ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I. Komu sloužit

Připletl jsem se onehdy do jednoho konfliktu: na jedné straně vojáček, který ze zásady odpíral vzít do ruky zbraň; na druhé straně vojenské úřady, které jej za to ze zásady odsuzovaly na dlouhé měsíce do vězení. Vyslovil jsem veřejně prosbu, aby obě strany nehnaly své zásady do krajnosti a nevytvářely zbytečně neřešitelnou situaci, která by se při dobré vůli dala prakticky urovnat (což se po delším tahání skutečně stalo). Na to mi vzkázal onen mladý muž ex carcere et catenis,^[2] že mně sice děkuje a tak dále, ale že chci sloužit dvěma pánům; a to prý nejde.

Rád bych ho a jiné tedy ujistil, že to jde, ale že je příliš málo sloužit jenom dvěma pánům. Prosím nebesa, abych nikdy v životě nemusil sloužit jenom jednomu pánovi a abych měl síly sloužit velmi mnohým pánům; a na mou duši, nemusí to být ani tuze velcí páni, jen když tu je nějaká službička k vykonání. Co mne se týče, byl bych vždy raději listonošem, který slouží já nevím kolika stům pánů, než lokajem, který slouží jenom jednomu. Je to snad větší dřina, ale na to se člověk nesmí ohlížet, má-li sloužit.

Přísloví praví, že „dvěma pánům nelze sloužit“. To záleží ovšem na povaze dotyčných pánů a na služebním poměru. Jsou páni, kteří se tváří jako malý Hospodin: Jen já jsem; v jednoho Boha budeš věřiti; jednomu pánu budeš sloužiti, to se rozumí, že mně; každé tvé dechnutí a mrknutí patří mně, a nikomu jinému neposloužíš. Budeš stát za mnou, hledět na mne a myslit jen na mne; učiníš-li pro mne to nebo ono, jsou to sice hlouposti, kterých není tak tuze zapotřebí, ale děláš je pro velikou věc, čili ve veliké službě. Já jsem jediný, a basta.

Je věru potřeba udělat si moc velikého pána, aby člověk sloužil jenom jemu. Ale jednou si člověk kacířsky a neslužebně řekne, že jeho pán není Hospodin a že vůbec není tak velikých pánů na světě; že domnělý pán je něco v mnohém ohledu dobrého, ale postaveného na slabých lidských nožičkách, něco, co si žádá spíše pomoci než modloslužby. I pomáhat znamená sloužit; ale už nesloužíš proto, že Pán je veliký, nýbrž proto, že je slabý a potřebuje pomoci. Jen ve slavnostních chvílích může člověk říci, že „vlast velí“; v obyčejném a poněkud těžkém životě spíše trpělivě čeká, že člověk udělá, co může, aby se stalo, čeho je tuze třeba. Jen v abstraktní oblasti „myšlenka káže“; v konkrétní sféře spíše prosí, aby se na ni v mezích možnosti vzal praktický ohled. Jen v Písmu Bůh káže „nezabíjet“; ve skutečném a tvrdém životě se o to přimlouvá tisícerým tichým a něžným hlasem. Stojíme mezi nesčíslnými výzvami, žádostmi a voláním o pomoc; a já nemohu věřit, že je mravním posláním člověka, aby si zacpal uši a sloužil jednomu pánu.

Jen zákon káže, ale může přikazovat jenom jisté zevní věci, jako je vyhýbat se vozem vlevo nebo sloužit na vojně. Zákon nekáže, abys myslel to a to, nýbrž jen, abys to a to udělal; tak to honem udělej, abys mohl běžet sloužit jinam, kde na tebe čekají. Chceš sloužit mravnímu příkazu „nezabíjet“? Dobrá, je to znamenitá myšlenka; ale chceš-li se jí chopit prakticky, účinně a kladně, pak nestačí jenom nezabíjet, nýbrž pomáhat jiným lidem žít; a tady je velmi mnoho místa pro nejrůznější služby. „Nezabíjet“, to v dané chvíli znamená dejme tomu starat se, aby lidé nehynuli hladem a špatným bydlením, i když po té stránce nespasíš celý svět, můžeš udělat aspoň něco a pomoci Vaškovi nebo Maškovi. Avšak nepomůžeš jim, sloužíš-li mučednicky jednomu pánu, protože Vašek a Mašek jsou páni dva; a máš-li ještě větší žízeň sloužit, rozkrájej se třeba a služ deseti tisícům pánů, ale tak, aby z toho opravdu něco měli.

