ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

POZNÁMKY:

Jaroslav Hašek: Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona

Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

Jaroslav Hašek

Jaroslav Hašek patří mezi spisovatele, kteří se proslavili nejen literárním dílem, ale i svým životem. Žil sice krátce (1883 — 1923), ale zato velmi intenzívně: byl tulákem, žurnalistou, revolucionářem. Prošel půl Evropy a půl Asie. Přitom vytvořil neobyčejně rozsáhlé dílo: více než tisíc humoristických a satirických črt a povídek, Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, román, jenž došel světové pověsti. Karel Čapek o něm napsal: „Hašek byl člověk, který viděl svět. Mnoho jiných o něm jen píše.“

V čem tkví zvláštní neotřelá svěžest satirikova pohledu? Vstoupil do literatury na prahu nového století jako příslušník anarchistické generace, která se odvracela od symbolismu a chtěla přiblížit literaturu životu. Sdružovala se pod patronátem Neumannovým nebo Káchovým, radila se, jak zvrátit světa řády, a prohlašovala svorně: Ať žije život, ať zhyne literatura! Co pro mnohé zůstalo jen heslem, součástí mladistvého protestního gesta, bylo Haškovi celoživotním údělem. Výsměch, ironie a odpor k měšťácké společnosti je zdrojem jeho radikálního revolučního postoje a hluboce pravdivého názoru na svět. Neměl snahu ani literární ctižádost napodobovat manýry „mladých směrů“. Hořel touhou po činu. Jiní se báli, aby nebyli pouze literáty; on dělal literaturu intenzivněji než druzí, neboť ji žil. O tom svědčí jeho životní osudy.

Vystudoval obchodní akademii, ale nezakotvil v úřednickém povolání. Po několika cestách po Slovensku opustil zaměstnání a vydal se na pomoc makedonským povstalcům. Stal se tulákem. Zamiloval si krajinu mezi řekami Murou a Drávou, toulal se tajemnými hvozdy tehdejší Bukoviny, obdivoval se bodrému způsobu života bavorských sedláků. Po návratu do Prahy se toulal po hospodách, rval se s policajty, prováděl výstřední bohémské kousky, jimiž dráždil veřejné mínění. Získal si pověst mystifikátora, jemuž nic není svaté a nedotknutelné. Vysmíval se světským i duchovním autoritám; tepal idoly a symboly vlastenecké politiky, strhával masky přetvářky, rušil iluze pořádku a vnější spokojenosti. Společnost mu oplácela nevůlí a nepochopením, na něž se naučil odpovídat tu dětsky naivním, tu groteskně idiotským úšklebkem. Stal se nezasažitelným.

Bohatý repertoár fakt a detailů, sebraných s pozornou vnímavostí k životu a s téměř encyklopedickou svědomitostí, uvádí Hašek v novou poetickou souvislost, plnou groteskních obratů a satirických kontrastů. Ve struskách banality a všedního, každodenního života rýžuje perly humoru a groteskní komiky. Zásluhou humorně povznášejícího a osvobozujícího pohledu se věci objevují takové, jaké jsou, malé, trapné, obyčejné, zbavené patosu a lživé přetvářky. Jeho výraz se podobá rozpustilému dětskému výkřiku z Andersenovy pohádky: „Vždyť je přece král nahý!“, což na přizpůsobivé a zotročené mínění dospělých působí šokujícím dojmem.

Pak přišla válka a Hašek se dostal na haličskou frontu. Prošel apokalypsou zajateckého tábora, stal se svědkem převratných dějinných událostí. V Rusku dochází k základní přeměně jeho názoru a přístupu ke světu: z předválečného smíška a mystifikátora se stává zapáleným publicistou a propagátorem odboje. Přitom podivuhodně zvážněl. Projevuje se tu plně konsekventnost Haškovy povahy, která ho od radikálního odboje proti Rakousku vede až do řad Rudé armády. Mezi prostými lidmi, kteří mu dali důvěru, stává se odpovědným pracovníkem a význačným vojenským činitelem.

Návrat do vlasti byl provázen rozčarováním. Ovzduší, které upomínalo na předválečné veselé prostředí bohémy, ho neuspokojilo. Znovu se střetává s vlastenčící, malichernou českou buržoazií. Na pokraji bídy, v hlubinách své životní tragédie, utíká se znovu ke groteskně povznesenému, ironickému úsměšku; píše Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Mystifikační gesto a groteskně naivní úsměv je zde povýšen k hlubokému dějinnému pohledu.

