, pro osobní život i pro dějiny, pro národy i pro lidstvo. Je to svět pluralistický a všelijaký jiný, ale především je to svět daleko dramatičtější a lidštější než to, co se zjevuje v zorném úhlu a osvětlení sebe oslnivější teze.

*

Ale jako že je košile bližší než kabát, je člověk bližší než košile; nemáte-li proti tomu zásadních námitek, tedy snad starost o dnešního a budoucího člověka je přece jen to nejhlavnější. Ano, v prvé řadě starost o to, aby se na lidech nedala křivda hmotná ani morální — do všech důsledků; zhodnocovat život všech usilováním o lepší řád sociální a světový; a dát se do toho prakticky, bez chiliasmu a bez klapek na očích. Ale to „v prvé řadě“ neznamená, že vyslovivše toto, spasili jsme svou duši — nebo vzali dostatečný zřetel na duši bližního. Dejme tomu, existuje jakési puzení nezhořčovat bližním zbytečně život. Nebo nějak oživit jejich důvěru, jejich úsměv, jejich lidské vztahy. Nebo nepřihlížet mlčky, když jsou nakloněni urážet sebe i druhé, ubližovat si, užírat se v sobě. A tak dále. I tady jde, tuším, o jakési zhodnocování života. Nebrat lidem víru, ale brát jim bolest, otravu, malomyslnost a osamocení. Hledět udržet lidi ve stavu srdečnosti, vzájemné loajality a ochoty, radosti a úcty, jedním slovem morálky; jedním slovem optimismu; a ještě jedním slovem nezvrtačeného a plnomocného lidského života. Uznejte, že lež, fráze, nenávist a malodušnost, hloupost, intolerance a hypochondrie, demagogie a cynismus člověka ponižují, drží v duchovním nevolnictví, vyřaďují ze vzestupu; a uvažte, zda té charakterové přítěže nevleče náš život s sebou až příliš mnoho. Můžete se od toho odvrátit neúčastně a povýšeně, jako že máte na mysli věci vyšší a ideovější; anebo —

Anebo se dá s vámi mluvit.

*

Vylíčil jsem jenom antecedence, životní zkušenosti determinující okolnosti mladého člověka předválečného. Jak se s nimi vyrovnal, co a jak dělal, to posoudit už je vaše věc. Jen to bych doložil: je-li to jaká generace — bůhví, kde všude je; ale zajisté to není kavárenský stůl. Museli byste ji vyhrabávat ze šachet na frontě; a z obyčejného, dělného života; z malých ouřadů a škol od Jasiny po Cheb, neboť — mimochodem — je to první pokolení aktivních Čechoslováků. Řekl jsem generace obětovaná; na konec dodávám: generace zapražená v nesčetných úkolech; a generace, která až dosud sloužila za podnož — starším i mladším.

VII. Tedy o tak zvané mladé generaci

Zjišťuji, že se dost, ba až silně nelíbím některým lidem, kteří se veřejně a hlasitě představují jako mladá generace. Nuže, upřímnost za upřímnost: většinou se mně oni také nelíbí; jenže mám s nimi větší trpělivost a jsem ochoten čekat deset nebo dvacet let, co z nich vyleze. Jednou pronesl Fráňa Šrámek tichou pohrobní řeč nad mladým básníkem: „Talent, to ještě nic není; ale vydržet dvacet nebo třicet let!“ Nemíním však nijak podvracet sebejistotu mladých; chtěl bych s nimi pobesedovat o něčem jiném.

Především o tom, že s mladými lidmi bývá těžké dorozumění, ne proto, že jsou mladí a ohniví, nýbrž proto, že mají ohnivou náklonnost generalizovat a vyjadřovat se v abstrakcích. Řeknou-li třeba, že „my mladí cítíme revolučně“, opomenou nás informovat, kterých a kolika mladých se to týká. Zajisté jsou mladí, kteří cítí revolučně; ale pokud vím, jsou také mladí, kteří aplaudují panu Stříbrnému;[17] jsou mladí, kteří dají na úvodníky pana doktora Borského[18] nebo představují majoritu spolku Všehrd;[19] jsou mladí, kteří se drží za šos F. X. Šaldy, a mladí, kteří se s mladistvou energií ubírají za F. X. Hodáčem.[20] To sice není nic divného ani nebývalého, ale plní to vzdálenějšího diváka jistou skepsí k deklamacím o mladé generaci. Čekali bychom, že si mladí vyřídí své generační a generalizační problémy především mezi sebou a pokusí se nějak se navzájem přesvědčit nebo předebatovat; místo toho mají zvlášť spadeno na ty, kdo se (bez vlastní viny) narodili nějaký rok před nimi. Ale ani to není nic nového, nýbrž dělávalo se to tak odjakživa.

