ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Opis historicko-topografický

Mezi velikým množstvím z dávnověkosti pošlých hradů, jejichž zříceniny jako vůbec na všeckých hornatých stranách Uhorska, tak zvláště na naších slovenských Tatrách se až posud spatrují, žáden se tolikými dějepisnými památkámi honositi nemůže: jako v pešťanské stolici na pravém břehu Dunaje ležící Vyšegrad, někdejší sídlo nejslavnějších králů uhorských, dějiště velikých, i pro Slovanstvo památných udalostí.

První povstání Vyšegradu, jako to z větší částky i při jiných podobných budoviskách pád jest, přikrývá závoj dávnověkosti. V žádných, i v těch nejstarších listinách nelze se dočítati: kdy a od koho hrad ten vystaven byl. V takovémto nedostatku hodnověrných svědectví pozorlivý zkoumatel hledí z méně jistých a však pravdě podobných okolností zavírati na udalosť, jejíž pravdivosť nepodvrátně odůvodniti nemůže. Poněvadž jméno Vyšegrad (vysoký — vyšší, grad = hrad, tedy: Vyššíhrad) čisto slovanské jest, s velikou věropodobností se musí zavírati, že v sedmém, neb osmém století tyto strany obyvavší pannonští Slované hrad ten vystavili; a jelikož ze dvou částek, nižší totižto pod skálou rozložené, a vyšší na vrcholu skály se vypínající pozůstával, Vyšším hradem, anebo dle tehdejšího spůsobu mluvení Vyšegradem ho pojmenovali. Uhorský dějepisec Turóczy se sice domnívá, žeby založení Vyšegradu ještě za času Hunnů, aneb Avarů počátek svůj bylo vzalo; než Turóczy vidí zapomínati na tu okolnosť, žeby Hunnové hradu od sebe vystavenému nikdy slovanské jméno nebyli dali, a žeby se na ten pád letopisy Velikého Karla oproti Avarům bojovavšího, o této pevnosti byly musely zmíniti; co když se nestalo, zavíráme, že Vyšegrad tenkráte ještě nepovstal, nybrž jen později od poddunajských Slovanů založen byl.

Starodávní spisovatelé Uhorska, vyjímaje některých, veskrz jsou toho domnění, nejnovější maďarští literati ale to samé potvrzují; k. p. Fényes, jenž ve svém zeměpisném slovníku doslovně píše: „Hogy itt már a Magyarok kijövetelekor vár állot, az bizonyos, s hogy épitői tótok lehettek, neve is bizonyítja, mivel Vysegrad annyit teszen, mint Magas Vár, s a régi oklevelekben^[1] altum castrum (altus lapis) név alatt fordul elő.“

První zmínka o Vyšegradě činí se v listinách Ondřeje I. uhorského krále, jenž tady okolo r. 1055. klášter pro mníchy sv. Vazilea staroslovanského obřadu, založil. Později se stál Vyšegrad památným skrz uvěznění v něm Šalamona krále. Šalamon syn Ondřeje I. po náhlé smrti strýce svého Bély na trůn královský dosednuv, žijící pod záhubným vplyvem hraběte Weita a Irneyho, s bratranci svými Gejzou, Ladislavem a Lambertem se snášeti nemohel, pročež když nenávisť a žárlivosť k zjevnému boji vypukla, Šalamon přemožen a trůnu zbaven byl. Když později Sv. Ladislav po smrti bratra svého na trůn dosednul, smířil se se Šalamonem v Německu až potud ve vyhnanství žijícím; tento však jsa ducha nespokojného, svobody a návratu svého do vlasti, ku zavraždení Sv. Ladislava, s oddanými sobě některými chtěl použiti; než prve, jakoby hříšný svůj úmysel byl mohel uskutečniti, jest lapen, a ve Vyšegradě uvězněn r. 1082., odkud teprv po půldruha roku při příležitosti vyzdvižení tělesných ostatků Sv. Štěfana vysvobozen byl. —

Od toho času, až do roku asi 1311., když Karel I. nápolský nazvaný, na Vyšegradě své stálé královské obydlí založil, nic se zvláštního o hradu tomto v dějepisu nenachází. S dějinami panování Karla I. ale jest Vyšegrad skrz mnohé slavné i truchlivé udalosti, jichž on svědkem byl, tuze spojen. Karel I. na utěšený kraj Italie přivyklý, jsa bez toho sýt nespokojenosti velmožů uhorských, zanechal Budín, a v romantickém kraji vyšegradském se ubytoval, dada vše po královský obnoviti, budovy rozmnožiti, a nade všecko v talianském slohu založenými zahradámi nádherně okrášliti. Skvostné královské hodování bylo tu tenkráte bez pochyby na denním pořádku. Trojí královská svatba s Kateřinou Mariou polkou, potom s Blaženou němkyní, a naposledy s Alžbětou dcérou krále polského Wladislava se tu odbývala. Tyto a jiné velikolepé slavnosti r. 1330. nad mírou truchlivá udalosť mnohem převýšila.

Zarmoucený Karel nad náhlým umřítím svých nejstarších synů Karla a Ladislava, byl rozpustilostí Kasimíra bratra královnyného, do velikého nebezpečenství uvržen. Okolnosť byla následující: Dvoranin Felician Zach, předtím po straně Matouše Trenčanského, nyní ale ku vítězné stránce králové se navrátivší tenkráte ve Vyšegradě přebýval. Mimořádná krása a půvabnosť mladší dcéry Zachovy Kláry, dvorské slečny, na tolik rozpustilé žádosti v ohnivém bratru královnyném Kasimíru rozpálila, že si tento předsevzal všemožnými prostředky o to nástojiti, aby ji sobě podmanil a toužebně žádoucího cíle, vyplnění svých bujných žádostí totižto, dojíti mohel. Jelikož ale cnostná panna jeho nezbědným naléháním stálý odpor kládla, umínil si v bezuzdnosti své i moci k dosáhnutí záměru použiti. Sama královna se zdála býti s bratřem svým v porozumění, a jemu, jako se mluví, nešťastnou oběť nadháněla. Nebo když jednou dle obyčeje Klára u královny své dvorské služby odbývala, dána jest Kasimírovi příležitosť ji v samotném pokoji překvapiti, kdež — zdáli pomocí sluhů, neví se — jest jí násilí učiněno, panna o svou česť a poctivosť, nejdražší to poklad ženštin, připravena.

O takové neslýchané ohavnosti když zoufalá dcéra otce svého upovědomila, tento v spravědlivém hněvě jakoby šíleností porazen, uchopiv se meče, do královské síni pospíchá, a nalezna královskou rodinu právě při obědě, napřed na královnu, jakžto domnělou součastnici ohavného na dcéře své spáchaného skutku, doráží, jí čtyry prsty z pravice odetne, potom se na krále a kraleviče oboří, celou rodinu razem chtěje vyhladiti; prve však nežby někomu smrtelní ránu byl zasadil, od přiběhnuvších služebníků dvorských, a jmenovitě Jánem Cselény královnyným ministrem jest usmrcen. — Vyšegrad a obyvatelé jeho posud k slavným královským zábavám navyknutí, nyní byli očití svědkové nejhroznějších ukrutností. Jediný syn Zachův byl i se svým služebníkem na útěku dohoněn, na ocas koňovi přivázan, a dotud po Vyšegradě vláčen, až duši svou vypustil.

Nešťastné Kláře jsou pysky, nos a ruky poodřezovány, rovněž na koně přivázaná musela ještě polomrtvá vykřikovati: „Tak ať se stane každému, kdož se na svém králi prohřeší.“ Jeji sestra Seba byla sťata, a této manžel Kopay hladem v žaláři usmrcen. Než i na tom ještě nebylo dosti, nebo veškeré pokolení Zachovo až do třetího stupne příbuzenstva přepadlo hrdelnímu soudu, dálší rodina ale svých statků pozbavena a ku věčnému otroctví odsouzena byla.

