ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

jest menší a mladší než Ílias, od níž se liší celou svou povahou. Poukážeme aspoň na některé rozdíly:

Ílias jest báseň válečná a šlechtická. Odysseia báseň míru a lidová.

Skoro v celé Íliadě je líčen boj. Válčí tam Achaiové s Trojany, ale ne z nějaké zdivočilosti. Chtějí potrestat urážku, která se stala tím, že od trójského prince Parida byla spartskému králi Meneláovi unesena manželka Helené i s poklady. V Odyssei je sice také boj, Odysséova pomsta nad ženichy a boj s povstalými Ithačany, ale popis těchto bojů zabírá jen malou část básně, všecko ostatní je líčení života v míru. Ílias je báseň války, Odysseia báseň míru.

V Íliadě vystupují jen králové, a ti jsou líčeni jako lidé nejlepší a nejstatečnější, lid ustupuje do pozadí. Jediný Thersítés opřel se králům, ale byl za to bit, a ostatní lid — se smál.

V Odyssei je sice střediskem básně také král, Odysseus, ale nejlepší lidé básně jsou vzati — ze sluhů, šlechta je tam živel násilnický, znemravnělý a zločinný, zpupný a lidem pohrdá.

Je-li v Íliadě pravou mravní perlou Hektór, královský princ trójský, v Odyssei je to Eumaios, venkovský pastýř vepřů, sluha Odysséův, a Eurykleia, domácí služka Pénelopéina.

Básník má v lidu zjevné zalíbení, a je mu nakloněn.^[3]

Posluchači Odysseie nebyli již mocní páni na pevných hradech, nýbrž pracující lid — chudý, jako byl básník sám. Ani Odysseus není pyšným králem, nýbrž laskavým otcem — jak si lid krále představuje. Odysseus udělal si postel, vystavěl si člun. Otec jeho Laértés pracuje na zahradě v dělnických šatech.

Řekl-li Alexandros Veliký, že Hésiodos je básník pro sedláky, Homéros pro krále, může se tento výrok týkat jen Íliady, nikoliv Odysseie.

Ílias je báseň dvorská, Odysseia lidová.

Obsah

jest bloudění a návrat ithackého krále Odyssea a pomsta nad zpupnými šlechtici jeho zemí.

Odysseus, jako jiní králové achajští, odplul s vojskem do války trójské, která trvala 10 let. Když se vracel, byl mořskou bouří zahnán do dalekých končin a bloudil zase 10 let. Jeho nepřítomnosti použili synové předních šlechticů ze všech jeho zemí, počtem 108, chodili denně do domu králova, strojili tam hostiny, dávajíce porážet nejlepší kusy ze všech jeho stád a pijíce jeho víno. Královnu nutili, aby si některého z nich vybrala za muže. Když pak se jim dospívající syn Télemachos opřel, chtěli ho zavraždit a majetek jeho si rozdělit. Jejich drzost dostoupila takového stupně, že se chystali zabít i samého krále Odysséa, jestliže se vrátí.

Zatím dlel Odysseus na ostrově Ógygii, daleko na západě, u krásné, ušlechtilé nymfy Kalypsy, sám a sám, bez lodí a vojska, nemaje možnosti dostat se domů. Kalypsó ho přemlouvala, aby ji pojal za manželku, slibujíc mu nesmrtelnost a věčnou mladost. Ale ani krásné sídlo nymfino ani její lákavé sliby nemohly odvrátit Odysséa, by horoucně netoužil domů. Sedal na pobřežním skalisku a s očima uslzenýma hleděl směrem, kde byla jeho milá Ithaké, přeje si vidět aspoň kouř vystupující z jeho domoviny a potom zemřít. Ale něměl naděje na návrat.

