Zlatý fond SME vzniká v spolupráci s Ústavom slovenskej literatúry SAV
RSS výstup diel Zlatého fondu (Viac informácii)
Josef Čapek:
Podzim 1914
Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Jana Jamrišková, Viera Marková. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
| Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 18 | čitateľov |
Dopoledne tma, hysterie, pláč, duše v očistci. Odpoledne nechutnost, tupost, chabý život roznesený a připlesklý na vyčnělinách dnů jako na plotech mokré hadry. Co vyčistí, čím jen oživit rmutný plamének tohoto života? Telegramy a zpravodajství novin, slova, slova, úvahy a naděje bez důvěry. Ta šedivá pára, obláčky mlhy, rozplývající se nízko v kalnou vlhkost. Tvá podstata leží vedle tebe jako těžká kláda, cizí neuchopitelné těleso, jež nezdáš se unésti, a zdlouhavé tempo míru samoty stačí jen k tomu, aby sis uvědomil svou bezmocnou tupost.
Živote z dřívějška! kdy se vrátíš, tady tě vidím — přízračné připomenutí v nestálých průhledech —, proč vidím tě oknem daleko mimo mne? Proč bloudíš, mátožný duchu, smutný polibku, vzdechu, vůně, mdlá barvo, na mokrých střechách, padáš s kapkami, díváš se z černé vlhkosti země, chvěješ se daleko na posledním slunci, dotýkáš se mne chladem podzimního zavanutí?
Zmatené srdce, ten dlouhý pohled oknem nezdá se spojit, kdy tvůj neklid s tvým ztraceným a odcizeným vědomím, které vidíš rozestřené a položené po cestách všudy přítomné vody podzimu. Kde je pozoruješ a znovu v umínění hledáš, když jsi sevřeno divností tohoto rozpoznání a rozloučení, kam se tu vlastně snáší tvá pokorná touha? Ven, venku, kde voda v nekonečnosti šelestí a stoupá ze země a spadává s nebe. Kde mokré listí leskle splývá ve směrech vody a splývá jako ženské vlasy plynoucí po řece nebo vlhké pláčem. Kmeny jsou vlhkem černé a země sirá, na níž odumírají slehlé a zatopené listy konvalinek. — Ty jsi myšlenka bez křídel a beze světla, a trápíš se marnými obrazy a zdáním pravého a skutečného života, který tu není.
Vykonati něco, zmařit z neklidu svůj život, zabíti někoho, založiti náboženství, utéci, vystavěti systém, vynalézati zlo, hledat pokoru — avšak nic nebude vykonáno, nic nebude vynalezeno a nebude osvobození. Hodina natáčí se k hodině jako prameny dlouhého provazu, veliká klička, na níž visím, na níž všichni visíme.
Bože, buď milostivý ke svým nehodným služebníkům, k Ervínu Taussigovi,[1] ve válce zemřelému, ke mně a ke všem milým, k St. K. Neumannovi, který to také cítí, a k české zemi…
— Příroda se otevřela a vzduch na všech stranách vzrušeně šumí a okouzluje. Držíme se za ruce, horská voda stéká v prudkých stržích u našich nohou a unáší syrové kamení a dřevo. Vzduch krásně šumí kolem radostných skrání a na březích vyrážejí sasanky. Vidím a slyším, město se naráz otevřelo, slunce skvěle vychází a ozařuje lidi i věci. Vystřídaly se výkonné elementy, žijeme a chceme místo a volnost pro nás ostatní. Silně zvoní zvony i tramvaje, lidé živě spěchají, na chodníku rvou se rozpustile psi a kameloti prodávají opožděně vyšlý Veselý kalendář na rok 1915. Probuzené město volně a svobodně vydechuje zářivě ozlacenou hrudí, ulice vlají a dýchají širokými slunečními pruhy, rozletěly se vchody a východy, okna, krámy, místnosti a výstavy se otevírají hlasitě, jasně a plnozvučně.
Nenechte mne, nenechte se šálit obrazy jiné skutečnosti — hodiny jsou provaz, který nás všechny svírá…
Buď osud příznivý mně a všem milým, všem, kteří to také cítí, a české zemi.
[1] k Ervínu Taussigovi… k St. K. Neumannovi — Ervín Taussig (1887 — 1914), básník a kritik (především časopisy Přehled, Scéna, Rozvoj, Kalendář česko-židovský) s výrazným podílem na debatách předválečné avantgardní moderny. Hned na počátku první světové války byl odvelen na ruskou frontu, kde 23. 8. 1914 podlehl úplavici. — Stanislav Kostka Neumann (1875 — 1947), básník, kritik a publicista, s nímž bratři Čapkové v desátých letech 20. století spolupracovali na několika podnicích (Almanach na rok 1914, časopis Červen; srov. DNČ). Neumann narukoval v květnu 1915 a po výcviku v Szegedu (Maďarsko) byl odvelen v únoru 1916 na jižní frontu — po dvou letech v Albánii se posléze s diagnózou malárie vrátil do Prahy a v červnu 1918 byl propuštěn z armády.