Jaké místo zaujímají v Haškově tvorbě Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona?

Vyjděme ze skutkové podstaty věci. Bylo to na jaře 1911, když byly vypsány doplňovací volby na Vinohradech. Tehdejší politické strany se sdružovaly v tzv. volební kartely a čachrovaly s hlasy voličů. V této situaci se rodí v Haškově bohémské družině, scházející se v hostinci U Zvěřinu (kde se říká také V Kravíně), nápad založit novou politickou stranu, jejíž název skládající se ze slov „mírný“, „pokrok“, „mez“ a „zákon“ podává zároveň její rámcový program. Tato zvláštní strana vybrala ze svého středu muže nejlepšího, Jaroslava Haška, jako svého řečníka a volebního kandidáta.

Hašek rozvinul tento nápad ve skvělou parodii a mystifikaci na celý tehdejší politický systém, založený na inflaci demagogických hesel a frází. Nemínil se ovšem nikdy stát poslancem, vždyť jeho „kandidatura“ nebyla ani řádně ohlášena. Svou bohémskou hru však pojímal nesmírně „vážně“. Jako skutečný táborový řečník pohrává si se slovy a s jejich významy, odvažuje pečlivě gesta, jimiž chce zapůsobit na city posluchačů. Podle pamětníků byly jeho řeči výbornými improvizacemi, jež byly dány vteřinou, náladou a okolím. Dovedl si skvěle hrát s akcenty, pauzami, gesty, dovedl sestavit spletené periody, které nakonec roztál vtipem, výpadem či neočekávanou narážkou. Jeho vystoupení měla ráz kabaretní a nikoliv náhodou se stala základem pozdějšího kabaretu strany mírného pokroku i jiných scén podobného zaměření.

Od Haškových improvizací a zábav není daleko k literární tvorbě. Své Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku, které začal psát (snad pod dojmem probudivší se literární ctižádosti, snad na podnět své choti Jarmily) též v roce 1911, pojal velmi obšírně jako historii pražské bohémy, scházející se původně v hospůdce U zlatého litru, U Bláhů, U svíčky, v Ruské kavárně i jinde. Vedle volebních manifestů a projevů objevují se zde proto i portréty různých členů a příznivců strany, včetně některých osobností veřejného a politického života. Pro kompoziční odlehčení prokládá autor jednotlivé kapitoly líčením pověstné apoštolské cesty tří členů strany mírného pokroku, jejíž počáteční dvě kapitoly (Rozjímání o počátku cesty) vznikly zřejmě už před lety (asi v roce 1906).

Z parodického názvu spisu je patrno, že Haškovi jde předně o zesměšnění moderních vědeckých sociologických metod. Pozitivistická věda, spoléhající ve všem na experimentální analýzu a přesvědčená o naprosté poznatelnosti všeho, se ocitla v krizi. Panovalo mínění, že rozumu nic nezůstane utajeno, všeho se dopídí pomocí systematické analýzy. Toto „vědecky“ neprozíravé sebevědomí doby, jemuž unikají vnitřní trhliny a souvislosti, stává se terčem Haškova výsměchu. Ve svém spise ukázal na rozdíl mezi tím, co si doba o sobě myslí, a tím, jaká ve skutečnosti je. Jakoby encyklopedickou všeobsáhlostí a úplností historického spisu paroduje řečnickou a žurnalistickou frazeologii, odhaluje vnitřní prázdnotu obecných tezí o všeobecném pokroku; to všechno jen proto, aby v nestřeženém okamžiku zastínil pojmy a symboly výraznými konkrétními detaily, vycházejícími z běžné životní zkušenosti. Kritika metod a systémů, oplývajících frázemi, vyznívá proto jako oslava zdravého rozumu, opírajícího se o bohémsky uvolněné, plebejsky reálné vědomí.

V témže duchu odhaluje slovní formy liberalistické a reformistické politiky, jejíž mravní zásady komentuje jakoby ze zákulisí politického a veřejného života. V komických kontrastech vyciťujeme propastný rozdíl mezi nabubřelými slovy a skutečností, mezi vzrušenými proklamacemi a ideály, a mezi měšťácky malichernými, hmotnými interesy politických leadrů. Kontrast duchovních a hmotných hodnot, protiklad ideálů a elementárních potřeb, jenž je základem komického zobrazení, stává se prostředkem satirického odhalení. Navzdory panující představě o civilizačním rozvoji, na rozdíl od běžných iluzí o naprosté spokojenosti a pořádku líčí Hašek křeč doby jako tanec na okraji sopky. Několik let před vypuknutím války si uvědomuje zárodky nadcházející tragédie.

