ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ještě byla Evropa, nynější sídlo kultury, většinou porostlá hustými lesy, plnými divoké zvěře, ještě obyvatelstvo její žilo kočovnicky, jsouc na velmi nízkém stupni vzdělanosti, když už u Řeků, hlavně maloasijských, byla pěstována ušlechtilá dcera Mús, vznešená poesie. Blahobyt a vysoká kultura obyvatelstva vedly k vyšší, ušlechtilé zábavě. Na dvorech knížat zpívali pěvci o hrdinských činech rekův, a zpěvy jejich byly poslouchány s napjatou pozorností a divné kouzlo jímalo posluchače.

Plavci vracející se z dalekých obchodních cest vyprávěli podivné příhody a divy ze vzdálených krajin a nosili tak hojné podněty fantasii básnické.

Není divu, že množství pěvců bohatou látku básnicky zpracovalo.

Prvním plodem jejich básnické činnosti byly písně zpívané k loutně.

Z písně vyvinul se nový druh básnický: epos, který se liší od písně způsobem provedení, hlavně klidnou obšírností, kdežto sloh písně je stručný, zhuštěný. Ale básně epické byly zprvu krátké; pěvci, aoidové, kteří na hradech knížat zpívali velmožným pánům při hodech pro zábavu, nemohli panstvu přednášet básně příliš dlouhé.

Časem zdokonalena básnická technika a propracovány karaktery. Básnická řeč a verš, které srostly v jedno a plynuly přirozeně a nenuceně, byly básníkovi poslušným nástrojem, schopným vyjádřit, co jeho básnická fantasie vybudovala.

Výrazy, obraty, verše, ano i celá místa se tak ustálila, že jich básníci při stejné příležitosti stejně užívali. Zobecněly a staly se majetkem všech, jakousi konvencí. Byly sice básníkům ulehčením, ale ztratily ráz původnosti a zevšedněly.

Dlouho, dlouho, snad několik století, byla poesie takto pěstována, než byly vytvořeny básně tak velkolepé, jako byly Ílias a Odysseia.

Již pred Homérem bylo mnoho bájí, písní i básní, ale to, co zbudoval on, bylo něco zcela jiného, než vytvořili jeho předchůdci. Najisto použil básnických výtvorů dřívějších, ale jeho Ílias a Odysseia byly zjevy nové, nebývalé, velkolepé a původní. Uměleckým založením i provedením lišily se nesmírně od písní i epických básní dosavadních. Proto také dávali jim Řekové přednost přede všemi ostatními básněmi, které byly konečně slavnými eposy Homérovými nadobro zatlačeny. Nezachovala se ani jediná.

Íliadou a Odysseiou počíná se řecká literatura, ale nikoli epické básnictví. To kvetlo dávno před Homérem, a Ílias a Odysseia jsou jeho vyvrcholením, nikoli počátkem. Jejich výbornost a neobyčejná cena posud budí podiv i nejlepších básníků moderních i nejpřísnějších kritiků.

Znalost Homéra rozšířena byla v celém národě, i v lidu obecném. Právem řekl Platón, že Homéros vychoval Řecko. Jeho básně přímo srostly se životem národa.

Výboji Alexandra Velikého stal se náš básník majetkem všeho vzdělaného světa. Byl znám až v Indii a přeložen do mnohých jazyků, do syrštiny, arabštiny a armenštiny. Znalost Homéra pokládána za první podmínku vyššího vzdělání.

Dlouhé časy trůnil Homéros na obloze řecké vzdělanosti. Křesťanství ho zatlačilo skoro úplně a dlouho o něm téměř nikdo nevěděl. Jen ponenáhlu křísila se vědomost o dávném poetovi řeckém, ale dlouho mu nebylo rozuměno, až teprve za nynější doby dochází plného a zaslouženého ocenění.

Homérovo dílo je velmi rozměrné a básník do něho vložil všecko, co velikým duchem svým pojal.

Bylť potulným pěvcem, mnoho viděl, slyšel, poznal a zkusil. Stýkal se s lidmi všech stavů, vysokých i nízkých, poznal krále i královny, viděl jejich blahobyt, moc a nádheru, poznal vznešenou společnost, její dvornost a společenský mrav, její zálibu, hry a sport, ale viděl i bídu chudákovu a lopotu dělníkovu. Poznal lidskou duši, boj snah a vření vášní, zápasy dobra i zla, šlechetnosti i podlosti, zmatek i vír života. Jeho bohatá zkušenost vedla ho bezpečně lidským bludištěm, z něhož vybíral jen to, co ducha povznášelo a zušlechťovalo.

Cesty po souši, horách i mořích naučily jej pozorovat neživou přírodu i zvířata.

To všecko se obrazilo v bohatém jeho nitru a všestranný jeho duch přetvořil to v nesmrtelné obrazy krásy. Měl neobyčejnou pozorovací schopnost, bohatou, tvůrčí obrazotvornost. Byl i pronikavý psycholog a neobyčejný znalec lidí a jejich duše. Byl stejně veliký v poesii vznešenosti jako malosti, povznesen nad všednost, ale uměl z ní vykouzlit nejkrásnější perly poesie.

Jeho řeč je ušlechtilá a hudba verše sama sebou okouzluje.

Homéros byl i hluboký myslitel a shrnul ve svých arcidílech všecku kulturu tehdejšího i dřívějšího světa hellénského, shrnul všecko vědění i cítění, morálku, názor na život a činy lidské, na svět, osud, na bohy a poměr člověka k nim, na život posmrtný, atd., atd., zkrátka shrnul celý kosmos tehdejších i dřívějších lidí hellénských. „Čas od času dá Osud lidstvu básnického genia, který jako by pronikl a promítl pod zorným úhlem věcnosti do nekonečna celý stávající svět. Homér, Dante, Shakespeare, Cervantés, Goethe, Dostojevskij. — Básník takový zpetrifikuje, řekl bych, celou kulturu náboženskou své doby, všechny poznatky vědy, soudobé pravdy a soudy morálky, věci metafysické, filosofii životní — a stane se učitelem a tvořitelem celých generací na dlouhou dobu. Tak vidím v Homérovi zjev, který zakončuje heroickou dobu staré Hellady a ve svém díle zavírá náboženství, zeměpis heroické éry atd. — slovem celý antický svět té doby.“ J. S. Machar.

Není tedy divu, že Ílias a Odysseia byly nejdražším klenotem a chloubou národa řeckého. Nebylo knihy, která by měla větší autoritu a význam než básně Homérovy. Tvůrce jejich platil vždycky za největšího zákonodárce básnictví epického a Řekové viděli v něm pramen vší moudrosti, veškerého vzdělání a učenosti a tlumočníka národního ducha. — Achilleus a Odysseus byli jim vzory řeckého karakteru.

Nejznamenitější hlavy národa řeckého hledaly a nalézaly v Homérovi poučení a doklady svých nauk, umělci brali z něho podnět k svým výtvorům. Všichni básníci ho následovali, nikdo nedostihl.

Ílias a Odysseia jsou z nejvelkolepějších projevů lidského ducha, a Homéros je právem čítán mezi nejpřednější spisovatele všech věků.

Byl vypravovatel virtuos, který kouzlem svého slova unáší posluchače v jiný svět, lepší, skvělejší a ideálnější, vládna neomezeně našimi myšlenkami a city. Prvním okamžikem, kdy Homéra začneme číst, jsme v jeho moci a chtíce nechtíce jdeme tam, kam nás vede sladké kouzlo jeho nevyrovnatelného umění. A jdeme rádi.

Se stejnou plastičností a názorností popisuje hrůzné zjevy přírodní, bouři, zuření větru, mořský vír, jako klidnou krajinu, ostrov, přístav, palác a umělecké dílo. Předměty a děje jako by se před námi zvedaly a od pozadí odrážely — jako bychom je před sebou viděli v plné životnosti a skutečnosti. Viz popis bouře (na str. 99);^[1] neméně mistrné je popsání Kalypsiny jeskyně na Ógygii (na str. 91), zátoky Forkýnovy na Ithace (na str. 242), vnitřku paláce Alkinoova (na str. 122), jehlice Odysséovy (na str. 365) atd.

Vypravování jeho nikdy není jednotvárné, nýbrž vždy nové a rozmanité. Osoby i dějstva pestře se střídají. Vizme jen první část Odysseie! Co tu rozmanitých dějů! A tak je to v celé básni.

Osoby vystupují před námi dramaticky živě jako v divadle na jevišti. Básník sice také o nich sám vypravuje, ale záhy nám je předvádí, jak jednají, mluví, uvažují. Přečtěme si jen místo, kde Odysseus a Eumaios, kráčejíce k městu, potkají se s Melanthiem, nevěrným pastýřem koz (na str. 326), vizme Odysséovo setkání se stařečkem Láertem (na str. 452 atd.), představme si Odysséa, jak stojí ve dveřích s lukem a šípy v rukou před užaslými ženichy — z bídného žebráka najednou je tu sám král, strašný mstitel bezpráví (na str. 412 atd.). Vizme Odysséa, jak prohlíží luk, a řeči ženichů (na str. 409 atd.) a celý odstavec líčící pobyt Odysséův u Polyféma (na str. 157 atd.), Kírky (na str. 180 atd.) atd., atd.

Dramatický ráz básně zvyšují řeči. Jsou logicky jasné, přirozené a výrazné, přiléhají k situaci a povaze osob, trefně vystihujíce karaktery, myšlenky a city. Vypravování básníkovo jest jimi vhodně a hojně proloženo.

V buzení illuse nemá soka. Vykouzluje před námi zdání pravdy a života i tam, kde idealisuje, ano i tam, kde jsme si vědomi pravděnepodobnosti a nemožnosti jeho údajů. Ale básník to podá tak, že se nám to zdá skutečností. Snad můžeme použít slov, kterých Björnstjerne Björnson užil jiným smyslem: „Skutečnost a báseň, kde báseň je stejně skutečná jako skutečnost.“^[2]

Karakteristiky jsou mistrné a důsledné. Nedějí se rozbory a úvahami básníkovými, nýbrž skutky a řečmi osob karakterisovaných. Jak mistrně karakterisoval povahu otročí ústy pastýře Eumaia, který byl syn královský, ale unesen byl zrádnou služkou a pak od Foiníčanů prodán do otroctví:

Jediným tahem vykreslil rozpustilost mladých služek, které si dělaly blázna ze starého žebráka (Odysséa), když se jim nabízel, že bude za ně ve velké síni udržovat oheň.