Je možno a je nutno sloužiti mnohým pánům. Je možno sloužiti vlasti i věčnému míru, je možno sloužiti zítřku i chrániti dnešek nebo včerejšek; na všech stranách se nás dovolává něco, co potřebuje a zasluhuje pomoci. Není možno sloužiti jako voják dvěma vévodům, kteří spolu bojují; ale snad jednou uděláme objev, že už to nejsou bojující vévodové, nýbrž bezmocní a vysílení lidé, z nichž jeden potřebuje sklenici vody a druhý obkladek na hlavu. A potom bude velmi snadno sloužiti dvěma pánům.

II. Politické zvíře

Byl to, myslím, Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco pro sebe.

Promiňte, obyčejně se do politiky mnoho nepletu, jelikož se v ní prakticky nevyznám; málo sleduji politiku, ale více sleduji lidi. A tu mne překvapuje, jak ohromnou abstraktní důvěru a jak náruživou konkrétní nedůvěru mají lidé k politice, vládě, společenskému řádu a podobně. Obecně a zásadně věří téměř každý člověk fanaticky, že je možná nějaká vláda nebo politická forma, která by „to dala do pořádku“ a smetla vše, čemu se říká zlořád, byrokracie a nespravedlivost a mizérie, zavedla rázem „ty pravé poměry“, vše rozřešila, upravila, spasila, vybudovala a zkrátka ze své moci zařídila takový jakýsi ráj na zemi. A čím radikálněji lidé věří v nějaký politický nebo hospodářský ráj, tím radikálněji si stěžují na dezolátní poměry, na neblahé úkazy a vůbec na tu celou lumpárnu. Následkem toho v očích politického publika každý režim je špatný, slabý, prodaný, zpátečnický, katastrofální a prostě prašivý.

Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána Židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi a vůbec že nastává konec světa. Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první osice v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jenom metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večer spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo. Ale kdybych věřil, že je vše katastrofálně ohroženo a že „zítra se to sesype“, nemohl bych už spravit své koště a čekal bych na konečnou pohromu se špatným koštětem (jako emblémem strašné situace) u nohou. Nuže, je dobře pro metaře i pro stát myslet na koště. Kdyby každé koště bylo dobré a mohlo být zítra ještě lepší, hleďte, pak nejsou poměry tak špatné. Kdo vede svou věc, byť její obecný užitek byl sebe omezenější, s nějakým úspěchem, musí být tak trochu politickým optimistou. Defétismus je vlastně praktická lenost.

A nyní mi řekněte: Nu, s takhle malicherně praktickým loktem se na politiku nesmí jít; politika, to jsou velké a všelidské ideály, to jsou národní hodnoty, sociální problémy a ideje humanitní a samé ohromné věci a zásady, o které se tu krvavě bojuje. Pryč s politickým utilitarismem, ať žije politika zásad a ideálů! — Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě. Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji využít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady — promiňte — to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lží, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život. Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje. Pro mne veřejná činnost řezníkova je dobrá distribuce dobrého masa a nikoliv jeho plsní nacionalismus; ten je jeho osobní předností, pro kterou může přijít i do nebe. Avšak jeho politická zásluha je dobře krájet a vážit. Politická zásluha literáta je dobře psát. Každá živnost, dokonce i sama politika, může být nesporně politicky užitečná. Ba i ten starý, trochu vágní optimismus o „chudé pastuchově chýšce“ můžeme přijmout s několika výhradami: aby ten pastucha nebyl chudý a aby vyráběl prima sýr; pak rozhodně „více pro vlast může činiti“, než půl tuctu táborů falešných Žižků.

III. Zpěv kosa

Řekne-li se „první máj“, ozve se v nás s fatální nutností něco z toho dvojího: buď že „je první máj, je lásky čas“, nebo že je svátek práce. Člověk by řekl, že láska a práce se spolu nerýmují. Dívám se na zahrádku, kde kos pískaje a zrovna řiče radostí tvrdí, že je lásky čas; zítra nebo pozítří se mu vyklube v hnízdě čtyři nebo pět ochmýřených, hlavatých a pro jeho oči velmi krásných mláďat, a pro milého povykujícího kosa začne se cosi, čemu bychom my lidé řekli zatracená dřina; od úsvitu do večera bude tahat ze země červy, ukusovat křídla běláskům a lovit mouchy, aby to vše cpal do těch pištících a malinkých oblud, které velice živě dokazují, že byl lásky čas. Od lásky k práci není daleko; je jen ptačí skok od nadšeného stvoření života k trpělivému a poněkud prozaickému udržování života. Mohlo by se říci, že práce je zrozena láskou.