Ani doma nebylo lépe. Když před třemi lety mladí šlechtici přišli do králova paláce, bylo Télemachovi 17 let. Nezkušený mladík ani dobře nechápal dosahu toho všeho, co se kolem něho dělo. Teprv nedávno poznával zpustlou drzost vetřelců, kteří se jemu i matce jeho jen posmívali. Chápal již nejen škody, které mu dělali, nýbrž i potupné ponížení vlastní i rodinné. Ale nebylo rady, nebylo pomoci. Bylť vychován bez otce, jen od matky, něžné sice a pečlivé, ale pasivní a neenergické, u níž neviděl než pláč, nerozhodnost a zoufalství. Toužil sice po otci, kterého dosud neznal, ale rady si nevěděl. — Ani Odysseus ani Télemachos nemohli pomoci — události uvázly v písku. Bez bohů nebylo vysvobození.

To je situace, do které zapadá naše báseň.

Počinu ujala se bohyně Athéné, která vždy pomáhala chytrému a statečnému Odysséovi.

Navrhla totiž ve schůzi bohů, aby Hermés byl s Diovým rozkazem poslán ke Kalypse, by Odysséa propustila. Sama odešla na Ithaku dodat síly Télemachovi a vybídnout jej, aby druhý den svolal sněm Ithačanů, přednesl národu své stížnosti a vyzval ženichy opustit jeho dům. Pak mu poradila, by odplul do Pylu ke králi Nestorovi a do Sparty ke králi Meneláovi, pátrat po zmizelém otci.

Kalypsó poslechla Diova rozkazu a Odysseus vyplul na člunu, který si ve čtyřech dnech sám zhotovil. Ale bouře rozbila mu člun a zahnala jej do země blažených plavců Faiéků, kteří jej přijali, pohostili a slíbili mu, že ho dopraví domů. Při večerní hostině na rozloučenou vypravoval jim své předchozí příhody. Příští pak noc dovezli ho spícího na Ithaku, kdež jej Athéné proměnila ve starého žebráka a poslala k pastýři Eumaiovi, aby tam čekal na syna, který dosud byl u spartského krále Meneláa. Télemachos na pobídku Athéninu rychle se vrátil, u Eumaia poznal se s otcem, a oba pak umluvili spolu pomstu nad ženichy. Pak Odysseus vešel do vlastního domu jako starý, otrhaný žebrák, přesvědčil se o neslýchané drzosti ženichů, věrnosti manželčině, nepořádku v domě a nevěrnosti některých sluhů a služek. Zatím Pénelopeia nevědouc si už jiné rady, rozhodla, že pojme za manžela toho, kdo napne luk Odysséův a prostřelí otvory dvanácti sekyr, zabodnutých řadou do podlahy. Nikdo z ženichů neměl tolik síly, aby luk napjal. — Tu když už byly závody skončeny, Odysseus požádal s nevinnou tváří za luk, aby prý zkusil, má-li dosud takovou sílu, jakou míval v mládí. Po těžkých překážkách dostal luk do rukou a postřílel velkou část ženichů. V dalším boji, vedeném oštěpy, zvítězil konečně Odysseus a pobil všecky ženichy. Jejich příbuzné, kteří proti němu povstali, porazil a s národem se smířil.

Hlavní myšlenka

I. Má Odysseia nějakou základní myšlenku, pojící a jednotící ideu, která by byla podkladem básně a vysvětlovala líčené události?

Historik Hérodotos spojoval a vysvětloval historické události svých dějin ideou o řádu světovém, ustanoveném vševládnoucí, vše pořádající mocí božskou za udržením rovnováhy v přírodě, lidském životě a v dějinách. Kdo tuto rovnováhu poruší, ať zločinem, ať pychem, ať přílišnou mocí, ano i nezměrným štěstím, toho bohové zničí.

Čteme-li bedlivě Odysseiu, neubráníme se dojmu, že i Homéros učinil podkladem událostí Odysseie éthickou ideu o vině a trestu. Jí spojoval a vysvětloval děje své básně.

