ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

19. února:

Štefánik mi řekl, že den před tím byli u něho Tuček a Vondrák, kteří mu vytýkali, že prý nedělá ničeho s vojenskou otázkou. Štefánik to nazval perfidností. Vondrák prý chtěl viděti obžalovací spis proti Dürichovi, jejž chtěl Štefánik podati Pokrovskému. Štefánik mu ho nedal řka, že ho respektuje ještě jako předsedu Svazu, ale více ne. „Důvěra je jistý druh odměny. Kdo jedná se všemi lidmi stejně, uráží ty, kdo jsou lepší.“

*

20. února:

Štefánik sešel se o půl 6. hod. večer v kavárně „Evropa“ se Semjonovem a Pavlů. Semjonov korigoval obžalovací spis proti Dürichovi a varoval Štefánika i Pavlů před D. N. Vergunem, jenž jest prý ve spojení s ministerstvem vnitra. „To je podezřelé. Varujte se! Více vám nemohu říci.“

*

26. února:

Klecanda, Košík, Vondrák, Jindříšek, Král byli u Pokrovského. Pokrovský jim řekl: „Poněvadž Češi sami nejsou jednotni v názoru na Düricha, zůstane rada tak, jak je projektována, ale jenom do sjezdu.“ Pak si musíme udělati pořádek sami. Národní radu pařížskou prý ruská vláda neuznává.

*

27. února:

Dopoledne byl jsem u Štefánika. Ležel. Byl u něho právě dr. Pelikán. Štefánik mi řekl, že ruská vláda sama musila říci, že v Radě nebudou ani Crkalové ani Koníčkové a že subvence se dávati nemůže. Štefánik byl velmi rozrušen tím, že nás musí cizí mentorovati.

*

28. února:

Po obědě u Štefánika, kde byl Hurban, Markovič, Pavlů, Klecanda, Patejdl, Chalupa, Špaček, Čermák a Košík. Štefánik ležel. Byl zraněn u pravého oka — odřenina od pádu. Poslouchal však a rozmlouval neúnavně. Rozvíjí nový plán. Vedle rady Dürichovy budiž utvořen zvláštní 5 — 7-členný sbor, jenž by se zabýval organisací armády. Prý to prosadí. Se svazem vůbec jednati nelze, dokud nezmění posice. Štefánik byl velice unaven, odešli jsme.

*

2. března:

Štefánik odjel do stavky.^[2]

*

10. března:

Štefánik se vrátil. Vypravoval, že generál Alexejev žádá, aby do 10. (23.) března bylo vše hotovo. Nutno tudíž přijmouti organisační komisi Dürichovsko-Vondrákovskou, do níž Vondrák navrhuje Špačka a Jančka vedle dra Girsy a ještě kohosi. Do kontrolní komise, jež by měla právo bezprostředního jednání se stavkou, přijdou: Bláha, Čehovský, Hurban, Písecký, Chalupa, Viest.

*

11. března:

Šel jsem s Košíkem k Štefánikovi. Štefánik souhlasí s Košíkem, jenž navrhuje, abych jel s ním do Ameriky. Nutno jeti co nejdříve. Proto ne přes Sibíř. Povolení francouzské vlády k agitaci v Americe pro francouzskou armádu bude dáno v Paříži. Štefánik prohlásil, že pojede s námi. To již byla revoluce ve vzduchu. Vybuchla 12. března.

*

16. března:

Odpoledne schůzka u Štefánika: Pavlů, Čermák, Špaček, Markovič, Košík, Hurban, Čehovský, Klecanda, Janček, já. Štefánik prohlásil, že dnes nepojedeme. Na počátku schůzky byl Štefánik odvolán ke knížeti Košubejovi. Všeobecné rozčilení, že odchází. Zvláště Hurban se rozčiluje. Je prý třeba jednati jinak nežli Štefánik, který prý začíná od Sazonova místo od Miljukova (zahraniční ministr v revoluční vládě, utvořené 15. března odpoledne). Štefánik totiž začal líčením včerejší prý svojí rozmluvy se Sazonovem, v níž Sazonov připustil nutnost zřízení československého státu. Štefánik prohlásil: „Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že je nyní dosažení naší samostatnosti jisté.“

Když se Štefánik vrátil, vytýkal mu Hurban, že by se dnes nemusilo vůbec hleděti na Vondráka, kdyby se bylo před 10 dny nekašičkovalo. Štefánik uražen vzplanul a velmi ostře tuto poznámku odmítl.

Konečně se přistupuje k revisi nové situace. Usneseno žádati revoluční vládu za uznání Národní rady, čímž Dürich padne sám sebou.

Přehlédnuty stanovy odboru Československé národní rady v Rusku. Presidium má míti 7 členů (6 předsedů různých spolků čsl. a Špaček), tři komise (vojenská, zajatecká, propagační) mají míti každá 1 předsedu, 1 místopředsedu a čtyři členy. Odbor má míti 2 sekretáře (Klecanda pro věci české, Markovič pro slovenské). Byli také navrženi všichni členové komise a provedeny některé změny v textu stanov.

*

17. března:

V den vydání manifestu carova o vzdání se trůnu byl jsem po obědě u Štefánika. Tam jen Klecanda a Markovič. Šli do ministerstva zahraničí. Štefánik vyprávěl, že Sazonov je přesvědčen, že tahle vláda dlouho nebude. Krajní levé proudy prý zmizejí, o čemž Štefánik pochybuje. Dürich prý přestřelil, když šel s Králem do dumy. Štěpánek a Crkal prý se poděkovali z členství Dürichovy Nár. rady. Pučálka prý byl u Štefánika a vyzýval ho k práci. Nutno prý zavolati Vondráka, jenž prý nesmí býti vylučován z národa. Štefánik mu prý řekl: „Sám se vyloučil svým článkem.“ A Pučálkovi prý řekl, že dříve se nehlásil, nyní však přijde, řekne několik polopravd a jde.

*

21. března:

Vyjeli jsme s Košíkem a Štefánikem po nové dráze do Romanova. Jel s námi též Štefánikův sluha, dobrák Boucher. Štefánik se osvědčil jako zkušený cestovatel. Opatřil se vším potřebným, avšak nevzal nic zbytečného. Vzal i několik lahví starého vína, o němž tvrdil, že není nebezpečné, poněvadž alkohol prodělal již zvláštní chemický proces.

*

27. března:

Komponovali jsme se Štefánikem sensační hru. Ukázal mnoho fantasie, smyslu pro lyriku děje i psychologii osob. Je velmi bystrý. Avšak sil tělesných mu ubývá. Vzal malý stolek jednou rukou, ale neudržel ho: „Jdu po vodě dolů. Ztrácím sílu. To mne demoralisuje.“ Vyprávěl potom mnoho o svých vzdušných manévrech (o setkání s Němcem v oblaku, o postřelení aparátu, o letu nad nepřátelským územím, pádu, rozbití letadla, zachránění a jiné). Podrážděn vytýkal Boucherovi nedbalost. Boucher se rozplakal, ale utišil se, když mu Štefánik vysvětlil, že taková napomenutí jsou mu prospěšná.

Do Romanova jsme dojeli až osmého dne ráno (28. března).

Často jsme cestou stáli pro špatný stav trati. Při jedné takové zastávce vzal Štefánik saně tažené sobem a jeli jsme do Kandalakši na pobřeží Bílého moře. Cestou se saně převrhly a já jsem padl na Štefánika; ulekl jsem se, ale Štefánik po prvním překvapení se usmíval. Při jiné zastávce v zasněžené pláni byl zachvácen Štefánik bolestmi a toužil po mléku. Kde je vzíti? Vystoupil jsem z vagonu a bezděčně jsem to řekl jednomu z ruských vojáků, strážících trať. Ten mi ukázal na skupinu vagonů stojících na odbočce trati. Tam jsou improvisovaná kasárna, tam mají vojáci i krávu svoji. Popadl jsem láhev a pospíchal jsem tam. Mléko jsem skutečně dostal a to čerstvě podojené, když jsem vylíčil celý případ a řekl, o koho jde, Štefánik byl šťasten jako dítě. Upíjel si mléka a s úsměvem řekl: „Ej veru — jako keď mamičku cicá a tatíčka v … bozká.“

V Romanově nás přijal mladistvý francouzský námořní důstojník, jenž nás zavezl na ruskou loď, odkud Štefánika zavezli později na „Carja“ a mne s Košíkem na „Carici“.

*

29. března:

Štefánik trpěl opět záchvatem bolestí.