Po tragické této udalosti mohlo se mysliti, že Karel Vyšegrad opustí, a jinam své královské sídlo přenese; to však se ne jen nestalo, nybrž pod tím samým Karlem ještě památným se stal Vyšegrad těmi schůzkami, které tu čtyři králové: Ján král český, Karel tohoto syn, potomný císař římský toho jména IV., Kasimír král polský a Karel I. král uhorský r. 1336. odbývali. Slavnosti při této příležitosti držané, jakož i bohatství a štědrosť uhorského krále obšírně opisují Bonfinius a Turóczyus.

Roku 1338. příkladem bez pochyby spomenutých králů pohnutý vůdce rusinský Locha s nádherným komonstvem na Vyšegrad přijel, a uzavřev s Karlem věčné přátelství, i jsa od tohoto bohatě obdarován ku svým se navrátil. Nade všecko ale roku 1339. Vyšegrad osláven byl, když Kasimír král polský, v nedostatku mužského dědiče, s velikým počtem biskupů a velmožů polských na Vyšegrad přijel, nejstaršího syna Karlova, Ludevíta za svého vlastného přijav, a s přivolením stavů krajinských, Polsko berle králů uhorských odevzdal.

Po smrti Karla I. zaujal trůn Ludevít veliký, pod nimž, jako pod jeho otcem prokvětal Vyšegrad i okolí jeho. Koruna sv. Štefana pod Ludevítem ve Vyšegradě byla opatrována; ta okolnosť ale, že Ludevít i nad Polskem panoval, a tak i polské pánstvo sem docházeti muselo, dává na dorozuměnou, že tu bez pochyby tak živo a hlučno bývalo, jako se to jen o dvoru tak mohutného krále mysliti může.

Sotvi několik roků uplynulo, a Vyšegrad byl zase svědkem hrozné ukrutnosti. Rozumím tu smrtelní poranění Karla malého v Budíně úkladem Marie královny a matky jeji Alžběty. Polomrtvý Karel byl ve Vyšegradě do žaláře uvržen, kde i v krátkém čase násilně ostatní kvapky života zbaven byl.

Pod králem Žigmundem sláva Vyšegradu počala zapádati. Ne jen že král bydliště své do Budína přeložil, než i koruna posud ve Vyšegradě opatrovaná, podvodností Alžběty byla tu odsud pryč odnešena a Bědřichovi římskému králi odevzdána, která okolnosť mnohým bojům a krve prolítí příčinu zavdala.

Zanedbaný byl potom Vyšegrad až do času Matiaše krále, jenž r. 1458. na trůn povýšený, znovu zde svůj být založil, hrad k nevídané předtím nádheře pozdvihnuv, o čem Bonfinius skvělé vydává svědectví, když takto píše: „Vysegradum, priscorum quondam regum arcem, in editissimo loco sitam, subjacentem regiam, sic amplificavit, (Mathias) sic hortis, vivariis ferarum et piscinis excoluit, ut aedificiorum superbia alia quoque superare videatur. Apparatus hic attalicos, et laxa triclinia, ambulacra, tectorio opere candidissima, et fenestras superbissimas, cernere erit. Hic horti, fontesque pensiles, qui porphyreo marmore, aeneoque solio culti sunt.“

Jiří Poděbradský z Kunštatu, svěker Matiašův, byl toho samého roku za krále českého vyvolen; poněvadž ale pápežským požadováním zadosť učiniti nechtěl: Matiaš král na opětné vyzvání Paula II. římského pápeže, vojnu svěkrovi svému opověděl, v které rozličným štěstím bojováno, tak že i nejstarší Poděbradův syn Viktorin, vůdce hlavního vojska českého v hradištském kraji na Moravě přemožen do zajetí upadnul, a do Vyšegradu odšikován jest; „wo der junge Mann“ — jako se Fessler vyslovuje — „auf das anständigste behandelt, unter den Annehmlichkeiten schöner Natur und Kunst des Lebens geniessen, und seiner unterbrochenen Laufbahn drückendes Gefühl weniger empfinden sollte.“ Od roku 1469. byl on na Vyšegradě zdržován, a teprv 1473. na svobodu propuštěn.

