Zlatý fond > Diela > Zahradníkův rok


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Zahradníkův rok

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 49 čitateľov

Zahradníkovo září

Svým způsobem — z hlediska zahradnického — je září vděčný a znamenitý měsíc; nejenom proto, že v něm kvete zlatobýl, aster podzimní a indické chrysanthemum, nejenom pro vás, těžké a ohromující jiřiny; vězte, nevěřící lidé, že září je vyvolený měsíc všeho, co kvete podruhé: měsíc druhého květu; měsíc zrající révy. To vše jsou tajemné přednosti měsíce září, plné hlubšího smyslu; nad to vše pak je to měsíc, kdy se opět otevírá země, takže už zase můžeme sázet! Teď má přijít do země, co se má do jara usadit; což nám zahradníkům dává příležitost, abychom opět pobíhali po pěstitelích, okukovali jejich kultury a vybírali si poklady pro nové jaro, a nadto mět příležitost, abych se zastavil v ročním koloběhu právě u těchto odborníků a složil jim svůj hold.

Zahradník veliký čili pěstitel je obyčejně muž nepijící, nekouřící a jedním slovem ctnostný; v dějinách není znám ani vynikajícími zločiny, ani válečnými nebo politickými skutky; jeho jméno bývá zvěčněno nějakou tou novou růží nebo jiřinou či jablíčkem; tato sláva — obyčejně anonymní nebo skrytá za jiným jménem — mu postačí. Zvláštní hříčkou přírody bývá to obyčejně člověk tělnatý a přímo mohutný, snad proto, aby tím byl vytvořen vhodný kontrast k útlé a filigráhské spanilosti květin; nebo jej příroda uzpůsobila k obrazu Kybély,[66] aby znázornila jeho štědré otectví. Vskutku dloubá-li takový pěstitel prstem ve svých květináčích, je to skoro, jako by svým malým chovancům podával prs. Pohrdá zahradními architekty, kteřížto zase pěstitele považují za košťálníky. Vězte, že pěstitelství nepokládají za živnost, nýbrž za vědu a umění; je přímo zdrcující, řeknou-li o konkurentovi, že je dobrý obchodník. K zahradníku pěstiteli se nechodí jako k obchodníkovi s límci nebo se železným zbožím, abyste řekli, co chcete koupit, zaplatili a šli zas po svém. K zahradníkovi se chodí pohovořit si; ptát se, jak se jmenuje tohle, a sdělit, že se ta Hutchinsia, co jste loni u něho koupili, má k světu; naříkat, že letos utrpěly mertensie,[67] a žadonit, aby ukázal, co má nového. Má se s ním prodebatovat, je-li lepší Rudolf Göthe nebo Emma Bedau (to jsou astřičky), jakož i hádat se, má-li Gentiana Clusii raději jíl nebo rašelinu.

Po těchto a mnohých jiných hovorech si vyberete jedno nové Alyssum[68] (hergot, ale kam to dám?), jednu ostrožku, kterou vám sebralo padlí, a jeden hrnéček, o kterém se nemůžete s pěstitelem shodnout, co v něm vlastně je, a strávivše takto několik hodin v poučné a ušlechtilé zábavě, zaplatíte muži, jenž není obchodníkem, asi pět nebo šest kaček, a je to. A přece vás, trapiče, vidí takový pravý pěstitel raději než to panstvo, které přismrdí autem a uloží mu, aby jim vybral šedesát druhů „těch nejlepších květin, ale aby byly prima“.

Každý pěstitel se dušuje, že má na své zahradě docela špatnou půdu, že nemrví, nezalévá ani na zimu nepřikrývá; patrně tím chce říci, že jeho květiny tak dobře rostou z pouhé náklonnosti k němu. Něco na tom je; v zahradnictví musí mít člověk šťastnou ruku nebo takovou jakousi vyšší milost. Pravý zahradník může jen tak vpíchnout do země kus listu, a ona mu z toho vyroste kterákoliv kytka, zatímco my laikové se pipláme se semenáčky, vlažíme je, dýcháme na ně, krmíme je rohovou moučkou nebo dětskou moučkou; a nakonec nám to jaksi zaschne a zatáhne se. Myslím, že v tom jsou nějaká kouzla, podobně jako v myslivectví a v medicíně.

Vypěstit nový druh, to je tajný sen každého vášnivého zahradníka. Panečku, kdyby mně takhle vyrostla žlutá pomněnka, nebo pomněnkově modrý mák, nebo bílý hořec — cože, že ten modrý je krásnější? To je jedno; ale bílý hořec tu ještě nebyl. A pak, víte, i v těch květinách je člověk trochu šovinista; kdyby nějaká česká růže to vyhrála v celém světě nad takovou americkou Independence Day nebo francouzskou Herriotkou, tu bychom se nadmuli pýchou a pukli bychom radostí.

*

Radím vám upřímně: máte-li na své zahrádce kousek svahu nebo terásku, zřiďte si tam skalku. Předně taková skalka je moc krásná, když zaroste polštářky lomikamenu, tařičky, tařice, huseníku a jiných přepěkných horských kytiček; za druhé pak samo budování skalky je dílo znamenité a poutavé. Muž, který si staví skalku, se cítí jako Kyklop, když tak říkajíc s elementární sílou vrší balvan na balvan, buduje vrchy a údolí, přenáší hory a vytyčuje skalní útesy. Když pak, stržen v háku, dokončil své gigantské dílo, shledává, že to vypadá poněkud jinak než jako romantické pohoří, které si byl představoval; že jeho výtvor připomíná hromádku šutru a kamení. Nic si z toho nedělejte; za rok se vám toto kamení změní v nejkrásnější záhon, jiskřící drobnými květy a zarostlý nejpěknějšími polštáři; a vaše radost bude veliká. Říkám vám, postavte si skalku.

