ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hle, pro samé starosti s kypřením a rytím, výsadbou a řezem jsme se dosud nedostali k největší radosti a intimní pýše zahradníkově, k jeho skalce čili alpínu. Alpínum se tomu říká patrně proto, že tento kousek zahrady umožňuje svému pěstiteli provozovat krkolomný alpinismus; chce-li třeba vysadit tuhle mezi ty dva kameny maličkou androsaci, tu se musí jednou nohou lehce postavit tady na ten kámen, který se drobet viklá, a druhou vznosně balancovat ve vzduchu, aby nerozšlápl polštářek erysima či kvetoucí tařičky; musí použít nejsmělejších roznožů, dřepů, zvratů, poloh, postojů, poskoků, výpadů, předklonů, chvatů a cviků, aby mohl sázet, kypřit, dloubat a plet mezi malebně narovnanými a ne zrovna pevně sedícími kameny své skalky.

Pěstování skalky se takto zjevuje jako vzrušující a vysoký sport; nadto vám poskytne bezpočtu nadšených překvapení, když třeba v závratné výši jednoho lokte objevíte ve skalce kvetoucí trs běloučké protěže nebo hvozdíku ledovcového nebo jiných, jak se tomu říká, dítek vysokohorské flóry. Ale co vám budu povídat; kdo si nevypiplal ty všelijaké miniaturní zvonečky, lomikameny, silénky, rozrazily, písečnice, draby a iberisy a tařice a plaménky (a dryas a trýzel a netřesky a rozchodníky) a levanduli a mochnu a sasanku a rmen a huseník (a šater a edrajanthus a různé mateřídoušky) (a iris pumila a olympskou třezalku a oranžový jestřábník a devaterník a hořec a rožec a trávničku a linárii) (nezapomínejme ovšem na aster alpinus, plazivý pelyněk, erinus, pryšec, mydlici a erodium a hutchinsii a paronychii a thlaspi a aethionema, aniž ovšem na hledík, kociánek a nesčetné jiné překrásné kvítky, jako je například petrocalis, lithospermum, astragallus a jiné neméně důležité, jako jsou prvosenky, horské fialky a jiné), tedy kdo si nevypěstoval tyto všechny květinky, nepočítaje mnohých jiných (z nichž uvádím aspoň onosma, acaenu, čapí nůsek, bahii a saginu a cherlerii), ten ať nemluví o všech krásách světa; neboť neviděl to nejlíbeznější, co tato drsná země v jakési chvilce rozněžnění (jež trvala jen několik set tisíc let) stvořila. Kdybyste viděli takový polštářek dianthu Musalae, posetý nejrůžovějšími kvítky, jaké kdy —

Ale co vám to budu povídat; jen pěstitelé skalek znají to sektářské uchvácení.

*

Ano, neboť pěstitel skalky není jenom zahradník, nýbrž sběratel, což ho zařazuje mezi těžké maniaky. Ukažte mu, že se vám ujala třeba campanula Morettiana; přijde vám ji v noci ukrást, vraždě a stříleje, neboť nemůže být déle bez ní živ; je-li příliš zbabělý nebo příliš tlustý, než aby vám ji ukradl, bude plakat a škemrat, abyste mu od ní dali sebemenší oplégr.^[36] Hle, to máte z toho, že jste se před ním honosili a vypínali se svými poklady.

Nebo se mu přihodí, že najde v zahradnickém závodě květináček bez jmenovky, z něhož vyráží něco zelenkavého. „A copak to máte tuhle?“ vyhrkne na zahradníka.

„Tohle?“ praví zahradník rozpačitě, „to je nějaký zvonek; sám nevím, který by to mohl být —“

„Dejte mi ho,“ povídá maniak, předstíraje lhostejnost.

