ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Osnova básně

Kostra osnovy Íliady je tato: Dokud se Achilleus účastnil bojů, Hektór, statečný vůdce Trójanů, po několika rozhodných porážkách neodvažoval se pak už boje s Achajci; vyváděl vojsko jen před Skajskou bránu, a nanejvýš k dubu, který stál před hradbami. Ale když v 10. roce války Achillea urazil král Agamemnón, vůdce vojska, a nikdo z achajských knížat se Achillea neujal, tu pokořený Achilleus prohlásil, že se dále války nezúčastní. — Následky toho byly strašlivé: Jakmile Trójané zvěděli, že Achilleus bojovat nebude, ihned vyšli směle z brány a svedli opět s Achajci boj na trójské pláni. První bitevní den byl sice nerozhodný, ale již druhého dne byli Achaiové na hlavu poraženi. Achajská knížata poslala sice k Achilleovi prosebné poselství, Agamemnón mu nabízel vzácné dary, ale uražený hrdina zamítl dary i smír. V příštím boji (třetího bitevního dne) byli Achajci úplně poraženi, ano zahnáni až k lodím, které Hektór jižjiž zapaloval. V této svrchované tísni Patroklos, nejmilejší přítel Achilleův, prosil — z Nestorova návodu — rozhněvaného reka, když už sám nechce pomoci, aby mu půjčil svou zbroj a dovolil mu vyrazit s Achilleovým vojskem na pomoc Achaiům. Hrdina svolil, ale poručil Patroklovi, aby jen zahnal Trójany od lodí, ale pak aby se hned vrátil. Patroklos však neposlechl Achilleova rozkazu a pronásledoval Trójany až k městu, ale tam byl od Hektora zabit.^[1] Achajci stěží zachránili jeho mrtvolu. Úspěch Patroklův byl tedy jen chvilkový, a statečný tento hrdina zaplatil jej smrtí. Tu teprv povstal k boji Achilleus, porazil Trójany a Hektora v souboji zabil. — Tedy: s Achilleem vítězství a bezpečí, bez Achillea porážka a nebezpečí.

Z této kostry by čtenář soudil, že pouhá nepřítomnost Achilleova postačila, aby Hektór Achajce porazil.

Ale průběh událostí je v Íliadě jiný. Ani Hektór ani Trójané Achaiů sami neporazili.

Hektór podle líčení básníkova byl nejsilnější a nejstatečnější ze všech Trójanů, postavy obrovské a podobou krásný. Trójané ho ctili jako boha. Bojoval vždy v prvních řadách s nezadržitelnou prudkostí a zuřil jako sám Arés, bůh války, jako požár v horských lesích. Kdykoliv o něm mluví básník sám nebo ústy některého reka, vždy se o něm vyslovuje jako o hrdinovi nepřemožitelném, který vysoko vyniká nade všecky reky trójské i achajské kromě Achillea a jest jediným jeho důstojným sokem. — Achilleus sám ho nazývá statným a nejlepším z Trójanův a připouští, že by mohl být od něho v boji zabit (viz XXI. 225/6 a 279/80!). Ale ve skutečnosti, t. j. v bitvách, Hektór nikdy nad žádným předním rekem achajským nezvítězil, a nijak nevynikl ani nad jiné přední hrdiny achajské, neřku-li nad Achillea. Aiantu Telamónovci a Diomédovi téměř vždy podléhá.^[2]

Ani trójské vojsko nemohlo Achajce porazit. Básník sice uznává jeho statečnost a bojechtivost a nazývá Trójany obratnými, statnými jezdci, podobnými bohům, ohni, byli důstojní odpůrci Achaiův, ale bylo jich méně a nemohli v boji Achaiům odolat.

Tedy ani Hektór ani jeho Trójané nemohli Achajce porazit — ani za nepřítomnosti Achilleovy.

Ale plán básně nutně vyžadoval porážky Achaiů: Král Agamemnón i ostatní Achajci měli být potrestáni za urážku Achilleovu.

Lidskými však silami nemohli býti poraženi — jen vyšším řízením. Ale ani ostatní bohové mimo Dia nemohli jim způsobit porážku. Nebyli jednotní: jedni pomáhali Trójanům, druzí, mocnější a silnější, Achaiům. Kdo tedy? Jen nejvyšší bůh Zeus. Tím se stala rozhodujícím činitelem v básni vůle nejvyššího boha Dia, jemuž vše se musilo podřídit. Thetis totiž, Achilleova matka, vyprosila si od něho, by tak dlouho Trójané vítězili, dokud by Achaiové nedali Achilleovi za urážku dostiučinení a pokořenou jeho čest opět nepovznesli.

Takto byla národní i vojenská čest Achaiů zachována a plán básně mohl být proveden. Achaiové byli sice poraženi, ale nikoli statečností Hektorovou a jeho Trójanův, ani svou vlastní zbabělostí, nýbrž Diovou vůlí. Z vůle Diovy dálo se všecko, co se dělo po dobu hněvu Achilleova — proti ní nebylo nic platno ani největší rekovství a svrchovaná obětavost nejhrdinnějších rekův achajských a celého vojska.