*

30. března:

O 8. hod. ráno jel jsem vlečňákem na „Carja“ k Štefánikovi, jenž se procházel po palubě v špatné náladě. Lodi vycházející odtud nemají nákladu. Lodní šroub s polovice nad vodou. Jedna z nich byla prý převržena bouří. Špatné vyhlídky na cestu. Mluvíme o našich poměrech. Masaryk tudy nemůže jeti. Je to příliš nebezpečné. Bude prý asi nutno poslati Beneše. Štefánik ho nadšeně chválí jako skromného hrdinu. Potom hovoří o situaci válečné. Bojí se útoku Němců na Italii, jež mohla býti poražena úplně. Vypráví o velkolepých přípravách na francouzské frontě. Němci prý ustupují bojujíce. Rozhovor se přešinul na naši kulturu. Slováci prý dají beze sporu mnoho Čechům, ale musí míti napřed školy, pro něž však nebude učitelů. Já bych prý měl jíti na Slovensko organisovati školství. Potom mluví Štefánik s nadšením o Francii, jež obětovala pět milionů lidí. „A bijí se jen za ideály. My neděláme ničeho. Nesmíme mluviti mnoho o svých obětech, neboť nejsou ničím ve srovnání s druhými. Náš národ není takový, jaký by měl býti.“ V rozhovoru o tom, proč jsme tak málo známi ve světě, praví Štefánik, že je to i naše nešikovnost. Básník Claudel byl prý v Praze dva roky konsulem, ale přinesl si dojem, že Praha byla největší za Karla IV., kdy do ní byla přesazena evropská kultura západní. Husitskou Prahu Claudel nenáviděl. Representantem Čechů byl mu Miloš Marten. Ideál Slováků viděl vyjádřený v pohádce o smetanové řece, o hoře cukru a skále halušek. Štefánik prý informoval Claudela po šest týdnů denně, až jej obrátil. Má obavy, aby nevzniklo ve Francii pacifistické hnutí, neboť se zdá, že pouta mezi spojenci se uvolňují. Ruští důstojníci již nezdraví francouzských důstojníků. Cosi se láme…

*

3. dubna:

Byli jsme s Košíkem na „Carju“ rozloučiti se se Štefánikem, jenž měl odjeti na „Floře“, kdežto já s Košíkem na „Umtali“. Dostal jsem od Štefánika pro dcerku svou pěkné perličky se zlatým nádechem. Štefánik nás políbil oba a odešli jsme.

Téhož dne bylo Štefánikovi velmi špatně. Večer byl zachycen radiogram: „Němci potopili první ozbrojenou americkou loď a president Wilson prohlásil kongresu, že se Spojené státy nalézají ve stavu války s Německem.“

*

4. dubna:

K Štefánikovi na „Carja“. Oznamuje mi: „Mám pro vás a pro Košíka smutnou zprávu.“ Já: „Nuže?“ Štefánik: „Pojedeme spolu.“ Projevil jsem svoji radost a děkoval jsem mu za perličky, při čemž jsem řekl, že nejsou stejné barvy. „Vy jste barbaři,“ odvětil Štefánik s úsměvem. „Vy perlám nerozumíte. Jsou to musejní kousky.“ Rozumí se, že jsem ničeho nenamítal proti ocenění mé znalosti perel. O vypovědění války Německu Amerikou Štefánik dosud neví. Oficielní zpráva nepřišla. Praví, že v hmotném ohledu by to byla škoda, neboť by se nedodávalo tolik vojenské výzbroje z Ameriky do Francie, ale mravní význam byl by nesmírný. Hlavní význam vystoupení Spojených Států vidí souhlasně se mnou v tom, že Amerika je zajisté přesvědčena o nutnosti porážky Německa.

*

6. dubna:

Přešli jsme na „Umtali“. Já s Košíkem byli jsme ve společné kabině s jedním inženýrem Elsasanem. Štefánik měl kabinu vlastní. Vyjeli jsme večer 6 hod. 10 minut. Krátce před odjezdem přijel motorový člun pro Štefánika, jenž měl přejíti na „Carja“, který měl odjeti zítra a kde by měl Štefánik větší pohodlí. Štefánik však odmítl, nechtěje nás opustiti.

*

7. dubna:

Jsme již na širém moři. Po snídaní se procházíme po palubě. Hovoříme o ruské revoluci. Štefánik myslí, že bude v Rusku monarchie, poněvadž prý dělníci přehánějí svoje požadavky. Továrníci a šlechta se budou báti republiky. Domnívá se také, že naši lidé budou vždy zaujati proti Rusku pro všecko, co tam vytrpěli. Odporuji, řka, že naši zapomenou na všecka příkoří, dostaneme-li svobodu. Štefánik projevuje uspokojení, že před odjezdem z Petrohradu nechal visitku u Pokrovského, jenž prý jest pomocníkem minist. zahraničí.

Štefánik vypráví veselou episodku o svém bratru Igorovi, jenž jako kvintán zamiloval se se svým soudruhem do třináctileté baletky. Čekal na ni u cesty za parného dne. Přišla se zavřeným slunečníkem. S druhé strany přišel přítel — sok. Ptali se děvčete, proč si neotevře slunečník. Igor zpozoroval, že dívka má v slunečníku rohlík — slaný, pěkný. Igor byl hladný. I přítel jeho si rohlíku povšimnul. Děvče mělo slunečník za sebou. Igor sáhl nepozorovaně do něho, ale setkal se tam s rukou soupeřovou. Mrkli na sebe, žárlivost zmizela. Igor rohlík vylovil, sok zatím bavil malou dámu. Potom se s dívkou rozloučili a rohlík snědli. „Ovšem, že jí nešli na oči,“ končí Štefánik, usmívaje se. Večer jsme hráli tři partie šachu, z nichž jsem dvě prohrál, třetí vyhrál, neboť Štefánik hrál dosti hazardně.

*

8. dubna:

Vstal jsem před šestou hodinou. Moře vzbouřeno, na obzoru tančí v záři slunce zpěněné vlny jako mořské víly. Před snídaním u Štefánika. Včera večer se shýbal, při čemž pocítil prudkou bolest uvnitř. Patrně si ublížil. Ale je velmi statečný. V obličeji je přepadlý — mám obavy o něho již od včerejška. Po snídaní mi mnoho vypráví o svých cestách: O Mont Blancu, Timbuktu, Bolivii, Vesuvu. Ptám se ho: „Nepopsal jste ještě žádnou ze svých cest?“ „Ne. Chtěl jsem prožíti ty chvíle. Vědecké výtěžky jsem odevzdal. Ale to pitoreskní, ty episody nechám sobě. Nechci zanechávati stopu. Chtěl bych to vyradirovati za sebou.“ Pak s nádechem trpkosti hovoří o tom, jak neměl v Rusku ani chvíle pro sebe. Nikdy nešel do divadla ani na procházku. Trpěl fysicky i duševně, neboť vše se sbíhalo k němu. Odmítal vždy všecky své oslavy. Proto nešel nikdy ani do schůze spolku. „Jsem emanací Masaryka. Bez něho bychom nebyli nic.“ Já: „Myslím, že jeho světové jméno nám dává autoritu.“ Štefánik: „Ne! Ne to! Právě ne! Ale on dával směr. On se dával poučiti. Když někdo z nás řekl: „To nebo to by bylo dobré,“ on hned nalezl cesty. Ale něco jiného. On nás spojil láskou. Vím, že co jsem, jsem jím. To není skromnost. Nejsem skromný. To je správná klasifikace sebe samého. Proto nechci žádné uznání. To patří Masarykovi. Mám pocit krádeže, když přijímám něco pro sebe. Nesměl jsem se v Rusku dát oslavovat, aby Masaryk nebyl druhý. To jsem nikomu neřekl. Není to dobré, že vám to říkám. Je to zbytečné. Je v tom nebezpečí, co říkám, ač vím, že to nebezpečí se neuskuteční. Vy to nikomu neřeknete.“ Tuček prý mu již vzkázal z Moskvy, že chce s ním pracovati. Ve vojsku již není. Štefánik je rád, že je blok kijevský roztržen. Raymana prý poslal do Kišeněva. „Opět jeden ubyl. Vondrák je sám. Sazonov je získán. Uvidíte, co tomu řekne Masaryk. To má velký význam. Sazanov to řekl Paleologovi a ten je nyní pro nás.“

O Masarykovi řekl ještě: „Jediné, co chci udělati písemně pro naši věc, jest, že napíši o Masarykovi, čím je pro nás. On je čistý typ národa. V něm se soustřeďuje všechno nejlepší. Vidím, jak mu budou ubližovati, a proto chci pověděti, co cítím. My — to jest on; on — to jsme my.“

Mluvíme i o mé cestě do Ameriky. Praví mi, abych tam přišel skromně. Titul mi dá práce. Do Ameriky prý se nesmí přijíti s rozumy. Proti D. však mám vystoupiti, bude-li potřeba, ostře a energicky. Potom četl Štefánik Cyrana. Je jím nadšen. Ukazuje mi místo o polibku a scénu pod balkonem, když Christian vyšel k Roxaně. Proč jej právě toto místo tak zaujalo? Snad trpí tím, že nenašel ženy, jež by byla jeho? Patřil všem a jemu nepatřil nikdo.

Hráli jsme po déjeuner 2 partie šachu, z nichž jedna remis, druhá pro mne vyhrána, večer zase dvě, 1:1.

