ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1. srpna:

O 11. hod. dojel jsem z Paříže do Říma, kde jsem měl za spolupráce s americkým velevyslanectvím učiniti vše potřebné pro systematické rozvracení rakouské fronty energickou agitací. To byl účel, za nímž jsem byl vyslán vládou Spojených států severoamerických do Italie se souhlasem předsedy Čs. Nár. rady prof. Masaryka. Po krátké návštěvě na Via Boncompagni 93 v kanceláři Čs. Národní rady a v redakci časopisu „V boj“, odešel jsem s br. por. Lípou do hotelu Belle Vue (Bella Vista). Po obědě odebral jsem se s br. Papírníkem do hotelu Albergo Grande, kde jsem doufal v setkání se Štefánikem, jehož jsem chtěl informovati o svém poslání. Štefánik právě seděl při obědě s generálem Grazianim, s majorem Konrádem, jenž přišel do naší armády v Italii ze srbské armády, a dvěma damami. Štefánik pokynul mi s úsměvem, abych posečkal. Za nedlouho vešla celá společnost do foyeru a Štefánik mne přede všemi objal a políbil se slovy: „Pánbůh mi vás posílá.“ Byl zřejmě velmi rád, že mne vidí a mně bylo také dobře, že jsem zas blízko něho. Graziani je svěží šedesátník, prostřední postavy, širokých ramenou, modrých bystrých očí, upřímného, energického pohledu, usměvavých úst, s vousy silně prošedivělými. Po chvíli společného hovoru mluvím se Štefánikem, který ihned protestoval proti mému poslání, řka, že nemůže nikdo z naší revoluční organisace býti placen kterýmkoliv ze spojeneckých států a že pro mne to práce není, neboť jest vykonávána zvláštním bureau na frontě. Ostatně je třeba, abych s ním šel do Vladivostoku.

*

2. srpna:

Ráno o 9. hodině byl jsem již u Štefánika. Ležel ještě. Byl rád, líbal mne. Představil mi svého dobrého sluhu Francouze Garreau. Dole potom delší schůzka s Papírníkem, Logajem, Konrádem, při níž opět Štefánik rozvíjel svůj talent uvědomování a amalgamování lidí, Na moji předcházející poznámku zvýšil ihned plat členů kanceláře Nár. rady na 500 lir, dal řadu pokynů a návodů.

*

3. srpna:

Dopoledne u Štefánika v hotelu s Papírníkem a Konrádem. Tam přišel malíř Brázda, jenž má za ženu Švédku a bydlí v staré zahradě divoké nad Borgho di Santo Spirito. Štefánik Brázdoví prudce domlouvá, ale po chvíli se hovor uklidňuje, Brázda je uveden Štefánikem k nám se slovy: „Tak a mluvte spolu jako dobří kamarádi.“ Tohle Štefánik dovede. Říci upřímně pravdu, ale neurážeti a hledět získati. A hle, Brázda prohlásil, že půjde do armády.

Zapomněl jsem poznamenati, že jsem Štefánika zastihl v Římě již jako generála, čemuž jsem byl z duše rád.

O 5. hod. odp. schůze v kanceláři Národní rady, jíž byli přítomni kromě Štefánika a mne: Papírník, Logaj, Bureš, Linhard, Novák, Havrda, Lípa, Konrád a Slováci Papánek a Gábriš. Štefánik podal nástin politické situace. Upozornil na přátele (zvláště attaché franc. velevyslanectví, Orlando, Sonino, v němž se prý lidé mýlí, ale jenž nás nezradí a j.), upozorňuje i na nepřátele; vyzývá k opatrnosti vůči italskému spolku propagujícímu českosl. věc, kněžna P. dopisuje si prý s celou řadou našich důstojníků a p. Nabádá k lásce a spolupráci. Políbením a objetím loučí se se všemi. Mne jmenoval svým adjutantem a kapitánem čs. armády. Po schůzi jsem s ním odjel autem na francouzské velevyslanectví, odtud do hotelu, kde jsem se s ním rozloučil. Dal mi rozkaz, abych navštívil některé tábory zajatecké, abych zajel na frontu a potom za ním do Paříže. Bude mi telegrafovati.

*

17. srpna:

Do Paříže jsem přijel o 11. hod. Z hotelu „Lutetia“ do Nár. rady, odkud mne br. Šilhan vedl do Štefánikova bytu na ulici Le Clerc. Až v šestém poschodí bydlí. Vytahovadla není. Jeden pokoj plný památek, zvláště z Tahiti. Můj růžek kavkazský a vlasová ozdoba indiánská, jež jsem Štefánikovi daroval, jsou zde též. Štefánik mi dává instrukce. Pojedu s ním.

*

19. srpna:

Večer v kanceláři Národní rady scena. Štefánik se přišel se všemi rozloučit a musil ještě vyříditi věc s Hlaváčkem, neboť Beneš byl názoru méně radikálního. Přítomni byli kromě Štefánika, Hlaváčka a mne, pokud se pamatuji, Beneš, Markovič, Sychrava, Strimpl. Štefánik velmi klidně, určitě konstatoval, že Hlaváček přijal v Římě peníze za služby informační, prokázané italské vládě a tím ztratil právo representovati naši věc. Hlaváček se bránil tvrdě, že se mu křivdí, ale konečně se podrobil.

Večer jsme odjeli do Brestu: Štefánik, kapitán Fournier, jeho přítel z doby jeho aviatické činnosti na frontě, poručík Levi, žid z Elsaska, jehož vzal Štefánik s sebou, protože uměl trochu japonsky, a já. Do Brestu nás doprovázel Larentier.

*

20. srpna:

O 9. hod. ráno do Brestu, kde nás očekával pplk. Lorreau. Do hotelu na oběd, po obědě na loď americkou „Mongolia“, která dříve jezdila na Pacifiku jako obchodní loď, ale nyní byla skvěle přestrojena na loď nemocniční k dopravě raněných. Štefánik dostal kabinu druhého kapitána Walkera. Jelo s námi asi 150 raněných a asi 250 amerických důstojníků, kteří jeli do Ameriky instruovati nové důstojníky pro službu na frontě.

*

21. srpna:

Štefánik jel přenocovati do hotelu v městě, aby si odpočinul od velké únavy.

*

22. srpna:

Ráno o 10. hod. šel jsem s Levim za ním a po obědě šli jsme společně na loď. Odpoledne jsme viděli torpedovanou loď francouzskou, vlečenou do přístavu. O 7. hodině večer sme vyjeli. Při večeři sedí Štefánik se čtyřmi plukovníky americkými. Večer na procházce se Štefánikem po dolní přední palubě. Mluvíme o ženě a jejích úkolech. Štefánik: „Nevykládejte si, co řeknu, jako nedostatek taktu. Žena je samice. Má velký vliv na muže, který nemůže dosáhnouti uskutečnění své touhy, leč s jejím svolením. Bude-li žena vychována, bude-li povznesena ve svém názoru na život co nejvýše, bude uplatňovati svůj vliv na muže v nejkrásnějším smyslu. A věno se musí zrušiti. To je hrubé. — Žena musí býti nejvyšší cenou života.“

*

23. srpna:

Dopoledne mi Štefánik vyprávěl o původu systematické vojenské akce. Štefánikovo poslání do Ruska splnomocňovalo ho k utvoření československých vojenských jednotek, jichž by se užilo buď v Rusku nebo ve Francii. Vyvedení zajatců z Rumunska bylo prvním větším oficielním krokem. Štefánik naléhal, aby v Rusku byla řádná armáda, ne výzvědné oddíly. Cesta do Ameriky byla pokračováním vojenské akce. Když tam věc dána do pořádku, jel do Francie, kde zabránil nevhodné stilisaci Pichonova dopisu, v němž stálo, že Francie tvoří naši armádu. To by nám bylo dávalo pečeť protektorátu, byla by to věc více francouzská nežli naše. „Brzdil jsem naši povolnost vůči francouzské vládě. Já jsem s nimi (Francouzi) byl za dobré, dělali-li dobře, dělali-li zle, bil jsem do nich. Znepřátelil jsem si mnoho lidí. Generál Auby nyní před odjezdem mi dělal výtky. Řekl jsem mu: ,Viděl jsem ve vás člověka, který bojuje proti zlu a měl jsem vás rád jako otce. Jakmile vidím, že nepotíráte zlo, ztratil jsem důvod mít vás rád.‘ Nakonec Auby plakal. Z Francie do Italie, abych tam pomohl vyvinouti tlak, který by hnal i Francii, kde věci byly poškozeny.“ V Italii vyvinul velikou činnost a vytvořil tam řádnou instituci politickou i vojenskou, odstranil Hlaváčka a na jaře v dubnu byla podepsána první smlouva, v níž italská vláda jedná s Čechoslováky jako se samostatným národem.

*

26. srpna:

V rozhovoru o naší akci pravil Štefánik: „Já jsem velmi málo utratil. Budu vždy moci dokázati, že jsem vydal více než přijal.“

*

27. srpna:

Štefánik mi včera též řekl, že byl nejvyšší čas, abych odešel z Ameriky, kde bych byl zploštěl. Je prý to na mně trochu vidět. — Sám jsem to začal cítit. Musil jsem stále dávat, nemoha ničeho přijímati. — Odpoledne při kávě rozvíjel Štefánik svůj návrh na Židy (Levi je Žid), u nichž chválil houževnatost, solidaritu, rodinný život. Mluvil o českých Židech, o Rusku. Levi řekl, že Rasputin by jinde nebyl možný. Štefánik klidně: „A co Malvy ve Francii, Caillaux, boloismus? Válka může míti jediný účel — zkoncentrovati dobro, kladné životní hodnoty proti organisovanému zlu — Němcům a Maďarům.“ O ruských lidech se vyjádřil s obdivem. Štefánik mluvil i o majetku: „Není to hrozné, že syn bohatého otce — lenoch, zlý člověk má tolik peněz, že si může opatřiti všechny radosti života, a dělník, pracující s napětím všech sil, má sotva na existenci rodiny? V budoucnosti nutno upraviti i právo na požitky. Každý bude mít právo na tolik požitků, kolik si svou prací zasloužil.“

*

28. srpna:

Jasno. Moře krásné, lehce zvlněné. Velký transport asi 14 lodí amerických vezoucích 48 tisíc vojáků do Francie. Štefánikovi je špatně. Odpoledne při kávě rozhovor o nenávisti. Nenávist? Ne ošklivost před zlem! Nenávist je negativní. Místo nenávidět Němce je lépe mysliti o tom, jak pomoci nebohým obětem jejich. Nemilovati zlo.

*

30. srpna:

Když se američtí důstojníci dozvěděli, že Štefánik není Francouz, nýbrž Čechoslovák, požádali ho někteří, aby k nim promluvil o naší věci. Štefánik odmítl a odkázal je na mne. Přednášel jsem o našem odboji a jeho cíli v rámci světové politiky.

