Zlatý fond > Diela > Trapné povídky


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Trapné povídky

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Miroslava Lendacká.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov


 

Otcové

Od rána svítilo náměstí jako jediná horká kamenná plotna pod bezoblačným nebem. Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kakty a geránie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě. Mračná průčelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne; blahobytné šero vyzírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken. Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga. Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí; ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce. Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí. Tudy chodívalo děvčátko, pokud žilo.

Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce. V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka; jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí. Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil; lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit. Starý lékárník sáhl do skleněné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cukrátek. Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.

Tudy s ní chodíval dolů a k řece. Bála se některých domů a nikdy neřekla proč; bála se lidí a zlých psů, studní s okovy, mostů, žebráků a koní; bála se řeky a strojů. Při každém záchvěvu bázně sevřela ruku svého otce, a on odpovídal silným stiskem ochrany: Neboj se, jsem tu. Tudy s ní chodíval lesní procházkou, kutálel šišky po svahu a nutil se do žertu; to dítě se nikdy na nic neptalo. Každý je znal: on, vážný otec, tlustý, skloněný a starostlivý; ona, nehezky nastrojené šestileté děvčátko světlých vlasů a hubených líček. Děti za ní křičely „nedomrlá“; tu on zrudnul, trpěl a chodil pak žalovat rodičům. To byly jejich procházky.

Bernardýn vstal a ohlížel se. Stonala tři týdny a umřela. Několik žebraček už stojí před domem smutku; pohřební hosté se scházejí, pekou se chvíli na náměstí a pak vejdou. Už čeká hudba a ministranti s křížky a svítilnami, čtyři dělníci z otcovy dílny v nových černých šatech nesou máry ověšené dlouhým suknem, jdou bílé družičky, polorozpačité a polopotěšené, přichází sbor s notami pod paždím, veliké smějící se slečny, světlé šaty a kytice; pomalu schází se honorace města v dlouhých černých kabátech a hedvábných sukních, těžké cylindry, vážné a slavnostní tváře; přichází celé město, protože v něm otec zaujímá statky a hodnosti. Konečně děkan a ještě dva kněží s bílými ornáty na znamení nebeské radosti. Nahoře ve velikém salónu leží děvčátko, věneček na plavých vlasech a ve voskových ručkách zlomenou svíci.

Je ticho na náměstí, a bernardýn uléhá s hlavou zdviženou k utichlému domu. Tu nese se otevřeným oknem silný hlas kněze: „Sit nomen Domini.“[2] Žebračky padají na kolena. „Laudate, pueri, Dominum: laudate nomen Domini.“[3] Mužský sbor vpadá: „Sit nomen Domini benedictum.“[4] Žebračky před domem spustí huhlavou, zmatenou modlitbu, z níž pomalu se rodí slova Otčenáše. „Hic accipiet,“[5] zpívá mocný hlas děkanův. „Kyrie eleison.“ „Christe eleison.“[6] „Kyrie eleison. Et ne nos inducas in tentationem.“[7] „Sed libera nos a malo.“[8] Bernardýn se svěšeným ohonem prchá domů. „Oremus.“[9] Je ticho v domě, že i žebračky umlkly. Jen kašna zurčí prosřed náměstí.

Zemřelo děvčátko, bylo slabé a ani ne krásné; bálo se šírého náměstí, bálo se velkého psa i kašny, jež pro ni neměla dna, šlo životem vedouc se za ruku svého otce, zastonalo v jeho náručí, a nyní tedy chvalte jméno Páně, že zemřelo v ubohých šesti letech, aby se stalo andílkem.

Planoucím náměstím postupuje černý průvod: ministranti s kříži a svítilnami, kvílivá hudba, družičky s věnečkem rozmarýny a zlomenou svíčkou na polštářích, kněží s hořícími svícemi, a nyní sama rakvička, lehounká přes všechnu nádheru, tuhé, široké stuhy, voskové věnce a pentle z černého flóru, sehnutý otec s tváří jakoby smazanou žalem, bledá, drobná matka pod černým závojem, pak lidé, černí a zasmušilí, s lysinami ve slunci, s bílými kapesníky, pomalý a šeptající dav, a vzadu, jako oddělený a mumlající ostrov, žebračky, se svou nekonečnou modlitbou.

Vyprahlým úvozem stoupá průvod na Kalvárii lidských bolestí. Za nahou zdí leží nový hřbitov, bílý a suchý, písčitá země mrtvých, ze které nevyrostlo nic než bílé kříže, lilie z plechu a vychrtlá věž pohřební kaple. Všechno holé a vybělené jako kosti. Bílé a mrtvé poledne. Bílá, palčivá cesta. Malá rakvička se sune výše a táhne za sebou černý zástup; malá rakvička, malá smrtka v bílých šatech a s přelomenou svící; tudy chodila ruku v ruce s otcem —

— Chudák, měl ji tak rád! Pozdě se oženil a čekal na první dítě; a pak, vždyť to víte, přišel sem nový regenschori a pobláznil jeho paní. Celé město o tom. ví. Proto se narodila rusá holčička tmavovlasým rodičům; byla celá po tom muzikantu varhaníkovi, jako by mu z oka vypadla. Zrovna prstem ukazovala na svého pravého otce.