Také forma spisu — kronika, je součástí mystifikujícího záměru. Dovoluje autorovi hromadit fakta bez jakékoliv vnitřní souvislosti, mísit historické události a jevy s drobnými příhodami z pražské ulice v jediném chronologickém sledu. Všimněme si stylizace skvělého Počátečního programu strany mírného pokroku. V záplavě fakt, která autor vychrlí s bravurní znalostí dobových matérií, dochází k nenápadnému významovému hodnocení a třídění. Vznešené představy a události jsou jakoby znevažovány sousedstvím s „nízkými“ jevy a představami a sakralizované symboly jsou zneváženy mnohdy pseudovulgárními asociacemi; všechny vztahy a souvislosti se dostávají do víru uvolněných komických souvislostí. Banalita žití je groteskně poetizována, tradičně „poetické“ prvky se stávají obětí postupující degradace a destrukce. Hašek dospěl k nejúčinnějšímu způsobu zobrazení: k satirickému odsouzení doby jejími vlastními prostředky.

Měl-li se tento soubor „autentických“ dobových fakt stát skutečností uměleckou, součástí umělecky pravdivého zobrazení, musel být nalezen organizující tvůrčí princip. Tento princip nachází Hašek, poprvé takto cele, naze a bezprostředně, v „hospodské“ historce, v lehkém improvizovaném ztvárnění životních podnětů. Blízkost živému, hovorovému vyprávění, tendence k nevázané epické rozvláčnosti, možnost smíšení „skutečných“ zpráv a informací s komickými kontrasty a mystifikacemi, využití otřelých frází a floskulí, obsahujících jen prázdné a vyčerpané významy, k nové platnosti pomocí ironie a mystifikace, to vše byly postupy obvyklé v bohémské improvizaci a v hospodském vyprávěni. Komická nadsázka a ironie jsou projevem nově objevené lidské dimenze, jedinou možností sebeprojekce člověka uprostřed světa absurdních a znehodnocených hodnot.

Duch lehkovážné improvizace, známý z dob strany mírného pokroku, nabývá v Haškově rozsáhlé kronice podivuhodně výrazné kvality literární. Bezprostřednost podání, blízkého zábavnému klábosení a tlachání v hospodách, není jen komickým protikladem a destrukcí obrozensky výchovné tradice naší literatury. Všechny tyto prvky, spojeny v jediný celek subjektem autora či vypravěče, řečníka a kronikáře, jsou zdrojem nové epické aktivity, jejíž zásluhou vyprávění přestupuje z polohy nezávazného humoru k hlubokým satirickým a ironickým výpadům proti konvenčnímu cítění. Hašek tu vlastně poprvé rozvíjí svůj přirozený sklon k humorné epice, kterou dosud mohl realizovat jen v uvolněné hospodské improvizaci. (V satirách a humoreskách, zaměřených k pointě, se totiž soustřeďuje k anekdotickému vedení děje.)

Bohémská uvolněnost, jež byla před válkou jen životním, situačním doprovodem Haškovy tvůrčí improvizace, stává se v poválečném Švejkovi vlastností literární, stylovou.

Není proto přehnaným tvrzení, že tato kniha co do původnosti a neotřelosti stylu vlastně předjímá lehký, osvobodivý, ale přesto tak intelektuálně podnětný humor Osudů dobrého vojáka Švejka.

Radko Pytlík

Komentáře

Apoštolská cesta tří členů strany mírného pokroku v mezích zákona — je jednou z největších záhad Haškova životopisu. Jak k ní došlo, nevíme; Mahen jako předseda výkonného výboru rozhodně prohlásil, že se na celou událost už nepamatuje. Pravděpodobně se však cesta uskutečnila, i když ne podle plánovaného směru. První odpadl Wágner, který přijal angažmá v jakési potulné divadelní společnosti. Hašek s Kubínem se pak ještě nějaký čas potulovali po Chorvatsku a živili se tak, že Kubín kreslil portréty venkovanů a opravoval kostelní obrazy. Ani Kubín dlouho nevydržel útrapy cestování a rozjel se zpátky do Prahy. Hašek, jenž se pak octl jako tulák ve vězení, podnikl strastiplnou cestu pěšky z Terstu až do Prahy.