Kdybychom se i ve svých sociálních citech trochu více řídili přírodou, poskakovali by tohoto svátečního dne slavnostní řečníci, podobni černým kosům, na své estrádě a mluvili by chvílemi pěkně hvízdajíce a zpívajíce zplna hrdla asi takto: Je to dřina živit sebe a jiné; je to sháňka, co? Ale co chcete, život je zatracený dar; musíme za něj platit. Platíme za něj prací, starostmi a sem tam nějakou bolestí; co platno, život je drahá věc, která nám nepřijde lacino. Chceme-li tu dnes pěkně a pořádně oslavovat práci, musíme oslavovat hlavně to, co si za ni kupujeme; měli bychom dnes slavit a velebit život; měli bychom slavit těžký a podivuhodný fakt, že chvála bohu jsme na světě. Život je těžký sport; je to jako vylézat na nějakou skálu. Někdy se zastavíme a myslíme, že už nemůžeme dál; jsme vyčerpáni a stíráme si pot a bručíme, že čert nám byl tuhle cestu dlužen. Ale když přes to skoro všichni vydržíme a pokračujeme ve své námaze, je to, lidé, veliký a tajemný důkaz, že život stojí za to. I když tisíckrát bouřlivě protestujeme, že by mohl být lepší a snadnější, nezřekneme se ho, dokud nemusíme; a rodíme další život, abychom podali dál tu krásnou a proklínanou věc. Pravda, o práci obecně se dá pěkně mluvit a představa miliónů pracujících je povznášející; ale představit si svou vlastní práci za rok vykonanou, to je jiná; a představit si práci, kterou člověk udělá za celý život, to je obraz povznášející po docela jiné stránce než představa pracujícího světa. Ty jsi nakladl na sebe tolik a tolik tisíc cihel a ty jsi utkal tolik kilometrů plátna; ty’s zpracoval tolik fasciklů písemností a ty’s zvážil a rozdělil tolik tun kávy nebo soli. Teprve ta trpělivá, nekonečná monotonie osobního výkonu pořádně ukazuje, co člověk platí za to, že žije; tady už se hodnota práce neměří kolektivností pracujících, nýbrž osobní trpělivostí a strašnou vytrvalostí každého z nás. Armáda pracujících, dobrá; ale chcete-li oslavit práci, pomyslete na nekonečné dílo jednoho každého. Nemyslete jenom na milióny rukou; na každém páru rukou visí jeden celý a živý člověk, který s chutí dýchá, rád jí, má ženu a děti a táhne celý tento náklad života tak dlouho, jak jenom lze. Neoslavujte ruce, oslavujte lidské životy; kdybychom místo o miliónech pracujících mluvili o miliónech životů a živitelů, dopadly by naše sociální teorie hodně jinak a tento svátek práce by zvučel dětskými frkačkami, tancem a muzikami; každý by si vedl pod paží tu svou, pro kterou pracuje, a jeho haranti za ním by tvořili pravý a slavný průvod práce. Deset tisíc zachmuřených mužských tváří táhnoucích v průvodu velmi dobře znázorňují sílu, ale velmi špatně znázorňují život; neboť život je i daleko těžší i daleko veselejší. Říká se vám za takovýchto slavnostních příležitostí „pracující lide“. Jako byste nebyli nic jiného a nic více! Kdybych vás měl oslovit v celé složitosti, kráse i nesnadnosti vašeho skutečného života, musel bych spustit: „Pracující, pojídající a popíjející, ženící se a děti plodící, ustaraný a veselý, tátovský a mámovský lide, mládenci i ženáči, matky a děvčata, milenci i dědkové“ a tak dále; musel bych vás všechny zvlášť vyjmenovat jménem, vás, Jene Paroubku, Václave Kováři, Františku Ryšavý, Honzo Vacků a tak dále, a nevynechat ani jednoho; neboť na každém z vás je mnoho důležitého nad to, že pracujete. Zapomněli jsme stanovit nějaký svátek, který by byl oslavou lidí; oslavujeme práci, ale neoslavujeme muže, ženy a děti, ačkoli je svatá pravda, že bychom nebyli pracujícím lidem, kdybychom nebyli muži a ženami se všemi zvláštními a dramatickými důsledky, které z toho plynou. Nemohu toho již smlčet; je to láska, co nám nadrobila život a veškerou jeho dřinu; v jádře sténáme pod těžkým břemenem lásky. Přátelé, v tento veliký svátek musíme mluvit přece o lásce.

Avšak v tu chvíli černý řečník dostává skutečná křídla a místo na estrádě poskakuje na kvetoucí větévce jabloňové. Je to jen hvízdající kos; a jeho májová písnička zní příliš daleko od lidských zástupů.