*

31. srpna:

Štefánikovi špatně. Odpoledne jsem zase přednášel americkým důstojníkům, tentokráte o Rusku. Ukázal jsem náčrtek Štefánikovi, jenž byl velmi spokojen. Před tím mi řekl Štefánik, že mne má rád proto, že nezradím, že jsem vždy vydal svědectví pravdě. Rád by viděl mou rodinu po válce. A pak, když jsem mu i já řekl, že ho mám jistě tak rád jako on mne, pravil: „Budete mne mít raději po vojně. Uvidíte, že jste měl co činiti s čistým člověkem.“ Někdy je rozkošně upřímný: „Vidíte, nenávidím bankety, representaci, utíkám před tím. Ale mám zas tak čisté svědomí, že dovedu shrábnouti všecku slávy, aniž bych mrknul, žádá-li toho naše věc.“

*

1. září:

Poslední den na lodi. Generálovi je lépe… Večer procházka na palubě se Štefánikem. Krásná, důvěrná chvíle. Mám ho k tomu, aby napsal v krátkých odstavcích svůj životní názor, aby jeho činnost, směřující k povznesení všech lidí, s nimiž se setká, byla prodloužena. Pro něho bylo by to jistě úlevou, kdyby chvílemi psal. — Nechce. — Neodporuje naprosto, ale praví, že by to bylo brzy, nehledě k únavě. Je nutno ještě mnoho pracovati k svému vybroušení, než možno stanouti na katedře. „Proto jsem vám včera řekl, že mne budete míti po válce raději; až se přesvědčíte, že vaše důvěra nebyla planá. — Moje největší práce, o níž nikdo mnoho neví, je politická. V Jižní Americe, nyní v Italii. Odhalil jsem Francii Nittiho. Řekl jsem na tři měsíce napřed, jak se vyvine a že se přimkne k papeži. Stalo se. Šel jsem k němu. Řekl jsem mu přímo, co si myslím. Je to nejstrašnější pro člověka, který má kousek dobra v sobě — a to je většina lidí — odhaliti ho před ním samým. Zlý člověk je zničen, zlomen, dobrý se napraví. Zuřil. — Ale nyní jest nejpevnějším kamenem spojenecké stavby. Byl tak daleko, že se ho Franklin-Bouillon zřekl. Diaz, Nitti a Visconti pracovali k vyrovnání Italie s Rakouskem, když Němci útočili se zdarem ve Francii. — Co Diaz? Diaze jsem přesvědčil tak, že mi podal ruku řka, že ji mohu přijmouti, protože je to ruka člověka tentokrát přesvědčeného. — Jeden z nejhezčích kousků jsem provedl generálovi Scipionovi, který začal propagovati myšlenku o dvou národech: Češích a Slovácích. V Padově řekl v rozmluvě Scipione větu, jež mne zarazila. Sedl jsem na automobil a jel do Spiazza ke Grazianimu, ač jsem na to ještě několik minut před tím ani nemyslil. Udeřil jsem rovnou na Grazianiho: „Potřebuji dopis, jejž vám generál Scipione poslal.“ Graziani namítl: „Je to osobní, nemohu.“ Štefánik: „Vždyť vy jste jen voják a nemáte práva míchati se do politiky.“ Graziani přinesl dopis, v němž úplně formulována myšlenka Károlyiho o dvojím národě a Graziani vyzýván, aby se dle toho řídil. „Graziani dal udělati kopii, ale já jsem vzal originál a kopii jsem mu nechal přes protesty. Jel jsem zpět do Padovy a žádal jsem Diaze, aby i zavolal generála Scipione a ještě druhého generála jako svědka. Nechtěl. Dovolal jsem se jeho slov o přátelství ke mně. Učinil to. Přišli. Šel jsem na Scipione přímo. To je moje síla. Nebojím se. Řekl jsem mu, že dělá to a to, že jedná jako nejhorší pacifista. K Diazovi jsem se obrátil a řekl: Generál Scipione propaguje bez vašeho vědomí ve vojenských kruzích myšlenku Károlyiho o Češích a Slovácích jako dvou národech, což vede k zachování toho Rakouska, proti němuž stojíte v linii. — Diaz na to: A více? — Já: Moi, rien. — Na to Diaz: Mohou teda oba pánové odejíti. — Oba odešli. Druhý přítomný generál měl ohromnou radost, že jeho konkurent byl bit. Jen se olizoval. Diaz mne potom objal a od té doby je náš úplně…“

Chvíle ticha. Potom Štefánik stlumeným hlasem pravil: „Nevím — řeknu vám něco a snad ani nemám práva to říkat. Stalo se něco neočekávaného. Zamiloval jsem se do děvčete mladého, krásného, mravně i intelektuelně velmi probudilého. Čistá láska jako lehounké závoje mlh vystupující v hájích a prchající před ranním sluncem. Jako děti jsme spolu mluvili, nevědouce, jak se jmenujeme. Nikdo o tom nevěděl, jen ona a její matka. Rozmyslil jsem se však. Prožil jsem válku do všech detailů. Viděl jsem tu krev, ty rány, ty chudáky, jak je tady vidíme — a řekl jsem si: Můžeš se teď tříštiti? Máš právo na radost a štěstí osobní, když jiné voláš do vojny? A klidně, prostě jsem jí řekl, že není možno mysliti na realisování naší lásky sňatkem. Co v budoucnosti, nevím. Budoucnost nenáleží nikomu. A to byla největší obět, kterou jsem přinesl. — Chodil tam do rodiny jesuita. Ona — markýza Juliana Benzoni — bydlila u své příbuzné, kněžny Venosa, kdysi nejkrásnější ženy Evropy, jíž muž zemřel. Jesuité dělali si zálusk na její jmění. Tomu jesuitovi se děvče svěřilo. Ten to řekl kardinálovi Gasparrimu a ten Viscontimu, který to dal do novin, aby ukázal Francii, že moje práce v Italii je výsledek ženských pletek, a aby mne zdiskreditoval mravně, že sám jezdím za ženami a jiné posílám na frontu. To není skončeno. Z toho ještě něco bude. Taková pěkná, čistá láska. Jako vůně zdaleka zanesená jarním vánkem — a nic.“

Před tím mluvili jsme o Rusku. Štefánik nesouhlasil s názory Masarykovými na bolševickou vládu v Rusku, byl pro intervenci a tvrdil, že nám opačná politika škodí.

O své návštěvě u cara řekl: „Měl jsem odvahu říci mu do očí, že Romanov nemůže býti králem v československém státě, protože není možno připustiti, aby československé království bylo v podřízeném poměru k Rusku, a pak — Poláci by také chtěli svého panovníka.“

Rozloučili jsme se vřele o 3/4 9.

*

2. září:

Do New Yorku jsme přijeli o 2 hod. v noci. Dopoledne o 10. do hotelu Plaza. Oběd se Štefánikem. Masaryk je ve Washingtoně.

*

4. září:

Štefánikovi velmi špatně. Odjel s pí Kozminskou, manželkou ředitele General Transantlantic Company, a její dcerou Sibille do jednoho z pobřežních hotelů u New Yorku na zotavenou.

*

5. září:

Štefánik se vrátil hned ráno, což bylo proti úmluvě, neboť, měl odpočívati 3-4 dni. Po obědě byl jsem u něho s Kopeckým a Perglerem. Žádá, abychom byli s ním. Ve Francii musil bíti i do svých přátel, aby zachránil důstojnost národa. Nutno bojovati proti zlu. Ne se stanoviska náboženského, ale pro dosažení oné velké harmonie vesmíru. Půjčku bychom vypsali, dali státům spojeneckým, jež by ji daly do prodeje bankám a zaručily by ji. Mluví i o důstojnických odznacích. Za základ volí nízký jehlan čtyřboký a stuhu *********obrázok*********.

*

6. září:

Obědvali jsme s Masarykem: Štefánik, Fournier, Levi, Hurban, Císař a já. Povšechný rozhovor. Štefánik chválil moje přednášky na lodi.

*

9. září:

Se Štefánikem k zubnímu lékaři. Vypráví mi o intrikách proti mně. Zastal se mne vřele. Prohlásil, že mne nepustí. Má úmysl nechati mne v Tokiu pro politickou práci. Doporučuji, aby Janček byl vyslán do Italie.

*

21. září:

S. Francisco, kde jsem od 17. září. Odpoledne naproti Štefánikovi, jenž přijel do Oaklandu o 4 h. 40 min. Zlobil se, že byl vítán s velikou slávou. Na nádraží československá kolonie s prapory, zástupce města, sekretář úřadu loďstva. To asi udělala sl. Kršáková, velmi agilní Slovenka zdejší. Jeli jsme do hotelu. Tam mi Štefánik činil rozčilené výtky. Byl by rád viděl, aby byl takto přivítán gen. Janin. Mlčel jsem. Ač slíbil přijíti v pondělí do radnice, kde měl býti odevzdán prapor a večer pořádán banket k jeho poctě, odřekl druhého dne vše; byl ovšem také churav. Reportérům, kteří přišli, řekl, že na parády a oslavy je času dost po válce a že Spojenci, uznávájíce nás (USA. uznaly nás 2. září) napravili jen zločin, který páchali, dívajíce se nečinně na útisk našeho národa.

*

22. září:

Ráno u Štefánika. Je zase dobře. Jedná se mnou velmi laskavě. Ví, že mi včera ukřivdil. Povolal Špačka a Housku, posly Odbočky Čs. Národní rady pro Rusko, kteří přijeli 20. září do S. Francisca, aby jeli dále za Masarykem. Štefánik ukazuje Špačkovi plnou moc prof. Masaryka pro Rusko. Špaček praví, že se přece Štefánik nemusí jemu zpovídati. Štefánik: „Kdyby člověk měl co dělat jen s nepřáteli. Ale hůře je s přáteli.“ Potom vyptává se Štefánik Špačka i Housky na situaci v Rusku a prohlásil princip, že bude třeba šetřiti co nejvíce životů, jak si s Masarykem už řekli. Smrt kohokoliv z nás má jen potud cenu, pokud znamená život. Oběd se Štefánikem a čtyřmi členy štábu Janinova, kteří již přijeli: plukovník Peyris, starý sekáč z cizinecké legie, vtipkař, profesor-filosof major Legras, kapitán aviatik Leyer a lékař. Smáli jsme se upřimně. Pak do divadla se Štefánikem, ale po chvíli jsme zděšeně prchli před sentimentálním kouskem.

*

24. září:

U Štefánika, jenž mi diktoval dopis Masarykovi. Horečně jsem psal i na lodi ještě, než jsme odešli. Dopoledne přišel reportér Japonec, jemuž Štefánik velmi pěkně vysvětlil naši věc se stanoviska japonského. Ukázal na naše sympatie k Japonsku. Já jsem se zmínil o tom, jak se naši hoši raději stříleli, než by padli do zajetí Němcům nebo Maďarům, což na Japonce mocně působilo. V poledne na palubě „Korea Maru“. Srdečné rozloučení s našimi, o 3. hod. jsme vyjeli.