Matiaš král, nemaje před očima osobních ohledů, jako hned z počátku svého panování Szilágyiho, jehož mocí byl na trůn povýšen, do Világosváru, tak i svého někdejšího učitele a rádce, Paula Vitéze ostřihomského arcibiskupa do Vyšegradu zatvořiti dal, což také ku památnosti místa tohoto připomenuto býti musí.

Když po smrti Matiaše, jeho mimo manželstva sploděný syn Ján korunu stavům krajinským vydati nechtěl, Vyšegrad, kde se koruna nacházela, lidstvem Wladislavovým oblehnutý, této stránce se poddal, a po odbavené korunací, zvláštným stavovským ustanovením po krátkém pobýtu v Budíně jest klénot ten krajinský zase do Vyšegradu pod opateru k tomu vyvolených velmožů odevzdán, čehož níže sdělená mramorová tabule jest nepodvrátným důkazem.

Roku 1492. viděli se býti pohnutými stavové krajinští rozličné, ku zlému obyvatelstva a krajiny sloužící výsady, někdy městečku Vyšegradu udělené, zrušiti, jakož to dosvědčuje 102-tý dietalní článek z téhož roku, jenž zní: „Illa damnabilis libertas, civitati Vysegradiensi, per quondam Dominum Mathiam Regem concessa, ea videlicet, quod nemo de quocunque excessu, sed nec debito, cui piam juri stare, de civibus ipsius civitatis deberet; omnino extincta, abolitaque, ac inanis et vana habeatur.“

Po smutné porážce moháčovské někdejší sláva Vyšegradu vždy hlouběji zapadala. Soliman zaujav Budín, blízko ležící Vyšegrad také hned své moci podrobiti chtěl; než údatností tam se uťahnuvších mníchů řeholy sv. Pavla, byly nápady turecké po nejaký čas odraženy, tak že jen 1529. hrad ten do rukou Solimanových upadnul. Následujícího leta Rogendorf znamenitý vůdce vojsk Ferdinandových Vyšegrad Turkům odňal; poněvadž ale Budín vojsko císařské dobyti nemohlo, k víře podobné jest, že i Vyšegrad po odtáhnutí Ferdinandových zástupů zase nazpět Zápolyovci zaujali. Roku 1540. když Isabella pozůstalá vdova Zápolyova Uhorsko Ferdinandovi odevzdati se zdráhala, nové císařské pluky pod velitelstvím Lenharda Felsia jsou do Uhorska vyslány. Felsius prve než k dobývaní Budína přikročil, nechtěje si za chrbtem nepřátelů zanechati, na poddání Vyšegradu dorážeti musel. Městečko a spodní částku hradu ovšem zaujal, sám ale na skále převysoké vystavený, a hrdinstvím Valentina Liberata bráněný Vyšegrad teprv roku následujícího, když se Felsius od Budína s nepořízenou navrácel, podmaniti mohel. Od této doby až do r. 1544. v rukách císařských pozůstával Vyšegrad; než Turci majíce ve své moci Budín, Vacov a Ostřihom nemohli déle trpěť, aby u prostřed těchto měst vyšegradská pevnosť v císařských rukách setrvávala. Pročež Mehmed budinský, a Husay ostřihomský bašové, z Bělehradu a jiných tureckých stanovísk shromážděnou vojenskou silou v měsici april. Vyšegrad oblehnuli, a velikými přípravámi dobývati počali. Posádka pod velitelstvím Petra Amadey se za delší čas smužile bránila; poněvadž ale ani z Komárna ani z Vídne na opetné žádosti Amadeyho posilí nedocházelo, a jelikož stroj, nímž z Dunaje voda do hradu šikována byla, zhuben, zásoba vody v cisternách hradových strávena, deště pak jenžby byl potřebám posádky poněkud vyhověl, od dráhného času nebylo: přinuceno bylo vojsko císařské hlavně smadem umořené konečně pevnosť Turkům oddáť, ani svých životů, na vzdory falešným slibům tureckým nezachovavše. —