Ale ani Achaiové nemohli sami, bez Achillea, přemoci Trójany. Důkazem toho měl být první bitevní den, kdy ještě Zeus do bojů nezasáhl (II. — VII. zpěv). Výčtem achajského loďstva a vojska i trójského vojska (II. 484 — 877) jakož i líčením prvé bitvy (zpěv III. až VII.) měla být ukázána veliká převaha Achaiů, takže nebylo ani pomyšlení, aby Trójané sami Achajce porazili, ale ukázalo se také, že ani největší, podivuhodná statečnost předních rekův achajských i celého vojska nestačila k tomu, aby Trójanům připravila porážku, když nebojoval Achilleus.^[3] Básník tím chtěl ukázat nevyhnutelnost Achilleovu, a jaké neprozřetelnosti, ano zločinu se Agamemnón svým pychem dopustil. To jest úkol této části Íliady.^[4]

Jak vidíme, je tato část velmi důležitá a pro Íliadu významná, a je zcela nesprávné pokládat ji za pozdější přídavek a vylučovat z Íliady. Jest nevyhnutelnou částí básně a jistě náležela hned od počátku k osnově a básnickému plánu Íliady. Byla složena z vnitřních důvodů a z potřeb básně samé.^[5]

Vraťme se k Hektorovi! Z výkladu nahoře podaného si ovšem snadno vysvětlíme rozpor, který jest mezi chválou, kterou básník Hektora zahrnuje, a mezi jeho ne zrovna slavnými skutky válečnými — dokud nezakročil Zeus.

Básník však Hektora nutně potřeboval: V bojích, jak jsou líčeny v Íliadě, způsobil vítězství pravidelně mohutný rek (na př. Nestór, Meleagros). Měli-li dle plánu Íliady Achaiové být poraženi, básník potřeboval k tomu silného reka trójského, který by tuto porážku provedl — ovšem s pomocí Diovou. Proto jej vylíčil jako reka statečného a silného, ale národní hrdost řecká nepřipouštěla, aby napořád vítězil — dokud Zeus do bojů nezasáhl.

Achilleův hněv je pramenem všech dějů Íliady a hlavním jejím obsahem. Kolem něho se otáčí vše, co se v básni děje, jako kolem své osy. Básník vlastně opěval jen tento hněv a učinil jej sloupem celé básně. Proto se musil pokusit o to, aby jeho vznik a vývoj vykreslil tak, aby čtenář viděl, že byl odůvodněn, nevyhnutelný a spravedlivý, a že Achilleus ani jinak jednat nemohl. Propukl sice až v 10. roce války, ale jeho zárodky byly staré, snad už od jejího počátku. Apollónúv mor, vlastní jeho zdroj, byl jen poslední příčinou jeho výbuchu: Homérův Agamemnón byl mocný král a statečný bojovník, ale nadmíru pyšný, pánovitý, ješitný a domýšlivý a nesmírně sobecký. Raději způsobil ohromné škody sobě i vojsku než by byl povolil, když viděl odpor proti své autoritě. Achilleus, vůdce thessalských Myrmidonů, byl ze všech nejsilnější a nejstatečnější. V boji byl nepřemožitelný, takže se Trójané ani neodvážili s ním bojovat na pláni trójské. Když tedy boj s nimi nebyl možný, Achilleus konal válečné výpravy do krajin okolních. Zbořil 23 města a po každé přinesl nesmírnou kořist, kterou vždy odevzdal králi k rozdělení. Celý zdar války a blahobyt vojska závisel na něm. Každý ho velebil a nanejvýš ctil — mnohem více než krále. To bylo ješitnému Agamemnonovi velmi nepříjemné: nebyl to on, který vojsku zaručoval vítězství a kořist, nýbrž krásný syn Thetidin. Mimoto byl Achilleus nanejvýš přímý, co na srdci, to na jazyku — a přímost ta pocházela z naprosté poctivosti. Všecko by byl spíše snesl než přetvářku, šalbu a lest. Také si byl vědom své ceny a důležitosti. Uznával sice královu autoritu a podřizoval se jeho rozkazům, ale jinak si vedl samostatně. Byl spíše vedle krále než pod ním. To všecko Agamemnona velmi hnětlo, a bylo by mu bývalo milejší, kdyby Achillea ve vojsku ani nebylo, ale nemohl proti němu pro jeho oblíbenost zakročit. Ale kde mohl, vždy Achillea odstrkoval. Z toho všeho se vyvíjelo mezi nimi napětí, které se stupňovalo — malý podnět stačil, aby spor propukl.