1. Zločin musí být potrestán a odčiněn

Tuto ideu básník prováděl na zpupných ženiších. Kde jen může, vypisuje zpupnost, a zvrhlost ženichův a líčí je jako lidi zlé a nešlechetné. Pomstu nad nimi má neustále na mysli a často k ní poukazuje. K ní směřuje všecko, co se v básni líčí, pro ni všecko se děje.^[4]

2. Ale E. Belzner vidí v Odyssei ještě také myšlenku státní (v Homerische Probleme 1912):

Když král se vzdálí a je dlouho nepřítomen, nastává v zemi anarchie, mizí cit práva a mravnosti. Ale bez zákonitosti a pořádku nastává ve státě rozvrat.

Tuto ideu provedl básník na státě ithackém.

Postavil proti sobě dvě strany: ohroženou rodinu královskou a zpupné vetřelce šlechtické, kteří spoléhajíce se na to, že král nepřijde, dopouštěli se pustého násilí, sahajícího až k úmyslu vraždy vlastního krále a jeho syna — za tím sobeckým účelem, aby jeden z nich stal se králem ithackým. Toto nebezpečí a bezradnost královské rodiny líčí často a s oblibou.

Je-li tento výklad správný, pak by ovšem Odysseia nebyla pouhým vyprávěním událostí, nýbrž dílem uměleckým velikého významu, založeným na ideách, zasahujících hluboko do života lidského. Je tu líčen boj práva a státního pořádku, zastoupeného legitimním králem, s bezprávím a zdivočilostí vzešlou z dlouhé jeho nepřítomnosti, boj, který skončil vítězstvím práva a státního pořádku.^[5]

Pak jest ovšem Odysseia báseň hlubokého mravního a státního názoru, básník sám jest hluboký myslitel. Před našima očima zvedá se básník velikán, muž filosof, který nejen shrnul ve svých arcidílech veškeru kulturu všeho světa hellénského, nýbrž uměl ze spleti lidského života vybrat vznešenou ideu mravní, spojil ji s ideou státní a založil na ní veliké své dílo.

Úprava scén je mistrná: Ženichové cítí se úplně bezpečni, hýří v domě Odysséově, tupí syna králova i hosty jeho — ale pomsta se blíží: V domě Odysséově objeví se cizí, neznámý žebrák. Zpupní šlechtici mají z něho posměch, házejí po něm podnožkou a vyhrožují mu. Cizinec trpí, trpí, ale najednou, když se toho nejméně nadáli, stojí před nimi strašný mstitel s lukem a šípy v rukou — Odysseus sám. — Mstitel zpupnosti, pychu, bezpráví a násilí zve je k boji. Nastane zápas, dlouhý a zoufalý. Na jedné straně je 108 mladých, silných mužů, na druhé straně jen Odysseus, jeho syn a dva věrní pastýři.

Rozdělení Odysseie

Odysseiu lze rozděliti na tri díly: I. osudy Télemachovy (tak zvaná Télemachie), II. návrat Odysséův, III. pomsta nad ženichy.

Každá z těchto částí je samostatná, ale ne tak, aby ji bylo lze od ostatních oddělit, naopak všecky jsou sloučeny společnou myšlenkou a žádná nemá sama o sobě smyslu. Každá je myslitelná jen ve spojení s ostatními částmi.

Umělecká komposice

a) Úprava látky.

Události naší básně trvaly 10 let po zboření Tróje. Kdyby je byl Homéros vypisoval postupem chronologickým, dej za dějem, jak se za sebou zběhly, byla by báseň zabrala také 10 roků.

Avšak básník shrnul a seskupil všecky události kolem jediného hlavního děje a jedné mravní idey a položil počátek vypravování do posledního, t. j. do 10. roku bloudění Odysséova, uváděje nás do středu událostí (in medias res), t. j. do okamžiku, kdy Odysseus měl se vydat s ostrova Ógygie na cestu domů. Odtud vypravovány všecky děje až ke konci.

Dřívější události jednak vypravoval sám Odysseus u Faiéků, jednak je básník při příležitosti podal episodicky. Takto báseň zabrala jen 41 den.

Ten hlavní děj je pomsta nad ženichy, tou mravní ideou je potrestání viny, t. j. trest za poruchu mravní rovnováhy.