Lehounká rakvička se změnila nejspíše v olovo; nosiči se zastavují a skládají máry na zemi. Ano, právě až sem chodila se svým otcem; tady usedli a dívávali se dolů na silnici s komediantskými vozy, selskými koleskami a bryčkami, dívali se odtud do ulic a hádali, kdo to tam jde —

Celé město vědělo, za kým běhá jeho paní, jen on byl slepý; měl své dítě, světlovlasou a bledookou holčičku, s níž se piplal, zatímco jeho paní běhala a dělala žárlivé výstupy každé slečince, kterou její muzikant učil tlouci do kláves. Konečně se s ní musil rozejít, neměl-li pro ni ztratit všechny své hodiny; ještě pak každému, kdo si o to řekl, dával číst její dopisy, a řekl si o to každý —

Hudba znovu kvílí rozryvným pochodem a pomalý průvod za hlaholu zvonů se těžce sune nahoru. Malá paní pod závoji, se rty ostře sevřenými klopýtá o kraj sukní; drží se rovně, aby čelila všem těm pohledům, dříve než se zase zavře doma s nekonečným vyšíváním u okna, bledá samotou a záštím.

Ano, nechal jí tehdy, a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to neživé děvčátko, jež nebylo jeho. Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností; a malé město už ani nevědělo, má-li se smát či má-li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastrojené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí. Vtom umlkly zvony krátkým úderem.

Malá rakvička tluče na bránu věčnosti. Odpočívá na prknech nad otevřeným hrobem prostřed velikého, němého zástupu; v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce. V davu zaplakalo dítě. Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých. Teprve rok tu pochovávají; a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí na věky zůstat tak prázdný a holý. Zástup těžce dýchá nepokojem. Co se to děje? Proč se nezačíná? Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně —

„Laudate Dominům de coelis, laudate eum in excelsis!“[10] „Laudate eum omneš angeli eius,“[11] hlaholí sbor „laudate eum omnes virtutes eius.“[12] Zástup si oddechl. „Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen.“ „Laudate eum coeli coelorum —“[13] Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do bledých tváří; zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny. Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal; lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.

„Kyrie eleison.“ „Christe eleison.“ „Kyrie eleison.“ Mladý kněz rozhoupává kaditelnici; řetízky slabě chřestí, dým stoupá a chvěje se — „Oremus.“ Širé planoucí nebe ztrnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, velebného a trapného okamžiku. „Per omnia saecula saeculorum.“[14] „Amen.“ Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena; rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem „Kynul Bůh“.

Malá paní v závojích poslouchá jako přibita. Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas. Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem. Celé městečko naslouchá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regenschori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou. Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy. Říká se, že k němu chodí, tato Marie. Dva hlasy se milují a objímají v plném slunci; sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovitě naplakala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finále nad hřbitovem. Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi. Jedna, dvě, tři hroudy.

Jedna, dvě, tři; každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat. Všichni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli. Čekají jen, až otec povstane, aby mu podali ruku. Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple; hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu. Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí.

Tu rozčeří se sbor lehtivým smíchem. Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl. Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným výbuchem. Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal. Marie vyjekla smíchem a utekla. Celý zástup se ohlíží pólo s úsměvem a pólo pohoršen.

Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci. „Vám — vám všem — kteří jste mé jediné — milované dcerušce — prokázali —“ Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách. Nastal obecný zmatek. Zatímco kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje. Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před nějakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na konec obřadů; jen regenschori s Marií a se zpěvačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbitovní kaple.

Několik černých žen se modlí u hrobů, utírají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.

Z otevřené kaple letí zpěv děkanův: „Benedicite omnia opera Domini Domino.“[15]

„Benedicite angeli Domini Domino,“[16] hlaholí regenschori.

„Benedicite coeli Domino.“[17]

Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.



[2] Sit nomen Domini (lat.) — Buď jméno Páně

[3] Laudate, pueri, Dominum: laudate nomen Domini (lat.) — Chvalte, služebníci, Hospodina, chvalte jméno Páně.

[4] Sit nomen Domini benedictum (lat.) — Požehnáno budiž jméno Páně.

[5] Hic accipiet (lat.) — Ten nechť přijme

[6] Kyrie eleison, Christe eleison — Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se.

[7] Et ne nos inducas in tentationem (lat.) — A neuveď nás. v pokušení

[8] Sed libera nos a malo (lat.) — Ale zbav nás od zlého.

[9] Oremus (lat.) — Modleme se

[10] Laudate Dominum de coelis, laudate eum in excelsis (lat.) — Chvalte Hospodina s nebes, chvalte ho na výsostech.

[11] Laudate eum omnes angeli eius (lat.) — Chvalte jej všichni andělé jeho.

[12] Laudate eum omnes virtutes eius (lat.) — Chvalte jej všechny jeho mocnosti.

[13] Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen. Laudate eum coeli coelorum (lat.) — Chvalte jej slunce a měsíc; chvalte jej hvězdy i světlo. Chvalte jej nebesa nebes.

[14] Per omnia saecula saeculorum (lat.) — Po všechny věky věkův

[15] Benedicte omnia opera Domini Domino (lat.) — Dobrořečte všecka díla Páně Pánu

[16] Benedicte angeli Domini Domino (lat.) — Dobrořečte andělé Páně Pánu.

[17] Benedicte coeli Domino (lat.) — Dobrořečte nebesa Pánu.




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.