K večeru se rozhovořil Štefánik o tom, že má i zkoušku „gabie“, to jest plavčíka, jenž upevňuje malou plachtu trojhrannou na nejvyšším místě stožáru, což prý je akrobatický kousek. Dnes už by to nedovedl. Vynalezl patentní šle, barevnou kinematografii, což však prý využito jiným, krátkou dýmku, která je zároveň špičkou na doutníky.

*

9. dubna:

Po 7. hodině ráno k Štefánikovi. Ještě leží. Na přímou otázku vyprávím mu, jak jsem se dostal do zajetí, jak jsem zpočátku v rakouské armádě bezmyšlenkovitě bojoval proti Rusku, jak teprve poranění mnou otřáslo, že jsem šel dobrovolně do zajetí, jak jsem žil v Moskvě, Saratově, jak jsem pracoval revolučně v Astrachani a Caricyně. Štefánik se zamyslel a velmi vážně řekl: „Všechno to je zajímavé, ale nesmírně smutné. Ukazuje to, že národ náš nebyl na počátku války zralý pro svobodu. Kdyby ste se byl vy neujal iniciativy, nebylo by tam, kde jste byl, snad ničeho. A ani vy jste nebyl uvědomělý od počátku. Nevěděl jste, že se něco dělá za hranicí, netroufal jste si mysliti na aktivní vystoupení pro dosažení české samostatnosti. Teprve vojna vás probudila jako jiné.“ Já: „Víte, doktore, že by jste byl jednal jinak, kdybyste byl při vypuknutí války na Slovensku?“ „Ano. Já to vím. Já jsem již jako student visel v povětří nad ulicí, drže se zábradlí a lidé křičeli, abych řekl: „Ať žije Kossuth!“, jinak že mne shodí. Neřekl jsem to.“ Já: „Snad nikdo před vojnou nemohl si představiti, že by se mohlo vystoupiti proti Rakousku. Já jsem měl domnění, že vojna bude příliš krátká.“ Štefánik: „Já jsem myslil —. Všiml jste si té věty v článku Samostatnosti o mně, kde se mluví o mé práci před vojnou, jíž jsem připravil půdu k provádění programu vytčeného Národní radou? Jakmile byl Ferdinand zavražděn, psal jsem domů, že nepřijedu, jak jsem slíbil, nýbrž že přijde doba utrpení, v níž se o mně dovědí nepřímo. Stane-li se mi však něco zlého, dovědí se to jistě. Měl jsem jeti na Tahiti, ale odřekl jsem a vypravil jsem se do Maroka s generálem Lyauteyem. V Paříži však již ukázal jsem Clemenceauovi na brzkou válku, nejspíše po žních, a na intriky, které byly strůjcem sarajevského atentátu. Srbsko to neudělalo. Nebylo v jeho zájmu, aby vojna vypukla tehdy. Ve spojení s jednáním v Konopišti nabývá vražda sarajevská jiného osvětlení. Nechal jsem v Paříži také již pokyny, co dělati, vypukne-li vojna dříve, než se vrátím.“

Upozornil prý na to, že v Čechách nebude revoluce, jak Francouzi myslili, ale že se české sympatie ukáží jinak — bojováním do vzduchu. Německo, jsouc zdánlivou jednotností Rakouska uspokojeno, nechá Rakousko v boji s Ruskem osamoceno, což povede k ruským vítězstvím nad Rakouskem. Vojenská příprava Ruska byla prý ve Francii známa a byli i lidé, kteří chtěli uvolnění aliance ruské, snažíce se přimknouti těsně k Anglii.

„Ukázal jsem, že vytvoření českého státu je evropskou nutností. Rakousko nelze učiniti protigermánským. Je nutno rozbíti je. Otázka slovenská se vůbec nezvedla. Říkal jsem: Slováci jsou Češi, žijící v Uhrách a Čechové jsou Slováci, žijící v Čechách. Tím byl problem zjednodušen. Nebylo dobré, že naši postavili v čelo s francouzské strany Denise, neboť Denis je profesor a profesoři neznamenají ve Francii daleko tolik, co u nás. Tak i Watson a jiní nebyli známi. Teprve náš problem, když se stal majetkem širších kruhů, učinil je známými. Mají tu zásluhu, že jejich knihy, napsané před vojnou, byly tu, když se zájem o nás probudil. Získání žurnalistiky bylo nesmírně těžké. V žurnalistice francouzské se články platí. Já jsem si učinil zásadou: Ani groš na žurnalistickou propagandu. Takový Matin. Je zaplacen tím, že má ve svém kontu plus humanitní — ujal se malého národa. Zaplatíme, až budeme samostatní, předností, jež se mu bude dávati při dodávání zpráv.

Briand ještě nebyl ministr-presidentem, když jsem s ním jednal, přesvědčuje ho, jak na něho spoléháme. To se ukázalo potom velmi dobrým. Vedle Denise postavil jsem i řadu jiných osob. Je naše štěstí, že svět neví, jaký je celý náš národ. To bude velké nebezpečí při mírových konferencích, až budou Němci i Maďaři ukazovati, že sice část národa byla proti Rakousku, ale celek ochotně mu sloužil proti spojencům. Bude třeba mnoho peněz v té době.“

Když přišel Košík k nám, mluvili jsme o Americe, o úmyslu Rooseveltově, utvořiti dobrovolnou divisi pro Francii. Když Košík odešel, pravil Štefánik: „My budeme pracovati v souhlase s vrchním vojevůdcem. Roosevelt bude žárliti na všechno, co bude mimo něho. Jíti s ním nám nelze. Řeklo by se, že je to amerikanism. Vytvořiti něco ve Francii je nutno. V Rusku při úplné desorganisaci asi armády nebude. Nutno, aby ta masa Čechoslováků v Americe něco dala. Jedna divise kdyby byla, stačilo by to. V Rumunsku vojsko i zajatci umírají hlady. Na frontě je jen brigáda rumunská. Vystoupení Srbů v Dobrudži neudělalo takového dojmu, jak se čekalo. Rumunům milé nebylo. Spojenci západní řekli: Co tam měli co dělati? — Dobře, že naši tam nebyli samostatně. Bylo by to vzalo zbytečně chuť nynějším dobrovolníkům a v očích spojeneckých by to nepomohlo.“

Večer bylo Štefánikovi zase špatně.

*

10. dubna:

Moře je silně vzduto. Štefánik má ještě bolesti. Ráno malá procházka s ním. Při snídaní mi praví, jak mne má rád. Po snídaní vypráví mi řadu episodek ze svého pobytu v Tichém oceáně.

Vypráví s chutí a velmi živě. Nejprve o souchotinářské domorodé dívce, která ho měla ráda. Jako všichni domorodci věřila i ona, že Štefánik rozmlouvá s hvězdami. Když měl odejíti, pozvala ho k sobě, aby jí pomohl. Říkal, že tomu nerozumí, že není lékař. — Ať ji aspoň proklepe. — Nemoha si pomoci, aby ji nezarmoutil, začal ji proklepávati. „Ale to musíš také poslouchati.“ Sklonil hlavu k rychle dmoucí se mladé hrudi. Děvče vzalo něžně jeho hlavu oběma rukama, přitisklo ji k levé straně prsou a sladce, roztouženě řeklo: „Slyšíš tlouci moje srdce?“ Za nedlouho potom zemřela.

Starý vilník, který přijel na ostrov za dobrodružstvím, oblékl se v domorodý kroj (pruh látky kolem boků a šat kolem hlavy). Chlupaté nohy, samá kost a třesoucí se tuk pod uvolněnou kůží, ruce bez svalů, také s vyprázdněnými měchy kůže, břicho splasklé. Šel k chatě krásného děvčete a volal je. Matka to zaslechla a poslala dcerku k oknu. Chlipník protáhl ohavnou ruku a podával děvčeti dvacetifrank zlatý. Děvče se rozzlobilo a ukouslo mu malíček. Dověděvši se, co udělala, plakala, neboť jí bylo cizince líto.