Básník nejprve rozdělil své vypravování ve dvě pásma, která později spojil v jedno: Nejdřív líčil podniky Télemachovy (v I. části), pak návrat Odysséův (v II. části). Teprve v III. části, když se oba setkali a poznali u pastýře Eumaia, spojili se k společné činnosti proti ženichům — dřív pracoval každý zvlášť, nevědouce o sobě.

b) Těsné spojení všech částí Odysseie.

Odysseia je celková, jednotná stavba, v niž je všecko pevně spojeno a svázáno. Vše je napřed promyšleno, řádně umístěno, všecko těsně souvisí, k sobě náleží a odkazuje. Nelze tedy nic odejmout, nic vyloučit ani přestavět.

Část II., návrat Odysséův, je těsně spojena s částí III., pomstou nad ženichy, i s částí I., Télemachii: Lehkomyslní ženichové dopouštěli se nečestných, ano zločinných skutkův a byli si vědomi, že by trestu neušli, kdyby se Odysseus vrátil — nemohli nic jiného čekat. Proto se chystali, že ho sami zabijí. Boj byl nevyhnutelný, a bezpečnost jedné strany mohla být vykoupena jen záhubou druhé. Návrat Odysséův sám sebou tedy přinášel boj, jako zase tento boj bez návratu Odysséova nebyl možný. Část II. a III. tvoři nerozlučný celek, jedinou báseň.

Ale i část I., Télemachie, je těsně spojena s částí II. a III.

Toho máme neklamná svědectví. Uvádím hlavně slova ithackého věštce Halithersa na sněmě ithackém (str. 26). Varuje tam ženichy a napomíná je, aby se krotili, připomínaje jim starou věštbu, že se Odysseus vrátí dvacátého roku, nejsa od nikoho poznán — že je už nablízku a chystá jim smrt a záhubu. Toto místo je neklamným důkazem, že Télemachie je těsně spojena s ostatními dvěma částmi, návratem Odysséovým (II.) a pomstou nad ženichy (III.). Halithersés věští tu i návrat Odysséův i jeho pomstu nad ženichy.

K tomu připojujeme ještě tyto úvahy:^[6]

Čtenář by nepochopil, proč hned po návratu Odysséově daly se takové přípravy k pobití těch mladých lidi, kdyby mu jejich řádění nebylo dříve předvedeno, a to se stalo v I. části, v Télemachii. Již proto je tedy Télemachie nutná. Bez Télemachie není Odysseie.

Dále: Odysseus nemohl pomstu provést sám a sám. Mělť proti sobě 108 silných mladých lidí, nepočítaje ani jejich sluhů. Potřeboval nutně někoho, kdo by mu pomohl. A kdo jiný než vlastní syn? Ale Télemachos, jak jsme už pověděli, byl vychován bez otce, jen od matky, něžné sice, ale neenergické. Byl bázlivý, ostýchavý, neodhodlaný, nevěda si v ničem rady. Takový pomocník by mu byl málo platen. Bylo potřeba učinit z něho statečného muže. Proto Athéné došla na Ithaku, aby mu dodala síly, proto poslala ho na cesty. Každý z nás ví, jak cesty posilují ducha a dodávají samostatnosti a energie. Télemachos viděl cizí panovnické dvory, slyšel od krále Nestora, Meneláa i královny Heleny, jak byl otec jeho moudrý v radě, jak byl odhodlaný a statečný v boji, jaké odvážné činy provedl, jak byl lstivý. — Takový muž již něco dokáže a lze se na něj spolehnout a jemu se svěřit. Doma by o tom Télemachos nebyl slyšel. Zvěděl také, jak se Orestés pomstil za smrt otcovu. Oba králové jej povzbuzovali k odhodlaností a k pomstě nad ženichy, od Meneláa zvěděl dokonce, že otec před dvěma lety byl ještě živ. Konečně poznal docela určitě, že ho Athéné provází a jemu pomáhá, a Nestór jej o tom důtklivě ujistil. To všecko nemohlo na Télemacha nepůsobit.