„Ne,“ povídá zahradník, „ten neprodám.“

„No, koukejte,“ začne dojemně maniak, „já už od vás beru tak dlouho, řekněte, copak vám to udělá, no ne?“

Po mnoha řečech, opětovně odcházeje a znovu se vraceje k záhadnému a bezejmennému hrnéčku, dávaje zřetelně najevo, že bez něho vůbec neodejde, i kdyby tu měl obcházet devět neděl, tedy využiv veškerých sběratelských kejklů a nátlaků odnáší si konečně pěstitel skalky tajemný zvonek domů, vybere mu nejlepší lůžko ve své skalce, zasadí jej s nekonečnou něžností a denně jej chodí zalévat a rosit s veškerou pozorností, které je tato vzácnost hodná. A zvonek opravdu roste jako z vody.

„Koukejte,“ ukazuje jej pyšný majitel svým hostům, „to je zvláštní druh zvonku, že? Ještě nikdo mi jej nemohl určit; to jsem zvědav, jak pokvete.“

„To je zvonek?“ povídá host. „Má to listy skoro jako křen.“

„Kdepak křen,“ namítá majitel. „Křen má přece o mnoho větší listy, a ne tak lesklé. Je to určitě zvonek; ale možná,“ dodává skromně, „že to je species nova.“^[37]

Následkem hojné vláhy roste dotyčný zvonek s rychlostí úžas budící. „Koukejte se,“ káže jeho majitel, „vy jste říkal, že má listy jako křen. Viděl jste už někdy křen s tak obrovskými listy? Panečku, to je nějaká campanula gigantea;^[38] ta bude mít květy jako talíře.“

Nuže, nakonec ten jedinečný zvonek počne vyhánět květný stvol, a na něm — Inu je to přece jenom křen; čertví jak se dostal zahradníkovi do toho květináčku!

„Poslouchejte,“ povídá host po nějaké době, „kdepak máte ten obrovský zvonek? Ještě nekvete?“

„Kdepak, ten mi zašel. To víte, tyhle choulostivé a vzácné druhy — Byla to asi nějaká hybrida.“^[39]

On je to vůbec kříž s opatřováním květin. V březnu vám zahradník vaši objednávku obyčejně nevyřídí, protože třeba mrzne a kultury ještě nejsou venku; v dubnu vám ji rovněž nevyřídí, protože má těch objednávek příliš mnoho; a v máji ji nevyřídí proto, že už má většinou vyprodáno. „Petrklíče už nejsou; ale chcete-li, dám vám místo nich diviznu, ta taky kvete žlutě.“

Ale někdy se přece jenom stane, že vám pošta donese koš s objednanými kulturami, sláva! Zrovna tadyhle do rabátka potřebuju něco hodně vysokého mezi oměje a ostronožky; dáme tam dictamnus, zajisté, zvaný též třemdava čili hořící keř; sazenička, kterou poslali, je sic nějaká droboučká, ale ono to poroste jako z vody.

Uplyne měsíc, a sazenička nějak nechce vyrůst; vypadá to jako nizoučká tráva — kdyby to nebyl dictamnus, řekl bys, že to je dianthus.^[40] Musíme to notně zalévat, aby to rostlo; a vida, květy to má jakési růžové —

„Koukejte se,“ ukazuje zahrádkář zkušenému hosti, „to je nizoučký dictamnus, že?“

„Chcete říci dianthus,“ opravuje host.

„To se rozumí, dianthus,“ praví domácí pán honem, „já jsem se přeřekl; zrovna jsem totiž myslel na to, že by se mezi těmi vysokými perenami dělal lip dictamnus, nemyslíte?“

