ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V malé staniční budově konal se soud. Přivedli člověka, kterého chytli v okamžiku, kdy dobíjel raněného. Byl ještě mlád, sinalý, zbrocený potem hrůzy; ze rtů rozbitých ranou pažby mu stékala krev, kterou rozmazával po tváři úžasně potřísněnýma, až na kost odřenýma rukama. Byl k zvracení strašný; třásl se na celém těle, špinavý, podlý a ubohý až do nelidství.

Předsedající důstojník mu kladl otázky. Člověk neodpovídal. Neřekl ani svého jména. Těkal jen očima v šílenosti úděsu a záští. Pak vypovídali vojáci, hlučně, se mstivou chutí. Případ byl ostatně jasný: dorazil vojáka raněného a stahoval mu náramek s hodinkami. Předsedající bubnoval prsty na stůl, na němž ještě včera klapal Morséův aparát; nebylo dále nač se tázat. „Na základě stanného práva,“ řekl tedy, „odsuzuju toho člověka k zastřelení. Odveďte ho!“ — Člověk nechápal ani slova; nechal se odvádět potahuje a utíral si rty krvavýma rukama. Bylo po soudu.

Předsedající důstojník odepjal šavli a šel se vydýchat před staničku. Byla měsíční noc. Jako by všechno ustrnulo v mramorovém světle. Bílá silnice, bílé stromy, světlé louky do nedohledna. Průsvitná bělost, křišťálový stesk, nesmírné a trnoucí napětí. Do nedohledna. Do nedohledna trnoucí a světlé mlčení. Světlá, mrtvá, mrazivě pokojná noc. Ani hvězdy nesvítí, není nic, co by ti pokynulo; není nic; není nic než mrazivé oslnění.

Důstojník sklonil hlavu. Z nádražní čekárny je slyšet chrápání spících vojáků. To sama tma se ohrazuje zdravým a teplým chrápáním proti velebnosti měsíční noci; ozývá se, aby přemohla úzkost. Ale tam vzadu za kolejemi je domek, kde zavřeli odsouzence, kde je tma a ticho; jen štěrbinou tam vniká strašné světlo měsíce.

Jak se potil, jak se potil úzkostí! Nyní si důstojník vzpomíná, že nespustil očí z jeho čela. Z ničeho nic vyhrkne, vytryskne krůpěj potu a čile stéká; a zas a zase nová. Bylo to, jako by to čelo plakalo.

Ach, což všechno zmrtvělo pod chladnou jinovatkou světla? Nepohne se nikde zvíře, nerazí si krtek cestu v trávě, nezapípne ptáče na důkaz, že žije? Jsou věci jen přízraky a není nic než nezemský svit a ten osamělý člověk, který se zachvívá mrazením světla?

A náhle se ozval širý a veliký hlas, jako by promluvilo světlo měsíční: „Není zákona.“

Důstojník ustrnul. Kdo to mluví, kdo může mluvit, že není zákona? Slyš, my všichni zde stojíme před zákonem; jsme obklopeni zákonem tak jak čarou obzoru. Což bychom mohli něco dělat, kdybychom nemuseli? Jak bych udržel svých třicet vojáků, jak bych jim mohl poroučet, kdyby nebylo zákona? Kam bych nyní šel, kdyby nebylo zákona? Nebylo by spravedlnosti; nebylo by ani člověka bez zákona; nebylo by ničeho, a svět by se sesul!

Tu odpověděl klidný hlas, mluvící měsíčním světlem: „Není spravedlnosti.“

Jakže, namítal důstojník roztrpčen, jak můžeš říci, že není spravedlnosti! Odsoudil jsem ho, protože zabíjel raněného; jednal jsem ve jménu zákona. A kdyby nebylo zákona, jednal bych podle svědomí, skolil bych ho na místě; mohl jsem mu rozbít hlavu pistolí a mé svědomí by bylo klidné.

Tu promluvil nekonečný hlas: „Není svědomí!“

Předseda tribunálu se vztyčil, aby čelil strašnému hlasu. Pohleď na perón, namítal vášnivě, leží tam tři ubití vojáci. Tři mladí muži, kteří ráno žili. Smáli se ráno a mluvili hrubými, veselými hlasy, jako by si hráli. Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím; tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi-li Bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak, než dát člověku za pravdu.

Hlas, mluvící svitem měsíce, mlčel. Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem. A tu řekl hlas: „Není Boha.“

Člověk se zachvěl a zhrozil. Snad teď nejmenší travička, prach na cestě, snad bílý kámen, snad samy krůpěje odsouzencovy krve, které tuto schnou na zápraží, se rázem pozvednou proti nebi a vykřiknou na protest; budou hájiti Boha, vášnivě ho potvrdí, aspoň se ozvou! aspoň se zděsí! Ticho, smrtelné ticho; jen jeden ze spících vojáků tam vzadu mluví ze sna; nic se nepohnulo. Bez konce daleko trne kraj mlčením vesmíru.

A což já, děsí se člověk, což ani ve mně se neozve hlas, který by odpověděl? Nic mně nedá znamení? Nic, nikdo mi nepomůže?

Tu zahlučel někdo mezi vojáky, někdo se těžce probouzí; je půlnoc, směna stráže; bruče, kašlaje, zvoně řemením, vychází vojáček na stráž.

Důstojník se vytrhl a obrátil; v chodbě pozdravilo blikavé světlo lucerny, teplé, tučné, důvěrné, i chopil se svítilny jako družky a šel s ní na perón. Tu hned u kolejí tři mrtvá těla; tři ubití vojáci; nic. Měsíční světlo je pokryto jíním nezemské lhostejnosti.

Před prkennými vraty kůlny přechází vojáček. Deset kroků, deset kroků; při obratu břitce zasvítí bajonet. Písek perónu, koleje, bílá kostka kůlny, všechno bílé, oslňující, nezemské, přízračné. Není nic. Není vůbec nic. Je jen vesmír.

Důstojník se pomalu vrací do kanceláře, kde soudil, uléhá na pohovku a postaví si k hlavám na stůl ubohou nádražní lucerničku; žlutý plamínek oleje se chvěje, krčí, hřeje se sám na sobě, a člověk na pohovce s něho neodvrací pohledu, až se mu oči rozpláčí, až usíná smutkem a únavou.