*

25. září:

Zprávy o situaci vojenské příznivé. Bulhaři rozbiti, turecká armáda v Palestýně zničena. — Hrál jsem v šachy se Štefánikem. Byli jsme u kapitána lodi, jenž nás velmi rád viděl. Mluví bídně anglicky, ale získali jsme ho. To Štefánik. Večer mi Štefánik diktoval při procházce na palubě poznámky pro Masaryka o akci nyní i po válce. Čeká brzký konec války a otázky, jež po válce vyvstanou, jsou prý stále akutnější.

Prudký spor s Legras, bude-li po válce krach nebo ne. Legras nezachoval klidu.

*

26. září:

Večer se Štefánikem rozhovor o válce. Štefánik litoval, že Rusko vypadlo.

*

28. září:

Překrásný den. Psal jsem dopis Masarykovi, v němž Štefánik dává návrh na půjčku: Půjčka buď vypsána ve výši odpovídající nákladu na stotisícovou armádu spojeneckou v poli po dobu 6 měsíců nebo jednoho roku. Jednotlivé velmoci (Amerika, Anglie, Francie, Italie, Japonsko) upíší po jedné pětině. Papíry stát buď podrží nebo je dá do oběhu. Operaci řídí státní banky dohodových států, ve Francii Banque de France, která bude zároveň centrálou. Stát, jenž bude požádán Nár. radou, poručí intendantuře vydati žádané věci pro naše vojsko, banka vyplatí peníze intendantuře. Majitelé úpisů budou míti přednost při zadávání různých výhrad v Československém státě. Platit se bude úpisy.

Před večeří procházím se se Štefánikem po palubě. Dává mi pokyny pro Japonsko, kde mám býti podle jeho dohovoru s Masarykem zástupcem Čs. Národní rady. „Protože vás mám rád, že vím, že to přijmete, říkám vám, abyste se nedal strhnouti vírem. Žádné oslavy, žádné fotografování. To jenom dělá zlou krev. Lidé nikdy neuznají, co dobrého uděláte, ale strhají vás pro každý, byť i jen domněle chybný krok. Nepoučovati o naší věci kde koho. Abyste mohl jíti mezi mandariny, musíte býti sám mandarinem. Na francouzské velevyslanectví jděte jako domů. I k jiným budete choditi. Budete moci mluviti přímo s velevyslanci, ale nedělejte to. Čím méně s nimi budete mluviti, tím lépe pro vás. A nechte vždy lístek s poznámkou, co chcete. Tím jsem prorážel rychleji než jiní. Nepoučovati. To dráždí lidi, kteří myslí, že všecko vědí. Nedávejte přednost žádnému japonskému listu před jinými. Všem posílejte týdenní zprávu. I mně budete psáti co nejčastěji. Loď do Vladivostoku jde dvakrát týdně. Práce bude mnoho. Nebudou to prázdniny. I nepřátele budete míti. Ale nebát se. Vždy mysliti na principy. Jako v tom komplikovaném jap. písmě je několik základních klíčů, které rozluští vše, tak i v politice. Míti radost z práce. Nemůžeme události tvořit. Ty jsou výsledky tisíců faktorů, na něž nemáme na všecky vlivu. Ale můžeme jim dát určitý směr, útvar, užívajíce k tomu určitých složek. Jako zahradník ostřihuje strom, nedělá jej, ale dává mu formu, vypěstuje krásnější ovoce než jiný jeho druh. To jsem měl vždy na mysli.

V New Yorku, když jste odešel, přišel nový silný záchvat. Polekal jsem se. Ne smrti. Ale že bych zemřel teď. Konečně není, proč si smrti přáti. Přes špatný stav zdraví rozhodl jsem se jeti do Vladivostoku, aby se neřeklo, že snad některé zjevy tam proto, že jsem nepřijel včas. Mně nejde o to za cenu nečinnosti koupit si život. Já nechci žít za dvacet-třicet let. Teď — teď chci žít. Vy jste vykonal nepoměrně pěknější a větší věci, než abyste potřeboval dát se vynášet v novinách. Buďte klidný a vytrvalý. Mnoho jste viděl, mnoho jste probojoval a můžete udělati pěkné věci. —“

Pak mluvil o řádu příštím. Není pro dvojí řád: pro civilní a vojenský, nýbrž pro jeden: řád Sokola (nápad Masarykův). Štefánik je pro řád I., II., III. tř. s meči a bez mečů (bronzový, stříbrný, zlatý). Kříž s obrubou zlatou, pruhem emailovým, bílým, rameny modrými, emailovými, středem kovovým s 3 vrchy a nad nimi čtyři sokolové. Stuha jako Preissigův návrh na prapor. Stupeň řádu byl by označen hvězdičkou.

Na mou zmínku o pastorovi, jenž mi dal odporučení na profesory university v Tokiu, řekl: „Jen dále od nich. Nijak se s nimi nesplést. Je vždycky velké nebezpečí, že toho zneužijí. Žijí příliš materielním zájmům.“ Rozešli jsme se o 1/2 11.

*

29. září:

Moře překrásné, klidné, oddechuje dlouhými, hladkými vlnami. Obloha světlounce modrá, s lehoučkým šedavým nádechem v zenitu. Štefánik mi diktoval obsáhlý dopis Masarykovi. Psal jsem dlouho večer.

*

30. září:

Opět diktát Štefánikův, psal jsem do poledne. Loď vjela do přístavu Honolulu. Krásná, společná vyjížďka do hotelu Moana na pobřeží moře. Oběd, akvarium mořské, vyjížďka ostrovem, večeře v hotelu Young, načež se Štefánikem do hotelu Moana. Setkání s dvěma americkými vojáky Čechy, Julisem a druhým z Táborska, oba seržanti. Přihlásili se dobrovolně do slovanské legie (?) v Americe.

*

1. října:

Ráno k Štefánikovi. Zprávy z Evropy ukazují na brzký konec války. Po snídaní mluvím se Štefánikem, jenž zdůrazňuje, jak třeba vyhýbati se všemu podtrhávání své práce. Ne ze skromnosti, ale z lásky k věci. Míti rád výsledky své práce. Po letech historik najde dobře skutečné pracovníky. Nyní na tom nezáleží. Nikdo neví, co předcházelo uznání Nár. rady Anglií. Již dávno před tím jednal prý Štefánik s Millnerem prostřednictvím voj. atašé v Italii a velevyslance. Žádal splnění tří bodů: přidělení atašé, uznání armády, rozdělení Rakouska-Uherska. Millner mu telegrafoval (byl prý při tom právě Dr. Sychrava, když mu důstojník telegram doručil), že atašé bude poslán, a tím přijaty i druhé dva body. Masarykovi prý dobře nerozuměli ani v Anglii, ani ve Francii. S Wilsonem se prý shodne. „Já jsem se musil bít s lidmi, kteří mne znali, dokazuje jim, že jsem Masarykův žák, že z něho vycházím. Je to pravda. Masaryk je velký člověk. On mne přesvědčil o tom, že možno žít v pravdě a pro pravdu. On vyzvedl národ z mravní kocoviny, ze střečkování, dav mu mravní cíl, pevný bod.

Je to ohromné štěstí, že ho máme. Je však nutno, učiniti z něho to, co je. Žulový balvan nemůže dáti architekt na střechu. Probořil by ji. Musí jej dáti do základu.“

Šel jsem s Fournierem a Levim do města. Cestou zastavil nás člověk, vydávající se za novináře, a ptal se, kdo jsme a kdo je ten generál. Odpověděl jsem mu několika málo slovy a odpoledne byl z toho interview v místním Star Bulletin of Honolulu, kde napsáno, že vše, co napovídáno, řekl generál Štefánik. Štefánik se při čaji tuze hněval a napsal dopis guvernérovi ostrova, že je na ostrově jen zastávkou a incognito, a že nijakého interviewu nikomu nedal. V hotelu Moana prodávala sličná mladá Maorka památkové předměty. Bavili jsme se s ní, zvláště Štefánik roztomile žertoval. Pak vybral prsten za 4.50 dol. a dal jí ho. Měla velkou radost. Pak jsme hned odešli na loď, takže nevěděla, kdo jí obdaroval. O 5.15 jsme vyjeli.

*

3. října:

Napsal jsem se Štefánikem statut řádu Sokola.

*

4. října:

Štefánik si trpce stěžoval, jak lidé nemají smyslu pro osobní čest, jde-li o peníze.

*

5. října:

Generál mi včera vypravoval řadu anekdotek slovenských, některé řízné. Jednu ze života svého otce. Jakýsi Štěrbatý, který byl rozený zbojník, vezl otce Štefánikova (ev. faráře) a potkal kočár s vicišpánem. Kočí křičel na Štěrbatého: „S cesty! Či nevidíš, že veziem milostpána?“ Štěrbatý na to klidně: „A čo ty si slepý, či čo? Či ja veziem h…?“

Dnes odpoledne bylo Štefánikovi zase velmi zle. Zvracel. Byl jako mrtvý, když lehl na lůžko. Když se zotavil, dodělal definitivně nákres řádu Sokola.

*

7. října:

V noci přejeli jsme 180. poledník, čímž jsme přešli s polokoule západní na východní a musili jsme přeskočiti jeden den v kalendáři. Neměli jsme neděle.

Štefánik si po snídaní zase trpce stěžoval, jak všude naráží na nepoctivost. Š. ho ošidil, zaokrouhliv sumu vyplacenou za dollary ve svůj prospěch, H. prý mu dal méně o 400 rublů. L. a L. se s ním přeli, že mají právo disponovati dle své vůle celou sumou, kterou jim pluk. P. vyplatil. M. má prý 40 tisíc rublů, jež chce výhodně prodati naší národní pokladně. „Já nejsem jenom poctivý. Já jsem matematik a nesnesu nepřesnosti. Řekne-li se: to se dalo za to a za to, pak to musí tak býti.“ Prohlásil, že to zarazí co nejrozhodněji. Při tom se usmál bolestně: „Vidíte, tohle všecko čeká na mne. J. zůstane s nimi v přátelství a já musím dokazovati lidem, že jsou lumpi, ale tak, aby to příliš nebolelo a přece to mělo žádoucí výsledek.“ Usmál jsem se soucitně a řekl jsem: „Opravdu, musíte dělati i kata.“ Zvážněl a důrazně namítl: „Prosím, to neříkejte. Mám to nerad. V Rusku už dělali na to karikatury.“ Já: „Rozumějte mi. Nemíním to doslova, to není správný obraz. Vy při tom nikoho neničíte.“ Štefánik: „Naopak, chci zachrániti každého pro dobrou věc… To mne ničí. To mne unavuje.“ Bylo mu zle. Zvracel. Zase řekl: „Na to zhynu. Nevím, vydržím-li.“ Těšil jsem ho, že do konce války není daleko a že si pak odpočine. I k nám musí přijíti, žena a děti ho budou míti rády.