Zrovna jako dnes! Jako bychom ty služky před sebou viděli! Pohlédly jedna na druhou a smály se.

Světoznámý je tak zvaný homérský klid, to jest klidné, důstojné vypravování. Básník nedává se unést citem, vášní ani nedočkavostí — nespěchá. Zastaví se stejně u věcí vedlejších jako u hlavních a věnuje jim stejnou pozornost. Když před první bitvou v Íliadě sešel se branný lid achajský do shromáždění, předstoupil sám král Agamemnón se žezlem v ruce — — — teď by každý očekával, že básník řekne: „a pravil“. — — Místo toho však básník začne vykládat, že to žezlo zhotovil sám božský umělec Héfaistos a dal je Diovi. Zeus dal je bohu Hermovi, Hermés králi Pelopovi, Pelops synovi svému Átreovi, Átreus zanechal je na smrtelné posteli bratru svému Thyestovi a ten je zanechal Agamemnonovi, synu Átreovu. Teprv potom uvádí básník řeč Agamemnonovu. Takovéto odbočky, jak vidět, přetrhují pásmo vypravování. Někdy mají ten účel, aby budily nebo zvětšovaly napětí.

Básník umí děje dovedně stupňovat. Scéna za scénou je napínavější, děj stoupá, až dostoupí vrcholu. Příklad to nejlépe osvětlí: Odysseus byl mořskou bouří zahnán na ostrov Faiéků. Byl zubožen, mořským kalem zohyžděn a bez šatu. Spal ve kři. Druhý den obdržel od královské princezny šat a v tomto darovaném rouchu musil jít do cizího města, do králova domu jako ubohý trosečník, aby si vyprosil pohostinné přijetí. Objímá královně kolena, prosí a potom sedá u krbu do prachu. A hle! svou osobností, důstojným chováním, rozumnou řečí a statečností dobývá si znenáhla úcty a svrchované vážnosti. Podivení Faiéků roste, pěvec o něm pěje, sám osobně ukáže svou sílu a zručnost — a konečné, hle, on je to sám — ten ubohý prosebník je slavný Odysseus!

Pravou ozdobou básní Homérových jsou přirovnání. — Básník líče nějakou důležitou událost, vzpomene si na jiný podobný děj — a proto jej poví. To je původ přirovnání. Jestliže jej zvolený obraz vábí, zastaví se u něho a rozvede jej obšírněji, nestaraje se o to, že na chvíli opouští hlavní děj básně. Tím se stává, že v přirovnáních Homérových nacházíme věci, které k hlavnímu ději nemají vztahu. O mnohých přirovnáních nelze říci, že by jimi básník chtěl děj básně znázornit; u jiných je zase zřejmo, že jich básník proto užil, aby líčený děj zobrazil a osvětlil. Není účelem přirovnání, aby proud vypravování byl zrychlen. Děj se jimi nerozvíjí, nepokračuje, nýbrž naopak zdržuje. Čtenář je nucen se zastavit, neboť přirovnání jej odvádí od děje v básni líčeného a strhuje jej k zvolenému obrazu.

Přirovnání jsou malé básně, malé malby a karakteristiky, jimiž básník své líčení oživuje, čtenáře osvěžuje a jednotvárnost přerušuje.

Aby přirovnání působilo, musí být vzato ze světa posluchačům známého, musí být stručné, jasné, názorné, původní, vždy nové a rozmanité. S dějem básně musí se stýkat v jednom bodě styčném.

Přirovnání jsou význačnou vlastností poesie a slohu Homérova. Bez nich nemůžeme si Homéra vůbec ani myslit. Básník je v nich mistrem od nikoho nepředstiženým. Není divu, neboť k jejich vytvoření je třeba bystrého pozorování, tvůrčí fantasie a invence, jimiž ne každý básník tou měrou vyniká jako Homéros. Když Odysseus (vlastně básník) líčí, jak šestihlavá Skyllé unášela mu do výše k jeskyni šest nejlepších soudruhů, kteří ve smrtelném zápase volali na pomoc Odysséa, zmítajíce zoufale rukama i nohama, tu vzpomene si na podobný výjev, když ryby jsou taženy udicí z vody a zoufale sebou zmítají. Obraz pak provede obšírněji (str. 231).

Krásná mladistvá princezna královská Nausikaá, hraje se svými průvodkyněmi v míč na břehu mořském. Básníkovi připadne na mysl krásná bohyně lovu, Artemis, jak po hřebenech Erymanthu neb rozlehlého Taygetu kráčí se svými nymfami na lov. Podobenství to je provedeno s nevyrovnatelným mistrovstvím (str. 110).

Nejpřednější vlastností Homérovou jest nepředstihlá napínavost. Viz o ní v Naší době 1921.