Bouček Antonín — tento drobný, čilý muž byl hybnou silou anarchistického hnutí, posléze se stal redaktorem Práva lidu a Rudého práva. Proslul jako vydavatel pokrokové Nové edice a jako autor Kopy anekdot o Jaroslavu Haškovi. S Haškem se měli velmi rádi od doby, kdy se octl bez zaměstnání a Hašek mu přenechal místo redaktora v anarchistické Komuně.

Drobílek Eduard — úředník České techniky, jenž nebyl literátem, ačkoliv lidé, kteří ho znali, mnohdy litovali, že nepsal. Z jeho humoru a vtipu vyzařovala velká životní zkušenost a jakási podivínská samorostlost. Byl to právě on, kdo vedle Haška dominoval ve skvělých improvizovaných zábavách bohémy a podle Františka Langra byl vlastně iniciátorem založení strany mírného pokroku v mezích zákona. Drobílek byl též výborný kamarád a ve svém pohostinném domově Haškovi častokrát poskytoval útulek. Podlehl zákeřné nemoci těsně po ukončení první světové války.

Frabša František Xaver — podprůměrný básník a redaktor Českého slova, jenž vydal několik sbírek žalné lyriky a světabolu. Vskutku nevyryl hlubokou brázdu v české literatuře; osvědčil se však jako „mravenec na českém Parnasu“, jako překladatel a osvětový činitel, vydavatel časopisu Volná tribuna. Skončil jako politický i společenský ztroskotanec.

Hájek Ladislav — jeho jméno se neskví v literárních příručkách; vydal ostatně jen několik povídkových souborů a lyrických sbírek (spolu s Haškem i jeho prvotinu Májové výkřiky). Přenechal Haškovi místo redaktora v časopise Svět zvířat; pomáhal mu i jozději, když se stal spolumajitelem tohoto listu. Hašek se vůči němu nechoval vždy pěkně a neměl nikdy o jeho tvorbě valné mínění, což dával veřejně najevo. Hájek však nezatrpkl; byl Haškovi věrným a oddaným přítelem a zůstal lakovým i po jeho předčasné smrti. (V knize vzpomínek o Jaroslavu Haškovi.)

Hašková-Mayerová Jarmila — první žena Haškova, a jak svědčí dopisy, plné chlapecky naivního cítění, i jeho největší láska. Nás však zajímá paní Jarmila jako Haškova literární důvěrnice, neboť psala podle diktátu značnou část obsáhlých Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona. Měla velkou literární ctižádost, kterou její Grýša neměl, nebo ji skrýval, a tak ho ona patrně přiměla k napsání tohoto spisu, jíniž se měl stát slavným. Osud si s Haškem opět šeredně zahrál — dílo vyšlo až dlouho po jeho smrti.

Herben a Masaryk — spisovatel a politik, dvě osobnosti předválečného života, které se vždy rozešly, aby se poté zase sešly. Vedle politického smýšlení spojovaly je i četné zájmy hmotné. (V uvedené stati Počáteční program strany mírného pokroku v mezích zákona šlo např. o tzv. Herbenovu aféru, v níž se vytýkalo Herbenovi, že jako šéfredaktor Času použil části dobročinné sbírky k zaplacení účtu za časopis.) Herben a Masaryk se stávali často terčem vtipů a narážek bohémské skupiny, neboť byli „realisty“, přívrženci směru, jenž proti historickoprávním požadavkům stavěl program národní autonomie v rámci federalizovaného Rakouska. Tím vším se realisté blížili jistému směru v sociální demokracii. Jejich jména se vyskytují i v pozdějších improvizovaných hrách Kabaretu strany mírného pokroku.

Hilar Hugo — vl. jménem Bakule; s Haškovou charakteristikou dr. Hilara nebude souhlasit většina intelektuálního světa, zvláště ne ti, kteří ho znají jako vynikajícího divadelního režiséra a průkopníka moderního divadla. Ale v době, kdy Hašek stať psal, byl to názor téměř všeobecný. Na Hilarovy recenze, uveřejňované v Kavkově Divadle, čekalo se vždy jako na Vilímkovy Humoristické listy, a to pro komickou vlastnost Hilarovu vyjadřovat se vždy co nejméně srozumitelně. Vždyť také byl vydavatel Divadla svými odběrateli vyzván, aby ke svému časopisu a zvláště k Hilarovým recenzím vydával zvláštní slovník cizojazyčných slov. V téže době Hilar ovšem skvělým způsobem redigoval Moderní bibliotéku.