Usmál se lehce.

*

8. října:

Štefánik mi již po několikráte řekl, že půjdu na Slovensko řídit školství. „Jste jeden z těch Čechů, kteří mohou býti pojítkem mezi Slováky a Čechy. Rozumíte Slovákům a máte je rád.“

*

9. října:

Štefánik je nesmírně rád, že pro mne konečně skončí v Japonsku putování. Potom už jen jedna cesta — domů. — Je velmi dobrý. Jeho úsměv, ať svěží, ať unavený, je velmi jímavý. — Budu prý musiti psát pro časopis v Rusku. V Japonsku informovati se o politickém životě.

*

10. října:

Pracoval jsem celý den o statutech řádu Sokola a rýsoval jsem úřední pečeti pro kancelář Čsl. národní rady v Tokiu. Po večeři mi generál dal úsudek o mých třech aktovkách „Krev není voda“, jež jsem vydal v Americe. Začal s první. Chválil ji, ale trochu zdrženlivě, ač šibalsky prohlásil, že je nejlepší. Pak se vrhl na třetí a strhal ji. Je prý psána levou nohou. Je to prý rozhodná chyba a nutno potlačiti. (Jsem rád, že jsem ho sám před tím upozornil, že třetí aktovka je nešťastná). Pak řekl: „Ale druhá (Na druhou stranu) je velmi dobrá, ba výborná. Obstála by všude. Je živá, dramatická, přirozená. Postavy velmi dobré. Rozhodně nadprůměrné.“ Pak činí některé poznámky, z nichž patrna jeho svědomitost a péče o detaily i smysl umělecký.

Řekl jsem, že to jsou pouhé pokusy a že bych rád po válce napsal něco většího, zvláště Božena Němcová mi leží na srdci. Štefánik ihned namítl, že to bude vybledlé thema po válce. Válka nás přenesla nesmírně daleko vpřed. Pak jsem naznačil, že jsem chtěl napsati drama naší revoluce v jednoduchých liniích a veršem. „To bych vás zabil. Kdybych měl možnost udělati to, nedovolil bych psáti drama veršem.“ Ukázal jsem na Antigonu, na Fausta. Ani to ho nepřesvědčilo. „Vím, je proti mně celý literární svět, ale nemohu si pomoci. Verše — zvláště dlouhé verše se přežívají. Lidé je nedovedou poslouchat. Hledá se něco nového. Proto to opuštění přesné formy, verš volný, nerýmovaný. Život je dnes nový, zcela odchylný od dřívějšího.“ Mluvě o autorech dramatických, řekl, že se tam široko daleko rozvlékají mravní pravdy. „Kdo chce kázat, ať dělá kázání, ale ne drama. Ať napíše mravoučný román. Kázání musí býti krátké: ražené, stručné věty Buddhovy, Kristovy. Kristovo kázání na hoře. Nic nemůže být krásnějšího. Dlouhé roztahování a opakování jedné myšlenky je primitivismus. Kdybyste byl mezi Araby, viděl byste, jak poslouchají verše, jak chtí nové znění téže myšlenky, opakování.“

*

11. října:

Překrásný východ slunce. Připravil jsem zavazadla. Odpoledne s generálem Štefánikem. Řekl mi, že nesmím býti příliš dobrý k lidem. Považují to potom za slabost a myslí, že si mohou všecko dovolit… „Já vím. Znám vás jako svou kapsu. Vlastně lépe, protože nevím, co mám v kapse, ale vím, co je ve vás. Lidé nejsou tak dobří, jak bychom si přáli. Hledejme v lidech dobro, ale jenom proto, abychom nemuseli zoufat nad zlem. Dát lidem znát, že je znáte, mít vždy něco v záloze. Vy své srdce hned natíráte na dlaň jako máslo na chleba.“ Potom jsme mluvili o zlu vůbec. Řekl: „Lidé rádi zapomínají. Dnes už si nikdo neuvědomuje, co byl Dürich, Horký, Hlaváček. Co takový Horký by mohl býti v našem hnutí. A Hlaváček. Lidé ještě omlouvají, říkajíce, že udělali to a to dobrého. Ovšem. Dokud nemohli dělati zle. Na počátku i ti zlí hrabali zlato v nevybrané půdě. Ale jako ti kalifornští zlatokopové, hledajíce zlato, rozryli a zničili půdu, že bylo třeba mnoho práce, aby se spravily způsobené škody, tak tito lidé též. Bojím se, že u nás nebude dosti rozhodnosti vystupovati proti darebákům. Naše věc vyrostla, příživníci přilézají. Je zajímavé, jak ti lidé v Rusku, takový J. a jiní šli proti nám, dokud jsme byli slabí. Jak jsme silni, uznáni, zase přilézají. A těch bude čím dále, tím více.“

O 3/4 7 na cocktail ke kapitánovi. Velmi milý, zajímavý člověk. Nízký, širokoramenný, rysů ostře tesaných. Zábava konvenční.

*

12 října:

Yokohama. — Attaché francouzského velevyslanectví v Tokiu na loď. Vypráví, že Německo žádá prostřednictvím Švýcarska mír na základě Wilsonových 14 bodů. Naši prý v Sibiři velmi dobře pracují. Elektrickou tramvají do Tokia, kam 4.15. Rikšové nás zavezli do hotelu Imperial. O 5. hod. s generálem, který je velmi unaven, na čaj dolů. Tam za chvíli 4 důstojníci ruští. Z nich nejstarší, plukovník Vladimír Ivanovič Lebeděv přišel se představit generálovi, jenž s ním mluvil o poměrech v Rusku a na Sibiři.

*

13. října:

U Štefánika. Poslal mne dolů, abych promluvil s britským vojenským atašém, plukovníkem Robertsonem. Ten mi dal velmi cenné, objektivní informace o situaci v Sibiři. Situaci spojenců označil jako nejasnou. Není organisace jednotné. Naši se chovají vzorně. Gajda si osobuje právo i nad Rusy. Girsa prý výborný. Dal mi jména vlivných japonských osobností a informace o silách spojeneckých v Sibiři. Japonci mají ve vých. Sibiři 1 divisi, Američané 2 pluky, Francie, Italie a Anglie po jedné baterii. Japonci ani Američané nechtí jíti dále. Našich ve Vladivostoku jen 800, asi 60 v nemocnici.

Lebeděv šel ke generálovi, který potom dolů. O 11. h. návštěvou u francouzského ambassadora Delauneye. Stěžuje si na spletenost zpráv z Ruska. Štefánik mne představil jako politického representanta československého v Tokiu. Telegram od Girsy, že vyjede ve středu z Vladivostoku. Do hotelu. O 3. hod. Štefánik opět k francouzskému velevyslanci. Já s Lebeděvem na procházku. Dává mi spletené informace o situaci našich i Rusů.

*

14. října:

S generálem o 8. hod. ráno. Sděluji mu svůj dojem z rozmluvy s Lebeděvem. Generál mluvil včera s francouzským velevyslancem o všem: „Bude mír, nebo ne? Jestli ano, pak se situace ruská vyrovná rázem a naši nemusí krvácet. Možno jim projíti prostě domů Ruskem. V tom případě by pomalu, pokud možno s nejmenšími ztrátami ustupovali, zdržujíce nepřítele. Nečekáme-li mír, pak je nutno vytvořiti v Rusku situaci, která by mír urychlila. To znamená zase vzíti z boje naše lidi a nahraditi je spojeneckými oddíly. Japoncům pak klidně řeknu: Bylo-li vám znesnadňováno zakročení na záchranu Čechoslováků, je to důkaz, že jste spojenci. Tak se na vás hledí. Jako spojenci musíte jednati. Vy zastupujete Spojence zde. Nač čekati? Jestliže jeden národ zahyne proto, že se ho nikdo neujal, bude to důkazem pro tvrzení nepřátel, že starý duch Japonska vymřel. Dokázalo by to buď politickou neschopnost nebo slabost. Velevyslanci jsem řekl, když mi oznámil, že to bude telegrafovati napřed své vládě, že nyní mluvím jako člen vlády československé, jíž nikdo nemůže říkati, jakou má vésti politiku.“

Přišel major Verger, francouzský plnomocník při naší sibiřské armádě, a oznámil Štefánikovi, že zakročí, aby Japonci vyslali ještě jednu divisi do Sibiře, což se může státi ovšem jen prostřednictvím velevyslanectví.

Odpoledne jsem jel s generálem na francouzské a italské velevyslanectví. Zpráva, že Němci přijali Wilsonovu podmínku příměří — evakuaci obsazeného území.

Generál s franc. velevyslancem k japonskému ministru zahraničních věcí. Štefánik jednal prostřednictvím tlumočníka. Řekl: „Předně děkujeme Japonsku za hmotnou pomoc, kterou poskytlo nám v těžkých chvílích, avšak zvláště za morální uznání, které svým významem daleko předčí vše, co bylo vykonáno materielně.“ Ministr prý řekl, že zná Štefánika jako hvězdáře, neboť je sám astronom. Štefánik hned vyložil přítomnému francouzskému velevyslanci, co vykonali Japonci pro astronomii. Sám by se byl nejraději věnoval jenom astronomii. Rád by promluvil s některými hvězdáři japonskými. Obrátiv se k Delauneyovi, řekl s úsměvem: „Budu jednati s japonskou vládou bez vás, neboť jste nás uznali za samostatný národ.“

*

15. října:

Ke generálovi o 8. hod. ráno. Rozbíráme válečnou situaci. Němci uznali Wilsonovy podmínky míru. Rakousko uznalo českou samostatnost. O Slovensku ani slova. Naši se nedají splést. Prohlásili-li se pro Slováky loni a letos v lednu, neodřeknou se jich ani nyní. Štefánik se však bojí, aby nepochopení a přílišná citlivost Slováků nevyvolala rozkol.

Když jsem se vrátil z nemocnice, kde jsem byl navštíviti naše raněné a choré bratry, vyložil mi generál obšírně výsledek své intervence u zástupce ministra zahraničních věcí a u sekretáře téhož ministra Saburiho. Napřed děkoval, pak poučoval a žádal. Japonsko musí míti zájem o nás. Německo je nebezpečím i pro ně. Zaplatíme: Vytvořením Polska, Československa, Rumunska a Jihoslovanska vznikne hradba, přes niž Němci nebudou moci do Ruska. Jediné Japonsko tam může silně vkročit. Dopustí-li Japonsko se svými dvěma miliony vojáků, aby československá armáda byla zničena, na věky bude tato skvrna lpěti na Japonsku. Japonci musí jíti sami do Ruska, brání-li se jim. Jediná příležitost vstoupiti na půdu Evropy a vepsati se do historie i do srdcí československých. Navrhuje jim, aby poslali velké zásoby pro naši armádu a s nimi velké oddíly vojenské. Budou-li Spojenci protestovati, ať jim dají Japonci mravní zodpovědnost. (Podrobný zápis v archivu kanceláře ČNR. v Tokiu.)

