Drakula

Deník Dra Sewarda

(Pokračování.)

Pohřeb byl ustanoven na pozítřek, aby Lucy mohla býti pohřbena zároveň s matkou. Obstaral jsem všechny smuteční formality a úlisný podnikatel ubezpečoval mě se zdvořilostí sobě vlastní, že všechen jeho personál je hluboce zarmoucen — a že je mu zvláštní ctí… Ano, žena, která prokazovala zesnulé poslední službu, řekla mi téměř sestersky důvěrně, když vycházela ze smutečního pokoje:

„Je to velice krásná mrtvola, pane. Je pravým vyznamenáním jí posloužit. Nepřepínám, řeknu-li, že činí všechnu čest našemu ústavu!“

Všiml jsem si, že Van Helsing neodchází. Bylo si to lze vysvětliti zmatkem v celé domácnosti. Z příbuzných tu nebylo nikoho a poněvadž Artur měl se nazejtří vrátit otci svému na pohřeb, nebylo nám možno se dověděti, koho máme pozvati. Za těchto okolností Van Helsing a já sami jsme se jali prohlížet listiny a pod. Trval na tom, aby papíry Lucyiny prohlédl sám. Tázal jsem se proč, neboť jsem se obával, že jako cizinec neznalý anglických pozůstalostních zákonů, mohl by způsobiti nějakou zbytečnou zápletku. Odpověděl mi:

„Vím, vím. Zapomínáte, že jsem právníkem právě tak dobře jako lékařem. Ale náš případ nemá se zákony co činit. Víte to nejlépe sám, sic jinak byste se byl nebránil prohlídce mrtvoly popisním úředníkem. Mně jest se brániti více než tomu. Jsou tu asi papíry — podobné tomuto.“

Při těchto slovech vyňal ze zápisníku poznámky, jež ležely Lucy na prsou a které ze spaní trhala.

„Najdete-li něco důležitého pro právního přítele zesnulé paní Westernrové, zapečeťte všechny papíry a pište mu ještě dnes večer. Co se mne týče, pobudu v pokoji slečny Lucy celou noc a sám se ohlédnu po něčem. Nerad bych, aby její nejskrytější myšlenky dostaly se ve známost lidí cizích.“

Odešel jsem po svém a za půl hodiny našel jsem jméno a adresu právního přítele paní Westernrové a dopsal jsem mu. Veškeré papíry ubohé paní byly v pořádku; co se týče pohřbu, byly dány podrobné pokyny. Sotva jsem dopis zapečetil, vešel Van Helsing do pokoje, řka:

„Mohu-liž vám pomoci, příteli Johne? Mám volno a jsem vám k službám.“

„Našel jste, čeho jste hledal?“ tázal jsem se, načež odpověděl:

„Něčeho určitého jsem vlastně ani nehledal. Doufal jsem jen, že najdu něco, a také jsem našel: všeho všudy několik dopisů, zápisek a začatý denník. Mám je u sebe a zatím se o nich nezmíníme. Navštívím toho ubohého mladíka zítra večer a s jeho svolením některých užiji.

Když jsme ještě leccos zařídili, řekl mi:

„A teď, milý příteli, abychom ulehli. Oba potřebujeme se vyspat a odpočinouti si. Zítra budeme míti mnoho práce; dnešní noci není nás tu však potřeba. Bohužel.“

Nežli jsme odešli, podívali jsme se ještě na ubohou Lucy. Podnikatel pohřbů vykonal vpravdě všechno co nejlépe; pokoj byl proměněn v pravou smuteční kapličku. Byla to celá zahrádka nádherných květin a smrt byla tu učiněna co nejméně odpornou. Cíp smutečního příkrovu byl přeložen přes obličej mrtvoly; když se profesor sklonil a jemně jej odhodil, oba jsme žasli nad krásou nám se jevící v dostatečném světle silných voskovic. Všechna Lucyina roztomilost se jí ve smrti vrátila a uplynulé hodiny místo aby zanechaly stopy „vyryté prstem zkázy“, zůstavily jí veškeru něhu života, takže jsem naprosto nemohl uvěřiti očím, že vidím před sebou mrtvolu.

Profesor hleděl hrozně vážně. Nemiloval jí tolik jako já a nebylo tedy příčiny, proč měl slzy v očích. Pravil mi: „Počkejte tu, až se vrátím,“ a odešel z pokoje. Vrátil se s hrstí divokého česneku z bedny v síni dosud neotevřené a položil tyto květy mezi ostatní květiny kolem lože rozestavené. Potom sňal si s krku zlatý křížek a položil jí jej na ústa. Příkrov zase položil na místo a odešli jsme.

Svlékal jsem se právě ve svém pokoji, když zaklepav tiše na dveře, vešel Van Helsing a hned začal:

„Potřebuji, abyste mi zítra před večerem přinesl soupravu pitevních nožíků.“

„Musíme provésti pitvu?“ otázal jsem se.

