ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Emanuel Tilsch: Aforismy a myšlenky

1916

Z rukopisné pozůstalosti vydala Právnická Jednota v Praze

Vytiskla Grafia v Praze, Myslíkova ul.

Kdo neznal Emanuela Tilsche, utvoří si z „Aforismů a myšlenek“ zvláštní úsudek o bytosti jeho: Představí si člověka, který odmítal všechna vžitá pravidla mravní, který pohrdal lidmi, jejich úsudky a institucemi, který zdrcující ironií stíhal i vědecký obor, kterému se zasvětil. Není pro něho bodu v zevním životě lidí, který by za to stál, aby byl vážně pojímán. Vše jest malicherno, prosyceno hloupostí nebo zlobou. Skeptik, uštvaný protivným shonem, nalézá klidu v samotě, kam nezaléhá křik chvály ani hany.

Ale kdo Tilsche znal, stane před těžkou otázkou: jak srovnati bezútěšnou negaci „Aforismů a myšlenek“, které se přece rodily za nejintimnějších okamžiků jeho vnitřního života — s kladným, milujícím, nadšeným a nad pomyšlení ušlechtilým člověkem, který žil a kterého jsme znali? Jak srovnati drtící analysu aforismů s tvůrčí synthesou, dosvědčenou jeho dílem vědeckým? Jak uvěřiti břitkému odmítnutí charakterů tím, kdo byl obdivován pro ryzí charakter, jehož se nic nemohlo dotknouti? Jak pochopiti pohrdání člověkem i společností u muže, který věnoval vřelou účast každému — který vítězil mírností a srdečností?

Odpověď spočívá, tuším, v tom, že u Tilsche nadmíru silně vynikalo rozdvojení v bytost žijící a působící, podrobující se nutnostem empirického bytí a ve druhou, která ve chvílích zasvěcených odhalovala nicotu a marnost života — i svého dvojence, jemuž bylo souzeno účastniti se prací, zápasů a starostí životních.

Většina lidí vyčerpává se bojem o úspěch. Podřizují se pravidlům morálky, aby získali úcty a vážnosti; pracují a snaží se, neboť věří ve vděčnost, slávu, věčný život a touží po nich; pojímají vážně hru života, usilují využíti jeho darů. Zevně činí totéž i myslitel, pronikající k vyššímu poznání. Ale prožívá časem chvíle, kdy vnitřní bytost jeho odchází s jeviště života a usedá jako divák ve stínu hlediště. Svou vlastní empirickou bytost vidí zapředenu v tragickou hru. Tuší marnost všeho — a přece ví, že za chvíli vstoupí na jeviště, aby s plnou vážností životní pokračoval v dějství, dokud úlohu nedohraje.

To jsou chvíle bolesti a vzdoru, kdy spoutaný zraňuje si údy zmítaje se v okovech, nebo vyšší chvíle, kdy upouští od marných pohybů a vnitřně odvrací se od života, kterým pohrdá. Z okamžiků hlodavé kritiky a resignace zrodila se největší část aforismů a myšlenek Tilschových.

Mravní hodnota začíná tam, kde není touhy po odměně ani víry v odměnu. Ve světle „Aforismů a myšlenek“ objevuje se etická bytost Tilschova jako pramenící z toho, čím člověk o sobě jest, nepodmíněná tím, co vládne ve světě zevním.

*

Vydaní aforismů děje se beze změny dle rukopisu. Jen část byla autorem samým již připravena k tisku. Jsou to aforismy, jež označuji hvězdičkou. Ty byly také autorem samým zařazeny do skupin. Ostatní bylo sebráno z knížek zápisních a lístků a zařazeno ve snaze, vystihnouti myšlenku a přispěti seskupením ku snazšímu porozumění. Týž účel sledují i odkazy k myšlenkám obdobným, umístěné v poznámkách i varianty těchže myšlenek, uvedené pod čarou. Skupina XII., osobní, nepochází od autora, ale pokládám ji za účelnu proto, že myšlenky, v ní obsažené — které by se jinak ztrácely, rozptýleny po skupinách — vrhají zajímavé světlo na autora a hodí se jako závěr intimní publikace. Srovnáme-li obsah „Aforismů a myšlenek“ s plánem, který si autor načrtl a který uveden jako vstup na počátku spisku, neubráníme se tesknému dojmu torsa, jehož dokončení bylo zmařeno náhlou smrtí autorovou.

E. Svoboda.

Doslov

Vyhovuje přání, projevenému od vážené rodiny zesnulého auktora těchto „aforismů a myšlenek“ a od sl. „Jednoty právnické“, připojuji k vydání tomuto několik slov, která snad již proto nebudou zbytečná, poněvadž pocházejí od přítele zesnulého auktora, jenž se s ním od let (ještě před habilitací jeho) znal, jenž s ním později a zejména v dobách, kdy psány asi byly tyto „aforismy“, často se stýkal, o filosofických otázkách a pracích s ním hojně hovoříval i měl příležitost zříti, kterými filosofy (byli to zvláště Kant, J. St. Mill, Lichtenberg, B. Erdmann, Rich. Avenarius) a kterými odbornými knihami (na př. z logiky, noetiky, etiky, sociologie) se obíral tento tak vynikající právník český.

Že vedle své odborně právnické práce Tilsch obíral se filosofií a jednotlivými „filosofickými“ otázkami, zajisté nepřekvapuje. Vždyť není odborníka, jenž hlouběji ovládá a proniká svůj speciální předmět, aby nevyvozoval si ze svých odborných poznatků důsledků dále, nad úzký obor speciální vědy jeho se nesoucích, aby nečinil si na podkladě právě svých vědomostí výhledy obecnější, filosofické, aby si neuváděl obecné výtěžky svého oboru v nějaký jednotný povšechný názor na svět a na život, krátce: aby si nevytvářel aspoň jakous takous filosofii. Tím více tomu nutně bylo u Tilsche, jenž dobře postihoval, kterak věda právní jako zákonodárství a literatura právní nutně hledá víc a více spojení se skutečným životem, se životem současným, kterak i právní věda nabývá charakteru sociálního, a jenž proto také správně napsal ve svém proslulém „Občanském právu rakouském“ (I. část, v Praze, 2. vyd., 1913, str. 27): „Později nežli zákonodárství zasáhly proudy „sociální“ silněji literaturu (práva občanského); kdežto směry starší (škola práva přirozeného a škola historická) hledají vysvětlení právních záhad hlavně ve studiu minulosti, klade tento proud důraz na to, že právo jest něco, co jest pro přítomnost sociálně užitečno. Domáhá se tedy toho, aby horizont právníků šířil se ani ne tak po právnických zjevech minulosti, nýbrž spíše po ostatních společenských zjevech přítomnosti. Proti historismu staví se studium současných zjevů hospodářských, etických, politických a současných zákonodárství cizích; proti logické dedukci v argumentacích právnických účelná prospěšnost; proti positivnímu právu vyzdvihuje se opět právo ideální a morálka.“ Ač sám povoláním svým veden byl přirozeně k dogmatice právní a dogmatickému tradování a vykládání civilistiky, Tilsch nemohl nepozorovati nenáhlou, ale podstatnou a neodvratnou přeměnu, jaká v práci vědy jeho nastávala a stále se stupňovala, a s ní ovšem ruku v ruce jdoucí přeměnu také v obecné methodě právní vědu ovládající. Tradicionální způsob vědy právní jest způsob dogmatický, pracuje ovsem methodou deduktivní; způsobu druhého, empirického a postupujícího methodou induktivní, užívá se řidčeji, nejspíše ještě v dějinách práva; avšak, správně Tilsch (str.52) dodal: „nemožno neviděti, že v novější době druhý tento způsob vědy právní nabývá více půdy i v příčině platného práva“.