Tož víte co, já raději nebudu mluvit obecně o mladé generaci, nýbrž jen o těch, kdo tu a tam vystupují jako její oprávnění mluvčí. Nebudu zkoumat jejich legitimaci; jak známo, někdy na ni stačí jistá porucha tak zvaných zábranných center. Nuže, pokud jde o tyto mladé lidi, jež potkávám v říši potištěného papíru, řekl jsem už, že se mi nijak zvlášť nelíbí. Ne proto, že jsou mladí, nýbrž proto, že nejsou mladí. Nacházím v nich z valné části onu starou a malichernou literátštinu a politikářství, o kterém bych jinak soudil, že už by mělo být dvacet let za námi. Konstatuji na nich hašteřivý a partikulární duch koterie, malodušnost a nesnášenlivost intelektuálního štamtiše. Rozneste mne za to špatné mínění na kopytech; ale nemohu si pomoci, tohle nejsou noví a mladí lidé, nějak lépe rostlí, nějak vnitřně neomezenější; jsou to malí pedanti kulturní nebo političtí, hrající si s několika škatulkami, pohněvaní na všechno, co není jednou z jejich ideových pěti švestek. Nemám jim za zlé, že jich dosud neotrhali víc se stromu života; ale nepříjemná je jejich sufizance. Ze srdce jim přeju jejich pocit povýšenosti; ale přál bych jim, aby se víc vypínali tím, co jednou mohou udělat, než tím, nač přisahají a s čím nesouhlasí teď. Je jedna skoro věčná iluze: že „překonávajíce“ to nebo ono jaksi tím vystupujeme výše. Přátelé, na tohle je škoda času: nikdo nepřidá pídě k své postavě tím, co starého překoná, nýbrž tím, co přinese nového. Abych tak řekl, nestojíme o mladé lidi; stojíme o lidi nové.

Ale nechci být zbytečně protivný a nebudu mentorovat; řeknu to raději tak: Rád bych už potkával skutečné mladé lidi, duchovně sportovnější, svobodnější a hybnější, stojící důkladně na zemi a rozhlížející se ještě kus za dosavadní meze. (Jsou takoví, ale asi ne mezi těmi, kdo okusují svá držátka.) Chlapíky prováté volnější atmosférou, nesené větší důvěrou, přerůstající všecky ty škatulky a papírové stěny harašící v tomto opravdu hodně zatuchlém světě. Živé lidi, nový národ, novou Evropu. Lidi, kteří nic nepřezírají, protože přezírat je nevidět. Mládence, kteří nejdou za někým nebo za něčím, protože přicházejí s něčím. Lidi, kteří nás všechny nechají za sebou, ne proto, že by se piplali s překonáváním, ale proto, že půjdou rychleji a dál; na to mají mladé nohy. A hlavně, hlavně žádné papírové a exkluzivní záprtky.

Neboť hleďte, abyste aspoň nekřivdili této době. Není to doba malá a malicherná; upřímně řečeno, jde v ní o všechno, o sociální i politickou organizaci světa, o dějství nesmírné a složité. Zrodili jste se do doby až strašně veliké a tvárné; nesmí vás mást, že vidíte jen více méně nedůstojné handrkování, sobecké třenice a hádky o slova. Jako soli bude třeba všude a ve všem vůdčích a dělných, v každém případě celých lidí, připravených vzít na sebe kousek toho dění; a ne pouhých panošů. Můžete si stýskat, že jste se nenarodili v epoše idyličtější; ale chcete-li být muži, kteří jednou stačí na svou dobu, pak se hleďte vymanit ze zajetí slov a hesel a rozrosťte se co nejvíce do skutečnosti. Skutečnost není nikdy stará; je v ní i to, co teprve bude.

Říkal jsem v jiné kapitole obecně známou věc: že totiž dnešní stav světa se velmi podobá pozičnímu boji. Bohužel věc není tak pohodlná, jako bývají vojny; lidé na sobě nemají navlečeny mundúry, aby podle nich poznali, ke které straně kdo patří. Dejte pozor, abyste z pitomosti netáhli proti lidem téže fronty, ale jiné zbraně. Bylo by to maření času, ne-li něco horšího.

*

Ostatně, pokud vím, nikde jinde se tolik nehantýruje generačními nároky jako u nás; jinde se lidé hrnou do života buď jako osobnosti nebo jako ideové skupiny, sepnuté něčím obsažnějším a určitějším než školáckou solidaritou věkové třídy; to se rozumí, i z těch ideových skupin odpadnou souputníci a zůstane jen pár osobností — znovu ta otázka vydržení! Patrně je v tom nějaká česká nebo slovanská vlastnost, cizí národům reálnějším; je to snad jakýsi nejasný mesianismus, pubertní a nekritický eros mladého kamarádství, rozechvělá víra, že svět čeká na nás, na nás pět, na nás dvanáct, abychom Něco udělali; ale upřímně řečeno, je v tom i hodně polovzdělání, řekněme neznalosti toho, co už je řečeno, co se dělá a co už existuje jako jasně položený úkol. Naše škola, naše výchova ukládá mladým lidem trýznivý pocit méněcennosti; při první příležitosti bude na něj mládí reagovat překompenzovaným sebecitem a mesiánským horováním. Anebo podlehne kterékoliv staré politické nebo kulturní kurvě, která mu bude na rohu lichotit: „Pojď se mnou, já tolik miluju mládí a tolik od něho očekávám! Splním všechny tvé sny a učiním tě mužem…“