Vlastní příčina sporu, jak ji líčí Homéros, je tato: Do tábora přišel Apollónův kněz Chrýsés a prosil, aby mu za výkupné byla vrácena zajatá jeho dcera. Ale král jej drsně odbyl a vyhnal, ačkoliv ostatní všichni byli pro to, aby prosbě vyhověl. Král se tím dopustil přečinu přímo náboženského: potupil prosebníka, a k tomu kněze, čímž urazil samého Apollóna. Na prosbu Chrýsovu seslal bůh na vojsko mor, který hubil lid po devět dní. Mor tedy zavinil král, jedině král. Toho si byl sám vědom, a věděli to i všichni ostatní. Proto král nechtěl svolat sněm, poněvadž se bál výčitek. Jednání jeho bylo zbabělé a krále nedůstojné. Ale mor trval už příliš dlouho, a král ani prstem nehnul, aby jej odvrátil. Tu 10. dne Achilleus, který se na to už nemohl dívat, svolal sněm sám, ježto měl vedle krále největší vážnost. Agamemnón přišel sice také, ale s hněvem v srdci, neboť svolávat sněm náleželo králi. Když pak věštec Kalchás, zajistiv si dříve pomoc Achilleovu, veřejně prohlásil, že mor zavinil král a že musí Chrýseovnu vrátit a boha smířit, tu byl sice král ochoten Chrýseovnu vrátit, ale žádal za okamžitou náhradu. Toto královo sobectví Achillea nanejvýš překvapilo. Člověk, který zavinil mor a smrt tolika nevinných lidí a nijak se nepřičinil o zažehnání pohromy — chce ještě náhradu! Ale potlačil svou nevoli a mírně poukazoval k tomu, že Achajci nemají, z čeho by mu náhradu dali. Ale zpupný král pohrozil, že si ji tedy vezme sám, třeba dar Achilleův. To bylo přespříliš! Za to, že chtěl odvrátit od lidu mor, král jej uráží a dokonce mu hrozí, že mu odejme dar, kterého si sám dobyl a při dělení mu jej přiřkli Achajci. Tato králova zpupnost jej do té míry popudila, že ho jižjiž chtěl mečem probodnout. Stěží se zdržel. Spor mezi Achilleem a králem Agamemnonem končil úplnou jejich roztržkou.

Čteme-li pozorně líčení básníkovo, vidíme, že Homérův Achilleus jednal skrz naskrz poctivě. Svolávat sněm ovšem bylo právem královým, ale když král po celých 9 dní sněmu nesvolával a nic nepodnikal na odvrácení hněvu božího, a lid napořád hynul, tu jej svolal Achilleus z lásky k lidu a choval se na něm nanejvýš šetrně a taktně, přemáhal se, co jen mohl, ale novými a novými nájezdy královými byl popuzován k hněvu. A přece dal se k prudkosti strhnout teprve tehdy, když byl nešetrně a těžce uražen. Nejcitlivějších stránek jeho povahy dotýkal se král s největší nešetrností: podezříval ho ze šalby, které právě Achilleus k smrti nenáviděl, a když Achilleus pohrozil, že odpluje domů, Agamemnón to zlomyslně vyložil jako útěk — Achilleus, a utíkat! — a dodal, že oň nestojí, že je zbytečný. Tak přední ozdoby jeho povahy, na kterých si nejvíce zakládal, jeho poctivá přímost, hrdinství, nepřemožitelnost v boji a jeho nezbytnost — to vše bylo potupeno a pošlapáno, a největší rek, záštita celého vojska, byl před veškerým vojskem neslýchaně ponížen. Ale největší pych byl na něm spáchán tím, že mu Agamemnón dal násilím odnít krásnou zajatkyni Bríseovnu, kterou Achilleus miloval a chtěl pojmout za choť.

Avšak také Achilleus, když už v něm konečně vzplanul hněv, krále neslýchaně potupil: nazval jej opilcem, drzým jako pes, nestoudným a zbabělcem, čímž ho dohnal k neústupnosti a násilnému skutku. Jeho roztržka s králem byla úplná.

Ale Achilleus rozešel se i se všemi ostatními Achajci. Každý znal jeho cenu a každý viděl, jak těžce jej král uráží, a přece nikdo se ho neujal.

Každý čtenář Íliady vidí, že hněv Achilleův byl odůvodněn, nevyhnutelný a spravedlivý, a že Achilleus jinak ani jednat nemohl.

Poétická idea ^[6]

Ale bylo také dobře setrvat ve svém hněvu i tenkrát, když byl národ v nebezpečí zkázy a lid hynul pod rukama vítězných nepřátel? Bylo dobře odepřít pomoc, když král, šlechta i lid uznali svou vinu, odprošovali uraženého reka a žádali o pomoc? — zvláště když každý věděl, že záchrana celého vojska na této pomoci závisí?

