Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Eva Lužáková, Erik Bartoš, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Viera Marková. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 24 | čitateľov |
[1]
Ta hynoucí tvář je tvá; utrpení ji označilo a na čelo její položilo stín křivd, dosud nesplacených. Její rty jsou zvadlé zlo a zkaženost, a víčka jsou sklopena, protože není již na světě ničeho, na co by tyto oči chtěly pohleděti.
Naposled, znovu a nadarmo vracející se pohnutí! Úzkost svrchovaná a bezpříčinná odloučila tuto ubohou duši ode všech radostí a unesla ji, bezmocnou, plačící palčivou trýzní a rozeznělou jediným tónem nezadržitelné bolesti, do středu nicoty.
Vše, co žiješ, je bázeň a zjitření, a již nemáš ničeho svého. Duše, spící prázdným snem, a necitlivá těla, rozpjatá na operačních stolech, vy budete vzkříšeny, já však nejsem uspán a žiji stonásobnou úzkostí! Chloroform jsou tyto čtyři prázdné zdi, chloroform je němá skvělost nehybně letního žáru, chloroform je žalný zvuk varhan, tajemná dvouhlasá virgule, hřbitovním vápnem, zsinalými sloupky a stupnicemi bílí jejich hudba stěny tohoto interiéru, odloučeného od celého světa. Já však nejsem uspán a můj duch vzlyká bázní, odnášen z pravé tvářnosti světa na temných křídlech smutku. Tvá přítomnost jest jen poslední bolest hynutí a odcházení, a kde jsi přebýval v radosti, květiny jsou zvadlé, tvoje nástroje jsou opuštěny a na tvé knihy se uložil prach.
— Štíhle vyrůstá, zelené listy se rozvíjejí a sklánějí k zemi, vzhůru zvolna se rozvíjí a vznáší smutná škála, lomená, mrtvě nyvá a slavnostní svou vznešenou neradostností, a na útlé lodyze již rozkvétá, živí se z napětí tvého fascinovaného srdce, ach, zvolna trhá ti duši ten němý hypnotický rytmus, zvolna rozvíjí se bledý květ lilie. Kéž by jí nebylo, kéž by nerostla, kéž by byla v některé daleké zahradě nebo kdesi na oltáři, kéž by byl ten květ ze zinku a natřen bělobou! To zjevení vyrostlo z tvé úzkosti, již nemáš síly a přál by sis umříti.
— Když jsi byl malý chlapec, tiskl jsi čelo na okenní tabule, dole hrály si děti a ty jsi plakal… Lidé přicházeli a blahopřáli ti… Jsi již stár a ta hynoucí tvář je tvá…
Procházeje propastí života jsem zmrazen v zakletí mezi míjejícími stěnami šťastného bytí, kterých nevidím, pohlížeje v beznaději na marný a nepřekročitelný závěr svého života. Tu osud se naplňuje a uzamyká. Tu je místo běd a ztroskotání a ničeho již není přede mnou. Když všechen duch je jasný a myšlenka se rodí světlem, já zde jsem strašně izolován, zavržen do klína nicoty, zastíraje si oči před podobami zmaru, bolesti a zoufalství.
— Z úzkosti té duše se zjevila smutná tvář, její ústa byla truchlivě skloněna a z jejích očí, zářících němou něžností, zvolna, nezastavitelně a bez konce se řinou slzy, a nehnutá tvář té nejlaskavější milenky je hoře a útrpnost nad tvou bídou, a ona ústa, jež toužil jsi líbati vždy v lásce a radosti, byla mrtva a zavřena, protože nechtějí vyslovit lítost a beznaději, a ty oči byly truchlivé a plakaly němě a palčivě, a ty rty byly smutně skloněny a milovaný půvab té tváře byl proměněn v samu žalost a tesknotu věčné ztráty.
Kéž by sestoupily zářivé bytosti, mužní andělé v jasném šatě a ušlechtilého výrazu tváře, a jejich příchod by vzbudil v tomto pokleslém duchu paprsek rozsvěcující se naděje. A kéž by zvolali: Zvítězil jsi! Jsi vysvobozen!
[1] Lelio — postava v divadelní tradici, již utvářela od 16. století commedia dell’arte: jeden z milovníků — nápadníků Isabelliných. Rovněž název skladby Hectora Berlioze Lélio, ou le Retour a la vie (Lelio aneb Návrat do života, 1831, prem. 1832). Kompozice propojující recitaci a symfonickou hudbu byla zamýšlena jako pokračování Fantastické symfonie. S využitím principu idée fixe, tj. vracejícího se hudebního motivu představujícího milovanou bytost, tematizuje umělcovo překonání sebevražedné krize z milostného ztroskotání prostřednictvím hudby a literatury. O autobiografickém podnětu skladby v milostném vztahu k Miss Smithsonové píše H. Berlioz v knize Paměti. Cesty po Itálii, Německu, Rusku a Anglii 1803 — 1865 (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954, přel. Jaroslava Pippichová).
— český maliar, spisovateľ, fotograf, grafik; brat Karla Čapka Viac o autorovi.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam