Drakula

Deník Dra Sewarda

18. září. — Odejel jsem ihned do Hillinghamu a záhy tam přibyl. Povoz nechal jsem u zahradních vrat a šel jsem stromořadím pěšky. Zaklepal a zazvonil jsem co nejtišeji, neboť jsem se bál, abych nerušil Lucy nebo její matky, a čekal jsem, že sejde ke dveřím pouze služebná. Za chvilku, když se nikdo neozýval, zaklepal a zazvonil jsem opět; zase nic. Zažehnával jsem nedbalost služebných, jež asi dosud se válejí v posteli, — vždyť bylo již deset hodin — a zazvonil a zaklepal ještě jednou, avšak již netrpělivěji, ale zase se nikdo neozýval. Dosud podezíral jsem pouze sloužících, avšak teď mne začala pojímat hrozná úzkost. Bylo snad toto ticho novým článkem v řetězu zhouby, jež jakoby táhla kolem nás samých? Byl to opravdu dům smrti, do něhož jsem vešel příliš pozdě? Věděl jsem, že minuty, ba vteřiny zpoždění mohou býti pro Lucy hodinami nebezpečí, měla-li zase hrozný ten záchvat; oběhl jsem tedy kolem domu, nenajdu-li náhodou nějaký vchod.

Nikterak nebylo možno vejíti. Každé okno i dveře byly zavřeny a zamčeny; vrátil jsem se tedy zklamán do předdomí. Když jsem tam došel, zaslechl jsem prudký dusot uhánějících koní. Zastavili se před vraty a za chvilku spěchal stromořadím proti mně Van Helsing. Když mě spatřil, vyhrkl:

„To jste tedy byl vy a právě jste přijel? Jak je jí? Nepřišli jsme pozdě? Nedošel vás můj telegram?“

Odpověděl jsem rychle a souvisle, jak jen jsem mohl, že jsem dostal jeho telegram teprve dnes časně ráno a neotálel ani minutu, abych sem pospíšil, ale že mne dosud nikdo z domu nezpozoroval. Zamlčel se na chvilku, smekl klobouk a řekl významně:

„Potom ovšem se bojím, že jsme zmeškali. Po vůli boží!“ A s obvyklou přesvědčivou energií pokračoval: „Pojďte! Nenajdeme-li otevřeného vchodu, jest si nám jej opatřiti. Teď je nám čas hlavní věcí.“

Obešli jsme dům dozadu, kde bylo kuchyňské okno. Profesor vyndal z brašny operační pilku, podal mi ji a ukázal na železnou mříž u okna. Hned jsem se do ní pustil a brzy jsem přeřezal tři tyče. Štěrbinou mezi rámem prostrčil jsem dlouhý tenký nůž a otevřel jsem okno. Pomohl jsem profesorovi dovnitř a prolezl za ním. V kuchyni a v sousedním čeledníku nebylo nikoho. Nahlédli jsme do všech pokojů, kolem kterých jsme šli, a v jídelně mdle osvětlené paprsky světla vnikající mezi okenicemi, zastali jsme čtyři služky ležící na podlaze. Nemohli jsme považovati je za mrtvy, neboť sípavý jejich dech a pronikavý zápach laudana v celé světnici svědčily o tom, že žijí. Podívali jsme se s Van Helsingem na sebe; když jsme odcházeli, řekl: „Přispějem jim až potom.“ Ubírali jsme se do Lucyina pokoje. Na nějaký okamžik jsme se zastavili u dveří naslouchajíce, ale nebylo slyšeti ničeho. Bledi v obličeji a s chvějícíma se rukama otevřeli jsme tiše dveře a vešli do pokoje.

Jak vylíčím, co jsme spatřili? Na posteli ležely dvě ženy, Lucy a její matka. Tato ležela při stěně přikryta byla bílým prostěradlem, jehož cíp byl průvanem z rozbitého okna odhrnut, a v bledém, ztrnulém obličeji zračilo se zděšení. Vedle ní ležela Lucy s obličejem bílým a ještě ustrašenějším. Květy, jež kdysi měla kolem krku, viděli jsme na prsou matčiných a na obnaženém hrdle jevily se dvě malé rány, jaké jsme již dříve vídali, které však byly hrozně bledy a jako rozdrásány. Profesor se mlčky sklonil nad postelí, takže se hlavou skoro dotýkal Lucyinych prsou; potom hlavu rychle obrátil jakoby naslouchal, a vzpřímiv se zvolal:

„Není dosud příliš pozdě! Rychle! rychle! Přineste brandy!“

Sběhl jsem po schodech a přinesl kořalku; dříve však jsem ji očichal a doušek ochutnal, není-li tak otrávena jako odlívka sherry na stole v čeledníku. Služky dosud chrupaly, ale ne již tak nehybně, a zdálo se, že jed z nich již vyvětral. Neprodléval jsem však bližším jich ohledáním, nýbrž vrátil jsem se k Van Helsingovi. Jako onehdy, natřel jí kořalkou rty, dásně, zápěstí i dlaně. Potom řekl mi:

„To je vsechno, co teď mohu učinit. Jděte probuditi služky! Třete je vlhkým šatem v obličeji, a to hezky zhurta! Ať roztopí a důkladně přiloží a přichystají teplou lázeň. Tato ubohá dušinka je skoro tak chladna jako ono tělo vedle ní. Potřebuje se zahřát, nežli podnikneme něco dalšího.“