K městečku Papeete připlula rakouská admirálská loď na obvyklé výroční jízdě kolem světa. Anglie, Francie, Německo to dělaly, aby ukázaly světu svoji moc, proč by to nedělalo Rakousko? Skupina nejlepších žáků námořní akademie, důstojníci s admirálem v čele vystoupili na břeh, chtíce dle etiketních předpisů, jichž rakouští důstojníci chtěli šetřiti, pozdraviti Jeho Král. Výsost, prince Hinoi, který tu žil, ale nepanoval. Jenom peníze nějaké dostával od francouzské vlády. Byl však znám všude. Byl vtipný. Když ho Francouzi zvali do Evropy, řekl s úsměvem: „Nepůjdu do Evropy, jsou tam anarchisti.“ Admirál v parádě a s celým průvodem šel k jeho obydlí, vzdálenému asi 4 km za Papeete. Bylo horko. Před domkem princovým dělal vysoký černoch pomerančové víno, chutné a silné. Admirál k němu poslal tázati se. Černoch dal na jevo, že nemá kdy. Admirál šel k němu sám. S opovržením díval se na polonahého domorodce s ohromnými nohami, na nichž prsty byly roztaženy a palec zvednut vzhůru jako u primitivního člověka. Admirál vložil celou nadutost do své otázky. Žádal, aby je princovi oznámil. Dával mu peníze. Černoch se usmál: „Nemám kapsy. Ostatně není třeba. Nevím, proč bych vás měl oznamovati sobě samému.“ Všeobecný údiv. Všichni mysleli na nějaký exotický zjev a teď! Přece však veleno „pozor“, pronesena řeč a tak dále. Hinoi je pozval na víno. Všichni se opili. Svlékli se, neboť bylo horko, tančili kolem sudu tanec Bakchův a nakonec se rozlezli, kdo kam mohl, a usnuli. Hinoi pozval všechny domorodce, kteří způsobili ohromný rámus. Důstojníci procitli a s hanbou odcházeli. Tak ukázal Hinoi podstatu evropské, specielně rakouské kultury.

Tři misionáři přišli na ostrov. Král je přijal a byl ochoten přijati nové náboženství, je-li bůh misionářů lepší než jeho bohové. Na důkaz přátelství dal jim své tři dcery. Ty se však druhého dne ráno vrátily s nářkem, že to nejsou lidé, neboť s nimi nechtěli spát. Domorodci se sběhli a chtěli misionáře ubíti. Jen stěží prchli do lesní pustiny. Teprve po létech je vzala anglická loď na palubu.

Potom se rozhovořil Štefánik o pohlavním životě, o plození pěkných nadaných dětí. Závisí to od lásky rodičů, od nálady v době plození, od doby roční i denní. V době války znásilněná děvčata rodí prý krásné děti. Je to plození ve chvíli silného nervového vzruchu. Nutno žíti zdrženlivě. To neškodí, jestli jinak je život racionelní. Byl by to ideální stav — panictví. Jsou lidé čistí, věrní, ne mechanicky, nýbrž celou bytostí. Beneš je takový člověk. Takoví lidé ráno vstanou, usmívají se. Kdo se nepřemáhá, jde k prostitutkám. Má-li jen trochu čestnosti v sobě, je otráven potom — i on pomáhal srážeti nebohá děvčata do hanby, v níž tonou. A strach před nemocemi k tomu. „Svésti ženu je ještě horší. Každá žena je sestrou, manželkou, nebo jistě dcerou. Kdyby mně někdo svedl sestru, ženu, dceru. Co bych řekl? To je nutno si pomysleti. — Ano, altruismus je oprávněn. Bez něho není život lidský myslitelný.“ Štefánik se velmi zajímal o rodinný život svých přátel a měl velkou radost ze šťastného manželství. Často se mne vyptával na moji ženu a děti. — A toho dne k večeru opět. Potom řekl: „Až se vrátíte, vypravujte svým dětem o tom, jak jsme spolu o nich mnoho hovořili.“

Večer o 7. hod. chodili jsme po palubě. Z dálky se žene šedá stěna. Sněhová vánice. Za chvíli už se sypou bílé vločky. Pak všechno v mlze. Obzor se zúžil nesmírně. Viděti jen na několik metrů kolem. Vlny nabývají hrozivého rázu. Sníh se sype. Štefánik je nadšen… „To je krása, to je krása,“ opakuje několikráte.

*

11. dubna:

Ke Štefánikovi jsem šel o půl osmé ráno. Je mu lépe. Měl však opět krvavou stolici. Mluvíme o minulosti. Štefánik: „Jak těžko bylo pracovati v Petrohradě. Jak bylo třeba rychle se rozhodovati. To vysiluje. Po každém napětí přicházela velká deprese. Pamatujete se, když jsem jel do stavky? Ležel jsem. Přišel telegram, vstal jsem. Všichni mi pomáhali oblékati se. Jel jsem. Přišel jsem právě, když Gurko měl odjeti. Kdybych byl přišel později, anebo vůbec nejel, jak mi radili přátelé a francouzský attaché, byl by Gurko odjel a u Alexejeva bychom musili začíti znovu, čímž by se několik dní ztratilo.

Řekl jsem Gurkovi: „Prohráli jsme.“ Tím jsem jej spojoval s námi. Ukázal jsem mu na všecko, co se v Petrohradě dělo. Bylo to všechno pravý opak přání stavky. Chtěli náš vojenský projekt zničiti. Gurko byl rozezlen, až praštil portefeuillem. Chtěl zakročovati. Já jsem ho uklidnil. Řekl jsem: „Oni chtí, abychom vystoupili proti. Jestli oni udělali projekt, nechť se přijme, jak je. Ať se nic nemění. Jen kontrolní komisi třeba ustanoviti, která co chvíli může převzíti funkce vojenské komise, nebude-li tato konati svoje povinnosti.“ Na to příliš zapomínali všichni v Petrohradě, že nutno pomáhati principu, ne stále se obírati osobami. Ujal jsem se i Basilija, ředitele vojenské diplomatické kanceláře v Petrohradě, na něhož by se byl svezl hněv Gurkův za to, že přání stavky nesplněno. Řekl jsem, že chudák Basilij nemohl ničeho udělati, ačkoliv se namáhal, seč byl. Následek toho byl, že Basilij později, přijev do stavky, referoval ve smyslu nám příznivém. Také Pokrovského jsem eliminoval jako neúčastněného v jednání vlády proti úmyslům stavky. — Gurko informoval Alexejeva, když mu předával úřad, a tak věc šla hladce dále. Pokrovský sám vzkázal, že stanovisko vlády k Dürichovi není schvalovací. Je to prý věc národa, ať si ji národ vyřídí. Nevíte, že mám v ruce zápis ministerské rady ze dne 10. ledna. Je příkře protispojenecký a zvláště proti Anglii prudký výpad, přímé podezření, a my označeni jako stambulovci. Mohl jsem sděliti tento dokument francouzské nebo anglické vládě a byl bych neobyčejně stoupl já i česká věc, ovšem za cenu žaloby proti slovanskému národu ruskému. Naše věc nesmí se dostati vpřed na účet Slovanství. Proto jsem ukázal zápis Gurkovi. Zbledl. „Řeknete to své vládě?“ tázal se. „Ne. Musil bych se hanbiti za Slovanstvo. Je to po prvé, kdy jsem v konfliktu mezi svým občanstvím a příslušností slovanskou. Neváhám. Stačí mi, že to sdělím takovému Rusovi, jako jste vy. Postaráte se jistě, aby tento zločin byl odčiněn.“ Podobně ukázal jsem jej Pokrovskému, jemuž jsem dal na jevo, že vím, že jej nepodepsal on, nýbrž Něratov a to z přinucení. Tak jsem jej zachoval pro nás. To jsou jen jednotlivé drobty z toho všeho, co jste nevěděli. Jste první, jemuž o tom mluvím. Mám vás rád. Jsem rád, že jsem se s vámi sešel.“ Řekl jsem: „I já vás mám rád. Vy jste ve mně dovršil to, co mi dal Masaryk.“ Štefánik: „Zveličujete.“ Já: „Ne. Když vy jste řekl svoje, řeknu i já. Pochyboval jsem o vás jen tehdy, když jste odjel do Rumunska a kdy jsem si myslil, že i vy patříte k těm, kdo utekou od práce, když se nedaří.“ Štefánik: „To musilo býti. Viděl jsem, jak se na mne díváte. Ale musil jsem to riskovati. Kdybych byl zůstal, byl by Dürich přišel k vládě aspoň o dva měsíce dříve a já bych byl úplně paralysován. Opotřeboval bych se.“

Hovor se točil okolo různých věcí a přešel i na otázku dědictví. Štefánik považuje hromadění majetku za škodlivé a nemravné a je pro odstranění mechanického dědictví. „Člověk, jehož často ani neznám, jehož snad nenávidím, má děditi po mně. Ať se jmění člověka, zemřevšího bez poslední vůle, dostane státu.“

Štefánik se rád směje, rád vtipkuje. Někdy jsou jeho vtipy trochu kopaničářské.

K večeru opět jsme se procházeli se Štefánikem a Košíkem po palubě. Štefánik je nevyčerpatelný pramen poesie i rozumu. Mluví o Slovácích a Češích. „Je to typické pro nás Slovany, že před vojnou, dokud nás Maďaři a Němci tlačili, křičeli jsme a naříkali, ale jakmile se vyskytla možnost osvobození, již se najdou lidé, kteří mluví o zvláštním slovenském státě. My můžeme existovati jen ve spojení s Čechy. My nemáme kultury. Výšivky — písničky — to není kultura. To mají všichni primitivní národové. Jsme ubozí. Ten lid neuvědomělý. Ale schopnosti jsou tu. Musí se rozvíti. Organisace je třeba, usilovné práce. To nám dají Čechové.“ Já: „Jsem přesvědčen, že spojením těchto dvou kmenů nastane zdravá vzájemná kontrola a konkurence. Slovensko samo by si zpočátku nestačilo ani hospodářsky. Nutno zříditi školy, železnice atd.“ Štefánik: „Kdybychom se rozdělili, byli bychom úplně zničeni Němci a Maďary. I u nás začali slibně pracovati před vojnou. Šrobár! Vytýká se mu leccos. Ale on přece jen byl v první linii, v té, která padne na poli, ale dříve rozervala drátěnou ohradu, aby připravila cestu druhým. A jen pracovat! Poctivě! Nehleďte na uznání, nebo nevděk. Stát sám! Mít radost z činu. Konečně se však najde tolik dobrých lidí, kteří dají člověku uznání a satisfakci. Není to krásnější a uspokojivější, když takový Masaryk řekne: Dobře jste pracoval! než když celá řada lidí prostředních lichotí?