Když byl Achilleus od krále uražen, žádal od matky Thetidy, aby došla k Diovi a vyžádala si od něho pomoci Trójanům, „aby achajský lid byl zatlačen k lodím“. Ale nevyslovil se určitě, jak dlouho měl Zeus Trójanům pomáhat. O dostiučinění se nezmínil. — Snad je měl přece na mysli — aspoň tomu tak rozuměla matka Thetis, která žádala Dia, by vrátil synovi čest a dával Trójanům tak dlouho vítězství, až by jej Achajci opět poctili. K tomu Zeus také přivolil.

Z toho by čtenář soudil, že podmínkou smíru byla satisfakce Achilleovi, t. j. že Achilleus bude zase bojovat, jakmile se mu dostane dostiučinění.

Ale i zde je průběh událostí jiný: Achaiové dávali Achilleovi skvělé dostiučinění a král mu nabízel skvostné dary — ale Achilleus odmítl smír i dary a vstoupil do boje tehdy, když padl jeho přítel Patroklos.

Co zamýšlel básník tímto obratem děje?

Smírné poselství vypravila k Achilleovi rada šlechty achajské na popud nejváženějšího svého člena, Nestora — nikoliv Agamemnón sám. Bylo to poselství, abychom tak řekli, achajského národa, a posly byli přední rekové a zároveň Achilleovi velmi milí, Odysseus, Aiás, syn Telamónův, a Foiníx, starý Achilleův vychovatel. Jejich vyjednávání věnoval básník většinu IX. zpěvu, více nežli 600 veršů.

Proč vynaložil básník tolik péče a místa na vylíčení této scény? U Homéra nic není nadarmo, nic bez účelu. Básník chtěl ukázat, že Achaiové učinili všecko, co jen bylo možné, pro usmíření rozhněvaného reka. Lid achajský utíká se k němu ve své tísni o pomoc. Rada šlechty již tím, že k němu vypravila prosebné poselství, uznala jej za nejpřednějšího reka, dávajíc tak najevo, že nikdo z nich, ani nejsilnější a nejudatnější, není s to, aby odvrátil hrozící zkázu. Přišel i první ze všech rekův, Aiás, i milý Achilleův vychovatel Foiníx, král nabízel přeskvostné dary. Co se mělo stát ještě víc? Bylo to přece dostiučinění, jakého si jen mohl přát, byla to pocta neslýchaná: lid, přední šlechta i s králem prosí v pokoře za odpuštění a pomoc. A důvody, které poslové přednesli, byly tak přesvědčivé! Nikdo se nedivil, že jej urazilo potupné jednání královo a obojetné jednání šlechty. Ale to byla přec jen osobní věc — v tak hroznem nebezpečí Achilleus měl stísněným krajanům pomoci. Neměl nechat tolik lidu hynout pro svou osobní urážku.

Básník patrně chtěl ukázat, že Achilleus přestoupil pravou míru a porušil to, co bylo každému Řekovi životním příkazem: „ničeho příliš!“

Svou tvrdohlavostí nejenže způsobil Achaiům nesmírné škody, nýbrž potrestal krutě i sám sebe ztrátou nejmilejšího přítele. Pak teprve obrátil. Dříve nechtěl vyhovět prosbě Achaiův, pak nabízel smír sám a ve shromáždění vůdcův odsoudil hněv Agamemnonův i svůj, poněvadž jim oběma přinesl tak bolestné ztráty.

To jest poétická idea Íliady, která vedla básníka k jisté úpravě dějů, jak jsme to právě viděli v případě Achilleově.

Tuto poétickou ideu vidíme i při jiných osobách: při Agamemnonovi, Patroklovi a Hektorovi: Hrdina uchvácen vášní neb zaujat touhou, třeba nejšlechetnější, překročí míru, a přesto, že jest varován, setrvá ve svém bludu a přivodí si tím pohromu, buďto smrt, jako Patroklos a Hektór, neb jinou ztrátu a neštěstí, jako Achilleus a král Agamemnón, ale pak uzná své poblouznění a hledí je napravit, třebaže hlavní ztrátu již napravit nemůže. Agamemnón svou neústupností způsobil vojsku strašlivou porážku a ztratil tolik statečných bojovníků, Achilleus pak způsobil smrt svého milovaného Patrokla. Uznali svou chybu a hleděli ji napravit, ale král neodčinil smrt vojínů padlých jeho vinou, ani Achilleus přítelovu ztrátu.

Tato poétická idea je podkladem a pojítkem hlavních událostí Íliady, kolem ní se všecko točí.

Ale ať se nikdo nedomnívá, že by ji básník stavěl do popředí k poučení čtenářů, že snad podle ní děje básně uspořádal za tím účelem, aby „si z toho čtenář vzal příklad“. Takového účelu básník naprosto neměl: je to idea poétická, ne éthická. Poučení si ovšem může z Homéra vzít jaké kdo chce, ale básník po této stránce poučovat nechtěl.