„Ano i nikoli. Provedu operaci, ale ne tu, kterou myslíte. Vám to řeknu, ale nikomu se ani slovem nezmiňujte! Musím jí uříznouti hlavu a vyjmouti srdce. Ach! vy, lékař, se chvějete! Vy, jehož viděl jsem, an provádí operaci na život a na smrt, aniž se mu zachvěla ruka nebo srdce, při čemž se všichni ostatní chvěli! Nesmím však zapomenouti, milý příteli Johne, že jste ji měl rád, a nezapomněl jsem toho také; neboť já vykonám operaci a vy mi jen pomůžete. Rád bych ji provedl této noci, ale k vůli Arturovi nesmím; zítra po pohřbu otcově se mu uvolní a bude ji chtít, bude to chtít vidět. Potom, až bude na zítřek uložena do rakve, my dva přijdeme, až všichni usnou. Odšroubujeme víko rakve a provedeme operaci; potom dáme všechno do pořádku, takže nikdo o věci nezví mimo nás dva.“

„Ale proč to všechno činíte? Vždyť je dívka mrtva. Proč mrzačit ubohé to tělo zbytečně? A není-li pitvy potřeba a nic se jí nezíská, — a neprospěje se zesnulé, ani nám, vědě ani nauce, — nač to dělat? Bez těchto důvodů je vše hrozno.“

V odpověď položil mi ruku na rameno a řekl co nejněžněji:

„Příteli Johne, je mi líto ubohého vašeho krvácejícího srdce; a mám vás tím radši že tolik krvácí. Kdybych mohl, vzal bych na sebe břímě, jež nesete. Ale jsou věci, kterých neznáte, ale jež zvíte, a budete mi žehnati, až se dovíte všeho, ačkoli tyto věci nejsou lákavy. Johne, můj milý hochu, byl jste tolik roků mým přítelem; rozpomeňte se, viděl-li jste kdy, že jsem něco konal bez příčiny? Mohu se mýlit — vždyť jsem jen člověk; ale věřím v to, co činím. Což jste neposlal pro mne proto, že bylo tuze zle? Ano! Což jste se nedivil, ano, nezhrozil, že jsem Arturovi nedovolil milenku políbiti — ačkoli byla na smrtelném loži — ba, vší silou jej od ní odstrčil? Ano, vždyť jste viděl, jak mi děkovala očima tak krásnýma ve smrti a hlasem tak slabým, a jak mi políbila drsnou moji starou ruku a jak mi žehnala? Ano! A neslyšel jste mne, jak slavnostně jsem ji ujišťoval přísahou, takže zavřela oči plna vděčnosti? Ano!

Nuže, mam tedy dobrý důvod pro to, co zamýšlím. Důvěřoval jste mi mnoho let; věřil jste mi před několika nedělemi, kdy se udály věci tak podivné, že mohly vzbudit vaše pochybnosti. Důvěřujte mi ještě trochu, příteli Johne! Nebudete-li ke mně míti důvěry, musím vám říci, co zamýšlím; a to by snad nebylo dobře. Pracuji-li — a pracovati musím, ať mi již přítel můj důvěřuje nebo ne — činím tak s těžkým srdcem a cítím se, ach! tak opuštěn, když potřebuji veškeré možné pomoci a povzbuzení!“ Zarazil se na chvilku a potom slavnostně pokračoval: „Příteli Johne, máme před sebou podivné a hrozné dny. Nebuďme rozdvojeni, nýbrž za jedno, aby naše dílo dospělo k dobrému konci. Nechcete mi snad důvěřovati?“

Podal jsem mu ruku a slíbil jsem mu to. Když odešel, nechal jsem dveře pootevřeny a naslouchal jsem, jak vchází do svého pokoje a zamyká dveře. Když jsem takto nehybně stál, spatřil jsem, jak jedno děvče tiše spěchá po chodbě. Bylo ke mně obráceno zády, takže mne nevidělo; vešlo do pokoje, kde ležela Lucy. Pohled na ni mne dojal. Oddanost je něco tak vzácného, že jsme vděčni lidem, kteří ji nežádáni projevují těm, které milujeme. Hodná ta dívka odložila všechnu hrůzu, kterou v ní přirozeně vzbuzovala smrt, a šla sama bdíti k rakvi své milované velitelky, aby tělesná její schránka neležela tak opuštěna, nežli bude uložena k věčnému odpočinku…

Spal jsem asi dlouho a tvrdě, neboť byl bílý den, když mne Van Helsing probudil, vešed do mého pokoje. Přišel k mé posteli a řekl:

„Nemusíte již nože shánět; nebudeme jich potřebovati.“

„Proč ne?“ otázal jsem se. Jeho vznešená vážnost včerejšího večera mne totiž hluboce uchvátila.

„Poněvadž je tuze pozdě,“ řekl smutně, „nebo tuze brzy. Hleďte!“ a ukázal mi zlatý křížek. „Toto jí bylo na dnešek ukradeno.“

„Jak to ukradeno?“ tázal jsem se udiven, „vždyť jej dosud máte!“

„Protože jsem jej odňal ničemné bídnici, která jej ukradla, ženštině, která olupovala mrtvé stejně jako živé. Trest ji zajisté nemine, já však ji trestati nebudu; neví vlastně, co učinila, a jen proto, že toho nevěděla, kradla. Teď jest nám zase čekati.“

Potom odešel, nasadiv mi nového červa do hlavy, novou záhadu, nad kterou jsem se zahloubal.