Sešel jsem ihned a snadno vzbudil jsem tři služky. Čtvrtá byla ještě mladé děvče a jed zřejmě na ni měl větší účinek; zvedl jsem ji tedy na pohovku a nechal spáti. Ostatní byly zprvu zmateny, ale když se jim vrátilo vědomí, naříkaly a plakaly téměř hystericky. Přes to však jsem k nim byl přísný a nedovolil jim spolu žvatlati. Řekl jsem jim, že je dost smutno, že jsme pozbyli jednoho života, a budou-li prodlévati, zaviní i smrt slečny Lucy. Šly tedy s pláčem a štkaním po práci, zpola jen ustrojeny, zatopily a přistavily vodu. Na štěstí oheň ve sporáku a pod kotlem nebyl dosud zcela vyhaslý a teplé vody tedy bylo s dostatek. Připravili jsme lázeň, přenesli a položili do ní Lucy. Když jsme jí horlivě třeli údy, zaklepal kdosi dole na dveře. Jedna služka seběhla dolů, přehodivši přes sebe nějaký šat, a otevřela. Potom se vrátila a šeptala nám, že nějaký pán přišel se vzkazem páně Holmwoodovým. Požádal jsem jí, aby mu prostě vyřídila, že jest mu počkati, poněvadž ho nemůžeme teď přijati. Odešla s vyřízením a my pohříženi jsouce do své práce, úplně jsme ho zapomněli.

Nikdy za celé své praxe neviděl jsem profesora pracovat tak úžasně vážně. Věděl jsem právě jako on, že je tu boj o život, a když na chvilku odpočíval řekl jsem mu to. Odpověděl mi způsobem, jehož jsem nechápal, ale s nejvážnější tváří:

„Kdyby šlo jen o to, nechal bych všeho, tak jak jest a dopustil, aby zesnula v pokoji, neboť nevidím ani světélka na obzoru jejího žití.“ Potom dal se znovu do práce, možno-li říci, s novým, ještě zoufalejším úsilím.

Brzy byli jsme si oba vědomi, že teplo začalo jevit účinek. Lucyino srdce bušilo poněkud slyšitelněji, jak jsme stethoskopem zjistili, a že se plíce znatelně hýbají. Van Helsingův obličej téměř zazářil, a když jsme ji zvedli z lázně a zabalili do teplého prostěradla, abychom ji osušili, řekl mi:

„Zatím máme vyhráno! Šach králi!“

Přenesli jsme Lucy do jiného pokoje, položili na postel a vnutili několik kapek brandy. Všiml jsem si, že Van Helsing ovázal jí hebounký hedvábný kapesník kolem krku. Byla dosud bez vědomí a tak zubožena, ne-li ještě bídnější, jak jsme jí dosud neviděli.

Van Helsing zavolal jednu dívku a řekl jí, aby u ní pobyla a očí s ní nespustila, dokud se nevrátíme, a mně pokynul, abych s ním vyšel.

„Jest se nám uraditi, co dělat,“ pravil, když jsme scházeli se schodů. Ze síně otevřel dveře jídelny a když jsme vešli, pečlivě za sebou zavřel. Okenice byly otevřeny, záclony však již spuštěny, jak toho žádá smuteční mrav, jehož britské ženy zvláště nižších tříd úzkostlivě dbají. V pokoji bylo tedy téměř tma. Pro naši potřebu bylo však dosti vidět. Vážnost Van Helsingova poněkud ustoupila vzezření rozpačitému. Zřejmě si něčím lámal hlavu; čekal jsem tedy, až řekl:

„Co teď? Ke komu se uchýlíme o pomoc? Jest nám podniknouti novou opětnou transfusi krve, a to co možná nejdříve, sic ubohé to děvče nevydrží ani hodinu. Jste již vysílen, já rovněž. Bojím se zasvětiti do věci některou z těchto dívek, byť se i chtěla podrobiti operaci. Co bychom dali za někoho, kdo by si dal pro ni otevříti žíly!“

„Což kdybych to byl já?“

Hlas přicházel s pohovky v koutě a byl mi úlevou i útěchou; byltě to hlas Quincey Morrisův. Van Helsing zprvu se zarazil mrzut, tváře se mu však vyjasnily, v očích se mu vesele kmitlo a zvolal: „Quincey Morris!“ a přikročil kvapně k mluvčímu se vztaženýma rukama.

„Co vás sem přivedlo?“ zvolal jsem, když jsme si podávali ruce.

„Zajisté jdu k vůli Artovi.“

Podal mi telegram:

„Již po tři dni nemám zpráv ad Sewarda a je mi hrozně úzko. Nemohu odejíti. Otci je pořád stejně. Sdělte se mnou, jak je Lucy. Nemeškejte!

Holmwood.“

„Myslím, že jsem přišel ještě v pravý čas. Víte, že se můžete jen vyslovit, co se má státi.“

Van Helsing pokročil k němu a vzal jej za ruku, hledě mu přímo do očí, a řekl:

„Krev řádného člověka je nejlepší věcí na světě, je-li se ženou zle. Jste muž, a to ne špatný. Nuže tedy, ať si proti nám ďábel zuří, jak nejlépe dovede, jen když nám Bůh posílá takovéto lidi, jakých potřebujeme.“