Naší akci vojenské v Rusku mnoho nevěřím. Ani Rusko revoluční nedovede zorganisovati všecko tak, abychom mohli doufati, že zorganisuje i naši armádu. Spojenci nebudou dodávati materiál, aby ležel někde nevyužit. Proto musíme upnouti všechnu pozornost na západ. Budeme-li tam míti divisi, dobře bude. Nikdo nám nebude moci odepříti potom samostatnost. Z Ruska se naší lidé do Francie nedostanou. Vidíte, jak těžko se cestuje nám třem, skoro bez zavazadel.“

*

12. dubna:

O půl osmé ráno u Štefánika. Byl již vzhůru. Jdeme na palubu. Mluví o K. a mém poměru k němu. Nutno ho vynésti. Má dobrý základ. Pomoci člověku! A již vypravuje o tom, jak i v prostitutce nalezl duši takovou, jako mají jiní lidé. Ne ze sentimentality, ale chtěje opravdu pomoci, nabídl často pomoc a mnohé zachránil. Jedna z nich měla malé dítě; opatřil jí místo v prádelně a ona mu přinesla ukázati dítě do parku Monceau, kam chodí chůvy s dětmi. Dítě malé přišlo k němu a řeklo: „Merci, monsieur Milan.“ To vypráví tak měkce, že je cítiti onu vnitřní velkou jeho radost. Při snídaní vypráví, jak přespal na Mont-Blancu s „babou“ v pytli koženém. Ve stínu 40 °C zimy, na slunci vedro. Celá konstrukce tělesná jest ochromena, když se vystoupí na vrchol. „Baba“ se ukázala potom krasavicí Italiánkou.

Po snídaní jsme hráli v šachy. Potom mi dal Štefánik překládati některé ruské listiny a daroval mi milé knižky z Bibliothéque miniature (Pascal, Joubert, Musset, Aucassin et Nicolette). Sám rovná papíry a pročítá je, ač mu není dobře, neboť v noci zvracel. Pojednou zahovořil: „To si budu moci říci vždycky, že jsem pracoval poctivě. Kolikrát jste se divili, proč tak dlouho myslím při stylisaci různých projevů na slovo. A dobře to bylo. Teprve nyní, když to znovu čtu, vidím, jak dobře to bylo. Poctivost není slovo — to je jen logický důsledek života. Poctivost, není-li mystická, stává se silou. Člověk nepoctivý nemůže vykonati velký čin. Může snad chvílemi dosáhnouti příznivých výsledků, ale nemůže pracovati důsledně, neochvějně.“

*

13. dubna:

Blížíme se k Anglii. Moře je tiché. K večeru jsme komponovali se Štefánikem nárys k operetě, v níž hlavní myšlenkou a pramenem komiky měl býti rozpor mezi povrchní „kulturou“ evropskou a primitivním stavem divochů na Tahiti. Děj byl by bohatý, zábavný, pestrý.

*

14. dubna:

Blížíme se již k Hebridám. Moře je zelenavé. Blízkost země zvyšuje pocit bezpečnosti.

Přišil jsem Štefánikovi již druhý utržený knoflík. Štefánik při tom mluvil unaveně, ale celou duší o různých věcech: „Vidíte, včera jsem tak myslil o tom, co je to nenáviděti lidi. A tu mi přišlo na mysl: Nenáviděti máme v bližním jenom svoje chyby.“ Žertovně praví, abych u Masaryka napravil jeho reputaci, když jsem ho pomlouval. (Řekl jsem totiž Masarykovi za svého pobytu v Londýně, že Štefánik odjel do Rumunska a nechal nás osudu.) Já: „Mohl byste si myslet něco jiného?“ Štefánik: „Ne. Ani nevíte, jak vás mám rád. Mám vás tak rád, že vás ani nepřeceňuji. Byla by to urážka.“

Při déjeuner se sblížil Štefánik s Japoncem Kabayamou. Dává mu propagační mapku. Vysvětluje mu velmi pěkně důležitost československého státu nejen ve smyslu negativním, to jest jako obranu proti utvoření silné německé střední Evropy, nýbrž i kladně jako skutečný prospěch pro Spojence. I Japonsko tím získá přímé spojení po suchu s Anglií.

K večeru se počasí vyjasňuje. Slunce vysvitlo. V noci obloha hvězdnatá. Moře šumí, bílé pěny kolem lodi světélkují jako svatojanské mušky. Maják. Břehy ostrovů smyté, příkré. Večer Štefánikovi na palubě velmi špatně. Naříká. „Jsem už velmi zle v tom. Tak to ještě nikdy nebylo. Chvíli se namáhám duševně a už je reakce. Cítím, jak shasínám. Do roka nedožiju.“ Opřel hlavu, rysy obličeje unaveně svěšeného jsou strhány. Zase se zvedl. — Celou dobu jej držím pod pažím. — „A přece, když hledám v nejtajnějších záhybech svého nitra, nenajdu ani stopu sobeckosti, ctižádosti ve své práci. Ani tu slávu jsem nikdy nechtěl. Mám tak rád ten národ náš, tak klidně, že to ani nemusím říkati. Jako manželé v šťastném manželství. I když si říkají, že se mají rádi, přijímají to klidně, jako samozřejmé. Nemůže býti jinak.“ Opět se vyslovuje o Slovácích jako Češích žijících na Slovensku a o Češích jako Slovácích žijících v Čechách. Nemůže mluviti. Svádím jej do kajuty. Tam ještě sedíme. Štefánik opět mluví. Vypráví o Košíkovi, jak ho opět vychovával. Vysvětloval mu pojem práva a střečkování. Právo přichází plněním povinností. Hierarchie je nutna, ale každý sám se musí zvednouti. Podřízení organisaci je nutné. Dáváme část své svobody, abychom ostatní svobodu zachránili. Vypráví Lamenaisovou bajku o lidech, našedších kámen na cestě. „Šlechta? My nesmíme šlechtu demokratisovati, nýbrž národ zaristokratisovati. Ovšem ve smyslu řeckého ,aristos‘ — nejlepší. Můj otec byl šlechtic, zeman, já jsem ze staré šlechtické rodiny, ale nedostal jsem se do společnosti ukazováním na své šlechtictví, nýbrž svou prací. Tatínek říkával: ,Šlechticem se člověk nerodí, šlechticem se stává. Kdo je držen ve výši druhými, nemůže se udržeti. Musí padnouti, jakmile jej pustí.‘“

„Dobro — vždycky lidé šli k dobru. Význam dobra poklesl, když mu byl dán mystický význam. Vývoj lidí není spirála, nýbrž vlnovka vzestupná. Vzepětí vln jsou stále vyšší. Kdybychom zlo jen odráželi od sebe, již tím konáme dobro. Jako když v Alpách se leze úzkými komíny vzhůru jenom tlakem těla na stěny. Parasiti jsou jako padělatelé potravin. Tito nemohou požívati žádného pokrmu nebo nápoje, aby v něm neviděli padělku. Tak parasiti se dívají na lidi čestné a pracující jako na podobné sobě.“

Večer mi Štefánik vyprávěl, jak chytil Japonce ukázáním na jistou podobu pražského baroka s japonskou architekturou. A Japonci prý na to jdou. Řekl jim též, že Čechové prví začali psáti o Japoncích sympaticky.

*

15. dubna:

Překrásný den, nádherné moře. Vjeli jsme do Irského moře. Při snídaní Štefánik opět s Kabayamou, jenž mu ochotně nabízí své služby a odporučuje mu své známé v Tokiu. Před déjeneur chodím po palubě s Kabayamou a vyprávím mu o Štefánikovi a Masarykovi. Po déjeneur jde Kabayama sám k Štefánikovi a velmi důvěrně s ním mluví. Dal mu doporučení do Tokia, kde není třeba pracovati žurnalisticky, nýbrž od osoby k osobě. Mezi námi a Japonci rozvinul se velmi pěkný poměr. Italská společnost, jež celou cestu projevovala velikou ustrašenost, začala bouřiti, jakmile jsme byli za větrem. Poslali k nám stewarda, abychom šli s nimi vypíti vína. Nešli jsme, neboť to bylo pozvání jako v hospodě.

