Drakula

Deník Lucy Westernrové

12. září. — Jak jsou ke mně všichni dobři! Jsem do toho doktora Van Helsinga celá zamilována. Jen bych ráda věděla, proč se tolik durdil pro ty květy. Vždyť mě opravdu polekal svou prudkostí. A přece je jistě v právu, neboť již nyní cítím z nich úlevu. A už se jaksi nebojím býti dnes v noci samotna a mohu ulehnouti beze strachu. Nevšimnu si třepotání venku za oknem. Ach, té hrůzy, kterou jsem cítila tak často v poslední době proti spánku! Té úzkosti před nespavostí a zároveň trapný strach ze spánku, jenž měl pro mne tolik nepochopitelného děsu! Jak šťastni jsou lidé, jichžto život plyne bez bázně a hrůzy, jimž je spánek požehnáním, které dostavuje se každé noci a jen sladké sny přináší! Nuž, je tedy noc, očekávám spánek a ležím tu jako Ofelie v truhlohře, s „panenským věncem, dívčí to ozdobou“. Nikdy dosud jsem neměla česneku ráda, ale dnešní noci je mi rozkošný! V jeho zápachu je klid; cítím, jak se spánek blíží. Dobrou noc, vy všichni!

Deník Dra Sewarda

13. září. — Ohlásil jsem se v Berkeleyově hotelu a zastal jsem Van Helsinga jako obyčejně připravena. Hotelem objednaný povoz čekal. Profesor si vzal svoji brašnu, kterou teď stále s sebou vozí.

Vypovím všechno podrobně. S Van Helsingem přijel jsem do Hillinghamu v osm hodin. Bylo nádherné jitro: jasné slunce a všechen ten svěží dech prvních dnů podzimkových připadal mi jaksi dovršením ročního díla přírody. Listí nabylo již všelikých krásných barev, ale dosud se stromů opadávat nezačalo. Když jsme přijeli, vyšla nám naproti paní Westernrová ze svého budoiru. Je vždycky záhy na nohou. Vřele nás přivítala a řekla:

„Rádi zvíte, že je Lucy lépe. Dobré to dítě dosud spí. Podívala jsem se do jejího pokoje a viděla ji; nevešla jsem však, abych jí nerušila.“ Profesor se usmíval a tvářil vítězoslavně. Mnul si ruce a pravil:

„Aha! Myslím, že jsem v tomto případě učinil správnou diagnosu. Mé zakročení setkalo se s výsledkem.“ Na to odpověděla:

„Nesmíte si všechnu zásluhu přičítati sám, pane doktore. Že je dceři dnes ráno lépe, je také trochu mým přičiněním.“

„Jak to myslíte, vzácná paní?“ tázal se profesor.

„Nuže, měla jsem v noci starost o své drahé dítě a vešla jsem do jejího pokoje. Spala klidně, tak tvrdě, že jí ani můj příchod neprobudil. Ale v pokoji bylo hrozně dusno. Všude kolem bylo plno toho protivného, ostře páchnoucího květu, ano, měla z nich i věnec kolem krku. Bála jsem se, aby těžký ten zápach milému sesláblému dítěti neublížil, sebrala jsem tedy všechno a pootevřela okno, abych vpustila trochu svěžího vzduchu. Jsem si jista, že se vám bude líbit.“

Vrátila se do svého budoiru, kde obyčejně časně snídávala. Za její řeči pozoroval jsem obličej profesorův a viděl, jak zesinal jako popel. Dovedl se přemoci, dokud nebohá paní neodešla, neboť věděl, jak jí jest a jak osudným bylo by jí leknutí; ba, ještě se usmíval, otvíraje dveře jejího pokoje. Ale sotva zašla, náhle mne prudce vtáhl do jídelny a zavřel dveře.

Tehdy jsem jakživ ponejprv viděl Van Helsinga z míry. Vztáhl ruce nad hlavu v němém úžasu a spráskl je beznadějně; posléze usedl na židli a zastíraje si obličej rukama, dal se do hlasitého štkaní a tvrdého pláče, jenž jistě mu vycházel z hloubi srdce. Potom zase vztáhl ruce, jakoby chtěl obejmouti celý vesmír. „Bože, Bože, Bože!“ zvolal. „Co jsme učinili, čeho dopustila se ubohá dívka, že jsme tak krutě stiháni? Což ještě vládne staré fatum dávného pohanského světa, že se mohou díti takovéto věci a takovým způsobem? Tato ubohá matka zcela nevědomky, jen v nejlepším úmyslu provede věc, která ničí tělo i ducha její dcery; a nesmíme jí toho říci, ano, nesmíme ji ani varovati, sice zemře a potom zahynou obě. Ó, co to na nás doléhá! Jak se proti nám spikly všechny mocnosti pekelné!“ Vtom vyskočil. „Pojďte!“ řekl, „pojďte; musíme viděti a jednati. Ďábel nebo neďábel, nebo všichni ďábli dohromady, na tom nezáleží; budeme bojovati proti všem.“ Sešel dolů do síně pro svoji brašnu a vešli jsme spolu do Lucyina pokoje.

Zase vytáhl jsem záclonu, zatím co se Van Helsing blížil k její posteli. Tentokrát se nezděsil, hledě do ubohého obličeje rovněž tak voskově bledého jako onehdy. V pohledu jeho zračil se hluboký smutek a nekonečný soucit.

„Jak jsem čekal!“ zašeptal s oním významným, syčivým povzdechem. Nepromluviv ani slova, přistoupil ke dveřím a uzamkl je; potom začal na stolek vykládat nástroje, k opětné operativní transfusi krve potřebné. Dávno již seznal jsem její nutnost a hned jsem svlékal kabát; zarazil mne však zamítavým pohybem ruky. „Nikoli!“ pravil. „Dnes budete operovati vy. Já vypomohu. Jste již sesláblý.“ Při těchto slovech svlékl kabát a vyhrnul si rukáv.

Opět operace, opět uspání. Zase vrátilo se trochu barvy do popelavých tváří a pravidelný dech zdravého spánku. Tentokrát bděl jsem já, zatím co si Van Helsing hověl a odpočíval.

Potom našel si záminku, aby mohl paní Westernrové říci, aby ničeho nebrala z Lucyina pokoje, aniž se s ním dříve poradila; že květ ten má léčivou moc a jeho vůně je součástí léčení. Sám přejal péči ošetřovatelskou, slibuje, že bude bdíti této a příští noci a vzkáže pro mne, až bude potřeba.

Za hodinu probudila se Lucy ze spánku čila, svěží a zdánlivě ne o mnoho slabší nežli před onou těžkou zkouškou.

Co to všechno znamená? Rád bych věděl, nezačíná-li můj pobyt mezi choromyslnými zhoubně působit na můj mozek?

Deník Lucy Westernrové

17. září. — Čtyři dni a noci klidu. Zase jsem tak sesílila, že se sotva poznávám. Je mi, jako bych byla přestála dlouhý tlak noční můry a právě se probudila až za slunečního svitu a pociťovala kolem sebe svěží ranní vzduch. Nejasně se pamatuji na dlouhé, trapné doby čekání a strachu; na jakési temno, ve kterém nebylo ani palčivé naděje, jež by dosavadní tíseň činila ještě tíživější; a potom dlouhé přestávky zapomenutí a návrat do života, jako když se potápěč vynoří z pod velkého tlaku vody na hladinu. Ale od té doby, co jest u mne Van Helsing, všechny ty zlé sny minuly; zvuky, které mne děsívaly až k zoufalství: třepot na okenní tabule, daleké hlasy, jež jakoby mi byly tak blízko, příkré rozkazy, které nevím odkud přicházely a poroučely mi ani nevím, co, — všechno je to tam. Ulehám nyní, ani dost málo se spánku nebojíc. Ba ani se nenutím do bdění. Česnek jsem si velice oblíbila a denně dochází pro mne z Haarlemu celá krabice. Večer Dr. Van Helsing odjede, poněvadž mu jest prodlíti na několik dní v Amstrdamu. Ale už nepotřebuji, aby u mne někdo bděl; je mi již dosti dobře, takže mohu zůstati samotna. Děkuji Bohu k vůli matce a drahému Arturovi a všem dobrým svým přátelům, kteří ke mně byli tolik laskavi! Ani té změny valně nepocítím, neboť na dnešek Dr. Van Helsing beztak spal ve své lenošce hezkou dobu. Dvakrát jsem ho stihla spícího, když jsem procitla; ale již nebojím se usnouti, ačkoli větve nebo netopýři nebo kdož ví, co jiného, šelestili na okenní skla.

„The Pall Mall Gazette“, 18. září. Uprchlý vlk

Nebezpečná příhoda našeho zpravodaje.

Interview s dozorcem v zoologické zahradě.

Po mnoha dotazech a skoro tolikerém odmítnutí, ač jsem se neustále oháněl slovy „Pall Mall Gazette“ jako nějakým talismanem, podařilo se mi vyhledati dozorce oddělení zoologické zahrady, ve kterém jsou umístěni vlci. Thomas Bilder přebývá v domku v ohradě za slonovnou a právě zasedl k čaji, když jsem k němu přišel. Thomas i jeho žena jsou lidé pohostinní, obstarožní a bezdětní; a podle toho, jak mne přijali, soudím, že jim na ničem neschází. Dozorce nechtěl se rozhovořit o tom, čemu říkal „můj obor“, dokud nebyl po obědě, s čímž jsme všichni souhlasili. Když bylo poklizeno se stolu a zapálil si dýmčičku, začal:

„Tedy, pane, teď se můžete vyptávat, nač vám je libo. Prominete mi, že jsem nechtěl mluvit o věcech s mým zaměstnáním souvisících před jídlem. Popřávám vlkům, šakalům a hyenám našeho oddělení také dřív jejich porce, nežli jim začnu klást otázky.“

„Co myslíte těmi otázkami?“ vyzvídal jsem, chtěje ho přivésti do hovornější nálady.

„Praštit je tyčí přes hlavu je první, podrbat je trochu po srsti je druhou věcí. Tyčí udeřím je přes hlavu, nežli jim předhodím sousto; teprv až dostanou svoji kávu nebo sherry, abych tak řekl, odvážím se pošimrat je za ušima. Věřte mi,“ dodal filosoficky, „máme v sobě trochu takové povahy jako ta zvířata. A teď přijdete vy a vyptáváte se na věci z našeho oboru, a já mrzout zamračený, nebýt vaší půllibry, raději bych byl, aby vás vzal ďas, nežli bych vám odpověděl. Ani kdybyste se mne sarkasticky zeptal, máte-li požádat ředitele, abyste se směl vyptávat. Ale bez urážky; snad jsem vám neřekl něco takového, jako aby vás všichni čerti vzali?“

„Inu ovšem.“

„A kdybyste potom napsal o mně, že užívám hrubých výrazů vůči vám, to jako byste zas vy mne přetáhl tyčí přes hlavu; půllibra všechno spraví. Ale pozdrav Bůh! teď, když do mne žena vrazila kus čajového zákusku a vylila obsah svého starého čajníku a já jsem si zapálil dýmku, můžete mě podrbat za ušima, jak se vám líbí, a ani nezakňučím. Jen se ptejte vesele dál! Vím, proč jste přišel: stran toho uprchlého vlka.“

„Tak, tak. Chtěl jsem, abyste mi řekl, co o věci soudíte. Teď mi povězte, jak se to stalo, a až zvím fakta, požádám vás, abyste mi řekl, co považujete za příčinu útěku a co myslíte, jak věc skončí.“

„Dobře, pane. Je to jako ve staré povídačce. Vlk, jemuž jsme říkali Bersicker, byl z oněch tří šedých, kteří přišli z Norska k Jamrachovi, od kterého jsme je před čtyřmi roky koupili. Byl to hezký, dobrácký vlk, který nezpůsobil nikdy žádnou mrzutost, jež by stála za řeč. Tím více se divím, že právě on chtěl utéci, a byl bych mu spíše důvěřoval, nežli kterémukoli jinému zdejšímu zvířeti. Ale vlkům nesmíte důvěřovat pravě tak jako ženám.“

„Nevěřte mu, pane!“ ozvala se paní Thomasová vesele se smějíc. „Tak dlouho již se zvířaty zachází, že by nebylo divu, kdyby sám zvlčil! Ale je to dobrák!“

„Tedy, pane, bylo včera asi dvě hodiny po krmení, když jsem uslyšel hluk. Chystal jsem v opičárně stelivo pro mladého pumu, který právě churaví, ale když jsem zaslechl štěkot a vytí, ihned jsem vyběhl. Byl to Bersicker, jenž sebou zmítal jako vzteklý na mřížích, jakoby se chtěl prodrati. Nebylo mnoho lidí toho dne kolem a nablízku stál jenom kterýs muž, vysoký a štíhlý, s orlím nosem a špičatou bradou, řídkými, bílými vousy prokvetlou. Měl nevlídný, chladný pohled a červené oči; a bylo mi jaksi nevolno, neboť se zdálo, že měl v sobě cosi odporného. Na rukou měl bílé kožené rukavice; ukazoval na zvířata a řekl: ,Dozorce, zdá se že tihle vlci se pro něco rozčilují.‘

,Leda pro vás,‘ řekl jsem, neboť se mi chlapík nelíbil. Ale pranic se nerozzlobil, jak jsem čekal, nýbrž usmál se jaksi pohrdavě, až mu bylo vidět bílé, ostré zuby. ,Ó, ne, na mně by si nepochutnali,‘ odporoval.

,Ba ano, smlsli by si,‘ pravil jsem, napodobuje ho. ,Mají rádi nějakou tu kost, aby si jí po jídle protřeli zuby, a vy jich máte plný pytel.‘

Opravdu bylo podivno, že když nás zvířata viděla spolu mluvit, lehla si tiše a když jsem přišel k Bersickrovi, dal si pohladit uši jako kdy jindy. Tu přišel onen muž a žádal, aby směl také sáhnou do kleci a pohladit uši starému vlku!

,Dejte si pozor!‘ řekl jsem. ,Bersicker je mrštný.‘

,Nevadí,‘ odpověděl. ,Jsem tomu zvyklý!‘

,Jste také od našeho oboru?‘ tázal jsem se smekaje klobouk, neboť člověk, jenž zachází s vlky, je vždy dobrým přítelem dozorců.

,Nikoli,‘ odpověděl, ,to právě ne, ale baví mě to.‘ Při tom smekl klobouk dvorně jako nějaký lord a odešel. Starý Bersicker se za ním díval, dokud nezašel, potom zalezl a lehl si do kouta, odkud nevyšel za celý večer. No, a na dnešek v noci, právě když vyšel měsíc, začali tu vít všichni vlci. A nebylo vlastně proč. Nikoho na blízku nebylo, jen nějaký pes pobíhal po cestě za ohradou parku. Asi dvakrát vyšel jsem se podívat, je-li všechno v pořádku; a také bylo a vytí ustalo. Před samou půlnocí vydal jsem se ještě jednou na obchůzku, a ať mě čert vezme; když jsem přišel naproti kleci starého Bersickra, viděl jsem, že jsou tyče vylomeny, zkrouceny a klec prázdna. A to je všechno, co o věci bezpečně vím.“

„A někdo jiný také nepozoroval ničeho?“

„Jeden z našich dozorců tou dobou vracel se z koncertu a viděl, jak z houští zahrady vyběhl velký, šedý pes. Aspoň to dozorce řekl; ale já na to mnoho nedám, protože se o tom ženě ani nezmínil, když přišel domů; teprve když se vědělo, že utekl vlk a my jsme za ním proběhali celou noc, vzpomněl si dozorce, že něco viděl. Ale já myslím, že mu jen koncert vstoupl do hlavy.“

„Tož, pane Bildere, nedovedete si útěk vlkův nijak vysvětliti?“

„Ovšem, že dovedu, pane,“ odpověděl s jakousi podezřelou skromností, „ale nevím, budete-li vysvětlením spokojen.“

„Zajisté budu. Nedovede-li takový muž jako vy, jenž znáte zvířata ze zkušeností, vysvětliti si tuto záhadu, kdož by toho dokázal?“

„Nuže tedy, pane, soudím o věci takto: zdá se mi, že vlk uprchl prostě proto, — že se mu chtělo ven.“

Dle toho, jak se Thomas i jeho žena tomuto vtipu na celé kolo smáli, bylo vidět, že ho nepronesl ponejprv, a že celé vysvětlení bylo předem na žert vypočteno. Nedovedl jsem starému Thomasovi vtip oplatit, hleděl jsem však najíti jinou cestu k jeho srdci a řekl jsem:

„Což, pane Bildere, abychom si řekli, že první půl-sovereign dohrál již svou úlohu a že jeho bratr čeká na zavolání, řeknete-li mi, co se asi dále bude díti?“

„Máte pravdu, pane,“ odpověděl rychle. „Prominete mi, že jsem si z vás tropil žert, ale tuhle má stará na mne mrkla a to mi dodalo.“

„Co já? Nic!“ zvolala stařena.

„Myslím, že se teď vlk někde potuluje. Zahradník si dříve nemohl vzpomenout, ale teď povídá, že vlk cválal k severu, rychleji nad koně; ale já mu nevěřím, vždyť vidíte, pane, vlci necválají, právě jako psi tak neuhánějí. Vlci jsou pěkná věc v pohádkových knížkách a rád doznávám, že shluknou-li se ve smečku a vrhnou-li se na něco, naženou mnoho strachu tím, že ztropí pekelný hluk a roztrhají, ať je co je. Ale Bože můj, vskutku je vlk jen ubohý tvor, ani zpola tak chytrý a smělý jako dobrý pes a ani z půl čtvrtky tak bojovný. A tenhle nebyl ani šarvátkám zvyklý, ani si nedovedl živobytí sehnat; bezpochyby se bude toulat a slídit kolem parku, vůbec-li dovede pomýšlet na to, jak by se dodělal snídaně; anebo se dostal někam do dvora a sedí teď někde ve dřevníku. Na mou duši, bude se asi některá kuchta tvářit udiveně, až uvidí, jak se na ni ze tmy upírají zelené jeho oči! Nesežene-li si vlk něco k snědku, bude se mu asi po něčem ohlídnout a snad se mu podaří vklouznout do některého řeznického krámu. A ne-li, tu nepovšimne-li si služka na procházce kočárku s dítětem a bude se bavit s vojákem, není divu, bude-li potom o jedno dítě na světě méně. To je všechno.“

Podával jsem mu půlsovereign, když se cosi mihlo před oknem; páně Bilderův obličej se protáhl údivem.

„Pán Bůh s námi!“ zvolal. „Vždyť je to starý Bersicker, jenž se sám vrací!“

Šel ke dveřím a otevřel je; zdálo se mi, že je to trochu zbytečno. Vždycky jsem si myslil, že divoké zvíře nikdy tak pěkně nevyhlíží, nežli jako když mezi ním a mnou je nějaká pevná přehrada; osobní zkušenost mě spíše v mém názoru utvrdila nežli zviklala.

Konečně, všechno je snad jen zvyk, neboť ani Bilder, ani jeho žena nedbali vlka více, nežli já bych si všiml psa. Byl to mírumilovný a způsobný vlk, jako onen otec všech pohádkových vlků — Red Riding Hoodův bývalý přítel, takže dojemná jejich příchylnost nebyla nijak nápadna.

Celý výjev byl nevylíčitelnou směsí směšnosti a pathosu. Obávaný vlk, který celé půldne Londýn plnil hrůzou a před nímž všechny děti z města chvěly se strachem, kajicně se vrátil a byl přijat a hýčkán jako vlčí marnotratný syn. Starý Bilder ohmatával jej celého nejvýš starostlivě, a když kajícníka prohledal, řekl:

„No, věděl jsem, že se mu něco přihodí; co pak jsem to neřek hned? Celou hlavu má pořezanou a plnou skleněných střepů. Přeskakoval nějakou roztomilou zeď nebo kdož ví, co. Ale je to darebáctví, že je lidem dovoleno vykládati hřebeny zdí střepinami z rozbitých lahví! To má z toho. Pojď se mnou, Bersickre!“

Vzal vlka a zavřel jej do kleci; hodil mu kus masa, jenž podle všeho pocházel ze zdechlého telete, a odešel, aby věc ohlásil.

Vyběhl jsem také podat zvláštní zprávu o události, jež se dnes přihodila, totiž o podivném útěku ze zoologické zahrady.

Deník Dra Sewarda

17. září. — Po obědě byl jsem ve své pracovně zaměstnán záznamy v knihách, jež návalem jiných prací a častými návštěvami u Lucy zapadly trochu do pozadí. Vtom se dveře prudce otevřely dokořán a dovnitř vrazil můj pacient s obličejem vášní zkřiveným. Jako když do mne blesk udeří, neboť je téměř neslýcháno, aby chovanec z vlastního popudu vstoupil do pracovny ředitelovy. Neváhaje zaměřil přímo ke mně. V ruce měl kuchyňský nůž a poněvadž jsem viděl, že s ním není žertů, pokusil jsem se přisunouti mezi něj a sebe stůl. Vždyť byl proti mně příliš hbit a silen; ale nežli jsem se mohl krýti, rozehnal se proti mně a řízl mne do levého zápěstí dosti povážlivě. Nežli se dostal ke druhé ráně, nabyl jsem převahy a srazil jsem jej, že se celým tělem zvrátil a roztáhl jak široký. Zápěstí mi značně krvácelo a po koberci řinula se kaluž krve. Viděl jsem, že se přítel můj dalšího útoku neodváží a sám jsem si ruku zavazoval, nespouštěje s očí po celou tu dobu na zemi ležící postavu. Když se vhrnuli dozorci a obrátili jsme k němu pozornost, počínání jeho se mi v pravdě hluboce zhnusilo: Ležel břichem na podlaze a jako pes lízal krev, jež se vyronila z mého zraněného zápěstí. Byl snadno přemožen a k mému údivu odcházel s dozorci docela klidně, neustále si opakuje: „Krev je život! Krev je život!“

Nemohl jsem teď krve postrádati: Poslední dobou pozbyl jsem jí více, nežli ústrojí mé snášelo, a potom také trvalé ošetřování Lucyiny nemoci a střídavé její fáze mne vyčerpávaly. Jsem nejvýš rozčilen i seslaben a potřebuji klidu, klidu a klidu. Na štěstí se mnou Van Helsing nepočítá, takže si nemusím spánku odpírati; a dnešní noci se ho beztak nemohu zříci.

Telegram. Van Helsing, Antverpy, Sevardovi, Carfax

(Zaslán byl do Carfaxu v hrabství Sussex, poněvadž bylo označení hrabství opomenuto, doručen byl tedy o čtyřiadvacet hodin později.)

17. září. — „Dnešní noci buďte v Hillinghamu. Byť jste i celou noc nebděl, často dohlédněte a dbejte, aby květy byly na místě; je to nejvýš důležito, Přijďte tedy jistě! Jakmile přijedu, setkám se s vámi co nejdříve.“

Deník Dra Sewarda

18. září. — Hned a hned k londýnskému vlaku. Zaslaný Van Helsingův telegram naplnil mne úzkostí. Celá noc ztracena a vím z vlastní trapné zkušenosti, co se může státi za jedinou noc. Ovšem je možno, že je všechno dobře, ale co se asi mohlo stát! Jistě visí nad námi hrozná sudba, že se nám v cestu položí každá možná náhoda. Vezmu s sebou tento váleček a doplním si záznam na Lucyině fonografu.

Memorandum, jež zůstavila Lucy Westernrová

17. září. Noc. — Píši toto a zůstavuji k nahlédnutí, aby si pro mne nikdo nedělal starostí. Je to podrobná zpráva o tom, co se událo dnešní noci. Cítím, že umírám slabostí, a stěží dostává se mi síly ke psaní, ale psáti musím, byť bych měla proto zemříti.

Ulehla jsem jako obyčejně, dbajíc toho, aby květy rozloženy byly, jak nařídil dr. Van Helsing, a brzy jsem usnula.

Probudil mě šelest na okno, jejž pozorovala jsem ponejprv po náměsíčním putování na ostroh ve Whitby, kdy mě Mina zachránila, kterýžto šelest nyní tak dobře znám. Nebála jsem se, ale přála jsem si, aby ve vedlejším pokoji byl dr. Seward, což mi dr. Van Helsing slíbil, — abych ho mohla zavolati. Hleděla jsem usnouti, avšak nemohla jsem. Potom se mne zmocnil dávný strach ze spánku a umínila jsem si, že budu bdíti. Ale pokoušel se o mne zavilý spánek, ačkoli jsem se mu bránila. Bála jsem se zůstati sama; otevřela jsem tedy dveře a zavolala: „Není tu nikoho?“ Nikdo neodpovídal. Bála jsem se probuditi matku a zase jsem dveře zavřela. Potom jsem slyšela ze křoví venku jakési psí vytí, ale divější a hlubší. Přistoupila jsem k oknu a vyhlédla, nespatřila jsem však ničeho, jenom velkého netopýra, jenž patrně asi třepotal letadly na okno. Ulehla jsem tedy zase do postele, ale odhodlala jsem se, že neusnu. Posléze se otevřely dveře a do pokoje nahlédla matka; když si byla všimla, že se hýbám a viděla tedy, že nespím, vešla a přisedla ke mně. Řekla mi přívětivěji a něžněji nežli jindy:

„Měla jsem o tebe starost, miláčku, a přišla jsem, abych se podívala, je-li tu všechno v pořádku.“

Bála jsem se, aby se nenachladila takto sedíc, proto vybídla jsem ji, aby si ke mně lehla a spala se mnou. Ani si županu nesvlékla, pravila, že pobude jen chvilku a potom si lehne na svou postel. Když tak ležela v mém obětí a já v jejím, zase bylo slyšeti třepotání a šelest na okně. Podivila se a také trochu polekala a zvolala: „Co je to?“ Snažila jsem se ji uklidnit, což se mi posléze podařilo; ležela klidně, já však slyšela jsem, jak hrozně jí srdce bije. Za chvíli ozvalo se venku v křoví hluboké zavytí a brzy potom zařinčelo okno a spousta střepin rozlétla se po podlaze. Vniklý vítr odvál okenní záclonu stranou a v otvoru rozbité tabule ukázala se hlava velkého, hubeného šedého vlka. Matka hrůzou vykřikla, usedla na loži a hmátla po něčem, co by jí mohlo pomoci. Mezi jiným uchopila věnec z květu, jejž nosit kolem krku poručil mi dr. Van Helsing, a strhla mi jej. Několik vteřin takto seděla ukazujíc na vlka, a z hrdla vydral se jí zvláštní hrozný chrapot; potom se zvrátila jako bleskem zasažena, při čemž hlava její narazila mi na čelo, až jsem na chvilku pozbyla vědomí. Pokoj se vším všudy začal se přede mnou točit. Upírala jsem oči na okno, ale vlk odvrátil hlavu a rozbitým oknem jakoby se vhrnulo dovnitř tisíce dobných skvrnek, válejících se a kroužících jako sloup pískového prachu, jaký dle líčení cestovatelů honívá samum po poušti. Chtěla jsem se hnouti, ale cosi mne tížilo a tělo drahé matky, které již chladlo, neboť srdce již bíti ustalo, celou vahou spočívalo na mně; na chvíli pozbyla jsem paměti.

Čas nezdál se mi dlouhý, ale bylo mi hrozno, velmi hrozno, dokud jsem zase nenabyla vědomí. Blízko kdesi vyzváněl umíráček, v celém sousedství vyli psi a podle všeho ve křoví pod okny prozpěvoval slavík. Byla jsem ztrnula a omámena bolestí, hrůzou a slabostí, ale zpěv slavičí zdál se mi hlasem zesnulé matky, jež se vracela, aby mne potěšila. Zvuky ty asi probudily služky, neboť jsem zaslechla, jak bosé nohy přešlapávají před mými dveřmi. Volala jsem je; vešly a když viděly, co se stalo a kdo leží na mé posteli, daly se do křiku. Vítr zavál rozbitým oknem a dorazil dveře. Služky zvedly mrtvolu drahé matky a položily ji zase prostěradlem přikrytou na postel, když jsem já vstala. Byly tak ustrašeny a rozčileny, že jsem jim poručila, aby šly do jídelny a vypily po sklence vína. Dveře se na okamžik rozletěly a hned zase dorazily. Služky vykřikly a odběhly spolu do jídelny; co jsem měla květů, všechny jsem nakladla matce na prsa. Učinivši to, vzpomněla jsem si, co mi řekl dr. Van Helsing; ale nehodlala jsem jich už sejmouti a kromě toho chtěla jsem požádati některou služku, aby u mne poseděla. Bylo mi divno, že se nevrátily. Volala jsem je, nedostalo se mi však odpovědi; odešla jsem tedy do jídelny podívat se po nich.

Zarazila jsem se, když jsem viděla, co se stalo. Všechny čtyři ležely bezmocně na zemi těžce oddychujíce. Odlívka Sherry stála zpola prázdna na stole, ale bylo cítit podivný, pronikavý zápach. Pojala jsem podezření a prohlížela si sklenici. Páchla laudanem a když jsem pohlédla na postranní stolek, zpozorovala jsem, že láhev, ze které lékař dává matce užívati, — ach Bože, dával! — byla prázdna. Co dělat? co jen dělat? Vrátila jsem se do pokoje k matce. Nemohu se od ní odloučiti a jsem sama se spícími služkami, které někdo otrávil. Samotna s mrtvolou! Nesmím vyjíti, neboť slyším rozbitým oknem hluboké vytí vlčí.

Vzduch je pln drobných skvrnek, mihotajících a kroužících v průvanu od okna, a světla planou modře a mdle. Co mám počít? Bože, chraň mne všeho zlého této noci! Tento papír ukryji na svých prsou, kde jej najdou, až mě přijdou odnést. Má ubohá matička tedy mrtva! Je čas, abych odešla také. S Bohem, milý Arture, nepřežiji-li dnešní noci! Bůh tě ochraňuj, miláčku, a buď mně milostiv!