Výše 50 roků vládnuli nyní Turci nad Vyšegradem, až se vojenské štěstí zbraněm císařským zase nachylovati počalo. Nebo když arcivejvoda Matiaš po krutém boji Ostřihom Turkům odňal, ku dobyti Vyšegradu přikročeno tím spíše, že se jináče ku vybojování Budína pokročiti nemohlo, dokud by Vyšegrad osmanské poslouchal rozkazy. Mikuláš Pálfy velitel císařského pod Vyšegradem rozloženého táboru, skrze svých poslancův žádal posádku tureckou, které Pyrhus Aga velel, aby se, jestli jí na zachování života neco záleží, poddala, a do vlasti své svobodně odtahnouti mohla.

Turci spolehavše se na údatné své páže, blízkou pomoc a nedobytnosť místa, podávané sobě výminky zavrhnuli, na vytrvalý odpor se hotujíce. Avšak jak náhle císarští na okolité vrchy s neobyčejnými těžkostěmi děla svá povytahovali, a hrad starověkostí, a často opětovaným dobývaním zeslábnutý, bouřeti počali; zmužilosť Turků zmizela, císařským se na milosť a nemilosť poddávajíce. V zaujaté pevnosti vojsko talianské návrhem Generala Mantuana posádkou zanecháno bylo, k nemalému zlobení Němců a Uhrů, jenž toužebně žádali, aby Vyšegrad jim byl svěřen.

Když Ostřihom r. 1605 na novo do turecké moci upadnul, i posádka vyšegradská tak byla strachem porazena, že bez odporu, na pouhé vyzvání Turkům Vyšegrad odevzdala, kteří tu zase blízko 80 roků panovali.

Roku 1684, když císařské pluky pod vedením Lotharinga na novo, a sice s prospěchem proti Turkům válčiti počaly, i Vyšegrad od Guida Stahrenberga zaujat jest; a třebas následujícího leta ještě jednou, a naposledy na krátký čas, více už rozvalinám, jako někdejší mohutné pevnosti podobný Vyšegrad do moci turecké upadnul, r. 1686. po skvělém nad Turci získaném vítězství, a konečném jejich na hradbách budínských poražení, i Vyšegrad moci císařské navrácen byl. A poněvadž tenkráte už Turci všudy od naších stíháni a přenásledováni byli, Nové Zámky ale a Ostřihom k nepředvídané potřebě císařští náležitě opravili; zbytečné se jim zdálo někdejší pevnosť vyšegradskou již již v zbořeninách ležící obnoviť: áno za dobré uznali, veškeré stroje a jiné nářadí odsud pryč odvésti, zdi popřelamovati a hrad úplnému rozpadnutí zanechati. —

Po navráceném pokoji městečko i s horámi a okolím, jakož i se zámkem v rozvalinách ležícím, štedrostí Leopolda krále hraběti Stahrenbergovi jest darováno, neskůr však zase celé vyšegradské pánství na k. komoru přepadlo, která až po dnes v jeho užitku pozůstává. Toto hle jest krátký nástin a přehled těch udalostí, s nimíž sídlo nejslavnějších králů Pannonie v nerozlučném spojení stojí. Nebude ješte od místa, když podle Mikuláše Oláha ostřihomského arcibiskupa pamětihodné stavení toto, jako v nejskvělejších dobách za času Matiaše krále totižto vyzíralo, opíšeme, a co tam po tolikerých rokoch do nynějška pozůstalo, naznačíme.