*

Jsou lidé, kteří ve své bibli (ať je to kterákoliv) mají odpověď na všechno; nemusí si ničím trápit hlavičku; jejich Alláh jest veliký a rozhodl v této věci tak a tak. — Naproti tomu jsou lidé potrefení hroznou intelektuální kletbou: že všechno se jim v rukou obrací v problémy. Poezie, pohlaví, generace, náboženství, všechno je problém; nic není existující skutečnost; o všem lze psát články a glosy tak dlouho, až se z toho vymlátí všechna realita a zbývá jen rozcupovaný a světu nepodobný hastroš.

Na vašem místě bych si nekoupil to ani to. Nalézám zvláštní mladost (která se dostavuje až v mužném věku) v tom, vidět věci vlastníma očima a sám si pomoci k úsudku o nich. — A za druhé nacházím trvalou mladost v tom, být schopen na věci — na velké i denní věci — reagovat srdcem, lidsky, účastně a osobně; odpovídat na ně z bezprostředního hnutí a nerozšlapávat je v umělé problémy; to znamená jít na ně se zdravým rozumem a normální, aktivní, řekněme naivní mravní jistotou. Takový život je aspoň prožit; není prožvaněn ani odmocněn.

*

„Mladí vám zazlívají, že se vám nedostává víry.“

I hele. Jako by víra byla jen to, co se s rozhalenou hrudí veřejně vyznává, a ne to, s čím se pracuje a žije. Obyčejně pokládáme za nevěrce ty, kdo věří v něco jiného než my. Snad nejsme nevěřící, nýbrž jen věříme drobet jinak než mladí.

To je přirozené: mladí věří, nebo si aspoň myslí, že věří v něco jiného než ti druzí. Za deset let budou noví mladí věřit zase jinak než jejich ctihodní předchůdci, ovšem stejným právem jako oni. A za pár let přijdou zase noví a budou jménem mládí reklamoval pravdu a pravou víru pro sebe. Jenže, přátelé, tomuhle se právě říká relativismus. Je-li pravda, víra, životní názor, životní poslání věcí generace, pak s tou generací také zajde; pak vůbec není pravd ani věr, nýbrž jsou jen odplývající vlny, jen „dobové příznaky“. Upřímně řečeno, na to je nás všech přece jen škoda: nás i vás i budoucích. Není-li v našich názorech a postulátech, co by trvalo přes generace, pak by bylo lépe sedět snivě na břehu řeky a dívat se na běh vln, protože aspoň netrvají tak zbytečně dlouho jako lidská pokolení.

Aktivní život však není založen na pouhých změnách, nýbrž na trvalosti věcí; sláva i dramatičnost života je v tom, co trvá, a ne v tom, co se rozplývá v nic. Zdá se mi, jako by zejména u nás byla nepotlačitelná záliba v rozplývání; patrně i ta beztvarost a neplnost našeho života je — aspoň zčásti — právě v tom netrvání.

*

Ale nade vše bych mladým lidem chtěl opakovat: jediné plné a silné mládí je mužnost; vše ostatní, všechno pubertní hárání a zmítání, všechny domnělé konflikty, všecky chlapecké fanatismy, to ještě není mládí. Buďte muži; nebuďte hysteriky ani kostelníky kterékoliv církve, nebuďte papíroví pedanti ani intelektuální vrtáci; pak teprve vejdete do mladého světa, který znamená budoucnost.



[8] Zdeněk Smetáček (1901 — 1969) — novinář a publicista filozofického zaměření, přispíval do Naší doby, Přítomnosti aj.

[9] dixi et salvari animam meam — řekl jsem a zachránil svou duši

[10] Josef Vraný (1874 — 1937) — agrární politik a novinář, šéfredaktor Venkova

[11] Stanislav Nikolau (1878 — 1950) — zeměpisec, redaktor konzervativní Národní politiky

[12] Franta Nekolný (nar. 1907) — český rohovník

[13] fueramus Pergama — byli jsme Pergamon = byli jsme slavní

[14] Café Grössenwahn — středisko umělců v Berlíně na počátku 20. století

[15] Jindřich Maštálka (1866 — 1926) — průmyslník, představitel oportunní politiky před I. svět. válkou

[16] Hie Welf, hie Ghibelin — Tady Velfové, tady Gibelíni (stoupenci strany papežské a německé císařské ve středověké Itálii = nesmiřitelní odpůrci)

[17] Jiří Stříbrný (1880 — 1955) — národně socialistický, později fašistický politik

[18] Lev Borský (1883 — 1944) — nacionalista, redaktor Národní politiky

[19] Všehrd — konzervativní spolek právníků

[20] F. X. Hodáč (1883 — 1943) — ekonom, národně demokratický politik, generální tajemník Svazu průmyslníků

« predcházajúca kapitola    |    



Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.