Dopoledne bylo tuze nudno; v poledne přišel však právní zástupce: Pan Marquand od firmy Wholeman, Sons, Marquand et Lidderdale. Byl velmi vlídný a vzhledem k naší činnosti tuze uznalý a sňal s nás všechnu starost o různé maličkosti. Při svačině vyprávěl nám, že paní Westernrová již nějaký čas pro srdeční vadu byla na náhlou smrt připravena a své věci až úzkostlivě uvedla do pořádku. Oznámil nám, že vyjímajíc nepatrný majetek po Lucyině otci, nyní, poněvadž nebylo blízkých příbuzných, připadší daleké větvi rodiny, celé jmění movité i nemovité dědí výhradně Artur Holmwood. Sděliv to s námi, pravil dále:

„Abych upřímně řekl, učinili jsme, seč jsme byli, abychom zabránili takovémuto ustanovení v poslední vůli a poukázali jsme na několik případů, kde dcera buď zůstala úplně bez peněz, nebo alespoň byla omezena v rozhodování, pokud se týče jejího sňatku. Vskutku došli jsme ve věci tak daleko, že jsme se téměř octli ve sporu, takže se nás tázala, chceme-li či nechceme vyhověti jejímu přání. Arciť nezbývalo nám nežli podrobiti se. V zásadě byli jsme v právu a v devadesáti devíti ze sta případů bychom byli dokázali logickými důvody správnost svého úsudku. Upřímně jest mi však doznati, že v tomto případě, byť bychom byli užili kterékoli jiné formy provedení poslední vůle, bylo nám nemožno vyhověti jejímu přání. Poněvadž zemřela dříve nežli její dcera, byla by dcera majetek sdědila; a byť přežila matku jen o pět minut, byl by majetek v případě, že nezanecháno by bylo poslední pořízení — a tentokrát bylo zůstavení poslední vůle prakticky nemožno — děděn podle pozůstalostního zákona. Lord Godalming, ačkoli blízký přítel rodiny, byl by neměl nejmenšího nároku a dalecí příbuzní sotva by se dobrovolně zřekli svých nároků z piety k naprostému cizinci. Ubezpečuji vás, pánové, z výsledku toho se těším, vskutku se těším.“

Byl to dobrák, ale jeho radost a libůstka z takovéto tragedie — byl na ní arciť učasten — způsobila, že sympatie naše k němu poněkud ochladly.

Dlouho nepobyl, slíbil však, že přijde později a navštíví Lorda Godalminga. Přes to byl nám pobyt jeho jakousi útěchou, zvláště proto, že nám byl zárukou proti nepříznivé kritice našeho dosavadního jednání. Artura čekali jsme na pátou hodinu a vešli jsme tedy krátce před touto dobou do smutečního pokoje. Byl to vpravdě důkladný smutek, neboť ležely zde matka i dcera. Podnikatel pohřbů, věren svému povolání, vynaložil veškeru svoji dovednost, takže na všem všudy spočívala slavnostní smuteční nálada, jež na ducha hluboce působila. Van Helsing nařídil, aby bylo zachováno dřívější uspořádání, vysvětluje věc tím, že na city Lorda Godalminga, jenž měl přijíti co nevidět, bude méně rušivě působit, budou-li tělesné ostatky jeho snoubenky vystaveny docela samy o sobě. Podnikatele asi zarazila jeho vlastní hloupost a sám se přičinil vlastní rukou, aby všechno upraveno bylo tak jako včera večer, tak aby až Artur přijde, byl ve svých citech co nejméně dotčen.

Ubožák! Vyhlížel k zoufání smuten a zlomen; sama jeho ocelová mužnost jakoby se shroutila pod tíží těžce doléhajících dojmů. Vím, že lnul ke svému otci upřímnou oddaností; a pozbýti ho, a to právě v této době, bylo mu krušnou ranou. Ke mně byl přátelsky upřímný jako vždy a k Van Helsingovi mile zdvořilý; avšak nemohl jsem neviděti u něho jakousi nucenost. Také profesor si jí všiml a pokynul mi, abych jej dovedl nahoru. Učinil jsem tak a dovedl ke dveřím pokoje, domnívaje se, že chce býti s ní samoten; vzal mě však za ruku a vedl mne dovnitř řka drsně:

„Také jste ji měl rád, starý brachu; říkala mi o tom, a nikdo nebyl srdci jejímu blíže nežli vy. Nevím, jak vám mám děkovat za všechno, co jste pro ni učinil. Vždyť nemohu ani uvěřiti…“

Vtom se rázem poddal citu; ovinul mi paže kolem ramen, položil mi hlavu na prsa a dal se do pláče:

„Ó, Jacku, Jacku! Co si mám počít? Celý život, zdá se, přede mnou rázem uprchl a nezbylo nic na celém širém světě, pro co bych žil.“

Těšil jsem ho, jak jsem nejlépe dovedl. V takových případech lidé nepotřebují mnoho slov. Stisk ruky, objetí kolem krku nebo společný povzdech jsou výraz soucitu drahého srdci lidskému. Stál jsem tiše a nehybně, dokud se jeho štkaní neuklidnilo; posléze řekl jsem mu tiše:

„Pojďte se na ni podívat!“

Potom kráčeli jsme spolu k smrtelnému loži a já pozvedl jsem příkrov s její tváří. Bože, jak byla krásná! Každá hodina dodávala jí půvabu. Byl jsem udiven, až mne obešla hrůza; Artur se zimničně chvěl a posléze uchvátila jej pochybnost téměř zoufalá. Posléze řekl za chvíli, šeptaje tiše.