Městečko Vyšegrad — tak píše Olah — k západu asi pět míl od Budína na pravém břehu Dunaje u paty strmících hor v překrásném údolí se rozprostírá. Na východní straně dvůr nádherou palácemi a jinými budoviskámi opravdu královskými vystavený se nacházel, v němž za onoho času čtyři králové i s prahojným komonstvem svým pohodelného ubytování měli, jelikož 350 i více světníc v sobě obsahoval. Hlavní vráta k Dunaji obrácená a 200 kroků asi od něho vzdálená byla. Na východní straně paláce přeutěšená zahrada, nejvýbornějším stromovím rozličného ovocního druhu vysaděná pocestného příjemně překvapovala. U prostřed dvoru s neobyčejním mistrovstvím z červeného mramora vytěsaná a obrazy Músy okrášlená studnice se nacházela, na jejiž vrcholu byla socha Milkova k spatření, jako na mramorovém nádobí sedě vodu vytláčí, jenž neméně chutná jako studená z pramene blízkého vrchu prostředkem vodovodů tam došikována, s nejlíbeznějším šuměním do jiného velikého mramorového nádobí odtěkala. Pramen tento, kdykoli Matiaš král nějaké vítězství slávil, hned červené, hned zase bílé víno ze sebe vydával, které, to se rozumí, na blízkém vrchu ve velikém mnozství do podzemných kanálů při také příležitosti vlíváno bylo. Dále dnu u paty vrchu o poznání zvýšeném byla domáci přeskvostná kaplička, v niž se varhany se stříbrnými pýštělami, tabernakel a tři oltáře z nejčistějšího alabastru draho pozlácené nacházely. Jinou cestou vycházelo se do podluhovastého paláce pod samou skálou vystaveného, jinou se zase zcházelo do ostatních níže rozložených částek. Tu také studnice střed dvora z alabastru se vypínala, okolo které na mramorových sloupěch nádstřeší spočívalo, aby slunečným papršlekům drahocenné nádoby vystaveny nebyly. Dvůr tento, mimo nejpříjemnějšího položení, tolik skvostnými budovámi ozdoben byl, že nadevšecku pochybnosť mnohých krajin nádherné královské paláce daleko převyšoval. To bylo na příčině, že trnavští učení (Celeb. Hung. Urbium Part. III.) o někdejším nádherně uspořádaném královském bydlišti tomto takto se doslovně vyjádřili: „Vysegradum adest, cedite regiae, principum palatia cedite! Aut si causae fiditis, date trecentas et quingenas in unum corpus coactas aedes, plurimas tristegas. Praebete quatuor regibus una amplissimum hospitium. Ostendite conclavia, tignis tabulisque inauratis, plus quam dici potest, decora; vultis plura: exhibete pensiles areas, fontes alabastrinos marmoreosque miro artificio confectos, ac vino modo rubro, modo albo fluentes, dum Mathias triumphos ageret.“

Nejvyšší čásť Vyšegradu, na pravysoké skále, jako nějaké orličí hnízdo, pod oblaky vystavená, nezdá se slouživšeti k stálému obývaní, aspoň celkem ne; nybrž dle výslovného udání Olahova čásť tá výhradně ku opatrováni sv. koruny určena byla. Takýto byl někdy stav slavného Vyšegradu; nyní viďme, v jakém položení se za naších dnů nachází.