Ke generálovi Štefánikovi přišel kníže Lvov, jenž chce se vydati na cestu k vládám spojeneckým, aby je žádal o pomoc pro Rusko. Generál mu řekl, že rozumnější bylo by nejezditi, ale zůstati zde, zpracovávati lidi a čekati na mír, při jehož projednávání asi Rusko nebude zastoupeno, nemajíc autorisované vlády.

*

17. října:

Včera byl Štefánik v japonském generálním štábu. Šéf Uehara mluví francouzsky, je voják. Francouzský velevyslanec charakterisoval toto zakročení Štefánikovo jako prvotřídní. Takové exposé slyšeli poprvé nejen Japonci, ale i on sám. Když se ptal šéf štábu, jaký má Štefánik dojem ze zahraničního ministerstva, což byla otázka velmi delikátní, řekl Štefánik: „Jaký dojem možno míti z politiků a to japonských, nejchytřejších. S počátku opatrně, potom jako když slunce za zády vychází a začne hřáti. Led roztál. Nepadáme si sice ještě do náručí, neboť se neznáme ještě dostatečně, ale podáváme si ruce k společnému dílu.“ Když chtěl šéf štábu znáti cesty, jak pomoci, řekl Štefánik, to že je věc Janina (při tom vysvětlil, proč francouzský generál je naším nejvyšším velitelem). Uehara: „Máte v úmyslu obrátit se ke Spojencům o důstojníky nebo jen ke Francii?“ Štefánik: „Ke Spojencům v pádě potřeby. Máme nejen Francouze, ale i Italy, Rusy a nyní i Angličany. Bylo by normální, kdyby i Japonsko mělo vyšší důstojníky v naší armádě jako Itálie a Anglie.“ Štefánik myslí, aby oddíly s japonskými důstojníky šly do Ruska a utvořily smíšené pluky: 2 prapory japonské, 1 československý. Ze všeho prý patrná žárlivost na Francii a vůle pomoci nám.

Po obědě u francouzského velevyslance, jenž má před Štefánikem velký respekt, šel generál k presidentovi vlády Harovi. Přijetí ceremonielní. Oko se nepohne, ústa téměř také ne. Spíše mumlá než mluví. I jeho myšlení takové, člověk prý neví, co chce. Tlumočníkem byl sekretář. Napřed projev díků za uznání. Pak poznamenává Štefánik, že by se mělo mluviti upřímně. Japonci říkají, že se má přispěti na pomoc Čechům. To není ani taktické ani pravda. Češi pomoci nežádali. Jednali dle svého vědomí. Jinak mohli odejíti z Ruska. Oni však jednali jako spojenecká armáda. Geografická vzdálenost vadila Spojencům jednati (prezident zaražen, neboť Japoncům vzdálenost nebyla překážkou;. Vojenská akce v Rusku jest důležitá nejen pro Čechy, ale i pro Spojence a Japonce. Štefánik ukázal na sympatie české k Japonsku. Nutno je udržeti a posíliti. Zahyne-li československé vojsko, pak budoucí historikové vždy řeknou, že to byla vina Japonska. President v dojetí řekl naivnost: „Jestli česká armáda v Sibiři zahyne, Japonsko se zavazuje, že nezapomene na Čechy, ale že jejich věc bude věcí Japonska.“

Venku dal sekretář Štefánikovi český dopis, jímž se Japonsku děkuje za vše, co pro naši věc udělalo. Mezi Čechy prý nejvíce vynikl poet Grmela. Sekretář se tázal, není-li to oposiční grupa. Štefánik řekl, že to jsou dobrodruzi, kteří mohou býti zítra zavřeni. Podepsán i jakýsi Eichler a Karel Vydra.

Odtud šel Štefánik na ruské velevyslanectví. Vyslanec Krupenskij nebudí důvěry. Štefánik je rozhořčen. „Patriotismus, zdá se, v Rusku neexistuje jako massový zjev. To je strašné.“ Varuje mne před Krupenským, jenž prý má vliv u anglického velevyslance.

Pak Štefánik ulehl. Byl velmi sláb.

Potom šel na francouzské velevyslanectví a na americké, kde učinil úřední prohlášení o Čs. národní radě a jejích členech. Poslal telegram do Washingtonu, jímž prohlašuje, že Masaryk je zmocněn uzavírati půjčky. Na anglickém velevyslanectví mluvili s despektem o Wilsonovi. Štefánik: „Co děláme, děláme proto, že to je naše povinnost. Vycházíme z principu, že nemáme práva žádati to neb ono, neboť každý může disponovati svými prostředky. Naproti tomu plné právo máme i my disponovati svými silami. K rozpětí činnosti československé armády přispěly mnoho sliby pomoci. Je to věcí úsudku každé vlády, je-li oportunní dělat sliby, jež nemohou býti splněny.“

Oběd u anglického atašé, plukovníka Sommerville. Spravedlivý člověk. Jeho zástupce studuje všecky otázky, ale projevil velkou starost o existenci Němců a Maďarů. Štefánik: „Ano, ale dříve nutno vyvésti na slunce života ty, kteří dosud nežili ani v jeho stínu, nýbrž ve sklepeních.“ Pak ho odkázal Štefánik na mne.

Od oběda se vrátil Štefánik do hotelu, kde se setkal s řeckým vyslancem. Upozornil ho na mne. Řecký vyslanec bude prý telegrafovati své vládě, aby nás uznala. Štefánik jaksi znechucený dal mi dnes radu: „Nebuďte diplomatem. Co byste udělal nedobře, bylo by zlomyslně využito proti vám, vše dobré by dráždilo proti vám.“ Večer generál Štefánik omdlel.

*

18. října:

Generálovi bylo ráno nedobře. V poledne na déjeuner na francouzském velevyslanectví. Celý personál přítomen, z hostí Štefánik, Verger, Fournier, Legras, Leyer, Levi, já. Velevyslanec připil Štefánikovi jako generálovi francouzské armády a české věci. Štefánik prostě odpověděl, že Francie je v našich srdcích. Na cestě z velevyslanectví mi řekl Štefánik, že mír bude co nejdříve, snad dokonce do dvou neděl. Jiná zpráva, že Spojenci chtějí odvolati svoje oddíly vojenské ze Sibiře. Štefánik ihned zakročil u anglického i francouzského velevyslance proti tomu.

*

19. října:

Ráno u Štefánika. Dal mi některé cenné pokyny.

Starosti s pohřbem br. K. Knitla, který byl zraněn padajícím stromem na Ukrajině, převezen až sem, kde v nemocnici japonského červeného kříže zemřel dne 17. X. ráno.

O 1 1/2 hod. vyjeli jsme ve dvou autech do čtvrti Azabu. Krásný podzimní den. Tam malá kaple. Bratří z nemocnice vystrojeni v řadě, proti nim japonské sestry a nemocniční personál; dámy ruského červeného kříže, zástupce francouzského velevysl. Pomaréde, rus. vojenský atašé Aivazoglu, japonský komandant námořnictva Yamamoto, zástupce generálního štábu komandant Shibuya, zástupce min. války poručík Yijima; sestra Tamara, jež Knitla ošetřovala, donesla kytici. Starý kněz francouzský, otec Tulip, vykonal obřady. Rakev pokryta praporem Čs. nár. rady s monogramem ČS a praporem japonským, vystlána květy. Průvod do kostela. Tam obřady, baronka Ito s dcerami zpívala. U kostela čekal britský voj. atašé, plukovník Somerville, brasilský námořní atašé kap. Alencastra de Garça, vicomte de Dampierre. Pak průvod na hřbitov. Po modlitbě Štefánik krátce promluvil: „Drahý bratře! Daleko od domova, ale v zemi přátelské klademe tě v hrob. Vykonal jsi svou povinnost, a národ nikdy toho nezapomene. Vy, bratři živí, hlavu vzhůru, za jednoho padlého řada jiných na jeho místo. Spi sladce, drahý bratře, my neustaneme v práci. Zvuky naší modlitby, naší písně ,Kde domov můj‘ provázejí tě k poslednímu odpočinku.“ Píseň zazpívána a první československý voják pohřben v japonské půdě.

*

20. října:

Přiměl jsem Štefánika, že se odpoledne vydal s manželi Trnožkovými do Miyanoshity, kde je sírné zřídlo, jezero, les, moře. Jel jsem je doprovodit do Yokohamy.

*

23. října:

Telefonicky hlásím Štefánikovi, že byla vydána deklarace Národní rady a že zítra přijede Janin. Štefánik byl těžce nemocen, ale již je mu lépe.

*

24. října:

Ráno do Yokohamy. Na nádraží už jsme se setkali s gen. Janinem a celým štábem. Jeli jsme všichni do Grand Hotelu, kde nás Štefánik očekával.

Štefánik v hotelu byl ke mně trochu příkrý, vytknuv mi před Janinem a Girsou, že jsem otevřel dopis zahraničního ministerstva. Nezlobím se, je nemocen. Pak pochopil a omluvil se, že to nebyla výtka, ale pokyn pro budoucnost.

*

25. října:

Ráno u Štefánika. Ukázal mi telegram poslaný prostřednictvím francouzské vlády z Paříže, jímž se mu oznamuje, že byla ustavena zatímní vláda československá s Masarykem jako ministerským předsedou a ministrem financí, Štefánikem jako ministrem národní obrany, Benešem jako ministrem zahraničí a vnitra. Jmenovaní zástupci (chargé d’affaires) pro Paříž (Sychrava), Řím (Borský), Londýn (Osuský), pro Washington (Pergler), pro Rusko (Pavlů). Štefánik nesouhlasí. „Varoval jsem před hraním si na ministry a diplomaty.“ Deklaraci ještě nečetl. Zmínil jsem se mu o ní telefonicky do Miyanoshity, ale nepamatuje se. Přinesl jsem ji. Janin právě přišel a překládal ji do francouzštiny. Štefánik byl rozčilen. Poslal mne pro dopis, který poslal Masarykovi z Honolulu a v němž výslovně pravil: „Žádné permanentní excelence, promluviti ke všem Spojencům, nezapomenouti ani malých.“ Je přesvědčen, že nám může deklarace velmi ublížiti. Praví, že se musíme po oběde sejíti k poradě. K poradě nedošlo, rozbolela ho hlava, večer ulehl.

*

26. října:

Štefánikovi špatně. Paní Trnožková ho opatruje. Včera nakoupil množství žaponerií. Audience u mikáda musí býti odložena pro influenzu Štefánikovu. Otázku, kdo má býti přijat mikádem dříve, zda Štefánik nebo Janin, rozhoduje Štefánik pro Janina, který je starší, bývalý představený Štefánikův, náš host a Francouz, s nimiž jsme v dobrém přátelství.

