Drakula

Dopis. Dr. Seward Arturu Holmwoodovi

6. září.

Milý Arte!

Dnešní mé zprávy nejsou tuze příznivy. Lucy se ráno přitížilo. Něco dobrého vzešlo z toho přece: Rozumí se, že paní Westernrová měla obavy a dotazovala se na ni mne jakožto odborníka. Užil jsem té příležitosti a řekl jí, že dávný můj přítel Van Helsing, slavný specialista, přijede mne navštívit a že tedy budeme Lucy ošetřovati spolu; můžeme tedy přicházet a odcházet, aniž jí znepokojíme, vždyť náhlé rozčilení mohlo by znamenati smrt a to při slabém tělesném ústrojí Lucyinu bylo by i jí osudno. Doléhají na nás svízele, na všechny, ubohý, starý brachu; avšak dá-li Pán Bůh, vyhneme se jim dobře. Bude-li třeba, budu psáti. Nedostaneš-li ode mne zpráv, buď jist, že se nic zvláštního nepřihodilo. Spěchám.

Navždy Tvůj John Seward.

Deník Dra Sewarda

7. září. — První, co mi řekl Van Helsing, když jsme se setkali v Liverpoolské třídě, bylo:

„Řekl jste něco svému mladému příteli, jejímu milenci?“

„Nikoli,“ odpověděl jsem. „Čekal jsem, až promluvím s vámi, jak jsem telegrafoval. Psal jsem mu dopis, ve kterém jsem prostě oznámil, že přijedete, nebude-li slečně Westernrové dobře, a že mu dopíši, bude-li potřeba.“

„Dobře, příteli,“ řekl, „zcela správně! Lépe, když ničeho neví; a snad se nikdy ani nedoví. Prosím vás o to; bude-li však nutno, zví všechno. A dovolte, abych vás varoval. Máte co činit se šílencem. Každý člověk je šílen tak neb onak; a právě tak, jako šetrně zacházíte se svým šílencem, zacházejte také s blázny božími, — totiž s ostatními lidmi. Svým šílencům neříkáte, co činíte, ani proč tak činíte; také jim neřeknete, co si myslíte. Nechte tedy vědeckých poznatků, ať zůstanou tam, kde jsou a kde kolem sebe shromážďovati budou jiné zkušenosti a ponesou ovoce. Vy i já utajíme vše, čeho se tu a tam dovíme.“ Dotkl se mne na srdci a na čele a potom rovněž tak sebe. „Co se mne týče, učinil jsem si již svůj úsudek. Později vám své myšlenky rozvinu.“

„Proč ne hned?“ otázal jsem se. „Možná, že by to bylo k něčemu dobré; snad bychom spíše dospěli k rozřešení záhady.“ Zastavil se, podíval se na mne a řekl:

„Milý příteli Johne, když obilí dospěje, právě před samým dozráním, kdy v něm jest mléko země a slunce ho dosud nezbarvilo zlatem svým, hospodář utrhne klas a roztírá mezi hrubými dlaněmi, odfoukne zelené pluchy a řekne vám: ,Vidíte, to je dobré zrno; dá dobrou žeň, až přijde čas.‘“ Neporozuměl jsem tomuto přirovnaní a doznal jsem se k tomu. V odpověď vztáhl ruku a vzal mě za ucho a zatáhl žertem, jako činil dávno kdys při učení, a řekl: „Dobrý hospodář řekne vám to, až když to ví a nikoli, nežli to ví. Nikdy však neuvidíte, že by dobrý hospodář vyhrábl nedávno zaseté zrno, aby viděl, zda-li roste; to činí děti, jež si hrají na hospodáře, a nikoli ti, jimž je to úkolem životním. Teď už vidíte, příteli Johne? Zasil jsem zrno, a teď jest na přírodě, aby vzrostlo; vyklíčí-li, již je tu naděje a já vyčkám, až začnou se nalívat klasy.“ Ustal, neboť zřejmě viděl, že jsem mu porozuměl. Potom pokračoval velmi vážně:

„Byl jste vždycky pilným studentem a váš zápisník byl vždy uplnější nežli ostatních. Tehdy jste byl jenom studentem; teď jste mistrem a doufám, že nezanechal jste dobrého toho zvyku. Uvažte, příteli, že vědění je silnější nežli pamět, a my nespolehneme se na něco slabšího. A nezachoval-li jste tohoto dobrého zvyku, dovolte, abych vám řekl, že případ naší drahé slečny je z těch, které mohou — všimnete si, že pravím: mohou — býti pro nás i pro jiné tak zajimavy, že na věc nedovede nikdo jiný ani mrknout, jak se lidově říká. Dejte tedy na všechno dobrý pozor! Každá maličkost je důležita. Radím vám, abyste si docela zaznamenal své pochyby a doměnky. Časem snad bude vás zajímati, jak správně vám radím. Chybami se učíme, nikoli úspěchy!“

Když jsem mu líčil příznaky Lucyiny nemoci, tytéž jako dosud, ale nezměrně výraznější, hleděl velmi vážně, neříkal však ničeho. Přinesl s sebou brašnu, ve které bylo mnoho nástrojů a léků, „příšerných paraphernalií našeho řemesla“, jak kdysi v jedné přednášce nazval náčiní lékařského umění. Když jsme vešli, přijala nás paní Westernrová. Byla velice znepokojena, přece však ne tolik, jak jsem čekal. Příroda má různá blahodárná zařízení, z nichž jedno konejšivě působí i proti hrůzám smrti. Tuto v případě, kde každý nepatrný otřes může býti osudný, je věc zařízena tak, že z té neb oné příčiny, věci, které se netýkají vlastní její osoby — ani hrozný převrat s její dcerou, k níž přec tolik lne, — jako by se jí ani netýkal. Je to něco podobného, jako když matka příroda obaluje vniklé cizí těleso necitlivou tkání, jež zamezuje bolestný pocit při doteku. Je-li to přírodou řízené sobectví, měli bychom dobře uvážiti, nežli nařkneme někoho z neřesti egoismu, neboť příčiny jeho mají hlubší kořeny, nežli bychom řekli.

Použil jsem tedy své znalosti této fáse duševní pathologie a nařídil, aby Lucy o ní nezvěděla a o nemoci své neuvažovala více, nežli je nezbytně potřeba. Ochotně svolila, tak ochotně, že jsem opět viděl, jak tu její povaha bojuje o její život. Van Helsing a já byli jsme dovedeni do Lucyina pokoje. Ulekl-li jsem se, když jsem ji včera spatřil, zhrozil jsem se, spatřiv ji dnes. Byla na smrt, jak stěna bleda; červeň zdála se vyprchati jí se rtů i dásní a lícní kosti jí napadně vyčnívaly; bylo trapno pozorovati a slyšeti její dech. Obličej Van Helsingův ztrnul jako mramorový a brvy se mu ztáhly dohromady, že se skoro nad nosem dotýkaly. Lucy ležela nehybně a neměla téměř síly k hovoru, takže jsme chvíli všichni mlčeli. Potom mi Van Helsing pokynul a vyšli jsme tiše z pokoje. Sotva jsme zavřeli dveře, pospíšil po chodbě k nejbližším dveřím, jež byly otevřeny. Vtáhl mě rychle za sebou a zavřel dveře. „Bože, Bože!“ zvolal, „to je hrozno. Nesmíme mařiti času. Zemře naprostou ztrátou krve, nemohouc ani udržeti nutné srdeční činnosti. Musíme ihned podniknouti transfusi krve. Chcete vy, či mám já?“

„Jsem mladší a silnější, pane profesore. Je tedy na mně.“

„Připravte se tedy ihned! Přinesu svoji brašnu.“

„Jsem připraven.“

Sešel jsem s ním po schodech; když jsme byli dole, bylo slyšeti zaklepání na domovní dveře. Když jsme přešli po síni, služka právě otvírala dveře a vešel rychle Artur. Přiskočil ke mně a šeptal dychtivě:

„Jacku, mám veliké obavy. Četl jsem Tvůj dopis mezi řádky a zmíral jsem strachem. Tatínkovi je lépe a mohu tedy pospíšiti sem, abych se podíval sám. Není-liž tento pán dr. Van Helsing? Jsem vám velice vděčen, pane, že jste přišel.“ Když ponejprv na něm utkvěly oči profesorovy, jevila se v nich rozmrzelost, že vyrušuje v takovéto době; když však měřily statnou postavu a seznaly silné, mladistvé mužství, z ní téměř vyzařující, zalesklo se v nich. Neváhaje, řekl profesor vážně, podávaje mu ruku:

„Pane, přišel jste včas. Jste milenec naší drahé slečny. Je jí zle, tuze, tuze zle. Ale, mladý pane, nelekejte se!“ řekl, když Artur zbledl a jako bez ducha sklesl na židli. — „Můžete jí pomoci. Můžete pro ni učiniti více nežli kdokoli jiný, a vaše odvaha bude jí nejlepší pomocí.“

„Čím mohu prospěti?“ tázal se Artur sípavě. „Řekněte a vše učiním. Život můj náleží jí a dal bych pro ni poslední kapku krve z těla svého.“ Profesor si velmi rád zažertuje a že jsem ho takto dávno znal, mohl jsem v jeho odpovědi postřehnouti stopu humoru:

„Milý mladý muži, tolik ani nežádám, nikoli poslední kapku!“

„Co mám tedy činit?“ Oči mu plály a nozdry se chvěly rozčilením. Van Helsing poklepal mu na rameno. „Pojďte!“ řekl. „Jste muž a muže právě potřebujeme. Jste vhodnější nežli já, vhodnější nežli můj přítel John.“ Artur hleděl zmaten a profesor pravil dále vysvětluje laskavě:

„Mladé slečně je velmi, velmi zle. Potřebuje krve a krev míti musí, sice zemře. Můj přítel John a já jsme se radili a shodli jsme se provésti transfusi krve: převésti z něčích plných žil krev do jejích prázdných, které jí postrádají a po ní dychtí. John hodlal dáti svoji krev, neboť je mladší a silnější mne,“ — tu mne Artur uchopil za ruku a mlčky mi ji stiskl — „ale teď jste zde a jste vhodnější nežli my, starý i mladý, kteří se mnoho oháníme ve světě myšlenkovém. Naše nervy nejsou tak klidny a naše krev není tak čista jako vaše!“ Artur se k němu tázavě obrátil a řekl:

„Kdybyste jen věděl, jak rád bych pro ni zemřel, pochopil byste — —“

Zarazil se, jelikož mu hlas selhal.

„Dobrý hochu!“ řekl Van Helsing. „Budete rozhodně šťasten, že jste učinil všechno možné pro tu, kterou milujete. Teď pojďte a buďte tiše. Smíte ji jednou políbit, nežli se věc vykoná, ale potom jest vám odejíti; na můj pokyn musíte se vytratit. Staré paní neříkejte ani slova; víte, jak jí jest! Je nutno vystříci ji rozčilení, a jakákoli zmínka by je vyvolala. Pojďte!“

Odešli jsme všichni k Lucyinu pokoji. Na pokyn lékařův zůstal Artur venku. Lucy poobrátila hlavu a podívala se na nás, neřekla však ničeho. Nespala, byla prostě tak slabá, že by toho byla nedokázala. Oči její na nás výmluvně utkvěly; to bylo vše. Van Helsing vyndal některé věci z brašny a položil je na stolek stranou. Potom připravil uspávací prostředek a přistupuje k posteli řekl vlídně:

„Nuže, milá slečno, tu máte lék. Vypijte jej jako hodné děcko. Vidíte, trochu vás nadzvednu, abyste jej snáze pozřela. Tak!“ Pokusila se o to s úspěchem.

Divil jsem se, že lék tak dlouho neúčinkuje. To bylo opravdu důkazem, jak byla seslábla. Čas ten zdál se mi nekonečným, nežli se jí spánek snesl na víčka. Posléze však narkotikum přece jevilo účinek: upadla do hlubokého spánku. Když to profesor s uspokojením zjistil, zavolal Artura do pokoje a požádal ho, aby si svlekl kabát. Potom dodal: „Můžete si vzíti zatím tu hubičku, nežli přinesu stolek. Příteli Johne, pomozte mi!“ Nedívali jsme se tedy jeden ani druhý, jak se k ní sklonil.

Van Helsing se ke mně obrátil a řekl:

„Je tak mlád a silen a jeho krev tak čista, že jí nemusíme ani defibringovat!“

Potom provedl Van Helsing obratně, avšak s plnou jistotou operaci. Když transfuse postupovala, zdálo se, že se vrací trochu života na líce ubohé Lucy a na blednoucím Arturově obličeji zazářila radost. Za chvilku začaly vzrůstat mé obavy, neboť ztráta krve byla na Arturovi zjevna, ačkoli byl to silný muž. Přišlo mi na mysl, jak hrozné zmalátnělosti doznal Lucyin organismus, že to, co Artura oslabilo, jen z části jí pozdravilo. Obličej profesorův byl však pevný; stálť tu s hodinkami v ruce a upíral zrak tu na nemocnou, tu zas na Artura. Mohl jsem zaslechnouti tep vlastního srdce. Potom řekl mi tiše: „Nehněte se na okamžik! Dost. Obvážete jeho, já ošetřím ji.“ Když bylo po všem, seznal jsem, jak příliš Artur seslábl. Obvázal jsem mu ránu a vzal jej za ruku, abych ho odvedl, když ozval se Van Helsing, aniž se obrátil; mám za to, že ten člověk má oči v týle.

„Myslím, že statečný milenec zasluhuje ještě jeden polibek; ať si jej vezme hned.“ A dokončiv operaci, narovnal podušku pod hlavou nemocné. Při tom se jí poněkud pošinula úzká černá sametka s diamantovým závěskem, jejž daroval jí milenec a kterou stále nosila kolem krku, a odkryla červenou skvrnu na hrdle. Artur si jí nevšíml, já však zaslechl jsem hluboký, sípavý vdech, jímž Van Helsing obyčejně projevoval vzrušení. Neříkal v tu chvíli ničeho, potom se však obrátil ke mně a pravil:

„Teď odveďte dolů našeho statečného mladého milence, dejte mu portského vína a ať si na nějakou chvíli ulehne. Potom ať odejde domů a odpočívá, mnoho spí a mnoho jí, aby zase nahradil, čeho poskytl milence. Zde nesmí zůstati. Počkejte chvilenku! Chápu, pane, že byste rád zvěděl výsledek. Buďte tedy ujištěn, že se operace každým způsobem podařila. Zachránil jste jí tentokráte život a můžete odejíti domů a oddati se blahému vědomí, že bylo vykonáno vše, co bylo lze učiniti. Povím jí všechno, jakmile se pozdraví. Bude vás tím více milovati za to, co jste pro ni vykonal. S Bohem!“

Když Artur odešel, vrátil jsem se do pokoje. Lucy klidně spala, dech její byl však silnější; viděl jsem, jak se přikrývka pohybem prsou jejích zvedala. U postele stál Van Helsing, hledě na ni upřeně. Sametová stužka zase zakrývala červenou skvrnku. Tázal jsem se profesora šeptem:

„Co soudíte o tomto zranění na jejím hrdle?“

„Co soudíte o něm vy?“

„Ještě jsem ho neprohlédl,“ odpověděl jsem a tu a tam uvolnil jsem sametku. Právě nad vnější krční tepnou byly dvě tečkovité dírky, nevelké, ale trochu zlověstné. Po nějakém boláku nebylo ani stopy, ale kraje byly bílé a bezkrevné, jako od stisknutí. Vtom mi napadlo, že tato zranění, nebo co to vlastně bylo, mohla by býti příčinou ztráty krve; ale zapudil jsem tu myšlenku, sotva vznikla, neboť něco takového bylo nemožno. Celá postel byla by bývala promočena krví, kdyby jí dívka pozbyla, — neboť jak by bylo lze jinak vysvětlit její bledost před transfusí?

„Nuže?“ tázal se Van Helsing.

„No,“ odpověděl jsem, „věru se v tom nevyznám.“ Profesor vstal. „Dnešní noci jest mi odjeti do Amsterdamu,“ řekl. „Tam mám knihy a věci, kterých potřebuji. Musíte zde zůstati celou noc a nesmíte s ní oči odvrátit.“

„Mám zjednati ošetřovatelku?“ tázal jsem se.

„My dva jsme nejlepšími ošetřovateli. Buďte celou noc na stráži; hleďte, aby byla dobře živena a aby jí nic nerušilo. Nesmíte do rána zamhouřit oka. Později budeme si moci odpočinouti, vy i já. Vrátím se co možno nejdřív. A potom začneme.“

„Co začneme?“ tázal jsem se. „Co, probůh, zamýšlíte?“

„Uvidíme!“ odpověděl a odkvapil. Za chvilku se však vrátil, vstrčil hlavu do dveří a šeptal zvedaje varovně prst:

„Pamatujte, že je ve vašich rukou. Zanedbáte-li něčeho a něco se jí stane, nebudete míti klidné chvilky!“

Deník Dra Sewarda

8. září. Seděl jsem celou noc u Lucy. K večeru pozbyl opiát účinnosti a sama procitla; vyhlížela docela jinak nežli před operací. Ano, byla v dobrém rozmaru a plna veselé živosti, přece však nemohl jsem neviděti stop naprostého vysílení, jež překonala. Když jsem paní Westernrové řekl, že doktor Van Helsing nařídil, abych u ní bděl, skoro se tomu vysmála, poukazujíc na dceřinu vrátivší se sílu a výbornou náladu. Stál jsem však na svém a činil jsem přípravy pro dlouhé bdění. Když ji služka obstarala na noc, povečeřev vešel jsem a usedl vedle postele. Ničeho proti tomu nenamítala, nýbrž vděčně na mne pohlížela, kdykoli se pohled můj setkal s jejím. Za hodnou chvíli zdálo se, že usíná, ale s úsilím se sebrala a spánek zapudila. To se několikrát opakovalo ještě s větším úsilím a v kratších přestávkách, zatím co čas míjel. Bylo zřejmo, že si nepřeje spáti; zavedl jsem tedy na to řeč přímo:

„Což nechcete spáti?“

„Nikoli, bojím se.“

„Bojíte se spánku! Jak to? Vždyť je dobrodiním, po němž všichni toužíme.“

„Ach, jenom že nikoli, kdyby vám bylo tak jako mně, kdyby vám byl spánek předchůdcem hrůzy!“

„Předchůdcem hrůzy? Co tím, probůh, myslíte?“

„Sama nevím, ach, nevím. A to je právě hrozno. Všechna ta slabost přichází na mne ve spaní, takže se chvěji při pouhé na to vzpomínce.“

„Ale, milá slečno, dnešní noci můžete klidně spáti. Bdím tu nad vámi a mohu vás ubezpečiti, že se vám ničeho nestane.“

„Ano, chci se na vás spolehnouti!“ Chopil jsem se této příležitosti a řekl jsem: „Slibuji vám, že jakmile zpozoruji, že se vám něco nepěkného zdá, ihned vás vzbudím.“

„Slibujete mi to? Opravdu? Jak jste laskav! Chci tedy spáti!“ A sotva to téměř dořekla, povzdychla úlevou a sklesla usínajíc.

Bděl jsem při ní celou noc. Ani sebou nehnula, nýbrž spala hlubokým, klidným, život i zdraví přinášejícím spánkem. Rty její byly lehce pootevřeny a prsa se jí zvedala a klesala pravidelně jako hodinové kyvadlo. Na tváři tkvěl jí úsměv a bylo zjevno, že duševního jejího klidu neruší ošklivý sen.

Záhy z rána přišla její služka; předal jsem jí péči o ni a odebral se domů, neboť jsem byl na ledacos zvědav. Zaslal jsem stručné telegramy Van Helsingovi a Arturovi, oznamuje jim znamenitý výsledek operace. Všeličíms opožděné mé práce vlastní upoutaly mne na celý den; bylo již tma, když jsem se mohl podívati k svému chorému zoofagovi. Zpráva o něm byla přízniva; byl docela kliden po celý minulý den i noc. Od Van Helsinga došel telegram z Amsterdamu, zatím, co jsem seděl u jídla; vyzýval mne, abych noc zase ztrávil v Hillinghamu, jelikož bude dobře, budu-li po ruce, a oznamoval, že odjede nočním vlakem a že se časně ráno shledáme.

9. září. — Byl jsem poněkud unaven a vyčerpán, když jsem přišel do Hillinghamu. Po dvě noci jsem téměř oka nezamhouřil a v mozku jsem začal pociťovati tupou prázdnotu, která bývá známkou duševního vysílení. Lucy vstala a byla ve výborné náladě. Když mi podávala ruku, podívala se mi bystře do obličeje a řekla:

„Dnes neprosedíte noc. Jste velmi unaven. Mně už je docela dobře; opravdu mi je dobře, a bude-li někdo muset bdít, budu to já, jež s vámi posedím.“ Nechtěl jsem se s ní o to příti, nýbrž odešel jsem k večeři. Lucy přišla za mnou; její milá přítomnost mne přímo osvěžovala, takže mi znamenitě chutnalo a vypil jsem několik sklenek více než výborného portského vína. Potom mě Lucy doprovodila nahoru a nabídla mi pokoj vedle svého, kde praskal veselý oheň. „Dnes musíte zůstati zde,“ pravila. „Tyto dveře nechám otevřeny a svoje taktéž. Můžete si lehnouti na pohovku, neboť vím, že nic není s to přiměti vás doktory k tomu, abyste ulehli do postele, je-li pacient v dohledu. Budu-li něčeho potřebovati, zavolám vás a budete tu ihned.“ Nemohl jsem než přisvědčiti, neboť jsem byl unaven jako kramářská kobyla a nebyl bych s to zdržeti se spánku, i kdybych se o to byl pokoušel. Když mě opět ujistila, že mě zavolá, bude-li něčeho potřebovati, lehl jsem si na pohovku a zapomněl na všechno, co se kolem mne děje.

Deník Lucy Westernrové

9. září. — Této noci bylo mi velmi blaze. Bylo mi tak hrozne slabo, že vědomí, že mohu myslit a pohybovat se, bylo mi tak milo jako sluneční záře po dlouhém východním větru a zakaboněné obloze. Bylo mi, jakoby byl Artur velmi, velmi blízko. Myslím, že nemoc a slabost činí nás sobeckými a obracejí náš vnitřní zrak a sympatii k nám samým, kdežto zdraví a síla popřávají volnosti Amorovi, jenž potom řídí naše myšlenky a city, kam chce sám. Kdyby to Artur věděl! Můj milý, můj předrahý, jistě ti zní v uších ve spaní, zatím co já bdím. Ó, toho blahodárného klidu poslední noci! Jak jsem spala blaze, když nade mnou bděl drahý, dobrý doktor Seward! A ani dnešní noci se nebojím spáti, neboť je mi po ruce a na zavolání. Díky všem, že jsou ke mně tak dobří! Díky Bohu! Dobrou noc, Arture!

Deník Dra Sewarda

10. září. — Procitl jsem, když jsem pocítil ruku profesorovu na své hlavě; v okamžiku byl jsem při čilém vědomí. Takovým věcem se naučiti máme v ústavě hojnou příležitost.

„A jak se vede naši nemocné?“

„Dobře, když jsem od ní odcházel, nebo spíše, když odcházela ode mne,“ odpověděl jsem.

„Pojďte, podíváme se,“ řekl. A odešli jsme spolu do pokoje.

Záclona byla spuštěna; přistoupil jsem, abych ji tiše zvedl, kdežto Van Helsing blížil se lehkým, kočičím krokem k lůžku.

Když jsem zdvihl záclonu a ranní slunce zaplavilo světnici, uslyšel jsem profesorův ostrý, syčivý vdech a poněvadž jsem dobře věděl, co znamená, projel mi nitrem smrtelný strach. Když jsem přikročil blíž, profesor ustoupil a jeho výkřik hrůzy „Bože na nebi!“ nepotřeboval ani ustrašených rysů v obličeji. Vztáhl ruku a ukázal na postel; železná jeho tvář byla stažena a sivá jako popel. Cítil jsem, že se pode mnou kolena chvějí.

Tam na loži, podle všeho bez sebe, ležela ubohá Lucy ještě hrůzněji bledá a bídněji vyhlížející nežli kdy dosud. I rty její byly bílé a dásně jakoby byly kolem zubů scvrkly, jak vídáme někdy u mrtvol po dlouhé nemoci. Van Helsing zvedl nohu, aby zlostně dupl, ale pud a dlouholetý zvyk jej mírnily, takže tiše nohu spustil. „Rychle!“ zvolal. „Přineste brandy!“ Odběhl jsem do jídelny a vrátil se se stolní lahví. Svlažil jí nebohé bílé rty a třeli jsme jí spolu chodidla, zápěstí a u srdce. Sáhl jí na prsa a za chvilku smrtelné úzkosti řekl:

„Není ještě tuze pozdě. Bije, ačkoli jen slabě. Všechna naše práce byla nadarmo; jest nám začíti znovu. Teď tu však nemáme mladého Artura; musím se tentokrát obrátiti na vás, příteli Johne.“ Řka to, přehrabával se v brašně a vyndal přístroje potřebné k transfusi; svlékl jsem kabát a vyhrnul si rukávy u košile. Nebylo možno užíti opiátu v tomto případě; však ho také ani nebylo potřeba; přistoupili jsme tedy bez odkladu k operaci. Za chvíli, jež nebyla mi věru krátka, neboť odnímání krve, byť ji dávali sebe ochotněji, je hrozný pocit, — zvedl Van Helsing výstražně prst. „Nehněte se!“ pravil, „bojím se, že s přibývající silou nabude vědomí; a to by bylo nebezpečno, ach, tuze nebezpečno! Učiním však opatření. Vstříknu jí pod kůži morfia.“ Hned také rychle a obratně provedl svůj úmysl. Účinek na Lucy nebyl zlý, neboť mdloba přešla nepozorovatelně v narkotický spánek. S pocitem vlastní hrdosti viděl jsem, jak se na bledé líce a rty nemocné vkrádal slabý nádech červeni. Kdo nezkusil, ani netuší, co člověk cítí, pouští-li vlastní krev do žil milované ženy.

Profesor mne pátravě pozoroval. „To stačí,“ řekl. „Již?“ divil jsem se. „Vždyť jste Artovi vzal mnohem více krve.“ Tomu se smutně usmál a pravil:

„Ano, poněvadž jest jejím snoubencem. Vám jest vykonati ještě mnoho, přemnoho pro ni a pro jiné; a toto zatím dostačí.“

Když jsme dokončili operaci, opatřil Lucy, zatím co já tiskl jsem si prst na ránu. Ulehl jsem a čekal, až se mu zlíbí mne obvázat, neboť cítil jsem, že je mi slabo a poněkud nevolno. Pomalu obvázal i moji ránu a poslal mne dolů, abych si vypil sklenici vína. Když jsem vyšel z pokoje, přišel za mnou a řekl skoro šeptem:

„Poslyšte, nikomu se nezmiňujte! Kdyby se náš mladý milenec nenadále vrátil, jako onehdy, tedy ani slova! Polekal by se a žárlil. A to nesmí být. Tak!“

Když jsem se vrátil, hleděl na mne starostlivě a potom řekl:

„Už vám není tak zle. Jděte do jejího pokoje a odpočiňte si chvíli na pohovce; potom pořádně posnídejte a přijďte sem ke mně!“

Zachoval jsem se dle jeho rozkazů, neboť vím, jak jsou správny a rozumny. Učinil jsem, seč jsem byl, a teď bylo mou povinností nabýti nových sil. Cítil jsem se velmi sláb a v mé slabosti pozbylo to, co se stalo, své hrůzy. Usnul jsem na pohovce, hloubal jsem však pořád a pořád o tom, jak Lucy upadla do předešlého svého stavu a jak mohla pozbýti tolika krve, aniž by po ní zbylo někde stopy. Myslím, že jsem přemýšlel dále i ve snění, neboť za spánku i bdění vracely se mé myšlenky k malým tečkovitým ranám na hrdle, jež byť nepatrny, měly okraj rozdrásaný a bledý.

Lucy vyspávala dlouho; když procitla, vypadala hezky a při síle, ačkoli zdaleka ne tak jako včera. Van Helsing ji navštívil a potom odešel na procházku, ponechav mi ji na opatrování s přísným rozkazem, abych od ni ani na okamžik neodcházel. Ze síně slyšel jsem ještě jeho hlas, jak se vyptává po nejbližší telegrafní kanceláři.

Lucy se vesele se mnou bavila a zdálo se, že nemá ani potuchy, co se s ní událo. Snažil jsem se ji baviti a udržeti její zájem. Když přišla její matka nahoru ji navštívit, nepozorovala nijaké změny a řekla vděčně:

„Jsme vám díkem zavázány, pane doktore, za všechno, co jste pro nás učinil, ale měl byste hledět, abyste se nepřepracoval. Jste sám bled. Potřebujete ženušky, jež by vás opatrovala a trochu o vás dbala; ano, ohlédněte se po některé!“ Když to povídala, Lucy se zarděla, byť ovšem jen na okamžik, neboť prázdné její tepny nebyly s to způsobiti dlouhý nával krve k hlavě. Když na mne upřela tázavý pohled, jevila se reakce neobyčejnou bledostí. Usmál jsem se a přikývl, přiloživ prst na rty; s povzdechem sklesla do podušek.

Za několik hodin vrátil se Van Helsing a hned mi řekl: „Teď jděte domů, dobře jezte a popíjejte! Hleďte sesílit! Této noci zde zůstanu a sám posedím u slečnina lůžka. Sami dva musíme dozírati v tomto případě a nikdo jiný ať o tom nezví. Mám vážné příčiny. Ne, neptejte se po nich a myslete si, co chcete; nehrozte se pomýšlet ani na věci pravdě nejnepodobnější! Dobrou noc!“

V síni přišly ke mně dvě služky, smí-li ta neb ona bdíti v noci u slečny Lucy. Přímo o to žebronily; a když jsem jim řekl, že je Van Helsingovým přáním, abychom výhradně jen sami dva střídavě u slečny bděli, prosily mne úpěnlivě, abych se za ně přimluvil u „cizího pána“. Tato jejich ochota mile se mne dotkla. Snad proto, že sám jsem teď sláb, snad také proto, že to byla právě Lucy, jíž chtěly svoji oddanost projeviti; vždyť jsem měl tolikrát příležitost pozorovati případy ženské obětavosti. Vrátil jsem se ještě včas k hodně zpožděnému obědu a učinil svoji obchůzku; všechno v pořádku. Toto zaznamenávám, očekávaje spánek. Však už se blíží.

11. září. — Dnes odpoledne šel jsem do Hillinghamu. Zastal jsem Van Helsinga ve znamenité náladě. Lucy se daří mnohem lépe. Brzy po mém příchodu došla profesora velká krabice z ciziny. Otevřel ji velmi dychtivě, sotva se mu dostala do rukou, a vyndal z ní velkou kytici bílých květin.

„Ty jsou pro vás, slečno Lucy,“ pravil.