Odhodlanosti dodala Télemachovi také božská znamení a jejich výklady (dva orlové na ithackém sněmě a výklad Halithersův, na str. 25), orel u Meneláa a výklad Helenin (str. 286) a jestřáb, když Télemachos se vrátil na Ithaku a výklad Theoklymenův (str. 299).

Z cest vrátil se jiný Télemachos, než býval doma; nebylo to již ustrašené polodítě, nýbrž odhodlaný, zralý muž. S ním už mohl Odysseus podstoupit boj proti ženichům.

Tedy i po této stránce se ukázalo, že I. část básně, Télemachie, jest nevyhnutelným článkem celkového plánu básníkova.

Ostatně je to samozřejmé z exposice na počátku Odysseie. Tam Athéné ve schůzi bohů snaží se o obojí věc, o návrat Odysséův i o cestu Télemachovu. Navrhuje, aby byl Hermés poslán ke Kalypse, sama pak ohlašuje, že zajde na Ithaku, posílí Télemacha, vyzve ho, aby svolal sněm Ithačanů a pak ho pošle na cestu. Podle toho byla Télemachie již v prvotním plánu básníkově.

Télemachie není a nemůže být samostatnou básní, Télemachos nehodil se za hrdinu eposu. Byl nesamostatný, bázlivý, nevěděl si s ničím rady, byl povahy spíše pasivní. Ani obsahem se Télemachie nehodí za samostatný epos. Télemachos chce na sněmě vypudit ženichy z domu — nepodařilo se, jde hledat svého otce, ale nezví nic více, než že před dvěma lety byl ještě živ. Výsledek všeho snažení jeho byl negativní. Jaké by to bylo hrdinské epos, které nemá hrdinu a ukončeného děje? Po svém návratu našel otce tam, kde ho nehledal — tedy náhodou — a hned se činnost jeho spojila s otcovou.

Jako samostatné epos je Télemachie nemyslitelná, ale jako součást Odysseie má svůj smysl a oprávnění.

Hlavní osobou Télemachie je vlastně Odysseus. Hned prvním veršem postaven je do popředí, dále čteme, jak bohové o něm mluví, Poseidón se naň hněvá. Athéné se ho ujímá, syn po něm touží, host Mentés (Athéné) vypráví o jeho statečnosti, na sněmě Télemachos připomíná jeho vlídnou vládu, Halithersés věští jeho návrat a pomstu, Télemachos vydává se na cestu, aby po něm pátral, Nestór, Meneláos i Helena jej velebí — zkrátka téměř vše, co se v Télemachii vypravuje, děje se k vůli Odysséovi. Odysseus je nepřítomen — ale každý cítí jeho přítomnost.

Télemachie jest výbornou exposicí a přípravou ostatních dvou částí. Vizme:

I stav rodiny Odysséovy i stav říše vyžadují návratu Odysseova. — Je nejvyšší čas, aby se vrátil.

Ale Odysseus je pryč, nikde po něm ni vidu ni slechu — Télemachos vydá se na cestu, aby po něm pátral — konečně zvídáme, že očekávaný ochránce a spasitel je živ na Ógygii u nymfy Kalypsy a touží domů. — Však již brzy přijde, vždyť i sami bohové se usnesli poslat Herma ke Kalypse, aby jej propustila. Vše očekává, vyžaduje příchodu jeho. Půda je připravena, zkypřena — je čas, aby básník nám předvedl reka samého — osobně.

Tak dovedl si básník připravit situaci, tak probudit očekávání svého posluchačstva či čtenářstva.

I část III. je těsně spojena s Télemachií. Návrat Télemachův ze Sparty je položen do části III., t. j. do doby, kdy už Odysseus byl doma u pastýře Eumaia. — Hned jak se Odysseus vrátil na Ithaku, Athéné ho poslala k Eumaiovi, aby tam čekal na Télemacha — patrný to odkaz na Télemachii.

*

Smysl pro uměleckou komposici osvědčil básník umístěním Apologů. „Apology“ jest název Odysséova vyprávění o jeho dřívějších příhodách od zboření Troje až do doby, kdy ho bouře mořská zahnala na ostrov Ógygii k nymfě Kalypse (str. 155 — 238).