Opět jsme podnikli nemilou operaci. Neměl jsem odvahy prováděti podrobnosti. Lucy postihla hrozná rána, která ji shroutila více než kdy dosud; ačkoli totiž přešlo jí do žil dosti krve, tělo její na výkon nereagovalo tak jako jindy. Bylo hrozno vidět a slyšet, jak se zase probíjí k životu. Posléze však ožila činnost srdce i plic a Van Helsing provedl podkožní injekci morfia jako vždy, a to s dobrým výsledkem. Mdloba její přešla v hluboký spánek. Professor u ní bděl, zatím co já sešel jsem s Quincey Morrisem se schodů a poslal jednu služku, aby zaplatila povozníkovi, který dosud čekal. Přiměl jsem Quinceye k tomu, aby vypil sklenku vína a ulehl, a kuchařce nařídil jsem, aby připravila vydatnou snídani. Potom mi napadlo, abych se vrátil do pokoje, kde nyní Lucy ležela. Když jsem tiše vešel, zastal jsem tam Van Helsinga s několika dopisními papíry v rukou. Patrně četl dopisy a přemýšlel o nich, poněvadž seděl nad nimi s hlavou podepřenou. V obličeji zračil se mu výraz rázného zadostučinění, jako někomu, kdo rozluštil záhadu. Podal mi papír a řekl jen: „Vypadl Lucy ze záňadří, když jsme ji přenášeli do lázně.“

Když jsem jej přečetl, podíval jsem se na profesora a za chvilku jsem se otázal: „Pro Boha, co to všechno znamená? Byla, či je snad šílena, nebo které děsné nebezpečí jí hrozí?“ Byl jsem tak rozčilen, že jsem nemohl dále mluvit. Van Helsing vztáhl ruku, vzal si papír a řekl:

„Nepřipouštějte si teď starostí! Zatím toho zapomeňte! Dovíte se všeho a pochopíte ve vhodné době; bude to však až později. A teď mluvte, co jste mi chtěl říci?“ To mě vrátilo k věci, proč jsem přišel, a hned jsem se vzpamatoval.

„Přišel jsem, abych s vámi promluvil o úmrtním listu. Nezachováme-li se vhodně a chytře, dojde k vyšetřování a budou se dožadovati tohoto papíru. Doufám, že vyšetřování není potřeba, protože kdyby k němu došlo, jistě by samo ubohou Lucy zabilo. Vím a také vy i druhý ošetřující lékař víte, že paní Westernrová trpěla srdeční vadou, a můžeme zjistiti, že jí zemřela. Vyplňte tedy úmrtní list ihned a já vezmu jej s sebou do popisního úřadu a zajdu do pohřebního ústavu.“

„Dobře, milý příteli! Dobře, že na to pomýšlíte! Zajisté, má-li slečna Lucy nepřátele, kteří se o ni otírají, jest i tak šťastna, že má přátele, kteří ji milují. Jeden, dva, tři otvírají si pro ni žíly a kromě toho ještě jeden stařec. Ach, ano, vím, příteli Johne; nejsem slep! Tím více vás za to všechny mám rád! Teď jděte!“

Dole v síni zastal jsem Quincey Morrise s telegramem Arturovi, kterým oznamoval, že je paní Westernrová mrtva; že Lucy také bylo zle, teď je jí však lépe; a že Van Helsing a já ji ošetřujeme. Řekl jsem, kam jdu; radil mi, abych si pospíšil, a když jsem odcházel, dodal:

„Až se vrátíte, Jacku, mohl bych s vámi promluviti několik důvěrných slov?“ Přikývl jsem v odpověď a odešel. Na popisním úřadě neměl jsem pražádných obtíží a s místním majitelem pohřebního ústavu jsem se dohodl, aby si přišel večer pro míru na rakev a vše ostatní zařídil.

Když jsem se vrátil, Quincey na mne čekal. Slíbil jsem mu, že k němu přijdu, jakmile dohlédnu k Lucy, a hned také odešel jsem do jejího pokoje. Spala dosud, a profesor, jak se zdálo, ani na krok se od jejího lože nehnul. Z toho, že přiložil prst k ústům, jsem soudil, že čeká, že za nedlouho procitne, ale že nechce probuzení uspíšiti. Odešel jsem tedy ke Quinceyovi a vzal jej s sebou do pokoje, kde se snídávalo; záclony nebyly v něm spuštěny a byl tedy trochu útulnější, nebo vlastně řečeno, ne tak ponurý, jako ostatní. Když jsme osaměli, řekl mi:

„Jacku Sewarde, nerad se mísím do něčeho, po čem mi nic není; ale tohle není obyčejný případ. Víte, že jsem to děvče miloval a chtěl jsem si je vzít; ale ačkoli je všechno již to tam, nemohu se ubrániti obavám o ni. Co se s ní vlastně děje? Ten Holanďan — a je to znamenitý stařík, to vidím, — pravil, když jste spolu tehdy vcházeli do dveří, že je nutno vykonati opětnou transfusi krve a že jste oba vysíleni. Vím však dobře, že vy lékaři mluvíte in camera, a že se člověk nedoví, o čem se uradíte. Ale toto je případ neobyčejný, a buď to již cokoli, já jsem zde také přispěl. Nění-liž tomu tak?“

„Tak jest,“ odpověděl jsem, a on pokračoval:

„Myslím, že vy a Van Helsing jste již činili to, co dnes. Není-li pravda?“

„Pravda.“

„A soudím, že v tom byl také Artur. Když jsem ho viděl před čtyřmi dny tam u nich, vypadal velmi špatně. Jakživ jsem neviděl, aby něco tak rychle sešlo, jako když jsem byl v pampách a tam měl jsem klisnu, kterou jsem rád v noci pásal. Napadl ji za noci jeden z oněch velkých netopýrů, kterým říkají upír. V prokousnutém hrdle a v žílách ležící klisny zbylo tak málo krve, že nemohla ani vstáti, takže jsem jí prohnal kuli hlavou. Jacku, řekněte mi, můžete-li, aniž byste prozradil cos důvěrného: Byl-li Artur prvním? Že ano?“ Když chuďas takto mluvil, zračila se mu v obličeji vrozená úzkost. Mučila jej starost o milovanou dívku a naprostá neznalost strašlivého tajemství, jež jí obklopovalo, zvyšovala jeho trýzeň. Srdce mu krvácelo a bylo mu sebrati veškeru svoji odvahu — a měl jí hezkou dávku, — aby neklesl. Váhal jsem s odpovědí, neboť jsem cítil, že nesmím ničeho prozraditi, co chtěl profesor zachovati v tajnosti; brzy však věděl a uhádl tolik, že neměl jsem, proč bych mu něco tajil, a odpověděl jsem tímže rčením: „Je tomu tak.“

„A jak dlouho to již trvá?“

„Asi deset dní.“

„Deset dní! Potom mám ovšem za to, Jacku, že ubohé to stvořeníčko, které všichni máme rádi, převedlo za tu dobu krev čtyř silných mužů. Muži ti žijí; ona však jejich krve zase pozbyla.“ Přistoupil ke mně blíž a řekl mi drsným polohlasem: „Kdo ji o ni připravil?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To právě je záhadou,“ řekl jsem. „Van Helsing proto přímo zuří a já jsem se svým důvtipem v koncích. Nemám o tom ani potuchy. Jsou tu ovšem některé nepatrné okolnosti, které nás vedly k tomu, aby se nad Lucy úzkostlivě bdělo. Ale to se už nestane. Zůstaneme zde, dokud se vše neobrátí k dobrému — nebo ke zlému.“

Quincey podal mi ruku a řekl: „Počítejte na mne! Vy i Holanďan povíte mi, co dělat, a já zajisté vše učiním.“

Když Lucy pozdě odpoledne procitla, prvním jejím pohybem bylo, že sáhla si za ňadra; k velikému mému podivu vyndala papír, jejž mi dal Van Helsing přečísti. Prozíravý lékař vrátil jej tam, odkud jej vzal, aby se po procitnutí nerozčilila. Oči její přeletěly Van Helsinga i mne a zazářily. Potom se rozhlédla po pokoji a když viděla, kde je, zachvěla se; vykřikla tiše a hubenýma ručkama zakryla si bledý obličej. Oba jsme porozuměli, co to znamená, že si teprve nyní zplna uvědomila smrt matčinu? hleděli jsme ji pokud možno upokojiti. Naše účast jí zřejmě ulehčovala, byla však na duchu velmi sklesla a dlouho tiše a jemně plakala. Slíbili jsme jí, že od nynějška buď střídavě nebo oba současně budeme u ní bdíti, což ji patrně uklidnilo. K večeru si zdřimla a při tom stalo se cosi velice podivného. Ze spaní vyndala ze záňadří papír a roztrhla jej ve dví. Van Helsing tiše k ní přistoupil a oba kusy jí odňal. Přes to však trhala dále, jakoby měla papír dosud v rukou; posléze zvedla ruce a otevřela je, jakoby chtěla kousíčky vypustiti do vzduchu. Zdálo se, že Van Helsing jest udiven; brvy se mu svraštily jako v zamyšlení, neřekl však ničeho.

19. září. Celou noc na dnešek spala velmi neklidně, neustále se strachujíc, aby neusnula, a pokaždé se probudila slabší. Profesor a já jsme na ni střídavě dohlíželi a nenechali jsme jí ani na okamžik bez dozoru. Quincey Morris neřekl, co zamýšlí, ale vím, že celou noc obcházel kolem domu na stráži.

Když se rozednilo, spatřili jsme ještě za šera, jakou skleslost v organismu ubohé Lucy způsobil poslední případ. Stěží mohla pohnouti hlavou a trošek potravy, které požila, jí pranic nesvědčil. Chvílemi spala a Van Helsing i já dobře jsme postřehli, jak jinak vypadá, když spí a jinak, kdy bdí. Ve spaní zdála se silnější, byť hubenější, a dech její byl jemnější; otevřená ústa jevila bledé dásně poněkud odtažené od zubů, jež tím zdály se delší a ostřejší nežli jindy. Když bděla, něžný lesk očí měnil zřejmě výraz obličeje, neboť zdála se tu sama sobě podobnější, ačkoli jevila rysy osoby umírající. Odpoledne ptala se po Arturovi a telegrafovali jsme mu tedy. Quincey šel mu na nádraží vstříc.

Když Artur přišel, bylo skoro šest hodin a slunce zplna a teple zapadalo; rudé jeho světlo vpadalo oknem a živěji zabarvovalo bledé její tváře. Když ji Artur spatřil, byl údivem přímo bez sebe a z nás nikdo nemohl promluvit. V posledních hodinách stavy náměsíčnosti, nebo vlastně záchvaty mdloby, které místo nich nastupovaly, byly čím dál, tím hojnější, takže chvíle, kdy byl možný rozhovor, se ukrátily. Arturova přítomnost arciť na ni působila jako vzpruha; nabrala poněkud sil a mluvila s ním trochu živěji nežli s námi po našem příchodu. On sám také se sebral a mluvil co možná od srdce; a tak každý z nás učinil, seč byl.