„Jacku, jest opravdu mrtva?“

Ubezpečoval jsem ho smutně, že je tomu tak, a namlouval mu — neboť jsem cítil, že takováto hrozná pochybnost nesmí trvati ani okamžik déle, — že se často stává že po smrti rysy obličeje zjemní, ano nabývají i mladistvého půvabu; že se to přihází zvláště tehdy, když smrti předcházelo hrozné, nedlouho trvající utrpení. Zdálo se, že pochyby jeho se docela rozptýlily; poklečel chvíli u jejího lože, hledě jí něžně do obličeje, a potom odstoupil stranou. Řekl jsem mu, že toto musí být jeho posledním „s Bohem!“ poněvadž jest již rakev připravena; vrátil se tedy, uchopil ji za ruku a políbil ji, potom se sklonil a vtiskl jí políbení na čelo. Posléze odešel, ohlížeje se po ní láskyplně.

Zanechal jsem ho v obytném pokoji a řekl jsem Van Helsingovi, že se s ní rozloučil; lékař odešel do kuchyně a vyzval pohřebního vykonavatele, aby se přichystali k zašroubování víka rakve. Když se vrátil do pokoje, pověděl jsem mu o Arturových pochybách; odpověděl mi toto:

„Tomu se nedivím. Ještě teď bych málem sám pochyboval!“

Pojedli jsme všichni společně a pozoroval jsem, že se ubohý Art snažil dodati si zmužilosti a klidu. Van Helsing mlčel po celý čas oběda; když jsme si však zapálili doutník, řekl:

„Lorde — —.“ Artur však jej přerušil.

„Ne, ne; ne tak, Bůh uchovej! Ještě naprosto ne! Ale promiňte, pane doktore; nechtěl jsem mluvit tak prudce; ale to jen proto, že ztráta má je v tak živé paměti.“

Profesor odpověděl velmi laskavě:

„Užil jsem titulu vašeho jen proto, že jsem byl v pochybnostech. Nesmím vám říkati jen „pane“; naučil jsem se míti vás rád, ano, milý mladý muži, milovati vás — jakožto Artura.“

Artur podal mu ruku a stiskl vřele ruku starcovu.

„Říkejte mi, jak chcete,“ pravil. „Doufám, že mne budete vždycky nazývati přítelem. A dovolte, abych Vám řekl, že nenalézám slov, abych vám poděkoval za všechno dobré, co jste mé drahé snoubence prokázal.“

Zamlčel se na chvilku a potom pravil dále: „Vím, ze chápala ještě lépe vaši dobrotu nežli já; a byl-li jsem zbrklý nebo chtěl-li jsem si na vás vyjet tenkráte, když jste byl při práci, — pamatujete se —,“ profesor přikývl — „zajisté mi odpustíte.“

Profesor odpověděl s vážnou laskavostí:

„Vím, že vám bylo za těžko, zplna mi tehdy důvěřovati, neboť nemáme-li v takovémto znepokojujícím případě pozbýti důvěry, musíme dříve všechno chápati: ano, ještě teď předpokládám, že mi nedůvěřujete — že nemůžete mi důvěřovati — neboť mi nerozumíte. A přijdou ještě doby, kdy se budu dožadovati vaší důvěry a vy mi nebudete moci rozuměti — nebudete snad ani chtít — a ještě mne tedy nepochopíte. Ale přijde čas, kdy vaše důvěra ve mne bude úplná a kdy mi porozumíte, jakoby vám slunce vzešlo. Potom mi budete žehnati za vše, co jsem za celou tu dobu pro vás, jakož i pro jiné učinil a zvláště pro tu, kterou zachrániti jsem přisahal!“

„Zajisté, zajisté, pane profesore,“ zvolal Artur vřele, „máte naprostou moji důvěru. Vím a věřím, že máte srdce šlechetné, že jste Jackovým přítelem a byl i přítelem jejím. Učiňte, co je vám libo.“

Profesor několikrát pokašlal, jakoby se chystal pronésti řeč a posléze pravil:

„Smím se vás na něco tázat?“

„Zajisté.“

„Víte-li, že vám paní Westernrová odkázala veškeren svůj majetek?“

„Nikoli. Ubohá! Nikdy jsem na to nepomyslil.“

„A poněvadž je všechno vaše, máte právo naložiti jím, jak se vám líbí. Prosím vás, dovolte mi, abych směl přečísti papíry a dopisy slečny Lucy. Věřte mi, není to pošetilá zvědavost. Mám k tomu své důvody, tím buďte jist, které by i ona sama uznala. Mám listiny zde. Vzal jsem je k sobě dříve, nežli jsem věděl, že všechno je vaše, aby se jich cizí ruka lidská nedotkla a cizí oko těmi slovy nenahlédlo jí do duše. Ponechám si papíry u sebe, smím-li; ani vy nemáte do nich nahlédnouti, ale uchovám je bezpečně. Nezmíníme se o nich slovem a až přijde čas, vrátím vám je. Je to choulostivá věc, co žádám, avšak pro Lucy mi to svolíte, že ano?“

Artur zvolal bodře, když se mu vrátila duševní rovnováha:

„Pane doktore, čiňte, co vám je libo. Cítím, že svým svolením činím to, co by má drahá snoubenka sama schválila. Nebudu vás obtěžovati otázkami a vyčkám, až nadejde čas.“

Starý profesor vstal a řekl nadšen:

„A máte pravdu. Bude nám všem ještě snášeti mnoho bolu; ale nebude to všechno samý bol, ani tento nebude poslední. My i vy — a zvláště vy, milý, mladý muži, — přebroditi se musíme trpkou vodou, nežli dospějeme ke sladké. Ale budeme-li srdnati a nezištni a vykonáme-li svoji povinnost, všechno bude dobře.“

Spal jsem této noci na pohovce v Arturově pokoji. Van Helsing vůbec ani neulehl. Chodil sem a tam, jakoby hlídal celý dům, a pokoj, v němž ležela Lucyina rakev, ani s očí nespustil; všude pohodil hojně květu divokého česneku, jenž spolu s liliemi a růžemi vysílal těžký, omamující zápach do tiché noci.

Deník Miny Harkerové

22. září. — Ve vlaku do Exeteru. Jonathan spí. Zdá se mi, jako bych teprve včera učinila poslední záznam; a přece, co všechno se od té doby událo! Co jen ve Whitby, kdy ležel přede mnou ještě celý svět! Kdy Jonathan byl daleko odtud a neměla jsem od něho zprávičky. A teď jsem za Jonathana provdána; bývalý písař a společník je zámožným pánem závodu, pan Hawkins mrtev a pohřben a Jonathana stihla nová rána, jež ho může zničiti. Jednoho dne se bude snad na všechno vyptávati. A se mnou jde všechno s kopce. Stenografovat jsem téměř zapomněla; — hle, jak na nás působí nečekané štěstí! — bude se mi v něm tedy potřeba zdokonaliti a každým způsobem nabýti cviku…

Pohřeb byl prostý, ale velmi jímavý. Byli jsme na něm jen my a služebnictvo, několik starých přátel z Exeteru, jeho londýnský agent a pán zastupující sira Johna Paxtona, předsedu advokátní komory. Jonathan a já stáli jsme ruku v ruce a cítili jsme, že odešel od nás nejlepší a nejdražší přítel.

Vraceli jsme se mlčky do města a vstoupili jsme do omnibusu k Hyde Park Corneru. Jonathan myslil, že by mne bavilo projít se na chvíli stromořadím; vystoupili jsme tedy. Ale na procházce bylo jen velmi málo lidí; pohled na mnoho prázdných sedadel byl mi nevábný a nudný. Vzpomněli jsme si na prázdné sedadlo doma; vstali jsme tedy a sešli jsme do Picadilly. Jonathan držel se mne pod paží, jako kdysi, nežli jsem byla učitelkou. Nebylo mi to valně vhod, vždyť přece není možno několik let vyučovati mladé dívky způsobům a slušnému chování, anižby na nás samy nepadlo trochu pedantství. Ale byl to konečně Jonathan, můj manžel, a nikoho, kdo nás viděl, jsme neznali — a nestarali jsme se o to, zná-li někdo nás, — a šli jsme tedy svou cestou. Dívala jsem se na velmi hezkou dívku v klobouku se střechou jako kolo, která seděla v otevřeném kočáře naproti Giulianovu krámu, když mi Jonathan stiskl ruku tak prudce, že mě až zabolela, a zvolal přitlumeným hlasem: „Probůh!“ Jsem o Jonathana neustále ve starostech, neboť se bojím, aby ho zase nesklátil nějaký nervový záchvat; hned jsem se k němu obrátila a tázala se, co ho tolik znepokojilo.

Byl tuze bled a oči mu téměř z důlků vystupovaly, když zpola s hrůzou, zpola v údivu hleděl na vysokého, hubeného muže s křivým nosem, tmavými kníry a špičatou bradou, který také pozoroval sličné to děvče. Pohlížel na ně tak upřeně, že nás obou ani nepozoroval, takže jsem si ho mohla dobře prohlédnouti. Obličej jeho nebyl příjemný; byl tvrdý, krutý a smyslný a velké bílé zuby, jež zdály se ještě bělejší, že se od červených rtů nápadně odrážely, byly zahroceny jako zuby šelmy. Jonathan pořád ještě na něj zíral, takže jsem se bála, že si toho cizinec všimne. Bála jsem se také, že by mu to měl třeba za zlé, protože měl tak nevlídné, ba ohyzdné vzezření. Tázala jsem se Jonathana, proč se děsí; odpověděl, domnívaje se patrně, že vím o něm tolik, co on: „Víš, kdo je to?“

„Nikoli, můj milý,“ odpověděla jsem. „Neznám ho; kdo je to?“ Očekávaná jeho odpověď mne přímo plnila hrůzou: bylať proslovena tak, jakoby neplatila mně, jeho Mině.