Kapitán lodi ukazoval Štefánikovi a mně telegram: „Nepřátelské ponorky objevily se u severního pobřeží Irska.“ Přišly tam za 4 hodiny potom, když jsme projeli do Irského moře. Výpočty Štefánikovy se ukázaly pravdivými. Před třemi dny říkal, že se počasí uklidní a že můžeme dojíti k Irsku právě v dobu, kdy tam přijedou ze svých basí odpočinuté německé ponorky.

*

16. dubna:

O 5. hodině ráno před Liverpoolem. — Štefánik strávil neklidnou noc. Je mu zle. Budeme tu státi do poledne.

V rozhovoru řekl Štefánik: „Není lidí černých ani bílých.“

O polednách přišla komise. Štefánik byl podrážděn dlouhým čekáním. Komise prohlížela zavazadla a pasy. Učinil jsem poznámku o roku jeho narození, jak jsem jej vyčetl z pasu. Štefánik řekl podrážděně: „Mlčte a nežvaňte.“ Tím lehké napětí. O 2. hodině odjíždíme na břeh a do hotelu Adelphi (Midland). Krásný hotel. Večer jsme opět se Štefánikem dobří.

*

17. dubna:

Ráno 9.49 vyjeli jsme expresním vlakem z Liverpoolu, sev.-záp. nádraží, do Londýna. Ve vlaku došlo záhy ke srážce mezi mnou a Štefánikem. V rozhovoru o budoucnosti řekl: „Víte čeho se nejvíce bojím, až budeme doma? — Že je Slovensko degenerované.“ Řekl jsem, že snad je možno mluviti toliko o přechodním stavu, o zmatku nezaviněném. Štefánik: „Klesla-li umělecká cena výšivek, mizejí-li krásné národní písně a nejsou nahrazovány ničím lepším, ba ani rovnocenným, je to degenerace.“ Odpovídám, že nemůže nic vzniknouti místo přežitých forem, protože není k tomu dána možnost. Ale to, co bylo, ukazuje právě schopnosti národa. Štefánikovi bylo asi nemilé, že hájím proti němu Slovenska před Košíkem — americkým Slovákem — jako by Štefánik nebyl dost dobrý Slovák. Proto řekl prudce: „To je ale pikantné, že vy proti mne hájíte Slovákov.“ Slovo „pikantné“ popudilo mne a řekl jsem klidně, ale zahroceně: „Odpusťte, doktore, nevěděl jsem, že ani vám člověk nesmí vždycky říci, co si myslí.“ Štefánik prudce opáčil: „Čože? Ja, že neznesiem pravdy?“ Viděl jsem, že rozčilení Štefánikovo má pramen v jeho chorobě a proto jsem mlčky vyšel do chodby vagonu, zavřev kupé za sebou. Když však zřízenec přinášel v Stanfordě oběd pro nás tři, vešel jsem dovnitř. Štefánik dělil porce. Všichni jsme mlčeli. Pojednou políbil Štefánik Košíka i mne. Řekl jsem: „Nu což, myslíte ještě, že jsem vám chtěl ublížiti?“ Štefánik: „Ne. Ale musí to býti se mnou velmi zlé, když ubližuji takovému člověku, jako jste vy.“ Brzy se vrátila stará družnost.

Do Londýna jsme dojeli o 1/4 3 hod. odpoledne. Dovezli jsme Štefánika do Claridge’s Hotel na Brook Street, nedaleko Grossvenor Square. Já s Košíkem ubytovali jsme se na Trafalgar Squ. v Morley’s Hotel. Sotva jsme se upravili, šli jsme k Štefánikovi a s ním k Masarykovi. Máme již zprávu, že odjel na několik neděl. Paní Olga nám oznámila, že je Masaryk v Amble ve Skotsku, kde čeká na loď, aby odtud jel do Ruska. Štefánik vysílá Košíka, aby ihned zítra jel za ním a přivezl ho.

*

18. dubna

Šel jsem po obědě k Štefánikovi se Sýkorou, jednatelem české organisace v Londýně, jenž si přál Štefánika pozdraviti. Byla tam paní Olga. Štefánik se vyptával Sýkory na londýnskou kolonii naši. Potom mluví s paní Olgou o filosofii dějin, která je prý jenom v každém z nás a my ji aplikujeme na historii. Vpravdě je to všecko něco jiného. Snažil se prý pochopiti historii, ale vidí, že to není historie, co se píše. Je velký omyl tvrzení, že je historie učitelkou lidí. Potom hovor o klasifikaci věd. Není absolutního vědění. Matematika! Myslí se, že věta 2 × 2 = 4 je absolutní jistota, platící všude, bez ohledu na místo, čas, na vnitřní náladu a duševní život. A je to také jen konvenční pravda. 2 = 1 + 1 a co je to 1? Nebylo by pojmu 1 bez věcí. Mluví o čtyřech i více rozměrech, platných pro jiné světy — ne jako o něčem metafysickém, nýbrž úplně reálném. Čím více rozměrů, tím jednodušší se všecko jeví. A přechází na naše snažení revoluční, zdůrazňuje nutnost ukázněnosti, lásky. — Odešel jsem se Sýkorou na večeři.

*

19. dubna:

Štefánik u Masaryka, jenž přijel z Amble včera večer o 1/2 12. s Košíkem, jemuž se podařilo Masaryka poznati podle silhouety vržené světlem zvnitřku pokoje hotelového na zácloně v okně. Po společném luncheon jel Štefánik s Masarykem k Steedovi. Večer intimní večeře v Claridge’s Hotel v Štefánikově komnatě č. 351. Jídelní lístek: polévka, ryba, telecí escalope, zmrzlina, káva. Štefánik i Masaryk byli veselí. Masaryk vypravoval, jak v letech osmdesátých našel v polévce 4 šváby. „Jak by ne, vždyť je jich v kuchyni černo,“ řekla dobrodušně hospodyně. Později, v hovoru o počátcích našeho hnutí, řekl Masaryk: „Mně vlastně přinutilo jíti za hranice počínání těch našich vojáků. Vždyť oni dělali jen to, co jsme my celá léta hlásali! To mnou otřáslo.“ Seděli jsme do 11. hodin večer. Srdečné rozloučení Masarykovo se Štefánikem. Více pohledem.

*

20. dubna:

Doprovodil jsem s Košíkem Štefánika ráno na nádraží. Štefánik jel do Paříže. Byl unaven, ale dobré nálady. Na nádraží ve vagoně loučí se s námi políbením: „Vím, čím jste mi byli na cestě, a děkuji vám, chlapci.“

*

21. dubna:

Přijel do Londýna Beneš, takže se se Štefánikem minul. Beneš posílá Košíka ihned o 4.5 hod. odp. se vzkazem pro Štefánika, co dělati nyní, kdy ministerský předseda anglický, francouzský a italský sešli se ve Francii, aby konferovali o rakouské nabídce separátního míru.

Dal jsem paní Olze znění telegramu, jenž má býti odpraven na přání Štefánikovo do Petrohradu: „Chovejte se na sjezde rozumně, ale energicky.“ — Napsal jsem dopis do Petrohradu, který podle přání Štefánikova má Masaryk podepsati a odeslati. Obsah: Pro nepřekonatelné materielní překážky nemůže přijeti dříve než v květnu; energicky, ale bez radikálničení pracujte na očistě Svazu; uspíšiti vydání ruského časopisu. Tento dopis měl býti odsunutím zájezdu Masarykova do Ruska, neboť Štefánik se bál, že bude Masaryk při přepravě Severním mořem lapen německou ponorkou. Masaryk však za týden přece odjel, věda, že je v Rusku jeho přítomnosti co nejdříve třeba.

*

Potom jsem Štefánika neviděl až 1. července 1917 ve Washingtoně. Byl jsem ve Spojených státech od počátku května, agituje pro naši věc v českých i slovenských koloniích. Dne 23. června dozvěděl jsem se v Chicagu, že Štefánik je na americké půdě. V Baltimore mne zastihl dne 30. června dopis Perglerův, abych přijel do Washingtonu ke schůzce se Štefánikem, svolané na den 1. července o 9. hod. ranní.