Odkud vzal básník tuto poétickou ideu? Ze života! Byla životním zákonem lidu řeckého (jako je posud i našeho). Denně jevil se tento zákon v lidském životě, který jím byl zcela prolnut, a nikomu nebyl neznám. Básník si ho tedy nevymyslil ani nezavedl do poésie něco nového a neobyčejného. Učinil jen to, co dělal a dosud dělá lid, že totiž lidské činy s tohoto stanoviska posuzuje a si vykládá. Poétická idea je vnitřním pojítkem, kterým básník děje uměle stmelil, vnitřním proto, že je v povaze dějů samých, ba dokonce v povaze života: Vždyť lidé napořád tak jednají, vedeni vášní, pýchou, sobectvím atd. Všecky ty neobyčejné věci, o kterých čteme v Íliadě, jsou právě následky osudné této lidské chyby — nedbání pravé míry. Básník je přemýšlivý umělec, který k nim hledá jejich proč, jejich vnitřní příčinu.

Obsahem Íliady jest Achilleův hněv a jeho následky, poétická idea je vnitřním pojítkem a vysvětlením událostí básně.

*

Připomínám čtenářům, kteří se takovými otázkami nezabývají, že nesmíme osoby a jejich skutky posuzovat, jako by skutečně byly bývaly takové, jakými je básník vylíčil. Nejsou to osoby historické, nýbrž poétické. Historik hledí vyzkoumat povahu osob, doby, okolností atd., a z ní pak vysvětluje jejich činy. U básníka to bývá naopak. Báseň je umělecké dílo vybudované na nějaké poétické idei. Aby provedl svůj básnický plán, básník sám upravuje řeči, skutky, ano i povahy osob své básně dle své poétické idey. Nesmíme tedy měřit osoby tyto hodnotami étickými — na př. horšit se nad špatným karakterem té oné osoby, neb vychvalovat karakter jiné — nýbrž mít na paměti, ze všecky řeči, skutky, ano i povahy osob jsou dílem básníkovým, t. j. že básník sám takové vytvořil, protože jich k účelům své básně potřeboval. Zřetel náš musí být obrácen jen k tomu, zdali básník svému poétickému úkolu dostál, zdali vše dobře motivoval, zdali děje přirozeně jedny z druhých vyplývají, i z povah, jak je básník vytvořil.

Hlavním motivem Íliady je spravedlivý, neúprosný hněv Achilleův a jeho následky. I musil básník vše tak upravit, aby se tento hněv jevil čtenáři nutným a spravedlivým. Proto musil Agamemnon jednat sobecky, pánovitě a dopustit se na poctivém Achilleovi neslýchané, bezohledné křivdy, proto se ani vůdcové achajští nepostavili na obranu uraženého reka: Kdyby se byl Agamemnón choval k Achilleovi poctivě a spravedlivě, jak by byl býval možný Achilleův hněv? A kdyby se ho vůdcové achajští byli ujali, jak by se byl mohl hněvat i na ně? A kdyby se byl Achilleus dal smířit prosebným poselstvím, jak by byl mohl nastat obrat událostí? Jak by byla možná Ílias? — Básník potřeboval sobeckého, pánovitého, nespravedlivého a neústupného Agamemnona, jako spravedlivého, obětavého, ale prudkého a stejně neústupného Achillea. A tak je to ve všem.

Vše je líčeno přirozeně a spravedlivě. S nevyrovnatelnou jemností a psychologickou bystrostí kreslí básník jednání svých osob: vše je tak přirozené ve svém vzniku, vývoji i zakončení! Čtenář chápe činy i slova hrdin a cítí s nimi i v jejich poblouznění. Chápe, proč král i Achilleus se rozčilili, chápe také, že když někoho zaslepí vášeň, že je těžko rozvášněnému slyšet varovná slova rádcova, a nediví se tedy, že jeden ani druhý neposlechl dobré rady starého Nestora, a že ani později Achilleus neposlechl dobře míněných slov Odysseových a Foiníkových (jejichž ústy mluvil básník), nýbrž, že setrvali ve svém bludu. Až když si způsobili kruté ztráty, pak teprv poznali svou chybu a hleděli ji napravit.

*

Ale básník nelíčí duševní stav rozbory psychologickými, jako to dělají moderní romanopisci, nýbrž prostým sestavením dějů, z nichž pak je duševní stav osob patrný. Podáme o tom dva příklady.