„Je to on sám!“

Ubohý muž se nad čímsi zřejmě zhrozil, děsně zhrozil; myslím, že kdyby se byl neopíral o mne, že by býval sklesl. Hleděl stále upřeně; právě vycházel z krámu nějaký muž s balíčkem a podal jej dámě, jež potom odjela. Nevlídný cizinec nespouštěl jí s očí a když dvojkolka zajížděla nahoru k Picadilly, dal se tímže směrem. Jonathan dlouho se za ním díval a řekl zpola k sobě:

„Myslím, ze je to hrabě, ale jaksi omládl… Bože, kdyby tomu bylo tak! Ó, Bože, Bože! Kdybych jen věděl, kdybych jen věděl!“ Tolik se rozčiloval, že jsem se bála, že nespustí věci s mysli, zeptám-li se na bližší okolnosti, a proto jsem mlčela. Zatáhla jsem ho zlehka; drže se mne za ruku, šel ochotně se mnou. Popošli jsme trochu a přišli do Green Parku, kde jsme na chvíli usedli. Byl teplý podzimní den a tam bylo útulné sedadlo ve stinném zákoutí. Několik minut zíral Jonathan do prázdna, potom se mu oči zavřely a pohřížil se v tichý spánek, opíraje si hlavu o mé rameno. Myslila jsem, že tak je mu nejlépe, nerušila jsem ho tedy. Asi za dvacet minut procitl a řekl mi roztomile:

„Jakže, Mino, usnul jsem? Promiň mi tuto nešetrnost. Pojď, vypijeme někde číši čaje.“ Zřejmě nadobro zapomněl nevlídného cizince; jakož vůbec v nemoci zapomněl všechno, co mu ta episoda připomínala. Mně se tato zapomětlivost nelíbí; mohla by míti špatný vliv nebo následek na mozek. Nesmím se ho vyptávat, abych mu neuškodila více nežli prospěla; ale musím nějak vyzvěděti, co se mu na zahraniční cestě přihodilo. Bojím se, že nadešel čas, kdy musím otevříti balíček a seznati, co v něm je psáno. Ach, Jonathane, vím, že mi odpustíš, dopustím-li se této špatnosti, ale je to jen k vůli tobě samému.

Později. — Smutný návrat domů v každém směru. Dům prázden drahé té duše, jež k nám byla tak dobra. Jonathan je dosud bled a rozechvěn lehkou recidivou své nemoci a k tomu teď telegram Van Helsingův, a ani nevím, kdo je to:

„Zarmoutím vás zajisté zprávou, že paní Westernrová zemřela před pěti dny, slečna Lucy předevčírem. Pohřbeny budou obě dnes.“

Ó, co zármutku v těch několika slovech! Ubohá paní Westernrová! Ubohá Lucy! Odešly, odešly od nás a nikdy se nevrátí! A chudák, chudák Artur, jenž pozbyl nejsladší útěchy svého života! Bůh pomoziž nám všem nésti náš bol a zármutek!

Deník Dra Sewarda

22. září. — Je po všem. Artur odešel a vzal Quincey Morissa s sebou. Jaký to znamenitý člověk ten Quincey! Jsem do nejhlubšího nitra přesvědčen, že Lucyinou smrtí trpěl jako kdokoli z nás; ale přenesl se přes zármutek jako Viking přes vlny mořské. Bude-li Amerika dále rodit takové muže jako jest on, bude jistě nejpřednější světovou velmocí. Van Helsing leží dole a připravuje se odpočinkem na cestu. Dnes večer odjíždí do Amstrdamu. Ale slibuje, že se vrátí zítra večer; že má ještě cosi opatřiti, co musí provésti sám osobně. Potom pobude u mne, bude-li mu možno; praví že má co dělat v Londýně, což bude vyžadovat trochu času. Ubohý starý pán! Obávám se, že námahy minulého týdne podlomí i jeho železnou sílu. Po celou dobu pohřbu, jak jsem sám viděl, ukládal si přílišnou zdrželivost. Když bylo po všem, stáli jsme stranou s Arturem, jenž, chudák, vyprávěl, jak přispěl ke zdaru operace, kterou dostalo se jeho krve žílám Lucyiným; pozoroval jsem, jak Van Helsing bledl a zase zčervenal v obličeji. Artur líčil, jak cítil od té doby, jakoby byl vskutku jejím manželem a ona před Bohem jeho ženou. Nikdo z nás se ani slovem nezmínil o ostatních operacích a zajisté nikdy nezmíní. Artur šel s Quinceyem na nádraží a Van Helsing šel se mnou sem. Sotva jsme osaměli v kočáře, přepadl jej hysterický záchvat. Popíral sice, že je to hysterie, a tvrdil, že je to jen jeho humoristické založení, jež se uplatnilo za hrozných okolností. Smál se, až i plakal, a mně bylo stáhnouti záclonky, aby nás nikdo takto neviděl a špatně o nás nesmýšlel. Potom plakal, až se zase rozesmál, ano plakal a smál se zároveň, právě jako ženská. Tvářil jsem se přísně a jednal s ním jako se ženou za podobných okolností; ale nic naplat. Muži se chovají tak odlišně od žen, projevujíce nervosní sílu nebo slabost! Když potom se obličej jeho uklidnil a zvážněl, otázal jsem se, odkud ta čilost a proč právě touto dobou. Odpověď jeho byla příznačna, neboť byla logická, vhodna a tajemna. Pravil:

„Ach, vy nechápete, příteli Johne! Nemyslete si, že mi není smutno, ačkoli se směji. Vidíte, plakal jsem i když mne smích roztřásal. Tím méně věřte, že jsem smuten, když pláči, neboť zároveň dostavuje se u mne smích. Pamatujte si, že smích, jenž vám zaklepe na dveře a táže se: ,Smím vejíti?‘ — není pravým smíchem. Nikoli! Smích je král, jenž přichází, kdy a jak se mu líbí. Neptá se po osobě, nevybírá si v čase a nestará se o vhodnou chvíli. Praví prostě: ,Zde jsem.‘ Zde máte příklad: Trápím se až do duše pro to dobré, mladé děvče; cedím pro ni krev, ačkoli jsem stár a sláb věnuji jí svůj čas, dovednost, spánek; dám ostatním trpícím nemocným na sebe čekati, jen aby ona měla všechno ošetření. A přece se mohu smáti nad samým jejím hrobem, smáti se, kdy hroudy hlíny s lopaty hrobníkovy dunivě dopadají na její rakev ,buch, buch!‘ jakoby přímo mně na srdce, jež mi odvádí všechnu krev s obličeje. Srdce mi krvácí pro toho ubohého mladíka, drahého mladíka, který by nyní s mým synem, jenž by mi tolik byl osladil život, kdyby byl zůstal naživu — byl ve stejném věku, jenž měl i vlasy a oči právě takové jako on. Teď tedy víte, proč jej mám tak rád. A když mluví o věcech, které se dotýkají mého manželského srdce do nejhlubšího nitra a připoutávají mé srdce otcovské k němu více než ke kterémukoli jinému člověku, ani vás nevyjímaje, příteli Johne, neboť společnými zkušenostmi si stojíme blíže, nežli otec a syn, — i potom přichází Král Smích ke mně a volá, křičí mi do ucha: ,Tady jsem, tady jsem!‘ až se mi krev klokotem vrací a přináší mi trochu sluneční záře do tváři. Ó, příteli Johne, je to podivný svět, smutný svět, svět plný bídy, nářku a zármutku; a přes to, když přichází Král Smích, tu všechno se podle jeho noty roztančí: Krvácející srdce, bělající se suché kosti umrlčí i palčivé řinoucí se slzy — to všechno tančí spolu podle melodie, jež vychází z jeho bezúsměvných úst. A věřte mi, příteli Johne, je dobrý a vlídný ten přicházející smích. Ach, my muži i ženy jsme jako lana, jimiž někdo trhá prudce sem a tam. Potom přijdou slzy; a jako napíná dešť lana, tak napínají slzy nás, až snad je přepětí tak veliké, že se trháme. Ale Král Smích přichází jako sluneční jas a uvolňuje zase to napětí; a zase jsme s to jíti po své práci, ať jest jakákoli.“

Nechtěl jsem ho urazit námitkou, že mi smysl jeho slov není dosti jasný; ale poněvadž jsem nechápal příčiny jeho smíchu, otázal jsem se proč se směje. Když mi odpovídal, tvář mu zvážněla, řekl mi klidným, zcela jiným tónem:

„Ach, ve všem tom byla jen trpká ironie; — ta milá dívka květinami vyzdobená, jež vyhlížela vábně jako živá, takže se každý s údivem tázal, je-li opravdu mrtva — ležela v krásném mramorovém domečku na odlehlém hřbitově, kde odpočíval nejeden z jejích předků, ležela tak s matkou, která ji milovala a kterou milovala ona; a umíráček vyzváněl tak smutně a tiše, a ti světci v bílém, andělském rouše, kteří zdánlivě četli v knihách, a přece po celou tu dobu ani okem na listu neutkvěli; a my všichni se skloněnou hlavou. A nač to všechno? Je mrtva; tedy! Či snad není mrtva?“

„Dobře, pane profesore,“ řekl jsem, „ale u všech všudy, vždyť v tom všem nevidím nic směšného. Vaše vysvětlení činí mi věc ještě záhadnější, nežli mi byla dosud. Ale byť pohřební obřad byl snad i trochu komický, co má se smíchem ubohý Art a jeho zármutek? Vždyť mu div srdce nepuklo.“

„Tak, tak. Ale což neřekl, že transfuse jeho krve učinila ji vpravdě jeho ženou?“