*

Každá zahradnická příručka vám poví, že „nejlépe je opatřit si kultury ze semínka“. Ale nepraví vám, že pokud se týče semínek, má příroda své zvláštní zvyky. Je přírodní zákon, že buď vám nevzejde ani jedno ze zasetých semínek, nebo že vzejdou šmahem všechna. Člověk si řekne: „Tady by se mně dobře dělal nějaký ten dekorativní bodlák, řekněme cirsium nebo onopordon.“ I koupí si po sáčku semen obojího, vyseje a raduje se z toho, jak mu semínka krásně vzcházejí. Po čase je potřeba je rozsadit, i těší se zahradník, že má sto šedesát hrnečků s bujnými semenáčky; říká si, že tohle pěstění ze semínek je přece jenom nejlepší. A pak už ty semenáčky mají přijít do půdy; ale co si má člověk počít se sto šedesáti bodláky? Už je napíchal, kde vůbec byl ždibec půdy, a ještě mu jich zbývá přes sto třicet; bodejť, copak je zahodí do smetí, když se s nimi tolik napiplal?

„Pane sousede, nechtěl byste nějakou sazeničku cirsia? Je to moc dekorativní, víte?“

„No, třeba.“

Chválabohu, pan soused dostal třicet sazeniček, se kterými teď rozpačitě běhá po zahradě, hledaje, kam by je píchnul. Ještě zbývá soused dole a naproti —

Bůh jim pomáhej, až jim z toho narostou ty dvoumetrové dekorativní bodláky!

Požehnaný déšť

Nejspíš má každý z nás v sobě nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně; jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání: „Mělo by zapršet.“

„Mělo,“ povídá druhý měšťáček. „Onehdy jsem byl na Letné, a už vám je tak sucho, že hlína puká.“

„A já jsem jel onehdy vlakem do Kolína,“ povídá první. „Já myslím, že je hrozně sucho.“

„Měl by spadnout pořádný déšť,“ vzdychá druhý.

„Aspoň tři dny aby pršelo,“ dodává první.

Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podrážděni a jaksi nedružní.

„Myslím, že bude pršet,“ praví opocený tvor.

„Mělo by,“ sténá druhý.

„Aspoň týden kdyby pršelo,“ povídá první, „na travičku a tak.“

„Je příliš sucho,“ míní druhý.

Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem. Ale jednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou, a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty v okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích, a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ochladil hlavu vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin ženoucích se ulicemi. Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody! vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso. Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný; byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký; vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí. Zvoňte, stříbrné pusinky, kterými žíznivá země přijímá úder krůpějí; huč, letící závoji vody, smývající vše. Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště. Běž, zkalená vodičko, stružkami země; napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní. Všichni jsme vydechli, tráva, já, hlína, my všichni; takto je nám dobře.

Šumící liják ustal, jako by za šňůru zatáhl; země se rozzáří stříbrným oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen; i my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země.

„Krásně zapršelo,“ říkáme si.

„Krásně,“ povídáme, „ale mělo by spadnout ještě víc.“

„Mělo,“ odpovídáme, „ale i tohle byl požehnaný deštíček.“

Za půl hodiny prší znovu, dlouhými tenkými nitkami; to je ten pravý, tichý, dobrý déšť; tiše a široce prší úroda. To už není stříkající a crčící příval; lehýnce šelestí vzdušná a pokojná prška. Z tebe, tichoučká roso, ani kapka nepřijde nazmar. Ale mraky se rozhrnou a do tenkých nitek se opře slunce; nitky se trhají, prška mizí a země vydechuje teplou vláhu.

„To byl správný májový deštík,“ libujeme si; „teď se to krásně zazelená.“

„Ještě pár kapek,“ říkáme, „a stačí to.“

Slunce se naplno opře o zem, z vlhké hlíny stoupá parný znoj, dýše se těžce a dusně jako v pařeništi. V koutě oblohy se sbaluje nová bouře, vdechuješ horkou páru, několik těžkých kapek padne k zemi a někde z jiného kraje zavane vítr napitý deštivým chladem. Umdléváš v provlhlém vzduchu jako ve vlažné koupeli; dýcháš kapénky vody, brodíš se stružkami vody, vidíš na nebi sbírat se bílé a šedé balíky par; jako by celý svět chtěl teple a měkce roztát v májovou pršku.

„Mělo by ještě zapršet,“ říkáme si.