Dne 25-ho jul. r. 185*, když s dovolením řiditelstva dunajské paroloďní společnosti zvláštní paroloď více než 700 osobámi rozmanitého pešťansko-budinského obecenstva ku letnímu výletu hoře Dunajem na Vyšegrad pospíchala, i pisatel těchto řádků s několik sebou rovně smýšlejícími na výletu tomto podíl bral, chtěje jednou osobně navštíviti ono památné místo, o němž tolik dějepis vypravuje. Den byl nad míru utěšený, obecenstvo veselé, radostné to cestování. Paroloď mimo obyčeje asi dvaceti práporcemi ozdobená, z níž hudba ustavičně zaznívala, veliké množství lidstva, zvláště u Vacova na diváky ku břehům Dunaje přilákala. O jedenácté hodině před poledním konečně jsme u břehů vyšegradských zastali, a na historickou tu půdu vystoupili. — Veškeré tak řečeno obyvatelstvo vyšegradské, byl totižto práve den nedělní, nám v ústřety přicházelo, jakoby sobě za zvláštní česť bylo pokladalo, že se mu tak neočekávaná skvělá návštěva pešťansko-budinského obecenstva za podíl dostala. — My byvše u místného pohostinského p. faráře oznámení, tam jsme pospíchali, který nás i vlidně přijal i přátelským obědem účastoval. Pán farář M. D. rozličné maličkosti v tamějších vinicech povykopávané nám ukazoval. S velikou zvědavostí ale ohlídali jsme jeden dukát, jenž dne 16. jun. 1852. při řečené Šalamonové věži vykopán byl. Na jedné straně peníz ten představuje obraz v jedné ruke baltu, v druhé jablko držící, na hlavě věncem anebo korunou ozdobený s nápisem: „Sanctus Ladislaus R.“ Na druhé straně jest jakási květina a nápis: „D. G. R. Ungariae + Bodoviae“. Peníz ten zdá se býti ražen ku slavnosti, která při počítání Ladislava mezi Svatých odbývána byla. Po přehlédnutí tomto jsme se v průvodu jednoho tamějšího obyvatele do samého hradu pobírali. Cesta do hradu vedoucí jest veskrz pozarostána a skalámi pozavalována, živým to důkazem, že už mnoho vody dolu Dunajem uplynulo od té doby, co tu nádherné královské koče rachotily. Hlavní brána, níž se do nejvyšší části hradu vcházívalo, ze čtverhranatých kamenů vystavená, a některými pozůstatky kamenních soch okrášlená, až posud znivočujícím živlům vzdorovavší, dosti zachována jestiť. Od té brány se cesta zatáčí pod skálu, a na ní kolno k oblakům se vypínajícími zděmi, až se v samém dvoru prapodivného stavení tohoto celkem tratí. Rozličně popřekřižované zdi, jakož menší anebo větší světnice spůsobovaly, místami ještě i malbou ozdobené, dvě veliké cisterny na vodu, a jedna mramorová, v nejpevnější částce stavení zapravená tabule, jest všechno, na čem se oko navštěvovatele zabávati může. Zub času a dychtivosť lidská po pokladech tu domněle ukrytých bažící i ty nejposlednějsí pozůstatky rozbouraly, i připomenutá mramorová tabule, poslední to jakoby mluvící svědek dávnověké slávy vyšegradské, roku 1832. ještě v celosti zachovaná, nyní násilně rukami neomýlně nějakého vyhledavače pokladů porouchána jest. Připojený na str. 188. obrázek ukazuje tabuli tu, jako se nyní nachází, jejiž úplný nápis, s doplněním fárského protokolu byl následující:

Výhled z vyšegradských zřícenin jest na tři strany nad míru půvabný. Na sever rozprostřené marušské hory, v nichž se někdejší památný klášter „Maria nostra“ nazvaný vypíná; na jih hory a doly k Budínu roztáhnuté, cez které až podnes zachované plešiny na královskou tadě do Budína přerubanou cestu upomínají; na západ daleký výhled nad Dunajem, jenž se třikrát v zátvořinách horských tratí, a třikrát oku vyšegradského pozorovatele vody své ukazuje. Pod samým hradem široko rozlítý Dunaj, po němž letního času parolodě hoře dolu plávají; na druhé straně pěkné a bohaté německé městečko Velké Marušice, a tady vedená vídensko-pešťanská železnice poskytují oku výhledy, jakovýchž se málo kde tak nahromaděných nachází. — Byly časy, když výtečný spěv Lumírův pod vltavským Vyšegradem zanotěný:

i o tomto dunajském Vyšegradě pronešen býti mohel.