Kabarety strany mírného pokroku — vznikly jako součást a pokračování pověstných schůzí strany mírného pokroku, jež zas vzaly původ v bezprostřední improvizaci uprostřed nevázané hospodské zábavy. Kabarety mély různá jména — U bratří Makabejských, Bratrstvo k uctívání mistra Jana Mydláře, kata měst pražských, Kabarel Nirvána aj. — a měly také své oblíbené spolkové místnosti. Mezi nejoblíbenější patřila hospůdka Kopmanka v ulici Templářské, jejíž sláva vyvrcholilo v době balkánské války, kdy se zde začalo říkat Na Balkáně, a noční podnik zpěváka Josefa Waltnera Montmartre v Řetězové ulici, v domě U tří divých. Tam však splynul kabaret strany mírného pokroku s výstupy členů místního ansámblu, jimiž byli obvykle nezaměstnaní zpěváci a herci.

Kácha Michal — neobyčejně sečtělý o vzdělaný anarchistický redaktor, samouk, povoláním švec, v jehož dílně se scházely všechny známé osobnosti anarchistického hnutí. Mladší vlna skupiny Neumannovy se po jeho přesídleni z Prahy přesunula do chudého bytu Káchova na Žižkově, kde se kuly plány na budoucí převrat. Přibíhal sem téměř denně ustaraný Antonín Bouček, usedal zde Fráňa Šrámek, přicházeli i Karel Toman, Josef Mach, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek aj. V této společnosti prý Kácha ožíval radostí a syčel do svých rezavých vousů blaženě: ty pse… Mysleme si o těchto nerozumných dobách socialistického hnutí všelicos, ale jedno jim neodpírejme: osobní neohroženost a nezměrnou obětavost. Vždyť to byl právě Michal Kácha, jenž ve svém žižkovském bytě ukrýval před slídivým zrakem policie i Leninovu ženu, Naděždu Krupskou.

Klimeš Jan — makedonský vévoda Klimeš, nebo také „komita“ Klimeš, byl snad nejvýraznější figurka předválečných pražských lokálů. Byl to vyšší silný muž s černým plnovousem, vyzbrojený obvykle bambitkami, ledabyle zastrčenými za širokým pasem, takže se kdekdo podivil, že ho tak policie nechala chodit. Klimeš chodil tak proto, že se domněle zúčastnil tzv. makedonského povstání (1903) a verboval v Praze mladé muže do čet povstalců. O svých zážitcích z bojů otiskl několik článků ve Světozoru o v Nové Omladině, kde nešetřil barvami při líčení bitev a zvláště svých vlastních zásluh. Zda se Hašek rovněž účastnil povstání, jak naznačuje ve svých vzpomínkách, je dosud otevřená otázka. Faktem však je, že hodlali společně vydávat Klimešovy paměti, ale nedospěli dále než k prvnímu sešitu. Pak Klimeš odjel z Prahy, neboť byl upozorněn, že se o něj zajímá policie. Dobrodružná povaha nedalo Klimešovi spát. Zůstal Balkánu věren i po válce, ne sice jako bojovník, ale jako obchodník (byl vyučen čalouníkem a obchodoval s kůžemi); po finančním krachu svého podniku spáchal v hotelu sebevraždu.

Klofáč Václav — žurnalista a politik, zprvu strany mladočeské, později zakladatel strany národně sociální. Přednášel a psal o své balkánské cestě, přičemž ostře kritizoval poměry v Bosně a Hercegovině. Měl prý styky s carskou diplomacií a zastával panslavistické názory, jež projevil i v Národní politice v sérii článků o válce nisko-japomké. Na podobné snahy Klofáčovy i jiných politiků reagovalo Rakousko vojenským záborem Bosny a Hercegoviny (1908), jenž byl jednou z příčin rozpoutání světové války.

Kropotkin P. A. — jeden z hlavních teoretiků tzv. kolektivistického (komunistického) anarchismu. (Proti směru evolucionistickému, Proudhonovu.) Jako Rus šlechtického původu účastnil se spiknutí, byt uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Odtud uprchl do Anglie, pak do Švýcarska, kde se dostal do čela anarchistického hnutí. Byv vypovězen, odjel do Francie, kde byl pro pokus o atentát odsouzen k pěti letům žaláře. Po Říjnové revoluci se navrátil do vlasti.

Křikava Louis — ironický lyrik, píšící pod vlivem Heineho, Machara a Dýka. Je autorem knihy satiry, ironie a bolestí, nazvané Blažej Jordán. Nepodařený syn řádných rodičů, synovec pražského policejního ředitele, skončil za okolností téměř tragických.

