ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Procházka

Po světlé cestě, místo po místu, na zaprášené silnici postupuje kupředu konám procházku:

podél silnice jdou příkopy se špinavou vodou, dále po straně jsou kopretiny, kymácející se bílé kytky v trávě, v příkopech a kolem ustupujících tyčí telegrafu křičí vrabci, pod plechovou klenbou nebe rýsuje svou dráhu velký pták spouštěje na zem dolů své chraplavé volání;

slunce teple hřeje opírajíc se každým paprskem o jeden bod a všemi paprsky o každý atom, až je zaplněn celý prostor do nejposlednějšího místa…

Napravo i nalevo opouštím věci, návrší, domy, spěchající vlak, jedno podívání, jedno pokynutí a zase dále a jsou tu zas nové,

stromy s řinoucími se lístky, v chvějivém pohybu tichá zelenost, a přes ni se ohýbá mírný vítr, ostře vykrojené listy s jemně vystříhanými vroubky a zoubečky jako z papíru, jeden každý je znát v znehybnění — to je lípa,

a pak zase zelenost do dálky splývající…

Krásná je taková procházka, když všude je světlo, slunce hřeje a ukazuje cestu, vzdálenost od jednoho místa k druhému, a mezi nimi bílá cesta, po které jdu, potkávám, míjím, zvolna přecházím, a jsou tu zas nové:

Po silnici přichází hlouček, všichni se na sebe díváme a oceňujeme svoje vzezření navzájem,

mají světležlutý prach na šatech, jako stejnokroj je to, hlučí, plijí a vesele se dívají brutálníma očima; pokřikujeme na sebe, pozdvihujeme ruku k pozdravu, klobouky jdou vzhůru a dolů a zase jsou na hlavách, a po mužských zůstal hořký zápach tabáku, když míjejí a vypouštějí světlé obláčky z dýmek,

všechno se těší z vzájemné veselosti, také já:

když pokračuji ve své cestě a když pak jsem potkal dívku v červené blůze a prostovlasou, má pružné tělo, jak pěkně se drží v bocích, i její chůze je hezká;

podívali jsme se na sebe a oba si myslíme, že jí něco žertovného povím: „Kš kš, miláčku, není třeba tak pospíchat, raději bychom mohli jíti spolu“…

nedá slovo k slovu, ale na odpověď se usměje rty, očima, i v tvářích, až celá je úsměv a za bílými zuby smích ještě půvabnější stoupá dokola a rozlévá se, kam až mohu dohlédnout;

„Já nejdu tu jen tak na prázdno, jak se zdá, a není to na mně vidět, že mám tu svou zvláštní úlohu,“ pravím,

„mohu vystoupit zde na kopec, přivázat k holi barevný šátek a vyplnit svoje poslání zamáváním praporku, aby to bylo z dálky vidět, a pak by na všech stranách vznikla podivná akce a bylo by znát, jak vše se hýbe, aby se jistí lidé k sobě soustředili;

nevěříš-li a chceš-li se přesvědčit, pojď se mnou a uvidíš, jak to přijde, až vyvolám tuto zvláštní věc svým signálem.“

Jak by mohla věřiti takové vymyšlenosti, jak by se nesmála nesmyslnému nápadu, a přece jde se mnou (oba děláme, jako by se mnou šla jen ze zvědavosti, neboť by se styděla, kdybych ukázal, že rozumím našim pohnutkám), a jdeme tedy nahoru vesele rozmlouvajíce,

tam jsem ji stisknul, jak chtěla na obou tato chvíle:

Teď už si ničeho nežádá, již se neptá, zvědavá, na mé vymyšlené poslání, a co odcházím, je v keřinách jako zajíc, jako usedlý pták, jako polní myška, stále menší a menší…

Teď už mohu jít zase dále, neboť láska není všechno a někdy víc bolí než těší;

ale ještě jsem udělal svůj barevný signál a zamával jím na všechny strany, aby nic nescházelo:

zamával jsem praporkem znamení: Na shledanou.

Událost

Přišel jsem na ostrov, který nebyl Pathmos,^[1] dokola obrostlý vysokými stromy, a jsou tam Amorovy sály, Palác tance, Bar, Kinematograf, Femina, Illusion a Koncertní akademie.

Jaká budova! Vlaje nad ní sto dvacet praporů, fronta měří šedesát kroků a má čtyřicet oken, všechna samá záře, tvář, v níž neschází žádný zub; zvnitř chrlí se hudba, prudce a opile, jako světelná fontána a jako žlutý gin-koktejl. — Jaké místo pro toho, kdo hledá vyražení!

Na cestičkách skřípe písek jako skelné střípky a ve vypěstěném trávníku, třesoucím se nočním chladem, svítí odhozené doutníky a pohasínají do černé tmy jako oči.

Ve vestibulu muž mi vyleštil střevíce, až vrhaly mnohonásobné lesky jako velký skleněný brilant. Sál zdál se celý jako z jednoho kusu, jen strop byl složen ze samých barevných žárovek; když jsem vstoupil, kapelník zdvihl taktovku, hudebníci počali hráti a dívky počaly se otáčeti v skvělém světle. Pak hudebníci skončili svůj kus, dívky uvolnily svoje objetí a upravovaly si šaty. Pak zahájila hudba novou píseň; byla tak podivná a zněla tak smutně, že všichni přítomní se zarazili a že se na chvíli zastavila všechna živost. Nejvíce ze všeho bylo slyšet hru cella, jež znělo hlasem nejsilnějším a nejsmutnějším. Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby ji obejmul. On se nad ní skláněl, naslouchal a její prosbu nevyplnil; když pak skončila hudba, viděl jsem také, že bylo to jen cello a nikoliv žena k obejmutí. Hudebníci odpočívali, páni utírali si ruce kapesními šátky a tanečnice převazovaly si uvolněné stužky.

Vodní krajina

Může vzniknouti takové místo a zdání, že řeka uzavřená do krajiny již neplyne a zastaví se v sobě v utkvění nezachytitelném rafijemi času. Ale krajina podél břehů zachází, ztrácí se jako vidina ve snu a zvolna opouští ten utkvělý prostor. To všechno je pak jako zvláštní oblast v průsvitném minerálu, jehož všechny molekuly jsou z čistého živlu vody, ačkoliv je vidět i krajinu, stromy, skály a domy.

Sladký tlak urovnané volnosti je jasný a stejnoměrný vzhled jednoty, jako když ve snách zjevují se krajiny pod vodou.

Utkvění je bez hlasu a hladina zamlklá, jen tiché zašplounání a zase je ticho, bezzvučná měnivost a divná tíseň čistého klidu a vyrovnání u vody. Jako zdání chladné obrazy, tiché a rovné odrazy, podivně vážný soulad, zkonejšení a mír bez kazu.

Čisté a rovné obrazy stoupají v hlubokém spojení, v rytmu zastaveném a trvajícím se v sobě zhlížejí chladné plochy, kamkoliv na pohled hlubiny skrz sebe procházející.

Obloha utkvěla v hlubokých rovinách daleko dole i nad hlavou, vysoké skály sestupují k hladinám, oblouky mostu jsou zdvojené tak jako přízrak.

Poblíž břehu je znehybnělá loďka a v ní člověk cítící všechny plochy tohoto prostoru, šedé, šedé a zelené, na nichž všech leží jako stejný povrch tesknoty.