Příčiny jednání králova i hněvu Achilleova jsme už pověděli. Ale i příčiny, proč Agamemnón velmi záhy poznal svou chybu, a proč se opět Achilleus ještě více zatvrdil, pozná čtenář jasně z líčení Homérova: Agamemnón provedl svou, ponížil Achillea a svou moc ukázal. Ale brzy viděl, co provedl. Již na sněmu jej Nestór upozornil, že ani nemá práva brát Achilleovi Bríseovnu, poněvadž mu ji při dělení dali Achajci, a napomenul ho, aby Achillea netupil, poněvadž je záštitou Achaiů. Neposlechl sice, ale záhy viděl následky. Po Achilleově prohlášení, že bojovat nebude, nastala jistě všeobecná sklíčenost, kterou nemohl nepozorovat. A Trójané? Hned jak uslyšeli, že Achilleus nebude bojovat, vyšli směle z brány a svedli bitvu na trójské pláni. Achajci měli sice v boji převahu — Diomédés konal divy udatnosti a Aiás ukázal se v souboji silnějším než Hektór — ale Trójané přemoženi nebyli. Král už viděl, co ztratil. A po druhé bitvě, ve které byli Achajci na hlavu poraženi, ztratil král nadobro hlavu a radil k útěku. Kde jest jeho pýcha a chlubné tvrzení, že Achilleus je zbytečný? A když Nestór navrhl prosebné poselství k Achilleovi, král pokorně vyznával svou vinu a nabízel převzácné dary!

Achilleus naproti tomu se ve svém hněvu jen utvrzoval. Byl cholerik a nezapomínal tak snadno, když mu někdo ublížil. Plných 16 dní seděl ve stanu sám a sám, jen s Patroklem. Někdy konejšil svůj zármutek hrou na loutnu a zpěvem, ale většinou věšel krásnou hlavu a přemýšlel o svém ponížení: Co se po celých 9 let na ně na všecky nalopotil, co nocí probděl, jak se ho Trójané báli, jak lehkou učinil Achaiům vojnu, co jim nanosil kořisti — a teď za to všecko tohle! Ve staně se naň neusmívala krásná Bríseovna — teď se s ní kochá zpupný Agamemnón, a ona s pláčem naň vzpomíná v cizím staně. Jak od něho nerada šla, ubohá! Takto se trápil plných 16 dní, a nikdo k němu nešel — ještě ho nepotřebovali. Až teprve 16. dne večer, po strašné porážce, přišli ho prosit — tedy z nouze; dřív o něm nevěděli! — Prosba jejich jej spíš podráždila než umírnila. Kdyby byli přišli dřív, než bylo zle, a kdyby byl dal Agamemnón opravdovou lítost najevo — snad by se uražený hrdina byl smířil. Nebylo tedy divu, že pomoc odřekl.

Zbývá ještě, abychom si promluvili o dvou nejušlechtilejších zjevech Íliady, o Patroklovi a Hektorovi.

I oni překročili míru a byli za svůj přestupek stiženi nejstrašnějším trestem, ztrátou života, ale nepřekročili míru ze vzkypění vášně, jako Achilleus a Agamemnón, nýbrž z pohnutek nejšlechetnějších, jakých bývá člověk schopen, to jest ze snahy pomoci jiným i na úkor vlastního prospěchu a blaha. Smrt obou je přímo tragická.

Patroklos. Co přimělo tohoto mírného, ke všem vlídného a povolného hrdinu, že překročil míru?

Není snadno vniknout v jeho stav duševní v oněch rozhodujících chvílích, ale není to nemožné, přidržíme-li se líčení básníkova a zbytečně se od něho neodchýlíme.

Achilleus zamiloval si Patrokla ze vší mysli a duše své a téměř s ním srostl. Patroklos byl mu druhým já. Sám praví (XIX. 321/2 a 326/7) nad mrtvým Patroklem, že by ho nemohlo potkat horší neštěstí, ani kdyby mu zemřel otec neb i syn. Vyrostli spolu a jejich povahy se doplňovaly. Patroklos býval Achilleovi vždy po vůli a vykonával ochotně vše, čeho přítel od něho žádal, nikdy se s ním nepřel a nikdy mu neodporoval. Věděl, že Achilleus je vznětlivý a prudký, a když vzkypí, že se leckdy unáhlí, ano dopustí se i nespravedlnosti a viní i nevinného, ale byl přesvědčen, že jej Achilleus z té duše miluje. Achilleus mohl se tedy domnívat, že s ním Patroklos ve všem souhlasí. A právem. Patroklos rozuměl duši svého přítele, chápal oprávněný jeho hněv a neměl mu za zlé, že se stranil bojů. Rád s ním prodléval ve staně, zpíval s ním hrdinské písně a jistě ho i všemožně těšil. Achilleus byl si jist, že Patroklos ve všem s ním souhlasí, cokoli koná. Ale tentokrát se mýlil. Dokud Achaiům nehrozilo svrchované nebezpečí, byl ovšem s Achilleem zajedno. Ale když hrozila zkáza celému vojsku i loďstvu, tu ovšem Patroklos nemohl souhlasit s tím, že Achilleus odepřel veškeru pomoc a odmítl smír, ačkoli každý věděl, že on jediný je s to, aby záhubu odvrátil. Ze slov Patroklových (XVI. 22 nn.) je patrno, že obecné blaho Achaiů kladl nad soukromou urážku. Patroklos byl přesvědčen, že Achilleus měl v tak velikém nebezpečenství potlačit svůj hněv a krajany zachránit.