*

Už si to nelze zapírat: je podzim. Poznáte to podle toho, že kvetou podzimní astry a podzimní chryzantémy, — tyhle podzimní květy kvetou s obzvláštní silou a hojností; nedělají mnoho cavyků, květ jako květ, ale zato jich je! Pravím vám, že tento rozkvět zralého věku je mocnější a vášnivější než ty neklidné a prchavé hejble mladého jara. Je v tom rozum a důslednost dospělého člověka: když už kvést, tedy důkladně; a mít hodně medu, aby přišly včeličky. Co to je, takový padající list, nad tím bohatým rozkvětem podzimním? Copak nevidíte, že není únavy?

Půda

Když si nebožka maminka zamlada vykládávala karty, šeptala vždycky nad jednou hromádkou: „Po čem šlapu.“ Tehdy jsem nemohl pochopit, proč ji tak zajímá, po čem šlape. Teprve po hodně mnoha letech mne to začalo také zajímat. Objevil jsem totiž, že šlapu po zemi.

Člověk se skutečně nestará, po čem šlape; žene se někam jako blázen a nanejvýš kouká, jaká jsou tuhle nahoře krásná oblaka nebo tamhle vzadu krásný horizont nebo krásné modré hory; ale nepodívá se pod své nohy, aby řekl a pochválil, že tu je krásná půda. Měl bys mít zahrádku jako dlaň; měl bys mít aspoň jeden záhonek, abys poznal, po čem šlapeš. Pak bys, holenku, viděl, že ani oblaka nejsou tak rozmanitá, tak krásná a hrozná jako půda pod tvýma nohama. Poznal bys půdu kyselou, vazkou, jílovou, studenou, kamenitou a neřádnou; rozeznal bys prsť vzdušnou jako perník, teplou, lehkou a dobrou jako chleba, a o této bys řekl, že je krásná, jako to říkáš o ženských nebo o oblacích. Pocítil bys zvláštní a smyslnou libost, když by ti zajela hůl na loket do kypré a sypké půdy nebo když bys mačkal v hrsti hroudu, abys ochutnal její vzdušnou a vlahou teplotu.

A nemáš-li uznání pro tuto zvláštní krásu, tak ať ti osud za trest nadělí pár čtverečních sáhů jílu, jílu jako cín, jílu rostlého[69] a původního, ze kterého čiší zima, který se ti prohne pod rýčem jako žvýkací guma, který se ti na slunci speče a ve stínu zkysá; jílu zlostného, nepoddajného, mazlavého a kamnářského, slizkého jako had a suchého jako cihla, neprodyšného jako plech a těžkého jako olovo. A teď jej trhej krumpáčem, rozřezávej rýčem, rozbíjej kladivem, převracej a zpracovávej hlasitě klna a běduje. Tu pochopíš, co je to nepřátelství a zavilost hmoty neživé a jalové, která se kdy bránila a brání stát se půdou života; a uvědomíš si, jaký strašlivý zápas píď za pídí musil svádět život, aby se ujal na půdě země, ať se ten život jmenuje vegetace, nebo člověk.

A potom i poznáš, že musíš půdě dávat víc, než z ní bereš; musíš ji leptat a nasytit vápnem a zahřát teplou mrvou, prosypat lehkostí popele a napojit vzduchem a sluncem. Tu se počne rozpadat a drobit speklý jíl, jako by potichu dýchal; ustupuje pod rýčem kypře a s nápadnou ochotou; v dlani je teplý a poddajný; je zkrocen. Říkám vám, zkrotit pár sáhů půdy je veliké vítězství. Teď tu leží, dělná, sypká a vlažná; chtěl bys ji celou drobit a mnout mezi prsty, aby ses ujistil svým vítězstvím; ani už nemyslíš na to, co na ni naseješ. Což není dost krásná podívaná na tuto temnou a vzdušnou půdu? Není to krásnější než nějaký záhon macešek nebo mrkve? Skoro žárlíš na vegetaci, která se zmocní tohoto ušlechtilého lidského díla, jež se jmenuje prsť.

A od té doby už nepůjdeš po zemi nevěda, po čem šlapeš. Budeš okoušet dlaní i holí každou hromádku hlíny a každý kus pole, tak jako se jiný kouká po hvězdách, po lidech nebo po fialkách; budeš propukat v nadšení nad černou prstí, zamilovaně mnout hebkou lesní listovku, potěžkávat hutnou drnovku a vážit lehýnkou rašelinu. Panečku, budeš říkat, téhle bych tak chtěl mít vagón; a hrome, fůrka té listovky by mně dělala dobře; a tady ten humus, ten tak nasypat navrch, a tuhle pár těch kravinců, a drobátko toho říčního písku, a několik koleček té trouchnivé drti z pařezů, a tady trochu toho bahna z potoka, a tyhle seškrabky ze silnice by také nebyly zlé, což? A ještě nějaký ten fosfát a rohové piliny, ale tahle krásná ornice by mně také pásla, pane na nebi! Jsou půdy tučné jako špek, lehké jako peří, sypké jako dort, plavé i černé, suché i kypře nasáklé, což vše jsou přerůzné a ušlechtilé druhy krásy; kdežto ošklivé a ničemné je vše, co je mazlavé, hrudovité, mokré, tuhé, studené, jalové a dané člověku, aby zlořečil nevykoupené hmotě; což vše je stejně ošklivé jako studenost, zarytost a zlomyslnost lidských duší.



[66] Kybéla — maloasijská bohyně přírody a plodnosti, matka bohů a všeho živého

[67] mertensie — kapradina

[68] Alyssum — tařice

[69] rostlý — přírodní, pravý





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.