„Pro mne? Ó, milý pane doktore!“

„Ano, má drahá, ale nikoli, abyste si jimi hrála. Jsou to rostliny léčivé.“ Rozradovaná Lucy protáhla obličej. „Ale nesmí se jich užívat v odvaru nebo jiné odporné způsobě, abyste nad nimi nemusela ohrnovati roztomilý nosík, sic bych litoval přítele Artura, že jest mu hleděti do toho obličeje, jejž má tolik rád, a viděti jej zakaboněný. Aha, moje roztomilá slečinka již hezounký nosíček narovnává. To je tedy léčivý prostředek, o němž nevíte, jak působí. Položím vám jej na okno, uviji z nich věneček a zavěsím vám jej kolem krku, aby se vám dobře spalo. Ó, ano! jako květy lotusu přinášejí zapomenutí všech trampot. Voní jako vody Lethe a studánka mladosti, které Dobyvatelé hledali na Floridě a našli ji příliš pozdě.“

Za jeho řeči uchopila Lucy květiny a přivoněla k nim. Hned je však odhodila a zvolala zpola se smíchem, zpola s ošklivostí:

„Ano, pane profesore, snad si ze mne nechcete tropit žerty? Vždyť ty květiny jsou jen praobyčejný česnek!“

K podivu mému Van Helsing vstal a řekl se ztrnulým výrazem, tiskna k sobě železné čelisti a stahuje husté obočí:

„Jaké žerty? Nikdy nežertuji! Ve všem, co konám, je přísná vážnost; a varuji vás, abyste mi odporovala. Chraňte se toho alespoň k vůli jiným, když ne sama pro sebe.“ Vida však, že se ubohá Lucy poděsila více nežli třeba, řekl vlídneji: „Ó, milá, slečinko drahá, nebojte se mne! Pracuji pro vaše dobro; v tomto obyčejném květu spočívá prospěšná vám síla. Hleďte, sám květy ve vašem pokoji rozestavím. Sám uviji věnec, jejž budete nositi. Ale pst! nikomu o tom nepovídejte, byť se vyptával sebe naléhavěji. Jest nám poslouchati a mlčení je částí poslušnosti; jen poslušnost přinese vám síly a přivede vás zdrávu do náručí těch, kteří toho od vás očekávají. Teď seďte chvilku! Pojďte se mnou, příteli Johne, a pomozte mi vyzdobiti pokoj mým česnekem, jenž došel mne přímo z Haarlemu, kde jej pěstuje přítel Vanderpool ve sklenících v květu po celý rok. Včera bylo mi telegrafovati, měl-li dnes již být zde.

Vešli jsme do pokoje, vzavše květy s sebou. Jednání profesorovo bylo opravdu podivno a jeho zdůvodnění nenašlo by se v žádné pharmacopoei, o které jsem kdy slyšel. Nejdříve zavřel a pečlivě dorazil okna, potom vzal hrst květů a třel jimi rámy, jakoby se chtěl zabezpečiti, aby každý závan vzduchu dovnitř byl prosycen vůní česneku. Dále chumáčem jich potíral rám dveří nahoře, dole i po obou stranách, ano i místo kolem kamen rovněž tak. To všechno zdálo se mi směšno a řekl jsem:

„Pane profesore, vím, že vždycky máte důvod pro všechno, co konáte, ale tohle je mi věru hádankou. Dobře, že nemáme zde posměváčka; jistě by řekl, že provádíte nějaké kouzlo, abyste zadržel zlého ducha.“

„Kdož ví, nečiním-li právě to!“ odpověděl klidně a začal vít věneček, jejž si měla Lucy navléci kolem krku.

Počkali jsme ještě, až se Lucy přestrojí do nočního úboru, a když ulehla na lůžko, přišel a sám nasadil jí věnec z česnekových květů kolem krku. Poslední slova, jež k ní pronesl, byla:

„Dejte pozor, abyste ho nesesmekla; a i kdyby vám bylo v pokoji dusno, neotvírejte v noci oken ani dveří!“

„Slibuji,“ řekla Lucy, „a děkuji vám oběma tisíckrát za všechnu ke mně laskavost! Ó, čím jsem si zasloužila, že mě nebe obdařilo takovými přáteli?“

Když jsme vyjeli z domu v mém kočáře, jenž nás očekával, řekl Van Helsing:

„Této noci mohu klidně spát, a také potřebuji spánku: dvě noci práce, mnoho četby za dne mezi nimi, nato nazejtří hroznou starost a noc prosedět zas, aniž bych oka zamhouřil! Zítra časně ráno se pro mne stavte a půjdeme podívat se spolu k naší milé slečně, jíž mé ,kouzlo‘ dodá nových sil. Ha, ha!“

Zdálo se, že je pln důvěry, takže pocítil jsem hrůzu a jakousi nelibost, ač jsem sám po dvě noci choval mnoho důvěry; ale jak žalostný byl výsledek! Jistě jen má slabost přiměla mne k váhání, abych to příteli svému doznal; že jsem nebyl s to, tím více jsem cítil něco jako neprolité slzy.