Je to veliká episoda o 2195 verších, která citelně přerušuje proud vypravování.

Náš hrdina seděl právě u večerní hostiny na rozloučenou ve společnosti krále i šlechty faiécké. Byl bez starostí: mělť slíbeno, že bude bezpečně dovezen do své vlasti. Již mu nehrozilo nebezpečí, neboť báječné lodi faiécké nemohly zbloudit. Doba bludných cest a hrůz minula, a co ho čekalo, mohlo být jen příjemné. Cítil se úplně šťasten. A do této chvíle štěstí a klidu básník položil své Apology. Král Alkinoos vyzval cizince, aby řekl své jméno a rodiště a vyprávěl své příhody. Nerad slyšel Odysseus, že v blažené té chvíli má vyprávét o svých trudech, které na svých bludných cestách zakusil, ale nemohl nevyhovět svému hostiteli.

Apology jsou báseň v básni, která nás uchvacuje ze skutečného života do říše bohův, obrův a čarodějek, mořských oblud, vírů, skalních vlnobití a čarovných pěvkyň, do zemí věčného šera, ano i do samého sídla zemřelých. Obraz jde za obrazem, divnější a divnější, čtenár ani nevěda ocitne se ve světě divů, kde vládne neviditelná moc, čarodějný proutek a neodolatelná síla.

Básník vkouzlil toto vypravování mezi dvě těžké doby. Odysseus právě vyvázl z lakadel Kalypsiných a přestál mořskou bouři, krutý to zápas, ale ještě větší mu nastával doma. Teď měl chvíli klidu, štěstí a odpočinku — však ho ubohý trpitel potřeboval.

Apology jsou rozhraním mezi minulostí a budoucností. Ale mají v básni důležitý úkol: Básník představil nám v nich Odysséa jako muže nanejvýš hrdinského, chytrého a vytrvalého. Kdo překonal takové hrůzy, ten překoná i ženichy. Jedině druhové jeho mu byli všude překážkou a vrhali ho z nesnáze do nesnáze. S nimi nemohl přijít domů, měla-li se podařit pomsta nad ženichy. Odvsseus musil se vrátit sám.

Všimněme si, jak obratně básník uvádí čtenáře do říše bájí a jak jej z ní opět vyvádí: Bouře zahnala Odysséa od mysu Malej do neznámých krajů, „kde vše divné se rodí a zraje“ — nazpět do světa skutečnosti přivezla jej báječná loď za noci a spánku. Bouří u Malej zavřela se za ním skutečnost a ocitl se ve světě pohádek, ze kterého procitl až na půdě otcovské. Jako sen! Tajemně odešel ze světa skutečnosti, tajemně se do něho vrátil. Tiše a neznámými cestami pluli faiéčtí plavci, tiše a v noci vyložili spícího hrdinu na břeh ithacký, a právě tak tiše odpluli, neznámo kam. A pohádkový národ Faiéků zmizel trestem Poseidónovým — již nebude zbloudilce převážet! Není ho — čarovná loď faiécká proměněna ve skálu.

Tím, že příhody své vyprávěl sám Odysseus, dosáhl básník několika výhod:

Odstraněna byla jednotvárnost podání, která by jistě byla nastala, kdyby byl celou báseň vypravoval básník sám. Odysseus vyprávěl první osobou (Z Tróje mě unášel vítr… Těm jsem pohubil lid), čímž báseň zpestřena a nabyla milé rozmanitosti.

Podivné ty události byly pravdě podobnější, když je vyprávěl ten, kdo je sám zakusil.

Posluchači byli klidnější a soustředěnější. Vypravovatel, který všecko, co vyprávěl, také zažil, seděl mezi nimi živ a zdráv. Nechvěli se o jeho život ani při největších hrůzách a mohli se klidně oddat kouzlu jeho vypravování.