*

27. října:

Prší celý den. Ráno u Štefánika. Je mu lépe. Přišel dr. Girsa. Štefánik mluví opět o deklaraci, kterou mu znova překládám. Hned první bod — republika. Praví: „Viděl jsem republiku zblízka. Je to zakuklené tyranství nejhoršího druhu. Jsem zuřivým odpůrcem republiky, která by u nás byla napodobením této. A budu potírat tu myšlenku do konce. Jsem i proti monarchii, která je dnes pro nás tím, čím starý oděv, který byl kdysi dobrý, pěkný, ale dnes se nehodí. Jen ta kožešina na něm. A to si vezměme z myšlenky monarchické, to, co hřeje, co je i dnes dobré. Nejsem pro všeobecné hlasovací právo ani pro hlasovací právo všech žen. Všemu se člověk musí učit. Na všecko jsou specialisti. Ševci, doktoři, notáři. Notář při loži nemocného musí mlčet, když mluví lékař. A do politiky se plete každý. V masse jako celku jsou extrémy: extrém dobra, ke kterému jdeme, extrém zla, který se sám potírá, avšak ohromná většina zůstává prostřední! Proto nutno také udělati dvě sněmovny: všeobecnou a senát. Ten vždy brzdí dobře. Ten udržuje francouzskou republiku, která se nerozvíjí, ale udržuje. President musí býti volen. Nebude ale surogátem královského majestátu, jako je francouzský president, ale bude prvním úředníkem. Volen bude na 15-20 let. V určitých periodách se sejde soud, který bude kontrolovati činnost presidentovu. Dokáže-li mu nekonstituční jednání, bude sesazen. Nejnižší věk pro presidenta bude 45 let. Bude-li volen na 15-20 roků, nebude počítati s prodloužením mandátu a tím bude vzat každý vedlejší ohled na elementy při volbě rozhodující. Bude svobodný ve svém úsudku i jednání.“ Štefánikovy oči při tomto hovoru hoří, ale hlas je slabý, unavený. Dr. Girsa řekl na chodbě: „Nutno ho zachovati ne jako Štefánika, ale jeho mozek.“ Pak měl Girsa dlouhou dvouhodinovou rozmluvu se Štefánikem, jemuž oznámil, že chce zůstati při politice. Štefánik byl velmi unaven. Položil hlavu na lenošku a mlčel. Pohladil jsem jeho ruku. Prohlédl a pravil: „Máte mne rád?“ Ubezpečil jsem ho, že ho mám stále raději. Štefánik: „Kdybyste tu nemohl pracovati, povolal bych vás za šéfa své ministerské kanceláře a šel byste do Sibiře se mnou.“ Já: „Nevím, nevzbudilo-li by to odpor.“ „Ne. Bylo by to pro vás i pěkné i vyšší místo.“ Já: „Netoužím po vysokém místě.“ Štefánik: „Vím. Proto vám to říkám, proto vám důvěřuji. (Řada lichotivých slov.) Zítra vám řeknu svoje pozorování. I ve vás to zacukalo. Dal jste si otázku: Co teď?“ Já: „Ne. To neudělala deklarace. To bylo již dříve, když jsem viděl, že Dr. Girsa v Tokiu pracoval a že by to rád činil i dále.“ Štefánik: „No — snad jsem se trochu neobratně vyjádřil. Až zítra vám to řeknu.“

O l0. hod. přišel americký velevyslanec Morrisse s italským velevyslancem navštíviti Štefánika. Přijal jsem je dole. Štefánik mi sdělil výsledek. Morrisse řekl přímo, že jsme v Rusku proti vůli Ameriky, načež Štefánik namítl, že Amerika neprotestovala, ba že poslala i své lidi. Nechtí-li pomoci jinak, měli by aspoň poslati léky. Ostatně každý národ má právo na svoje názory. Morrisse řekl, že bude telegrafovati Masarykovi. Štefánik: „Ať je odpověď jakákoliv, zde se udělá to, co já uznám za dobré, protože mám plnou moc.“ Rozmluva byla ovšem klidná a hladká. Štefánik myslí, že našel klíč k pochopení postupu Ameriky. Je to snaha Ameriky, zůstati v Rusku nejsilnější, protože se nemíchala do věcí ruských. Co se týče deklarace, pošle Štefánik telegram Masarykovi. Večer na francouzském velevyslanectví — celá misse, také Girsa a Brož, asi 6-8 Japonců vojáků, plukovník Sommerville. Zdrželi jsme se déle než obvykle — do 10 1/2 hod.

*

29. října:

U Štefánika. Pravil mi, že situace našich v Sibíři je zlá. Hoši z Ruska telegrafují, aby Štefánik přijel. Politická situace se rapidně mění. Štefánik mi dal svoji podobenku s pěkným věnováním. V generálním štábu japonském omluvil jsem u majora Tatekawy Štefánika, že se nebude moci zúčastniti vojenské přehlídky koňmo, neboť není zdráv. Na ruském velevyslanectví jsem dostal kopii telegramu, jímž italský ministr války Zupelli blahopřeje Štefánikovi jako ministru války. Zdá se, že deklarace nebude míti toho nepříznivého vlivu, jak se ho obává Štefánik. Generál nakoupil zase mnoho tkanin japonských a čínských. Kupuje to, aby to mohl dáti jednou našemu museu.

*

30. října:

U Štefánika Dr. Girsa. Oznámil mu, že zaplatil 7 milionů za boty pro armádu a včera 1 1/2 milionu. Štefánik ukazuje na potřebu rozumného hospodaření. Italský velevyslanec byl u něho 3 hodiny. Štefánik stilisoval svoje poznámky k deklaraci, jež chce telegrafovati Masarykovi.

*

31. října:

Večer o 7. hodině večeře v generálním štábu japonském na počest Štefánikovu a Janinovu v restauraci v Shiba parku. Japonci všichni v kimono. Komandant Shibuya nás vítal u dveří. Šli jsme nahoru do velké síně, kde podél tří stěn rohožky, před nimiž malé stolečky, u každého klečící gejša očekává hosta. Generál Štefánik a Janin sedí v čele při kratší stěně. Přítomni generálové japonští Fukuda, Yamanashi, Uehara a j., americký velevyslanec, vojenští atašé, japonští důstojníci. Japonský jídelní lístek, sake. Generál Fukuda promluvil, vítaje Štefánika a Janina. Štefánik se ve svém připitku velmi šťastně zmínil o pohřbu prvního Čecha-vojáka v Japonsku. Byl pohřbíván s československým a japonským praporem. „Když jsme přijížděli do Japonska, měli jsme dojem velké vzdálenosti od domova, ale zde vidíme, že jsme blízko, že jsme doma.“ Nakonec — poněvadž byl den jmenin mikádových — připil císaři japonskému. Gejši tančily staré, historické tance i tance moderní. Po tanci vzal generál Uehara plukovníka Perrise a zahájil s ním pochod dolů. Nohy jsme měli přeseděny od skřížené polohy dvouhodinové. Sešli jsme dolů, kde jsme seděli při stolech pokrytých evropskými zákusky s vínem. Hudba vojenská — bujné veselí. Štefánik roztomilý. Podělil gejši malými toaletkami. Na konec jsem vyvolal bouři nadšení, když jsem zazpíval s dvěma japonskými důstojníky japonskou hymnu. Odcházíme o 11. hod. v noci.

*

1. listopadu:

Odpoledne schůzka u Janina: Štefánik, Janin, Büchsenschutz, Trnožka, já. Rozmluva o upravení finanční otázky: otevření účtu u některé z japonských bank.

Trnožka referuje, že by nejlépe bylo uzavříti půjčku 20-25 mill. yenů u některé z bank na záruku francouzské vlády. Potřebné obnosy by nám byly postupně poukazovány v yenech dle potřeby, což nejlépe umožní výhodnou výměnu za jinou měnu. Štefánik prohlašuje, že půjčku možno uzavříti bez obtíží, poněvadž úvěr náš u Francie je otevřen.

O 6. hod. telefonuje mi šéf protokolu z min. zahr. Saburi, že audience obou generálů u císaře je definitivně položena na den 5. listopadu o 11.30 hod. dop.

Večer se Štefánikem do Tokio Clubu, kam jsme byli pozváni na večeři, uspořádanou z podnětu Mr. Kabayamy, našeho známého z lodi „Umtali“. Byla to malá společnost vynikajících Japonců, jichž bylo 7: Mr. Kabayama, Mr. Zumoto (majitel Herald of Asia), Mr. Hirosama, jeden finanční velmož, universitní profesor, člen parlamentu, na sedmého se nepamatuji. Už při večeři rozvinul Štefánik pěknou debatu o naší věci v rámci světové politiky. Po večeři vykládá Štefánik o tvaru naší země v souvislosti s politikou. Ukazuje na ohniska erupcí: Japonsko, střední Amerika s Mt. Pellée, Italii, na průrvy moře do pevniny: Panama, Středozemní moře, moře Černé a Kaspické. Jsou tři paralelní komunikační linie: Moskva — Persie, Berlín — Bagdad, Londýn — Paříž — Brindisi — Levante. Nutno přetíti německou linii dráhou Paříž — Milano — koridor mezi Juhoslavií a Československem — Krakov — Moskva — Vladivostok. Nezapamatoval jsem si vše, ale vítězství Štefánikovo bylo úplné. Mr. Zumoto prosí již o reservování středy pro luncheon v International Press Association.

*

2. listopadu:

Odeslal jsem děkovný telegram Štefánikův ministrovi Zupellimu. Ráno přišel Mr. Zumoto pozvat Štefánika, Janina, Němce, Leviho a mne na luncheon ve středu 6. listopadu. Italský velevyslanec přišel se zprávami o italských vítězstvích. Štefánik mi řekl, což jsem již dříve očekával, že zde patrně nezůstanu. Nutno prý pracovati dle okolností, s čímž souhlasím, a prohlašuji, že půjdu, kam třeba. Zpráva z Vladivostoku o Semenovu, který zadržel náš transport. Naši nemají zimních šatů ani obuvi.

Saburi mne volal o 5. hod. k vůli formalitě: Kdo má býti přijat císařem prvý. Z důvodů již uvedených při prvém jednání rozhodl Štefánik, aby byl prvý přijat Janin.