Vlastní tedy rozsáhlé studium Tilschovo při šíři jeho rozhledu i bystrosti úsudku a pronikavé hloubce jeho myšlení pudilo ho do oblasti filosofie, do studia otázek, jež úzce s jeho odborným přemýšlením jsou spiaty. Ale Tilsch šel dále: zabral se do filosofie hlouběji a silou svého hloubavého, analysujícího ducha ponořil se do studia filosofických otázek, které již tak — nesouvisely s jeho odbornými pracemi, a vybíral si — věc to psychologicky snadno pochopitelná — právě nauky filosofické, které jistě náležejí k nejnesnazším, totiž logiku, psychologii, etiku a především noetiku. (Proto také Tilsch, kde je to vhodno, i v právnických svých pracích k noetice rád odkazuje. Na př. praví: „Víra v možnost jasného formulování a nedůvěra v soudcovskou nestrannost (obojí jest společné, jak duchu středověkému, tak racionalismu XVIII. století) vedly k paroemii: Optima lex est, quae minimum relinquit arbitrio iudicis.“ V nové době víra v možnost jasného formulování valně poklesla (studiem vývoje řeči a noetikou), naproti tomu důvěra v soudce (jichž vzdělání, nestrannost a neodvislost jistým způsobem garantovány) byla zvýšena. Soudci uvolněno bylo v oboru práva formálního a jest i tendence uvolniti jej v oboru práva materiálního.“ (Občanské právo rakouské, 2. vyd., str. 50 n. Srv. i jeho spis: Einfluss der Zivilprocessgesetze auf d. mater. Recht, 2. vyd. § 19 str. 33 n.))

Ani v tom by ještě nebylo nic překvapujícího: vždyť nauky uvedené jsou v těsné souvislosti s theorií i praksí právní a znalosti jich bude jistě čím dále tím více požadováno po právnících. Ale Tilsch zabral se i do některých otázek a kontrovers těchto věd, do otázek, které nemají, leč theoretický význam, a to třebas i jen v okruhu nauk těch samých. Nad jiné pak „filosofické“ nauky upoutala Tilsche noetika se svými zavitými, znepokojujícími problémy. Ovšem právě noetika, tato nauka o poznání lidském, o jeho podstatě, vlastnostech, mezích a relativnosti jeho i hodnotě, snadno zvábí a svádí nadšenou a vědychtivou mysl adeptovu k sobě, ve svá pole širých obzorů, na nedostupné vrcholky hor svých problémů dalekosáhlých, ale také ve své nivy pragmatismu, ve své houště spletitých aporií, ve své rokle záludných distinkcí a paralogistických pádů, ve své srázy relativismu i ve své bažiny — skepse. Nebezpečenství jsou tu pro každého veliká a dostati se na scestí, zablouditi ve hvozdech circulů vitiosních, zřítiti se do propasti nejistoty, pochybování o všem, do nihilismu, anebo pozbýti pevné půdy empirie pod nohama a zabořiti se a zhynouti v rašeliništi pyrrhonismu — snadné, velmi snadné! Na kolik těchto nebezpečenství Tilsch dovedl se uvarovati, na kolik stal se obětí tohoto reflektování a meditování, zdálo by se, že nám nejlépe povědí „aforismy a myšlenky“ jeho, tuto publikované, ale, bohužel, nepovědí nám, aspoň nepovědí určitě, bez pochybností. Proč?

Nejsou to aforismy, ač mají vzhled a formu aforistickou. Spíše, hledíme-li k tomu, čím měly se státi, bylo by lze glossy tyto, vyplynuvší z přemýšlení Tilschova, podníceného četbou, spekulováním a přede vším životními zkušenostmi z prakse i theoretického studia právní jeho discipliny, přirovnali k Pascalovým „Pensées“. Neboť jsou to jednotlivé myšlenky, které Tilsch si načrtal pro „budoucí“ svůj souvislý výklad, pro chystané své pojednání filosofické, resp. noetické. Pojednání to mělo čtenáře provésti „věží života, kterou si zbudoval“, babylonskou věží mámení a slabosti srdce, vůle i rozumu, od nejnižších její pater „hodnocení“, „opovržení“, „praktického rozumu“ až do nejvyšších poschodí „vůle a intelektu“ a „záhad světa“. Měla dána býti čtenáři příležitost, aby se myšlenkami pojednání toho — zarazil a zamyslil. A k jakému vše to směřovalo konci? Jaká byla tendence onoho chystaného pojednání? K čemu by bylo dospělo?

Nesnadno říci! Nejedna z úsečných a zarážejících snad vět nyní ve své osamocenosti vypadá nejen abstrusně, ale nezřídka i budí náš odpor. Byla by to činila také, kdyby byla zpracována v ono pojednání připravované? Kdož ví, zdali nejedna myšlenka, kterou tu čteme a která zní jakoby kategoricky, nebyla načrtnuta od auktora, aby jí byl užil v souvislém svém essayi jako námitky protivníkovy, kterou by vyvracel a její lživý základ ukazoval, její kalné prameny, z nichž prýští, odhaloval? Kdož ví, není-li leckterá z těch gloss jen ironickým výrokem, trpkým sarkasmem? Uryvkovité „myšlenky“, jak je tu máme dochovány, připouštějí rozmanitá pojímání, „volnému uvážení“ soudce-čtenáře „laskavého“ jest ponecháno domysliti si, jaká úloha by byla asi připadla jednotlivé „myšlence“, jednotlivému „aforismu“ v celku chystané Tilschovy úvahy filosofické. A tak se nám vrací otázka svrchu dotčená: Jaký byl by asi býval celkový tenor, jaký konečný závěr a výsledek onoho pojednání, kdyby k vypracování jeho bylo došlo? Avšak odpověď k otázce té zní krátce a ovšem mrzutě: Nevíme!

Nevíme, poněvadž zamýšlené pojednání zůstalo čiře projektem, zůstalo jen v hlavě svého auktora. K nám došla jen „disiecta membra“ jeho hloubání, jeho zápasů vnitřních, zápasů zajisté bolestných. „Právnická jednota“ vykonala akt piety, zachovávši před zaniknutím tento pozoruhodný dokument, jenž dává možnost vniknouti do zajímavého intimního koutku psychy člověka nevšedně nadaného, dokument doplňující obraz E.Tilsche — právníka v odraze paprsků zcela zvláštního světla, z hlubin nitra deroucích se na povrch, dokument jeho „Soliloquií“ filosofických. Je třeba, probíráme-li se tímto dokumentem, stále býti pamětlivu vlastních slov auktorových (aforism VI.,1.): „Mnoho práce myšlenkové skryto jest v těchto poznámkách; ať jiní odstraní odpory, jestli to možno!“ Neboť (VII., 13.) „odpory v myšleni vždy ponoukaly k myšleni o myšlení“.

V Praze dne 6. července 1916.

František Čáda.

Poznámky autora

Plán, sestaviti tyto aforismy v jednotný celek.

Věž života, kterou jsem zbudoval si.

Několik pater (vždy vyšší názory).

Obývám ve všech — rozložení mé bytosti ve čtyři, pět. Spouštím se do nižšich. Každé patro označeno průpovědí neb průpovědmi neb označením (na př. pohrdání).

Nejvyšší patro: popření všeho: Nic.

Zde jen etika neb i noetika v patrech?

Zásadně nejdříve rozlišit etické zásady.

Věž v nekonečností hotova.

Nadposlední patro snad ještě vybuduji, ale lidé budou nazývati šílenství.

Obraz Saiský — smutný jinoch hleděl pravdě do očí.

Patro radosti a žalosti.

Vyšší patra: radost a žalost překonány — rozum

(Nižší: vůle)? a nerozum.

Aneb ve všech současně — cit, vůli, rozum?

Patro vzdoru. Pokoj vzdoru v jednom z pater.

Biblickým tónem: i bylo nadepsáno atd., atd.

(Pozdější dodatek:)

Čtyři patra:

1. Naivní, přirozený, sobecký.

2. Morální, dobro a zlo dle běžného názoru.

3. Fanatik pravdy, opravdovosti.

4. Nihilism, skepticism.