*

1. července:

Dojel jsem do Washingtonu před 9. hodinou. Do Congres Hall Hotelu, kde již byli Dr. L. Fischer, E. Voska, K. Pergler, Alb. Mamatey, Iv. Daxner, J. Bielek, prof. Hrdlička. Později o něco přišel Štefánik. Po oficielním podání ruky všem vrací se ke mně, pohladí mne po tváři a praví: „Jak rád vás vidím.“ Jednání začalo před 10. hodinou. Po uvítání zahajuje Mamatey schůzku. Štefánik obšírně referuje o situaci v Rusku a o aféře Dürichově, načež projevena přítomnými zástupci amerických Čechů a Slováků důvěra Národní radě a Štefánikovi. Pak mluví Štefánik o kijevskem zápise řka, že tam prvně precizován program jednoty československé. Nutno utvořiti politicky nedílný stát, ne řečově nedílný. Tím váže Daxnera, jenž byl odpůrcem československé jednoty. Nyní projevuje souhlas a prohlašuje, že Liga proti Košíkovi ničeho v Rusku nepodnikala, ač Košík má důkaz o opaku (dopis). Potom se rozvinula debata o vojenské otázce. Podle Štefánika je situace příznivá a dá se něco dělati. Jen abychom dostali lidi. Nejen na frontu, nýbrž i do týlu. Zdůrazňuje nutnost spojení a stálé součinnosti Sdružení a Ligy. Přijímá se zásada, že Sdružení a Liga budou se scházeti nejméně jednou za dva měsíce a to předsednictva. Žádné kroky nebudou se díti bez součinnosti obou organisací. Voska praví, že na zítřek o 11.10 dop. povolena je audience u Wilsona. Nebude-li Wilson přítomen, přijme deputaci Lansing. Štefánik to považuje za velkou vymoženost. Do deputace, jež má projeviti city loyality k Spojeným státům a upozorniti na Štefánika, určen Voska, Pergler, Košík, Mika. Štefánik jako vždy neúnavný a okouzlující. Profesor Hrdlička dovolává se svých antropologických důkazů, že Čechové a Slováci byli ve svých zemích již před Kristem, jak svědčí hroby v záp. Čechách i na Slovensku. Slováci jsou prý fysicky nejzdravější kmen slovanský a nejčistší. Odpoledne jsme se dali fotografovati před Congress Hall Hotelem. Rozešli jsme se až večer o 9. hodině. Dovezl jsem Štefánika do hotelu Arlington (apartmenty). Já jsem si najal byt vedle Štefánika. Pouta, jež mne k němu vázala, rázem oživla a zesílela.

*

2. července:

Prošel jsem si město s Perglerem a p. Svobodou ze Ceedar Rapids. Také v jihoslovanském komitétě jsme byli, jejž řídí Grigorievič velmi prostředně. Po obědě s Perglerem do Arlingtonu. Napsal jsem zápis o včerejší schůzi. Štefánik přišel o 5. hodině z fran. velevyslanectví. Setrvali jsme s ním dlouho do večera. Na Perglera učinil Štefánik mocný dojem. Než jsme šli spát, řekl Štefánik: „To mi je vždycky útěchou, že jsem chtěl jenom dobro.“

*

3. července:

Přijel Košík, Voska, Mika z New Yorku. Dal jsem Perglerovi projev pro Lansinga, jak jsem jej se Štefánikem stilisoval a v němž se poukazuje na loyalitu Čechoslováků ve Spojených státech, na vnitřní pouta vážící je k národu ve staré vlasti, na ochotu k obětem pro Ameriku i pro trpící národ a konečně zmínku o Štefánikovi, na něhož možno se obrátiti ve věcech politických. Stala se chyba. Vyšlo na jevo, že to není audience u Wilsona, nýbrž jen u Lansinga a že Wilson o ní ničeho neví. To zjistil Štefánik včera, když francouzské velevyslanectví telegrafovalo Wilsonovi, chtíc připraviti půdu pro audienci. Štefánik to však obratně uhladil, vsugerovav velevyslanci, že mu dobře neporozuměl.

Audience byla krátká, ale dobrá.

*

4. července:

Z telegramů v novinách dovídáme se o skvělém vítězství československé střelecké brigády u Zborova, jež vzala nepřístupné posice, zajala 3100 vojáků a 15 děl. Projížďka městem. Po obědě odjel Voska s Perglerem. Já do Arlingtonu, kde píši Štefánikův dopis Lize a Sdružení, aby předběžně udaly jaké jsou šance naší vojenské akce a) bez předběžné velké agitace, b) s velkou agitací. Stilisujeme článek pro chicagské noviny o naší účasti v bojích v Haliči (pod Zborovem).

Potom se Štefánikem vyjížďka v malém kočárku. Je pěkný den. Jedeme krokem do Grand Parku. Krásný, přírodní park s divokými partiemi. Chvílemi sestupujeme a jdeme pěšky, přetínajíce serpentinu, po níž kočárek jede sám. Štefánik je šťasten. Vypravuji mu anekdoty z činnosti ochotníků divadelních v New Yorku, jež nám včera večer vyprávěl Voska. Štefánik se upřímně směje. I on mi rozpráví veselé episodky o svém otci. Park mu připomíná domov na Slovensku. Zase zvážní. Vypravuje mi, jak se okolo něho točila žena jakási — krasavice. „Ale to víte, já jsem příliš kritický. Do mne by se nemohla zamilovati. A pak — nutno žíti čistě — úplně. Jsem přesvědčen, že bych jinak nemohl tak pracovati pro naši věc, kdybych nežil bezvadně. A byla to špionka.“ Jezdíme od 1/2 4. do 7. večer.

Noviny přinesly zprávu o propuštění Kramáře a Klofáče.

V týdni od 9. — 15. července chodil jsem v New Yorku denně ráno do hotelu Plaza k Štefánikovi, jenž chce podati náčrt jednotlivých kapitol o nás pro Wilsona. Já s Gettingem mám udělati část: „Češi a Slováci jako kulturní faktor v člověčenstvě“. Tvrzickému jsem dal udělati kapitolu „Postavení Maďarů v této válce“.

*

12. července:

Schůze předsednictev českých a slovenských organisací v budově Dělnického Amerického Sokola na 72 ul. Eastside. Štefánik nechtěl jíti, byla s ním velká práce, než jsme ho s Voskou přemluvili, aby šel. Bylo mu nedobře, ale šel. Než přišel, mluvil Getting o spolupráci Čechů a Slováků, pak já. Přerušil mne příchod Štefánikův. Všichni důstojně, klidně vstali, předseda Českého Nár. Sdružení v New Yorku Koňas ho krátce pozdravil. Štefánik pěkně mluvil. S počátku velmi unaveně. Nechtěl prý přijíti, chtěje zůstati věren svým principům. Ale přišel a má radost. Slováci a Češi pohromadě. Nemudrovati, proč bylo rozdělení. Jíti společně, jako to bylo dříve. Jedno tělo. „Ve vašem potlesku nerozeznávalo ucho zvuků slovenských a českých. V tvářích vašich nevidím rozdílů. Proto třeba jíti společně za jednou věcí.“ — Na konec vyřizuje pozdrav Masarykův. Další část schůze byla velmi pohnutá pro přítomnost Horkého, jenž tvrdí, že má dopis, v němž prý Eduard Beneš nazývá emigraci naši luzou. Charakterisuji jej jako hrozný zjev v naší literární historii. Ujímám se Beneše. Vytýkám Horkému, že bral peníze rakouské v době, kdy už tekla krev národa v boji proti Rakousku. Horký je vynesená mrtvola a nikdo ji nebude nositi do domu.

Po mně Štefánik rozrušeně, ale jasně a mohutně líčí aféru Dürichovu, doplňuje svoje líčení detaily, jež usvědčují Düricha při nejmenším z politické neprozřetelnosti. Označuje Horkého jako zbabělce, neboť se vrhl na Beneše, jenž jest nepřítomen, a neodvážil se vystoupiti proti Štefánikovi, ač on vedl boj proti Dürichovi. Přímo ukazuje na nespolehlivost Horkého a že tudíž nebude před ním říkati detaily, jichž by mohl užíti na škodu naší věci. Dojem řeči Štefánikovy byl mohutný. Horký byl zabit. Druhého dne řekl ev. farář Koukol, že mu bylo jako při popravě.

*

13. července:

Odpoledne chystal se Štefánik jeti do Washingtonu. Byl jsem u něho a pomáhal jsem mu baliti věci. Mluvili jsme, smáli jsme se, v tom padl jako podťatý. Vzpamatoval se na pohovce, kam jsem ho uložil. „Jsem jako oblben,“ řekl, když se probral k vědomí. Pak vstal a těžce, nejistě kráčeje říkal strašně smutně: „To není život, to není život.“ A přece ještě se mnou stilisoval prohlášení předsednictev československých organisací, jež jsem načrtl. Byl znechucen včerejší schůzí, ale podařilo se mi přesvědčiti ho, že schůze nebyla bezúčelná a jeho přítomnost i řeč že jí dodaly významu. Doprovodil jsem ho na nádraží.

*

23. července:

Štefánik přijel. Zvoní mi o 10. hod. dop. Donesl jsem mu dopis pro Paříž i s přílohami. Je spokojen. Bylo toho 14 velkých hustě psaných stran. Štefánik šel do společnosti žurnalistů seskupených okolo revue The New Republic, kteří dávali oběd na jeho počest. Štefánik měl tuhou práci. Dokazoval, že ponechání Rakouska je velmi nebezpečné pro mír. Rakousko nedá svobody národům. Na námitku, že Spojenci k tomu Rakousko donutí a budou je kontrolovati, odpověděl Štefánik: „Ano. A tak bude nutno chrániti i osvobozené národy. My budeme dosti silni, budeme-li chráněni. Avšak v Rakousku zajdeme.“ Získal žurnalisty úplně.