Večer v divadle císařském: Štefánik, Janin, Levi, já. Jsme v loži vlevo. Hraje se již od 4. hodin. My jsme přišli o 1/2 9. večer k poslednímu jednání prvního kusu. Sluha přivádí po můstku z hlediště raněného samuraje na jeviště, kde ho zůstaví. Bolesti raněného i vědomí porážky vyjádřeny znamenitou mimikou i záchvěvy těla. Soupeř přižene se na jeviště se zakrváceným mečem. Raněný vztahuje ruce jako k obraně, ale vítěz chystá se posupně k smrtící ráně. Raněný se vzchopí, uhne a chvatem džudžitsu srazí útočníka k zemi. Opětovný útok opět odražen, ale konečně zasáhne útočník raněného mečem do boku a zařezává ocel v tělo. Skvělá, ale strašná scéna. Útočník stane ve vítězoslávě, ale mstitel vyběhne, vyrve mu meč a ranou do hrdla ho ubíjí. Obecenstvo projevuje nadšení ojedinělým zatlesknutím a výkřikem. V další hře stařec samuraj donutí dceru k sňatku s nemilovaným samurajem, jenž je zabit přítelem odmítnutého milence, který odchází s mladou ženou do domu. Stařec obřadně spáchá harakiri, nechtě přežíti potupu.

Opět drásající, naturalistické podání.

Odcházíme — já zdrcen. Štefánik: „Zde se vidí dobře charakter.“ Ano. Ale přece je velký rozdíl: co se před věky opravdu dálo, dnes se děje již jen na jevišti.

*

4. listopadu:

Porážka Rakouska v Italii úplná. V Německu nepokoje. Odpoledne byl jsem u italského velevyslance poradit se s ním o dinner, jež chce dáti Štefánik 6. listopadu diplomatům. Radí mi, abych se obrátil na anglického velevyslance, jenž jest doyen. Tam mne přijal conseiller Norman; radil mi pozvati též ruského velevyslance, jehož Japonsko i diplomati uznávají za oficielního zástupce Ruska. Jestli zváti šéfa protokolu Saburiho od ministerstva zahraničí, pak nutno zváti i šéfy jiných resortů. Štefánikovi nebylo vhod, že jsem šel k anglickému velevyslanci; zvláště se zlobil, když tento účast odmítl. Štefánik mi oznámil, že určitě pojedu s ním a sice jako hlavní sekretář, či jak to on řekl, jako šéf jeho kanceláře.

*

5. listopadu:

Telegram z Ruska o zoufalé situaci našich. Není obuvi, není šatstva. V plucích nespokojenost vyvolaná lhostejností spojenců. Bolševismus se šíří. — Štefánik mi vysvětluje moji funkci příští, jež bude se vztahovati jednak na naše věci vnitřní, na jmenování a na politické věci. Girsa bude zastupovati Nár. radu ve Vladivostoku a Tokiu. Před 11. hodinou jde Štefánik a generál Janin do císařského paláce k audienci. Přijati pěkně. Mnoho obřadnictví. Janin přijat prvý, pak Štefánik, jak bylo smluveno. Na poznámku císařovu, že jdeme do nehostinné Sibiře, řekl Štefánik: „Paprsky japonského slunce nás budou hřáti i tam.“ Taktně naznačil, že Japonsko musí pomoci, nemají-li býti sympatie platonické.

V hotelu luncheon, k němuž Štefánik pozval japonské generály.

Po obědě oba generálové, poručík Fabián a já do nemocnice Amerického Č. Kříže navštíviti nemocné a raněné bratry. Štefánik velmi srdečný. Dr. Němec ho pozdravil krátkým proslovem. Štefánik poděkoval a pak s úsměvem k hochům: „Dobře to říkal, pravda, ale jsem rád, že už je konec. Bojím se řečí. Popovídáme si tak.“ Potom rozmlouval s některými. Odevzdal jsem bratřím pěkný fotografický aparát od Štefánika. Také Janin jim cosi dal. Pak hoši pěkně zazpívali a br. Zemek přednesl svoji báseň „Nesmrtelné Francii“, kde mluví i o odevzdání praporu ve Francii a o gen. Janinovi. Janin hluboko pohnut ho políbil dvakrát. Byli jsme i u těžce nemocných i u tuberkulosních, kde si Štefánik vybral obrázek dobrovolce Kříže.

Večer na americkém velevyslanectví na dinner: Janin, Štefánik, Büchsenschutz, por. Reynauld, Girsa, Brož, já, velevyslanec s paní, sekretář Spencer, druhý sekretář a p. Stevens, důvěrník Spoj. států pro Rusko. Štefánik po celou večeři mluví s velevyslancem. — V hotelu Štefánik ještě rozbíral prohlášení Masarykovo vzhledem k jmenování ministrů. Co když se doma utvoří vláda? Mimo to pojem ministra spojen s pojmem dočasnosti, změny.

Národní rada mohla zůstati a rozvíjeti se stále v pěkný široký útvar.

*

6. listopadu:

V poledne lunch dávaný International Associated Press v hotelu Imperial o 12. hod. Řada čelných žurnalistů. Jeden člen japonské horní sněmovny. Z nejaponských žurnalistů přítomni: Fleischer a Penfield. Mr. Zumoto mluvil velmi pěkně o stejném poslání našem i japonském: pomoci Rusku, aby se stalo silným. Připíjí Štefánikovi a Janinovi. Štefánik, jehož francouzský přípitek jsem tlumočil anglicky jako Levi přípitek Janinův, pravil: „V této atmosféře přátelské uvědoměme si, že jedeme do Ruska, abychom udělali pořádek a zorganisovali život Ruska. První je úkol vojenský, k němuž určen generál Janin, jehož nám dala Francie a jehož budeme následovati. Japonsko pomáhá lékaři, ošetřovatelkami a vojáky.“ Vděčně konstatuje přátelský ton Mr. Zumoto k Rusku, které obrozeno bude důležitým činitelem pro rovnováhu světa. Banzaj Japonsku!

Večer oběd dávaný Štefánikem. Přítomni: italský velevyslanec, ruský velevyslanec, ruský námořní atašé Dampierre, atašé Dudurov, italský voj. atašé Fenzi, britský námořní atašé, vicepresident ministerstva zahraničí Shidehara, Saburi. Z našich Štefánik, Janin, Büchsenschutz, de la Baume, Reynauld, já.

*

7. listopadu:

Ve 12.30 dejéneur v ministerstvě zahraničí. Japonští generálové Fukuda, Uehara a j., admirál Kato a jiný druhý, velevyslanec anglický, ruský, italský, někteří novináři, mezi nimiž i jeden esperantista, jenž si dopisuje s našimi esperantisty v Praze. Z našich byli přítomni Štefánik, Janin, Girsa, Brož, franc. důstojníci Reynault, Büchsenschutz a já, Štefánik s velevyslancem anglickým na čestných místech. Svedl jsem Saburiho se Štefánikem. Štefánik si dobral při stole anglického velevyslance, jak dobré věci jsme měli včera při dinner. Ukázalo se dobré, že jsem šel na anglické velevyslanectví, což Štefánika tak nahněvalo. Anglickému velevyslanci dána příležitost udělati netaktnost a nyní je Štefánik v sedle. Nezneužil toho. Když mu řekl velevyslanec, že přijde k němu (zřejmě, aby ukázal vůli napraviti chybu), opáčil Štefánik, že přijde sám. Velevyslanec ho pak pozval na čaj týž den. Přijal ho po domácku. Štefánik ho chvíli zlobil, nechtěje úmyslně mluviti o politice. Když dostal přímou otázku, řekl, že by snad nebylo příjemné mluviti o válce. Pak rozvinul plán pomoci Rusku. Spojenci z jihu, loďstvo do Baltického moře, naši, spojenci z Archangelska a Palestiny. Nutno omeziti bolševismus, jinak nebezpečí pro všecky.

Odpoledne jsem zhotovil smlouvu o dodávce praporů a řádu Sokola.

*

8. listopadu:

Velmi zajímavý luncheon v universitě tokijské. Včera byl u nás prof. Fujisama, jenž pozval Štefánika, Němce a mne. Universita v prostranném parku, řada budov. Nepěkně upraveným průjezdem lehkého dřevěného domu vejdeme do jídelny upravené ve verandě. Tam asi osm profesorů a dr. Furness, hvězdářka z Ameriky. Již při obědě zajímavá diskusse o vzájemnosti japonsko-československé. Můj soused na levo ukazuje pohlednice z Prahy. Dr. Furness byla také v Praze r. 1901 na německé universitě a viděla sokolské slavnosti. Generál Štefánik vykládá, jak zařídíme posílání mladých hochů do Japonska. Čtyři-pět ročně vždy na delší dobu. Ti by byli svěřeni universitě. Po obědě Fujisava přípitek s přáním zdraví a dosažení cíle. Štefánik srdečně děkuje řka, že pro nás je zvlášť pěkně zakončen pobyt v Japonsku tímto setkáním s kruhem vychovatelů — vědeckých pracovníků. Pak přednáší o našem problému vzhledem k Japonsku. Ukazuje, že není rozdílů zásadních mezi námi. Kulturní i politické cíle jsou stejné. Mluví o nutnosti potříti ducha německého výbojného militarismu — organisovaně, vědecky, vývojově, nebolševicky. Universita je základ. Může mnoho v té věci vykonati. Výchova dává směr národu.

Nálada velmi srdečná. Jeden z profesorů (pedagog) litoval, že jsme si nemohli promluviti o jeho odboru.

Odtud se Štefánikem k Mc Kennedymu, representantu agentur Stephani, Reuter, Havas. Asi 48-50letý. Velmi rád, že jsme přišli. Štefánik vyslovuje pochybnosti, že by německé vyjednávání o míru bylo upřímné. Spojenci přistupují k mírovému jednání s ideami, Němci jako obchodníci, chladnokrevně; obětují po případě i císaře, ale neztratí sympatií k němu. Němec bud válčí, nebo válku připravuje. Třeba se míti na pozoru. Německý sentiment a povaha spojeneckých národů jsou rozdílné. Když jsme vešli do této komnaty s pěknými věcmi, konstatovali jsme si, že jsou to pěkné věci. Nic víc. Němec se ohlíží, možno-li vzíti něco z toho, co mají jiní. To je zásadní rozdíl. Pojem cti národní jest zcela rozdílný.

V hotelu dal jsem Štefánikovi podepsat ověření pro Dr. Němce, aby mohl vykonávati funkci vojenského atašé, jmenování Dr. Němce kapitánem a žádost k ministerstvu, aby bylo dovoleno Němcovi navštíviti zajatce československé národnosti v Japonsku.

Večer o 7. hod. odjeli Štefánik, Janin, Fournier, Levi. Na nádraží řada japonských generálů a důstojníků, Saburi, Shidehara, velevyslanec italský, ruský, americký, vojenský atašé francouzský, několik soukromých osob. Rozloučení velmi srdečné. Fotografové měli práci. Francouzský velevyslanec nepřítomen, neboť odjel do Evropy, kde mu zemřela manželka.

*

12. listopadu:

Sešel jsem se se Štefánikem až v Kyoto, odkud jsme odjeli večer 7.30 do Shimonoseki. Oba generály provázel komandant japonského gen. štábu Shibuya.