Konečně dosáhl i zkrácení časového. Příhody Odysséovy od zboření Tróje do příchodu na Ógygii trvaly 3 léta a Odysseus je vypověděl za jediný večer při hostině. Připočteme-li k tomu 7 let pobytu na Ógygii, o kterém se náš hrdina zmínil hned při vstupu do králova paláce, zkrácena doba desíti roků na dva večery (večer, kdy přisel, a večer, kdy vyprávěl), které však do poctu dní jsou už započteny, takže oněch 10 let vůbec nezabralo zvláštního času.

Přehlédneme-li celkově, jak básník upravil látku a sestavil ji v umělou báseň, vidíme, že počátkem všech dějů je schůze bohů na počátku básně. Podnět ke všemu dala bohyně Athéné, která i potom vlastně sama všecko prováděla. Východiskem jest ostrov Ógygie, odkudž se Odysseus vracel. Odtud se pak událostí přirozenou cestou a rychle rozvíjely až ke svému dokončení. Příhody minulé buď Odysseus vypravoval u Faiéků nebo je básník uvedl episodicky při vhodné příležitosti. Apology jsou vklíněny v průběh událostí nanejvýš obratně ve chvíli nejvhodnější. Jsou jakýmsi mostem, po kterém lze přejít od počátečního průběhu děje ke stadiu rozhodných příprav. Mají také ten účel, aby Odysseus byl čtenáři představen jako hrdina úplně schopný, aby provedl hrozný boj se ženichy. Střediskem je Télemachovo setkání s Odysséem u Eumaia a jejich úmluvy. Je to jakýsi uzel, ve kterém jsou spoutány dosavadní přípravy se zrajícím provedením pomsty. Středem všeho je Odysseus, i tam, kde osobně nevystupuje. S nevystihlým uměním byl hned na počátku básně postaven do popředí, ale hned zase odsunut — bylť příliš daleko. Nežli se vrátí, může básník zatím vypsat situaci na Ithace a vylíčit cestu Télemachovu.

Krátká tato úvaha je důkazem, že Odysseia je pevný, zaokrouhlený, soustředěný celek podle jednotného plánu od jediného básníka, Homéra. Všecky časti jsou spojeny vnitřními důvody, vše je promyšleno, napřed připraveno, odůvodněno a umělecky upraveno. Nelze některou část vyjmout nebo přestavit.

Jak malicherné proti těmto vývodům jsou snahy oněch kritiků, kteří z neporozumění nadělali v básních Homérových pravé spousty. Místo aby je hleděli vyložit tak, jak jsou, pochopit celkový smysl a stavbu plánu a vysvětlit některé nedostatky z povahy básníkovy tvorby, trhali báseň na části, z nichž některé vylučovali, jiné přestavovali atd. Nehleděli básně vyložit z nich samých, nýbrž posuzovali je podle požadavků odjinud přinesených, hlavně podle pravidel logiky a vyspělé tvorby moderní. Udělali si již napřed představu, jak by báseň měla vypadat, a když tam nenalezli, co tam sami vložili, zavrhovali básně, vytýkali chyby a přičítali je vybájeným pořadatelům a zpracovatelům. Zapomněliť, že řecká poesie epická vyrostla sama ze sebe, bez jakýchkoli vzorů, a že tedy se tam leccos jeví, co se neshoduje s požadavky přísné kritiky. Nebylať básnícká technika ještě dokonale vyspělá. A přece jak snadno lze si některé nedostatky vyložit!

Posudky kritiků bývají subjektivní. Části, které jsou od jedněch naprosto zavrhovány, jiní vychvalují, přičítajíce jim všecky možné krásy a dokonalosti. Kritických spisů o Homérovi je veliké množství, ale cena jejich je celkem malá. Studium jich bývá trapné i samým klasickým filologům — neodbornikům by zkazily veškeren požitek z četby. Škoda času! Komu jde jen o požitek z četby, nekaz si ho četbou kritiků! Ponech je odborným badatelům! Čti báseň jako báseň, a oddej se jejímu kouzlu, a snad ani neshledáš nedostatků tak často vytýkaných!