*

24. července:

Ráno byli u Štefánika newyorští Slováci s Gettingem v čele. Štefánik leží. Je hrozně strhán. Mluví velmi pěkně o našem vojsku, o povinnosti k národu i k Americe. Po schůzce této obědval jsem se Štefánikem a zmínil jsem se mu o pěkné práci malíře Mrázka, jemuž by bylo dobře pomoci. Štefánik si přeje s ním mluviti. Telefonuji Mrázkovi. Štefánik slíbil mu účinnou pomoc.

*

26. července:

Na procházce se Štefánikem na Madison ave., pak do Hotelu Plaza zpět, kde plukovník srbský s doporučením od Dra Beneše vyjednává se Štefánikem o československých oddílech v srbské armádě.

Později šel jsem se Štefánikem k Fred. H. Allenovi, s nímž jednal Štefánik o získání World pro naši věc. Podařilo se mu to úplně.

*

30. července:

Včera zpráva z Večerního Vremene o těžkých ztrátách našich tří pluků v Haliči, kde prý naši nechtěli ani ustoupiti ani se vzdáti. Hovořil jsem s Perglerem o možném veřejném projevu na způsob panichidy. Štefánik však s tímto návrhem nesouhlasil, řka, že nemůžeme dělati smuteční projevy ani příliš zdůrazňovati naši účast v celé akci. Spíše by doporučoval projev všeslovanské solidarity.

*

31. července:

Veliké vedro včerejší (94 °F) se stupňovalo na 96 oF. Všechno jako ubito. I Štefánik chudák zbit. Přišel k němu Xaver (pseudonym Fr. Kopeckého) a byl tam už Mika. Xaver mu vykládá úmysl Whitmanna (new-yorský guvernér), který chce organisovati velkou výzvědnou službu na odhalení německých intrik, aby si pomohl k presidentství. S ním prý jde Maxwell. Whitmann je prý však podezřelý, neboť jde s Hamerlingem, jenž je rozhodně progerman. Štefánik Xavera zrazuje. Nutno býti opatrný. Neodmítnouti úplně, nepohněvati nikoho, ale nechati se v reservě s výmluvou na národní práci.

Štefánik měl velkou radost z mé knížky veršů (Pod mrakem) a zvláště z věnované básničky (Slunečnice) i z připsání. Jen se usmál, ruku mi pohladil a stiskl.

V noci odjel Štefánik do Washingtonu.

*

4. srpna:

Štefánik přijel. O 10. hod. k němu do Plaza. Bydlí v č. 1037. Byl právě u snídaně s Mikou. Řekl mi, že naše vojsko pro Francii jest povoleno. 400 našich lidí možno poslati do důstojnické školy francouzské. Potřebné peníze budou dány. Nutno začíti. Naše věc prý vůbec stojí dobře, kdežto Poláci a Jihoslované prý mají potíže. Štefánik prý poslal také do Chicaga obsáhlý telegram, v němž ukazoval na to, že se jedna věc vypichuje, jako bychom nikdy nic jiného nebyli vykonali (vztahuje se k panichidě, uspořádané za naše padlé v Haliči na podnět Tvrzického v Chicagu). Posílati prapor našim do Ruska také není dost moudré. Řekne se tam: Proč nejdou oni? Proč se to udělalo právě při příchodu ruské komise do Chicaga, kdy se tato nemůže vyhnouti? „Nu což. Nebudu to bráti tragicky. Hůře je v Rusku. Tam Brusilov resignoval, vrchním velitelem je Kornilov. Mimo to celková situace otřesena. Patrně kadeti dělají obtíže. Kerenskij chce odstoupiti.“ Přišel Getting. Štefánikovi je velice špatně. Leží a naříká: „Môj Bože, môj Bože!“ a zase: „Drahí priatelia!“ A v tom o 1/4 1 hod. telefon, aby jel do Newportu. Jede přes všechny bolesti. Xaver půjde s ním. Štefánik mu radí, aby pracoval pro Maxwella, ale diskretně. Potom oba na dráhu.

*

9. srpna:

Došel dopis od Štefánika z Newportu. — Byl krátký, ale bolestný. Zase byl nemocný. Měl vnitřní krvácení. Velmi zeslaben. Dobře prý však udělal, že jel do Newportu, kde mnoho vlivných lidí, kteří o nás velmi málo vědí.

*

13. srpna:

Štefánik přijel z Newportu s Perglerem, jenž za ním jel 9. srpna v noci se zprávami. Slibuje mi, že přijde večer do schůze československých umělců, literátů a žurnalistů, kterou jsem svolal s Leitnerem na dnešek do Leitnerova bytu 63 E. 72 s programem: Jak nejvíce prospěti našemu hnutí za svobodu. Večer jsem zajel pro Štefánika ke Korbelovům a jel jsem s ním a Korbelem k Leitnerovi. Schůzka byla pěkná. Přítomní: Štefánik, Korbel, Růžička, Matulka, Mička, Kratina, Grégr, Sperakus, Leitner, Čapek, Pleteník, Rejsek, Mrázek, Pergler, já.

Leitner zahájil schůzi ukázáním na neúčast naší inteligence v našem hnutí a na položení žurnalistiky. Já ukazuji na nutnost přiblížení se k práci účastí na schůzích Č. Nár. Sdružení a Sl. Ligy, utvořením informačního kroužku pro noviny, získáváním inteligence. Ukazuji na únavu, jež vznikla mezi lidem, který nemá nové vzpruhy. My mu ji musíme dáti.

Štefánik mluví pěkně. Ukazuje na nutnost práce a na výsledky své práce. Nutno vniknouti do amerických kruhů vlivných. K tomu cíli doporučuje založiti československý umělecko-literární klub. Všichni souhlasí. Štefánik mluvil skoro 2 hodiny. O 11. hod. schůze skončena. Příští schůze určena za týden u Korbela.

*

14. srpna:

S Mrázkem a jeho paní u Štefánika v Plaza, kde byl právě Košík. Paní Mrázková byla šťastna, že viděla Štefánika, jenž také projevil radost. Po odchodu Mrázkových i Košíkově zadržel mne Štefánik. Pojede prý odpoledne do Chicaga. Pomáhal jsem mu baliti. Líbal mne a ptal se mne, mám-li ho rád prostě tak jako člověka. Řekl jsem mu, že jsem nikdy neměl žádného muže raději. On mi řekl: „Cítím ve vaší přítomnosti úplnou bezpečnost, bezelstnost.“ Řekl mi potom, abych do Chicaga nejezdil. Uznávám, že by to nebylo zatím dobře. Ostatně prý mne povolá k vojenské konferenci. Potom na lunch dolů, kam přišel Pergler. Štefánik si ho dobírá, že líbal v Newportu ruce dámám, čímž se provinil proti socialistickým zásadám. Odprovodil jsem je oba na dráhu.

*

24. srpna:

Pergler přijel přes Newport, kde Štefánik zůstal. Nebyl jsem pozván do vojenské porady, aby nebyla drážděna samolibost některých lidí.

*

28. srpna:

Štefánik včera ráno přijel z Newportu a hned jel do Wrashingtonu.

*

31. srpna:

Štefánik se vrátil z Washingtonu.

*

1. září:

K Štefánikovi ráno. U něho Getting. Štefánik nám čte kopii smlouvy mezi francouzskou vládou a Národní radou o československé armádě, která má býti úplně samostatná, důstojníky jmenuje Národní rada, scházející důstojníky dá francouzský štáb za souhlasu Národní rady. 30-40 tisíc dobrovolců možno převésti do Francie. Peníze dá francouzská vláda. Můžeme je splatiti, budeme-li chtíti. Štefánik mi řekl, že nenaléhal, abych byl poslán do Chicaga k poradám, kde vinou čísi proti mně zaujatost. „Protože pracujete. Nebyl jste poslán, ale také ne eliminován.“

*

4. září:

Pracoval jsem celý den se Štefánikem.

*

5. září:

K Štefánikovi. Píši vojenské instrukce.

*

6. září:

Celý den pracoval se Štefánikem o článku pro World.

*

7. září:

Celý den pracoval u Štefánika na článku. Manifestační schůze bude 16. odpoledne o 3.30 v Carneggie Hall. Promluví Franklin-Bouillon a Štefánik. K Štefánikovi přišel Franklin-Bouillon.

*

8. září:

Ráno jsem donesl Štefánikovi od Řetických, kde jsem bydlel, koláč se švestkami. Velmi mu chutnal. Do odpoledne do 4 hod. jsem pracoval se Štefánikem o zmíněném článku. Štefánik je velmi svědomitý, stilisuje velmi poctivě, uvažuje o každé nuanci slova.

*

Dnem 9. září 1917 je můj deník přerušen, a začíná zas teprve dnem 21. ledna 1918.

Se Štefánikem sešel jsem se zas až v Římě.