Teď je skoro devět hodin a Artur sedí u ní s Van Helsingem. Odešel jsem na čtvrt hodinky, abych toto vpravil do Lucyina fonografu. Do šesti hodin chtějí u ní pobýt. Bojím se, že našemu ošetřování bude zítra konec, neboť záchvat byl příliš prudký; ubohé dítě se neuzdraví. Bůh nám buď všem milostiv!

Dopis Miny Harkerové Lucy Westernrové

Adresátkou neotevřen.

17. září.

Nejdražší Lucy!

Zdá se mi, jakoby uplynul celý věk od té doby, kdys mi posléze psala. Promineš mi laskavě, vím, také moje opomenutí, až dovíš se celé spousty novinek. Nuže tedy: přivezla jsem svého muže šťastně domů; když jsme přijeli do Exeteru, čekal na nádraží povoz a v něm, ačkoli sklíčen pakostnicí, pan Hawkins. Vzal nás do svého domu, kde dal pro nás upraviti několik něžných, útulných pokojů, a společně jsme poobědvali. Po jídle řekl pan Hawkins:

„Moji milí, připiji vám na zdraví a štěstí; a kéž vás oba požehnání boží nemine! Znám vás oba od jakživa a viděl jsem vás s láskou a pýchou vyrůstati. Teď si přeji, abyste si zařídili u mne svoji domácnost. Nemám živé duše; všichni mi již odešli a v poslední vůli odkáži všechno vám.“ Plakala jsem, drahá Lucy, když si Jonathan se starým pánem tiskli ruce. Tento večer byl velmi, velmi blažený.

Zařídili jsme se tedy v tomto pěkném starém domě; ze své ložnice i z obytného pokoje vidím vysoké jilmy obklopující hlavní chrám, jichž mohutné temné kmeny odrážejí se od starého žlutého zdiva katedrály; den co den slyším krákorání, štěbot a žvatlání vran vysoko nad hlavou, jak právě dovedou vrány — a lidé. Jsem velmi pilna, o čemž tě nemusím ujišťovati, obstarávajíc rozmanité věci v domácnosti. Jonathan a pan Hawkins jsou také celý den zaměstnáni; vždyť nyní, kdy jest Jonathan společníkem, má mu pan Hawkins o zákaznících mnoho co povídat.

Jak se vede drahé matince? Ráda bych sběhla na nějaký den do města, abych se k vám podívala, má milá, ale nemohu na to ani pomyslit pro mnoho prací; jež spočívají na mých bedrách; a Jonathan pořád ještě potřebuje ošetření. Znenáhla již se zase spravuje, ale byl hrozně sesláblý dlouhou nemocí. Ještě teď někdy prudce vyskočí ze spaní a celý se chvěje, nežli se mi podaří přivésti jej k obvyklému klidu. Ale bohudík, těchto záchvatů nepokoje postupně ubývá a doufám, že časem ustanou nadobro. Teď jsem Ti pověděla o sobě a nyní dovol, abych se poptala, co jest nového u vás. Kdy bude svatba? Kde a kdo Vás oddá, jaké budeš mít šaty a budou-li oddavky soukromé či veřejné? Všechno mi vypověz, má drahá! Vypravuj mi o všem, neboť nic, co se tebe týká, není mi lhostejno. Jonathan žádá mne, abych vyřídila jeho „nejuctivější pozdrav“, ale nemyslím, že by na tomto suchém pozdravu mladšího společníka významné firmy Hawkins et Harker bylo dosti; a proto, že Ty mě máš ráda, on mne a já Tebe v plném slova smyslu, vyřizuji prostě jeho pozdrav „nejupřímnější“. S Bohem, nejmilejší Lucy! Na všem dobře se míti přeje Ti

Tvá Mina Harkerová.

Zpráva MUDra Patrika Henneseye, člena Král. lékařské společnosti, člena Rady královniny, atd. atd., Johnu Sewardovi, Dru Med.

20. září.

Ctěný pane!

Vyhovuje Vašemu přání, podávám zprávu o všem, co jsem měl na starosti… Co se týče ošetřovance Renfielda, jest mi vám ledacos říci. Zase již měl záchvat, který mohl skončiti hrozně, na štěstí však minul bez jakéhokoli škodlivého následku. Dnes odpoledne přijeli s nákladním vozem dva muži k neobydlenému domu, jehož pozemky sousedí s našimi, — na které, jak se pamatujete, náš choromyslný dvakrát uprchl. Povozníci zastavili se u našich vrat, aby se zeptali domovníka na cestu, neboť byli tu cizí. Já jsem se právě díval oknem ze své pracovny, pokuřuje si po obědě doutník, a viděl jsem, jak jeden z nich jde přímo k domu. Když šel kolem okna Renfieldova, chovanec tento již zdaleka začal mu spílat nejhoršími nadávkami, které mu slina na jazyk přinesla. Muž, jenž jak se zdálo, byl veliký dobrák, spokojil se tím, že ho tituloval „prostořekým žebrákem“, načež mu náš choromyslný hrozil, že ho oloupí a zabije, byť měl za to viset na šibenici. Otevřel jsem okno a pokynul muži tomu, aby si ničeho nevšímal; ohlédl se jen kolem a jakoby se teprv rozpomenul, kde jest, řekl: „Bůh vás potěš, pane! Přece nebudu dbát toho, co se mi řekne v blázinci. Lituji vás i ředitele, že jest vám žíti v tomto domě s takovou bestií.“ Potom se zeptal velmi zdvořile na cestu a já řekl jsem mu, kde je vjezd do pustého domu; odešel pronásledován hrozbami, kletbou a nadávkami našeho chorého. Sešel jsem se podívat, proč se zlobí; vždyť je to jinak muž uhlazeného chování a kromě v záchvatech nikdy se nic podobného neudálo. K údivu svému zastal jsem jej zcela klidného a v dobrém rozmaru. Chtěl jsem se s ním rozhovořit o té příhodě, ale tázal se mne udiven, co tím myslím, takže ve mně vzbudil domněnku, že si není věci naprosto vědom. To však bylo, jak s lítostí doznávám, novým příkladem jeho úskočnosti; neboť asi za půl hodiny jsem slyšel o něm opět. Tentokrát vyskočil oknem ze světnice a běžel stromořadím. Zavolal jsem na dozorce, aby běželi za mnou, a pustil jsem se za ním, neboť jsem se obával, že zamýšlí něco nekalého. A moje obava byla oprávněna, když jsem uviděl vůz, který tudy jel před chvílí naložen velkými dřevěnými bednami. Oba muži si stírali pot s čela a byli zarudlí v obličeji, jako po veliké námaze. Nežli jsem k nim doběhl, náš chorý se na ně vrhl a jednoho z nich shodil s vozu a tloukl do hlavy. Kdybych ho byl včas nepopadl, byl by člověka toho jistě zabil. Druhý vozka seskočil a uhodil jej násadkou biče přes hlavu. Byla to hrozná rána, ale jakoby si jí nevšímal a uchopil i toho a zápasil s námi třemi, smýkaje námi jako koťaty. Víte, že nejsem právě páperka a druzí dva byli také pořádní hranáči. Zprvu zápasil mlčky; když jsme ho začali zmáhat a dozorci přiložili mu svěrací kazajku, dal se do křiku! „Já vás naučím! Mne neoloupíte, ani mne kousek po kousku o život nepřipravíte! Budu bojovat za svého Pána a Mistra!“ a pronášel ještě jiné nesouvislé střeštěnosti. Jen s velikou potíží přivedli ho domů a zavřeli do polštářové světničky. Jeden z dozorců, jménem Hardy, vymkl si prst. Napravil jsem mu jej však a teď je mu dobře.

Oba vozkové zprvu hlasitě hrozili žalobou o náhradu a slibovali, že bude proti nám zakročeno s celou přísností zákona. Výhružky jejich bvly však propleteny jakýmisi nepřímými omluvami, že se dali přemoci slabým šílencem. Povídali, že nebýt toho, že byli vysíleni skládáním a ukládáním těžkých beden, byli by s ním zatočili zkrátka. Jako jinou příčinu své porážky uváděli velikou žízeň, poněvadž prý se při jejich práci tuze prášilo a na blízku nebylo hospody. Porozuměl jsem této narážce a po sklenici silného grogu, vlastně několika sklenicích, a když každý stiskl sovereign, ustaly jejich hrozby a oba přisahali, že by se chtěli potýkati s bláznem ještě zuřivějším, kdyby při tom měli potěšení setkati se s takovým „dobrotiskem“, jakým je váš podepsáný zpravodaj. Poznamenal jsem si jejich jména a adresy pro případ, že by se mi někdy hodily. Jsou to: Jack Smollet z Duddings Rent, King George’s Road, Great Walworth, a Thomas Snelling, z ulice Peter Farley’s Row, Guide Court, Bethnal Green. Oba jsou zaměstnáni u firmy Harris et Sons, Společnosti pro železniční a loďní dopravu, Orango Master’s Yard, Soho.

Podám Vám zprávu o všem, co se zde zajímavého přihodí, a budu Vám ihned telegrafovati, stane-li se něco důležitého.

Spolehněte se, Pane, na svého oddaného Patricka Hennesseye.

Dopis Miny Harkerové Lucy Westernrové

Adresátkou již neotevřen.

18. září.

Nejmilejší Lucy!

Stihla nás těžká rána. Pan Hawkins náhle zemřel. Řekne snad někdo, že není s námi tak zle, ale oba jsme jej měli tak rádi, že je nám, jako bychom byli pozbyli otce. Nikdy jsem nepoznala otce ani matky, takže smrt tohoto drahého starce jest mi skutečnou pohromou. Také Jonathan se velmi rmoutí. Necítí hlubokého zármutku jen pro drahého, dobrého muže, s nímž byl po celý život spřátelen, který posléze považoval jej téměř za vlastního syna a zanechal mu majetek, jenž nám prostým lidem je bohatstvím, o jakém se nám ani ve snu nezdálo; ale Jonathan cítí zármutek ještě pro něco jiného: Praví, že ohromná odpovědnost, jež nyní na něj padá, činí jej přímo nervosním. Začíná pochybovat sám nad sebou. Hledím ho potěšit a moje důvěra v něj dodává mu sebedůvěry. Ale hrozný otřes, jejž sám utrpěl, dosud u něho zanechává stopy. Ach, je příliš krušno, že takováto milá, prostá, vznešená i silná povaha, jako jest jeho, povaha, která mu umožnila, že za pomoci našeho dobrého, drahého přítele povznesl se z písaře za několik roků na pána závodu, že tato povaha byla tak vážně podlomena. Promiň, má drahá, zahrnuji-li Tě svými trampotami uprostřed Tvého štěstí; avšak, milá Lucy, musím si s někým pohovořiti, neboť tuze mě unavuje úsilí jeviti Jonathanovi statečnou a milou tvář, a zde nemám nikoho, jemuž bych mohla důvěřovati. Je mi až úzko, že musím do Londýna, ale pozítří se tak státi musí, neboť zesnulý pan Hawkins v poslední vůli ustanovil, aby byl pohřben do hrobu svého otce. A poněvadž němá příbuzných vůbec, bude Jonathan hlavním truchlícím pozůstalým. Zaskočím si k vám, má milá, byť jen na několik minut. Promiň že jsem Tě zarmoutila. Všeho nejlepšího přeje Ti

Tvá upřímná Mina Harkerová.

Deník Dra Sewarda

20. září. — Jen sebeovládání a zvyk vedou mne k tomu, abych dnešní noci provedl záznam. Jest mi tak chatrně, jsem na duchu pokleslý a žehrám na celý svět a všechno v něm, nevyjímaje ani samého žití, takže by mi bylo zcela lhostejno, kdybych v této chvíli uslyšel šelest perutí anděla smrti. A křídla jeho tu mávala ne nadarmo — Lucyina matka, otec Arturův a teď —. Půjdu raději po své práci.

Vystřídal jsem dle úmluvy Van Helsinga v dozoru u Lucyina lože. Požádali jsme Artura, aby si také odpočinul; s počátku však odmítal. Teprve když jsem mu řekl, že budeme snad potřebovati jeho pomoci ve dne a že by Lucy mohla utrpěti, kdybychom všichni tři klesali únavou, dal si říci. Van Helsing byl k němu tuze laskav. „Pojďte, mladý pane,“ pravil; „pojďte se mnou! Jste také sláb a nemocen a zažil jste mnoho zármutku a duševní trýzně a kromě toho utrpěla i vaše tělesná zdatnost, jak všichni víme. Nesmíte zůstati samoten, neboť býti sám je tolik jako býti ve strachu a úzkosti. Pojďte do obytného pokoje; hoří tam důkladný oheň a stojí dvě pohovky. Lehnete si na jednu, já na druhou a naše sympatie budou nám vzájemnou útěchou, byť spolu i nemluvili, ano i ve spánku.“

Artur s ním odešel, upřev dlouhý pohled na obličej nešťastné Lucy, jež ležela v poduškách, skoro ještě bledší nežli jejich plátno. Ležela docela klidně a já rozhlížel jsem se po pokoji, abych se podíval, je-li vše, jak má být. Profesor v tomto i v sousedním pokoji rozhodil za známým účelem hojně česnekového květu; celý okenní rám byl jím pokladen a kolem Lucyina krku, na hedvábném šátečku, jejž jí Van Helsing ovinul kolem, byl celý růženec těchto páchnoucích květů. Lucy oddechovala poněkud sípavě a obličej měla hrozně zubožený; vždyť pootevřená ústa jevila bledé dásně. Zuby její zdály se v mdlém, neurčitém světle delší a ostřejší nežli ráno, zvláště špičáky, snad působením světelného klamu, zdály se protáhlejší nežli ostatní zuby. Sedl jsem si k její posteli a hned se pohnula, jakoby v trapném pocitu. Zároveň bylo od okna slyšeti jakýsi temný šelest a nárazy na okno. Přikročil jsem tam tiše, vyhlédl pod poodhrnutým cípem záclony. Měsíc svítil jako rybí oko; slyšel jsem, že šelest působil velký netopýr, jenž se třepotal velkými kruhy, bezpochyby váben světlem, byť jen mdlým, — a každou chvilku narážel letadly na okno. Když jsem se vrátil na místo, pozoroval jsem, že se Lucy zlehka poobrátila a strhla si s krku česnekový květ. Urovnal jsem jej zase co nejpečlivěji a bedlivě jsem ji pozoroval.

Brzy procitla a dal jsem jí něco jísti, jak nařídil Van Helsing. Pojedla jen málo, a to jen s námahou. Zdálo se, že již nejeví toho mimovolného boje o život a sílu, jenž až dosud její nemoc vyznačoval. Bylo mi divno, že ihned, jak nabyla vědomí, tiskla k sobě onen česnekový květ. A bylo zajisté nápadno, že ačkoli upadla v letargický spánek a těžce oddychovala, odstrkovala květy od sebe; sotva se však probudila, hmatala po nich. V tom byl omyl nemožný a za dlouhých hodin, v nichž se spánek a bdění střídaly, bylo lze obojí tyto pohyby pravidelně pozorovati.

V šest hodin přišel mě Van Helsing vystřídat. Artur si zdříml a doktor mu rád popřál odpočinku. Když spatřil obličej Lucyin, zaslechl jsem syčivý jeho vdech; zašeptal ostře: „Zvedněte záclonu! Potřebuji světla.“ Potom se rychle sklonil a obličejem se téměř Lucy dotýkaje, bedlivě ji prohlížel. Odsunul květ a sňal jí s hrdla hedvábný šátek. Hned však ucouvl a slyšel jsem, jak zvolal: „Bože, Bože!“ a jakoby se mu hrdlo sevřelo. Také jsem se sklonil nad nemocnou a pozoroval ji; při tom přejel mi mráz po zádech.

Rány její na krku nadobro zmizely.