Kubín Jaroslav a Wágner František — patřili ke skupině mladíků, kteří se scházeli v rohu Karlova náměstí na lavičce u Resslova pomníku. Odtud snad také vyšli na pověstnou apoštolskou cestu s Haškem (viz). Bližším byl Haškovi Kubín, později akademický malíř a specialista na kovovou a reliéfní plastiku, jehož otec byl správcem pražské porodnice; zahrada tohoto ústavu stávala se často nerušeným útočištěm mladým chlapcům. Hašek u Kubínů přespával a navštěvoval i jejich letní sídlo v Kosmonosích. Pod jménem Wágner skrývá se plzeňský herec Ruda Hněvsa.

Ločák Karel — podnikavý nakladatel různých zábavných časopisů (Veselá Praha, Letem světem), kalendářů i listů pro ženy (České módy). Stal se Haškovým nakladatelem ze dvou důvodů: za prvé přijímal jeho práce bez čtení a bez výběru, takříkajíc „na kila“, jsa přesvědčen o jejich zaručeném úspěchu u čtenářů. Za druhé pak proto, že měl nejvýhodněji umístěnou redakci, přímo naproti bohémské kavárně Tůmovka. Proto bylo možno čerstvě napsanou humoresku poslat ještě „zatepla“ do redakce a vybrat hned příslušný „foršus“.

Mayerové bratří — Pepci, Vratislav, Jaroslav a Vladimír byli sourozenci Jarmily Mayerové, Haškovy pozdější ženy. Dva z nich byli architekty. Jeden, Vratislav, vynikl jako malíř sgrafit. Pepa a Vratislav vytvářeli v rodině bohémské prostředí, a když rodiče bránili Jarmile známosti s Haškem, stranili milencům a umožňovali jim schůzky. Mezi bratry Mayerovými a Haškem se vytvořil přátelský poměr, a proto také po zásluze vstoupili do Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona.

Mach Josef — básník vtipných veršů, založených na komické pointě rýmové, spoluautor několika kabaretních scén a autor „hymny“ strany mírneho pokroku. Zpívá se na melodii anarchistické revoluční písně Milión paží v tmách se vzpjalo:

Milión kandidátů vstalo,
by oklamán byl bodrý lid,
by voličstvo jim hlasy dalo,
prý ochotně je chtějí vzít.

Ať prudký pokrok chtějí jiní,
násilím zvracet světa řád,
my pokrok mírný chceme nyní,
pan Hašek je náš kandidát!

(: Voliči v tomto městě,
svou bídu v Kravín vneste,
jen kdo máš svrab, zůstaň dál,
pryč s nemírnými pokrokáři,
pryč s laickými bankrotáři,
nuž v boj, nuž v boj, nuž v boj,
za pokrok mírný! :)

Však proti nám nic nepořídí
Dyk, Kramář, Klofáč, Yvonna,
jen my jsme pokrokoví lidi,
ovšem jen v mezích zákona!

My vytrváme v každou dobu,
byť spoutali nás v řetězy,
je mírný pokrok na pochodu
a mírný pokrok zvítězí!

(: Voliči v tomto městě atd. :)

Druhá hymna byla prý kolektivním dílem a zpívala se na známou notu:

Spi, Havlíčku, v svém hrobečku,
podívej se no tu naši smečku,
shromážděnou v Kravíně!

Tvoje tělo v hrobě hnije,
ale duch Tvůj v naší straně žije,
ovšem v mezích zákona!

Kdybys mohl z hrobu hledět,
musel bys už o nás něco vědět,
o tom mírném pokroku!

Kdybys mohl z hrobu vstáti,
musil by ses k naší straně dáti,
ku mírnému pokroku.

Nastává nám lepší doba,
českého lva zas už chytla zloba,
ovšem v mezích zákona.

Mašek Alexandr — pověstný policejní konfident, určený pro „práci“ mezi anarchisty a v antimilitaristickém hnutí. Byl již před válkou veřejně odhalen v časopisech Lid a Mladé proudy. Poté zmizel v Rusku a byl objeven a poznán v zajateckém táboře v Taškentu. Hašek mu věnoval svou humoresku Po stopách tajné státní policie v Praze.

Omladina — radikální pokrokové hnutí mládeže, blízké socialismu. (Omladina byl název časopisu, vydávaného anarchistou Č. Körberem.) Hnutí bylo zrazeno Rudolfem Mrvou a obžalováno v procesu, inscenovaném rakouskou vládou. J. Ziegloser byl odsouzen k nejvyššímu trestu, k devíti letům žaláře.

Opočenský Gustav Roger — nebyl sice velký básník, ale zato známý a proslavený bohém. Jeho slovo v pověstných lokálech a nočních podnicích: U hvězdiček, V technice, U staré paní aj. mělo platnost zákonodárce. Stačilo, aby řekl: „Tamhleten pán se mi nelíbí“, a dotyčný muset opustit místnost. Příčinou byla nejen hřmotná postava básníkova, ale i jeho osobní známost s pověstným komisařem mravnostní policie Drašnerem. Mnohdy se za toho, kdo s ním seděl u stolu při nějaké policejní „šťáře“, zaručil, a dotyčný byl omilostněn. Protože se pod jeho ochranná křídla uchylovaly i provinilé dívky, jmenovala ho pražská „galérka“ též přízviskem „vrchní pastýř“.

Osten Jan — (vlastním jménem Ohrenstein) vyšel ze školy Ignáta Herrmanna a psal drobné žánrové obrázky z kanceláří a písáren, někdy i dramatické hry, z nichž jedna, aktovka Hromobití, měla úspěch ve Švamlově aréně na Smíchově.

Pelant Karel — byl redaktorem antiklerikálního časopisu Volná myšlénka. Byl souputníkem bohémy, někdy i terčem vtipů, jako člen stolní společnosti Cvikr, která se scházela ve vinohradském Národním domě.

Pichl Jiří — šéfredaktor Českého slova, syndik českých žurnalistů, patřil k úzkému kroužku národně sociálních žurnalistů, v němž byli i E. Špatný o A. Hatina, kteří Haškovi dovedli prominout všelijaké taškařiny, neboť si vážili jeho nesporného talentu.

Písecký Josef — vlastním jménem Paclt. Herec, který začínal v Pištěkově aréně na Vinohradech, působil i ve Švandově divadle na Smíchově. Později se cele oddal malířství a maloval hlavně dalmatské motivy a moře. Byl u kolébky strany mírného pokroku a tvořil ve straně opozici.

Simplicissimus — mnichovský satirický ilustrovaný časopis, nazvaný podle hrdiny Grimmelshausenova románu. (Psal sem např. satirik Roda-Roda, kreslil karikaturista Th. Heine aj.) Zda byl Hašek přispěvatelem tohoto ve své době pokrokového časopisu, nebylo dosud zjištěno. Faktem je, že do S. zasílal příspěvky a že usiloval o to stát se jeho spolupracovníkem.

Sklenice černé kávy — je jedna z her Kabaretu strany mírného pokroku, kterou Jaroslav Hašek zařadil do tohoto spisu. Vypráví se, že prý se při představení v Kravíně vsadil, že samojediný zahraje hru o jednom jednání a pěti osobách, kterou si také sám vymyslí. Hra Sklenice černé kávy je variantou jiných aktovek, např. Šálek černé kávy, kterou obsahuje svazek Větrný mlynář a jeho dcera.

Slávka Hajnišová — byla dcerou řídícího v Lipníku nad Bečvou, s níž se Hašek seznámil, když se vracel ze svých cest a zastavil se poblíže zřícenin hradu Helfštýna. Slečna Slávka ho v Praze seznámila s dívčím kroužkem z Výrobního spolku (patřily sem i Máňa Bubelová, Mína Kokešová- Warausová), mezi nimiž byla i její spolužačka Jarmila Mayerová, dcera štukatéra a majitele domu na Vinohradech. Tato známost se stala Haškovi osudnou, neboť se zamiloval a oženil.

Sölch J. — nebyl hokynář, ale Haškův spolužák v obchodní akademii v Resslově ulici. Tento podnikavý chlapec se pokusil vydat vlastním nákladem knížku Májové výkřiky, avšak neuspěl a musel odpracovat dluh z tiskárny v hokynářství svého otce.

Soukup František — sociálně demokratický poslanec, po převrate zvolen senátorem a předsedou senátu. Při všem slovním radikalismu byl vždy oportunistou a v očích bohémy se stal představitelem sociálního reformismu, vyžívajícího se cele v boji za tzv. všeobecné právo hlasovací.