Pravé smýšlení Patroklovo projevilo se ve chvíli, kdy předstoupil před Achillea se žádostí, aby mu půjčil svou zbroj a vojsko a dovolil mu Trójany zahnat od lodí. Nesmírné nebezpečí, ve kterém se ocitli Achaiové, do té míry jej dojalo, že vypukl v pláč, vytkl Achilleovi, že se nechce smířit (XVI. 29) a nazval jej bezcitným se srdcem zatvrzelým, jako by se ani nebyl narodil z lidského otce a z božské matky, nýbrž z bezcitného moře a ze strmých skal. Nazval jej rekem zlým, z něhož nemá nikdo užitku ani z lidí souvěkých ani pozdějších, když v tak hrozném nebezpečí nechce zbavit Achajce nevyhnutelné zkázy. Takový hněv, jakým se Achilleus dal ovládnout, nadobro zatracuje a s důrazem od sebe odmítá (XVI. 30/35). Patroklos nemůže ani pochopit, že by někdo s lidským srdcem mohl být tak nesmiřitelný a necitelný, a vysvětluje si chování Achilleovo nanejvýš tím, že se jeho přítel obává nějaké věštby, kterou mu snad svěřila matka Thetis.

Byl to pravý výbuch citů, které Patroklos až dosud násilně potlačoval, a které teprve v této rozhodující chvíli vyrazily z jeho nitra. Jaké bylo jeho rozčilení a jak veliká bolest nad neštěstím Achaiů, když tento mírný muž, který dosud vždy jen povoloval a nikdy nic příteli svému nevytýkal, najednou se odvážil tak trpkých a přímých výčitek! A ejhle! — Achilleus se naň nerozhněval! Patrně uznával jejich důvodnost a spravedlnost,^[7] a v něm samém se už delší dobu připravoval obrat smýšlení.

V takovémto stavu duševním Patroklos předstoupil se svou žádostí před Achillea.

A když přítel jeho prosbě vyhověl, jediná byla jeho touha, aby odčinil pohromu, kterou Achilleus Achaiům způsobil svým zatvrzelým hněvem, a pomstil se nad Trójany, kteří tolik Achaiů připravili o život. Jako lítý démón vrhl se v nejhustší dav nepřátelský. — Trójané spatřivše zbroj Achilleovu, nejprv se zarazili, ale nevidouce v rukou Patroklových strašný Achilleův oštěp z pélijského jasanu, poznali, že to není Achilleus. Rozvinula se strašná bitva, ve které Patroklos ve spojení s ostatním vojskem achajským zahnal Trójany na útěk.

Avšak nezachoval výstrahy Achilleovy, který mu přikázal, aby toliko zahnal Trójany od lodí, ale pak hned aby se vrátil. Patroklos pronásledoval nepřátele dál: hnala jej do boje touha po pomstě nad Trójany. Touha ta byla tak mocná, že vše ostatní ustoupilo do pozadí — i rozkaz Achilleův.

Achilleus neměl zprvu ani tušení, co tak mocně hýbe duší Patroklovou, a co ho tak úsilně žene do boje. Vždyť nemohl zprvu ani pochopit, že by se i jen rmoutil nad pohromou Achaiů. Nanejvýš se obával, že by ho k dalšímu pronásledování Trójanů mohl přivést zápal boje a vítězství nad Trójany (XVI. 87/92).

Důvody, kterými Achilleus přítele zrazoval od pronásledování Trójanů k městu, byly dva: Kdyby Patroklos Trójany úplně přemohl, připravil by Achillea o dostiučinění, poněvadž by ho pak už Achaiové nepotřebovali, a kdyby se příliš přiblížil k městu a dokonce se pokusil o dobytí trójských hradeb, mohl by na sebe popudit některého z bohů, kteří přáli Trójanům, zvlášť Apollóna. Těchto důvodů měl Patroklos dbát: vědělť, jak Achillea trápí pokoření, kterého se mu od Agamemnóna dostalo před celým vojskem, a jak prahne po dostiučinění a navrácení pokořené cti. Tolik ohledů by byl měl mít ke svému příteli. Kdyby byl Patroklos býval mysli klidné, jistě by byl býval Achilleovi po vůli, jako vždy jindy. Ale v okamžiku nejhroznějšího nebezpečí a horoucí touhy po pomstě nebyl toho schopen. Celou jeho bytost zaujala touha pomoci Achaiům a pomstít se nad Trójany. A v tom zbloudil a překročil míru. Byl raněn slepotou, o které Homéros tak často mluvívá, ale slepotou nesobeckou, šlechetnou, vší úcty a chvály hodnou.

Tak mocné zanícení nemohlo vzniknout náhlým vzplanutím, nýbrž probudilo se mnohem dříve, rostlo a zesílilo do té míry, jak je vidíme ve chvíli, když předstoupil před Achillea se svou žádostí. Vzniklo v něm už tenkrát, když Achaiové byli po prvé poraženi v druhém dni bitevním (VII.). Ale nejvíce naň účinkovalo prosebné poselství, jemuž byl přítomen (IX.). Prosby a důvody všech tří vyjednavačů (Odyssea, Foiníka, Aianta) byly pravdivé a přesvědčivé a vryly se hluboko do jeho srdce. Patroklos nesouhlasil s Achilleem, ale bál se mu to říci. A snad by se k tomu ani nebyl odhodlal, kdyby ho k tomu nebyl podnítil Nestór (XI. 762/804). Bylo to třetího bitevního dne, kdy Achaiové byli na hlavu poraženi, kdy čelní rekové poraněni odešli s bojiště, achajské vojsko prchalo a Hektór s Trójany se chystal zapálit lodi. Jaký tu div, že touha po pomoci Achaiům a po pomstě nad Trójany vzplála mocným plamenem a zaujala veškeru bytost Patroklovu, a vše ostatní ustoupilo do pozadí? — Patroklos hnal Trójany k městu a pokusil se dokonce o dobytí hradeb. Apollón jej odrazil a varoval (XVI. 702/11). Patroklos ustoupil, ale pak se vrhl do řad trójských a tak zuřivě je ubíjel, že tím donutil Apollóna k zakročení (XVI. 783 nn). Patroklos padl — ten šlechetný, ke všem vlídný a ode všech milovaný Patroklos.^[8]

Tak i zde, jako všude jinde, je líčení básníkovo přirozené a pravdivé. I Patroklos chybil, i on překročil míru, i on byl varován a mohl se chybě vyhnout, ale vše se vyvíjelo přirozeně z duše a povahy Patroklovy a z okolností, ve kterých byl. Mohli bychom si na jeho místě počínat jinak?

Hektór. Duchaplně jest vylíčen i osud Hektorův. I on překročil míru, ale dopustil se bludu téměř bez vlastní viny. Poznal, že Zeus pomáhá Trójanům a vrhl se nadšeně do boje, doufaje, že pomocí Diovou Achajce porazí a souženou vlast osvobodí. Hektór se nemýlil: Zeus opravdu Trójanům pomáhal, ale Hektór nevěděl a nepoznal, že tato pomoc je dočasná — nepozoroval, že mu Zeus dává vítězství teprv od té chvíle, kdy Achilleus přestal bojovat. V tom byla jeho chyba, ale ne chyba mravní, nýbrž vzešlá z nepoznání. Hektór spoléhal se na Diovu pomoc i po Achillově návratu do boje. Důvěra tato stála ho život. I on byl varován od Púlydamanta, který mu radil, aby vojsko bylo zavedeno do Tróje a obrana dála se za hradbami, Hektór mohl se ctí poslechnout rady Púlydamantovy. Nikdo by mu to byl nevykládal ve zlé. Ale rozjařen úspěchy válečnými a spoléhaje na pomoc Diovu, odbyl příkře Púlydamanta. Hlavní však pohnutkou tohoto počínání byla touha, aby nepřítele porazil a vyhnal, a tak svou vlast, tolik let již týranou, osvobodil. — Teprv když Trójané byli strašně poraženi a v zmatku prchali do města, poznal svůj blud, ale bylo již pozdě. Nemohl se teď spasit do města, poněvadž by ho nejen Púlydamás, nýbrž kde kdo vinil z této strašné porážky a ze ztráty tolika životův, a on, dosud ode všech přímo zbožňovaný obránce Tróje, stál by před lidem jako vinník a jeho škůdce. Stud, nesmírný stud mu bránil vejít do města. Proto se raději odhodlal k souboji s Achilleem, chtěje buď zvítězit nebo padnout, ale se slávou, před samým městem. Čekal tedy na Achillea, ale bez naděje na úspěch, spíše se strachem nežli s odvahou — vždyť dosud nikdo Achilleovi neodolal. Sám to zakusil v dosavadních s ním srážkách, i v dnešní, a viděl i nynější porážku. Také ářek rodičů, kteří mu předpovídali smrt, pustí-li se s Achilleem do boje, spíše jeho statečnost podlomil nežli vzpružil. Není tedy divu, že se dal na útěk, jakmile strašného nepřítele spatřil. — Není čtenáře, který by necítil soustrasti s tímto hrdinou, zvláště když jej bohyně Athéné oklamala a vydala jej Achilleovi téměř bezbranného.

Podali jsme jen ukázku, jak máme takovýmto částem Íliady rozumět. Homéra nelze číst povrchně ani zběžně, nýbrž čtenář musí uvažovat nejen o každém místě zvlášť, ano mnohdy o každém výraze. Jen takovýmto čtením dopracuje se pravého porozumění našemu velikému básníku. — Jen probůh ať nikdo nečte a nevykládá si Homéra podle nějaké theorie!