Celých pět minut stál takto Van Helsing a ztrnule na ni zíral. Potom se obrátil ke mně a řekl tiše:

„Umírá. Nebude to dlouho trvat. Je však veliký rozdíl, zemře-li při vědomí nebo ve spaní. Vzbuďte toho ubohého hocha, ať přijde a vidí poslední její chvilky; spoléhá se na nás a my jsme mu to slíbili.“

Odešel jsem do jídelny a probudil jsem jej. Byl na okamžik jako bez sebe, když však viděl, jak sluneční světlo proniká při okraji okenice, myslil, že jest již pozdě a pronesl tuto obavu. Ujistil jsem ho, ze Lucy dosud spí, ale řekl jsem mu co nejšetrněji, že Van Helsing i já obáváme se, že konec je blízek. Zakryl si obličej rukama a sklesl na pohovce na kolena, kdež se asi minutu modlil. Hlava mu hořela, kdežto ramena bolem sebou škubala. Uchopil jsem ho za ruku a zvedl jej. „Pojďte, ubohý, milý příteli!“ řekl jsem; „seberte všechnu svoji sílu; to bude pro vás nejlépe a jí nepřitížíte.“

Když jsme vešli do Lucyina pokoje, viděl jsem, že Van Helsing obvyklou svojí prozíravostí uvedl vše do pořádku a uspořádal tak, aby tam bylo co nejútulněji. Ano, i vlasy nemocné učesal, takže lesklé její kadeře po podušce splývaly. Když jsme vešli, otevřela oči a hledíc na Artura, zašeptala něžně:

„Arture! Ó, miláčku můj, jak ráda jsem, že přicházíš!“ Přistoupil, aby ji políbil, ale Van Helsing ho zadržel. „Nikoli,“ zašeptal. „Ještě ne!“ Vezměte ji za ruku; to jí bude milejší.“

Artur chopil se tedy její ruky a přiklekl; hleděla na něj mile a se vší něhou zračící se jí v očích. Potom se jí znenáhla oči zavřely a pohřížila se ve spánek. Chvilku se jí ňadra klidně zvedala a klesala a dech její byl pravidelný jako u spícího dítěte.

Potom však rázem nastala podivná změna, kterou jsem pozoroval hned v noci. Dech její stal se sípavým, ústa se otevřela a bledé, stažené dásně jevily se delšími a ostřejšími nežli jindy. Mdle a nejistě, jakoby v náměsíčnosti, otevřela oči, jež zíraly teď truchlivě a zároveň tvrdě, a řekla tichým, smyslným hlasem, jaký jsem s jejích rtů nikdy dosud neslyšel:

„Arture! Ach, miláčku, jsem tak ráda, že přicházíš! Poceluj mě!“ Artur se dychtivě nad ní sklonil, aby ji políbil; v tu chvíli však přiskočil Van Helsing, jenž právě jako já byl udiven jejím hlasem, uchopil jej oběma rukama za krk a odtrhl jej s takovou prudkostí, které bych se byl od něho nikdy nenadál, a takřka jím smýkl po pokoji.

„Za nic na světě!“ zvolal; „spaste duši svou i její!“ A postavil se mezi ně jako lev hotový k obraně.

Artur byl tak udiven, že v prvním okamžiku nevěděl, co počít a říci; a nežli se dal uchvátit k násilí, rozmyslil si, kde jest, zůstal stát mlčky a čekal.

Upíral jsem zrak na Lucy právě jako Van Helsing; viděli jsme, jak přeletěl jí po tváři divý vztek. Ostré zuby až zaskřípěly. Potom zavřela oči a těžce oddechovala.

Záhy však oči její se otevřely s veškerou něhou; vztáhla ubohou, bledou a vyzáblou ručku a uchopila se velké, osmahlé ruky Van Helsingovy; přitáhla ji a políbila. „Věrný příteli můj!“ pravila slabým hlasem, avšak s nevylíčitelným pathosem. „Pravý příteli můj i jeho! Ó, střezte jej a nechte mne na pokoji!“

„To přisahám!“ řekl slavnostně, přiklekaje k ní a zvedaje ruku jako k přísaze. Potom se obrátil k Arturovi a řekl mu: „Pojďte, můj milý, vezměte ji za ruku a polibte na čelo, ale jen jednou!“

Oči jejich sblížily se místo rtů, a tak se rozloučili.

Lucyiny oči se zavřely a Van Helsing, jenž zůstal stranou na stráži, chopil se Arturova ramene a odváděl jej odtud.

A zase byl dech její chraplavý a rázem ustal.

„Všemu konec!“ řekl Van Helsing tiše. „Je mrtva!“

Pojal jsem Artura za ruku, odvedl do obytného pokoje, kde se posadil a zakryl si obličej rukama; štkal, až mi srdce usedalo.

Vrátil jsem se do onoho pokoje a zastal Van Helsinga, zírajícího na ubohou Lucy, jejíž obličej byl ztrnulejší než kdy dosud. Na mrtvém těle zračila se jakási změna. Smrt vrátila jí část bývalé krásy; rysy obličeje byly zaokrouhlenější a rty pozbyly smrtelné bledosti. Zdálo se, jakoby krev, které nebylo již potřeba k udržování činnosti srdeční, rozešla se po obličeji, aby zmírnila a vyrovnala drsné jeho rysy.

Stál jsem vedle Van Helsinga a řekl jsem:

„Teď alespoň došlo klidu ubohé to děvče. Je všemu konec!“

Obrátil se ke mně a řekl povzneseným hlasem:

„Nikoli, bohužel, naprosto ne! To jest jen začátek!“

Když jsem se otázal, co tím myslí, potřásl jen hlavou a odpověděl:

„Teď nelze podniknouti ničeho. Počkejte a uvidíte!“