Byly časy, když na tomto nyní zpustnutém, sovám, kuvíkům a rozličnému zeměplazí útočiště a pelech poskytujícím místě, dělávaly se přípravy k velikým bojům, uzavíral slavně mír, rozhodováno nad osudem krajin a mnohých národů. A kam se poděly časy ty? Ustoupily věku novému, jakož i sláva našich časů ustoupí věkům budoucím podle nezměnných zákonů věčně hynoucí, a věčně se obnovující přírody…

Mezi těmito a jim podobnými myšlénkami, které v duši člověka stojícího na výšinách vyšegradských povstávají, jsme se dolu „královským chodníkem“ pobírali ku ohledání nižší částky hradu, a jmenovitě tak nazvané Šalamonové veži pospíchajíce. — Ty samy rozvaliny, jako na hoře, jsou i tu všechno, co z dávnověkosti pozůstalo, s tím toliko rozdílem, že zdi věže Šalamonové se až posud ve veliké vysokosti zachovaly, z jejichž dunajské strany jeden tlustý železný hák vykouká, na kterém prý — taká jest tradicie tamějšího lidu — Šalamon za času svého tu uvěznění řetězemi připoután byl. Z jiných daleko někdy rozprostřených stavení již ani stopy nepozůstává, vyjmouc jednoho velikého veskrz murovaného sklepu, který se v zahradě jistého obyvatele nachází, a jako jiné tamější na dávnou slávu upomínající předměty — „královská cesta“ „královský chodník“ „královská zahrada“ — jméno „královského sklepu“ nosí. — Poněvadž se nám velmi zajímavé původní křeslení základu přepamátného tohoto hradu dostati poštěstilo: podávame ho tu v připojeném obrázku s potřebným vysvětlením.

A sice: a) představuje základ okrouhlého stavení hradeb od Dunaje. b) Šalamonová veže. c) věže na hradbách na horu vedoucích. d) vchod z východní, e) vchod ze západní strany. f) hradby ze skály vytěsané. g) příkopa. h)studnice vodou z Dunaje troubami naplňovaná. i) cisterna vodou deštěm naplňovaná. k) korunní komnata, v níž se hoře opsaná mramorová tabule nachází. l) někdejší paloty. m) boční, k hradu přislouchající stavení.

Zatím, co jsme my hoře dolu chodíce všechno ohlédali, a na památku naší zajímavé návštěvy do jedné skály naznačili:

naši mnohopočetní spolucestovatelé se na jedné výšině, tam kde někdy připomínaná „královská zahrada“ bývala, shromáždili, a při hudbě široko daleko se rozlehající tak se rozveselili, jako si to jeden každý o mladé pešťansko-budinské chase lehce představiti může. Korunou ale tohoto jakoby na Vyšegradě odbavovaného národního svátku bylo, když z druhé strany Dunaje, z Velkých Marušic nová hudební banda na čluncích se doplavila, a jako na přivítanou dobře provozovanými hudebními kusy celé okolí naplňovala. Tu již hudbě, Éljenům a Hurrahům nebylo konce kraje. Všechno bylo na nohách, všechno bylo neočekávanou touto slávností opojeno. Od kedy tak živo, tak hlučno nebylo na Vyšegradě?…

Slunce za ostřihomské hory z ponenáhla zapádalo, rachocení bubnů po městečku a hlas paroloďního zvonce cestovatelův svolávaly. Čas odchodu nastal. „S Bohem věčně památné hradby slovanské!“ zvolal přítel náš, — „Sláva zakladatelům a potomkům jejich!“ dodali jsme my, v tom okamžení nastoupivše cestu zpátečnou, z daleka ještě zraky své na velebné zříceniny vyšegradské opírajíce, a v duchu svém opětujíce onu významnou výpověď, níž Mathias Bél svůj obšírný opis hradu tohoto zavírá:

J. K. Viktorin.