Strana mírného pokroku — vznikla vlastně náhodou. Roku 1911 byly vypsány volby do říšské rady v okresu vinohradském. Rozvinul se urputný volební boj, v němž znovu ožily zmrtvělé fráze vlasteneckého liberalismu a sociálního reformismu. Uprostřed bohémské společnosti, která se scházela ve Zvěřinově restauraci na Vinohradech, vystupuje Hašek se svými improvizovanými přednáškami, jež sem přilákaly mnoho posluchačů, kteří měli porozumění pro mystifikaci a satiru. Hašek se prohlašoval dokonce za volebního kandidáta: proti Václavu Chocovi za stranu národně sociální, Emanuelu Škatulovi za sociální demokraty, a Viktoru Dykovi za státoprávníky. Haškova kandidatura nebyla ovšem oficiálně hlášena, a tak se několik volebních lístků s jeho jménem mohlo octnout jen mezi hlasy „roztříštěnými“.

Svět zvířat — časopis pro chovatele domácího zvířectva, který vydával Václav Fuchs, majitel psince a zvěřince na Klamovce. Hašek se stal jeho redaktorem po odchodu z Českého slova. Při této příležitosti prohlásil: „Změnil jsem partaj, ale polepšil jsem si: teď jsem u zvířat.“

Syrinx — efemérní spolek mladé literární generace z počátku století. Jeho předsedou byl Roman Hašek, Jaroslavův bratranec. Spolek měl také svůj časopis Moderní život, jehož vyšly pouze dva ročníky.

Šafr František — autor několika cestopisů psaných podle cizích předloh (Čtyřmi díly světa, 1907) a lidových románků. Hašek použil jedné jeho humoresky, kterou získal zřejmě jako redaktor jakéhosi vojenského kalendáře, a zařadil ji do svého spisu. V rámci této mystifikace parodoval autentický literární projev své doby.

Vohryzek Karel — anarchistický redaktor a představitel tzv. syndikalismu v anarchistickém hnutí. Později hlásal expropriaci čili vyvlastnění majetku na vlastní pěst a pro vlastní kapsu. Byl ovšem tak chytrý, že mu nebylo možno nic dokázat. A ještě později byl pro spoluúčast na vyloupení klenotnického závodu v Curychu odsouzen na 18 měsíců.

Vyskočil Quido Maria — vlastním jménem Antonín Ludvík Vyskočil, knihovník ministerstva obchodu; psal sentimentální romány s chorobně dekadentní erotikou.

z Lešehradu Emanuel — se psal plným jménem Josef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu; byl to symbolistický básník, překladatel a kulturní sběratel, jenž se stal později archivářem Zemské banky. Pro jeho tvorbu je příznačná záliba v okultismu a v arbesovské fantastice. Největší kulturní hodnotou, kterou vytvořil, byla jeho umělecká sbírka zvaná Lešehradeum.

Záhoř Jindřich, MUDr. — byl městský fyzik pražský, zaslouživší se o kanalizaci, asanaci Josefova a židovského města, o zřízení ústředních jatek. Vynikl jako propagátor abstinentismu a zakladatel Společnosti pro spalování mrtvol. Tento vážený pražský občan byl spolužákem Haškova otce a po jeho smrti poručníkem rodiny. (Zasedal ve správní radě banky Slavia.)

Zlatý litr — hostinec Honzy Lederera na rohu Balbínovy ulice na Vinohradech; v době svého rozkvětu býval proslulý řízným pivem a literární společností v čele s Mistrem Arbesem. U klavíru trůnil virtuos Chlanda. Kabaretních výstupů se zúčastnil i herec J. Lukavský.

R. P.

Ediční poznámka

Náš text se opírá o první vydání Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona, které jako 9. svazek Spisů Jaroslava Haška, vydaný roku 1963 v Československém spisovateli, připravili Zdena Ančík, Radko Pytlík a Milan Jankovič. Text jsme v jednotlivostech upravili podle současného pravopisného úzu.

Naše vydání je doplněno o kapitolu Rozjímání o počátku cesty, větším dílem necestopisné, která líčí jednu z epizod apoštolské cesty tří členů strany mírného pokroku a byla zatím otištěna ve svazku Májové výkřiky (Spisy Jaroslava Haška, sv. 11, ČS 1972), a naopak byly vypuštěny Přílohy, které obsahovaly pouhé rekonstrukce Haškových přednášek.

Redakce

Slunovrat, edice české klasické prózy a poezie. Velká řada. Svazek 47

Medailon o autorovi napsal a komentáře zpracoval dr. Radko Pytlík

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1977 jako svou 4135. publikaci

Odpovědný redaktor Arno Linke

Technický redaktor Ivan Toman

Stran 316. Vydání druhé