„Ano, a to bylo mu asi sladkou útěchou.“

„Zcela správně. Ale v tom je právě potíž, příteli Johne. Je-li tomu tak, co záleží na ostatních? Haha! Potom však milá ta dívka byla polyandristkou a já, jehož žena dávno již zemřela, ale dle církevního učení dále žije, což není jen pouhý nápad, — i já, který jsem pořád ještě bývalé ženě věren, — jsem bigamista.“

„Nechápu, jak jste přišel na tento nápad!“ řekl jsem; a nebylo mi právě vhod, že takto mluví. Položil mi ruku na rameno a pravil:

„Příteli Johne, promiňte, rmoutím-li vás. Neprojevoval bych svého cítění jiným, kdybych je měl tím roztrpčovati; ale vám jedině, dávný příteli, se svěřuji, protože vám mohu důvěřovati. Vy byste mohl nahlédnouti do hlubin mého srdce, když je mi do smíchu; vy byste tam mohl nahlédnouti, když se smích vskutku dostavil; vy byste tak mohl učinit ještě teď, kdy Král Smích sebral korunu se vším všudy do uzlíčku, — neboť odchází ode mne daleko a na dlouhou, dlouhou dobu, — a snad byste měl se mnou jenom slitování.“

Dojal mne vřelý tón jeho řeči a tázal jsem se, proč takto mluví?

„Protože vím.“

A teď jsme všichni rozptýleni; a nejeden dlouhý den bude tesknota sedati se složenými křídly nad naší střechou. Lucy leží v hrobce svých předků, v panském pohřebišti odlehlého hřbitova, daleko od londýnského ruchu, tam, kde provívá svěží větérek a slunce se zvedá nad Hampstead Hillem, kde vykvétají samorostlé, plané květiny.

Mohu tedy uzavříti tento deník a Bůh sám ví, začnu-li kdy psáti jiný. Stane-li se tak, nebo otevru-li tento opět, bude líčiti jiné lidi a jiné věci; a ke konci, kde je dopovězen román mého života, nežli se vrátím ke sve životní práci, pravím smutně a beznadějně

Finis

„The Westminster Gazette“:Tajemství Hampsteadské

25. září.

V sousedství Hampsteadu se právě v nynější době odehrávají události, které připomínají ony zjevy, jež daly podnět pisatelům úvodníků „Postrach Kensingtonu“, „Žena dýkou bodající“ nebo „Žena ve smutku“. V posledních několika dnech se stalo několikrát, že děti, jež odběhly z domova nebo si hrály na rejdišti, dlouho se nevracely. Byly to vesměs děti velmi malé, takže nedovedly podati přesně srozumitelných důvodů, ale omluvy jejich souhlasily v tom, že byly pohromadě s „krvavou dámou“. Bylo vždy pozdě večer, když byly postrádány, a ve dvou případech našli je až nazejtří ráno. Namnoze kolují v sousedství domněnky, jelikož první dítě, po němž byla sháňka, omlouvalo se, že je zvala „krvavá dáma“, aby s ní šlo na procházku, — že prý se všechny děti při každé vhodné příležitosti chápou této výmluvy. Je to tím vysvětlitelnější, že oblíbenou hrou maličkých je nyní vzájemné úskočné vylákání se někam stranou. Jeden zpravodaj nám píše, že je nejvýš směšno, jak se ti malí caparti vydávají za „krvavou dámu“. Praví, že mnohý náš karikaturista by se tu lecčemus přiučil, co se týče ironie směšnosti, srovnávaje skutečnost se zobrazením. Zajisté souhlasí se zásadami lidské povahy, že „krvavá dáma“ hraje hlavní úlohu v těchto představeních al fresco. Náš dopisovatel naivně praví, že ani Ellen Terry nevypadá tak svůdně, jak ji líčí někteří z těchto drobných lidiček s důlkem ve bradě, — kteří se toho alespoň v obrazotvornosti své domnívají.

Možná však, že tato věc má svou vážnou stránku, neboť některé děti, zvláště všechny ty, jež se zatoulaly v noci, měly lehké škrábnutí nebo boláček na krku. Tato zranění, jak se zdá, pocházejí asi od krysy nebo malého psíka, ačkoli o sobě nejsou tuze závažny, jeví zvláštní jakýs systém nebo metodu, ať je způsobilo zvíře to neb ono. Policie v těchto končinách má nařízeno, aby bedlivě dohlížela na děti, zvláště na docela malé, jež pobíhají v Hampstead Heathu a nablízku, jakož i na potulující se tam psy.

„The Westminster Gazette“, Zvláštní vydání: Postrach Hampsteadu

Zase dítě zraněno

„Krvavá dáma“

25. září.

Právě nás došla zpráva, že zase jedno dítě, jež se na dnešek v noci zatoulalo, bylo teprve ráno nalezeno pod trnitým křovím na Střelnici u Hampsteadského vřesoviště, jež je snad nejméně vyhledávaným tamním místem. Mělo právě taková nepatrná zranění na krku, jaká byla pozorována v několika jiných případech. Bylo hrozně slábo a vyhlíželo zcela vychrtlé. Když se poněkud zotavilo, také vyprávělo otřepanou povídačku, že je vylákala k sobě „krvavá dáma“.