*

13. listopadu:

Ráno o 9.30 v Shimonoseki. Obědváme společně. Rozloučení s kom. Shibuyou velmi vřelé. Generál — místní velitel a kapitán odprovázejí nás na loď. O 2. hod. nalodění na Tai Chu Maru. Na lodi japonský generál připíjí v přesvědčení, že než dojedeme do Vladivostoku, bude vše dobře. Janin odpovídá, vzpomínaje pěkného přijetí v Japonsku. Před naloděním přišel telegram, že naši vojáci z Francie a Italie vstoupili s Benešem do Prahy. Jaké to bylo rozechvění! Každý — my i Francouzi — viděl se v duchu doma. Štefánik, mrkaje na mne, prohodil žertem, že bychom potřebovali posla do Prahy. Vyjíždíme o 3.30. Rozeklané břehy rychle míjejí. Štefánik náhle se klade na lavici. Záchvat. Je velmi sláb. Svádím ho s gen. Janinem do kabiny a ukládáme ho.

*

14. listopadu:

Ráno o 7. hod. u Štefánika, rozmluva o situaci. Bolí ho, že není nyní doma. Bojí se, že Maďaři, prohlásíce sebeurčení národů a republiky, svedou Slováky, mezi nimiž je tolik pobeťárštěných. V Rusku bude obtížná situace. Bude nutno odstraniti zlé. Celek nemůže býti špatný. Viděl to na hoších v nemocnici. Já si mám nalézti ve Vladivostoku 2-3 dobré pracovníky pro svoji kancelář. Mluvíme o mé ženě a dětech. Štefánik mne béře k sobě a líbá: „Už budete u ní, u toho svého nejlepšího komandanta a mne se zbavíte.“

Po obědě opět u Štefánika. Zamrzelo ho, že štáb dostal telegramy, z nichž jen od některých mu chtěli dáti kopie. Řekl, že to je náš archiv, je to štáb československé armády. Francouzská vláda určuje blíže úlohu československé armády v Rusku, jež má jíti na Kavkaz. Štefánik prohlásil suverenitu národa v té věci a v tom smysle bude telegrafovati. Zase připomíná, že by měl býti doma. Až přijde, bude vše již rozehráno a bude nutno všelicos napravovati. Hovoří o Benešovi, že byl vždy loyální, pevný ve svém přesvědčení, že vždy řekl, co chtěl dělat a co udělal, a podřizoval se v případech potřeby. Doma prý vyroste. Já snad budu muset jíti se vzkazem Štefánikovým do Prahy. Nemám prý se těšit, ale bude-li toho třeba, nebude to nikdo jiný než já. Dává mi dobré vysvědčení. Mnoho jsem mu prý ulehčil. Nejen té materielní práce, ale našel i mravní oddech u mne. Nikdo nemá čekati, až bude zavolán k práci. Mne prý bude třeba na Slovensku. Mezi jiným pravil: „Jsem přesný, logický. Mne bolí pomyšlení, že bych měl uhnouti s logické cestičky. Proto vždy jsem mnoho přemýšlel, než jsem začal proti komukoli, neboť jsem věděl, že musím být neúprosný.“

„Hlavní věc je, aby si člověk mohl říci sám, při zavřených dveřích, že dělal dobře, že dal kus své existence.“

„Jsem spokojen sám s sebou. Mohl bych klidně zemříti. Jako Slovák bez peněz, bez znalosti jazyka jsem se pustil do Paříže a za dva roky jsem byl ve společnosti a dostal jsem cenu akademie.“

*

15. listopadu:

Jasno, chladno, moře se uklidňuje. Na západě kontury země. K Štefánikovi. Podívá se na mne vážně a praví: „Pane Písecký, sedněte si. Chci vám něco říci, co jsem vám chtěl říci až ve Vladivostoku. — Půjdete domů. Do Prahy a na Slovensko s mým vzkazem. Je to nutné. Já vás nerad ztrácím. Mám vás rád, ani nevíte, jak.“ Chci k němu blíže. „Nechoďte sem. Zůstaňte tam. Nechci vás ani viděti“ (a oči jsou prozářeny úsměvem a lehkým pohnutím). „Maďaři učiní vše, aby Slováky zavedli. Je mnoho typů mezi Slováky, kteří jsou bodří, společenští, ale jsou zbeťárštění. Nemají rádi Čechy. Půjdete mým jménem. Já nemohu sám. Rád bych tam byl, bylo by mne tam třeba právě teď, ale musím zůstati s vojskem. Vyhledáte Šrobára. To je jasná, pevná hlava. A maminku najdete. Nevím, budu-li jí moci napsati několik řádek. To je hrozné, jak ta práce člověka absorbuje. Dám vám list a peníze. A teď jděte. Nechte mne.“ Odcházím, stisknuv mu jen mlčky ruku.

Celý den prošel jako ve snu. Píši text pověřovací listiny. Večer chodím se Štefánikem po palubě. Je velmi pohnut. Praví, že musím k Berthelotovi do Francie a vyložiti mu vše, i ten zdánlivě pozdní příchod do Vladivostoku. Zajíti i k paní Jouvenel a slečně Weissové. Také do Italie k Soninovi a Orlandovi jakož i k ní, sl. Julianě Benzoniové.

V Praze musím říci, aby ho podepřeli celou silou, aby naši v Rusku viděli, že jsou jen částí národa a že se musí podříditi. Má obavy před situací v Rusku. Pak náhle: „Jděte a informujte se, mohli-li byste jíti hned touto lodí zpět. Jede myslím brzy. Když jíti, tedy co nejrychleji. Musíte jíti co nejrychlejší cestou. Jako Michal Strogov. Vypočítejte, co stojí přibližně cesta.“

V kanceláři jsem zjistil, že loď jede zpět za tři dni, 18. listopadu.

*

16. listopadu:

Dojeli jsme do Vladivostoku již před 11. hod. v noci. Ráno vystupuji na palubu. Slunce vychází. Okna Vladivostoku se roztavila do zlatova. Po deváté hodině zvuky hudby — česká píseň. Proti nám nese se vesele černý trup malé lodi ověšené francouzskými a českými vlajkami. To je „Smělčak“. Již pluje kolem, obeplouvá, blíží se. Již vidím na palubě Pavlů, klidného, rozložitého, smějícího se a dra Girsu, několik důstojníků. Hudba hraje „Kolíne, Kolíne“ a „Bývali Čechové“. Generálové stojí na horní palubě Tai Chu Maru. V člunku přijel kapitán Murat s červenobílou širokou stuhou na levém rameni, pak generál francouzský Paris. „Smělčak“ přilnul k boku Tai Chu Maru. Sešel jsem na palubu. Vítám se s Pavlů, Girsou, Čečkem, Richtrem. Uvedl jsem Pavlů, Čečka, Girsu, Richtra na palubu Tai Chu Maru. Štefánik se vřele objal s Pavlů. Čeček oslovil Štefánika a Janina. Janin poděkoval prostě: „Serdečně děkuji. Nazdar!“ Fotografovali nás.

Záhy jsme sešli na palubu „Smělčaka“ a jeli k přístavišti. Tam zástupy lidu, vojáci, zástupci města, spojeneckých armád. Zástupci města zdraví gen. Štefánika a Janina a podávají jim chléb se solí na talíři kovovém. Richter za mnou bručí: „Pořád jen řeči a řeči.“ Spolek „Palacký“ dal Štefánikovi adresu; představení vojenských hodnostářů. Generál Ivanov-Rinov, který vždy intrikoval proti našim, zve Štefánika hned k sobě na oběd. Štefánik dává vyhýbavou odpověď: „Jsem otrok programu.“ Přicházíme k vojsku. — Hudba hraje „Kde domov můj“ a marseillaisu. Pak oddíl našich. Štefánik je zdraví: „Nazdar, bratří!“ Krátké, mohutné „Zdar“ odpovídá. Pak oddíl francouzských koloniálních vojsk (anamité) a námořníků, Rusové, Italové, Srbové. Defilé oddílů.

Autem do domu, kde ubytován gen. Janin. Generál Štefánik ubytován v bytě u dra Girsy. Odpoledne přišel ke Girsovi generál Ivanov s gen. Graevesem, aby vysvětlil svůj telegram předsedovi vlády sibiřské, v němž nás obvinil z nehezkých věcí (chceme prý hráti prim ve skupině panslavistické, spojujeme se se židy, podporujeme soc. demokraty, ruskou armádu prý jsme připravili o všecko). Telegram prý poslal jako soukromá osoba soukromé osobě. Kdyby byl považoval vše za jisté, byl by telegrafoval oficielně.

Štefánik přišel za nedlouho s Janinem. Když mu Girsa sdělil vše, prohlásil, že na večeři k Ivanovovi nepůjde, avšak prosí Janina, aby šel. Stačí poloviční demonstrace. „Pošlu omluvu, že nemohu přijíti pro únavu, což bude nejdrzejší lež s mé strany, protože jsem právě přišel s procházky, a tudíž to bude jasné. Nelze však uraziti druhých representantů spojeneckých a proto půjde gen. Janin.“ Janin řekl, že půjde, shledává-li se to nutným.

*

18. listopadu:

Nespal jsem rozechvěním od tří hodin. Ráno ke generálovi Štefánikovi. Připravuje již zavazadla, neboť večer chce odjeti na západ. Podepsal mi již francouzský i český služební příkaz. Dal mi peníze na cestu. Pak si lehl a zavolal mne k sobě: „Sedněte si u mne, ať vás ještě vidím, než mi odjedete, nevěrníče.“ Referoval jsem o situaci v armádě, pokud jsem získal informace. Štefánik uznává, že poměry jsou neutěšené. Bude mít velmi těžké postavení. Pravím, že mezi vojáky může lehko proraziti, ale musí jíti mezi ně. Přisvědčuje mi.

Štefánik mne opět vyzývá, abych podporoval Beneše, neboť je poctivý a nemstí se. I o Masarykovi mluví, že je třeba státi při něm. Domnívá se, že Masaryk není vždy dosti rozhodný v zasahování, věří, že se vše vyvine. „Ale já žiji teď a proto musím zlo potírat, dokud žiji.“

Naříkal, že nemůže ani matce napsati pár řádek. Podal jsem mu jeho visitku se stolu a vyzval jsem ho, aby psal, což učinil. Řekl mi, abych zavolal br. Lakomého, že on bude mojím nástupcem. Učinil jsem to. Potom srdečné rozloučení s generálem. Oba slzy v očích. Líbá mne vřele.

Odjel jsem na loď se zavazadly, opatřil jsem si poslední formality, u gen. Janina kurýrský rozkaz, od Pavlů několik dopisů o 1/2 1 hod. opouštím na Tai Chu Maru Vladivostok.

*

Nenadál jsem se tehdy, že generála Štefánika uvidím již jen mrtva.

Návrh řádu Sokola

Původní kresba gen. Štefánika, jenž si koupil v Honolulu barvy, štětec a kružítko, a na palubě lodi Korea Maru cestou do Japonska nakreslil tento řád, jenž byl v Tokiu zhotoven.